0
0

Pátek 22.8.1997

Ráno proběhl již zmíněný incident s krůtami a vzhledem k tomu že kolem místa, kde byly postavené stany se povalovala spousta odpadků, jsme se rozhodli bez větších výčitek svědomí odejít bez placení. A to i přesto, že cena nebyla horentní. Udělali jsme však zásadní chybu, že jsme nevypadli brzo ráno, kdy měli Turci po aktivním nočním životě ještě půlnoc. Odcházeli jsme na autobus a před polednem, kdy majitel byl již vzhůru a od vedle s nedůvěrou pozoroval jak se jeden po druhém vytrácíme. Odcházel jsem jako poslední a vystartoval za mnou druhou kosmickou. Anglicky uměl ještě hůř než já, kamarád, kterého si zavolal neuměl vůbec ani štěk, pořád spolu jenom něco turecky mleli o telefonu a policii. Nebyla s nimi řeč. Nakonec jsem jim musel dát hodinky jako zástavu, kterou mi vrátí až zaplatíme. U pošty mně Gert dal peníze, ale když jsme s Bandifenem onen půl milion lir za asi deset minut předávali majiteli, zjistilo se, že vůbec nepočítal, že přijdeme zaplatit. Za tu chvíli totiž stihl mými hodinkami podarovat svého otce.

Dnes jsme se dostali do města Silifke, neboli Selenkie. Silifke bylo významným centrem za vlády Selenkovců, ale od té doby už uplynulo hodně vody a dnes, jak jsme zjistili není nic moc k vidění. Vyšplhali jsme se na pevnost, která však byla značně zchátralá a nevybočovala ničím příliš zvláštním z řady zřícenin, které jsem už v životě viděl. Na místě Appolónova chrámu bylo pár kamenů a na poslední památku – starověkou cisternu nám stačil pohled z hradu. Zato všichni jsme si přišli na své na místě dnešního nocoviště.

Dolmuş nás vysadil přesně u místa, kde pamětní deska oznamuje, že zde roku 1190 zahynul při přechodu říčky na III. Křížové výpravě německo-římský císař Fridrich I. BARBAROSSA. Okapa a jiné historicky smýšlející osoby podlehli fascinaci místem slavné historické události, ale všem bez rozdílu se nám líbilo údolí. Říčka zde vytvořila hluboký kaňon, který bych přirovnal třeba k našim meandrům Dyje. Na řadě míst přímo z vody stoupají vysoké, kolmé stěny, ve kterých volají poštolčími hlasy rorýsi velcí. Okolí je zarostlé nízkými borovicovými lesy, jejichž jasně zelená barva tvoří rámec celé přírodní scenérie. Rozčarování přichází při sestupu. V údolí se těží štěrk, všude je plno hluku a těžké techniky. Potichu nadávám na Turky. U nás by tady byl národní park , nebo přinejmenším chráněná krajinná, ale oni tady těží. Pochmurné myšlenky zachrání až osvěžující koupel. Stačilo najít jedno z mála nerušených míst, kde budeme i tábořit a tělo se noří do příjemně chladné vody a po úmorném denním vedru pookřává spolu s duchem. Proud je silný, provozujeme atrakci z oddílové Jihlavky ’96 – „vodní selata“. Stačí se položit na vodu, drobnými pohyby rukou udržovat rovnováhu v poloze na znak a vychutnávat bezpracnou jízdu. S nadšením se nějakou dobu koupeme, pak obědváme a pak kohosi napadá – je potřeba načepovat pitnou vodu – dojedeme pro ni s lahvemi po řece. Čtveřice Klokan, Okap, Bandifen a já naskákala do vody a odplouvá. Nicméně mě nebylo dopřáno doplavit se až na místo. V prvním meandru mi padá Koalův vypůjčený sandál, snažím se ho zachránit, přestávám dávat pozor a šeredně jsem se skoupal ve vlnách u protějšího břehu. Byl jsem rád, že jsem nakonec z vodního živlu unikl. Navíc jsem pak musel řeku přebrodit a i přitom mně proud málem podrazil nohy a znovu odnesl do peřejí. Alespoň je jeden rys řeky – topení lidí – zcela jasně znám. Ostatní se vrací po břehu s vodou a nadšeně vykládají zážitky. Spíme poprvé bez stanu, v řadě na karimatkách. Předtím se ale přežíráme hroznů, které jsem natrhal s Bandifenem. U nás jsou (stolní) hrozny poměrně drahé a tak si podobnou slast nemůžeme dovolit, protože naši vinaři si výdobytky své práce narozdíl od Turků hlídají. Tím víc ale vychutnáváme pocit, kdy se ruka noří do nádoby plné chutného ovoce, vybírá největší hrozen šťavnatých plodů, který pak nese do úst. Doma jsme před podobným počínáním byli varováni ve strachu z parazitů. Toto varování jsme si samozřejmě vzali k srdci a tak každého dne navečer dezinfikujeme žaludek lůčkem slivovice, která bude příjemně prohřívat naše vzpomínky na tuto krásnou zemi.

