Turecko - Alanya - 2009

DOVOLENÁ 2009 – TURECKO – ALAYA

17. – 27. června 2009

Rozhodování, kam v roce 2009 pojedeme na dovolenou bylo poněkud složitější. Co se Sassy, co s nemocným Olíkem, kdo a kdy kam pojede. Původně jsme uvažovali jet do Řecka, jenomže, pojedou kluci s námi, nebo pojedeme sami? V lednu dostali nůž na krk, aby se konečně rozhodli. Vybrali si dovolenou s Rawenem a já tedy začal řešit naši dovolenou.

Vzhledem k tomu, že naši letošní dovolenou dfc. ze 2/3 hradil zaměstnavatel jako příspěvek k padesátinám, řešil jsem, co bude nejlepší. Měl jsem na výběr ze zájezdů CK Brenna. Tak jsem studoval Řecko a všechny varianty. Přišlo mi však líto vyhodit jen tak do luftu 7 200,- Kč za letištní a palivové příspěvky na tak krátkou vzdálenost. V tu chvíli se mi ale dostaly na monitor obrázky z Pamukkale a bylo rozhodnuto, tedy z mé strany.

Nahodil jsem termín, požadavky na hotel a vyšel mi dle fotek nádherný hotel AZAK v Alanyi. Takže mé kroky vedly do kanceláře Brenna. Probrali jsme všechno možné a nemožné a nakonec jsem zájezd rezervoval. Nebylo vyloučeno, že by mohly chybět letenky na charterový let. Domů jsem přišel s fotkama Pamukkale, rezervací a čekal. Nakonec jsme Turecko odsouhlasili a já začal jednat.

Zašel jsem na CK a sjednal smlouvu. Zde mi bylo řečeno, že smlouvu zašlou na firmu, firma zaplatí dovolenou a já doplatím rozdíl. Tak se stalo a já čekal, resp. sháněl další informace – různě na internetu, v oficiálních průvodcích, od dcery kolegyně Evy Ludvíkové. Zpracoval jsem si podklady na dovolenou a čekal. Nejprve přišel požadavek od firmy na doplacení dovolené, mezitím jsem od Brenny vyžebral jednoho průvodce ještě před dovolenou a pak už se termín dovolené nezadržitelně blížil.

Znamenalo to zakoupit jeden lodní kufr červené barvy a pár drobností s sebou. Zjistili jsme si, co si můžeme vzít s sebou na palubu, co a kolik do letadla a co budeme potřebovat na místo. Tak jsme pomalu chystali. Asi měsíc před odletem jsme zjistili, že náš odlet je odložen z 11:50 hodin na 20:20 hodin. Stále jsme byli přesvědčeni, že letíme Boeingem 737. Tak jsem se snažil zjistit rozmístění sedadel v letadle, abychom mohli sedět u okénka. Zdenka Kouřilová mi poslala odkaz na zjištění letadel a jejich uspořádání. Pár dní po pádu Aerobusu do Atlantského oceánu zjišťuji, že o Boeingu si můžeme nechat zdát, a že letíme Aerbasem 320. No snad nespadne. Pak další katastrofická zpráva v neděli před odletem – sobotní let do Antalye z Brna byl zpožděn o 25 hodin, a to pro poruchu v Ostravě. Okamžitě zjišťuji, zda náš let je přímý nebo také přes Ostravu. Naštěstí je přímý. Alespoň něco pozitivního. Negativní je to, že odlet stále zůstává ve 20:20 hodin z Brna. Předpokládaný příjezd do hotelu v Alanyi byl plánovaný kolem třetí hodiny ráno, ó jak jsem se mýlil.

V úterý 16. června začínáme balit. Já mám svůj kufírek sbalený za hodinku a váhově ještě nedosahuji předepsaných 20 kilo. Večer ještě vážím lodní červený kufr. Zdá se mi, že převažuje značně povolený limit. No nějak bude. Ve středu jdeme ještě do práce. Já to v práci balím okolo deváté a jdu domů. Budu se snažit přeskupit kufry tak, abychom vyšli. Po otevření svého kufříčku zjišťuji, že už k nějakému přeskupení záhadně došlo. Takže přeskupuji dál, vážím, překládám, vážím. Nakonec mi vychází můj kufříček asi 19 kilo, lodní červený kufr asi 21,5 kilo. Pohoda, to by mohlo projít. Nachystáno, jen vyrazit.

