0
0

Středa 18. 7. 2001

Zpět do Antalye

Ráno jsme se ještě za chládku vrátili do vesnice Čirali a dopřáli si osvěžující koupel v moři. Na pláži nikdo nebyl, hory podél pobřeží zahaloval zvláštní opar – byla to pohoda. Pak jsme se začali zabývat cestou zpět do Antalye. Potřebovali jsme se dostat nahoru do hor na hlavní silnici. Jak tvrdili domorodci, dolmuš jezdil zhruba jednou za hodinu, takže jsme šli stopovat na kraj vesnice, abysme kdyžtak mohli spopovat i normální auta. Snažil se nám tam vnutit jeden taxikář, ale chlapíci z dodávky, kteří naproti právě naložili rajčata a sami nám nabídli svezení, ho elegantně vyřadili ze hry. Jeden ze tří Turků společně s našimi bágly šel na korbu k rajčatům a my dva jsme obsadili prostřední místo v kabině. Řidič a druhý Turek se šoupli víc ke stranám, abysme my nemuseli sedět na sobě, tím se však řadící páka ocitla mě mezi nohama. Turci ale měli radost, že všichni čtyři (v kabině pro tři) sedíme “pohodlně”. Následovala krkolomná cesta serpentinami vzhůru. Chlapi neuměli ani slovo cizí řečí, přesto se snažili rukama nohama zjistit, odkud jsme. Měli radost, že z “Československa”. Nahoře na hlavní silnici nám zastavili, protože jeli bohužel na druhou stranu. Chtěli jsme dál pokračovat opět stopem, ale jako na potvoru jel zrovna minibus a Turci nám ho ještě sami iniciativně zastavili a už nám do něj přendavali bágly z korby. No, co se dalo dělat. Když jsme vlezli do minibusu, pomocník řidiče beze slova naznačil jednomu samostatně sedícímu chlapíkovi, aby si někam přesednul a uvolnit tak dvojsedačku pro nás! Něco podobného u nás sotva někdo udělá. Cesta stála 2 500 000 TL (80 Kč) za osobu.

V poledne jsme dorazili do Antalye, kde jsme si chtěli pouze prohlédnout historické centrum na pobřeží a rychle odjet pryč. Bohužel minibus do centra nezajížděl, takže jsme se nechali vysadit tam, kudy jezdí do centra městské dolmuše. Jedním takovým s nápisem kalekapisi (centrum) jsme se tam dostali [400 000 TL (13 Kč) za osobu]. Pak jsme sešli úzkými dlážděnými uličkami se spoustou restaurací a krámků se suvenýry až k bývalému římskému přístavu. Bezpečně jsme přitom poznali směr podle “toku” turistů. Malý římský přístav vypadá fakt pěkně, velmi dobře je zachované jeho opevnění, dnes zde kotví jachty. Během oběda z vlastních zásob nás otravovali malí kluci, kteří prodávali z pojízdného krámku oříšky, uměli ale říct cenu i česky a dali nám hrst na ochutnání.

Černá kronika: “dva turisté v Antalyi skoro zmrzli”

I když je historické centrum Antalye velmi malé, polední horko nás odrazovalo od jeho dalšího procházení a už bysme radši se bývali viděli v autobuse do Konye, abysme tam pak nepřijeli až někdy na noc (350 km). Potřebovali jsme ale ještě vyměnit šek, což se ukázalo jako velký problém. Žádná z mnoha bank na široké obchodní ulici totiž šeky nebrala a odkazovali nás na Iş Bank, v níž jsme nakonec s výměnou uspěli. Ovšem: jestli jste někdy v českých bankách měli pocit, že to neodbývá, tak to není nic proti tureckým úředníkům. Frontu asi deseti lidí jsme stáli přes hodinu! Z několika úředníků obsluhovali jen dva, přičemž jeden se zabýval celou tu dobu jenom jedním klientem, druhý přepočítával peníze, popíjel čaj a občas někoho vzal. Navíc v bance byla zima jako v lednici. Klimatizace běžela naplno. I když jsme se “teple přioblékli”, dělalo se nám z té zimy zle. Na řadu jsme přišli už skoro v mdlobách a pak jsme odtud fofrem vypadli. Na ulici byl pro změnu žár jako v pekle.

Přes hory do Konye

Místní lidé nám poradili odkud jezdí dolmuše na hlavní otogar (yeni otogar). Za chvíli jel ten správný [400 000 TL (13 Kč) za osobu]. Otogar leží na okraji metropole, takže to bylo z centra docela daleko. Na otogaru jsme hned koupili jízdenky do Konye na nejbližší autobus, který jel asi za půl hodiny v 16:30 [348 km, 9 000 000 TL (280 Kč) za osobu]. Cesta nejprve vedla nudnou nížinou přes města Side a Akseki, ovšem potom překonávala jeden z hřebenů pohoří Taurus. Otvíraly se nám dramatické pohledy na různá údolí a vrcholy hor. Vegetace se ve vyšších polohách naprosto změnila. Borovice byly nahrazeny cypřiši, jalovci a cedry ošlehanými větrem. Sem tam se páslo stádo ovcí. Nikde vidět žádná civilizace.

Alenu během cesty rozbolela hlava a dostala horečku, mě to postihlo o hodinu později. Oběma nám bylo pěkně zle – typický úžeh. Bylo jasné, že nejspíš z teplotního šoku po východu z té klimatizované banky. Letuška nám potom stále nosila studenou vodu a my jsme se starali o sebe navzájem.