Sobota 23.8.1997

Ráno jsme se rozloučili s řekou, na silnici si stopli moderní klimatizovaný autobus a ujeli v něm asi 10 km zpět do Silifke. Doprava v Turecku je zcela odlišná od naší. Vlaky zde hrají roli minoritní, zato je nesmírně rozvinutá doprava autobusová. Vystoupí-li člověk na autobusovém nádraží, turecky zvaném otogar, v okamžiku u sebe má jednoho nebo více nadháněčů, kteří se ho ptají kam má namířen. Činí to většinou lámanou angličtinou. Stačí říct jméno místa, kam se člověk chce dostat a všechno ostatní jde jako na drátkách. Náhončí ho rychlým krokem vede ke kanceláři společnosti, jejíž autobus právě jede, nebo k nějakému z mikrobusů (turecky dolmuş). Autobusy jsou velmi rozdílné velikosti – od luxusních evropských velkoautobusů (do nic h se na delší jízdy kupují místenky), přes autobusy střední velikosti (asi jako naše Městská hromadná) po mikrobusy, které mají standardní zevnějšek i vnitřní úpravu. Pak jsou zde typické žluté taxíky s nápisem taksi. Velký a pro nás příjemný rozdíl spočívá také v tom, že na jakýkoli autobus je možno si na silnici mávnout a on, pokud může, zastaví. Ze dveří vyskočí pomocník řidiče, nakládá zavazadla, noví cestující nastupují, pomocník se rozbíhá, naskakuje do rozjíždějícího se autobusu, dveře se zavírají a jede se dál. Celá operace trvá asi minutu. Platí se za jízdy. U dlouhých jízd moderními autobusy pomocník mimo vybíraní peněz či kontrolování jízdenek a nakládání zavazadel plní u nás neznámou funkci. Co chvíli vytahuje z ledničky vodu v kelímcích a někomu ji dává (občas si vzpomene i na nás). Mimoto jednou za čas projde autobusem a nalévá do kelímků kolu, nebo v balíčcích rozdává keksy nebo koblížek. Na začátku jízdy, nebo po odpočinkové zastávce obejde cestující a každému naleje na ruce z láhve kolínskou vodu. Taxíky jsou zde přirozeně nejdražším druhem dopravy, ale cenový nepoměr není tak křiklavý jako u nás, protože když se to tak vezme, do jisté míry podobnou službu poskytují i autobusy.