Když přišla Květa z práce, začali jsme ještě dolaďovat poslední věci a čekali na taxi. Asi v 17:50 mi přišla od Káji SMS, že „hroch přistál na dvorku“. Tak vyrážíme. Když neseme věci do jeho „nákupní kabely – Viktora“, spadla Kájovi spodní čelist až na chodník. Snažíme se naše dva kufry vtěsnat do zavazadlového prostoru a když se to nakonec podařilo, Mirka startuje a vyrážíme na letiště do Tuřan. Po vypakování jdeme do letištní haly. Snažím se hledat CK Brenna, a nikde nic. Tak to Květa zkouší na druhé straně a ejhle, Brenna je tam. Došli jsme si tedy pro papíry a hledáme, kam na odbavení. Chvilku bloumám po hale, až najednou naskočí přepážka, kam se máme dostavit. Než tam dorazíme, už tam čeká hafo lidí a my jsme někde na chvostě. Vypisujeme visačky na kufry od Brenny a postupujeme k přepážce. Snažím se vystupovat jako ostřílený cestovatel, ale nedaří se mi to a vypadám spíše jako pobóchanec. Konečně dorazíme k přepážce, prvně dávám na pás svůj kufr – 21 kilo. No to snad ani není možné, asi nám špatně funguje doma váha. Dávám na pás druhý, červený lodní kufr. Vtom jsem byl upozorněn na to, že kufr by měl mít dvacet kilo a má skoro 26! Snažím se zaujmout pozici mrtvého brouka a čekám. Na kufr byla nalepená nálepka „HEAVY“ a kufr s problémem odjel. Naštěstí pás neucpal. Vzal jsem palubenky a šli jsme na něco do bufetu. Dal jsem pivo, laté a Květa vodu. Po vypití se jdeme podívat ven, kde jsme se moc dlouho nezdrželi a už jsme byli vyzváni na další odbavení a přesunu do bezcelní zóny. Dojdeme k rámům – hodinky , mobily, klíče apod. do košíku, zároveň i batoh. Zaměstnankyně ostrahy mě ubezpečuje, že když si sundám pásek, že mi gatě nespadnou.

Chyba, málem spadly. Tak jsme tedy prošli a kontrolujeme situaci v bezcelní zóně. Nic tam ale nekupujeme. Zhruba za pět minut osm se přesouváme k pasové kontrole a do nástupní zóny. Ve 20:10 hodin je nám jasné, že letadlo včas neodletí a taky se za pár minut dozvídáme, že odlet je odložen na 20:40 hodin. Konečně se můžeme nalodit na palubu autobusu, který nás veze k letadlu. Stále si myslím, že budeme sedět dobře, a to u okénka. Až v letadle mi došlo, že máme místa přes uličku. No, nazpátek budeme chytřejší. Zaujímáme místa v předposlední brázdě a usazujeme se. Letadlo se zhruba 25 minutovým zpožděním roluje a startuje. Pilot nás vítá na palubě, sledujeme nad sedadly zapnuté monitory a letíme. Dozvídáme se, že letíme ve výšce asi 11,5 kilometru, teplota vzduchu se pohybuje okolo mínus 50 stupňů, někdy i mínus 70. Alespoň venku, v letadle je relativně příjemně. Dále se dozvídáme, kolik jsme již uletěli, kolik nám ještě zbývá do cíle, kde se nacházíme atd., dfc. navigační mapka, a různé další informace. Pak dostáváme večeři (i když někteří by si mohli myslet, že je to pouze malý předkrm – tak jsme vzpomínali na některé naše blízké), soused stále popíjí Ferneta (a nenabídne) a pomalu se blížíme k cíli naší cesty, a tím je letiště v Antalyi. Po cestě prolétáváme menším turbulenčním pásmem a letadlo drncá téměř jak na D1. Před přistáním musíme vyplnit turecké dotazníky o tom, že nemáme prasečí chřipku. S pomocí sympatických brněnských letušek všichni v letadle dotazník s úspěchem vyplníme a odevzdáme. Snížení tahu motorů, pásy, čumák dolů a už se řítíme na letiště v Antalyi. Mohutný potlesk pilotovi a posádce a letadlo pomalu roluje k letištní budově. Z letadla po cca 155 minutách letu vystupujeme tunelem a jdeme pomalu k pasové kontrole. Mezitím nás scanují termokamerou, zda přeci jenom ta prasečí chřipka v někom nechrápe. Snažíme se držet davu, který nás dovede k pásu, kde by se měla objevit naše zavazadla. Už jede. Červený kufr je na pásu. Uchopím ho – a nic. Kufr není náš a musím ho vrátit zpět do oběhu. Konečně se dočkáme, stáhneme kufry z pásu a pryč, ven na vzduch. Letiště je skoro liduprázdné a tak se snažíme najít východ. Nacházíme ho a venku bez problémů také nacházíme delegátku CK Brenna. Delegátka, sympatická mladá dáma, nás posílá do autobusu číslo 2.

Je něco po půlnoci a hic jak v peci, určitě okolo 30 stupňů. Pití jsme si, na dobrou radu, dali do kufru, ale dostat se k němu byl trošičku problém. Tak si sedáme do autobusu a čekáme. Po delším čekání konečně přišla delegátka, představila se nám jako Dáša, předala nám obálky s instrukcemi a zachránila nás před žízní. Že prý má řidič za euro studené pití. Tak jsem hned kupoval Coca Colu a trochu jsme zahnali žízeň. Dáša se nám omluvila, že na ni vyšla řada na jízdu autobusem č. 1, a že s námi pojede její turecký kolega, že nás zavede až k recepci hotelu, počká, až se ubytujeme a pak pojede dál. Vzdálenost mezi Antalyí a Alanyí je asi 130 km, máme to jet asi 2 hodiny a na cestě máme absolvovat jednu prý povinnou bezpečnostní přestávku. Asi je to tak, turecké předpisy neznám. Asi po hodině tedy vyjíždíme z letiště. Do zastávky jsem oka nezamhouřil, ale pak už jsem se těšil do betle. Projíždíme přes různé hotely, všude samé retardéry a cesta se nekonečně táhne. Červená na křižovatkách znamená upozornění pro řidiče, že možná někde někdo může jet, dělící čára na vozovce je znamení, že autobus jede středem vozidla na čáře a že čára není zeď.

Konečně hotel AZAK, jenomže náš delegát nic neřekne, náhodou si toho všímáme a fofrem z autobusu. Vystupujeme spolu s Lubošem a Janou, další dva páry jdou až na poslední chvíli, nikdo je vzadu neinformoval. Na recepci s námi delegát nejde a my tápeme. Vypisujeme ubytovací karty a najednou se dozvídáme, že hotel je momentálně plný a my budeme dvě noci náhradně ubytováni ve vedlejším hotelu Saray Beach. Na jídlo můžeme chodit tam či sem, záleží na nás. Jdeme se tedy ubytovat do pokoje ve třetím patře. Tak se snažím rožnout – a nic. Shazuji a nahazuji jističe a stále nic. Namíchnul jsem se a valím zpět na recepci. Snažím se portýrovi vysvětlit, že světlo je KAPUT! Světlo rukama, kaput ústně. Pochopil a cosi mi říká. Na prd jsou mu řeči, nerozumím mu ani anglicky, ani turecky, ani německy, ba ani rusky, tak nakonec se mnou poslal lokaje až na pokoj. Netrvalo dlouho a závada byla odstraněna. Bylo to jen v plíšku na klíčích, ten se musel zastrčit do škvíry v zásuvce, a ejhle, najednou už všechno fungovalo. Tak jsme se snad trošičku opláchli a vlezli jsme konečně do postele. To bylo skoro půl páté ráno. Chvilku poté však začal „békat meluzín“ na minaretu z cédéčka. Stejně nakonec už kolem sedmé vstáváme a jdeme vyzkoušet snídani. Po dobu našeho pobytu jsme se občas vyvalovali na pláži, denně chodili do města, absolvovali několik výletů, ale to všechno bude podrobněji popsáno v dalších samostatných blocích.

