3.8. So
Valouš a Gizi mají sraz v 7:45 před domem. Potkávají Rozsypala. Dávají řeč, a on je odváží svojí károu na Kačerov. Na Kačáku ve vestibulu potkávají Pajdocha, který je zdraví svým typickým „Nazdar“, a hned kritizuje Valoušovo roztržené tričko. Prý porucha. V Holešovicích se setkávají s Jerrym a Kečupem. Odjíždíme v 8:58 EC Czardášem. Ve 14:00 jsme na Budapešť Nyughaty. Pěšky se přemisťujeme na Budapešť Keleti. Cestou pomáháme s orientací a taškami nějaký český rodince s malými dětmi. Je ale vedro, rodinka nevydrží ani pomalé tempo, a v půlce cesty nás opouští. Na Keleti čekáme asi hodinu na další vlak. Při čekání se ukazuje, že Jerry má v báglu asi tunu zbytečností, jako například pánev, nebo holicí strojek. Vlakem jedeme do Bukurešti. Po přejetí hranic s Rumunskem nastávají očekávané problémy s Rumunskými průvodčími. Na jízdence máme napsanou jinou trasu, než vlak jede, ale cena jízdenky City Star je stejná oběmi trasami, což zdejší průvodčí netuší, anebo spíš tušit nechtějí. V Praze neumějí jízdenku na tuto trasu vytisknout. Průvodčí si zase chtějí něco přivydělat, a tak po nás požadují 10 $ za osobu. Dvojice Čechů z vedlejšího kupé mají stejný problém, a tak se společně dohadujeme s průvodčími. Hlavním vyjednavačem je Valouš. Průvodčí požadují prachy, nebo si máme vystoupit v Simerii. Valouš se snaží snížit cenu co to dá. Průvodčí jsou tak naštvaní, že jeden do něj strká. Nakonec děláme, že možná vystoupíme a necháváme průvodčí trochu vycukat. Před Simerií je už cena za osobu 2 $, což platíme, i když Valouš by se hádal ještě dál.
4.8. Ne
V Bukurešti Pajdoch zjišťuje něco o dalších vlacích a pak jdeme rozměnit trochu peněz a jdeme na jídlo do Mekáče. Po jídle se jdeme podívat do města, ale Bukurešť je nejhnusnější město v Evropě, vypadá to tu ještě hůř než v Karlíně, tak se vracíme na nádraží a na vlak čekáme tady. Na nádraží v Bukurešti je dobré to, že bez platné jízdenky se nesmí do haly, takže tu nejsou bezdomovci. Po příjezdu vlaku chvíli hledáme náš vagón, protože je špatně označený. Když ho nalézáme, nastupujeme. Tento vlak je Turecký, takže je hned všechno OK. Jedeme přes Bulharsko do Istanbulu. V Bulharsku kontrolují jízdenky a pasy snad každou hodinu.
5.8. Po
Ve 3:00 ráno jsme na hranicích s Tureckem. Vystupujeme a kupujeme víza za 10 $, necháváme si je orazítkovat a nastupujeme zpátky do vlaku. Vlak tu stojí asi hodinu. V jedné zastávce v 5:00 slyšíme muezina jak svolává věřící k ranní modlitbě. Do Istanbulu přijíždíme v 9:45. Měníme v bance prachy. 1 milion TL ? 20 Kč. Bágly necháváme v úschovně na nádraží a jdeme se projít do města.
Istanbul
Prohlížíme si mešitu u nádraží, jdeme i dovnitř. Odtud jdeme přes bazar bočními uličkami do kopce k další mešitě. Dále jdeme přes Velký bazar. Dáváme si oběd v restauraci – kebab s rýží a hranolkami za 3800000 TL. Od restaurace jdeme k velkým mešitám Ayasofia a mešitě sultána Ahmeda. Pak jdeme vyzvednout bágly na nádrží a lodí za 850000 jedeme na asijskou část města. Od lodi jdeme na nádraží Haydarpasa, odkud nám ve 20:00 jede vlak do Kayseri. Vlak projíždí Istanbulem asi 1 hodinu než konečně vyjede ven. Do kupé k nám přistoupili 3 Turci. Dávají nám sušenky a džus a snaží se s námi konverzovat. Jsou to nějací nezaměstnaní. V noci se tak nějak rozkládáme po kupéčku, Pajdoch a Valouš si lehají na poličky, Gizi na zem, ostatní na sedačky.
6.8. Út
Ráno Turci mizí ( bohužel i s Jerryho peněženkou ). Sledujeme vyprahlou okolní krajinu. Ve 14:30 přijíždíme do Kayseri na úpatí sopky Ercies Dag, která je jednou ze dvou sopek, z nichž pochází sopečný tuf z kterého jsou vytvořené skalní útvary v Kappadocii. Druhou sopkou je Hassan Dag. Razíme směr centrum a hledáme odkud jezdí dolmuše do Ürgüpu. Když chvíli stojíme v parku, přichází nějaká babka nabízí nám prohlídku města. Je tak vlezlá, že nedá pokoj, ani když jí Valouš třikrát říká, že nemáme zájem. Nechce nám ani říct jak se dostaneme na otogar jestli si s ní neprohlídneme město. Nakonec nám cestu na otogar vysvětluje nějaký anglicky mluvící student. U stánku si dáváme dürüm, což je kebab se zeleninou zabalený v placce. Pak si jdeme prohlédnout citadelu, která je ale plná stánkařů. Přes bazar jdeme na otogar. Odtud ale do Ürgüpu žádný autobus nejede, takže se dolmušem vracíme k místu odkud jezdí do Ürgüpu dolmuše. Do Ürgüpu jedeme za 3500000. Vystupujeme a obcházíme hotely. Nakonec Kečup s Jerrym nacházejí jeden za 5 mil. za osobu. Spíme všichni v jednom pokoji se sprchou a balkónem. Hned se sprchujme, voda moc neteče, a pak taháme sirky, kdo bude spát na nejhorší posteli. Zbyla na Valouše.
7.8. St
Kvůli Pajdochovi vstáváme pozdě. Po snídani jdeme do informací, kde si vyzvedáváme mapku okolí a vyrážíme po silnici směrem na Avanos. Za městem bereme stopa, dáváme mu 2 mil., a on nás bere k Pohádkovým komínům.
Při vystupování z auta si Pajdoch upustil foťák na šutr. Má rozbitý vrátka, film je v prdeli. Foťák nejde zavřít. Prohlížíme věžičky a vyschlým řečištěm jdeme směr Zelve. Odbočujeme a zkracujeme si cestu přes poušť. Do skalního města Zelve dorážíme asi po 2 km. Vstupné do venkovního muzea stojí 10 mil. normálně a 4 mil. na ISIC. Platíme všichni kromě Jerryho, který chce ušetřit a snaží se do areálu dostat přes okolní skály a rokle. Zelve bylo obydleno ještě v 50. letech 20. století. Prolézáme skalní místnosti a tunely.
Zvlášť zajímavý je skalní chrám, což je skalní převis provrtaný skrz na skrz chodbičkami a šachtami, kterými lze prolézat a objevovat se v různých oknech ve stěně. Asi po 3 hodinách ukončujeme prohlídku a u vodovodu čekáme na Jerryho. Čekáme a čekáme, ale nikde nikdo. Po půl hodině Jerry vylézá z muzea. Ušetřil 4000000 – ať žije Čehůn. Po pauze vyrážíme dál ke skalním útvarů, které vypadají jako penisy. Na kopečku nad „penisárnou“ dáváme pozdní oběd. A následně padá návrh, že do Ürgüpu se vrátíme pěšky zkratkou přes kopec. Pajdoch, kterému se do kopce nechce, je demokraticky přehlasován a vyrážíme na cestu. Stoupáme na vrchol odkud je výhled na Zelve i na Pohádkové komíny na druhé straně. Pajdoch se loudá a musíme na něj čekat. Před Ürgüpem klesáme na cestu, která vede kolem malých věžiček a kolem pole s dýněmi. Do města přicházíme za tmy. Kupujeme vodu , melouna a nějaký ekmek.
8.8. Čt
Ráno opět vstáváme později. Dnes je na programu Uçhisar a Göreme. Jdeme pěšky po silnici a u skalních útvarů asi po 2,5 km stopujeme dolmuše jedoucího do Nevşehiru. Bere nás na křižovatku asi 2 km od Uçhisaru za 1 mil. V Uçhisaru je zajímavá skála prokutaná chodbami a místnostmi, což je místní hrad. Vstup stojí 2 mil. Kečup a Pajdoch jdou dovnitř. Ostatní členové skupiny někde přelézají plot zadarmo. Po prohlídce jdeme údolím směrem na Göreme. Stěny údolí jsou tvořeny zvláštními útvary z tufu. Bohužel hluboko v údolí končí cesta neschůdnou stěnou. Jerry se pokouší tento úsek zdolat, avšak bezvýsledně. Vylézáme z údolí a pokračujeme v cestě vrchem. Cestou jsou krásné výhledy a u silnice jsou krámky s cetkami. A to je náš konec. Někdo kupuje čepice, koberec, želvu. Všude kolem je spousta nabídek a smlouvání. Konečně po nákupu vyrážíme do města Göreme, kterým procházíme k muzeu Göreme. Jelikož je vstup drahý, 15 mil. normálně a 5 mil. pro studenty, a vypadá to méně, nebo nanejvýš stejně zajímavé jako v Zelve, dovnitř nejdeme. Na vyhlídce nad údolím dáváme oběd a po obědě vyrážíme po silnici směrem k domovu. Stopujeme a hned třetí auto nám zastavuje. Jako sardinky jedeme do Ürgüpu, kde nás řidič vysazuje před obchodem. Nakupujeme nějaké potraviny a pak jdeme do našeho hotelu, kde vaříme, jíme a jdeme spát. Valouš se dnes přestěhoval ze svojí blbý postele na Pajdochovu, takže Pajdoch musí spát proti své vůli na jeho polním lehátku.
9.8. Pá
I přes to, že si Pajdoch stěžuje jak se mu na té posteli spalo špatně, vstává pozdě. Po snídani balíme, v recepci platíme, a jdeme na otogar. Za 1 mil. jedeme do Nevşehiru, odkud nám hned jede autobus do Derinkuyu. Zde necháváme bágly na otogaru a jdeme na prohlídku podzemního města. Opět je tu na ISIC velká sleva. Procházíme asi 10 ti patrové podzemní bludiště chodeb a místností. Po vystoupení na povrch následují cetky a po cetkách návštěva obchodu s koberci. V kobercárně je obchodování na delší dobu. Obchodník před námi rozkládá koberce na podlahu a vysvětluje nám podle čeho se pozná jejich kvalita. Předvádí nám ty méně kvalitní levnější i ty drahé originální ručně tkané. Strojové koberce jsou nejlevnější, cena ručně tkaných koberců závisí především na počtu uzlíků na centimetr. Valouš a Gizi stahují cenu kvalitních koberců ze 70 € na 40 € a kupují je. Jsou to ručně tkané koberce asi 1,2 m na 0,6 m. Kečup kupuje podobný koberec za hodinky Casio, které se občas zastavují. Po uzavření obchodů nás obchodník hostí čajem a fotíme se s ním. Kečup doufá, že se hodinky nezastaví právě teď, neboť obchodník si s nimi pohazuje, což jim vadí nejvíc. Po dopití čaje se loučíme a jdeme na otogar. Taxík by nás odsud do Ihlary vzal za 35 mil., ale nám se to zdá drahé, takže jedeme autobusem zpátky do Nevşehiru a odtud do Aksaray. Z Aksaray už ale nic do Ihlary nejede, tak musíme jet taxíkem za 15 mil. Kupujeme melouna a rveme se do auta. Taxikář umí trochu asi 5 jazyků, nejlépe německy. Vytahuje se, že je mezinárodní taxikář. Vysazuje nás u penzionu v Ihlaře. Za 1,5 mil. můžeme spát na terase. Večeříme, jíme melouna a jdeme spát.
10.8. So
Ráno vyrážíme do kaňonu Ihlara. Pajdoch to má za 5 mil. ostatní za milión. Ve stěnách kaňonu jsou vytesané kostely a hrobky. Jdeme směrem po proudu zde tekoucí řeky. Cestou vidíme několik želv, které fotíme. U východu ze soutěsky je restaurace, která má část stolů postavených na mělčině v řece, takže hosté jsou při jídle odspodu chlazeni. Jdeme po silnici zpátky do Ihlary, kde kupujeme 2 melouny a tankujeme vodu. Po odpočinku a konzumaci melounů vyrážíme pěšky po silnici směrem na Heldevare, odkud se prý leze na sopku Hassan Dag (3268 m n. m.). V dálce před námi jedou proti nám tři jezdkyně na oslech. Jeden nákladní osel běží asi 200 m napřed. Valouš se mu z legrace staví do cesty, čímž je osel zcela zmatený, schází z cesty do pole, zastavuje, a něco žere. Jezdkyně pak něco turecky nadávají. Stopujeme traktor. Bere nás na valníku asi 1 km naším směrem, ale pak odbočuje na pole. Jdeme kus pěšky a stopujeme náklaďák, který nás na korbě bere až do nějaké řitě, odkud jdeme po odbočce na Heldevare. Cestou odbočujeme k Hassanu po polní cestě. U napajedla pro ovce doplňujeme vodu a pokračujeme výstupem do zalesněného šutrovitého svahu. Zde se nám poprvé ztrácí Jerry, který obchází vrcholek zleva, zatímco my zprava. Na kopci ho ale slyšíme volat a scházíme se. Postupujeme k hoře, zčásti hnusným šutrovitým lesem, zčásti po ovčích stezkách. Asi po 1 km les končí, ale terén je pořád vlnitý a kamenitý. Zde se nám Jerry ztrácí podruhé, neboť špatně odhadl dobu potřebnou k výstupu na nižší z vrcholů, a rozhodl se, že tam vyleze ještě dnes ( je po 17:00, doba výstupu odhadnutá ostatními je minimálně 5 hodin ). Než stačíme pochopit, že to myslí vážně a rozmluvit mu to, mizí v dálce. Jdeme tedy asi 400 m a rozbíjíme základní tábor na vyvýšenině mezi dvěmi cestami. Vaříme večeři, jíme, stmívá se, Jerry stále nikde, nemá s sebou ani baterku. Začíná to vypadat blbě. Pravidelně máváme baterkou do tmy a doufáme, že si ještě nic neudělal a je stále schopen chůze. Rozebíráme, jestli už byl vůbec někdy v horách, jestli náhodou není magor a co budeme dělat v případě že se brzy nevrátí. Po více než hodině tmy slyšíme jeho pískání. Voláme a svítíme. Už o nás musí vědět všichni pastevci v okruhu 10 km. Jerry je nalezen. Nemá však bágl!! Dozvídáme se, že ho někde cestou odložil a myslel, že ho najdeme. To se ale nestalo, a Jerry si už moc nepamatuje, kde to přesně bylo. Jdou se tam z Pajdochem podívat, ale bezvýsledně. Dáváme mu své rezervní oblečení a jdeme spát.
- Guest napsal(a) před 12 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.