Turecko 2001 - 1.část

Neděle 8. 7. 2001

Po všech problémech a nejistotách před cestou konečně sedíme v rychlíku Slovan a před šestou hodinou ranní odjíždíme z Prahy směr Budapešť. Až do Istanbulu pojedeme čtyři: Lukáš (to jsem já, ahoj!) s Alenou a naši přátelé Martin s Olinou. V Turecku má sice každá dvojice jiné plány, ale cesta bude dlouhá a ve čtyřech ji lépe přežijeme.

Při nádherném počasí byla radost pozorovat českou a potom moravskou krajinu. Po cestě k nám přistoupil sympatický Moravák jako poleno – dvojník Ježíše Krista. Když se nás v Břeclavi při vystupování zeptal, kam vlastně jedeme, a dozvěděl se, že do Istanbulu, byl z toho chudák moooc špatnej. Nevěřil, že je něco takového vůbec možné. Překročili jsme slovenskou hranici a brzy jsme už projížděli Bratislavou. Viděli jsme ji poprvé a z vlaku vypadala jako velmi pěkné město. Zážitkem byl i přejezd mostu přes Dunaj.

MAĎARSKO

Zasekli jsme se až na maďarské hranici v Rajce. K smrti rovnou krajinou jsme to pak valili přes města s nevyslovitelnými jmény do Budapešti. Jediným rozptýlením byl vápencový masiv a výhled na Dunaj před Komárom. Z dálky se začala přibližovat další izolovaná skupina kopečků obklopujících Budapešť.

V 16 h jsme do Budapešti konečně dorazili. Mezinárodní rychlík Transbalkan odjížděl až ve 20:10, takže času jsme měli dost. Potřebovali jsme koupit na tento vlak místenky, protože v Rumunsku jsou mezinárodní vlaky a rychlíky povinně místenkové ….alespoň pro cizince. Transbalkan sice jede do Soluně, ale v Bukurešti se určité vagóny odpojují a zařazují k vlaku Bosphor Express (Bukurešť – Istanbul). Člověk tak může jet z Budapešti do Istanbulu bez přestupu. Má to ovšem jeden háček: tyto vagóny jsou pouze lehátkové a místenka do nich stojí přes 600 Kč, zatímco místenka do normálního sedačkového vagónu asi jen 100 Kč. Vyměnili jsme si tedy příslušný obnos českých korun na forinty ve směnárně naproti nádraží, kde měli podstatně lepší kurzy než v nádražní hale, a koupili si místenky do sedačkového vagónu až do Russe, prvního bulharského města. Tam jsme teprve chtěli přestoupit na Bosphor Express, ovšem za předpokladu, že tento vlak odjíždí z Bukurešti až po Transbalkanu. Kdybysme přestupovali už v Bukurešti, museli bysme si tam vyměnit peníze a koupit novou místenku na ten kousek Bukurešť–Russe opět asi za 100 Kč … nebo i libovolně víc, protože pokladní tam prý cizincům nasazují “svoje” ceny a když se s nimi začnete hádat, klidně zavřou okýnko a pak si vás stejně podá průvodčí ve vlaku za to, že nemáte místenku.

Po osmé hodině jsme tedy opouštěli Budapešť. Ve vlaku byla spousta Čechů jedoucích do Soluně, všichni mávali z okýnka na Maďary plechovkami Gambrinu. Nebyli to ale batůžkáři jako my, vezli se pěkně v lůžkových vagónech do nějakého hotelu v Řecku. Pozorovali jsme pak pěkný západ slunce nad vzdalující se Budapeští a pokračovali jsme dál na východ zase totálně placatou usínající krajinou po přímočaré trati.

O půlnoci jsme dorazili na maďarsko-rumunskou hranici do Lökösházy. Hraniční policie skoro hodinu prohledávala celý vlak včetně všech prostorů ve stropě a pod sedačkami. Celní a pasová kontrola u nás mezitím proběhla bez problémů, protože české pasy jsou dobré pasy (ovšem jen na východ od nás J ). Pak vyměnili lokomotivu a popojeli jsme na rumunskou stranu hranice do Curtici.

RUMUNSKO

Posunuli jsme si čas o hodinu dopředu, čímž jsme automaticky přišli o hodinu spánku. Na nádražní budově visela celá řada rumunských vlajek a na nástupišti hlídali vojáci se samopaly, aby nikdo nevystupoval. Celá prohlídka vlaku a všechny kontroly se opakovaly, člověk si při tom uvědomí výhody evropské integrace. Tady jsme ale byli v úplně jiném světě – na Balkáně! Nakonec přišli průvodčí, kteří se podivovali, že máme v pořádku dokonce i rezervace (místenky). Čím dále jsme byli od Prahy, tím déle a déle si vždy průvodčí prohlíželi naši speciální jízdenku. Někdy měli i doplňující dotazy.

Na druhé straně se podél vlaku pohybovali dost divní chlápci nakukující do kupéček. Rumunsko je vyhlášené krádežemi v mezinárodních vlacích, proto jsme si přivázali batohy lankem na zámek k mřížce nad sedačkami, zamkli jsme kupé, zatáhli záclonky a pro jistotu jsme ještě až do rána drželi na střídačku hlídky. Celé kupé bylo naše, takže jsme se v něm rozložili ve spacákách a kdo zrovna nehlídal, mohl pohodlně spát.

Pondělí 9. 7. 2001

Za Aradem se začaly objevovat první kopečky. Když jsem se probudil na svoji hlídku, byli jsme už v Karpatech. Svítalo a hory získávaly fantastickou atmosféru. Tunely, mosty přes hluboké strže, říčky v údolích, občas různé chýše podél trati. Vlak se tu plazil dost pomalu.

Ráno se hory začaly postupně snižovat až se krajina narovnala do podoby Valašské nížiny. Tady to vlak sice valil ohromnou rychlostí a zastavoval jen v několika velkých městech, ale překonání vzdálenosti až do Bukurešti stejně trvalo několik hodin. Docela nuda, stále se jen střídaly lány pšenice a kukuřice, občas slunečnice. Příjemným zpestřením pak byly třeba opuštěné továrny, dost mizerné vesnice s volně se pasoucím dobytkem okolo, povozy tažené koňmi nebo zrezlé Dacie – jediná značka aut, kterou jsme tu viděli.

V Bukurešti jsme opustili vlak se všemi věcmi připraveni na bleskovou akci “Bosphor–Express–odjíždí–dřív–než–Transbalkan”, která by vyžadovala rychlou výměnu peněz a koupení místenek. S oddechnutím jsme ale zjistili, že odjíždí až za dvě hodiny po našem Transbalkanu, takže můžeme pokračovat v akci “přestup–až–v–Russe”. Vrátili jsme se zpět do vlaku, vyhodili rumunskou rodinku bez místenek, která mezitím obsadila naše kupé, a brzy jsme se rozjeli na rumunsko-bulharskou hranici do Giurgiu. Přibývající lesy a celkově bujnější vegetace předpovídaly, že se blížíme k Dunaji, který zde tvoří přirozenou hranici mezi oběma státy.

Zastavili jsme v Giurgiu. Martin s Olinou, kteří tudy projížděli před rokem do Řecka, předvídali možné problémy. Začala obvyklá důkladná prohlídka vlaku, pak přišli celníci. Nás se jen zeptali: “Čéši ?” a odešli. Rusy ve vedlejším kupé však podrobili důkladné prohlídce všech věcí. Potom nastoupili pasoví, vyžádali si naše pasy naházet do igelitky a pak s nimi zmizeli na celnici – co vagón, to jedna igelitka. Nezbylo nám než doufat, že své pasy ještě někdy uvidíme. Po hodině čekání pak přišlo to nejhorší z celé cesty vůbec – průvodčí! Zjistil, že jízdenky i rezervace máme v pořádku, a tak hledal, na čem by si namastil kapsu. Jeho pohled skončil na našich báglech nahoře nad sedačkami a začal mlít: “probléma bagáž”. Dělali jsme, jako že myslíme, že je chce sundat nebo srovnat, ale to dlouhou nevydrželo. Myslel samozřejmě, že jsou moc velké, a požadoval doplatit 40$ (!) za každý. Anglicky jsme se s ním začali dohadovat, že mu nic takového rozhodně nedáme. Pak jsme tvrdili, že máme jen kreditní karty. To ho ale rozzuřilo a začal vyhrožovat zabavením jízdenky, vyhozením z vlaku a zavoláním policie. Nevěděli jsme, jestli policii fakt nezavolá nebo jestli s nimi není spolčený a nebudou pak chtít podmáznout taky. Samozřejmě lhal. Nakonec jsme to prostě nevydrželi a každá dvojice mu dala desetimarkovku (nejmenší bankovku, jakou jsme měli). Okamžitě to strčil do kapsy, vrátil nám jízdenky, ušklíbnul se a zmizel. Kolik asi v té kapse musel mít, když prošel celý vlak? Představa průvodčích o nás je jednoduchá: když už máme na to, abysme jeli do Turecka, musíme být určitě bohatí, a tím pádem se musíme o naše prachy podělit i s nimi! Rumuni prý tvrdí, že průvodčí rychlíků u nich patří k nejbohatším lidem v zemi. Patřičně je za to nenávidí. My taky.

Za další hodinu se vrátili celníci s igelitkami. Tu naši dali nějakému Bulharovi v krajním kupé, ať nám je rozdá. Bulhar pak zkomoleně vyvolával naše jména v pasech. Vlak se přitom dal konečně do pohybu a po chvilce vjel na strategický most překlenující zde Dunaj. Byl to úchvatný pohled na nepředstavitelně široký tok, mnohokrát širší než den předtím v Bratislavě a Budapešti.

BULHARSKO

Vítalo nás Bulharsko. Hned za Dunajem leží město Russe. Po příjezdu na nádraží, celníci zamkli všechny dveře a začali postupně procházet vlak. Trvalo to zase pěknou dobu, přitom dost srandovně hlásili do vysílačky naše jména a čísla pasů, např.: “Aléna P..pi..pilikóva” apod. Potom nás pustili ven. Oprášili jsme svoje znalosti azbuky, abysme si mohli na informačním panelu přečíst, kdy nám odjíždí vlak do Istanbulu. Poznamenali jsme si i odjezdy vlaků do Budapešti a Bukurešti kvůli zpáteční cestě. Vyměnili jsme 10 marek za 10 leva a koupili místenky na Bosphor Express [2,5 leva za jednu]. Nejlepší kurz nabízejí veksláci přímo na nádraží.

Příjezd Bosphor Expressu se podle informační tabule stále oddaloval, nejspíš vinou procedury v Giurgiu. Konečně přijel, po celních procedurách jsme mohli nastoupit a skoro v šest hodin jsme odjeli směr Istanbul. Brzy přišla bulharská průvodčí společně s takovým pořízkem a vyjevila nám další problém. Totiž, že naše jízdenka je na jinou trasu přes Bulharsko než jedeme. Prý jezdí do Istanbulu ještě jiný vlak, který odjel dříve – což je samozřejmě naprostá blbost. Po každém z nás chtěla doplatit 10 marek nebo nás vyhodit. Dlouho jsme se s ní dohadovali. Přitom my jsme mluvili česky, ona bulharsky a navzájem jsme si docela rozuměli, pak nám dokonce dala půl hodiny “oddechový čas” na rozmyšlenou. Když se vrátila nabídli jsme jí 10 marek za všechny čtyři. Okamžitě souhlasila, sebrala desetimarkovku, spokojeně odešla a měli jsme klid.

Celá cesta přes Bulharsko pak probíhala v noci, takže jsme toho moc neviděli. Navíc se vlak přes noc úplně zaplnil – v kupé nás bylo osm, ulička plná ukecaných lidí, tak jsme toho ani moc nenaspali. Vlak objížděl pohoří Stara planina. To znamená, že jsme jeli až skoro do Varny k moři a pak se vraceli přes Jambol a Starou Zagoru zpět do vnitrozemí.

Úterý 10. 7. 2001

TURECKO

Brzy ráno, ještě za tmy, jsme dorazili na bulharsko-turecké hranice. Následovala obvyklá balkánská prohlídka vlaku a pasoví opět evidovali naše jména a čísla pasů. Pak jsme pomalu přejeli na tureckou stranu hranice do Kapikule. Široko daleko jen suchá pole. Na nástupišti postávali tmaví kníratí Turci se služebními samopaly. Zrovna vycházelo slunce a ozařovalo třepotající se tureckou vlajku. To všechno na mě nějak silně zapůsobilo, že jsem v duchu na pár vteřin zpanikařil a vážně jsem přemýšlel, jak se teď odtud co nejrychleji dostaneme zpátky. Všechno ale bylo v pohodě.

Stejně jako většina lidí jsme vystoupili z vlaku a šli na celnici vyřídit si víza. Nejdřív bylo nutné koupit si v budově o kus dál u nenápadného okénka vízum za 10$ (oranžová nálepka do pasu). Pak jsme se vrátili na celnici, kde nám na ni vyrazili datum příjezdu a zaevidovali si nás.

Naše jízdenky platili jen sem do Kapikule, proto jsme si museli koupit jízdenku do Istanbulu už zvlášť. Lístek do Istanbulu na Bosphor Express stál asi 9 000 000 TL, zatímco na normální turecký vlak Kapikule-Istanbul jedoucí za hodinu pouze 2 200 000 (70 Kč) se slevou 20% na ISIC kartu. Nebylo tedy o čem uvažovat. Směnárna byla zavřená, ale pár marek akorát na jízdenky nám rádi vyměnili v restauraci vedle celnice. Taky zaokrouhlili kurz patřičně dolu (1 DM = 500 000 TL). Turecký vlak odjížděl dokonce dříve než Bosphor Express, někdy kolem osmé hodiny. Stavěl ale ve všech zastávkách, takže nás Bosphor Express nakonec stejně předjel. Projížděli jsme pahorkatinou s poli a lesíky, až na “nějaké detaily” to vypadalo skoro jako u nás. Například z vesnic vždy vyčuhovala nějaká špička jako u nás, ale nebyla to věž kostela, nýbrž minaret mešity.

Idylku z pozorování krajiny zkazil zase průvodčí. Zkontroloval naše jízdenky, prohlásil chabou angličtinou, že studentská sleva platí jen pro turecké studenty a chtěl rozdíl doplatit. Pak dokonce tvrdil, že tenhle vlak je jen pro Turky a že jsme měli jet Bosphor Expressem. Ani jedno z toho samozřejmě nebyla pravda. Zařekli jsme se, že mu nedáme ani liru, a tak jsem se společně s Martinem s ním dohadoval a tvrdošíjně jsme mu odporovali. Olina už to nevydržela a vložila se do toho taky. Turka to tak naštvalo, co si to ta ženská dovoluje kecat chlapum do řeči, že ji začal strkat do ruky svoje štípačky na lístky a křičel: “You are conductor?! You can do it!” Pak si na nás přivedl ještě kolegu. Oba nám pak slibovali VELKÉ problémy. No, skončilo to tak, že se k nám před Istanbulem opět vrátil. Když jsme mu začali ukazovat jízdní řády uvádějící studentskou slevu, mávnul nad tím rukou, jako abysme se na to už vykašlali. Podal nám nějakou vizitku a vlídně řekl, že jeho dobrý přítel má na téhle adrese v Istanbulu hotel a kdybysme prý chtěli, můžeme se tam ubytovat. Najednou byl s námi nejlepší kámoš. Mírně v šoku jsme poděkovali a po jeho odchodu jsme vizitku pustili z okýnka, protože ten hotel nebyl zrovna naše cenová kategorie. Celý výstup nás jen utvrdil v tom, že na Balkáně to prostě pořád zkoušeji, člověk musí vytrvat a nikomu nic nedat!

Najednou se nám otevřel výhled na moře a spatřili jsme i první istanbulské čtvrti. Trať už potom vedla stále podél pobřeží. Okrajové chudé čtvrti vypadaly fakt drsně, polorozbořené dřevěné domky, střechy z vlnitého plechu, pořádek asi jako na skládce. Jak jsme se blížili k centru Istanbulu, vše se postupně zlepšovalo. Fascinovali nás hlavně minarety velkých výstavních mešit. Všude vlály turecké vlajky nejrůznějších velikostí. Kolem jedné hodiny začali muezzinové svolávat k polední modlitbě, vlak zastavil v jedné městské zastávce a stál zde neobvykle dlouho, protože několik věřících vyběhlo na nástupiště a dobu tam padali k zemi a modlili se. Pak sbalili koberečky a jelo se dál.

Po dlouhých 55 hodinách jízdy vlakem (2726 km), ve 13:30, tedy konečně přijíždíme na nádraží Sirkeci, které leží v samotném srdci Istanbulu na pobřeží bosporského průlivu. Právě zde kdysi končil slavný Orient Express. Přestože je to hlavní nádraží v evropské části Istanbulu, má jenom dvě koleje. Z první odjíždějí pouhé čtyři vlaky denně po jediné trati vedoucí do Řecka a Bulharska, druhá kolej je vyhrazena městským vlakům.

První minuty v Istanbulu – kulturní a klimatický šok

Jakmile jsme vystoupili z vlaku, porazilo nás obrovské vedro a dusno, displej v nádražní hale ukazoval 36°C. Vyměnili jsme ve směnárně 50 marek v celkem solidním kurzu a rázem z nás byli milionáři (1 DM = 564 000 TL). Hodili jsme batohy na záda, rozložili jsme mapu a vydali se pěšky do čtvrti Aksaray, kde se nacházejí levné penziony. Podle mapy nějakých 1,5 km přes malý kopeček – to je přece kousek, mysleli jsem si, ale po pěti minutách v tom vedru jsme byli propocený, že na nás nebyla nítě suchá, a měli jsme toho plný zuby. Navíc jsme namísto cesty velkou ulicí s několikaproudovou vozovkou, která vedla trochu oklikou, zvolili nejkratší možnou trasu, což nebylo zrovna nejšťastnější řešení, protože jsme se museli prodírat do kopce a z kopce malými uličkami s obchůdky, kde byly milióny lidí, mezi kterými se spěšně procpávali prodavači s pojízdnými krámky a troubící auta a dodávky. Prostě mraveniště lidí a aut! A teď se tam prodírejte s báglem: každý kus chodníku jinak vysoký, dávejte pozor, abyste se navzájem neztratili, hledejte názvy ulic a koukejte do mapy! Tyhle první minuty v Istanbulu byly fakt hrozný, ale postupně jsme si ten chaos zamilovali.

Došli jsme do čtvrti Aksaray a složili batohy v parčíku ve stínu mešity Laleli Camii, tady byl svatý klid. Po dvojicích jsme se na střídačku vydali hledat hotel. Nakonec jsme vybrali malý hotýlek Aziziye Otel v nenápadné uličce [odbočující na sever z Ordu Caddesi na křižovatce s Atatürk Bulvar naproti výlezu z metra]. Majitel a recepční v jedné osobě, příjemný starší Turek hovořící anglicky, nám udělal dobrou cenu, když se dozvěděl odkud jsme, ale dál už smlouvat nechtěl – i tak to bylo to nejlevnější, co jsme mohli v Istanbulu sehnat [dvoulůžkový pokoj kolejního typu, sprcha a záchod na chodbě – 8 000 000 TL (250 Kč) za noc]. První věc, co jsme udělali: konečně jsme se po dvou dnech ve vlaku osprchovali, že tekla jenom studená voda, to v místním klimatu vůbec nevadilo. Dlouho jsme odpočívali a když se navečer konečně trochu ochladilo, vydali jsme se poznávat město.

Konečně u slavných mešit

Historické centrum a v podstatě vše, co stojí za zhlédnutí, stejně jako nádraží Sirkeci a čtvrti s penziony, se nachází na poměrně malé ploše, v evropské části Istanbulu, na poloostrově, který od celistvé pevniny odděluje zátoka Zlatý roh. Vše tedy můžete obcházet pěšky nebo můžete využít tramvaj, která projíždí celým centrem.

Cesta do historického centra nám pěšky trvala asi půl hodiny. Šli jsme tentokrát raději po zmíněné hlavní ulici plné bank a luxusních obchodů. Atmosféra malých uliček, jakou jsme zažili odpoledne, nám zde začínala chybět.

Do večera jsme chtěli vidět alespoň Modrou mešitu (Sultan Ahmet Camii) a chrám Boží moudrosti (tur. Aya Sofya, řec. Hagia Sofia), které tvoří typickou siluetu Istanbulu. Vždyť už jsme také na ně byli celí nadržení. Obě tyto dominanty Istanbulu stojí naproti sobě, odděleny Sultanahmetským náměstím s francouzským parčíkem s fontánami a růžovými a bílými oleandry. Čistě bílá Modrá mešita (modrá je uvnitř) se šesti minarety, ozářená pozdními slunečními paprsky, vypadala opravdu nádherně. Úzkými uličkami s typickými dřevěnými domy jsme potom sešli na nábřeží. Podél celého pobřeží poloostrova vede široká promenáda, kterou jsme se vraceli ke čtvrti Aksaray. Asijská část města za Bosporem už byla zahalená v lehkém oparu, desítky obrovských nákladních lodí se stahovaly z volného moře směrem k nám do bosporského průlivu, na vlnolamech z velikých kamenů stála spousta rybářů a kavárny a rybí restaurace se začínaly plnit turisty. Zaujal nás vrak velké lodi, starý tak deset dvacet let, který leží na boku jen několik metrů od břehu. Pak jsme pozorovali nádherný západ slunce. Od moře k penzionu jsme potom šli širokou rušnou ulicí, kde se na nás neustále vrhali pinglové a snažili se nás vtáhnout do svých restaurací. Jejich ceny (i po předběžném smlouvání) ale byly designované spíš pro Němce a tlusté Američany než pro chudé studenty z Čech, nicméně hlad jsme měli. Rozhodli jsme se však pro mnohem levnější a objevnější způsob: totiž, že povečeříme stejně jako prostý lid.

Večeře v místní lokantě

Hned naproti našemu hotýlku byla tzv. lokanta, což je něco jako jídelna nebo bufet, kde se podávají obyčejná turecká jídla za velmi rozumnou cenu a kde se stravují normální Turci. V lokantách se vaří až do noci, vždyť také život na ulicích začíná teprve pozdě odpoledne. Ve velkých nerezových pekáčích zde bylo na výběr několik jídel, jedno hezčí než druhé. “Hezčí” píšu úmyslně, protože nemá smysl snažit se překládat nabídkovou tabuli, která je samozřejmě napsaná jen turecky, a je lepší vybírat očima. Jedná se většinou o kousky skopového nebo kuřecího masa s nějakou pikantní omáčkou se zeleninou, fazolemi nebo bramborami, k tomu jako příloha buď chleba, nebo rýže. Chleba se jí ke všemu, ale jinak se na přílohy v Turecku moc nehraje. Dále si také můžete přibrat různé moučníky, saláty a samozřejmě všudypřítomnou Coca Colu nebo Fantu atd. Chlapík za pultem už se na nás smál, tak jsme tedy ukázali na vybrané jídlo: “iki bunu, lütfen” (dvakrát tohle, prosím) a na dotaz, jestli ekmek nebo pilav (s chlebem nebo s rýží), jsme odpověděli: “ekmek”. Zaplatili jsme 1 000 000 TL (32 Kč) za každé jídlo (v lokantě se nesmlouvá – ceny jsou dané na nabídkové tabuli) a odešli si sednout k jednomu z krajních stolů, aby si Alena mohla sednout podle pravidel ke všem zády (když už je teda žena v lokantě!). Na veřejnosti se totiž žena musí snažit být co nejméně nápadná (proto se také muslimské ženy zahalují), i kontakt očima prý Turci berou jako “výzvu”. Přestože jsme udělali co se dalo, stejně ji všichni po očku pozorovali. Mladý pinglík nám ještě přinesl džbánek vychlazené vody a misku s chili kořením a i nadále se kolem nás točil. Jídlo bylo výborné, jmenovalo se tas kebap (beraní guláš). Poté co jsme si ho přichutili troškou chili, přišla řada i na tu vodu … mysleli jsme, že nám po tom chili huba uletí. Sotva jsme dojedli, v mžiku přiběhl pinglík a talíře okamžitě odnesl, podle jejich pravidel je totiž nezdvořilé nechávat talíř před hostem, který už je najedený. Dopili jsme zbylé dva litry vody a vraceli se do hotýlku.

V celé ulici posedávala před obchůdky spousta Turků, kteří pili čaj a horlivě spolu diskutovali. Když píšu “Turků”, myslím tím opravdu jen mužů, protože ženu vysedávající takhle na ulici byste jen marně hledali. Přestože od lokanty do hotýlku to bylo jen několik metrů, náš průchod ulicí způsobil velké pozdvižení – dva cizinci z toho jedna mladá pěkná nepříliš zahalená žena (… to jako Alena), to se jen tak nevidí! No, nebyl to nejlepší pocit být v cizím prostředí, večer, v takovéhle malé uličce středem pozornosti.

K tomuto dni zbývá jen dodat, že i když v noci bylo hrozný vedro, spali jsme jako zabitý – po dvou nocích ve vlaku konečně spaní v normální posteli. Jen k ránu nás na chvíli probudilo ječení muezzina svolávajícího věřící k první modlitbě při východu slunce (náhrada kohouta, napadlo mě).

Středa 11. 7. 2001

Bankovky se spoustou nul

Ráno jsme se dojemně rozloučili s Martinem a Olinou, kteří měli v Turecku jiné plány, s tím, že už se možná nikdy neuvidíme. Chystali jsme se totiž večer přejet do asijské části Istanbulu a pak přes noc autobusem do Izmiru k Egejskému moři a pak dál do Asie. Během placení pokoje došlo k malé, nicméně zajímavé, zápletce s bankovkami, která se dala dříve či později v Turecku očekávat. Totiž všechny bankovky (v hodnotách 250 000, 750 000, 500 000, 1 000 000, 5 000 000 a 10 000 000) mají stejný vzor a liší se pouze barvou, počtem nul a trochu velikostí. Proto se stalo, že při placení 8 000 000 za pokoj jsem vytáhl tři milionové bankovky a pak místo 5 000 000 pouze 500 000. Chvilku trvalo než jsme si s recepčním porozuměli, že mu dávám o nulu míň! Při takovém počtu nul musí být člověk stále ve střehu, mohla by se snadno přihodit i opačná situace. Později jsme si zvykli na barvy bankovek a bylo to v pohodě.

Prohlídka Istanbulu

Recepční nám v pohodě dovolil nechat si bágly až do odpoledne v hotelu, a tak jsme jen nalehko, ještě za chládku (… no, za chládku – spíš ne za vedra), vyrazili na velkou prohlídku Istanbulu. Celý poloostrov s centrem je v podstatě malý kopeček. Na jeho vrcholu se nachází Sulejmanova mešita (Süleymaniye Camii). Tam jsme zamířili nejdřív. Kolem vstupní brány a budov istanbulské univerzity jsme brzo k mešitě dorazili. Sulejmanova mešita patří mezi největší a nejkrásnější mešity, obklopuje ji malý park a muslimský hřbitov. Odborníci ji považují, díky její geniální konstrukci, za vrchol osmanské architektury – bez újmy zatím přečkala všechna zemětřesení. Kdyby nebylo okolo tolik budov, byl by odtud krásný výhled na zátoku Zlatý roh a bosporský průliv.

Malými uličkami jsme pak pokračovali dolů k zátoce Zlatý roh. Protože bylo teprve devět hodin, nebyl zde ještě takový chaos. Obchodníci teprve otvírali své krámky, přiváželi a vyrovnávali zboží. Malí kluci prodávali na ulicích alespoň žvýkačky nebo vodu v třetinkových plastových lahvích chlazenou v kýbli s ledem. V některých ulicích se prodával výhradně určitý druh zboží, např. jen nádobí, nebo koberce, nebo oblečení, a podle toho se také často jmenovaly, v jiných jste naopak mohli koupit vše od ovoce přes pytlíky do vysavače až po figuríny na oblečení. V celém Turecku, a hlavně tady v Istanbulu, nás fascinovalo, právě to, jak všude kvete drobný obchod. Turci jsou prostě obchodníci. Když už nemají žádný krámek, alespoň si stoupnou na ulici s váhou a vy se u nich můžete za drobný peníz zvážit!

Cestou jsme se zastavili v tzv. Egyptském bazaru, což je velké zastřešené tržiště, kde je k mání snad vše, co se dá jíst. Pro turistu je to hlavně fantastická pastva pro oči. Krámky s úhledně vyrovnaným ovocem střídají obchůdky s čajem a tureckými cukrovinkami, kde se pokoušíte odhadnout, co je co. Když ale dorazíte ke stánku s kořením, rezignujete na všechny své pokusy o určení a s úžasem si prohlížíte vědra s pestrobarevnými prášky v různých odstínech zelené, žluté, oranžové a červené, nad tím vším jsou zavěšené svazky chili papriček a všeho možného … prostě nádhera – takhle jsme si Turecko představovali. Egyptský bazar přechází ve venkovní tržiště, kde jsou další “nádherné” stánky s olivami, sýry, rybami, oříšky atd.

Když jsme se konečně vzpamatovali, zjistili jsme, že už stojíme na břehu zátoky Zlatý roh u Galatského mostu. Na druhé straně mostu přes zátoku je vidět panorama čtvrti Galata, kde se tyčí proslulá Galatská věž s rozhlednou. Na mostě stála spousta rybářů s pruty, kteří zkoušeli svoje štěstí. My jsme zamířili směrem k přístavišti trajektů, abysme omrkli situaci předtím, než večer pojedeme právě některým trajektem přes Bospor do asijské části Istanbulu. Zároveň byl čas oběda. Vůně pečených ryb nás přilákala k malé loďce, která se kolíbala na vlnách u mola. Rybáři zde přímo na lodi pekli čerstvě nalovené ryby a prodávali je vložené se zeleninou do ekmeku [1 000 000 TL (32 Kč)]. Neodolali jsme, přestože nás před cestou v očkovacím středisku nabádali, abysme v Turecku nejedli žádné jídlo připravované na ulici, mořské potvory nebo točené nápoje jako např. výborná citrónová limonáda atd. (Vy to ale po nás rozhodně neopakujte a dbejte pokynů svého lékaře pro cestovní medicínu! J ) Vedle přístaviště nás zaujalo velké stanoviště taxíků, v několika řadách tu stály připravené desítky žlutých taxíků … v životě jsme tolik taxíků pohromadě neviděli.

Dále jsme pokračovali v naší prohlídce Istanbulu kolem nádraží Sirkeci ke královskému paláci Topkapi (Topkapi Sarayi). Palác leží na špičce poloostrova na vyvýšenině nad mořem. Prošli jsme dvěma branami až na druhé nádvoří, kde nás zastavily pokladny. Vzhledem k tomu, že vstupné bylo dost vysoké (asi 250 Kč), tak jsme to vzdali, ale protože každého návštěvníka kontrolovali a jeho věci projížděli rentgenem jako na letišti, tak jsme asi o dost přišli. Zrovna bylo krátce po jedné hodině, když jsme uslyšeli zvláštní sílící hluk, který se šířil ze všech stran z celého města – něco jako zkouška sirén. Na chvíli nás to zarazilo, ale pak jsme si uvědomili, že jsou to muezzinové. Každý muezzin začal ze své mešity svolávat věřící k polední modlitbě, a že těch mešit je v Istanbulu požehnaně.

Od královského paláce je to jen kousek k Modré mešitě a chrámu Aya Sofya. Nejprve jsme si zvenku prohlédli Aya Sofyu, vstupné dovnitř bylo opět dost drahé (asi 200 Kč), navíc se zde stály nekonečně dlouhé fronty. Naopak do Modré mešity je vstup zdarma – to je panečku něco pro Čechy. Mešita má dva vchody: jeden pro věřící, kteří se sem chodí normálně modlit, a druhý pro turisty, ten je ovšem otevřen pouze v době, kdy se nekonají hlavní modlitby. Při návštěvě kterékoli mešity musíte mít zahalené minimálně nohy a ramena, proto jsme oba měli kalhoty, na zakrytí ramen stačilo tričko. Před vchodem jsme si museli ještě zout boty – to není kvůli náboženství, ale proto, aby se nezašpinili koberce uvnitř. V mešitě bylo velmi příjemně, žádné vedro jako venku, ale ani chlad jako v našich kostelech. Modré světlo dopadající dovnitř modrými mozaikovými okny dalo mešitě název. Přestože nebyl čas modliteb, několik muslimů se v části pro věřící stejně modlilo. Podlahu pokrývají tlusté koberce, po kterých je radost chodit. Jinak uvnitř téměř nic není, pouze zavěšené svícny a ve výklencích nízké lavice, ty však nejsou určeny k sezení, ale k odkládání koránu pro modlící. Stěny jsou vyzdobeny jen různými ornamenty a nápisy, protože islám je nefigurativní náboženství a všechno, co má duši, se tedy nesmí zobrazovat.

Vedle Modré mešity a Aya Sofyi leží podlouhlé prostranství zvané Hippodrom. Za dob Byzantské říše to bylo místo, kde se konaly významné politické události a shromáždění. Stojí zde veliká fontána, dar německého císaře Wilhelma, a tři vysoké obelisky. Nejvyšší a nejpěknější je tzv. Egyptský obelisk (Theodosiův), který byl vyroben před 3500 let v Egyptě z jednoho kusu růžové žuly a vztyčen Káhiře. Byzantský císař Theodosius ho později od Egypťanů koupil (asi jako zajímavou starožitnost) a dopravil do Istanbulu.

První kebap

Odpoledne se nachýlilo do své druhé poloviny a nastal čas vrátit se do hotelu pro naše batohy. Po cestě zpět jsme dostali hlad a žízeň … no, vlastně spíš jen chuť ochutnat nějaké turecké pouliční jídlo, a tak jsme brzy zapadli do jednoho občerstvení. Na ulicích se tyto krámky nacházejí velmi zhusta. Ceny jsou pevně dané (nesmlouvá se) a víceméně všude stejné. Většina občerstvení nabízí k jídlu pouze jedinou, ale zato jedinečnou věc – kebap. Kebap je něco jako u nás gyros – na svislém rožni se opéká sloupec plátků masa, opečené části se pak ořezávají, míchají s čerstvými rajčaty a paprikami a vsypávají do rozkrojené půlky ekmeku. Prodavač se pak obvykle zeptá, jestli ještě chcete přidat chili. Kebap se dělá buď z jehněčího (döner kebap), nebo z kuřecího masa (piliç kebap). Ten z jehněčího je obzvlášť vynikající: maso je libové, měkké a výborně upečené. Jakmile jednou ochutnáte, už nechcete nic jiného – taky to byl v Turecku náš obvyklý oběd [500 000 až 600 000 TL (16 až 20 Kč)]. K pití jsme si dali další typickou tureckou věc – ayran. To je bílý jogurt ušlehaný s ledovou vodou a mírně osolený, prodává se chlazený a lehce napěněný. Nebojte se, chutná to výborně (podobně jako náš biokys) a hlavně v tom vedru, jaké všude panuje, je to nesmírně osvěžující [0,3 l – 250 000 TL (8 Kč)]. Najedeni jsme se pak odvalili k našemu hotýlku vyzvednout si batohy.

Přes bosporský průliv do Asie

Nechtělo se nám trmácet se s těžkými bágly zpět do centra pěšky, a proto jsme se vydali k nejbližší zastávce tramvaje. Celým centrem projíždí jedna linka, která končí právě u přístaviště trajektů v Eminönü, kam jsme měli namířeno. Chvilku jsme pozorovali dění na zastávce, abysme odhalili systém. Nástupní ostrůvek je asi metr vysoký a ohrazený. Na obou jeho koncích jsou turnikety pro vstup a výstup, do kterých se při vstupu vhazuje kovový žeton. Celý provoz ostrůvku kontroluje jeden hlídač. Někde poblíž každé zastávky se nachází budka, kde prodávají zmíněné žetony [500 000 TL (16 Kč) za osobu]. Docela dobrý systém, jet načerno se asi nedá! Za chvíli přijela tramvaj se čtyřmi propojenými vagóny připomínající naše metro. Při pohledu na to, jak je narvaná, jsme se zděsili, že tam jistě uvaříme, ale … byla klimatizovaná!

Za pár minut jsme dorazili do čtvrti Eminönü k přístavišti. Ještě jsme si chtěli vyměnit 50$ šek. Náhodou hned první banka (AK Bank – vedle nádraží Sirkeci), kterou jsme zkusili, brala šeky. Jinak je to v Turecku docela problém (viz praktické informace). Při této příležitosti jsme se také poprvé setkali s neeeeuvěřitelnou laxností tureckých úředníků. Nicméně nakonec jsme dostali 68 000 000 TL … no, kdyby to tak bylo Kč.

V přístavu jsme našli stanoviště odkud odjížděli trajekty do asijské čtvrti Harem, kde se nachází hlavní autobusové nádraží asijské části Istanbulu. V pokladně jsme si koupili žetony na plavbu [600 000 TL (20 Kč) za jízdu], prošli jsme turniketem a čekali až přijede loď. Trajekty jezdí poměrně často, v závislosti na denní době každých 15-30 minut. Za chvilku přistála loď, velmi rychle se vyměnili jak lidé, tak auta, a jelo se. Sbohem Evropo, hurá do Asie! Slunce se nad evropskou částí Istanbulu, jakoby symbolicky, chýlilo k obzoru. Z nejvyšší paluby jsme pozorovali vzdalující se Evropu, dva mosty spojující oba světadíly a přibližující se druhý břeh. Bosporský průliv zde dosahuje šířky asi 2 km, takže za nějakých 15 minut jsme byli na druhé straně. Poprvé v Asii.

Útok autobusových dohazovačů

Trajekt přistál přímo u otogaru (autobusového nádraží), co se dělo potom, lze jen těžko popsat slovy. Jakmile jsme vystoupili na molo, ihned se na nás vrhli nadháněči, kteří se z nás snažili dostat, kam chceme jet, a chtěli nás dovést k autobusové společnosti, která tam odjíždí nejdřív. Všechny jsme razantně odmítali, protože jsme věděli, že je lepší, když si člověk sám obejde několik společnosti a pak vybere tu nejlevnější. Když se totiž necháte dovést dohazovačem, jeho provize se projeví v ceně vaší jízdenky. V druhé linii stáli pracovníci společností, kteří jeden před druhého opakovaně křičeli jména měst, kam právě odjíždí jejich nejbližší linka, aby na poslední chvíli ještě zaplnili volná místa. Ozývala se jména snad všech měst: “Ankara, Ankara, Ankara … İzmir, İzmir, İzmir … Bodrum, Bodrum, Bodrum ….” Neuvěřitelný chaos prostě vládnul přístavištěm. Nakonec jsme se probojovali až k terminálu, kde sídlilo mnoho autobusových společností. Chtěli jsme jet do İzmiru, tam hned přesednout a pokračovat do malého turisticky významného města Selçuk. Logicky totiž musíte nejdřív do velkého města a z něj pak teprve do malého, říkali jsme si – jako je to u nás. Během našeho dotazování na İzmir jsme však zjistili, že v pohodě můžeme jet rovnou až do Selçuku. Předběhnu dalším událostem a prozradím, že v Turecku se dostanete téměř odkudkoliv, kamkoliv a kdykoliv! K našemu údivu, také společnosti, které jezdily přes Selçuk, tam vypravovaly autobus snad každou hodinu (700 km, 9 hodin jízdy)! Obešli jsme jen několik společností, přičemž ceny byly velmi podobné, a víceméně podle dobrého dojmu jsme si vybrali společnost Uludağ. Prodavači jízdenek rozuměli trochu anglicky, takže jsem požádal o dvě jízdenky a o studentskou slevu, ukázal jsem ISIC kartu a pro jistotu ještě řekl turecky “ögrenciler” (studenti). Prodavač překvapivě ochotně souhlasil a cena za jednu jízdenku tak spadla z 18 000 000 na 15 000 000. Alena sice studentka není, ale všude v Turecku stačilo ukázat jen moji ISIC kartu a slevu jsme dostali automaticky oba, někde ani nebylo třeba kartu ukazovat. ISIC karta nám ušetřila docela dost peněz – vřele doporučuji. Vybrali jsme si odjezd až ve 21 h, abysme pak v Selçuku nebyli moc brzo ráno, i když jsme mohli jet už dříve. Prodavač potom během okamžiku vyplnil jízdenky (vypadaly spíš jako letenky) a bylo hotovo.

Zbývaly nám dvě hodiny času, takže jsme si nejprve dali na otogaru náš první turecký čaj. Podává se v typických skleničkách, předem oslazený, plus ještě dvě kostky cukru navíc na podšálku [250 000 TL (8 Kč)]. Mimochodem čaj se turecky řekne “čaj” (çay). Potom jsme se přesunuli na břeh moře a usadili se na obrovských vyhřátých kamenech vlnolamu. Pozorovali jsme krásný západ slunce nad Evropou, siluety velkých mešit a lodě proplouvající Bosporem. Alena na chvíli zapnula mobil a poslali jsme domů SMSku: “Uz jsme v Asii. Istanbul je fantasticky mesto. Mame se dobre, konecne jsme v zemi, kde si muzeme dovolit vsechno koupit …”

Fantastická autobusová doprava

Před devátou jsme se vrátili na otogar. Lidmi a autobusy se to jen hemžilo. I ke stánku naší společnosti právě najížděl jeden autobus. Co vás možná překvapí, nebyl to žádný kostitřas jako Karosa, ale luxusní Mercedes! V Turecku totiž jezdí na delší vzdálenosti výhradně takovéhle autobusy, nejčastěji Mercedesy nebo Renaulty, takže každá taková cesta je nevšední zážitek (myšleno naprosto bez ironie). Když jsme u autobusu ukázali naši jízdenku, chlapíci pokývali, že jsme zde správně, a sami nám ochotně naložili batohy do podpalubí. Dostali jsme číslo odpovídající visačce, kterou na batohy připevnili, aby si je při vystupování nemohl vyzvednout nikdo jiný. Potom se nás ujal mladý chlapec v černých kalhotech a čistě bílé košili s motýlkem, uvedl nás do autobusu a podle jízdenky nám s úsměvem ukázal naše místa. V těchto autobusech se samozřejmě nepřepravují cestující na stání, takže každá jízdenka je zároveň i místenkou.

Přesně v devět autobus vyjel. Byli jsme zde jediní cizinci. V autobuse zůstal i ten chlapec v bílé košili, ale vlastní sedačku neměl, seděl na polštářku na schůdkách vedle řidiče a jakmile jsme vyjeli na dálnici, začal plnit u nás naprosto neznámou funkci – dělal totiž letušku! Nejprve obcházel cestující a nabízel nápoje, přestože i na nás mluvil turecky: “çay, kahve, kola, su?”, nebylo těžké rozumět (čaj, kávu, kolu, vodu?). Každému dal ihned kelímek a příslušné pytlíčky čajem nebo kávou a s cukrem. V dalším kole pak cestujícím rozléval horkou vodu. Při následují obchůzce každý dostal ještě balíček sušenek, dokonce byly na výběr dva druhy. Pak letuška pobíhal po autobuse a sbíral všechny odpadky. No, nezáviděl jsem mu, myslím, že se teda během jedné jízdy nalítá dost. I nadále pak pořádal “pravidelné obchůzky”, nabízel chlazenou vodu (balenou jako u nás jogurty), o kterou jste si mohli také kdykoli říct. Vše bylo v ceně, co hrdlo ráčilo. Jo, v Turecku je holt jiná kultura cestování. Přitom se nezdálo, že by cestovali nějací bohatší lidé, spíš naopak – například svoje věci často vozili jen obyčejných pytlích (jako třeba na obilí). Navíc autobusy nějaké nižší třídy na delší vzdálenosti stejně neexistují.

Letuška pak pustil na videu nějakou akční komedii, ale bohužel nadabovanou turecky. Jaké ale bylo naše překvapení, když asi po hodině letuška ten film vypnul a chvilku souvisle mluvil něco zjevně důležitého do mikrofonu. Samozřejmě jen turecky, takže jsme z toho trochu znervózněli. Naštěstí jsme podle naší polohy a dopravních značek brzy pochopili, že pojedeme trajektem a že tam asi bude třeba vystoupit z autobusu. Marmarské moře se zde směrem na východ zařezává dlouhým zálivem do pevniny a jeho objíždění se zkracuje trajektem, to jsme ale předtím nevěděli. Cesta přes moře trvala asi hodinu, z horní paluby jsme pozorovali nejprve vzdalující se světla istanbulské konglomerace a pak přibližující se světla měst na protějším břehu. Před půlnocí jsme přistáli v Yalově a pak jsme pokračovali po perfektních dálnicích přes města Bursa a İzmir dále. V obou městech autobus stavěl, přičemž je zajímavé, že kromě některých cestujících se vždy vyměnil i řidič a letuška. Celou cestu jsme se snažili spát. Docela to šlo, protože na rozdíl od našich dálkových autobusů tu byla spousta místa na nohy a mohli jsme se trochu uvelebit.

http://home.tiscali.cz/lsynek/turecko/hlavni1.htm