V sobotu 27. června zase známá akce – balení kufrů. Vypadá to, že se kufry nějak scvrkly, máme spoustu dárků. Ve 13:20 hodin nás má u hotelu naložit autobus, ale ten má asi 20 minut zpoždění, což je v Turecku běžná věc, a ještě se musíme tahat s kufry přes 4proudovou silnici na druhou stranu. Vyrážíme do Konakli, kde v několika hotelích nabíráme další končící rekreanty, rovněž tak v Side. Po celou dobu posloucháme řeči vedlesedících postarších dam, kterým pomalu už uletělo letadlo. Černá kronika hadra proti jejich řečem. Pak autobus zastavil u jakéhosi motorestu, řidič a turecký delegát vystoupili a nic nám neřekli. Po asi 10 minutách zjišťujeme, že ti dva se vesele cpou v motorestu a nás o této přestávce nikdo neinformoval. Většina to tak nějak přešla mlčením, ale jeden vysírač se takovým způsobem česky pustil do delegáta, až mi ho bylo líto. Z řečí tohoto vysírače jsme pochopili, že vlastně celá dovolená stála za dvě věci, což byl ovšem jeho problém a nemusel to prezentovat nám, které to nezajímalo a kterým se dovolená líbila. Po vyjetí od motorestu se delegát omlouval s tím, že my nemluvíme anglicky a on česky. Na situaci to však nic neměnilo, rukama se dá přece domluvit všude.

Na letišti v Antalyi vystupujeme z autobusu a hrneme se do letištní haly. Jenomže už tady musíme projít rámama a ve zmatku, který na letišti panuje, vzniká ještě větší chaos. Naše kufry totálně zablokovaly pás a zavazadla ostatních, já pípám jak pípátko, takže všechno z kapes ven. Ostraha neví, co je to vizitkovník, co jsou vizitky, co je manager. Dále neví, co je to žeton do vozíků. Pak mi došlo, že jsme tam nikde neviděli vozíky na žetony či jiné mince. Nakonec to dopadlo dobře a já sháním svá zavazadla a snažím se stáhnout ze zablokovaného pásu naše kufry. Hned se hrneme k odbavení, ať se těch těžkých potvor zbavíme. Nakládám kufry na pás, prvně můj, pak Květin. Mezitím Květa domlouvá dobrá sedadla v letadle; dostáváme A a B. Probíhá odbavení kufrů a celková váha je neuvěřitelných 56 kilo za dva kufry! Raději ani nedutáme a po odbavení mizíme do bezcelní zóny. S Peťou si jdeme dát poslední EFESKÝ škopek. Rozmýšlím se, jakou velikost, nakonec si dávám 0,7 litru za 4 Eura;. Ale je to na letišti, tak to ujde. Nic jiného bychom tam nekoupili. Zjišťujeme odlet a na tabuli visí 40 minut zpoždění. Bohužel jim to vychází. Couráme po letišti a pak se pomalu hrneme do další zóny. Nejprve pasovka a pak zase rámy. Tady už to jde, pití máme v příručních kabelách. Nejsme přece v Unii, tak jsou předpisy jiné. Bohužel přehlížíme piktogramy se zákazovými věcmi. Zavazadla projedou rentgenem a ostraha mi naznačuje problém. Veškeré na poslední chvíli draze zakoupené pití v Alanyi mizí v koši, i originál zabalená a nenačatá litrová Coca Cola.. Tak jsme úplně bez pití v zóně, kde se už nedá nic koupit. Jsme naštvaní (mírně řečeno) a nástup do letadla je zatím v nedohlednu. Po cca 30 minutách zpoždění nás začínají pouštět do letadla. Sedáme si do první brázdy vlevo ve směru letu. Po chvíli letadlo začíná rolovat. Letí s námi taková studená posádka, jak studený psí čumák, po chvíli se dozvídáme, že je z Prahy, takže no comment. S letem do Antalye se to absolutně nedá srovnat, navíc jsme tentokrát letěli Boeingem 737/400. Jméno kapitána jsme se dozvěděli až v Brně před přistáním. Tentokrát jsme seděli u okénka, resp. u okénka jsem seděl já a Květa, když přestala plkat se sousedkou Ilonou, se taky mohla podívat. Krásné mraky, které připomínaly svým vzhledem polární kraje se zasněženými horami, byly někdy až bizardních tvarů. Když už jsme se blížili k Brnu, začal pilot sestupovat, což se nám uráčil sdělit asi až po deseti minutách sestupu. Při cestě tam nám to kapitán řekl ještě před zahájením tohoto manévru. Nakonec však letadlo okolo půl deváté večer šťastně přistálo v Brně – Tuřanech. Opět klasické odbavení, vyzvednutí kufrů (tentokrát už jsem byl v lovení lepší) a hledání autobusu MHD. Nakonec to vzdáváme a bereme taxíka za 260,- Kč až domů. Za 15 minut jsme doma a bez problémů Myslím si, že se nám dovolená vyvedla, že to nebyla až taková ponorka a že to byla i dobrá svatební cesta po 21 letech.