Nicméně se vracím k událostem tohoto dne. V podstatě jsme ho celý strávili v autobusu, přestože to tak původně nebylo myšleno. Potřebovali jsme se dostat do města Alanya. Gert koupil lístky s místenkou. Zanedlouho nám ale bylo oznámeno, že autobus má poruchu a jede za něj náhrada. Náhradní autobus byl přistaven o hodinu dřív. Velmi brzy se zjistilo, že to bylo pouze proto, aby do Alanye dorazil pouze s tříhodinovým zpožděním. Hned jak jsme se v něm usadili, bylo téměř jasné, kolik uhodilo. Gert se o stroji, kterému jsme byli svěřeni vyjádřil, že ho odtáhli rovnou z vrakoviště nebo ze strašidelné dráhy. Problém nebyl ani tak v značce (Mercedes-Benz), jako spíš v roku výroby. Nevadilo nám, že se opěrátka nedají sklápět, neboť je tvoří napevno přivařená trubka nebo, že v místě kde kdysi byly větráky jsou jen kruhové díry. To jsou věci, které vadí jen zmlsaným zápaďákům. Horší bylo, že autobus nebyl schopen vyvinout solidní rychlost, značnou část cesty šnečil na jedničce. Navíc neustále topil. Koala tvrdil, že kvůli špatnému chladiči, neboť to znal dobře z dob, kdy jezdil se svojí „pancéřovou dodge-kou“ (stará rozpadající se dodávka značky Škoda 1203). Na obranu autobusu je nutno uvést, že tlustá červená čára na mapě označující silnici I. třídy, se neshodovala se skutečností. Nevíme proč tam tvůrci mapy nenakreslili tenkou žlutou. Koala si myslí, že si netroufli. Ve skutečnosti to byla dost mizerná cesta, dokonce bez krajnic. Její povrch nebyl zdaleka jednolitý, ale různě vyspravovaný a látaný. Navíc na ní byly nesmírně dlouhé úseky fantastických serpentin. Řidič – bodrý Turek, který za jízdy s požitkem kouřil, mluvil s cestujícími a otáčel se k nim, je bravurně zvládal i v místech, kde na jedné straně byla stěna a na druhé sráz, pochopitelně bez svodidel. Ovšem nevíme, co by si počal bez protisměru. V jedné zvlášť ostré zatáčce snad zavadil o něco u cesty, nebo co, já nevím, ale nějak se to semlelo a autobusu upadla polovina předních dveří. Taktak, že je nejblíže sedící cestující zachytil, aby nezůstaly někde u silnice. Řidič zavolal na svého pomocníka, který u nich musel pak sedět a držet je. Pokusil se je za jízdy opravit, ale to se mu nepovedlo a tak je nakonec přišněroval nějakým kusem gumy. Další zajimavou událostí bylo, že nás zastavili vojáci. U nás by taková událost byla značně exotická a leckoho by vykolejila. Nicméně náš řidič byl z těch, které by to nevykolejilo ani ve střední Evropě, natož tady, kde je armáda prakticky všude a tudíž k ní mají lidé zcela jiný vztah. Vystoupil, přátelsky se s vojáky pobavil, zachechtal se atd. Vojáci byli ale také vstřícně naladěni, jeden z nich mě, Gertovi a Klokanovi podal ruku a pozdravil nás tureckým / merhaba – nazdar. Vojáci však pečlivě prohlédli celý zavazadlový prostor a nechali si 3 papírové krabice, jeden pytel a trojici cestujících. Do ALANYE jsme dorazili za tmy a sami a dohadovali jsme se, kde říct řidičovi, aby zastavil. Autobus měl původně jet další spoustu kilometrů do města Antalya, ale nevím, jestli tam dojel protože pomocník papírovou ceduli Antalya na předním skle, těsně před tím, než jsme vystoupili, strhl. Vysadili nás na předměstí. Nikdy jsem se nepokoušel najít tabořiště v takovém terénu a byla to zajímavá zkušenost. Nejslibnější lokalitu jsme našli s Okapem. Místo těsně při břehu moře s písčitým povrchem obskládané hradbami z ohromných betonových kvádrů velikosti asi dvakrát dva metry. Marně jsme se dohadovali, co to je zač, nebo k čemu to slouží. Pak jsme tam zašli společně a s batohy. Hledáme bezpečné místo a co nejčistší místo, kam by nebylo vidět především z nedalekého hotelu. Nic se nám moc nelíbilo. Nakonec někdo dostává nápad – vyspíme se na betonových kvádrech, které jsou sestaveny samostatně, každý na jednom. To bude nocleh. Každý obsazujeme svůj kvádr, roztahujeme spacáky a karimatky a usínáme s tím, že odtud ráno vypadneme co nejdřív, než nás tady někdo uvidí. Nezbývá než doufat, že nás dostatečně kryjí kvádry naskládané okolo do dvou až tří pater a že nás do rána nikdo nevyhodí. Ve čtyři ráno jsem se probudil a dívám se ve svitu měsíce na hodinky. Najednou zpozorním. Po písčitém prostranství couvá auto ke kvádrům, na kterých spí Klokan, Gert a Koala. Snažím se zaujmout takovou pozici, aby mě nebylo moc vidět a budím Fenka. Auto pomalu couvá do uličky mezi kvádrovými hradbami a světlo mizí. Usínáme. Bůh suď kdo to byl.