Nocleh ve studentském bytě

Dalším důvodem, proč nadávat na zdlouhavé vyřizování výměny v bance, bylo, že jsme tím pádem přijeli do Konye až po setmění, v půl desáté, a museli jsme takhle pozdě najít nějaký nocleh. Konya je půlmilionové moderní město, a snad právě proto se na nás nevrhali žádní dohazovači, které bysme teď ovšem velmi uvítali. Navíc naprosto selhala LP, kde byly uvedeny jen hotely od 15$ za osobu výše. Po výstupu z autobusu se nám udělalo trochu líp. Zeptal jsem se postávajících kluků, kde je nějaká čtvrť s penziony a odkud tam jezdí dolmuše. Poradili nám čtvrť Mevlâna a ukázali nám minibus společnosti Kontur, s níž jsme sem přijeli, který teď měl rozvézt své pasažéry zadarmo do centra. Z minibusu jsme pak zoufale vyhlíželi penziony a ptali se okolních lidí, kdy bude čtvrť Mevlâna. V tom nás anglicky oslovil chlapec sedící za námi s tím, že slyšel před autobusem, jaký máme problém, a nabídl nám nečekanou věc – totiž, že můžeme přespat u něj doma. Byl to Direk, student vracející se z Ankary do svého studentského bytu. Vypadal velmi sympaticky, mluvil dobře anglicky a nám fakt nebylo dost dobře na to, hledat teď někde levný penzion, takže jsme nabídku přijali.

Když jsme vystoupili z minibusu, chtěl Direk pro nás nakoupit něco k večeři. Sice jsme nechtěli nic, protože nám nebylo dobře, ale on se stejně po cestě zastavil v krámku svého strýce, který ještě teď ve 22 h normálně prodával, a vzal nám alespoň vodu, meloun a broskve. Direk bydlel v jakémsi starém činžáku v třípokojovém bytě. Když jsme se zeptali, kolik jich tam bydlí, řekl, že jen on a jeden spolubydlící, který je zrovna pryč (u nás by tam bydlelo minimálně šest studentů). Byt byl zařízen jako typické studentské doupě. Dostali jsme k dispozici jeden z pokojů s dvěma postelemi. Další místnost, kterou jsem neprodleně navštívil, byl záchod – samozřejmě turecký. Jakmile jsem rozsvítil, hejno švábů se naštvaně rozuteklo do puklin ve stěnách. Radši jsem pak upozornil Alenu, aby se moc nerozhlížela po zemi, ale všimla si jich mezitím v kuchyni. V “obýváku” nechyběla televize, turecká vlajka a koberec na sezení. Direk pokrájel ovoce, uvařil čaj a asi do půlnoci jsme kecali o mnoha věcech. Srovnávali jsme naše dvě země, naše dvě kultury a nechali jsme si vysvětlit věci, které nám v Turecku zatím nebyly jasné (kromě toho, jak a čím se utírají na záchodě). Během naší debaty se ohřívala voda ve sprše. Pod velkou uzavřenou nádobou s vodou se muselo dlouho předem zatopit dřevěnými briketami. Ani samotné sprchování pak nebylo jednoduché: ohřátou vodu jste vypustili do kýble, vzali jste si malou konvičku a tou jste se potom polévali.

V noci nám zase nebylo moc dobře a když jsme k ránu konečně klidně usnuli, začal při východu slunce vřeštět muezzin z blízké mešity jako když ho na nože bere.

Čtvrtek 19. 7. 2001

Když jsme se probudili, Direk už měl nachystanou snídani: čaj, čerstvý ekmek, slaný sýr, máslo, rajčata a meloun, vše pokrájené a naskládané na velkém kovovém tácu. Tác postavil na nizoučký stoleček v “obýváku” a kolem něj jsme se pak usadili. Samozřejmě jak jinak než na koberec a v tureckém sedu. Po snídani nás Direk nechal odpočívat ve svém bytě a sám si klidně odběhl něco zařídit do města, přitom nám také sám od sebe zjistil odjezdy autobusů do Göreme.

V poledne, když přišel čas vydat se na autobus, nás Direk dovedl do blízké pobočky jedné autobusové společnosti a čekal s námi než přijede minibus svážející své cestující na hlavní otogar. Direk se zeptal, jestli si zatím dáme čaj, skočil na roh ulice k takovému nenápadnému telefonu na zdi a za chvilku přiběhl poslíček s čajem. To je systém! Mezitím jsme koupili jízdenky [235 km, 9 000 000 TL (280 Kč) za osobu]. Brzy přijel minibus a tak jsme Direkovi za všechno mockrát poděkovali, se slzou v oku jsme se rozloučili a alespoň jsme mu věnovali na památku pohled Prahy, který ale rozhodně nemohl vyvážit to, co pro nás Direk udělal. Byli jsme rádi, že jsme v zemi, kde jsou lidé takhle pohostinní.

Anatolskou stepí do Kappadokie

Na hlavním otogaru jsme poobědvali v luxusním bufetu odpornou kuřecí polévku (podle názvu byla kuřecí, ale kdo ví z čeho byla) a pak jsme rychle nastoupili do autobusu do Göreme. Z otogaru odjíždělo ve 13:00 několik autobusů, co nás však šokovalo, všechny se daly do pohybu přesně ve stejný okamžik – přesně s úderem jedné hodiny! Takovou přesnost snad nemají ani Japonci.

Celá několikahodinová cesta pak vedla Anatolskou stepí – a byla to opravdová step, radost pohledět (jestli se to o stepi dá říct? J ). Šedivohnědou vyprahlou pustinu občas přerušovaly jen lány obilí nebo skalní masivy na obzoru. Okolo silnice se občas objevovaly starobylé polorozpadlé stavby seldžucké* architektury, například známá pevnost Sultanhan, která ve 13. st. sloužila k odpočinku a ochraně karavan. Byla to taková ta architektura jako v arabských zemích. Za městem Aksaray se krajina již zvlnila a začaly z ní vystupovat první skalní útvary dávající tušit, že vjíždíme do oblasti zvané Kappadokie.

Co je to vlastně Kappadokie? Je to unikátní oblast typická skalními městy a kaňony, která se rozprostírá mezi několika sopkami v srdci Turecka. Sopečný popel chrlený sopkami zhruba před 10 milióny let se postupně usazoval a dal vzniknout měkké hornině zvané tuf. Vytvořila se tak obrovská rovná planina. Když sopky vyhasly, převážila vodní eroze. Během tisíců let pak dešťová voda a říčky narušovaly měkký tuf, až vymodelovaly fantastickou pohádkovou krajinu s kaňony a skalními městy. Do věží skalních měst si po osídlení této krajiny zdejší obyvatelé vytesávali svá obydlí a pronásledovaní křesťané své kostely.