Vlastní postřehy – tolik diskutované TOALETY

Na veškerých toaletách, které jsme navštívili, a to jak v hotelích či v restauracích, tak i na různých veřejných místech, odpočívadlech, benzínkách apod., jsme se s ničím výše uvedeným nesetkali. Všude byli toalety čisté, voňavé, upravené, vždy oba druhy – jak turecké šlapky, tak i klasické mísy. Pisoáry či mušle byly od sebe odděleny přepážkou (to aby jeden druhému nečučel na šuldíka), většinou ovládané fotobuňkou. Nestalo se nám, že by na nějakých toaletách chyběl toaletní papír, voňavé mýdlo nebo pěna, případně papírové ručníky nebo sušák na ruce. Použití, resp. dávkování papírových ručníků na ruce, bylo většinou také na fotobuňku. U klasických mísových záchodů byla ještě zezadu tryska na opláchnutí zadku.

Ceny v Alanyi

Ceny jsou uváděny v tureckých lirách (YTL) nebo eurech

100 euro = 214 YTL

1 YTL = asi 12,30 Kč

Orientační cenové relace v přepočtu na €

RESTAURACE

Kebab v restauraci nebo na stánku od 1,5 €

Coca Cola 0,5 l v restauraci od 1,60 €

Pivo Efes Pilsen Bira 0,5 l v restauraci od 0,8 €

Pivo Efes Pilsen Bira 0,7 l na letišti v Antalyi 4,0 €

Voda 1,5 l v obchodě od (většinou neperlivá) od 0,3 €

Pivo EFES 0,5 l v obchodě od 1,0 €

Zmrzlina u Mc Donalda točená bez ničeho 0,5 €

Koktejl 1 + 1 zdarma 6,8 €

Gezleme placky za rohem od hotelu (jinak od) 1,5 €

BAZARY A STÁNKY – TURISTICKÉ OBCHODY

Slaměný „australský“ klobouk – 4,5 € – usmlouváno na 2,25 €

Vodní dýmka číslo 1 – (nakonec s tabákem a uhlím 100 € – usmlouváno na 60 €

Vodní dýmka č. 2 – 80 € – usmlouváno na 35 €

Vodní dýmka č. 3 – 80 € – usmlouváno na 20 €

Výrobky z Onyxu – 110 € – usmlouváno na 100 € (kamenný obchod – výrobna)

Sklenice na čaj kompletní sada – 46 € – usmlouváno na 18 €

Kožená bunda dámská s úpravou rukávů – 460 € – usmlouváno na 270 €

Stříbrný řetízek – 18 € – usmlouváno na 8,50 €

Alláhovo oko ve skle – 5 € – usmlouváno na 2,0 €

Taxi Damlatas – hrad v Alanyi 7,0 €

Taxi hotel Azak – hrad v Alanyi 8,0 €

City Bus Damlatas – hrad v Alanyi 0,5 €