Neděle 24.8.1997

Odešli jsme asi o půl sedmé. První štací byl hrad hned nad městem. Byl pravda trochu jiný než známe hrady od nás. Nejen z hlediska historického, které mě až zas tak dalece neoslovuje. U nás jsou zříceniny většinou, abych tak řekl čisté. Tady se rozkládají kolem hlavní budovy spousty zahrad, hospod atd. a mezi nimi teprve leží jednotlivé pásy opevnění. To by se ale dalo najít u nás taky. Nejvíce však uhodí do očí když ve vlastní, placené, prohlídkové oblasti je nejen spousta stromů, ale i budka WC apod. Udělali jsme zde jednu zajímavou zkušenost. Nevíme jestli to funguje i jinde, ale Turek na této vrátnici byl po ránu evidentně ospalý a tak ani neprověřoval karty GO25, když jsme v hloučku prosvištěli vrátnicí a zdálky mu je ukázali. Dále jsme se rozhodli pro návštěvu – ŞELÄLE – místních tzv. vodopádů. Mají tam z toho velkou atrakci, což nás znechutilo. Čekali jsme terén ala Barbarossa a zatím restaurace, davy turistů, vstupné. A abych tak řekl – mnoho povyku pro nic. K vidění je zde něco po stylu menšího českého jezu a o kousek nahoře tuctové peřeje, jakých je na každé české řece desítky. Pak jsme se hbitě autobusem přemístili do starého SIDE. Největším lákadlem byl pro nás místní amfiteátr. Bylo však pro nás velkým zklamáním, když jsme po poměrně fádní prohlídce rozbitých starých sloupů zjistili, že velký a poměrně velký amfiteátr je uzavřený. Pokusili jsme se tam proniknout „alternativní cestou“, ale když se Klokan chystal vylézt na horní okna amfiteátru, uviděl Turka, který se nahoře procházel, hlídal a teď dával nesmlouvavě najevo, abychom šli dolů. Chtěli jsme to zkusit jinudy, ale než jsme našli další vhodné místo, zjistilo se, že podnikaví Turci dokážou vytěžit i z památky pro veřejnost uzavřené. Postupně jsme narazili na dvě skupiny, které si z uzavřeného amfiteátru udělaly výnosný podnik. Postupně jsme to vyzkoušeli s oběma, ale neuspěli jsme. Jeden pořízek nás sice dovedl jakýmsi tajným vchodem až k chodbičce, která vedla dovnitř, ale pak jsme se neshodli na ceně. Nebyli jsme totiž ochotni akceptovat ani půl milionu, přestože jsme je usmlouvali z původních dvou. Utéci mu dovnitř bylo příliš riskantní, protože nás držel v hrsti možností, že na nás nějak upozorní strážce nahoře. Neuspěl ani druhý Turek, na druhé straně, který si vedle bezpochyby výdělečného průvodcování vydělával prodáváním pečiva. S tím jsme začali lézt nahoru a zase na nás hulákal strážce a tak bylo těžko uvěřit tomu, že se nemáme bát, protože „policajt´s my brother!“ Nakonec se tam podíval jen Klokan, který bez pomoci jakýchkoliv provaděčů přelezl jednu ze železných bran, uzavírajících objekt. Turek prodavač pečiva to sice považoval nějak za svoji zásluhu a chtěl z Klokana něco vytáhnout, ale ten mu samozřejmě prchl s větou „I haven’t money´. Celá prohlídka bavila nejvíce samozřejmě Okapa, na kterého jsme museli notnou chvíli čekat u autobusu, protože se trhl od skupiny, šel si cosi prohlédnou a po prohlídce poněkud zabloudil. Čekalo nás ještě PERGE. Starověké město, které je dnes už jen kulturní památkou. Dojeli jsme na odbočku k němu a došli asi kilometr k volně přístupnému cirku a bohužel opět uzavřenému divadlu. Po celodenním trmácení jsme byli ale pořádně unavení a tak jsme důkladnou prohlídku zdejších památek odložili na později. Je zajímavé, jak jsme k večeru unavení, přestože toho moc nenachodíme – zajímalo by mě jak tohle v organismu funguje. Najít tábořiště byl opět problém. Nakonec jsme se přes chybějící pásy plotu dostali na náhorní plošinu nad Perge. Obraz zmaru – spálená krajina, zuhelnatělé keříky, na zemi pokrývka kamení mezi kterou téměř nic neroste a na své si zde přijdou jen mravenci, kterých je zde obdivuhodné množství. Gert tu krajinu chtěl vyfotit a zjistil, že mu chybí foťák. Za chvíli se s Bandifenem vydává do Side hledat ho. (Vrátili se kolem půlnoci, foťák někdo ukradl). Zbylá čtverka Koala, Klokan, Okap a já odklízí kameny z míst, kde chceme stavět stany. Je to dost náročné – kamení je hrozně moc a vydobýt některé „grymly“ ze země dá skutečnou fušku. Stavíme stany a vaříme vločky. Pak dlouho do noci klábosíme, diskutujeme a plkáme. Dnes hlavně o oddíle, pak financích a pak jdeme jeden po druhém spát.

http://turecko97.misto.cz/_MAIL_/Denik3.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .