Turecko 2001 - 2.část

Čtvrtek 12. 7. 2001

S východem slunce jsme se definitivně probudili. Byli jsme za İzmirem, zhruba v polovině západního pobřeží, a už jsme blížili k Selçuku. Krajina se během noci změnila k nepoznání. Úrodnou pahorkatinu s poli a občasnými lesíky, kterou jsme projížděli v evropské části Turecka, vystřídala suchá středozemská krajina s velkými kopci a chudou vegetací. Jen v údolích nebo na úpatích kopců se okolo vesnic nacházely sady a políčka.

V půl sedmé ráno jsme dorazili do Selçuku, malého zemědělského městečka roztaženého podél hlavní silnice spojující İzmir a Denizli. Uprostřed města leží výstavní centrum, kde se nachází malé náměstíčko, pěší zóna, spousta obchodů, restaurací a penzionů. Dominantu Selçuku na kopci nad ním představuje stará pevnost, jejíž mohutné hradby jsou z dálky viditelné a jsou velmi dobrým orientačním bodem. Vedle ní se nachází bazilika sv. Jana, kde je údajně pohřben sv. Jan. Na úpatí tohoto kopečku je také architektonicky zajímavá velká mešita İsa Bey Camii, která pochází ze 14. st., ještě z éry Seldžucké turecké říše.

Vystoupili jsme na otogaru, zorientovali jsme se podle mapky města v průvodci Lonely Planet (dále jen jako LP) a usadili jsme se na ulici, kde jsme posnídali. Snídali jsme dlouho – ne, že bysme toho měli tolik k jídlu, ale čekali jsme až se město probudí, abysme mohli jít shánět ubytování. Ulice totiž byly ještě liduprázdné, pouze občas nějaký zemědělec s koňmi nebo s traktorem odjížděl do okolních polí. Obecně si Turci rádi pospí, ovšem zemědělci musí vstávat podstatně dříve, aby stihli něco udělat než přijde nesnesitelný polední žár.

Pomalu jsme došli do centra a začali hledat nějaké penziony. Oslovil nás jeden chlapec, který zrovna otvíral obchod s koberci, a hned se nabídl, že nám ukáže, kde jaké penziony poblíž jsou. Mluvil perfektně anglicky, takže s komunikací nebyl problém. Jeho jméno jsme při představování bohužel nějak přeslechli (ta turecká jména jsou nezachytitelná), ale říkejme mu zde třeba Ahmet. Hned chtěl vědět, odkud jsme a jak se máme. Turkům moc neříká výraz Czech republic, ale na Czechoslovakia reagují ihned a s radostným pokýváním. Naše republika měla vždy s Tureckem dobré vztahy a tak i prostý lid má o nás povědomí.

Spolu s Ahmetem jsme obešli tři penziony. První dva hoteliéři nám nabídli cenu asi 12 000 000 za pokoj, což jsme předběžně usmlouvali na 8 000 000. Nakonec jsme však zůstali ve třetím penzionu, kde nám milá paní domácí nabídla pokoj za 8 000 000. Z toho jeden milión byla snídaně, kterou jsme odmítli, a pak jsme ještě ukázali ISIC kartu a požádali ji, jestli nám to jako studentům dá za pět miliónů. Velkou radost z toho neměla, ale nakonec jsme se domluvili na 6 000 000 k oboustranné spokojenosti [dvoulůžkový pokoj, sprcha a záchod na chodbě (190 Kč za noc)]. V červenci zde kupodivu nebyla sezóna a penziony byly poloprázdné, proto jsme si mohli dovolit takhle smlouvat, jinak byly ceny dané a vyvěšené na recepci.

Jakmile jsme se ubytovali, šli jsme si trochu projít město. Napříč celým Selçukem procházejí zbytky byzantského akvaduktu, který dříve přiváděl do města vodu z okolních kopců. Jeho nejzachovalejší pozůstatky (několik kompletních oblouků) se nacházejí na náměstíčku, jinak se jedná většinou jen o izolované sloupy. Téměř na každém takovém sloupu měli hnízdo čápi. Hned za náměstím je schované vlakové nádraží a za ním nádherná malá mešita se stříbrnou kopulí obklopená piniovým parčíkem. Když začalo být horko, usadili jsme se v jednom občerstvení a poobědvali výborný kebap z jehněčího masa a ayran.

Stopem k Egejskému moři

Odpolední vedro jsme se rozhodli strávit u moře. Došli jsme na výpadovku směr Efes na stopa, protože se nám nechtělo platit za dolmuš na těch pár kilometrů. Měli jsme namířeno na pláže Pamuçak, které jsou k Selçuku nejblíže (asi 7 km). Ještě vyhlášenější pláže má sice letovisko Kuşadası, ale 20 km se nám zdálo zbytečně daleko.

Poprvé jsme v Turecku stopovali. Kluk a holka – ideální. Není zas až tak pravda, že zde stačí natáhnout ruku a do pěti minut jedete, jak uvádějí některé cestopisy. Obecně řečeno, osobáky bývají buď plné, nebo člověka vyloženě ignorují. Proto je nejlepší soustředit se na dodávky, které mají vždy snahu zastavit, ale často jsou také úplně plné a jejich osazenstvo jen lomí rukama, že bohužel. Jak jsme se později přesvědčili, je téměř pravidlem, že v autech bývá Turků vždy o několik víc než je sedadel. Během stopování na nás troubily také dolmuše a rádi by nás vzaly, my jsme je ale nějakým jasným gestem vždy odmítli. Konečně zastavila dodávka, která měla jedno ze třech míst v kabině volné, a jelo se. Oba Turci byli rádi, že vzali Čechoslováky, ale neuměli ani anglicky ani německy, takže konverzace dost vázla. Seděli jsme s Alenou na sobě na prostřední sedačce a závozník neustále po Aleně pokukoval, pak se s úsměvem zeptal, jestli jsme arkadaş (přátelé) a přitom zašoupal svými malíčky o sebe. Měl jsem z cestopisů nastudováno, že je lepší tvrdit, že jsme manželé, a tak jsme odpověděl: “karikoça” (manželé). Od té chvíle už se Turek koukal jenom z okýnka. Co se týče vztahu k ženám, jsou Turci dost temperamentní, ale manželství respektují. Alenu sice všude nezastíravě pozorovali a když jsme s nějakým Turkem mluvili, chtěl konverzovat spíš s ní než se mnou, ale vždy zůstalo jen u toho.

Vystoupili jsme na kraji Pamučaku. Ze dvou hotelových komplexů se nám hned udělalo trochu špatně. Mezi nimi se však kupodivu táhl asi kilometr neupravované liduprázdné pláže. To bylo naše místo zaslíbené. Cesta k němu však nebyla jednoduchá, protože mezi silnicí a pláží rostl široký pás pěkně vytrněných keřů a bylin. Podařilo se nám ale obejít snobácký akvapark postavený na kraji této divočiny a za ním po vyšlapané stezce jsme křovinami procházeli k moři. V pásu křovin byla spousta mělkých jezírek v nichž se to jen hemžilo malými želvičkami a taky velkými užovkami, které je mlsně pozorovaly. Jakmile jsem se však přiblížil s foťákem, všechno se okamžitě schovalo na dno do bahna. Pobřeží Egejského moře je zde fantasticky členité a moře krásně teplé a klidné, i když ne úplně čisté. Doléhal k nám sice ruch z hotelových pláží, ale jinak tu byl klid, a tak jsme strávili na pláži příjemné odpoledne.

Nazpátek jsme mávli na dolmuš, protože jezdilo velmi málo aut a čekali bysme asi dost dlouho. V Turecku si můžete kdekoliv bez problémů dolmuš nebo místní autobus stopnout, na zastávky v našem slova smyslu se nehraje. Autobusy berou, když mají místo, ale dolmuše, i když ho nemají, a pak se musíme někam vecpat (tur. dolmuş = plný). Dolmuše jsou obvykle starší dodávky v sedačkové úpravě pro asi deset lidí. Jezdí po určité trase – na skle mívají tabulku s nápisem cílového místa, ale jízdní řády nemají, když se na počátečním místě sejde dost lidí, tak se vyjede. Uvnitř bývá vyvěšen ceník, takže se nesmlouvá. Nějaká sleva, například pro dvě osoby, se však občas domluvit dá, chce to zkusit. Cena je zhruba odstupňovaná podle vzdálenosti, ale někdy se také platí jednotná (nástupní) cena, ať jedete jakkoli daleko. Platí se přímo řidiči, popř. jeho kámošovi, při vystupování nebo už po cestě. Vystoupit můžete opět kdekoliv, stačí zařvat, např. dur (stop). Když se při nastupování ptáte řidiče, jestli jede na určité místo, nepočítejte s tím, že vám tam potom sám zastaví a řekne, že jste na místě – ani náhodou. Musíte si to ohlídat sami, což je v neznámém terénu někdy obtížné. V přepočtu na jeden kilometr vycházejí dolmuše podstatně dráž než velké autobusy.

Náš řidič to hnal, co to dalo. Troubil na každého, kdo šel pěšky a jen trochu vypadal, že by mohl chtít svézt. Jeho strategie byla jasná: nabrat co nejvíc platících lidí. Bylo dobré se pořádně držet, protože když někdo venku mávnul, řidič dupnul na brzdu a člověk mohl přijít o zuby. Asi takhle nějak to probíhalo ve všech dolmuších.

Za pár minut jsme šťastně dorazili do Selčuku na otogar [7 km, 750 000 TL (24 Kč) za osobu]. Když jsme procházeli uličkou k našemu penzionu, celá ulice už věděla, co jsme zač, a všechny děti na nás volaly: “Hallo, Czechoslovaks!” Kdo jim to asi vykecal?

Žádný koberec nechceme!

Bylo skoro šest hodin a venku se již začalo trochu ochlazovat. Také už bylo docela dobré světlo na focení, takže jsme se v penzionu rychle osprchovali od soli a vyrazili jsme ven udělat pár snímků. Ulice začínaly ožívat a plnily se lidmi – pouze Turky, žádnými turisty, což vytvářelo fantastickou atmosféru. Na náměstí se obsazovala poslední volná místa u stolků patřících okolním kavárnám (nebo spíš čajovnám). Chlapi u nich hráli nějaké hry podobné dominu nebo rozčileně diskutovali. Byli do toho všeho tak zabraní, že si ani nevšímali, jak na ně z bezprostřední blízkosti mířím objektivem, naštěstí. Stejně jsem byl radši připravený rychle vzít roha. Žádnému z nich samozřejmě nechyběla sklenička s čajem. Pod oblouky starého akvaduktu někdo přímo z valníku prodával melouny. Všude byla neuvěřitelná pohoda.

Zamířili jsme zpět do penzionu udělat si večeři, ale cestou nás odchytil Ahmet a pozval nás na čaj. Poprvé jsme ochutnali jablečný čaj, velmi dobrý a v Turecku velmi oblíbený. Nabídl se, že jestli chceme, může nám jen tak ukázat jejich obchod s koberci Black Sheep Carpets. Docela jsme byli zvědaví, a tak jsme souhlasili. Ahmet studoval nějakou školu na výrobu a prodej koberců a výbornou angličtinou nám vysvětloval, jak se vyrábějí vlákna z ovčí vlny, jakými přírodními látkami se vlna barví, co které motivy znamenají a jaké typy koberců existují. Že velké jednostranné koberce se používají na zem do místností, kdežto malé oboustranné koberečky, tzv. kilimy, slouží jako předložky nebo jako modlitební koberečky a bývají obvykle velmi drahé. Ukazoval nám i jeden tkaný stříbrem, který dokonce podle natočení ke světlu měnil vzor a barvu. Ahmet tvrdil, že postranní třásně jsou prý tak pevné, že jestli se nám podaří aspoň jednu přetrhnout, tak nám ten koberec dá. Snažili jsme se, ale fakt jsme žádnou nepřetrhli! Když jsou třásně svázané po dvojících, tkala je svobodná žena, když jsou naopak všechny volné, tak vdaná žena. Ahmet nám ukazoval různé velké koberce a přitom chtěl vědět, které se nám líbí. My jsme mu je vesměs pochvalovali. U jednoho, který jsme zvlášť chválili, nás pak vyzval, abysme si zkusili tipnout, kolik takový koberec vůbec stojí. Z otázky jsme se nějak vykroutili. Ahmet pak řekl, že takovýhle má cenu asi 100$, a zajímalo ho, kolik bysme za něj – tedy čistě teoreticky – byli ochotni dát, kdybysme ho – tedy čistě teoreticky – chtěli koupit. Plácli jsme 50$. A on, že to je fakt pod cenou, ale nám že by ho nechal za 80$. Samozřejmě jsme odmítli a vysvětlili mu, že žádný koberec kupovat nechceme, že na něj ani nemáme peníze. Ahmet si myslel, že blafujeme, a ihned bystře snížil cenu na 60$ se slovy: “to je ale poslední a nejlepší nabídka ve vašem životě!” Opět jsme odmítli. Ahmet si povzdychl, zakroutil hlavou a řekl: “dobře, tak 50$, ale nic na tom nevydělám.” Zavrtěl jsem hlavou a nevěřícně jsem se smál na Alenu. Ahmet dále nenabízel, požádal mě, abych mu pomohl koberec složit. Oddychl jsem si a myslel, že to je konec a že už bude pokoj, ale on nám složený koberec začal balit! Můj úsměv na Alenu si vyložil trochu jinak. Končila sranda. Důrazně jsem se tedy zvedl a s kamennou tváří jsem mu zopakoval, že jsme si asi blbě rozuměli, že žádný koberec nechceme. Až teď to vzdal, nerad, ale vzdal. Pak nás ujišťoval, že vše je O.K, ale my jsme radši poděkovali za čaj a rychle vypadli. Uff. Chvilku jsme se z toho vzpamatovávali, jak mazaně chlapec přešel do útoku, ale pak jsme měli srandu z toho, že si chudák musel myslet, jak dobře smlouváme, a my jsme ten koberec fakt nechtěli. Já být na jeho místě, tak mě raní mrtvice. Turci jsou prostě takový – obchodníci. Zkoušeji to.

Pátek 13. 7. 2001

Prohlídka starověkého Efesu

Celou noc bylo zase vedro jako prase. V půl šesté ráno jsme chtěli zabít muezzina, protože řval jak protrženej. Vstali jsme po sedmé hodině, abysme dorazili ještě za chládku do Efesu. Nabalili jsme si pár lahví vody (podle známého hesla “poslouchej žízeň, následuj instinkt” jsme si vodu natočili v penzionu z kohoutku) a krém na opalování, protože bylo jasné, že v Efesu nebude horko, ale výheň jako v pekle.

Archeologický areál Efes je vzdálen necelé 3 km od centra Selčuku. Otvírá se v 8:30, takže jsme kolem osmé vyrazili pěšky po cestě vedoucí příjemnou stinnou alejí podél silnice na Pamučak. Na chvíli jsme se zastavili u Artemidina chrámu, který stojí (nebo spíš leží) asi v polovině cesty do Efesu kousek od silnice. Přestože to byl kdysi jeden ze sedmi divů světa, dnes toho zde k vidění moc není. Pouze základy chrámu a jeden sloup vztyčený z několika různých fragmentů. Původní podobu chrámu si lze tedy představit jen podle informační tabule s jeho nákresem. Byzantinci, kterým antické stavby dost ležely v žaludku, použili mramor z Artemidina chrámu na výstavbu kostela Aya Sofya v Istanbulu.

Došli jsme k pokladnám archeologického areálu. Zde poprvé nestačila jedna ISIC karta na obě vstupenky a na GO25 slevu nedávali [studenti – 3 000 000 TL (95 Kč), dospělí – 7 000 000 TL (220 Kč)]. Vstupné je sice poměrně vysoké, ale stojí za to. Načerno se dovnitř stejně asi dostat nedá, protože celý areál je oplocený a ve dne v noci prý hlídaný. Efes dnes patří mezi nejzachovalejší bývalá antická města vůbec. Jeho bohatá historie sahá až do 6. st. před Kr. Působil zde sv. Pavel, sv. Jan a poslední roky svého života tu strávila také Panna Marie. Většina dochovaných staveb pochází z dob římské říše, kdy Efes dosáhl svého největšího rozkvětu a stal se skutečnou asijskou metropolí se skoro 250 000 obyvateli. Efes byl významným přístavním městem dobře chráněným v dlouhém zálivu. Právě z námořního obchodu plynula jeho ohromná prosperita. Záliv se však bohužel postupně zanášel, až byl přístav úplně odříznut od moře, což zapříčinilo v 6. st. n.l. zánik Efesu. Dnes je moře odtud vzdálené čtyři kilometry (v Pamučaku).

Kousek po vstupu do areálu nás ohromil Velký amfiteátr postavený v 1. st. n.l. ve svahu malého kopečku. Chvilku jsme ho prolézali a přemýšleli jsme, jaké to muselo být, když se zde něco odehrávalo a sedělo zde 25 000 diváků. Odtud doprava odbočuje tzv. Přístavní třída se zachovalým sloupovím, která dříve vedla ke zmíněnému přístavu. Pokračovali jsme dále na náměstíčko, kde stojí asi nejkrásnější stavba celého areálu – průčelí Celsiovy knihovny (1. st. n.l.). Zaujalo nás, jak perfektně jsou zachované všechny detaily výzdoby na hlavicích sloupů a na římsách. Po stranách obklopují knihovnu brány dvou chrámů. Hlavní třída potom stoupá vzhůru a obtáčí kopeček s Velkým amfiteátrem. Po obou stranách jsou více či méně zachované zbytky různých paláců, lázní apod.. Ve svahu na druhé straně probíhají na velikém zastřešeném prostoru stále vykopávky, lesklé střechy z vlnitého plechu ale vypadají příšerně. Až do této chvíle jsme si pochvalovali, že je tu všude málo lidí. Teď se ale proti nám od druhého vchodu začaly valit davy tlustých Američanů, a bylo po idylce. Nebyli jsme jediní, kdo měl nápad jít do Efesu za chládku hned po otevření. Nicméně prodrali jsme se mezi nimi ulicí až nahoru na prostranství pod vrcholem kopečku, kde se dříve nacházelo hlavní tržiště, radnice a několik chrámů. Nyní jsou tu k vidění jen fragmenty sloupů, ruiny staveb a malý amfiteátr. Je odtud také nádherný výhled do okolní krajiny.

Bylo skoro poledne, sluníčko pálilo až to bolelo a psi se prali o chládek ve stínu popelnice. V celém areálu v podstatě není kousek stínu, navíc všechny památky jsme prošli, a tak jsme se od bran arálu vrátili dolmušem do Selčuku [3 km, 500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Celkově na nás Efes udělal ohromný dojem, i poměrně vysoké vstupné rozhodně stálo za jeho návštěvu. Jaké to ale asi muselo být před dvěma tisíci let! Právem je v Turecku Efes považován za turistickou atrakci No.1.

O tureckém bydlení

Odpoledne jsme ještě procházeli Selčuk. Vyšli jsme na okraj města směrem k pevnosti. V místě, kde končí poslední sloupy akvaduktu se nacházejí zbytky cisterny, která zde vodu přiváděnou akvaduktem shromažďovala. Je odtud pěkný výhled na město, na pevnost a také na obytné čtvrti, které doposud zůstávaly našim očím skryté. Stály tu několikapatrové dost nevzhledné baráky, z nichž snad žádný nebyl kompletně dostavěný. V Turecku bývá zvykem, že každá generace přistaví jedno patro, proto bylo na nižších domech jasně vidět, že se bude ještě pokračovat. Dokud nejsou domy dostavěné a zkolaudované, jejich majitelé z nich nemusí platit daně, ale na rozdíl od nás v nich i tak mohou bydlet, čehož všichni využívají. Bílou omítku měly domy maximálně na spodních patrech, ovšem satelitní antény a nádrže na solární ohřev vody nechyběly na žádné střeše. Všude se sušilo prádlo a pobíhaly děti, ulicím se tu mohlo o asfaltu jenom zdát. Ve srovnání s upraveným centrem to bylo jako nebe a dudy.

Ať žijí České dráhy!

Vrátili jsme se do penzionu zaplatit pokoj a vyzvednout batohy. Majitelé se zajímali, jak se nám líbil Efes a Selčuk. Nelhali jsme, když jsme jim obojí velmi pochvalovali. Pak jsme se přesunuli na vlakové nádraží, odkud jsme chtěli jet zanedlouho do Denizli. Cestování vlakem to je kapitola sama pro sebe, ovšem podstatně smutnější než ta o cestování autobusem. Na nádraží je dobře vidět obrovská turecká nadzaměstnanost. Projede tudy jen pár vlaků denně, ale obsluhují ho čtyři výpravčí, jeden prodavač jízdenek a dva stálí policisté. Brzy jsme pochopili, že jízdenky se prodávají až teprve 10 min před příjezdem vlaku. Předtím se sice u okýnka vytváří normální fronta, ale po otevření stejně platí právo silnějšího. Konečně nám prodavač vyrazil na takové ty tvrdé kartičky dvě jízdenky do Denizli [200 km, 2 200 000 TL (70 Kč) za osobu se studentskou slevou].

Vlak Izmir-Denizli přijel místo v 17:15 o třičtvrtě hodiny později! Velká zpoždění – to je další typická vlastnost tureckých železnic. Jeli jsme tím nejrychlejším, čím se dalo – tzv. ekspresem, což představovalo vlak nevalné kvality tažený motorovou lokomotivou, s vagóny bez kupéček, zato s měkkými sklápěcími sedadly. Cesta měla trvat tři hodiny, ale podle toho, jak se motorová mašinka plazila mezi kopci, bylo brzy jasné, že to bude asi víc. Vlak stavěl v každé vesnici, v jedné dokonce čekal přes půl hodiny na průjezd protijedoucího nákladního (!) vlaku. Konečně jsme sjeli z kopců do velkého údolí, kde to vlak valil docela rychle. Mezitím zapadlo slunce. Několik chlapíků vracejících se z Izmiru se dalo se mnou německy do řeči, očividně více je však zajímala Alena. Blízko Denizli nám v dálce ukazovali nádherně osvětlené travertinové kaskády v Pamukkale.

V Denizli nás chlapi ochotně dovedli na otogar, kousek od vlakového nádraží, ale poslední autobus do Pamukkale ve 22 h před chvíli odjel. Taxík byl nekřesťansky drahý, na stopa bylo pozdě, takže nezbývalo než najít nějaké ubytování. Vyrazili jsme asi nějakým špatným směrem, protože jsme vůbec nemohli najít žádný penzion a v LP odkazovali pouze na samé drahé hotely. Navíc bylo pořád hrozný vedro a ze všech ulic se valil smradlavý dým, jak se pálily odpadky. Nakonec nám pomohli dva chlapci, kteří nás dovedli k nějakému levnějšímu hotýlku. Recepční řekl cenu 10 000 000 TL, když jsem to zkoušel usmlouvat na ISIC kartu, zatvářil se dost nechápavě a ukázal na ceník za námi. Ceny byly dané a my jsme v tuhle večerní dobu stejně nebyli v situaci, kdy by se dalo smlouvat [malý dvoulůžkový pokoj, vlastní příslušenství – 10 000 000 TL (320 Kč) za noc].

Sobota 14. 7. 2001

Neobvyklá výměna peněz

Ráno jsme nakoupili ve velkém supermarketu vedle otogaru a ještě jsme potřebovali vyměnit peníze. Narazili jsme ale na problém: byla sobota. To jsme zjistili, až když jsme nacházeli všechny banky zavřené. Člověk na cestách často zapomene, jaký je den v týdnu, zvlášť v Turecku, kde jsou obchody otevřené každý den, a život na ulicích se tím pádem nijak viditelně nemění. Vrátili jsme se tedy na otogar, kde se dala očekávat nějaká směnárna. Bohužel jsme ale nic nenašli, takže jsem oslovil hlídkujícího policistu: “kambyio nerede, lütfen?” (kde je nějaká směnárna, prosím?) Zatvářil se dost nechápavě, ale odchytil chlapíka ze stánku jedné autobusové společnosti a následovala pozoruhodná věc (v Turecku však zřejmě běžná). Chlapík nás vzal do své kanceláře, německy se zeptal, kolik chceme vyměnit, pak otevřel čerstvé noviny a podle aktuálního kurzu Turecké národní banky nám vyměnil našich 50 marek. Byl to samozřejmě absolutně nejlepší kurz, v jakém jsme za celou cestu měnili.

Ještě jednu poznámku k policistům. Turecko má velmi rozsáhlou policii a armádu, takže jsou skoro všude, například na otogarech nebo nádražích hlídkuje vždy alespoň jeden policista. Jako služební zbraň přitom nosí malý samopal – kdyby ho měli naši, to by bylo nevinnejch mrtvejch.

Travertinové kaskády v Pamukkale

Jakmile jsme se na otogaru začali rozhlížet po autobusu do Pamukkale, hned se na nás vrhli autobusoví dohazovači. Bezpečně uhodli, že chceme do Pamukkale. Nechali jsme se dovést k minibusu, který se právě chystal k odjezdu [20 km, 500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Projížděli jsme napříč velkým úrodným údolím se sady, plantážemi zeleniny, bavlny atd. až jsme dorazili do vesnice Pamukkale ležící na okraji údolí při úpatí hor. Za ní se zdvihá nepřehlédnutelný zářivě bílý vápencový útvar, za kterým sem jezdí turisté z celého světa – v Turecku turistická atrakce No.2. Pamukkale znamená v překladu “bavlněný zámek” a skutečně to tak při troše fantazie z dálky vypadá. Jedná se členitý svah, po němž tisíce let stéká teplá minerální voda bohatá na vápník vyvěrající na náhorní plošině nad svahem. Za celou tu dobu se z vysráženého a usazeného vápence vytvořily fantastické kaskády, jezírka a krápníkové útvary podobně jako v jeskyních. Proces stále pokračuje, voda po svahu pořád stéká, dokonce je dnes nahoře po obvodu svahu regulovaně rozváděna dlouhým kanálem do všech směrů. Bohužel teď v červenci zde nebylo moc vody a mnoho kaskád bylo vyschlých.

V pokladně (gişe) na kraji areálu jsme koupili dvě studentské vstupenky [1 000 000 TL (32 Kč) za osobu] a příjemný Turek souhlasil, že si u něj v pokladně můžeme nechat naše bágly. Vzali jsme si jen příruční věci, DOST vody a plavky. Kousek po vstupu do areálu se člověk musí zout, aby se neničil usazený vápenec. Ani pak se ovšem nesmí příliš vybočovat z cesty procházející šikmo vzhůru svahem, na což dohlížejí dozorčí s píšťalkami. Chůze na boso po vápenci je místy dost nepříjemná, ale většinou se čvachtá ve vodě stékající po hladkém povrchu. Přitom žasnete nad tím, co voda a vápenec dokázaly vytvořit.

Hierapolis

Vyšli jsme až nahoru, kde jsme se mohli opět obout, a obdivovali jsme pak celý areál z vyhlídkových teras po obvodu svahu. Je odtud také nádherný výhled na vesnici Pamukkale, na obrovské zelené údolí a na hradbu dvoutisícových hor za ním. Mimochodem tohle údolí se táhne v délce přes 150 kilometrů až k Egejskému moři. Na rovině za námi, kde vyvěrají termální prameny, dříve stálo římské lázeňské město Hierapolis. Voda z pramenů má totiž léčivé účinky. Město Hierapolis zaniklo v době Byzantské říše následkem častých zemětřesení a podle toho to tu také dnes vypadá. Na obrovské ploše celé roviny se všude povalují mramorové bloky a fragmenty někdejších staveb. Naprosto perfektně se však dochoval římský amfiteátr a také některé byzantské stavby.

Pohoda jako v ráji

V 60. letech zde byl vybudován hotelový lázeňský komplex, ale protože odebíral do svých bazénů příliš mnoho vody a vápencové útvary pak začaly chátrat, byl v 90. letech podle rozhodnutí vlády srovnán se zemí. Zůstala zde pouze jedna přízemní budova motelu Pamukkale s jedním bazénem. Bazén je sice nádherný, s fragmenty mramorových sloupů poházenými na dně, ale 200 Kč za hodinu koupání za to nestojí a bodyguardi trhající vstupenky vypadají dost nekompromisně.

Protože přišlo odpolední vedro a my jsme se chtěli taky natáhnout do vody, sešli jsme zpět mezi travertinové kaskády, kde byla vybudována umělá kaskáda betonových jezírek pro turisty. I když to zní hrozivě, beton je už docela pěkně potažený vápencem a ráz areálu příliš neruší. Jezírka jsou hluboká asi půl metru, akorát na to, aby se do nich člověk mohl pohodlně naložit. Voda měla mít 35°C, takže moc neosvěžila, ale pořád lepší než vzduch – ten měl odhadem 40°C. Dvě hodiny jsme z vody nevylezli. Potom nám ale došla voda na pití, a tak jsme museli ven. Skočit pro vodu do vesnice nebyl problém. Za chvíli jsem byl zpátky s vodou a taky s velkým melounem. Meloun jsme hned načali a jedním kusem jsme podarovali chlapíka v pokladně, co nám hlídal batohy. I když zkoušel ze zdvořilosti odmítnout, měl přece jen ohromnou radost. Chudák už byl v budce celej připečenej. Zjevně ho překvapilo, že ze Zápaďáků taky něco káplo. My jsme pak zalezli s melounem o kus dál do stínu mezi oleandry, s výhledem na kaskády – romantika jako blázen. Když jsme meloun snědli, natáhli jsme se zase do těch jezírek a připadali jsme si jako v ráji.

Kemp se slepicemi

Pozdě odpoledne přišel čas najít nějaké místo na přespání. Po minulém trochu dražším noclehu jsme chtěli bouchnout stan do cypřišového lesíka na kopeček za vesnicí. Jak jsme ale procházeli vesnicí, vrhali se na nás postupně majitelé kempů a penzionů. Bylo jasné, že nepozorovaně (za světla) se na ten kopeček nedostaneme, protože každý turista bez ubytování je tu zřejmě bedlivě monitorován. Stanovili jsme si tedy, že kemp do 2 000 000 kdyžtak vezmeme. První majitel chtěl za kemp 5 000 000 a při pokusu o smlouvání pod 2 000 000 nám turecky vynadal a nasraně odešel. Nevídané! Další, co nechtěl jít pod 3 000 000, měl taky smůlu. Třetí začal opět s 5 000 000. My jsme ale trvali na svých 2 000 000. Aniž bysme se zastavili, odmítali jsme stále jeho nabídky. Volal však za námi stále se snižující částky a jakmile jsme zaslechli: “O.K., O.K. … two milions”, významně jsme se zastavili a vzali jsme to. Těžko říct, kdo měl z takhle pěkného smlouvání větší radost, jestli on, nebo my. Možná on, protože nebyla sezóna – v kempu jsme totiž byli jen my a jedni Poláci s autem. Kemp byl v podstatě malý sad na dvoře mezi dvěma domy, ovšem s bazénem, sprchou a evropskými záchody [2 osoby a stan – 2 000 000 TL (64 Kč)]. Že tam běhaly slepice, nám moc nevadilo.

Navečer jsme si uvařili večeři, došli jsme ještě vyfotit celý travertinový svah ve světle zapadajícího slunce a zbyly nám akorát tak síly na to, lehnout si v tom vedru na spacák a spát až do rána.

Neděle 15. 7. 2001

Dopoledne jsme se sbalili, zaplatili kemp a stopli dolmuš do Denizli [19 km, 500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Na otogaru jsme pak koupili jízdenky do Éjrdiru [200 km, 5 000 000 TL (160 Kč) za osobu]. Zvolili jsme strategii: strávit odpolední vedro v klimatizovaném autobuse. Původně jsme chtěli jet vlakem, protože trať tam vede, ale zjistili jsme, že neexistuje žádné přímé spojení a nějakým přestupováním bysme určitě jen zbytečně ztratili hodně času. Vlaky jsou v Turecku sice velmi laciné, ale málokdy se dají použít, pakliže v nich nechcete strávit půl života.

Do odjezdu autobusu zbývala skoro hodina a navíc se blížilo poledne, tak jsme omrkli stánky s občerstvením a u nejusměvavějšího Turka jsme si koupili döner köfte (… né kebap – aby byla změna) [600 000 TL (19 Kč)]. To je mleté jehněčí maso upečené na roštu do podoby malých placiček, kterých se několik vloží do rozpůleného ekmeku společně se zeleninou, popř. s chilli … a oběd je hotov.

Cesta do Éjrdiru vedla převážně hornatou krajinou … no, jak jinak. V této oblasti se nachází několik velkých jezer, z nichž většina je “slanovodních”. A právě průjezd podél solného jezera Acigöl byl po cestě do Éjrdiru velkým zážitkem – temně modré jezero lemované okolo břehu širokým bílým pruhem vysrážené soli a dvojitá hradba šedohnědých hor za ním. Zvláště bílý lem ze soli dělal pohled na jezero neobyčejným.

Když jsme projížděli Ispartou, překvapilo nás ohromné množství stavějících se sídlišť docela pěkných činžáků. Zvláštní bylo, že i poměrně daleko od města a docela izolovaně. Kde bude bydlet hodně lidí, tam musí být samozřejmě i dost mešit. Jedna obrovská nová mešita se stavěla u otogaru, architektonicky však byla naprosto stejná jako starobylé mešity, žádné novoty se v tomto ohledu asi nepřipouštějí.

Obklíčeni komandem

Blížili jsme se k Éjrdiru, městu a stejnojmennému jezeru. Jakmile jsme přejeli hřeben hor, otevřel se nám nádherný pohled na obrovské jezero uvězněné mezi horami. Jezero je úctyhodných 50 km dlouhé, přes 10 km široké a leží ve výšce 1000 m n.m., přitom okolní hory dosahují výšky přes 2000 m n.m.. Pak jsme dlouho klesali prudkými serpentinami až k hladině jezera. Od Isparty až do Éjrdiru (asi 30 km) nepřetržitě lemoval silnici plot s ostnatým drátem vymezující (na naše poměry) obrovský vojenský prostor. Nyní se plot začal zvyšovat, přibývaly strážní věžičky a kulometná hnízda. Viděli jsme ruch na základně, těžkou techniku a bitevní vrtulníky. Armáda prostě byla v horách všude kolem, jen ta silnice, po které jsme jeli, a město dole u jezera jsou tu vyhrazeny civilistům. Za vše vypovídá skutečnost, že v suťovém svahu nad městem je, bůhví jakým způsobem, vytvořen obrovský nápis “Komandoyuz, Güçlüyüz, Cesuruz, Hazırız” (Jsme komando: silné, odvážné a připravené).

Kemp v centru města

Město leží na jižním konci jezera a rozkládá se pouze na úzkém proužku podél pobřeží, protože pak se hned prudce zvedají štíty hor. Jakmile jsme vylezli z autobusu, hned se na nás vrhli dohazovači hotelů a chvíli trvalo než jsme se jich zbavili, chtěli jsme totiž do kempu. Poslední z nich nám taky “polichotil”, že s těma báglama, v těch kloboučkách a tak vůbec vypadáme fakt legračně … nebo blbě (podle toho, jak se to přeloží). Kde je ale kemp, nám neřekl, až prostý lid na zastávce nám poradil, kterým dolmušem se dostaneme na pláž Altınkum, která je v LP uvedena jako kemp. Mimochodem pláž se turecky řekne “pláž” (plajı). Dojeli jsme tam dolmušem [250 000 TL (8 Kč) za osobu].

Chlapíci ve vrátnici kempu nám sami nabídli velmi slušnou studentskou cenu – na to, že jsme bydleli v podstatě v centru města J [2 osoby a stan – 3 000 000 TL (96 Kč)]. Kemp byl plný tureckých rodin ve velkých stanech, často dost pochybného stáří a původu. Našli jsme jedno z posledních míst, zeptali se okolních rodinek, jestli je tam volno, a začali jsme se vybalovat. Už náš samotný příchod vzbudil velkou pozornost, natož když jsme rozbalili náš malý stan pro dva. Všichni z okolních stanů od dětí až po babičky se bezostyšně usadili před svými stany a se zájmem nás pozorovali … napadlo mě, že ty děti budou ještě svým vnukům vyprávět, jak jednou viděli dva bílé cizince. Odešel jsem kousek zpět do města najít nějaké vyvýšené místo (které ještě nepatřilo do vojenského prostoru), abych udělal pár fotek jezera než slunce zaleze za hory. Mezitím Alena zůstala v kempu středem pozornosti, Turek z jednoho sousedního stanu jí přinesl čaj a pak ji přišli ukázat svému batoleti. Když jsem se vrátil, podarovali nás ještě výbornými vařenými kukuřicemi.

Vodě v jezeře už nešlo dál odolávat, byla krásně čistá a teplá. Tam, kde už člověk nestačil, byl natažen pás polystyrénových “buřtíků”. Jakmile jsme ho podplavali, okolní koupající se Turci se zděsili a někteří na nás dokonce anglicky volali: “very dangerous”. Nevěděli jsme, proč by to mělo být nebezpečné, ale pak jsme si vzpomněli, že většina Turků prý neumí plavat a tím pádem se bojí hloubky. Také jsme si všimli, že starší ženy, které chodí dost zahalené, se nekoupou vůbec a jen se brouzdají “v plné polní” u břehu. Mladé slečny se však koupou úplně normálně v plavkách.

Večer jsme si došli koupit dvě plechovky piva značky Efes Pilsen – jedno z nejlepších tureckých piv a zároveň jedno z nejhnusnějších piv, jaké jsem kdy pil [500 000 TL (16 Kč)].

Během toho, co jsme se snažili přijít pivu na chuť, kochali jsme se pohledem na jezero, které se zbarvovalo podle oblohy do odstínů od růžové až po tmavě fialovou. Na nedalekém poloostrově, kde bylo ústředí komanda, se tyčila nějaká veliká drátěná síť, jakoby prázdný billboard. Celý den nám vrtalo hlavou, co to může být? Po setmění se to však k našemu úžasu rozsvítilo červenými a bílými žárovkami do podoby turecké vlajky! … taková frajeřinka.

Pondělí 16. 7. 2001

Pozvání na snídani

Nový den jsme začali vařením vody na čaj na našem plynovém vařiči. Když to však viděla rodinka z jednoho sousedního stanu, která se také právě chystala na snídani, naznačila nám, abysme se na to vyprdli a posnídali s nimi. Bylo to několik žen všech generací, jejich mladá slečna uměla trochu německy, takže nás pro jistotu pozvala i slovně. Všichni jsme se usadili na deku před stanem okolo velké mísy s pokrájeným slaným sýrem, rajčaty, okurkami a olivami. Každý si vzal kus ekmeku a pak si bral z mísy, co zrovna chtěl. Měli také nějakou neidentifikovatelnou pikantní pomazánku a když si všimli, jak si ji prohlížím, jejich babička s posledními pěti zuby mě pobídla, abych ji ochutnal, že je prý moc dobrá. Trochu jsme jí snědl, sice s úsměvem na tváři, ale velkou radost jsem z toho neměl, ani podle chuti jsme nepoznal, z čeho to mohlo být. Dostali jsme samozřejmě i čaj, který Turci připravují ve speciální dvojkonvici: na velké spodní konvici, v níž se vaří voda, stojí ještě malá konvička se silným čajem. Do čajové skleničky se pak nejprve nalije asi do poloviny čaj a pak se dolije horká voda ze spodní konvice. Konverzace během snídaně dost vázla kvůli jazykové bariéře, ale všechny pobavilo, když jsem turecky pojmenoval všechny potraviny, které jsem uměl. Pak jsme slušně poděkovali za snídani: “teşekürler” a domluvili se s jejich slečnou na koupání. Ukázalo se, že taky neumí plavat, a moc se o nás bála, když jsme zase plavali na hloubku.

Přes hory na tureckou riviéru

Před polednem nadešel čas sbalit stan, rozloučit se s Turky a jejich pohostinností a vrátit se dolmušem na otogar. Nejprve jsme si zajistili jízdenky do Isparty [36 km, 500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Chtěli jsme sice až do Antalye, ale tam jel autobus až za dlouho, kdežto z Isparty, důležitého dopravního uzelu, tam určitě pojede něco dříve. Před odjezdem jsme měli ještě nějaký čas na prohlídku centra Éjrdiru. Došli jsme také na poloostrov Yeşilada vyhlášený svými penziony, z něhož je krásný pohled zpět na celé město stísněné pod strmými skalními štíty. U otogaru jsme si dali ještě nějakou strašně ostrou variantu kebapu a odjeli jsme z tohoto fantastického pohodového místa minibusem do Isparty.

Na otogaru v Ispartě jsme však u řidiče s překvapením zjistili, že odtud odjíždějí pouze městské autobusy a dolmuše. Dálkové autobusy totiž odjížděly z jiného otogaru. Jeden z cestujících nám naznačil, že nám ukáže, jak se tam dostaneme. Na první křižovatce doběhl a zastavil nějaký dolmuš jedoucí na druhý otogar, vysvětlil něco řidičovi a kývnul na nás, jako že teď už je o nás postaráno. A skutečně, za chvíli jsme byli na správném terminálu, řidič zde měl konečnou, nechal svůj dolmuš dolmušem a pokynul nám, abysme s ním rychle běželi do terminálu. Věděl totiž, že jeden autobus do Antalye bude právě odjíždět, dokonce měli ještě volná místa. Během nakládaní našich báglů do podpalubí autobusu jsem řidiči dolmuše chtěl zaplatit. Jen ale s úsměvem zavrtěl hlavou a mávnul rukou. O minutu později už jsme opouštěli otogar. Letuška nás za chvíli přišel zkasírovat [145 km, 3 000 000 TL (93 Kč) za osobu]. Pár kilometrů za Ispartou začala dálnice stoupat do hor. Čekal nás přejezd dvoutisícového pohoří. Byly to jedny z nejkrásnějších hor, jaké jsem kdy viděl. Podobné jako Alpy, ne tak vysoké a masivní, ale o to dramatičtější. Kupodivu, i přes tak složitý terén, dálnice neprocházela žádnými tunely. V jednom místě vedla po hrázi přehrady s tyrkysově modrou vodou zbudované v úzkém údolí, na okamžik jsme přitom zahlédli, jak voda vytékající z přehrady mizí v ohromné hloubce v úzké průrvě mezi dvěma skalami. Po přejezdu nejvyššího bodu pohoří, kde dokonce spadlo na skla autobusu pár dešťových kapek, následoval rychlý sjezd až do nížiny. Byl tak prudký, že při něm zaléhaly uši.

Do národního parku Olympos

Za dvě hodiny jsme byli v Antalyi – půlmilionovém moderním městě, středisku turecké riviéry – na hlavním supermoderním autobusovém terminálu. Při vstupu dovnitř terminálu, kde sídlily autobusové společnosti, dokonce každého zkontrolovali detektorem na zbraně. Brzy se na nás přilepil dohazovač, ale nebyl to obyčejný, dotěrný dohazovač, nýbrž oficiální zaměstnanec terminálu, který skutečně pomáhal lidem vyznat se tam. Společností tu totiž sídlilo opravdu požehnaně. Stačilo mu tedy jen říct “Olympos” a už nás vedl ke stánku společnosti, jejíž minibus tam za chvíli odjížděl [66 km, 2 500 000 TL (80 Kč) za osobu]. Minibus nebyl moc pohodlný, málo místa na nohy a bez klimatizace, a to jsme ještě seděli normálně na sedadlech. Cestující, které řidič nabíral po cestě, dostali na sezení jen stoličku do uličky a pak už ani to ne.

Když jsme se konečně vymotali z Antalye, ležící v totální rovině, vjeli jsme opět do hor a pokračovali stále na jih. Silnice kopírovala pobřeží, ovšem pěkně vysoko nad mořskou hladinou, takže výhledy na moře byly o to úchvatnější. Pak se cesta zanořila do nekonečných borových lesů a vzduch najednou neskutečně zvlhnul a ztěžknul. Těšili jsme se až z toho zase vyjedeme – to jsme ale netušili, že to bude až za dva dny, teprve při cestě nazpátek. Těmito horami se podél pobřeží táhne pobřežní národní park a jeho součástí jsou i místa Olympos a Chiméra, kam jsme směřovali.

Řidič minul odbočku na Olympos a zastavil na odpočívadle kousek za ní. Tady jsme teprve zjistili, že minibus přímo do Olymposu nezajíždí, ale pokračuje dále ve své trase po hlavní silnici. To byl trochu podraz. Sice už tu čekal místní chlápek s dolmušem, ale cenu za svezení do osady Olympos si nasadil pěkně vysoko [11 km, 1 250 000 TL (40 Kč) za osobu]. Na pokus o smlouvání se nám vysmál, protože dobře věděl, že 11 km pěšky v dusném vedru asi nepůjdeme. Stopem bysme se na tak zapadlé místo teď navečer těžko dostali, takže nezbylo než zaplatit. Ostrými serpentinami jsme pak sjeli až na dno hlubokého úzkého kaňonu do osady Olympos. Okolní strmé skály porostlé piniovými lesy byly fantastické, zato atmosféra osady nás naprosto šokovala. Nebyla to žádná turecká vesnička, ale čistě turistická osada, kde hrál naplno house, chlastalo se a hulilo, všude poutače na “nejrychlejší internet” … no prostě hrůza. Nebyl tu ale kemp pro stany, všude měli jen chatky nebo takové boudy na kůlech (tzv. treehouses), za které chtěli 10$ na osobu! Podařilo se nám však domluvit s jednou tureckou majitelkou, že si můžeme stan postavit mezi jejich chatkami v pomerančovníkovém sadu [2 osoby a stan – 2 000 000 TL (64 Kč)]. (Né že by se nedal postavit zadara mimo kemp, ale bez studené sprchy bysme asi nepřežili – byli jsme z toho dusného vedra úplně ulepený a přidušený). Jak romantické by bylo spát pod pomerančovníky, bylo tam ale tolik šutrů, že jsme stan nakonec píchli na jediný plácek bez kamenů – vedle chlívku s kozou a kravkou.

Po západu slunce spustily cikády a řvali a řvali jako protržený až do půlnoci. Takový řev cikád jsme zatím nikde jinde nezažili, nebylo vůbec slyšet vlastního slova. V noci bohužel teplota vzduchu neklesla pod 30°C, takže ráno byla sprcha na osvěžení namístě.

Úterý 17. 7. 2001

Kaňonem s ruinami antického města k moři

Kaňon pokračuje za osadou dále, ještě asi kilometr, až k moři a nacházejí se v něm zříceniny původně lýkyjského města Olympos (2. st. před Kr.). Do tohoto úseku kaňonu je už hlídaný vstup a platí se vstupné [2 500 000 TL (80 Kč) za osobu], což teda docela přeháněji. Večer jsme se jen chtěli podívat k moři, ale hlídač už nás nepustil, prý až ráno v devět hodin. Tohle a výše vstupného nás naštvalo, takže jsme si ráno přivstali, sbalili batohy a už v kolem osmé jsme úspěšně obešli prázdnou strážní budku a vesele pokračovali dále do kaňonu.

Dno kaňonu se začalo postupně rozšiřovat. Procházeli jsme nejprve řídce porostlými planinkami podél vyschlého řečiště. Vysoké světle šedé skály po stranách, světle zelené pínie a růžově kvetoucí oleandry tvořily fantastickou kombinaci barev. Okolo cesty se začaly objevovat první prastaré zdi a rozvalené stavby. Cesta se pak zanořila do listnatého lesa, nebo spíš pralesa, a vzduch zde ještě více ztěžknul. Z hlavní pěšiny odbočovaly úzké cestičky k různým stavbám, které se v příšeří pralesa ukrývaly. Když se však objevil průhled na zříceniny s modrozeleným jezírkem v popředí a vysokými skalami v pozadí, byli jsme z toho úplně naměkko. Prolezli jsme, co se dalo. Pak jsme pokračovali dále kolem kamenných antických sarkofágů a najednou, z ničeho nic, se nám otevřel pohled na moře a na dlouhé hornaté pobřeží, kde se v dálce rýsovala hora Olympos. Turci tvrdí, že tohle je ten pravý Olymp, na kterém sídlila antická božstva.

Zde tedy kaňon končil – na konci dlouhé oblázkové pláže. Do moře se tu vléval ledově studený potok z kaňonu. My jsme ale skočili do krásně teplého, průzračného Středozemního moře (údajně 28°C). Po deváté hodině se u tohoto vstupu do kaňonu usadil hlídač a začal vybírat vstupné. Přečetli jsme si informační tabuli o karetách, mořských želvách, které na této pláži kladou svá vejce. Přes poledne jsme zalezli do vavřínového lesa na skalisko nad pláží, odkud jsme měli nádherný výhled na zaplňující se pláž, připlouvající plachetnice, zdivočelé kozy spásající keře podél pláže atd.

Na Hořící skálu

Odpoledne jsme se opláchli od mořské soli ve zmíněném ledovém potoce a přešli jsme až na druhý konec pláže do malé vesnice jménem Çiralı. Než jsme tam došli, byli jsme opět od soli, tentokrát ale z vlastního potu. Ve vesnici je každý dům zároveň penzion. Kromě dvou obchodů, v nichž jsme nakoupili obrovské voňavé broskve, zásobu jídla a vody. Pak jsme trochu nejistě hledali, kudy se dostaneme na Chiméru, protože na směrovkách to bylo pouze turecky – Yanartaş (= Hořící skála). Podle informací v LP tam sice nejezdí žádné dolmuše, ale lze tam dojít pěšky (4 km). Obojí můžeme potvrdit … no až na to, že ty 4 km v červenci, na dusné turecké riviéře a s báglem na zádech jsou hotový peklo.

Silnice vedla nejdříve stínem mezi lesem a pomerančovníkovými plantážemi. Na to, jak byla krajina všude vyprahlá, byly všechny plantáže nádherně vlhké, protože je Turci stále zavlažují – spodní vody je tady u moře dost. Plynula z toho pro nás jedna nepříjemnost: když jsme si mysleli, že jede nějaké auto a zkusíme ho stopnout, bylo to jen čerpadlo na vodu. Když pak skutečně jelo auto, mysleli jsme si, že je to čerpadlo, a prošvihli jsme ho J . Kromě pomerančů tu rostly i mandarinky, fíky, hrozny a granátová jablka, ale všechno bylo ještě nezralé. Všechno … nebylo co utrhnout … hotový utrpení! První úroda v Turecku totiž už byla pryč a tahle druhá ještě nebyla zralá. Pak jsme odbočili na prašnou cestu do vyprahlé stepi mezi dvěma skalními hřebeny, kde jsme museli pochodovat na plném slunci. Jen roztroušeně tu rostly pokroucené borovice, v jejichž stínu se dalo odpočívat. Přitom jsme se také rozhlíželi, kam tady večer bouchneme stan.

Nakonec jsme asi po dvou hodinách dorazili na úpatí hor. Nacházela se zde informační tabule o Chiméře, občerstvení (pěkně předražené) a několik aut, která nám během cesty nezastavila. Protože nás měla čekat půlhodinová cesta pěkným krpálem vzhůru, požádali jsme majitele občerstvení, aby nám pohlídali batohy. Rádi souhlasili při představě, že až se vrátíme, jistě u nich pustíme pár dolarů (jejich představa se však bohužel nenaplnila L ). Stoupali jsme pak po kamenité stezce rozpáleným borovým lesem s řídkým podrostem různých tvrdolistých keřů (např. Ruskus apod.). Slunce se přitom chýlilo k obzoru a brzy se schovalo za okolní vyšší hory. Cikády začínaly opět řvát. I když byly dobře maskované na kůře borovic, zahlédli jsme několik pěticentimetrových macků.

Přírodní plameny

Konečně jsme byli na místě. Z malého skalnatého svahu tu na mnoha místech vycházejí plameny různé velikosti. Neidentifikovatelná směs plynů obsahující velké množství methanu zde uniká puklinami ve skále z podzemí ven a na vzduchu se sama vzněcuje. Plameny ze skály nešlehají, ale klidně a stále hoří. Zkusili jsme jeden z malých plamínků udusit kamenem a po chvíli se zase sám vznítil. Chlapík, který tady prodával Fantu a Coca Colu (bůhví kolikrát předražené), to ukazoval za peníze ostatním turistům. Jestliže se plamen nevzněcoval, pomohl mu zapalovačem. Na jednom větším ohni tu dokonce vařil vodu na čaj. Z tohoto místa je také úžasný výhled zpět na moře. Starověcí námořníci pozorující v noci z moře světla těchto ohňů si to neuměli vysvětlit jinak, než že tam pod zemí sídlí chiméra – bájná obluda šlehající plameny. I dnes působí celé místo skutečně mysticky.

Když jsme se dostatečně pokochali, vrátili jsme se zpět dolů. Vyzvedli jsme si u majitelů občerstvení batohy a koupili jsme si za nekřesťanské (… islámské) peníze ještě láhev vody, protože naše zásoba se v tom vedru rychle zmenšovala. Odcházeli jsme pryč a jakmile jsme se dostali z dohledu všech lidí, zašli jsme zpět do lesa a rozbalili si tam stan. Noc byla zase horká, že to dál nešlo.

http://home.tiscali.cz/lsynek/turecko/hlavni1.htm