Ale zpět k cestě. Autobus pokračoval dále přes město Nevşehir, kde už se v okolí rozkládala složitá skalní města. Za Uçhisarem pak silnice vedla dokonce po hřebeni mezi nádherným malým kaňonem jedné straně a obrovským hlubokým údolím na druhé straně, na jehož dně ležel cíl naší cesty – Göreme, městečko maskované mezi věžemi skalního města. Město ve městě.

Když jsme na göremském otogaru vystoupili z autobusu, překvapilo nás, že je tu docela příjemně. Žádné dusno ani pekelné vedro jako předtím na turecké riviéře. Nadmořská výška Anatolské plošiny (1000 m n. m.) je přece jenom znát.

V Göreme jsme nejprve hledali nějaký kemp. První se nachází kousek od centra (kemp Berlin), druhý až mezi políčky za městem. Vrátili jsme se do toho prvního, protože byl mnohem příjemnější a o něco levnější [2 osoby a stan – 4 500 000 TL (140 Kč) za noc]. Byl to vlastně meruňkový sad na zahradě majitelů, což mělo jednu velkou výhodu – zralé meruňky.

Předtím při hledaní kempu se s námi po cestě dal do řeči Turek, který šel okouknout svoje políčko s dýněmi. Když se dozvěděl, že jsme z České republiky, vytáhl průkaz tureckého olympijského týmu a vysvětlil nám, že je sportovní střelec a svoji pušku má ze Zbrojovky Brno.

Pořád nám ještě nebylo úplně dobře z včerejšího úžehu, takže jsme se po večeři už jen usadili v internetové kavárně a napsali jsme domů naše postřehy z Turecka [1 000 000 TL (31 Kč) / h].

Pátek 20. 7. 2001

Kostelíky ve skále a překrásné údolí

Hned ráno, než se sjedou davy turistů, jsme vyrazili za město do tzv. Göreme Open Air Museum, což je areál, kde se nachází pohromadě mimořádné množství křesťanských kostelíků z 11. – 12. st. vytesaných do skalních věží a masivů [studentské vstupné 2 000 000 TL (62 Kč)]. Kostelíky často tvoří několikapatrové labyrinty, ve většině z nich jsou zachované i původní malby a jejich historii zde popisují tabule v několika jazycích. Člověk žasne, co všechno staří obyvatelé Kappadokie dokázali vytvořit. Celé místo je poměrně vysoko položené, takže jsme se z každého kostelíku dlouho rozhlíželi po okolní fantastické krajině. Nevycházeli jsme z údivu, kde jsme se to ocitli.

Mezi tímto muzeem pod širým nebem a městem se nachází nenápadná odbočka do Sworney Valley (Zakleté údolí ?*). Pohled ze silnice nesliboval nic moc zajímavého, ale jakmile jsme vyšli na okraj údolí, rozevřel se nám pohled na překrásné údolí plné malých políček a meruňkových sadů prošpikovaných skalními věžičkami různých barev. Svahy údolí, vysoké snad 50 metrů, vypadaly jako obrovské sloní hřbety – jako v nějaké kreslené pohádce. Nemohli jsme uvěřit, že něco takového může existovat i ve skutečnosti. Stezkami vyšlapanými na svazích jsme sestupovali dolů, dokud jsme nenarazili na babku, která sbírala spadlé meruňky ve svém sadu. Stezka vedla přes něj, ale když jsme do něj chtěli vstoupit, začala babka hrozit pěstí a ječet: “yok, yok, yok!” (ne, ne, ne). I když byla jako věchýtek, radši jsme to obešli jinudy. Procházka mezi políčky a věžemi na dně byla stejně nádherná jako pohled shora. Občas jsme zahlédli domorodce s valníčkem taženým koňmi, jak prchají z políček před poledním žárem. Když nám došly meruňky, nebyl problém dojít na “trh” čili natrhat nové. Byly všude kolem.

Cestou zpět do kempu jsme ve škarpě u silnice objevili nějakou suchozemskou želvu. Na želvu byla neobyčejně čilá, jak byla pěkně vyhřátá od slunce. Aby taky ne, když nikde nebyl ani kousek stínu. Zatímco jí to vyhovovalo, nám moc ne, došlo nám pití a celí říční jsme se jen tak tak doplazili do kempu. Pak jsme došli na kuřecí kebap a nakoupit potraviny. Všechno tu bylo dražší než kdekoli jinde v Turecku, protože co se týče turistického ruchu, patří Göreme hned za Pamukkale a Efes. Turistika zde také vedla k tomu, že bývalá skalní obydlí, která jsou v Göreme naprosto organicky promísena s normálními zděnými domy, se dnes využívají pouze v letní sezóně jakožto originální penziony nebo “jeskynní” bary.

K Uçhisaru

Odpoledne jsme si udělali krátký výlet směrem k městečku Uçhisar po silnici, po které jsme sem přijeli. Na jedné straně jsme se mohli rozhlížet do göremského údolí. Velké masivy za ním pak připomínaly monumenty z jihozápadu USA a úplně v dálce se rýsoval obrovský kužel sopky Erciyas (3916 m). Na druhé straně jsme nakukovali do úzkého kaňonu klikatícího se v délce asi čtyř kilometrů podél silnice. Na jeho konci leželo městečko Uçhisar, které se rozkládalo na svazích malého příkrého kopečku, jehož vrcholek představoval skalní hrad, takže to v podstatě vypadalo jako mraveniště s tureckou vlajkou na vrcholku.

Sobota 21. 7. 2001

Skalní město Zelve

Poslední den pobytu v Kappadokii jsme se vypravili do skalního města Zelve. Na otogaru jsme počkali na správný dolmuš a jelo se [7 km, 1 000 000 TL (32 Kč) za osobu]. Areál v Zelve se dělí na dvě části. Jedna funguje jako muzeum pod širým nebem (podobně jako v Göreme), platí se vstupné [studenti 2 000 000 TL (62 Kč)], druhá část (blíže ke Göreme) je volně přístupná. Z vysokých masivů zde vystupují skalní města s neobvyklými věžemi nazývanými “hřiby”. Na tomto místě se totiž mezi vrstvami tufu nachází i vrstva tvrdé lávy, která je odolnější vůči vodní erozi. Na základě toho vedla tzv. diferenciální eroze ke vzniku věží s “kloboukem” z lávy, který pak chrání před deštěm sloup měkkého materiálu pod sebou. Některé věže jsou třeba i tříhlavé. Řada z nich je prokutaných stejně jako v Göreme. Každopádně je tenhle les kamenných hub úžasný.

