1. den ,úterý 28. července 1998
Praha – Budapešť
Po mírně zmatené situaci ohledně expedičního auta přeci jen vyjíždíme. V půl čtvrté Zdeněk a já směr Praha, ostatní za několik desítek minut poněkud překvapivým expedičním vozidlem Seat Malaga směr Istanbul.
Nástupiště č. 6 se již před pátou začínalo značně plnit a někdo pronesl nepříliš povzbuzující myšlenku, že se všichni nemohou do autobusu vejít. Krátce před pátou přijíždí postarší Mercedes s tureckým řidičem, který nás má odvést až do Istanbulu. Předpovědi některých pesimistů se ukázaly jako pravdivé. Skvělý rezervační systém bez místenek způsobil menší chybu – dva cestující navíc. No, přece je nevyhodíme a tak se museli spokojit s poněkud nepohodlným místem u řidiče a vzadu na schodech. Ani o našich sedačkách se nedá mluvit jako o příliš pohodlných. Jak jsme později zjistili, nikde v autobuse nebyla menší mezera pro nohy než u nás.
Cesta ubíhala bez jakýchkoliv problémů, za pár hodin jsme již byli v Maďarsku. Turecká hudba, která se neustále linula z reproduktorů, měla zřejmě navozovat atmosféru země bílého půlměsíce. Bylo nám trochu podivné, že jede jenom jediný řidič a již jsme se báli, že pojede celou cestu až do Istanbulu. Jeho jízda sice vyzařovala zkušenostmi, ale dlouhé zavírání víček na dálnici klidu v duši příliš nepřispělo. Průjezd Maďarskem se proběhl v klídku, celá cesta se prakticky odehrávala jen v noci a vzhledem k plynulé jízdě po dálnici se dalo i usnout. 2. den Středa 29. července 1998 Budapešť – Dimitrograd Na maďarsko – rumunské hranice jsme přijeli již se značným předstihem oproti jízdnímu řádu. Celní prohlídka kupodivu proběhla celkem rychle a celníci se spokojili s pouhým razítkem do pasu. Ne všichni ale měli hladký průjezd. Rumunská dodávka vezoucí zřejmě second-hand z některé západoevropské země musela ke své radosti celý kontraband vyložit na obou stranách, což si vyžádalo pár hodinovou přestávku a škodolibé úsměvy všech příhlížejících včetně nás. Několik kilometrů za přechodem jsme dostali neklamné znamení, že jsme v Rumunsku. Řidiče náhle zastavuje osamocený policista, šofér se naučeným pohybem obrátí pro krabičku cigaret, která končí v rukou fízla a jede se dál. Po několika desítkách kilometrů odbočujeme k jakémusi motorestu, kde nejenom nabíráme naftu, ale také druhého řidiče. První si tak po 13 hodinách dal pauzu (Kit kat ne).
Jízda do Sibiu připomíná spíše průjezd tankodromem a asi 200 kilometrů trvá více než čtyři hodiny. Silnice se všude opravovala, i když nikde to nebylo vidět. Za Sibiu vystoupila notná část autobusu, která jela pouze do Rumunska. Přes Fagaraš a pohledným údolím jsme se přes město ,,,, plné aut Daewoo Tico dostali menším průsmykem do Ploesti a najeli na jedinou rumunskou dálnici. Slovo dálnice připomínal jen její název, podle kvality silnice se dalo spíše hovořit o širší rozkopané silnici. Ještě větší zážitek nám připravil tranzitní objezd Bukureště, kde jsme několikrát trnuli hrůzou, zda-li se autobus při vjezdu do některé obří díry nepřevrátí. „Rychlostní obchvat“ vedoucí asi 20 kilometrů opuštěnou průmyslovou zónou nás přivedl na silnici do Giurgiu, kde již konečně Rumunsko končilo. Místní celníci byli neuvěřitelně „přívětiví“ a již několik set metrů před přechodem naznačovali, za kolik se dostaneme přes přechod bez problémů. Naši řidiči ale byli evidentně zkušení a věděli, kolik mají přesně dát. Karton vyřešil vše k oboustranné spokojenosti a po hodině můžeme jet dál. Přejíždíme Dunaj po jediném mostě široko daleko a sjíždíme do Bulharska.
Svým hladkým odbavením nám připravují Bulhaři šok, další přijde vzápětí při průjezdu louží se špínou, která je považována za hygienickou očistu spodku autobusu, za kterou se samozřejmě platí. Vskutku neotřelý způsob, jak získat z lidí peníze. Silnice v Bulharsku nejsou o nic lepší než v sousedním Rumunsku a tak tlumiče dostávají znovu zabrat. Zhruba v půli cesty se rozhostila nad celým krajem taková průtrž mračen, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Během chvíle je všechno pod vodou a autobus raději také zastavuje v místním motorestu. Odtud pokračujeme za doprovodu asi pěti autobusů stejné firmy z Bukurešti vezoucí Rumuny na nákup až na turecké hranice. Abychom ušetřili jeden den platnosti víza, čekáme těsně před vstupem do Turecka na odbytí půlnoci. Nemám nic proti čekání, ale stát na tržišti, poslouchat místní bulharské hity a sledovat zábavu trhovců zrovna nejlepší nebylo.
3. den Čtvrtek 30. července
Dimitrograd – Istanbul
Byrokratický aparát na turecké celnici naše čekání značně prodlužuje a tak celní prostor opouštíme až po druhé hodině ranní. Ještě malá zastávka v prvním tureckém motorestu a v sedm hodin ráno po 36 hodinách jízdy jsme takřka na minutu přesně podle jízdního řádu na istanbulském velkém otogaru. Ten znamená pro Turky to samé, jako pro Američany JFK. Několikaposchoďový areál je sídlem desítek společností a každou chvíli odsud odjíždějí autobusu do všech koutů Turecka i Evropy a Asie. Mírně zmateni ani nevíme, jak se dostat do centra. Směnárna ještě není otevřená a tak zkoušíme dolary, abychom mohli koupit lístek na metro. Jak se později ukazuje, pokladní nás celkem dobře natáhl.
Metrem přijíždíme na Aksaray, kde lezeme do první banky. Obrovský nápis Exchange nás nenechává na pochybách, že jsme správně. Po asi hodinové frontě se dovídám, že tady již směnárna není. Docela drsný vtip, obzvláště když ve vedlejší bance netrvala výměna ani pět minut. Měníme první liry a odjíždíme tramvají až k nádraží Sirkeci na břehu Zlatého rohu. Poměrně draze si necháváme uložit zavazadla v místní úschovně (1000000 TL za oba) a vyrážíme na naše domluvené místo střetu s motorizovanými členy expedice. Když jsme viděli kvalitu silnic, ani jsme neočekávali, že bychom se mohli vůbec střetnout včas. Po půlhodině to tedy vzdáváme. Prohlídku památek si necháváme až na další den. Další úkol zní: zajistit ubytování. Za jedinou alternativu považujeme střechu nějakého hotelu. Všechny nahaněče na nádraží jsme odpálkovali a vydali se na vlastní průzkum. Po asi hodině hledání a smlouvání usuzujeme, že cena 5 USD za nocleh s výhledem na Aya Sofia a Zlatý roh je rozumná a tak se ubytováváme v Hotelu Anadolu.
Začínáme se aklimatizovat na místní způsob života. Troubení aut a hustý provoz na nábřeží nás přivádí k šílenství a tak raději jdeme zpět do historického centra. Procházíme bazar, kde nám úspěšně vnutili tričko za 1000000 TL. Daní z nezkušenosti byl čistič bot, který nám nabídl, že si můžeme zdarma vyfotit, jak nám jakoby čistí boty. První foto bylo ještě opravdu jakoby, ale pak nám začal patlat na kus sandále svoje svinstva a už jsme nemohli couvnout ven. Na naši námitku, že říkal, že to bude zadarmo, začal chatrnou angličtinou rozvíjet story o jeho chudém synovi, který bydlí v Ankaře atd. Bohužel jeho kolegové byli zjevně proti nám a tak ho neradi opouštíme o 250000 TL lehčí. Podobných nabídek jsme měli za celou cestu několik, ale istanbulská zkušenost nás spolehlivě odradila. V šest večer byl stanoven další sraz s „motoristy“. Již se chystáme po půlhodině k odchodu, když se stává neuvěřitelné skutkem a potkáváme se. Následuje ještě šílená jízda autem až k našemu hotelu, kde zjišťujeme v ne zrovna nejvhodnější době při parkování v kopci, že ruční brzda příliš nebrzdí. Naštěstí se nám podařilo včas sehnat majitele auta, který urychleně odjel. Po osvěžení místním zlatavým mokem Efes Pilsen a za doprovodu muezzina z blízké mešity usínáme.
4. den Pátek 31. července 1998 Istanbul – Eskisehir
Aklimatizace na turecký život proběhla neskutečně rychle a tak nás ze střechy dostalo až v deset hodin nesnesitelné vedro. Slunce začíná dost pražit a tak jsou historické památky vítaným útočištěm se stínem. Modrá mešita, která se stala nakonec také jediným modlitebním místem našeho pobytu, působila na rozdíl od Hagia Sofie sympaticky už jenom tím, že se do ní neplatil žádný vstup. Jedinou překážkou bylo naše oblečení. Holé nohy jsme museli podobně jako proudy turistů zakrýt speciálním hábitem, takže jsme vypadali jako totální šášové. Vevnitř to bylo vcelku ucházející, především díky příjemnému chládku. Počtem turistů lze však modrou mešitu přirovnat k chrámu sv. Víta a proto se o příliš velkém zážitku z atmosféry mluvit nedalo. Parčíkem, obklopeným desítkami malých harantů, kteří vnucovali turistům vše od pohledu až parfémy, jsme se přemístili k Chrámu boží moudrosti, teda Hagia Sofia. Pohled na vstup nás spolehlivě odradil a i u další atrakce, paláce Topkapi jsme se dlouho rozmýšleli. O tom, zda bylo oněch 700 000 rozumně investovaných, je dnes přesvědčen asi málokdo. O zajímavosti paláce svědčí to, že největší zážitkem byl pro některé účastníky průchod jejich zavazadel rentgenem a následné sledování na obrazovce. Zase tak nudné to nebylo, pohled na Bospor a celou asijskou část patřil k těm lepším zážitkům.
Značně prohřátí od žhavícího slunce jsme se odplazili do cisterny Yerebatan Sarayi, která ve starověku sloužila jako zásobárna vody. Nasvícení obrovského podzemního prostoru s několika desítkami antických sloupů společně s hudbou podtrhovalo mimořádný zážitek, hlavně pak ale příjemný chládek.
Naštěstí jsme získali ještě jinou základnu s chládkem, do které se nemsuí platit ani vstup – nádraží Sirkeci. Vzdušná prostorná hala nádraží, na které kdysi přijížděl legendární Orient express, poskytovala nejen toužený stín, ale také vodu. Pravda, chlórem při její úpravě zrovna nešetřili, ale v té výhni ji neodolal s vyjímkou Šuma nikdo. Sice jsme se později dozvěděli, že brzy po její konzumaci zemřeme, ale to že ještě píšu tento text svědčí o tom, že se tak ještě nestalo.
Vůně linoucí se z fishkebabů na pobřeží Zlatého rohu dávalo našim čichovým buňkám zabrat, ale při pohledu na hygienu přípravy přímo na loďce a kvalitu vody, do které vypouštěli lodě svůj obsah toalet, chuť poněkud přešla. Ještě větší sodou a rájem pro ty, kteří nutně chtěli získat nějakou nemoc, byly malé děti prodávající ledovou vodu odtávající z velké kostky ledu. Měli sice jen jeden kalíšek, ale určitě byl vždy dobře vymytý… Přes Galatský most jsme se dostali na druhou stranu Haliče, kde jsme se asi pět minut marně snažili přejít. Úzkými uličkami šplháme ke Galatské věži, odkud byl super výhled na celý Istanbul. Místní WC navíc zřejmě soutěžilo o cenu „nejkrásnější hajzl v Istanbulu“ a tak není divu, že i zde jsme se nějakou chvíli zdrželi.
Zpátky na druhý břeh, ještě nám chyběla návštěva bazaru. Spleť krámků mě opravdu učarovala a již jsem se těšil, jak budu na stejném místě za měsíc nakupovat.
Hotel Anadolu se k nám zachoval opravdu přátelsky a i přesto, že jsme již další noc nehodlali v Istanbulu spát, bez problémů nám uschoval baťohy. Dokonale mi stačilo nošení malého baťohu s vodou a foťákem, velký by mě asi dodělal.
Motoristi pokračovali ve stejném složení ještě večer směr Ankara, Déňa a já jsme se do turecké metropole měli dopravit vlakem. K tomu bylo nutné přeplavit se na asijskou část. Trajekt nevypadal zrovna nejnověji a ani obrovské houpání nám zrovna nepřidalo na klidu. No, ale smrt na hranici Evropy a Asie by byla jistě romantická. Plavba přes Bospor byla naprosto úžasná. Západ slunce dělal evropské části pohádkovou kulisu, loď narvaná pouze Turky nás konečně dostala do pravého tureckého života bez davů turistů s cvakajícími foťáky.
Levá, pravá, levá.. a jsme v Asii. Popré v životě vstupujeme na tento kontinent. Zastávku u nádraží jsme trochu zameškali a nezbývá proto nic jiného, než se vrátit. Kontakt s Asií je docela drsný. Houfy dětí se kolem nás začínají rojit a to ještě netušíme, že bude hůř. „Money, money, my friend,“ to byly první slova, kterými nás přivítaly vlezlé děti na asijské půdě. Nádraží Haydarpaša je značně monumentální stavba, která je skutečnou dominantou asijského břehu. Jsme překvapeni kvalitou vagónů, které stojí na nástupišti. Obzvláště Mavi Tren neboli Modrý vlak by se nemusel stydět ani ve srovnání s EuroNight. Do odjezdu nám zbývají asi dvě hodiny, které většinou trávíme v čekárně. Její osazenstvo prozrazuje, že se nejedná zrovna o Evropany, ale typické východní Turky.
Náš Anadolu Expresi odjíždí na minutu přesně deset hodin, aby za 9 hodin přijel na ankarské nádraží. Pohodlné sedačky nám nedaly jakoukoliv šanci, abychom se udrželi vzhůru a po půlnoci usínáme.
5. den Sobota 1. srpna Eskisehir – Kirikale
Probouzíme se kolem šesté, kdy už projíždíme typickou anatolskou krajinou. Oblé kopečky, step, sem tam nějaká usedlost. Docela šok, protože tohle už je opravdové Turecko, které jsme zatím znali jen z prospektů. Až tady si uvědomujeme, kam až jsme dojeli. Přesně podle jízdního řádu přijíždíme v sedm na ankarské nádraží, které patří bezpochyby k největším v zemi. Ani zde nechybí památka na Atatürka, tentokrát v opravdu nejlepší formě, jakou jsme kdy viděli. Jeho salónní vůz a v jednom okně místo skla fotka, jak čumí z okna. Prostě na pěst. V přilehlém parčíku ještě dobíjíme síly, protože sluníčko už začíná vylézat a být dost nepříjemné. Místo srazu jsme si stanovili u Ataturk Kultur Merkezi. Objekt to byl vskutku nepřehlédnutelný. Bílá obrovská pyramidovitá budova bez špičky, navíc celá bílá, obsadila volnou plochu jen pár set metrů od nádraží. Taková ankarská Letná. Slunce už pálilo zcela bez okolků a tak jsme se těšili, jak se schováme dovnitř. Leč, zřejmě již několik let je budova prázdná. I okolá vypadá tak, že se zde nic neděje, alespoň soudě podle obrovitých bodláků. V deset autošašci nepřijeli a do dvou hodin tedy máme čas na prohlídku města. Ze všech zajímavostí, kterých není příliš, jsme si vybrali pevnost Hisar nad městem. Udělali jsme dobře, i přes poněkud složitou cestu k vrcholu stál rozhled na celou Ankaru za to. Na jedné straně diplomatické rezidence, na další historické centrum a v dáli kopečky hustě poseté malými baráčky. V samotném podhradí a jeho úzkých uličkách jsme si připadali jak ve středověku.
Ačkoliv jsme byli v hlavním městě, nepodařilo se nám narazit na někoho, kdo by uměl anglicky. Sehnat mapu byl ještě větší problém, kvůli kterému jsme si museli vystačit s provizoriem z Lonely Planet. Stejnou cestou, již značně zdehydratovaní jsme se vrátili zpět ke Kultur Merkezi, kde jsme se kupodivu ve dvě setkali alespoň s polovinou výpravy. Musím ještě zmínit setkání s veřejnou dopravou. Jednou byl místní „dolmušák“, kde stála asi stovka těchto vozidel. V Ankaře mají i metro, informační systém na jedné ze zastávek, kde jsme za deset minut našeho hádání tureckých výrazů nikoho kromě pokladního nepotkali.
Od Šuma a Sypa jsme se dozvěděli, že Malaga již utrpěla první šrám. Prasklo spojkové lanko. Naštěstí byl servis Seatu ve městě tak auto mělo ještě dnes opravené. Museli jsme se k němu ale přesunout několik kilometrů. Cesta pěšky nebyla nejlepší variantou, obzvláště v tom šíleném pařáku. Ještě následovala jízda do směnárny a na pevnost, kterou musel zachytit objektiv kamery a znovu se rozcházíme. Další sraz ještě dnes večer v Kirikale
S Zdeňkem jsme jeli do stejnojmenného města vlakem. Sluníčko v kombinací s místní stravou se podepsalo zejména na něm a tak se začaly naše zásoby Endiformu tenčit.
Ještě před odjezdem vlaku, který byl již plný Kurdů, nás zaujal prodavač jakýchsi sušených plodů, který neustále procházel vagóny a vyřvával Jez gremele. Co to znamená, nevím, ale v každém případě nás jeho vytrvalost dlouho zabavila.
Z Ankary trať vytrvale stoupala a začaly být pěkné rozhledy, tma nám ale vše pokazila. V Kirikale poprvé podle plánu čekalo auto. Místo na nocleh se hledalo už dost těžko, právě kvůli tmě. Jedno zdánlivě idylické místo jsme museli zavrhnout poté, co jsme zjistili, že bychom ho sdíleli s asi padesáti cikánama, kteří se právě dívali pod širým nebem na televizi. Další místo v poli již nevypadalo tak hrozně, i když zprvu jsme měli obavy, že nás někdo sleduje. Když se do toho přidal ještě člověk, který prošel jen pár metrů od nás, usínali jsme s vcelku zvýšenou hladinou adrenalinu.
6. den Neděle 2. srpna Kirikale – Bogazkale
Až na lízání hlavy nějakým pastýřským psem a pícháním čerstvě posekaného strniště proběhla noc bez jakýchkoliv komplikací. Výhodnost volby se ukázala hned ráno. První překvapení nám přichystala existence statku, kterého jsme si ve tmě vůbec nevšimli. Stádo ovcí nás naštěstí obešlo, z přicházející postavy jsme ale měli zprvu obavy. Turecká pohostinnost ale znovu ukázala svoji pravou tvář a podle posunků toho člověka jsme vyrozuměli, že nás zve na snídani. Zprvu jsme se zdráhali, ale pohled na naše takřka nulové zásoby a kručící břicho udělaly své. Byla to typická turecká snídaně. Hektolitry čaje, ekmek neboli turecký chléb, balkánský sýr a spousta ovoce a zeleniny. Konverzace sice trochu vázla, ale slovník někdy dokázal divy. Opravdu lepší začátek dne si nelze představit. Za zmínku stojí také budova, v které se vše odehrávalo. Podle našich domněnek šlo o rozestavěnou stavbu nějakého motorestu, soudě alespoň podle velké místnosti, v které se naše hodování odehrávalo. Jeho otevření je ale zřejmě ještě daleko a tak se v ní místní zemědělci zabydleli. Naše nocoviště se zalíbilo také hejnu hus, které projevovaly neuvěřitelnou drzost a začaly zkoumat spacáky a obsahy baťohů. Odehnat je dalo docela práci.
S Déňou jsme se nechali odvézt na konec Kirikale, aby se lépe stopovalo. V hlavě se mi ještě honilo, co jsme si to zase vymysleli, jezdit po Turecku stopem, když asi po čtvrthodině zastavuje zastavuje Dogan (místní licenční Fiat) s otcem a nesmírně obézním synem. Konverzace se zpočátku velmi slibně rozvíjela. Dozvěděli jsme se, že pracuje ve Vídni a nyní jede za rodiči do Yozgatu, kudy je také možné jet do Chatušaše. I když tuto cestu LP nedoporučuje, skutečnost, že od svého cíle budem jen 30 km, nás zlomila. Probírali jsme všechno možné, protože uměl celkem obstojně německy. Někdy jsme měli podezření, že je to diplomat, protože na otázky typu chcete v Rakousku zůstat odpovídal takovým způsobem, že jsme se nic nedozvěděli. „Chceme jet také na východ,“ poznamenal jsem. Řidič jen zamumlal něco o tom, že je tam nebezpečno. Na další otázky již nereagoval a jen zesílil kazeťák s tureckými hity a přestal se s námi úplně bavit. Aniž bychom to v té chvíli tušili, tak se jednalo o téměř typický přístup Turků k obyvatelům východní části.
Do Yozgatu jsme přijeli v poledne. Celkem díra. Z ampliónů se linuly nějaké zvuky, které se zřejmě snažily být hudbou, ale příliš se jim to nedařilo. Do toho se ještě začal mísit řev muezinna, který vábil k modlení do mešity. Turistů zde asi moc není, soudě alespoň podle toho, že se na nás brzo nalepila skupina asi deseti malých dětí. Alespoň, že nechtěli prachy. Silnice se několika serpentinami táhla do značné výšky a ve čtyřicetistupňovém vedru nebyla chůze s těžkými baťohy nějak zvlášť zábavná. Stopovat jsme ani nezkoušeli a čekali jsme až na konec města. Ten byl vzdálen asi tři kilometry a značně vyčerpaní jsme i tuto metu po necelé hodině za neustálého doprovodu dětí zdolali. Krásné rozhledy ale stály za to. Přítomnosti cizinců si všiml také místní taxikář, který nám začal nabízet svezení. Jeho požadavky se i po menším smlouvání blížili takřka k polovině našeho rozpočtu, což bylo naprosto nepřijatelné. Poté, co jsme mu s klidem oznámili, že jedeme stopem, se jen pousmál. Zřejmě věděl proč. Silnice do Bogazkale nepatří zrovna k těm nejfrekventovanějším. Autobusy žádné, auta projely za půl hodinu asi tři, ale po kilometru odbočovali jinam. Smířili jsme se tedy s tím, že v nejhorší variantě oněch třicet kilometrů ujdeme, ale cestou budeme stopovat.
Najednou zastavuje stařičký Dodge a bez váhání nastupujeme dovnitř. Řidič, který vypadal přinejmenším podivně, prý mluvil i německy, alespoň to tvrdil. Po několika základních otázkách se však ukázalo, že jediné co znal, bylo slovo Kollege, kterým nás neustále častoval a také několik číslovek. Naše domněnky, že je opilý, se ukázaly jako pravdivé poté, co si začal při cestě posilovat místním pivem a několikrát trochu sjel ze silnice. Pivo mělo na jeho mozek zřejmě spínací efekt a tak nám začal neustále něco naznačovat. Po několika minutách nám došlo, že nám nabízí místní slečny. Dělali jsme, že nerozumíme, i když jsme dobře věděli, co chce. S cenou šel tak dolů, že „turkiš-čechiš frojndšaft“ jsme mohli mít za 30 DEM včetně odvozu až na Chatušaš. Po asi půlhodině našeho „nechápání“, kdy neváhal několikrát zastavit a znovu nám celou záležitost obrazně vysvětlit, vypadal již dost naštvaně a začínal být dost agresívní. Na nejbližší odbočce nás proto k naší radosti z auta vyhodil.
Nezbývalo nám nic jiného než doufat, že projede brzo někdo jiný a vezme nás, protože do nejbližší vesnice to bylo jen pár kilometrů a představa setkání s jeho kamarády, pro které by si dojel, nás zrovna nelákala. Vysvobození přišlo po půlhodině, když ještě mezitím zcela pustou krajinou prošel okolo nás bez povšimnutí jakýsi človíček se samopalem v ruce. Super kraj. Poprvé a naposledy jsme za stop platili, ale v této situaci jsme peníze rádi obětovali. Svezli jsme se jen pár kilometrů, ale hlavní bylo, že jsme přijeli do civilizovanější oblasti. Na první pohled ale značně chudé. Vybavení zdejších rolníků, kteří na nás vytrvale ze silnice přátelsky mávali, připomínalo spíše dobu Přemysla Oráče. Strach z přepadení mě donutil k poněkud zoufalé myšlence dát si všechny peníze za slipy. Vzhledem k začátku cesty to pár dolarů bylo. Poté co jsme ušli asi sto metrů, Déňa zjistil, že je nemá. Hm, tak to je dobrý. Docela jsem ztuhl, protože to byl můj nápad, ale kdo mohl tušit, že má tak volný slipy. Naštěstí vypadly při vystupování a ještě je neměl kdo zkonfiskovat.
Nemuseli jsme dlouho čekat a zastavila nám další dodávka. V kabině již místo nebylo a tak jsme museli dovnitř do skříně, která sloužila běžně alespoň podle nezaměnitelného aroma pro převoz nějaké zvěře. Jediný kontakt se světlem jsme měli prostřednictvím střešního okénka, ale díky nečekaným výmolům na silnici jsme si při pohledu okénkem většinou pěkně natloukli. Řidiči zřejmě neměli podobné úmysly jako předtím a tak po dvou hodinách z Yozgatu zastavujeme v Bogazkale. Úspěšný příjezd do cíle dnešního putování si vyžádal alespoň malou odměnu v podobě vychlazeného Efesu.
Do Bogazkale jsme nepřijeli náhodou, ale kvůli ruinám bývalého hlavního chetitského města Chatušaš. K vykopávkám to byly jen necelé dva kilometry a jaké to překvapení: přímo u vstupní brány Malaga.
Areálem vedla pětikilometrová stezka se značným převýšením, která spojovala všechny významné stavby. U nich většinou neuvěřitelným způsobem dotírali prodavači a nějací šašci, kteří si hráli na průvodce. Jejich službám se někdy nedalo vyhnout. Jakmile nás spatřili, už začali odříkávat naučenou historii a zároveň chtít peníze. Jejich úsilí se nesetkávalo s úspěchem nejen u nás, ale i u ostatních turistů. Ještě lepší bylo úsilí prodavače „zaručeně pravých“ vykopávek, kterému se chtěli všichni vyhnout. Stoupl si ale tak, že to prostě nešlo.
Hlavní hřeben poskytoval nádherné výhledy do okolí a tak se pohlídka protáhla na tři hodiny. Rozhodně jsme jich ale nelitovali. Dole ve vesnici jsme dokoupili zásoby a navštívili místní „hospodu“. Ta se na první pohled od našich příliš nelišila – zakouřená místnost, televize, ve které turecký Poulíček roztáčel Kolotoč a klábosící dědkové. Jediný rozdíl byl v tom, co pili – čaj. Náš vstup do čajovny lze přirovnat alespoň podle pohledů štamgastů k pádu komety. Chvílie na nás nevěřícně koukali, zejména z kraťasů a blonďatých vlasů byli u vytržení, ale po chvíli dali radši přednost výsledkům fotbalu.
K přespání jsme si vyhlídli nedaleké pole blízko stohu. Kempování nám dokonce povolil i majitel, takže se zdálo, že bude vše v pořádku. Až do té doby, než přijel syn majitele místního kempu a začal nám vysvětlovat problémy spojené s vybraným místem. Jeho argumentaci, že děti tady v noci podpalují stohy a bylo by to na nás, jsme uvěřili a poté co nám nabídl otcův kemp za dvě stě tisíc lir na jednoho, neváhali jsme a přesunuli se. Bylo to přeci jen něco jiného než pole, navíc jsme konečně poznali znovu sprchu. Poučná byla také konverzace s majitelem, který dvacet let pracoval v Německu a nyní si kempem jen přilepšuje svůj důchod.
7. den Pondělí 3. srpna Bogazkale – Samsun
Frekvence jeden traktor za čtvrhodiny, který navíc většinou po několika metrech odbočil, nedávala příliš dobré vyhlídky na dnešní stop. Proto jsme s radostí využili Šumovy nabídky na odvoz k dvacet kilometrů vzdálenému tahu Ankara – Samsun. Tam už to bylo o něčem jiném, auta se řítily jedno za druhým. Asi deset minut a už skřípou brzdy tiráku. Nevím, co to bylo za značku, ale pohodlná kabina byla evidentně koncipovaná jen pro dva a tak se ve třech o přílišném komfortu mluvit nedalo. Z postaršího řidiče vylezlo, že veze broskve do Moskvy a tak nám nějaké samozřejmě hned nabídl. Broskve jsou asi dost těžké, protože do některých stoupání se kamión vlekl neuvěřitelně pomale. Alespoň, že měl „klimouše“. Stavil se ještě u svého arkadaše neboli přítele, který provozoval malý krámek u silnice se sušenými plody. Těch si v hojné míře nakoupil a celou cestu je pak chroustal. Rozloučili jsme se asi po sto kilometrech na odbočce do Amasye. Výškový rozdíl mezi kabinou a zemí odnesl slovník, který pád ve větru nepřežil a nezbylo nic jiného než půlhodiny chodit po celém parkovišti a hledat poztrácené listy.
Na další svezení jsme nemuseli znovu čekat příliš dlouho, obzvláště když se jednalo o naprosto ideální stopovací místo. Nějaký kluk s Daihatsu nás přiblížil o dalších 30 km. Stopování v některých částech Turecka je opravdu pohoda. Po několika minutách zastavuje dodávka Hyundai s proplešatělým čtyřicátníkem. Hned na první pohled se jevil jako sympatický chlapík. Kromě toho, že jako jeden z mála Turků měl kraťasy, se z jeho rádia nelinuli místní Kájové Gottové, ale praví Floydi. Docela šok, slyšet po týdnu zase normální hudbu. Z nějakých záhadných důvodů však po půlhodině kazetu vyměnil a pustil turecké lidové songy, které neopomněl doprovázet svým zpěvem. To už tak sympatický nebyl. Krajina dostávala postupně dramatičtější ráz a hlubokým říčním kaňonem jsme přijeli asi po hodině do Amasye. Vzal nás do své malé dílny, kde vyráběli tělesně postižení zdravotnické potřeby a nalil do nás další panáky čaje. Domluvili jsme se, že si u něj necháme na prohlídku města baťohy a vydaly se na průzkum.
Amasya patří rozhodně svoji atmosférou mezi nejlepší města v Turecku. Obklíčeno horami se zdejší obyvatelstvo nenechává do takové míry ovlivnit islámskými demagogiemi a většina lidí nám přišla mimořádně v pohodě. Navíc přírodní umístění je prostě jedinečné – v údolí řeky a prakticky ze všech stran je město svíráno pásem vysokých hor. Hlavní atrakcí jsou zde hrobky pontských králů vytesané ve skále nad řekou. Nedá se říci, že by se jednalo o něco úchvatného, obzvláště proto, že si je turisti podle typické „vůně“ pletou zároveň i toaletami. Navíc zde žijí neuvěřitelně velcí mravenci, kteří ještě víc ohromovali mohutnými skoky. Výhled do údolí byl impozantní. Za zmínku stojí také místní rómský dům, který na první pohled svoji devastací ukazoval, kdo v něm bydlí. Amasya nám přichystala i jiné překvapení – poprvé jsme navštívili normální samoobsluhu. Její majitel uměl obstojně německy a neustále nám vnucoval samé praktické věci, jako například štětku na záchod, čímž byl úplně pro smích nejen nám, ale hlavně mladým prodavačkám.
Náš řidič již čekal a ještě nás vybavil adresou na svého „velmi dobrého přítele“ v Samsunu, která by se mohla hodit. Byl tak v pohodě, že nás hodil ještě pár kilometrů za město na výpadovku. Na nezvykle široké silnici se dlouho neměl nikdo k zastavení. Malý náklaďáček s plně naloženou korbou jsme ani nestopovali, ale zastavil sám. Zprvu jsme sice nechápali, kam se máme vtěsnat, ale spolujezdec nám ukázal, že na korbu. Zaujali jsme tak trochu nepohodlné pozice mezi nějakými matracemi a všelijakým haraburdím a třicítkou se řítili na Samsun. Předjíždějící řidiči mírně nechápali, ale nám se do paměti uložil další nezapomenutelný zážitek. Na křižovatce na Ankaru a Samsun jsme je opustili a doufali v lepší stop. Dlouho nic nezastavovalo, projížděli jen samí dolmuši. Jeden nám zastavil a začal přemlouvat k cestě. Prý že tady nikdo nestaví a že nás svezou o deset kilometrů dále, kde je to lepší. Posádku tvořili výhradně gastarbeitři z Německa, kteří se právě bavili zkoušením slunečních brýlí. Placení jsme bohužel neušli a docela jsme na tom prodělali. V Sulově se na nás dívali lidé dost divně, obzvláště poté, co jsme takřka v centru začali stopovat. Další dodávka a navíc až do Samsunu. Její řidič nám zjevně zprvu příliš nedůvěřoval, slovníková konverzace ale jeho obavy celkem rozptýlila. Snad každý má někde nějaké známé. Tenhle je měl v nějakém smíšeném zboží zhruba na půli cesty do Samsunu. Syn majitele se učil anglicky a tak jsme s ním k radosti rodičů konverzovali. Nic převratného jsme se teda nedozvěděli, kromě toho, že nějaký fotbalový klub zase prohrál, ale u řidiče jsme si natolik šplhli, že nám koupil ještě Fantu. Když viděl v autě, že žmouláme prázdnou flašku a rozhlíželi se po koši, jednoduše ji vzal a vyhodil z okna. „Problem? No problem!“, odvětil. Bohužel typický přístup Turků k životnímu prostředí.
Samsun leží u moře a podle klesající silnice a tlaku bylo znát, že se již blížíme k dnešnímu cíli. Vyhodil nás asi kilometr od centra na hlavní třídě, na které leží i socha Ataturka, kde jsme měli sraz. Časově vše vycházelo akorát. Sochu jsme našli, ale ve smluvený termín u ní nikdo nebyl. Trochu nám to vrtalo hlavou, protože ještě v Amasyi jsme se viděli. Problém byl ale brzy vysvětlen – v Samsunu jsou sochy dvě, druhá asi o půlkilometr dále. Nakonec jsme se tedy sešli. Vlhkost vzduchu byla příšerná. Bylo zataženo, ale přesto jsme byli po několika krocích totálně promočení. Již jsem si myslel, že má střeva vydrží v Turecku vše, ale nemytá ranní broskev udělala své a i já jsem musel šáhnout do zásob Endiformu. Místo k přespání jsme našli v místní „piknik area“ přímo u moře, jehož pokušení jsme nemohli odolat a ještě večer jsme ho otestovali.
8. den úterý 4. srpna Samsun – Giresun
Konečně v autě. „Absťák“ po řízení se včera ještě prohloubil dvacetikilometrovým úsekem a celý den jsem se těšil, jak zítra skončím za volantem. Osud stopařů tentokrát potkal Tibáka a Pitvala. První průjezd samsunskou křižovatkou a několika kruháky jsem zvládl a tak vše nasvědčovalo tomu, že komplikace nenastanou. Leč nastaly. Pravé přední kolo se zdálo být trochu prázdné a tak jsme zajeli k pumpě ho nafouknout. Již odjíždíme, když hle, nejde zařadit a šlapání na spojku je k ničemu. Spojkové lanko znovu prasklo, ale naštěstí Sypo duchapřítomně ihned posbíral všechny potřebé díly. Víme, že se jedná o celkem banální závadu a tak doufáme, že nám pomohou i v jiném servisu než v Seatu, který se samozřejmě v Samsunu vůbec nevyskytoval. Zkoušíme to u Fiata, jejich ignorance nás ale vytáčí a proto jdeme k Fordovi. Na první pohled velice moderně vybavený servis, za který se jeho majitel rozhodně nemusí stydět. K autu poslal svého mechanika a ten nám po chvíli oznamuje, že to spraví. Odtlačili jsme tedy auto do servisu a čekáme v majitelově kanceláři. Jeho angličtina je dost chatrná a tak konverzace poněkud vázne. Ale snažil se, hlavně se chytal u kalendáře s obrázky Turecka. Po půlhodině je hotovo, ještě nám přifoukli gumy. Na otázku, kolik mu dlužíme, odpověděl opravdu nečekaně – nic. Připadáme si mírně trapně, že pro něj nic nemáme, ale co se dá dělat, hlavně že jedeme. Nutno dodat, že oprava byla opravdu kvalitní a spojka fungovala dále bez problémů.
Rovinatou a poměrně kvalitní silnici směřujeme na Trabzon. Před Ordu se silnice dostává k těsné blízkosti Černého moře a krajina začíná kopcovatět. Z toho moc radost nemám. Všude samé serpentiny a navíc provoz jako blázen. Jezdit do kopečka neustále na dvojku za smradlavým náklaďákem a čekat, kdy se jeho náklad vysype na kapotu příliš zábavné nebylo. Černé moře po levé straně a sady s lískovými oříšky na pravé přímo vyzývaly k zastavení. Učinili jsme tak po necelých dvou stech kilometrech. Vzhledem k teplotě vody se ani nedá říct, že jsme se zchladili. Koupání v moři, které bylo překvapivě dost čisté, však přišlo vhod, stejně jako dobití energie z lískových oříšků, které právě zrály přes silnici. Při pohledu na okolní stráně, které také byly pokryty stejnou plodinou, bylo jasné, že malý lískový pych neuškodí.
Pokračujeme dále na východ, tentokrát se Zidanem za volantem. V Giresunu potkáváme Tibáky, jak stopují a dovídáme se, že stop po pobřeží není zrovna nejplynulejší. Kousek za Giresunem se v jedné zatáčce proti nám řítí dodávka, která evidentně nemá snahu uhnout. Nezbývá nic jiného než se přesunout na úplný kraj, kde je však vrstva štěrku, v které dostáváme smyk. Docela drsná situace, která mohla dopadnout i dost špatně, ozvláště kdyby za náma někdo jel. Naštěstí Déňa vše zvládl. Ať žijou turečtí řidiči!
Nápisy Cayi Fabrikasi a vůně čaje prozrazují, že vjíždíme do pěstební oblasti této turecké speciality. Vůně se line opravdu všude, i na našem dnešním místě k přespání, které je sice přímo pod silnicí, ale také kousek od továrny na čaj. Vybrali jsme ho dost pozdě a měli jsme k tomu ještě společnost sušičů lískových ořechů. Sice si jedna z jejich návštěv hrála v noci s poplašňákama, ale tato událost nemohla ovlivnit naše celkově příznivé hodnocení přechodného útočiště.
9. den Středa 5. srpna Giresun – Mačka
Těsně před šestou začaly z oblohy padat první kapky deště. Raději jsme neotáleli a okamžitě jsme začali balit. Bylo to vskutku jen tak tak, následnou průtrž mračen bych opravdu nechtěl absolvovat pod širým nebem ve spacáku. Zatímco jsme čekali, až déšt ustane, listovali jsme slovníkem a napadlo nás, že bychom si mohli udělat do čaj fabrik exkurzi. Zjistili jsme takový důležitá slova jako podívat jak dělat čaj a vyrazili k závodu.
Cestou nás minul dolmuš s dělníky, kteří zřejmě neveřili svým očím. Ocitli jsme se na jakémsi nádvoří továrničky a hned se nás ujal mimořádně veselý a rozložitý mistr směny, která právě skončila. Vypálili jsme mu ta tři slovíčka, co jsme si zjistili a zřejmě nám rozuměl. Dostali jsme vskutku zevrubnou přednášku o výrobě čaje, která měla jedinou chybu – byla v turečtině, takže jsme trochu domýšleli. Když jsme se vyptávali, proč většina provozu zrovna stojí, dostalo se nám jednoduchého vysvětlení – ředitel spí. Spali i někteří dělníci, třeba přímo v hromadách čajových lístků, které čekaly na zpracování. Zásadním objevem pro nás byla skutečnost, že lístky vůbec nevoněly po čaji. Velkou pozornost vzbudil náš foťák a kamera. Každý se chtěl hned fotit a když ne, tak ho mistr k tomu vytrvale přemlouval. Vrcholem pak bylo setkání s „aščim“, tedy kuchařem, který na svoje povolání na první pohled vypadal. K bohaté snídani nešlo popíjet nic jiného než místní čaj. Totálně přecpaní jsme se po hodině a půl vrátili k autu a odjeli směr Trabzon.
Město Karla Rady, českého fotbalisty, který ještě v době našeho pobytu hrál za místní Trabzonspor, nás přivítalo svými klikatými ulicemi v centru, které znovu odnesl na řízení Sypo. Trochu jsme podcenili velikost města a mírně bloudili. Nakonec jsme přijeli až na samotné hlavní náměstí, kde zprvu vypadalo, že nejde nikde zaparkovat, ale hlídač našel mírně zvláštní místo na nějaké hromadě, zřejmě posypového materálu. Nechtěli jsme se dlouho zdržovat. Hlavním cílem bylo dokoupení zásob, oběd a rezervace jízdenek na autobus zpět. To vše se také povedlo, i když poslední úkol vyžadoval poněkud více úsilí, než by člověk očekával. Ještě zábavnější byl výjezd z „parkoviště“, za které jsme museli vytasit hned milión lir. Stáli jsme totiž kolmo k silnici, po které se neustále valil proud aut a jedinou možností, jak se na ní dostat, bylo zastavit provoz, což se hlídači po několika minutách povedlo. Ani výjezd z města se neobešel bez komplikací. Domnělá zkratka byla sice asi opravdu zkratka délkově, ale ne časově. Obří díry a kameny na silnici nás přinutili z auta vystoupit a tím ho odlehčit, aby projelo tuto testovací dráhu bez úhony. Ještě nafouknutí pneumatik u Pirelli a vyrážíme směr Sumela. Silnice se dočkala před nedávnem nového kabátu a tak je opravdu radost řídit. Hlubokým údolím jedeme třicet kilometrů do Mačky, kde děláme malou zastávku na trhu a dokupujeme vitamíny. Krajina již začíná být vysloveně horská a někdy se člověk cítí jak ve Švýcarsku.
Silnice začíná ještě prudčeji stoupat k dnešnímu vrcholu cesty – klášteru Sumela. Její kvalita se začíná podstatně zhoršovat, vrcholem je pak asi kilometrový úsek bez asfaltu. Auto parkujeme před bránou do národního parku a jen doufáme, že se s kvalitní ruční brzdou nerozjede a nenaboří Lagunu, která stála opodál. Od dvou chlápků v pokladně, kteří neustále nadávají, že jim projíždějí auta bez zaplacení vstupného, se dovídáme, že zde jsou již dva Češi, což nemohl být nikdo jiný než Tibáci. Překvapení se nedějí a jsou to opravdu oni, o čemž se přesvědčuje v osadě přímo pod klášterem. Počasí se znatelně zhoršilo, neustále bylo pod mrakem a mírně poprchávalo, ale po týdnu vyhřívání jsme takové ochlazení jen přivítali.
K samotnému klášteru, který je vytesán do skály a zespodu působí opravdu impozantně, vede strmá stezka, která je neustále ucpaná plazícími se turisty. Samotný vnitřek objektu až tak impozatní nebyl, protože probíhala jeho rekonstrukce a k vidění byly jen prakticky polozachovalé byzantské fresky. Úsměv na rtech vyvolávalo upozornění, že prohlídka může trvat jen 15 minut. Jak toto nařízení hlídali? Nijak. Náš čas strávený v bývalém sídle mnichů rozhodně stanovenou dobu přesáhl, ale nic se nestalo.
Po několika dnech jsme uvažovali o kempu. Dostatek turistů ale zřejmě nenutil majitele příliš snižovat ceny, což pro nás bylo nepřijatelné. Nakonec jsme zakotvili na stráni u silnice na Trabzon, kde se spalo celkem pohodlně.
10. den Čtvrtek 6. srpna Mačka – Erzurum
Plánované rozdělení, jehož důvodem bylo zanechání auta v Erzurumu, se uskutečnilo právě dnes. Zatímco Sypo, Tibák a Ondra odjíždějí přes Trabzon do severní části Kačkaru, Šuma, Déňu a mně čeká zanechání auta v Erzurumu a Kačkar z druhé strany. Jízda v autě ve třech je opravdová pohoda a tak si nemůžeme takovýto způsob cestování vynachválit. Šplháme stále výš krásnou krajinou, nejdelším tureckým tunelem až k průsmyku Zigana ve výšce přes dva tisíce metrů nad mořem. Za ním dochází ke změně vegetace, zelené louky začíná střídat suché stráně, sem tam poseté nějakým keřem. Srážkový stín je evidentní. Značnou změnu zaznamenala i kvalita silnice, i když nutno podotknout, že Turci celý úsek postupně rekonstruují. Scenérie okolo Bayburtu připomínají spíše Arizonu, než Turecko. Celá oblast je dokonale pustá, jen sem tam nějaká vesnička. Na řadě je další průsmyk, kde zrovna vojáci upravovali pomník svým předchůdcům. Výhled z malé homole je nezapomenutelným zážitkem. Sjíždíme zhruba o pět set výškových metrů níže a v osudovém městě Aškale se připojujeme na silnici Istanbul – Teherán. Její kvalita je neuvěřitelně dobrá a tak přijíždíme kolem třetí odpoledne do Erzurumu. Nevím, jak často zde prší, ale dnešní průtrž mračen rozhodně předčila moje očekávání. Všude proudy vody, stěrače to evidentně nestíhali a v tom se ještě orientovat. Raději proto zastavujeme a až když přestalo pršet, zjišťujeme, že jsme přímo v centru. První úkol je jasný. Najít místo, kde by šlo bezpečně auto nechat na deset dní. Zkoušíme placené parkoviště, ale ochota majitele smlouvat až na neuvěřitelně nízkou cenu, je podezřelá. Napadá nás spásná myšlenka – policie. Chlápek u vchodu toho anglicky moc nenamluvil, ale zavolává Ibrahima, který anglicky trochu uměl. Na první pohled sympatický chlapík, který po několika vysvětleních pochopil, o co nám jde. Nechal nás tedy zaparkovat hned vedle policejního ředitelství, což nemělo chybu. Lepší místo jsme snad nemohli ani najít, snad jen na policejním dvoře, ale to už nevyšlo.
Potěšeni touto zprávou se vydáváme na obhlídku města. Po dlouhé době potkáváme cizince – v informacích holandský pár, který nám pak doporučil hotel a dva anglické šašky, kteří se dokázali ztratit. Hotel Bayburt sice nepatří mezi pětihvězdičkové, ale smlouvání na 750 000 nedalo příliš velkou práci a když jsme se přesvědčili, že ze sprchy teče i teplá voda, tak zůstáváme. Jinak to byl strašně komický hotel s modře vytapetovanými stěnami a s kohoutkem, z kterého voda tekla ne do umyvadla, ale na zem.
Při stěhování věcí z auta, které opouštíme na deset dní, jsme ještě měli problémy s neuvěřitelně vtěrnými dětmi, ale Ibrahim se ukázal jako spolehlivý přítel. Osudná byla návštěva tržiště, zejména nákup mrkve, ale nebudeme předbíhat.
Večer za námi ještě přišla část personálu, protože cizinci zde zřejmě nejsou častými hosty. Jejich upřímnost mě fascinovala, jen stěží by asi u nás zašli majitelé hotelu přímo za hosty. Rovněž od Holanďanů jsme se dozvěděli ledacos zajímavého, třeba to, že s námi zítra jedou do Yusufeli.
11. den Pátek 7. srpen Erzurum – Yusufeli
Večerní chroustání mrkve, konzumace mléka a ekmeku nebylo nejlepší volbou. Zatímco se mi doposud větší střevní problémy vyhýbaly, nyní to přišlo. Kolem třetí mě probudily bolesti břicha a ještě, že mě probudily. Nešlo to zadržet a tak jsem prolomil svoje zvracecí panictví a ve spěchu hodil na záchodě šavli. Když k tomu připočtu ještě totální průjem, bylo mi špatně tak jako dlouho ne.
Ráno to vypadalo, že se již vše uklidnilo, ale černé uhlí za několik minut dokonalo dílo zkázy. Jen pár metrů od hotelu přišla šavle znovu. Zastávku na autobus jsme ani dlouho nemuseli hledat, protože jakýsi prodavač nás vlákal přímo do své kanceláře a po krátkém smlouvání nás tam odvezl. V kanceláři dopravní firmy se již tísnilo dost lidí a to jsme ještě netušili, že minibus přijede zčásti zaplněný. Na střechu se naházely a přivázaly veškerá zavazadla, které byly u místních někdy opravdu zvláštní. Nakonec jsme získali místo k sezení, ale až poté, co jsme průvodčímu připomněli, že na rozdíl od některých nejedeme zadarmo. Spolu s námi jeli ještě ti Holanďani a skupinka dalších čtyř cizinců, kterým zřejmě zrovna nebylo nejlépe, soudě podle častého používání mikrotenových pytlíků. Ani já jsem nebyl zrovna ve své kůži, ale tříhodinovou cestu se mi podařilo přestát bez úhony. Silnice zpočátku vedla hodinu stejnou pustou planinou, jak vystřiženou z Mongolska, poté přišla krásná krajina okolo jezera Tortum a jízda po silnicích, která nepřipouštěla časté výhledy dolů na jezero. Svodidla sem zřejmě nedorazily a tak místy byl člověk rád, že se zrovna nemusí kochat přírodními scenériemi.
Do Yusufeli jsme přijeli v poledne a slunce již poturecku pražilo. Nejprve jsme zjišťovali, jak se můžeme odsud někdy dostat do Karsu, ale žádný přímý spoj samozřejmě neexistoval. Naháněči na ubytování se nám dokonce vyhli až na syna majitel místního Greenpeace kempinku. I přes můj „country stav“ jsem ještě cenu usmlouval na necelý dolar a nebylo co řešit. Původních pět set metrů bylo sice o nějaký kilometr více, ale na okolnch kamenitých stráních bychom nocleh hledali jen těžko, takže jsme nelitovali. Podle popisu toho kluka jsme čekali rozlehlý kemp, skutečnost byla ale trochu jiná. Jednalo se o malou zahrádku, kam se vešly tak čtyři stany a jeden posed, který již byl obsazen. Dokonce zde byla i televize pod širým nebem, ale podle majitele byla zrovna nefunkční, protože včerejší noc pršelo. K tomu ještě sprcha, kde sice nebylo světlo, ale jinak pohoda. Moje fyzická krize dospěla ke svému vrcholu a tak jsem se jen natáhl do stínu a udělal to nejlepší, co jsem mohl udělat – spal. Ani Vaňus s Déňou neměli zrovna náladu na nějaké výlety a tak se šli podívat jen do „města“. Zbytek dne jsme lakonicky řečeno jen prospal a prosral, takže až z diktafonu jsem se dozvěděl, že nás navštívil jakýsi Němec, který zde provozoval rafting. Jeho cena však všechny spolehlivě odradila.
12. den Sobota 8. srpna Yusufeli
I když k večeru vypadala povětrnostní situace na déšť, nakonec se tak nestalo. Celkem se mi ulevilo, i když stále jsem nemohl svůj stav označit za uspokojivý. Po krátkém rozhodnutí, kam půjdeme, zvítězila návštěva údolí Dört Killise s opuštěnými gruzínskými kostelíky. Zpočátku, kdy ještě nebylo vedro, cesta celkem odsejpala, i když bylo jasné, že zejména žízeň a sluníčko budou našim hlavním nepřítelem. Ve vesničce Dort Kilise jsme si chtěli koupit proto vodu, ale byla nám nabídnuta jen nebalená, prý je ale nezávadná. Majitel místní „restaurace“ nám ji věnoval a tak jsem usoudil, že by opravdu mohla být pitná. „Bordelu“ v ní jsem si všiml ale až potom a tak jsem jen čekal, kdy na mě přijdou další břišní potíže. Po deseti kilometrech horskou krajinou nám již pomalu docházela trpělivost, protože kostel stále nikde. Navíc jsme nevěděli, jestli jsme již nezabloudili, protože ukazatele samozřejmě neexistovaly.
Nakonec jsme ho konečně našli. Na to, že byl objekt opuštěn před tisíci lety, byl ještě poměrně zachovalý a celé místo si zachovávalo zvláštní mystickou přítažlivost. Mystické bylo také setkání s dvěma Turky, kteří ještě před tím, než jsme je viděli, na sebe upozornili střelbou. Naštěstí jsme byli již na ledacos zvyklí a tak nás jejich chování nevyvedlo z míry. Ukázali se jako poměrně přátelští lidé, kteří jen zkouší svoji zbraň a umění střelby do flašky. Moc se jim to nevedlo a jen jsme doufali, že při jejich mušce nás nezasáhne nějaká střela. Evidentně se nudili a tak se s námi snažili konverzovat, ale byli jsme již natolik out, že se debata příliš zdárně nevyvíjela. Ke kostelu ještě přijel taxík se španělským párem, kterým jsme jejich dopravní prostředek docela záviděli. Bohužel se nedalo nic dělat a museli jsme jít zpátky znovu pěšky.
Sluníčko se dostalo do svého vrcholu a začínali jsme být totálně out. Stále jsme se těšili na vesnici, která se zdála být nekonečně daleko. Místní krámek příliš vybaven nebyl a tak nezbylo nic jiného než pít šíleně přeslazenou limonádu Krystal. V příjmeném chládku pod stromy na návsi u mešity jsme se lehce stali centrem pozornosti několika dědků, kteří i přes čtyřicetistupňové vedro na sobě měli několik svetrů a k tomu ještě popíjeli čaj. Vrcholem pak byl příjezd místního playboye s růžovou bundou na motorce značky Tajfun.
S vědomím, že nás čeká již jen čtvrtina cesty jsme se odebrali zpět do Yusufeli. Naše tempo se přibližovalo pomalu k rychlosti kilometr za hodinu a tak není divu, že jsme se dobelhali do cíle až pozdě odpoledne. Dehydratovaní jsme se vrhli na první krám, kde jsme koupili kvalitně vychlazeného Tuborga a zcela bez skrupulí jsme ho do sebe přímo na ulici nalili. Dodržování islámských zvyků u nás dneska bylo na zcela posledním místě. Pořádná sprcha v kempu nás trochu dala dohromady a díky únavě se spalo více než dobře.
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
