13. den Neděle 9. srpna Yusufeli – Kars
Z nejhoršího jsem byl zřejmě již venku, soudě alespoň podle toho, že záchod jsem během noci nebyl nucen navštívit ani jednou. Ráno jsme zasvětili dohadování s místními prodejci jízdenek, zda je možné dostat se do Karsu. Přímý autobus samozřejmě nejezdil a radu majitele kempu, abychom počkali u pumpy osm kilometrů u vesnice, kudy vede jedna ze dvou cest na Kars, nám prodavači vyvrátili s tím, že autobus jede druhou cestou přes Šavšat.
Narvaným minubusem místní monopolní společnosti Artvin Express jsme tedy vyrazili směr Artvin. Cesta nebyla nepodobná té, kterou jsme podnikli před dvěma dny. Těsně před Artvinem jsme museli čekat, až skončí odstřelování svahu a tak bylo jasné, že přípoj nestihneme. Tedy za normálních okolností, pokud by jel opravdu oznámenou cestou. To se ale nestalo, když k našemu překvapení zastavil v druhém směru minibus se směrovkou Kars, do kterého jsme urychleně přestoupili. Místo na sezení nebylo a tak nezbývalo nic jiného než stát. Artvin Express se stal terčem proklínání a malého průvodčího jsme proto těžce směřovali na slevu. Ten si ale byl vědom toho, že jiný autobus zde nejezdí a na svém požadavku trval. Nezbylo nic jiného než ustoupit.
Po čase se místo našlo, ale na úzkých sedačkách se o přílišném pohodlí mluvit nedalo. Silnice nic moc a podle toho taky vypadala rychlost. V jedné vesnici se nahrnulo dovnitř asi deset místních jezeďáků s vidlemi a dalšími pracovními pomůckami, kteří pak vystoupili v naprosto neobydlené oblasti. Osádka byla vůbec zajímavá. Pominu-li několik turistů, pak zde byla opravdu směsice různých typů lidí, od mladé rodiny až po dvě silně nalíčené Natašy vpředu autobusu, které při každé zastávce na mužskou část autobusu házely velmi „vážné a významné pohledy“.
Podle zvyšující se koncentrace vojáků jsme usuzovali, že se již blížíme ke Karsu. Lidé ve vesnicích nevypadali zrovna přátelsky. Za okny autobusu docházelo k další výrazné změně krajiny, znovu přišla ke slovu stepní plošina s několika oblými vršky.
Po pěti hodinách jsme vykodrcaní přijeli na karský starý autobusák. Kulturní šok byl opravdu veliký, budovy přípomínali spíše nějaké ruské město. Všude byl strašný bordel, skládka přímo na ulici ani nepřekvapila. Byla neděle a tak zde nebyl příliš velký ruch, ale dotěrných harantů se našlo i tak dost. Jediným cílem bylo nalézt informace. abychom zjistili co nejvíc o Ani. „Překvapivě“ bylo zavřeno. Na místní pěší zóně jsmě udělali tedy menší piknik a byli jsme docela překvapeni celkem pohodovou atmosférou. Byla to ale asi jediná část města, všude jinde byla patrná blízkost ruské hranice. Problémy s výpravou do Ani vyřešil místní frajer, který pořádal organizované výlety. Vědom si své jedinečnosti ve znalosti angličtiny si založil velmi dobrý byznys. Jiná levnější možnost, pomineme-li stop, dostat se k bývalému hlavnímu městu Arménie, neexistovala a proto nebyl ani svoji cenu dva milióny ochoten jakkoliv snížit. Dlouho jsme rozmýšleli, jestli jeho nabídku využijeme a nakonec jsme se rozhodli pro.
Nabídku na dobrý hotel jsme odmítli a šli jsme tvrdě za tím nejlevnějším, co šlo získat. Tu nejlevnější variantu jsme nakonec museli vzdát, protože smrad na pokoji byl nesnesitelný a volba tím pádem padla na Otel Uzur, který značně připomínal naše erzurumské útočiště. Měli jsme dokonce i balkón, na který se však nedoporučovalo vstupovat. Večer jsme šli ještě na procházku na místní pěší zónu, který byla pokrytá slupkami od slunečných semínek. Po osvěžení lahodným Efesem jsme očekávali snadné usnutí, kdyby…Přímo proti hotelu totiž byla nějaká fabrika, z které se neustále linuly turecké lidové písně. Podle nápisu Grundig jsme usuzovali, že se jedná zřejmě o nahrávací studio nebo výrobnu kazet. Zřejmě musí ale každou kazetu nahrát přehráním celého obsahu. Hudba zůstala celou noc a ráno se nám dudy, které v ní převažovali, postarali o probuzení.
14. den Pondělí 10. srpna Kars – Dogubeyazit
V osm hodin ráno se město jen pozvolna probouzelo k životu. Na pěší zóně zatím korzoval jen zametač slupek slunečnicových semínek. V budově informací již čekalo několik turistů včetně nás, kteří se zde sešli kvůli jedinému – výletu do Ani. Jeho pořadatel dorazil včas a po chvílí jsme odjeli na byrokratické kolečko, které spočívalo v získání speciálního povolení ke vstupu. To nebyl až takový problém, jak jsme se zprvu domnívali, protože po několika minutách již odjíždíme směr Ani.
45 kilometrů drkotavé jízdy vyprahlou stepí, několik vojenských kontrol a jsme přímo u mohutných hradeb. Vojáci nám neopomenou zdůraznit, že nesmíme fotit arménskou stranu, jinak nám prý hodně pokazí dovolenou. Zakázaný je rovněž i vstup do některých objektů, které jsou příliš blízko hranice.
Stavitelé Ani si opravdu nemohli vybrat lepší místo. Ze tří světových stran je obklopen hraniční řekou Arpa Caiy spolu s jejími přítoky, které vytvořily impozantní kaňon. Díky jeho strategické poloze na důležité obchodní stezce si jej vybral arménský král Ashot III. v 10. století jako své sídlo a vybudoval z něj statisícovou metropoli s veškerým zázemím. Po jeho smrti však prosperita Ani kůli celkovému oslabování Arménie klesala a po jeho začlenění do Byzantské říše rozvoj dále skomíral. Mongolci ve 13. století vyvraždili prakticky všechno obyvatelstvo a ničivé zemětřesení o 80 let později dokonalo zkázu města.
Svištění větru a pohled na ruiny zarostlé v trávě tisíc let starých kostelů a paláců vyvolává v člověku zvláštní pocit. Lze jen stěží představit, že se na stejném místě před tisíci lety bylo jedno z nejvýznamnějších měst světa.
Nad dodržování zákazu fotografování arménské strany a vstupu do některých částí pečlivě bdí několik vojáku s ostře nabitými samopaly. Naše zvědavost je však silnější a tak se brzy ocitáme v zakázané zóně, i když nevědomky. Poté, co jsme se vrátili k jednomu rozbořenému kostelu, kde zrovna hlídali vojáci, se nám nedostalo příliš přívětivého přijetí. „Verboten, verboten,“ opakovali neustále a my dělali, že nerozumíme. Situaci zklidnil právě přicházející Rakušan nabídkou cigaret. Spásou pak byly tři Polky, které se začaly přibližovat, což byl signál pro oba vojáky, aby nás vyhnali. Rádi jsme jejich výzvu uposlechli a pokračovali dál v prohlídce. Pohled do údolí řeky byl úchvatný. Po ukončení prohlídky se vojáci u brány velmi divili, že jsme šli bez doprovodu a sami sebe se tázali, jak je to možné. V Karsu se dlouho nezdržujeme.
Výměna peněz, nákup jídla a pryč do Igdiru. Mezi cestujícími jsou až na jedinou vyjímku samí muži. Na zcela zahalenou stařenku zbylo „prominentní“ místo na schodech a ještě je terčem uštěpačných poznámek. Situace, která je ve východním Turecku zcela obvyklá. Zatímco ženy obdělávají suchá pole s primitivními nástroji, které připomínají spíše středověk, muži v nejbližší vesnici klábosí v čajovně. Pohled na babiččina zavazadla v nás vzbuzuje opravdu smíšené pocity. Maso, které již evidentně překročilo svoji životnost leží syrové v „síťovce“ na špinavé podlaze, obsah obřích košíků, z kterých se linul nepředstavitelný zápach, jsme se raději ani nepokoušeli identifikovat. Šok nám stařenka přichystala po půlhodině jízdy, kdy s přehledem vytáhla plechovku koly, kterou tajně pod závojem upíjela. Michal David se svým hitem Pijeme kolu zřejmě již dávno překročil české hranice.
Do oblasti na turecko – arménské hranici zavítá každoročně jen pár desítek turistů a proto jsme pro místní mimořádnou atrakcí. Nejvíce u vytvržení jsou z našich světlých vlasů a kraťasů. Někteří nám dávají i patřičně najevo, že bychom měli podle muslimských zásad mít kalhoty. V padesátistupňovém vedru však u nás kraťasy vítězí nad koránem. Po průjezdu 2158 metrů vysokým průsmykem silnice prudce klesá podél hlubokého kaňonu do Igdiru. Můj soused, který kromě toho, že strašně smrděl, se neustále snažil o konverzaci, náhle prohodil jedno z mála slov, o kterém si byl jistý, že ho budu znát. „Russia, Russia“ mlel stále dokola a ukázal na krajinu na druhé straně.
V Igdiru naštěstí nemusíme čekat dlouho na další přípoj, díky mému sousedovi nemusíme ani hledat dlouho místo odjezdu. Dolmuš je již připraven a po úplném zaplnění všech míst odjíždíme. Dolmuš nejvýstižněji vystihuje jeho původ z tureckého slova dolm, které znamená plný. Kromě lidí, kterých se dovnitř většinou stěsná dvojnásobek míst k sezení, totiž slouží k přepravě všemožného materiálu, vyjímkou nejsou ani zvířata.
Krátce po výjezdu z Igdiru se před námi objevuje majestátný kužel vyhaslé sopky Ararat. 5 137 metrů vysoký vrcholek, který je permanentně pokryt sněhovou vrtsvou, se nám z mraků ukázal jen na několik minut. Na jeho svazích podle legendy přistála Noemova archa. Její zbytky se již dlouhou dobu snaží každoročně najít několik expedic, zatím jsou ale jejich úspěchy nulové.
Po zhruba jeden a půlhodinové cestě absolvujeme před Dogubeyazitem první vojenskou kontrolu, která je neklamným znamením vjezdu do oblasti s mimořádně vysokou koncentrací turecké armády. Těšili jsme se na ní celou dobu našeho pobytu.
Blízkost k íránským hranicím, Ararat a překrásný palác Ishak Pasha přivádí do Dogubayazitu mnoho turistů. Atmosféra zaprášeného města je oproti okolním sídlům podstatně přátelštější. Příliv peněz z cestovního ruchu po prudkém poklesu v roce 1991 způsobeném válkou v Perském zálivu roste jen velmi pomalu a ve městě je patrný výrazný převis nabídky zejména ubytovacích služeb. Ten tlačí ceny za jednu noc na neuvěřitelně nízké ceny. O tom nás na vlastní oči přesvědčil snědý čtyřicátník Murat, který svůj kemp pojmenoval skromně po sobě. Jen stěží si pro něj mohl vybrat lepší místo. Z oázy uprostřed vyprahlé země těsně pod palácem Ishak Pasha je nádherný rozhled nejen na samotnou budovu, ale i na celý kraj včetně Dogubeyazitu. Ceně jeden dolar, která zahrnuje i dopravu Muratovou dodávkou do kempu vzdáleného od města několik kilometrů, se nedalo odolat. Ze slibovaného bazénu se sice vyklubala díra na odpady zaplněná vodou a ani ostatní propagované služby nebyly bez chyby, neuvěřitelná pohostinnost majitele a jeho rodiny ale vše vynahradily.
Během cesty do kempu jeho dodávkou, při které jsme měli nejprve dojem, že nás veze někam úplně jinam, jsme se dozvěděli, že budeme mít společnost dalších Čechů. Kdo to byl, je asi jasné, kromě toho se zde objevilo ještě trio dalších, s kterými jsme jeli autobusem. Díky své poloze je Murat kemp oblíbeným cílem místních pro pořádání pikniků. Ty většinou spočívají v opékání kousků skopového masa, na které se sjíždějí celé početné rodiny, Ty obvykle ke stolu pozvou i turisty, kteří našli u Murata nocleh. Vyjímkou jsme nebyli ani my a nutno podotknout, že skopové se ukázalo jako poměrně účinný lék na naše časté běhání na záchod.
15. den Úterý 11. srpna Dogubeyazit
Super poloha nás utvrdila v tom, že bychom měli ještě den zůstat, zatímco Tibáci dnes odjíždí. Cíl byl jasný:Ishak Pasha.
Architechtonický skvost Ishak Pasha se nad Dogubayazitem tyčí již více než tři století. Na stavbě je patrné prolínání všech různých stylů, které se v oblasti prolínají. Kurdský vládce, po kterém je palác pojmenován, nezapomněl ani na nezbytný harém a mešitu. Skalnaté okolí bylo ještě do začátku století hustě osídleno, nyní je na místě starého města jen několik ze země uplácaných domků, okolo kterých neustále vyjí hladoví psi. I když jsme nejvíce času strávili hledáním nejlepšího místa pro foto, nutno uznat, že palác je dalším důvodem, proč jet na východ. Odpoledne jsme se vydali na návštěvu města, především z důvodu nákupu.
Murat se snaží pro spokojenost svých zákazníků udělat téměř vše a tak nás při své cestě dolů bere s sebou. Dal nám dvě hodiny, pak že pojede zpět. Po dvou hodinách nám oznamuje, že s námi počítá a za chvíli pojedeme, ať se ještě zdržíme v jeho čajovně (zakouřená šedivá místnost s několika dědky popíjejícími čaj). Murat nás pohostil čajem a zase zmijel. Prý můžeme pít na jeho účet a tak jsme taky činili. Byli jsme svědky dalšího tureckého zvyku – zabavování novin. Z profesionální zvědavosti jsem si zakoupil jeden z místních titulů, poté co jsem ho dočetl, si ho v klidu bez jakéhokoliv optání přivlastnil číšník. Za další dvě hodiny a si deseti litrech čaje dorazil znovu Murat a že se pojede až za hodinu. To už nám došla trpělivost a vydali se pěšky.
Cestou jsme prošli okolo kasáren, kde jsme se neubránili smíchu na jejich výzdobu. Atatürk samozřejmě všude. Brzy se otevřely krásné pohledy na Ararat, takže jsme cesty pěšky ani nelitovali. V Muratově kempu zřejmě není den, aby se neobjevili nějací Češi. Dnes jsme měli další společnost – dva kluky, co jeli do Indie. Byli těžce v pohodě a tak bylo večer aspoň o čem kecat. Tradiční skopové samozřejmě nemohlo chybět.
16. den Středa 11. srpna Dogubeyazit – Van Gölu
S Muratem jsme byli domluvení, že nás sveze i před dvanáctou k dolmuši směr Van. Celé dopoledne jsme proto jen tak lelkovali a nic nedělali. Tedy kromě pozorování personálu, který tvořily Muratovy negramotné děti neustále na nás pokřikující Hello a How are you. Úklid bordelu po pikniku spočíval v tom, že se zapla na hodinu hadice a bylo hotovo. Murat přijel z města kolem jedenácté a začali jsme být docela již nervózní. Prý se nemáme čeho bát, vykládání zásob mu přesto trvalo skoro hodinu. Nakonec přeci jen vyjíždíme, zpoždění se snaží dohnat ďábelskou jízdou ostrými serpentinami. Samozřejmě, že je již pozdě a tak začíná stíhací jízda ulicemi města. Sice úspěšná, ale jen napůl – dolmuš již byl totálně obsazen. Nezbývá nic jiného, než čekat na další za dvě hodiny. Časovou mezeru vyplňujeme bloumáním po ulicích a i návštěvu odlehlé čtvrti, kde se stáváme znovu mimořádnou atrakcí zejména pro neodbytné děti, které za námi neustále kráčejí až do té doby, kdy jě nějaký chlápek k naší radosti odehnal. Pohled na polorozpadlé domky byl dost tristní a jen nás usvědčil v konstatování, že zde není zrovna bohatý kraj.
Ve dvě hodiny konečně opouštíme Dogubeyazit. Na okraji města stojí neskutečný počet cisteren, většinou s íránskou značkou. Íránská nafta je kvůli své nízké ceně mimořádně žádaná. Náš řidič zastavuje u jedné z cisteren a přímo z auta tankuje. Nad tím, že přitom kouří, se nikdo nepozastavuje, stejně jako nad rozsáhlými olejovými skvrnami, které pokrývají okolí.
Cesta z Dogubeyazitu vede nejprve po rozbité mezinárodní silnici Teherán – Istanbul, pak pokračuje přímo okolo íránské hranice.
Plížící se kamióny prozrazují blízkost průsmyku ve výši 2600 metrů, který je jedním z nejvyšších v Turecků. Vjíždíme do skutečné vojenské oblasti. Na každém druhém kopečku stojí osamocený tank, případně jiná vojenská technika. Představy, že podobná bojovná rozestavení jsou i na druhé straně, nejsou zrovna příjemné. Panenská neporušená příroda však černé myšlenky rychle likviduje. Přibližně každých dvacet kilometrů nás čekají vojenské checkpointy. Jejich průjezd se značně liší, většinou ale vojáci nedělají problémy a kontrolují pouze pasy. Poslední kontrola před Vanem si je zřejmě vědoma své důležitosti a nechává celé osazenstvo auta vystoupit do jedné řady. Důležitost vojáků nezná mezí. Zatímco u místních jen běžně prohlédnou občanky, naše pasy sledují s vysloveným zájmem. Po deseti minutách začínáme být již dost nervózních a snůškou českých stěží reprodukovatelných slov jim to začínáme dávat najevo. Velitel předstírá, že všemu rozumí, ale jen stěží si dokážu představit, že ví odkud některá razítka v pasu pochází. Po čtvrthodině, doplněné výslechem otázkami typu proč jedete do Kurdistánu nás definitivně dodělává, když nám odevzdává pas a ptá se: „And where are you from?“.
Po 150 kilometrech a téměř čtyř hodinách jízdy zastavujeme na břehu Van Gölu. Řetězec hor, který obklopuje největší turecké jezero, vytváří mimořádně krásnou scénérii.
Van je jedním z největších měst na východě a na první pohled vypadá vcelku moderně. Překvapením byly hlavně široké bulváry. Jedním z nich jsme se měli dostat až k přístavu.
Náš příjezd do Vanu byl totiž načasován na den odjezdu expresu do Istanbulu. Ten opouští Van, alespoň podle jízdního řádu, třikrát týdně. Cesta byla neuvěřitelně dlouhá a proto se po asi pěti kilometrech chůze vzdáváme a čekáme na autobus a zároveň zkoušíme stopovat. Dolmušů jezdilo hodně, ale všechny byly již z města beznadějně plné a stop nevypadal taky dobře. Vyrážíme tedy znovu pěšky. Po chvíli zastavuje dolmuš, kde jela i naše spása. Rakušan, který uměl i turecky, díky kterému se dozvídáme řadu zajímavých informací včetně té, že vlak již vůbec nejezdí.
Nezbývá nám než počkat na první loď a dál pokračovat autobusem. V půl osmé večer přijíždí prorezavělý trajekt, z kterého lokotraktor začíná vytahovat nákladní vozy. Mezi nimi nechybí ani několik vagónů s nezbytnou vojenskou výzbrojí. Samozřejmě nechybí velké množství vojáků, kteří se ale projevují velmi přátelsky.
Personál lodi slibuje odjezd na devátou hodinou, bez jakékoliv známky spěchu a stresu odplouváme až v půl jedenácté. Na lodi je jen několik pasažérů a jeho provozování musí být hodně ztrátové. Obzvláště, když lístek za čtyřhodinovou jízdu přijde na necelých patnáct korun. Uvelebujeme se v pohodlných kožených křeslech a unaveni usínáme.
Ve tři hodiny ráno připlouváme do tatvanském přístavu. Totálně rozespalí rozkládáme karimatky ještě na jeho území na malé louce. Za pár minut přichází hlídač, který nás z místa vykazuje. Jak se ukazuje, myslel to dobře, protože po několika metrech nás nechá spát „pod dozorem“ vedle své strážní budky.
17. den Čtvrtek 12. srpna Van – Malatya
Ráno se ještě chceme vykoupat v jezeře, které vzniklo přehrazením řeky výbuchem vulkánu Nemrut Dagi. Voda má vysoký obsah uhličitanu sodného, který způsobuje mýdlovitost vody. Plavat jsme ani nezkoušeli, voda příliš čistě nevypadala.
Opouštíme Tatvan moderním Mercedesem směřujícím až do Istanbulu. Meziměstská autobusová doprava je v Turecku na velmi vysoké úrovni a svoji spolehlivostí a kvalitou rozhodně předčí české dopravní společnosti. Samozřejmostí je klimatizace, která během cesty rozpáleným Kurdistánem hučí prakticky nonstop. Téměř čtyřsetkilometrová cesta do Malatye trvá podle zřízence na autobusovém nádraží pět hodin, ve skutečnosti je doba téměř dvojnásobná. Na vině není autobusová společnost, ale další vojenské kontroly, které již přestáváme počítat. Zatímco na počátku putování byli vojáci zpestřením, na které jsme se i těšili, nyní nás jejich přítomnost značně unavovala, nejen proto, že jsme většinou mezi kontrolami usnuli a museli nás budit přímo vojáci. Pohled do hlavně nabitého samopalu se vám po probuzení častokrát nenaskytne. Většina vojáků se chová korektně a cizinci jsou pro ně vítaným zpestřením náročné služby. Stát osm hodin ve vyprahlé stepi v regionu, kde není zrovna zvlášť bezpečno, není asi dobrý pocit. Až několik dní před odjezdem z Turecka jsme se dozvěděli, že v době naší přítomnosti probíhala v oblasti mohutná vojenská operace s téměř patnáctitisícovou armádou. Podle všeho byla pro Turky úspěšná, protože šéf kurdské teroristické organizace PKK nabídl poněkolikáté příměří.
Za zmínku stojí také dva Íránci, kteří s námi cestovali. Kromě toho, že mě vytáčeli spouštěním sedaček, jsem viděl také jejich pasy. Zážitkem byla fotka jejich manželek, která spočívala v hlavě překryté čádorem s malou škvírkou pro oči. Na vlastní pas ženy nárok nemají.
Za Elazigem přejíždíme mohutnou Ataturkovu přehradu, která vznikla přehrazením Eufratu a je příslibem pro budoucnost jihovýchodní části země. Rozsáhlé zavlažovací systémy, které zde vláda staví, mají přispět k rozvoji zemědělství v této neúrodné krajině. Přehrazení bájné řeky se samozřejmě nelíbí Sýrii a Íráku, kam vody Tigridu směřují již značně oslabené. Vesničky s domky uplácanými z hlíny začínají pomalu mizet a vjíždíme do rozvinuté zemědělské oblasti. Zdejší klima je mimořádně příznivé pro pěstování meruněk a tak není divu, že Malatya je považována za hlavní město těchto sladkých plodů. Bohužel je již po sklizni a tak máme možnost vidět jen obrovské množství sušených meruněk, které se prodávají úplně všude.
Po příjezdu ještě chvíli zjišťujeme okolo autobusáku, jak se dostat na Nemrut. Za ubytování s nám platit nechce a tak se rozhodujeme pro další homeless variantu. U nádraží, kde zjišťujeme odjezdy směr Erzurum, jsme si vyhlédli příjemný parčík, který se v deset večer zavírá. Nebylo nic snažšího, než zajít za jeho správcem a spánek jak ve Wimbledonu byl zajištěn.
V době strávené na nádraží jsme neunikli ani pozornosti místních harantů. Nejprve to byli různí prodavači sušenek v čele s místním Válečkem, kterého jsme se zbavili až po našemu odjezdu za dva dny. Dalším vrcholem byla návštěva místních středoškoláků, jejichž první otázka nás opravdu zaskočila: Co říkáte mistrovství světa? Když se nás ptali na ubytování, samozřejmě nám začali vnucovat hotel nějakého známého. Na naši námitku, že se někde vyspíme, jen nechápavě kroutili hlavou. Zajímavé bylo setkání s místním vykuřovadlem komárů, které se plížilo okolo nádraží a neuvěřitelně smrdělo. Zřejmě bylo ale účinné, protože komáři zde opravdu nebyli. Ještě lepší bylo, když začali dezinfikovat v noci. To se pak usínalo.
Noc se neobešla bez dalšího incidentu, když nás navštívil pár hladových psů. Ačkoliv nebyli agresivní, zalíbila se jim Šumova bota, kterou odtáhli. Brát jim ji vypadalo dost nebezpečně a tak jsme to zkusili po dobrém s kousky ekmeku, které jsme hodili přesně na druhou stranu. Zabralo to a bota byla zpátky. Psi zřejmě ještě takovou porci nikdy neměli a tak se naše léčka vrátila brzy z jejich žaludku na trávník. Dobrou chuť.
18. den Pátek 13. srpna Malatya – Nemrut Dagi
Mětskou dopravou odjíždíme do centra k informacím, kde se zapisuje na cestu na Nemrut Dagi. Po obědě v místní „lokantě“ jsou přistaveny tři transity, které nás mají dovézt na dnešní cíl. V autě je dost místa, protože ho neobsazují celé. Naše společnost je pestrá, nadevšemi zejména hlasem převyšuje čtyčlenná squadra azzura, která na Nemrutu byla zřejmě již loni, soudě alespoň podle jejich machrování. Jak jsme později usoudili, řidič byl zřejmě boss celé firmy podnikající tyto organizované zájezdy.
Cesta vede zprvu po kvalitních silnicích a ostrými serpentinami se vine do značné výšky. Po zastávce na jídlo se začíná asfaltka dost měnit, až se změnila na cestu, která silnici přípomíná jen minimálne. Cesta novým Transitem vede zprvu po kvalitních silnicích a podle zkušeného „řezání“ zatáček je na řidičovi vidět, že cestu jezdí každý den. Po krátké zastávce na oběd se kvalita silnice prudce mění. Asfalt pomalu mizí a po průjezdu poslední horskou vesnicí se cesta klikatí nahoru pouze po udusané hlíně s obrovskými kameny. O pohodlí se příliš hovořit nedá, ale výhledy na malebnou krajinu vše kompenzují. Okolo čtvrté přijíždíme vykodrcaní do hotelu pod vrcholem. Krátkou procházku do okolní vesnice jsme raději ukončili poté, co jsme odmítli účast v zápase místních mladých fotbalistů, kteří se s námi rozloučili kameny.
Známé polorozpadlé obří hlavy, které nechybí snad v žádném tureckém prospektu, jsou k vidění právě na Nemrut Dagi. Lenost turistů vede k tomu, že i k nim se jezdí autem. Někdy jsme se až divil, kam až Transit dokáže vyjet. To, po čem jsme jeli, silnici nepřípomínalo už ničím. Na vrcholu se opět setkáváme s Tibáky, kteří zde přebývali už druhý den.
Nemrut je hrobkou jednoho starověkého krále, jehož ješitnost vedla k tomu, že kromě hrobky na co nejvyšším místě, která měla zajistit co nejmenší vzdálenost k obloze si zde nechal dát sochy bohů, kteří byli jeho „přátelé“. Zemětřesení a čas se na nich dost projevilo a tak se nyní jedná spíše o takové turecké Lego. Ale to nic neubírá kráse tohoto místa, spíše naopak. Z obou teras, na které byly sochy, byl nádherný rozhled na celé okolí, zejména pak na obří Atatürkovu přehradu a ropné vrty poblíž Kahty, které vynikly hlavně po setmění. Západ slunce je také jednou z největších místních atrakcí, i když tentokrát se na rozdíl od předchozího dne obešel bez potlesku diváků.
19. den Sobota 14. srpna Nemrut Dagi – Cetinkaya
Nocleh jsme si vyjednali na střeše hotelu, čímž jsme ušetřili polovinu částky, kterou bychom jinak za celý výlet museli dát. Spánek na čerstvém vzdoušku neměl chybu, jenom jsme si museli dát pozor na obří satelity, díky kterým i zde byl telefon na karty. Ráno se vstávalo už v půl páté. Důvod byl jediný – východ slunce. Opakoval se prakticky včerejší večer, s tím rozdílem, že jsme stáli na východní terase a slunce se dralo nahoru. Bzučení foťáků a kamer, poprvé jsme zde potkali také Japonce. Neklamý důkaz toho, že jsme již v turistické oblasti. Brzké stávání se podepsalo na naší svěžesti a proto není divu, že jsme celou cestu zpět do Malatye prospali.
Těšili jsme se na Internet, který je na radnici zadarmo, ale byla sobota, tudíž zavřeno. Vlak nám jede až odpoledne a proto se jen tak flákáme po městě. Na první pohled je jasné, že jsme zase v civilizovaném světě. Supermarkety, široké ulice s krámy, ve kterých mají normální zboží, lidé oblečení ne zrovna podle islámských tradic. Po téměř dvou týdnech příjemná změna. Oázou pak byl překrásný kaskádový park s nepřeberným množství fontán a vodopádů. Prostě nádhera.
Přemístili jsme se na nádraží a začali zjišťovat, jak vlastně vlak jede. Systém tureckých drah je snad ještě horší než českých, dohadování s nádražáky nemělo chybu. První várka jedoucí pro auto odjíždí po třetí hodině, zbytek večer. Neušli jsme znovu pozornosti místního Válečka, který nám své sušenky nabízel ještě ve vlaku a málem z něho zapomněl vystoupit. Cesta vedla typickou vyprahlou anatolskou krajinou, překvapivě se dost často objevovali tunely. Po asi dvou hodinách jsme přijeli do přestupní stanice Četinkaya. Taková díra, něco jako Bakov, ve které jsme byli nuceni strávit téměř šest hodin. Turistů zde asi moc nevystupujeme a ta jsme znovu poměrně velkou atrakcí. Nejen ve městě, kam se občas vydáme pro něco k snědku, tak na nádraží. Nuda dohnala i ostatní cestující, aby se s námi bavili. Nejaktivnější byl nějaký učitel náboženství, který uměl jen francouzsky, ale podle některých slov ze slovníku jsme usoudili, že mektá pěkný bludy. Lepší domluva byla s nádražákem, který jevil zájem hlavně o fotbal. Po deváté přisupěl vlak z Malatye, který jsme si nemohli nechat ujít. Vidíme v posledním vagóně, jak Sypo vykukuje z okna mírně nastříkaného obsahem Tibákova žaludku. Nepříliš hezká podívaná, kterou však umocnil ještě Pitval, kdy si vyžádal na léčbu pacienta flašku koly. Pijeme kolu, není to náhoda, že spolu sedíme v jednom vlaku…. No, alespoň jsme se měli o čem bavit. Mezitím přijeli ještě další vlaky, většinou doprovázené množstvím vojáků. Čekárna, kde jsme předtím byli v přesile se totálně zaplnila matkami s dětmi. Jejich oblečení bylo opravdu směšné, vše podtrhovala čepička s nápisem Komando. Inu, co se v mládí naučíš….
Vlak do Erzurumu měl menší zpoždění, tedy asi hodinu. Ten nádražák nám v klidu tvrdil, že si klidně můžeme sednout do první třídy, odtamtud jsme byli ale brzy vyhnáni. Každý vagón byl hlídán asi deseti vojáky, většina se ale tvářila poměrně přátelsky. Druhá třída byly kupé vagóny, všechny prakticky obsazené. Voják si nebral servítky a vtrhnul do prvního kupé, kde spal jakýsi homeless, který neuvěřitelně smrděl. Za chvíli ale přišel, že je volno a bylo vystaráno.
20. den neděle 15. srpna Cetinkaya – Erzurum
Hodinové zpoždění Dogu Expres, směřující do Karsu, neprodloužil, a těsně před jedenáctou zastavujeme v Erzurumu. Naše první kroky směřují samozřejmě k autu. Bylo tam. Docela jsme si oddychli, i když vyhráno ještě nebylo. Zadní kola byly totiž úplně prázdná. Shánění pumpičky bylo opravdu zábavné a trvalo asi hodinu, během které jsme prošli neuvěřitelné množství krámků. Nakonec se podařilo vše napumpovat a nám zbývalo již jen se rozloučit s Ibrahimem. Vrátný angličtinu samozřejmě neovládal, a nějak jsme vydedukovali, že přijde. Tak jsme čekali, až přišel kuchař z místní jídelny a řekl nám, že už nepřijde a pozval nás na oběd. Tomu se samozřejmě nedalo odolat, za kvalitu jídla a celkové prostředí by se u nás nemusela stydět ani lepší restaurace.
Odjíždíme. Řízení tentokrát připadá na mě. Za Erzurumem se ještě zastavujeme u několika benzínek, abychom dobrali benzín a vzduch. Cesta ubíhá celkem v pohodě, silnice je široká a v celkem dobré kvalitě. Po šedesáti kilometrech přijíždíme do Aškale. V kazeťáku právě hrají Roxette a Little bit dangerous. Kdybych tak dal na text písničky.
Na přehledném úseku nám náhle vjíždí pod kola Šahin, což je místní nejvíce používané auto. Jedu celkem rychle a rychlé šlápnutí na brzdy již nezabránilo srážce.
Jsme v p….., to jsou první myšlenky, co mě napadly.. Z druhého auta, plně naloženého dětmi, se ozývá křik. Řidič na nás začne machrovat něco o tom, kdo nehodu způsobil atd, čímž v nás jen podněcuje náš odpor k jeho osobě. Naštěstí se nikomu nic nestalo, až na naražené Zdeňkovo koleno. Horší je to ale s našim autem. Zatímco Šahin má naražené pouze zadní světlo, s Malagou je to podstaně horší. Pravá část předku je totálně odepsaná, srážka se nevyhla ani olejovému filtru, z kterého vytéká olej. Chladič nefunguje a je jasné, že s tímhle nemůžeme jet dál.
Policie přijíždí celkem rychle. Zdá se, že viník je jasný. V tom ji utvrzuje i anglicky mluvící svědek, který ale bohužel brzy odjíždí. Jízda na policejní stanici v autě viníka ukazuje skutečné dovednosti řidiče. Blinkry používá asi půl minuty po průjezdu křižovatkou, když si uvědomí, že jede s policistou, dávání přednosti je pro něj rovněž neznámým pojmem. Na stanici samozřejmě neumí nikdo jakýkoliv jazyk kromě svého a tak přichází k ruce slovník a ruce. Vysvětlujeme situaci, zejména jeho stupidnímu synovi, kterého českým slovníkem vykazujeme na místa, kam patří. Na policejní stanici trávíme téměř tři hodiny, během kterých se vehementně řidič snažil dokázat, že je nevinen. Jeho argumenty příliš přesvědčivé nebyly, obzvláště když jsme policistům dokázali nesmyslnost jeho teorií. Protokoly byly sepsány a bylo nám dány nějaké papíry k podepsání. Vědom si všech ponaučení, abych nepodepisoval nič, čemu nerozumím, jsem odmítl. Teprve až poté, co jsem se ujistil, že podepisuji nepřítomnost alkoholu v krvi, jsem hodil svoji čmáranici na protokol. Kopírka na policejní stanici ještě nedorazila a proto jsme museli do města do místních copy shopů. Většina jich nefungovala a až na pátý pokus nám policajt ofotil protokol včetně dokladů o pojištění. Mimořádně mě namíchlo, že jsme za to ještě museli platit. Prý všechno bude OK, protože řidič je pojištěn a všechno půjde z jeho pojistky. To nás trochu uklidnilo. Hikmet, jak se jmenoval ten tureckej pošuk, nás ještě odvezl na místo činu a rychle zmizel. Starejte se.
Dost zmatená situace. Hlavní bylo odsud auto dostat. Brzy se objevil nějaký odtahový vůz, který byl prý již poslední ten den. Jeho vzhled a způsob odtahu na háku v nás nebudil důvěru, ale nedalo se nic dělat. Po menším smlouvání plni hrůzy odjíždíme znovu směr Erzurum. Pokolikáté už. Auto připomínalo totálně roztřískanou vejtřasku. Asi v půli cesty se ozvala vzadu rána a už jsme mysleli na nejhorší. Malaga byla totiž táhnuta jen za přední nápravu pomocí jeřábového háku. Naštěstí jen praskla u tahače jedna z pneumatik, což podivnou posádku auta příliš nevzrušilo. Po řidiči jsme požadovali fakturu, abychom měli nějaký doklad pro pojišťovnu. Tu samozřejmě nebyl schopen udělat, obzvláště když byla neděle. Zavezl nás proto k okrajové policejní stanici, abychom nemohli zmizet. Domluva s policajty není kupodivu tak složitá, protože jeden umí anglicky. Přespat na jejich dvorku nás ale nenechali, zato nám dojednali alespoň nocleh v čekárně na nádraží. Za pomoci prodavače a prodavačky z blízkého supermarketu Migros se ještě dovídáme, co je vlastně v protokolu napsáno a kdo je vinen. Rozdílné názory obou nás ale v klidu příliš nenechaly.
21. den Pondělí 16. srpna Erzurum
Déňův stav nevypadal příliš uspokojivě a vzhledem k jeho mimořádně častým návštěvám toalet jsme ho raději nechali v autě a se Šumem se vydali za Ibrahimem, který nám před deseti dny nechal zaparkovat auto před fízlárnou. Zprvu se tvářil velmi nadšeně, že nás zase vidí, poté, co jsme mu vysvětlili náš problém, ale úsměv ze rtů poněkud vymizel. Nasazuje na nás svého kamaráda Esata, jehož angličtina je prý lepší než jeho. Zprvu se nám to taky zdálo, ale po skončení zdvořilostních frází se ukázalo, že jazykově jsou na tom zhruba stejně. Zavedl nás do pojišťovny, kde nám měli vyplatit peníze, pokud možno co nejrychleji. Již personál, který představoval kluka a holku ve věku tak patnácti let, nás mírně vyvedl z míry, což utvrdilo ještě jejich prohlášení, že transport vozu v žádném případě nezaplatí. Pak se podívali na protokol a pojistku a vše začalo pro nás mít poněkud černou barvu. Nic nedostaneme, protože si náš milý turecký hajzl nechal pojistku udělat až po nehodě, čímž nám bylo jasné i dlouhé čekání na policejní stanici. Problem evet, jak by řekl Turek, pokud se vyskytnou potíže. Esat napsal dopis, který jsme měli předat Hikmetovi. Docela jsme si dokázali představit, jak se tomu vysměje a proto jsme začali burcovat vyšší místa. Esat se rozhodl, že nás v tom nenechá a vysvětlil celou situaci aškalskému kajmakanovi, což je něco jako přednosta okresního úřadu. Prý za ním máme zajet a uvidíme. Ještě jsme oznámili celou skutečnost naší ambasádě, což se však ukázalo jako poměrně zbytečný krok.
Problémem zůstává auto, které nutně potřebuje opravu. Na značkový servis jsme již rezignovali. Esat nám nabízí servis svého známého, který nás k našemu autu hodil ďábelskou rychlostí. Za 100 miliónů ho opraví do pátečního poledne. Tuto nabídku přijímáme a jen doufáme, že se mu to opravdu podaří.
Po obědě, pro změnu na policejní stanici, vyrážíme nejbližším autobusem do Aškale. Naše nálada je mimořádně nepříznivá. Za pomoci jednoho studenta zelenomozkové školy z Izmiru, který byl zrovna u rodičů na návštěvě a jako jeden z mála uměl v tý hrozný díře anglicky, se dozvídáme nejen příliš lichotivé věci o řidičově famílii, ale také jak se dostat ke kaymakanovi. Jeho sekretář se tváří nanejvýš důležitě a prý musíme čekat. Po téměř hodině nám dochází trpělivost a začínáme na něj trochu více naléhat. Nakonec nás pouští dovnitř, kde sedělo kromě kaymakana asi pět dalších dědulů, kteří byli asi něco jako rada starších a samozřejmě ke svému klábosení upíjeli hektolitry čaje. Kaymakan vypadal tak na padesát a mluvil celkem plynule anglicky a vůbec vypadal celkem inteligentně. Naše debata by se dala zprvu označit, že jsme mluvili „celkem o hovnu“. Poté, co jsme sklouzli na téma nehoda, přišli dva policajti ze včerejška. Vyjukaní a asi tak poloviční. Čekali jsme jen, že se mu začnou klanět. Jejich svědomí evidentně nebylo zrovna čisté. Kaymakan nám nicméně oznamuje, že vymámit peníze bude velký problém a že asi jediným řešením bude soud. Ještě v nás nechává jiskřičku naděje, když nám oznámí, že existuje taky nějaký fond na podobné nehody, ale není si jist, jestli můžeme peníze dostat také. V každém případě odjíždíme s trochu lepší náladou.
Jaksi jsme ale zapomněli, že v autě máme prakticky všechny věci a ani nevíme, kde servis leží. Zbývají dvě možnosti – Migros a přespat u někoho z těch, co jsme je potkali, nebo Esat. První variantu nevyšla hned v úvodu a proto voláme Esata. Ten není viditelně moc nadšenej, ale nakonec pro nás přijel. Jedeme autobusem přes celé město do jeho bytu. Aby řeč nestála, tak se nás ptá, jak dlouho trvá cesta z jednoho konce Bukurešti na druhý. Inu, ne všude se asi vyučuje zeměpis.
22. den Úterý 17. srpna Erzurum
Pořádný spánek a pevné zázemí nám zdvihly náladu. Jedeme se podívat do servisu, co se děje s naším autem. Pohled na něj příliš vábný nebyl. Vzali jsme si věci a ještě se nám dostalo ujištění, že auto oprava bude provedena opravdu včas. Po obědě vyrážím se Šumem znovu směr Aškale, zatímco Déňa čeká na hovor od druhé skupiny.
Ambasáda splnila slovo a zřejmě kaymakanovi volala, soudě alespoň podle uctivého chování sekretáře. U kaymakana zase tradiční dědkovský čajový dýchánek, peníze podle něj nebudou a tak nezbývá nic jiného než soud. Prý se ale do zítřka pokusí sehnat ještě Hikmeta, abychom se nějak dohodli.
Celkem rychle odjíždíme zpět do Erzurumu, s náladou blížící se bodu mrazu. Účastníme se ještě fotbalového utkání místních policistů na univerzitě, bohužel jen jako diváci. Jsme ale zřejmě první cizinci, kteří kdy vstoupili na její půdu.
Esat si dnes večer vyžádal dny české kuchyně. Volba padá na bramboráky, i když struhadlo třeba ve vybavení jeho kuchyně chybí. Až když viděl naši marnou snahu vytvořit těsto pomocí nože, vyžebral ho někde u sousedů. Na celou akci si sezval ještě pár svých kamarádů a tak přípravy zabraly docela dost času. Jako předkrm jsme jim ještě naservírovali instantní česnečku a hrachovku, až na jedinou vyjímku jim ale moc nejela. Zato bramboráky se vysloveně vydařily a měli boule až za ušima. Škoda jen, že se nemohly zapíjet pivem, protože Esat byl až moc ortodoxní muslim.
23. den Středa 18. srpna Erzurum
Naše časy příjezdů do Aškale se neustále posouvají dopředu. Tentokrát přijíždíme ještě před obědem. Namísto kaymakana nás čeká místní učitel, který umí obstojně anglicky a bude působit dnes jako překladatel našeho vyjednávání s Hikmetem. Zprvu se jeví dost sympaticky a vše vypadá slibně. Hikmet se skutečně přišoural. Hned na úvod emocionálního vyjednávání se na jeho hlavu snesla sprcha výčitek ze strany Turků, co to vůbec udělal. Zatím vše probíhá podle našich představ. Náš požadavek je jednoznačný – zaplatit všechny výdaje, které nám způsobil. Nemá se k tomu a s odvoláním na svatbu syna nám nabízí pouhých třicet miliónů. Jeho zdůvodnění, že on měl taky značnou škodu (rozbitá krytka na zadní světlo) mě natolik dopálilo, že internacionálním slovem fuck ho posílám tam, kam patří. To jsem však neměl dělat. Všichni úplně zkameněli, co jsem to řekl. Jak mi tlumočník řekl, za toto slovo bych mohl jít až na den do vězení. Hikmet odchází, že nám nic nedá, ať se s ním soudíme.
Jdeme tedy s tlumočníkem na podatelnu trestních oznámení, kde si náš protokol přečetli a oznámili, že jsme jasně v právu a ať zkusíme z něj dostat peníze přes advokáta.
Když jsme vstoupili do malé místnůstky, kde seděla jen mladá zahalená holka, zprvu jsem mysleli, že se jedná o jeho sekretářku. Diplom na stěně s její fotkou nás ale rychle vyvedl z omylu. I ona nám slibuje hladký průběh získání peněz. Prý za Hikmetem zajde a vysvětlí mu, že u soudu by neměl šanci. To nás jednoznačně potěšilo a s radostnou náladou opouštíme město.
Esat má dnes noční a proto se rozhodl nás nechat samotné ve svém bytě. Brzy však přijel se svými kumpány a odvezl nás přespat na předměstí Erzurumu k Ibovi. Jeho byt, který sdílel s dalšími policajty, byl rozhodně lepší než Esatův, zejména co se týče pořádku. Navíc Iba nebyl rozhodně příliš silný muslim, takže jsme žízeň uhasili nejen pivem, ale také rakií.
24. den Čtvrtek 19. srpna Erzurum
Nemohli jsme se dočkat, jak na nás bude čekat u advokátky námi požadovaných sto miliónů lir. Leč, situace byla poněkud jiná. Návštěva u Hikmeta zřejmě proběhla především k jeho spokojenosti, neboť advokátka překvapivě přes noc změnila názor a usoudila, že soud by byl strašně těžký a že by do něj s námi nešla. Řeč peněz pro ní byla zřejmě silnější a tak Hikmet vytrvale nabízel svých třicet miliónů. Ve vzrušené asi půlhodinové debatě, kdy už nám začal lízt na nervy i překladatel, z kterého se vyklubal naprostý nacionalistický fanatik, jsme tentokrát veškeré nadávky pro jistotu používali v češtině. Když už se zdálo, že nám nic jiného nezbyde, zavolali jsme na ambasádu, která nám po konzultaci s advokátkou doporučila peníze přijmout. Nic jiného nám nezbylo, při takové inflaci by stejně po letech soudů z námi požadované částky nic nezbylo. No, nedá se nic dělat a tak ještě voláme Tibákům, kolik peněz mají poslat. Prý bude vše odpoledne poslané.
Esat si vyžádal druhý den české kuchyně a proto vyjíždíme do Migrosu znovu na nákup, tentokrát na smažák. Zjišťujeme, že na jeho účet peníze ještě nedorazili a začínáme být trochu na pochybách. Večer nám ale volá druhá skupina, že peníze jsou poslaný a vše by mělo být OK. Smažák Turkům chutnal ještě víc než bramboráky a aspoň tím jsme se částečně odvděčili všem za jejich pomoc.
25. den Pátek 20. srpna Erzurum
Napnuti jdeme k bankomatu. Peníze nejsou. Esat začíná být již docela nervózní, my ještě víc. Ani v bance nevědí, kde ty prachy jsou. Nevíme ani, odkud je posílali. Jak se zdá, bude nám muset půjčit a spoléhat se naši poctivost. Pro jistotu si tedy alespoň ofotil pasy a snažil se za nás získat nějaké záruky z ambasády, ale bezúspěšně.
Malaga u Fatiha je skutečně opravená a nevěříme vlastním očím. Opravdu jezdí, radiátor funguje. Cena se sice zvýšila o asi deset miliónů, ale to nám radost nezkazilo. Pohled na vzhled auta byl dost tristní, zejména pak na kapotu, která byla bílá a s ostatní černou barvou působila jak pěst na oko. Přední kryt úplně chyběl, jedno světlo bylo rozbité. Fatih nás ujišťuje, že by měla dojet až k nám.
Loučíme se s Esatem, ještě zajíždíme za Ibou a naše „dovolená“ v Erzurumu končí.
Ještě zpomalený průjezd místem činu a rychle odsud. Kvalita silnice sice nedovolovala přílišnou rychlost, odměnou za utrpení přes početné hrboly byla alespoň hornatá krajina. Údajné vojenské zátarasy u Elazigu, na které nás upozorňoval Esat, naštěstí neexistovali a tak jsme celkem v pohodě ujeli skoro tři sta kilometrů. Zoufalý byl jen pohled na stav benzínu a našich peněžek, díky kterému jsme z každého kopečka vypínali motor. I přes časté stoupání silnice celkově klesla o téměř pět set výškových metrů.
Nehodlali jsme jet přes noc, navíc jsme jeli na západ, tudíž proti sluníčko, které bylo velmi vlezlé a někdy se prakticky nedalo už řídit. Před jednou vesničkou asi 50 kilometrů před Sivasem vybíráme malý opuštěný lom za nocležiště. Ještě okolo chvíli kroužili nějací haranti na motorkách, ale brzy je zvědavost přešla.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