U areálu samozřejmě nechyběly stánky se suvenýry, Turci by totiž jen těžko nevyužili příležitost něco prodat. Potěšilo nás ale, že když jsme u silnice vyhlíželi dolmuš na cestu zpět a nikde nebyl ani kousek stínu, nabídl nám jeden prodavač, abysme se schovali k němu do stánku. Dobře viděl, že z nás žádný kšeft nekouká, kupodivu na nás ani nic nezkoušel, naopak dal do placu pistáciové oříšky. Tak jsme tedy společně louskali pistácie a povídali si, obzvlášť ho zajímalo, jak je to u nás s náboženstvím. Když pak jel okolo dolmuš, nikoho na silnici neviděl a frčel dál, prodavač vyběhl jako střela ven a než jsme se vzpamatovali, tak nám dolmuš pískáním a máváním zastavil. Přes Avanos, známý svými růžovými kaňony, jsme se tak vrátili do Göreme [7 km, 1 000 000 TL (32 Kč) za osobu]. Původně jsme sice ještě měli v plánu navštívit proslulé údolí Valley of the Fairly Chimneys, které leží o něco dál za Zelve, ale protože nám při pohybu na slunci ještě stále nebylo úplně dobře, tak jsme to vzdali.

Na čtyřikrát k ihlarskému kaňonu

Po návratu jsme se sbalili, zaplatili kemp a vyrazili na otogar chytit nějaký autobus do Ihlary, kde se nachází nádherný kaňon vyhloubený řekou. Protože byla sobota, nejezdilo tolik autobusů, natož nějaký přímý. Popojeli jsme tedy místním autobusem do Nevşehiru [12 km, 500 000 TL (16 Kč) za osobu], ani odtud však nic do Ihlary nejelo. Oficiální dohazovač, který se nás na otogaru ihned ujal, nám nakonec domluvil autobus do Aksaray, který nás vysadil na odbočce do Ihlary s tím, že dál si něco stopneme [62 km, 2 500 000 TL (80 Kč) za osobu]. Zbývalo necelých 40 km. Než jsme si stačili vybrat místo na stopování, už nám zastavoval dolmuš. Jel sice jen do poloviny naší cesty a byl narvaný vesničany, ale nastoupili jsme. A byl to jeden z nejpříjemnějších zážitků. Vesničani měli ohromnou radost, že vezou cizince. Jeden starší chlapík uměl německy a ostatním hned překládal naše odpovědi na své otázky a určitě i něco přidal, protože se všichni náramně bavili. Nejzajímavější však byl konec. Když jsem se při vystupování zeptal jako obvykle: “kaç para?” (za kolik to bude), řidič i ostatní odmítavě gestikulovali, že platit nechtějí a že nás rádi svezli. Tahle oblast už je docela daleko od centra Kappadokie a turisti sem nejspíš jezdí jen prostřednictvím cestovek, takže místní s nimi do styku asi moc nepřijdou.

Zůstali jsme na silnici a stopovali dál. Snažil se nám pomoct nějaký domorodec na motorce, ale jen nás ujistil, že dnes už tudy žádný dolmuš do Ihlary nepojede. Během chvilky nám zastavili mlékaři s náklaďáčkem. Konverzace vázla, takže jsme se nerušeně kochali pohledem na nádhernou skalnatou krajinu se skalním městem u vesnice Selime. V celé oblasti zrovna probíhaly žně. Kombajny tu ale neměli, používali ještě sekačky a mlátičky zvlášť, traktory nebo osli pak odváželi vymlácené obilí. Doposud jsme se pohybovali převážně kolem měst nebo turistických center, ale tohle byl nedotčený venkov a rozdíl byl opravdu výrazný.

Ve vesnici Ihlara, ležící pod sopkou Hasan Dağ, chcípnul pes. Pár chlapů sedělo před obchůdkem s potravinami a popíjelo čaj. Když jsme šli okolo nich, tak významně ztichli. Ženy zde byly mnohem víc zahalené než jinde. Za postavení stanu na zahradě jednoho penzionu jsme usmlouvali nejnižší možnou cenu [2 osoby a stan – 4 000 000 TL (140 Kč) / noc] a začali jsme vařit večeři. Přitom jsme pozorovali, jak místní shánějí ulicemi dobytek a jak si děti hrají. Zatímco u nás by se kluci po vesnici proháněli na pionýrech, tady se proháněli na oslech a tlustým klackem do nich bušili a popoháněli je a osli řvali a hýkali, že to dál nešlo. Pak se k tomu hýkaní a bučení ještě přidalo volání muezzina při západu slunce a bylo hotovo.

Neděle 22. 7. 2001

Hned z rána jsme se vydali k ihlarskému kaňonu. Asi 2 km jsme pochodovali po silnici suchou stepí za vesnici. Za námi se tyčila sopka Hasan (3268 m), nádherně osvětlená dopoledním sluncem. Škoda, že se nám před cestou do Turecka nepodařilo sehnat nějaké podrobné mapy nebo informace o výstupu, určitě by stál za to.

Vstup do kaňonu leží na jeho okraji, takže je odtud úchvatný pohled na začátek kaňonu, jak se klikatě zařezává do planiny. Téměř kolmé stěny vysoké snad 200 m, malá říčka lemovaná topoly a vrbami na dně širokém asi 100 m, celý kaňon se pak táhne v délce 16 km. Zaplatili jsme vstupné a sešli jsme po stovkách schodů na dno kaňonu [studentské vstupné 1 000 000 TL (32 Kč)]. Jinak lze do kaňonu sestoupit ještě v jeho střední části, v Belisırmě, nebo na druhém konci, v Selime, kde ústí. Na dně kaňonu bylo na rozdíl od rozpálené stepi nahoře velice příjemně, protože ledově studená říčka a vrbičky zde udržují jakési mikroklima. Po pravém břehu říčky jsme pak pokračovali směrem do Belisırmy. Stezka tu sice byla dost krkolomná, vedla před různá balvanová pole, zato však z ní byly nádherné výhledy. Stezka na levém břehu, kterou jsme se potom vraceli byla o dost pohodlnější a rychlejší, ale vedla spíš pod stromy. Přes říčku vede několik mostíků, takže se může i občas přejít na druhou stranu, eventuelně přebrodit, to je ale o umrznutí nohou. Ve skalních stěnách kaňonu je vytesáno několik desítek křesťanských kostelíků z 12. – 13. st. Většina z nich je přístupných, takže člověk v nich může obdivovat původní malby, i po 800 letech jsou stále dobře zachované. Křesťané se v tomto kaňonu ukrývali v době, kdy byli v Malé Asii pronásledovaní.

Cesta do těchto odlehlých končin rozhodně stála za to. Škoda, že jsme neprošli celým kaňonem až do Selime. Znamenalo by to ale jít “s plnou polní” a na jeden den by toho bylo až dost. Tábořit se v kaňonu nesmí, dokonce to hlídají vojáci se samopaly procházející kaňon, na druhou stranu však různých úkrytů je v kaňonu nepočítaně.

Opět turecká pohostinnost

Po návratu do penzionu jsme sbalili stan, zaplatili a odešli na kraj vesnice stopovat zpět do Nevşehiru (100 km). Konečně nám zastavili dva malíři pokojů s dodávkou. Řidič mluvil dobře německy, protože několik let pracoval ve Švýcarsku, a tak jsme si mohli povídat. Někde poblíž Selime zastavili u malých termálních pramenů, které prý mají léčivé účinky. Z nenápadné meze u silnice vytékal teplý pramen tvořící travertinové minikaskády jako v Pamukkale, tady to ale bylo v podstatě jen několik louží. S nohama ve vodě tu posedávali hlavně staří lidé. Společně s našimi řidiči jsme se tedy také chvíli brouzdali v teplé vodě. Když vstřebali dost léčivé síly, zaveleli k odjezdu. Byli velmi pyšní, když jsem toto místo nadneseně označil jako “kleine Pamukkale”.

V polovině cesty Turci udělali další přestávku. Tentokrát zastavili u nějakého odpočívadla na svačinu a přišel čas na velký meloun, který se zatím nenápadně povaloval pod sedačkou. Řidič řekl: “vier Menschen, vier Teilen”, obrovským nožem rozčtvrtil meloun a dužninu každého dílu ještě příčně naporcoval geniálním tureckým způsobem na několik plátků. Turci měli v jedení melounu zjevně cvik, ale my jsme měli co dělat, abysme každý svoji dvoukilovou čtvrtku snědli. A to nás pak ještě zvali na čaj a pečené ryby … opět ta pověstná turecká pohostinnost.

S těmito pohodovými chlapíky jsme se dostali až do Acigölu před Nevşehirem. Protože do Nevşehiru zrovna nejel žádný autobus, zase jsme stopovali. Mávli jsme z legrace i na luxusní Mercedes, čili jedno z aut, jehož majitelé stopaře nikdy neberou. A co se nestalo? Mercedes zabrzdil a přicouval k nám. Byl to Němec žijící v Turecku a dokonce s námi v Nevşehiru zajel až na otogar. Luxusnějším autem jsme v životě nejeli. Na otogaru jsme za poslední liry koupili jízdenky do Kayseri, odkud jsme chtěli jet nočním vlakem do Ankary. Ne že bysme si do Turecka vzali málo peněz, ale nějak jsme to neodhadli s výměnou šeků. Měli jsme ještě dost dolarů, jenže v šecích, a ty doposud nebylo kde v Kappadokii vyměnit. Bankomat jsme taky nepotkali (diskuze o šecích a hotovosti viz Praktické informace).

Nočním vlakem do Ankary

Do Kayseri jsme přijeli až za tmy, takže jsme ani zblízka neviděli obrovskou sopku Erciyas. Doptali jsme se na vlakové nádraží a pomalu jsme se na něj přesunuli [z otogaru 30 min podél hlavní silnice na východ]. Nebylo kam chvátat, protože vlak měl jet podle informací z internetu až o půlnoci. Jízdenku jsme si kupovat nemuseli, protože jsme měli Eurodomino, chtěli jsme ale na nádraží požádat o místenku, která by prý měla být k Eurodominu zdarma. Napsali jsme tedy přehledně na papír: Kayseri-Ankara, 23:50, 4 Eylül Mavi Tren, předložili to spolu s Eurodominem pokladnímu a požádali o rezervace. Pokladní nejdřív mlel něco naštvaně turecky, pak na náš papír připsal “yok reservation” (žádné rezervace nejsou) a pro jistotu ještě “NO”, což dal do rámečku. Vrátil nám papír, vykulil oči a dost důrazně řekl: “yok!” Jestli to znamenalo, že na tento vlak jsou místenky vyprodané nebo že se prostě nedávají, jsme nezjistili. Přestože bylo teprve 21 h a žádný jiný vlak jet neměl, bylo v hale a na nástupišti už plno lidí. Opravdový nával však přišel před půlnocí. Přesunuli jsme se na nástupiště, kde jsme narazili na dvě holky z Dánska a společně jsme pak očekávali každou chvíli příjezd vlaku. Jenže mladí anglicky mluvící Turci, kteří tam holky pořád otravovali, stále nosili informace o narůstajícím zpoždění. Nebylo divu (zvlášť tady v Turecku), když ten vlak jel až z Diyarbakiru na východě země.

Motorový vlak, hrdě nazývaný ekspres, se nakonec místo o půlnoci připlazil v 1:30. Místní to nijak nepřekpavovalo, hlavně že přijel. Nástupiště bylo v tu chvíli úplně nabité lidmi a jejich věcmi. Že se to nemůže vejít ani do prázdného vlaku, bylo jasné. Snažili jsme se stoupnout si tak, abysme byli hned u dveří až vlak zastaví. Ještě než lidi vystoupili, už se to hrnulo dovnitř. Vagóny nebyly kupéčkové, měly řady sedadel po obou stranách, kde už zbývalo jen několik jednotlivých míst. Byli jsme zoufalí, že bude problém sednout si spolu, ale jeden Turek vyskočil, nabídl nám volnou dvojsedačku a přesedl si na jiné místo. Výměna lidí proběhla dost rychle, ovšem výměna věcí trvala snad ještě půl hodiny. Těžké pytle s obilím se tahaly dveřmi, lehké pytle s lusky, bavlnou, senem a vším možným se protahovaly okny. Vypadalo to přesně jako v televizi v těch dokumentech z Asie … taky jsme byli v Asii. Ukázalo se naštěstí, že jen menší část lidí z nástupiště skutečně jede vlakem, většina byla zřejmě jen doprovod kvůli těm nákladům, takže jen na pár lidí nezbyla místa. Ti si sedli do uličky. Neměli to zas tak hrozné, protože celá podlaha byla pokrytá kobercem. Během noci však přistupující zaplnili celou uličku a vlak praskal ve švech, jen na střeše nikdo neseděl J .

Pondělí 23. 7. 2001

Ve skřípajícím a houpajícím se vagónu jsme kolem osmé ráno konečně přifrčeli do Ankary. Protože jsme stále byli bez tureckých lir, jen s dolarovými šeky v kapse, a měli jsme hlad, vyhledali jsme nejdřív banku. Jakmile jsme vyměnili šek, zase jsme mohli rozhazovat milióny lir plnými hrstmi. Jen nám pro změnu na nákup nezbylo moc času.

Supervlak

Nejbližší vlak do Istanbulu, Başkent Ekspres, odjížděl v 10:20. Byl povinně místenkový, takže jsme si museli ještě pro místenky k pokladně. Jinak nám jako jízdenka stále platilo Eurodomino. U pokladen byl vyvolávací systém pomocí čísel jako v bance, kdo by to čekal u tureckých drah? S pokladní jsme se dlouho dohadovali, že místenka by měla být k Eurodominu zdarma, bylo to ale bezvýsledné a zaplatili jsme tedy nakonec za každou místenku 2 000 000 TL. Na poslední chvíli jsme přiběhli k vlaku. V prvním okamžiku jsme však mysleli, že je to snad letadlo. V ostrém kontrastu s příšernými motorovými couráky v tureckém vnitrozemí tu stál nejmodernější vlak, jaký jsme kdy viděli. Lepší než kterékoli EuroCity u nás. Başkent Ekspres je právem pýchou Turecka, říkají mu “supertren” (supervlak). Možná tedy byly 2 000 000 TL za místenku spíš příplatek za nadstandardní vlak. Obyčejným vlakům trvá cesta Ankara-Istanbul asi 9 h, tenhle to měl jet za “pouhé” 6,5 h (565 km). A skutečně, na nádraží Haydarpaşa v asijské části Istanbulu jsme přijeli skoro na čas. Cesta byla docela nudná, protože lesnatá kopcovitá krajina mezi Ankarou a Istanbulem vypadala dost evropsky.

V hale nádraží Haydarpaşa jsme nenašli žádný odpadkový koš, přesto tam bylo tak čisto, že by se dalo ze země jíst. Turci si ale s odpadky hlavu nedělali, všechno házeli na zem. Mimochodem ve vlacích také nebývají koše, tam se však pro změnu házejí odpadky z okna.

Z nádražní haly jsme vyšli rovnou do atmosféry pozdního odpoledne. Spatřili jsme opět minarety velkých mešit v evropské části Istanbulu za třpytící se hladinou bosporského průlivu. Trajektem, jehož přístaviště je přímo před nádražím, jsme se přeplavili zpět do Evropy do přístaviště Eminönü [500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Tam se dnes konal velký trh. Jak jsme byli ještě trochu vyhládlí z úsporného režimu předchozích dvou dní, neodolali jsme stánkům s jídlem a hned jsme si dali kukuřici a tureckou pizzu a ještě kebap. Na tržišti opět nebyly žádné odpadkové koše a tak jsme podle tureckých mravů hodili okusky od kukuřice jednoduše na zem a spolehli jsme se, že to čistotní muslimové večer uklidí.

Tramvají jsme potom dojeli do čtvrti Aksaray do stejného hotýlku, kde jsme bydleli prve. Když nás spatřil recepční, zarazil se, ale vzápětí nás hned začal radostně vítat. Vyptával se, jak se nám Turecko líbilo a co jsme všechno navštívili. Skočili jsme naproti do lokanty na večeři, v pokoji jsme si pak ještě dali na dobrou noc pivo Troy [750 000 TL (24 Kč), 0,5 l] a strašně přežraní a unavení jsme usnuli.

Úterý 24. 7. 2001

Velký bazar a nákupy

Zbýval nám poslední den v Istanbulu. Večer jsme se totiž už chystali nasednout do Bosphor Expressu a vydat se na cestu domů. Ráno jsme tedy vyrazili do ulic, abysme si ještě prohlédli místa, která jsme při příjezdu do Istanbulu nestihli. Jako první jsme navštívili Kapalı çarºı (Velký bazar), což je obrovské prastaré zastřešené tržiště. Trochu nás ale zklamal sortiment zboží. Byly to většinou zlaté šperky, koberce, suvenýry a různé umělecké předměty více či méně designované pro bohaté turisty.

Malými uličkami jsme pak sešli do Egyptského bazaru, kde jsme chtěli nakoupit jablečný čaj a turecké cukrovinky, jakožto prezent domů. V jednom krámku jsme si vyhlédli nějaké fantasticky vypadající barevné želé s oříšky sypané cukrem a kokosem. Téměř okamžitě se na nás vrhnul prodavač a začal nabízet. Napsané ceny však byly zjevně nadsazené (6 000 000 TL (190 Kč) za kg) a tak jsme si troufli porušit pravidlo: “když je cena napsaná, nesmlouvá se.” Řekli jsme, že to je moc drahé, a odcházeli jsme. Prodavač za námi hned volal: “beş milyon” (5 000 000). Vrátili jsme se sice, ale zkusili jsme ten trik ještě jednou. Prodavač nás opět doběhl a volal: “dört milyon” (4 000 000). To už byla mnohem rozumnější cena, takže jsme si nechali navážit po půl kile od dvou druhů. My i prodavač jsme pak byli spokojeni s dobrým obchodem, tak to má být.

Pokračovali jsme potom na nábřeží, pokochat se ruchem v bosporském průlivu. Cestou jsme se zastavili na nádraží Sirkeci, kde jsme zkusili orodovat za místenky na Bosphor Express. Velmi neochotný Turek v informacích, kterého jsme zjevně rušili v zabíjení much, nám potvrdil, že k Eurodominu by měly být místenky zadarmo a poslal nás k pokladně. Když konečně jeden z pokladních dopil čaj a rozhodl se nás obsloužit, řekl si za jednu místenku 2 000 000 TL. Odkazování na kolegu v informacích ho vůbec nezajímalo a naše dohadování rázně uzavřel slovy: “no money, no problem …. no reservation!” Zavřel okýnko a nazdar. Místenky naštěstí nebyly nezbytné, chtěli jsme je mít jet tak pro jistotu, což tedy za dva milióny nestálo, a tak jsme nadávajíc odešli.

Loučení s Istanbulem

Poseděli jsme u Aya Sofyi a Modré mešity, nakoupili jsme nějaké pohledy [50 000 – 200 000 TL (1,6 – 6 Kč)], dali jsme si výborný ayran a přesunuli se ještě na beyazitské náměstí, kde panovala zajímavá orientální atmosféra. Usadili jsme se na schodišti u brány istanbulské univerzity a když jsme tak pozorovali okolní dění, přitočil se k nám malý klučina, který si přivydělával čištěním bot. Mluvil docela pěkně anglicky a chtěl nám i zadarmo vyčistil sandály, přestože jsme odmítali (ne že by nebyly zaprášené, právě naopak, ale nechtěli to riskovat). Ukázoval nám, jak funguje jeho čistící pasta, a vychvaloval se, jak pěkně nám sandály vyčistí. Byl velmi neodbytný, ale jinak docela milý a tak jsme nakonec souhlasili. Ovšem s tím, že mu ale nedáme víc než 100 000 TL. Najednou se objevil ještě jeho kámoš, oba rozbalili svoje dřevěné bedničky s chudou výbavou a pustili se do práce. Nepoužili ale tu předváděnou čistící pastu ale nějakou do červena. A tak jsme s Alenou trochu zděšeně pozorovali, jak se naše hnědé kožené sandály postupně mění v tmavě červené. Když kluci dokončili svoje dílo, s nadšením ve tváři se ptali, jak se nám to líbí, jestli jsme spokojeni. No, poděkovali jsme, dali jim 100 000 TL a pak jsme s Alenou chvíli beze slova koukali na sandály, na sebe, na sandály a zase na sebe … A tak nějak dodnes nevíme, jestli nám je tehdy vyčistili nebo nám je schválně natřeli na červeno. (Po dvou vydrhnutích už to teď ale pustilo. J ) Cestou do hotýlku pro batohy jsme si všimli na ulici profesionálních čističů bot, kteří ovšem měli pozlacené několikapatrové bedničky s obrovskou výbavou, sadátka pro zákazníky a tak dále. Když se budou kluci snažit, taky jednou udělají takovou kariéru.

Recepčního v hotýlku jsme za ochotu podarovali naším posledním pohledem Prahy. Vystavil si ho vedle dalších pohledů, Prahu tam ale ještě neměl. Tramvají jsme se pak vrátili zpět do centra. Naposledy jsme povečeřeli výborný kebap a potom jsme se začali zásobovat na dvoudenní cestu vlakem: několik ekmeků, celé grilované kuře, kanystr vody, sýry, nutela, sušenky s fíkovou marmeládou atd. Bylo šest hodin a jak známo, navečer klesají ceny na trzích. Skočili jsme tedy ještě na tržiště a výhodně jsme tam nakoupili broskve, rajčata a žlutý meloun. Obchodníci už balili a snažili se zbavit posledního zboží. Metaři začínali kupit hromady odpadků nastřádaných na ulicích během dne.

My jsme prozměnu skupili hromadu z jídla a batohů v nádražní hale. U mezinárodní pokladny jsme se opět zeptali na místenky. Byl tam nějaký jiný Turek než v poledne, ale tentokrát chtěl za jednu dokonce 3 000 000 TL … no, u tureckých drah zřejmě naopak ceny navečer stoupají! To už bylo jasné, že si alespoň něco berou do vlastní kapsy.

Naložili jsme naše batohy a náklad jídla do vlakuVe 20:05 se Bosphor Express dal do pohybu. Pohledem na vzdalující se minarety velkých mešit jsme se v duchu loučili s Istanbulem a zapadající slunce jakoby symbolizovalo konec naší cesty po Turecku.

Očekávali jsme příchod průvodčího a přemýšleli jsme, co si na nás vymyslí tentokrát. Odtud až minimálně do Budapešti bylo třeba mít se na pozoru. Konečně. Tlustý průvodčí začal pečlivě kontrolovat naší jízdenku Eurodomino. Najednou se objevil ještě druhý průvodčí, což nebyl žádný jiný než ten, který nás buzeroval kvůli studentské slevě při cestě z Kapikule do Istanbulu. S úsměvem se přitočil k prvnímu a povídá: “to jsou Čechoslováci, ty jsou O.K.”, nás se pak ještě optal, jak se nám v Turecku líbilo. A to bylo všechno. Až na bulharské hranice jsme zůstali ve střehu, protože na nás byli až podezřele milí a my jsme čekali zase nějakou boudu. Už jsme je ale víc neviděli a přitom jsme mohli místo čekání klidně spát.

Středa 25. 7. 2001

Kolem druhé ráno jsme pak dorazili na hranice, kde proběhly zdlouhavé důkladné kontroly, zvlášť na bulharské straně. Celý den jsme pak projížděli Bulharskem, takže jsme si ho mohli pěkně za světla prohlédnout.

Plánovali jsme opět přestup v Ruse, jako při cestě do Istanbulu, abysme pak mohli přejet Rumunsko naráz, bez přestupu v Bukurešti. Měli jsme zjištěno, že Transbalkan do Budapešti odjíždí z Ruse v 16:45 a trochu jsme se obávali, aby nám v Ruse zbyl čas na výměnu peněz a zakoupení místenek. Oslovil jsem tedy česky nějaké kluky sedící s námi v kupé, jestli to stihneme do Ruse alespoň do 16 h. Kluci svorně zavrtěli hlavou a řekli: “dá”. Zavrtěli hlavou a přitom řekli “ano”? Věděli jsme samozřejmě, že v Bulharsku se pohyby hlavou při “ano” a “ne” dělají obráceně než u nás, ale v první okamžiku nás to stejně zarazilo.

Dorazili jsme tam už dokonce ve tři. Zeptali jsme se v pokladně na cenu místenek (3 leva za jednu) a ve směnárně v ulici za nádražím jsme pak vyměnili levy [10 DM = 9,5 leva]. Později jsme zjistili, že veksláci přímo na nádraží nabízeli paradoxně o něco výhodnější kurz. Mimochodem tihle veksláci měnili snad všechno na všechno, např. českým turistům vracejícím se ze Soluně nabízeli výměnu řeckých drachma na české koruny. Na nádraží jsme pak požádali o místenky, ale pokladní nám je nemohla vydat, protože prý ještě neví čísla vagónů a volných míst, ať prý počkáme. Po čtvrt hodinách jsme to pak zkoušeli znovu a znovu, ale bezvýsledně. Ani pokus o úplatek nebyl úspěšný?! Že prý je to maďarský vlak a s tím je problém. Pět minut před ohlášeným odjezdem vlaku jsme už pokladní poslali … někam. Doběhli jsme na nástupiště a skočili jsme do vlaku. Bylo jasné, že rumunský průvodčí si nás pěkně podá. V čas odjezdu vlak zamknuli a následovaly všechny bulharské celní procedury.

Ve vagóně jsme náhodou potkali tři české kluky vracející se z Burgasu, takže o zábavu bylo postaráno. Jen během přejezdu přes Dunaj z Ruse do Giurgiu jsme si vyměnili řadu zážitků a dojmů. V Giurgiu ale sranda skončila. Po rumunských celních procedurách přišel průvodčí. Byl to samozřejmě ten samý dobytek, co nás obral při cestě do Turecka. Hned se zaradoval, že nemáme místenky. To, že nám je nebyli schopni v Ruse vydat, bral jen jako pěkně pitomou výmluvu. Za každou chtěl zas nějakou šílenou sumu (asi 40$). My jsme mu ale nabídli pouze našich 9,5 leva, co taky teď s nimi? Jen se tomu zasmál. Snažil se z nás vyrazit víc. Na důkaz, že už tolik peněz nemáme, jsem otevřel peněženku, kde byla pouze jedna česká stokoruna. (Marky a dolary jsme si dávno předtím schovali jinam.) Průvodčí ale tu stovku z peněženky bleskurychle vytrhl a prohlásil, že to k těm leva stačí. Veškeré protesty byly marné, ale stovku jsme byli připraveni obětovat. Hlavně že nám napsal místenky až do Budapešti a že byl pokoj.

Společně s klukama jsme pak místo televize shlédli západ slunce nad poli s hořícími kopami slámy a připravili jsme se na noční přejezd Rumunska. Zamkli jsme, co se dalo. Vlak byl poloprázdný, kupé jsme měli jen pro sebe a tak jsme mohli pohodlně spát.

Čtvrtek 26. 7. 2001

V šest ráno nás probudili rumunští celníci na rumunsko-maďarských hranicích. Při pasové kontrole nás celník pozorně porovnával s fotkami v našich pasech, zvlášť Alenu, která byla na fotce s dlouhými vlasy, ale právě teď měla centimetrového ježka. Pak mi anglicky řekl: “ty jsi O.K., ale ona musí zůstat tady”. To byl šok. Vzápětí se ale začal smát, protože si z nás jen dělal srandu. Nám to ale moc vtipný nepřišlo, zvlášť když jsme se právě probudili L .

Na maďarské straně jsme si posunuli čas o hodinu zpět a vlak to pak uháněl rovinou směrem na Budapešť. Přišla průvodčí a explicitně chtěla vidět naše rezervace, přestože v Maďarsku rychlíky povinně místenkové nejsou. Vlak by navíc stále poloprázdný. Vůbec se jí sice nelíbilo, že je máme jen napsané od rumunského průvodčího na zadní straně jízdenky, ale odmítli jsme s ní o tom diskutovat.

Před polednem jsme konečně dorazili do Budapešti na nádraží Keleti. Naším cílem měla být dnes Břeclav, kde jsme se chtěli zastavit na návštěvu u příbuzných. Do Břeclavi jel rychlík Rastislav ve 12:55, ovšem z nádraží Nyugati. Protože se nám nechtělo přesouvat se na druhé nádraží, jeli jsme přímo z nádraží Keleti nějakým rychlíkem ve 12:00 alespoň do Bratislavy. Ještě než vlak na nádraží v Bratislavě zastavil, už přijížděl rychlík Rastislav a jen tak tak jsme stihli do něj přeběhnout. Se slzou v oku jsme pak překročili slovensko-české hranice a byli jsme zase doma.

Jak praví přísloví: Všude dobře, doma v Turecku nejlíp.

turecká písmena – test zobrazení:

ş – s s ocáskem (š)

ç – c s ocáskem (č)

ı – i bez tečky (neznělé i)

ü – přehlasované u

ö – přehlasované o

ğ – g s háčkem (j, ch)

İ – velké I s tečkou

http://home.tiscali.cz/lsynek/turecko/hlavni1.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .