0
0

Den 12

Další den bylo v plánu vyjet na horu Nemrut a vysápat se na vrchol. Nahoru vedou 2 cesty – východní a západní. Já si nevědomky vybral tu klikatější západní. No opravdu je to zátěžový test na stroj i nervy. Stoupání za utáhnutou vracečkou je tam tak prudké, že naložená jawka to ani na 1ku nerozdýchala, ale zastavit by znamenalo cestu dolu. Holt jsem ji párkrát podržel na spojku, ale vyjel jsem! Takže cestou nahoru napálená spojka a cestou dolu zas uvařenej hulící buben. Ale rozhodně to stálo za to. Ten výhled je nekonečně daleký a krásný. Kousek pod vrcholkem mají místní ,asi strážci pokladu, boudu s občerstvením a suvenýry. Po dalších technických potížích jsem se rozhodl cestu si malinko přikrátit a nezajíždět zkontrolovat hranice se Sýrií. Všude kolem se rozprostírají úrodná pole rozmanitých plodů. Jen problémy s benzínem, po nalití oleje do takřka prázdné nádrže mi čerpadlář oznamuje že právě došel. S omluvou mě zve na čaj, tím ale mazání nerozředím. To se opakuje i na další blízké pumpě, naštěstí další za rohem ještě trochu má a tak jedu dál. Navečír dojíždím k městu Osmaniye, kde si pro mě přes skůtraře a další kolemjdoucí přijíždí auto návádějící mě do servisu. Tam ale neumí anglicky nikdo ani škytnout, tak mi mechanik rukama nohama ukazuje, že bude muset motor rozpůlit a během zítřka, že to bude mít hotové. Zavezl mě ještě do laciného „cinar otel“ kde mi i propůjčili pračku, paráda. Ujeto 383km.

Den 13

Další den jsem spal dlouho jak to jen šlo, abych něco nahnal. Prvně jsem byl nucen použít turecký záchod a pak jsem šel obhlédnout město. Narazil jsem na banku – DenizBank, tak jsem si zašel vyměnit ještě nějaká éčka. Uvnitř ke mě přišel sekuriťák jménem Ismet a něco zadrmolil. Říkám: mluvíte anglicky prosím, on: ano jistě. Tak v celém městě neřekl nikdo ani slovo, a on si řekne klidně no jistě, co si vůbec myslíš?! Dali jsme se do řeči, objednal mi čaj, zařídil transakci a šel mě provést po městě. Neuvěřitelní lidé, cukrárny z nichž přechází zrak, všemožné zlatnictví, nádherný park kam místní chodí odpočívat a pojídat „bidži bidži“. Něco na způsob dřeně se želatinou a chutí rudé růže. Ismet říkal, že je to „natural ice“. Po návštěvě servisu jsme se domluvili, že až motorku dodělaj přivezou ji před banku a tlumočník Ismet vyřídil vše potřebné. Vyjíždět vzhledem k pozdní době už nemělo smysl, zůstal jsem další noc a večer mě ještě Ismet seznámil se šéfem, polic.inspektorem a jeho zástupcem. Ti neměli v hlavě nic jiného než Milan Baroš. Taky jsme navštívili různé obchody a jeho kolegy ve zbroji.

Den 14

Ráno jsem ještě došteloval vypínání spojky, naložil bágly, rozloučil se a vyrazil na cestu plný dojmů. Na semaforu vedle mě ještě zastavil cajt s varanem a nemohl pochopit co to mám na sobě (motorkářské kalhoty, boty, rukavice atd.), u nich totiž každý jezdí v keckách a tričku a taky jedou 30 u chodníku. Cesta byla pěkná, tak jsem ujel asi 200km a teprve mi v hlavě začalo vrtat, kam jsem dal pas. A to byla druhá pohroma – nechal jsem ho na recepci! Zastavil jsem ve stínu snad prvního obchoďáku co jsem viděl, abych se rozmyslel co dál. Vrátit se pro něj by znamenalo určitě den zpoždění a do toho se rozdrnčel telefon. Volal Ismet! Vzal jsem to a říkám co se stalo, jestli by mi ho nemohl poslat poštou do města kde budu další dny. Řekl že to zjistí a ozve se. Byl pátek tak jsem přemýšlel kam by to bylo asi nejlepší. Konečně zavolal a řekl, že mi pas může poslat po kolegovi do další DenizBank tak jsme se domluvili na město Bodrum, kde jsem měl být zhruba v pondělí. Uvědomoval jsem si riziko, ale co by to bylo za život bez trochy legrace. Další cesta mě už dovedla ke Středozemnímu rozzářenému moři a ten den jsem dojel do kempu Paradise podnikavého němce u města Anamur, kde jsem byl už takhle po sezóně jediným návštěvníkem. Najeto 339km

Den 15

Další dny jsem si už rozplánoval na menší porce vzdáleností denně. Projížděl jsem skleníkovými městy, kde pěstují banány, všude rostou kaktusy s bodlinatými plody. Občas je k udivení co kolem jede za přeložený náklaďák. Přes Alanyi jsem za bouřlivého hřmění hudby z reproduktorů autobusu a jeho doprovodu (asi nějaká slavnost) dojel do Antalye, kde jsem trochu pobloudil po městě. Zastavil jsem si na pláži na oběd a pokračoval do nedalekého kempu. Jak jsem později zjistil ten byl ve čtvrti kam se jezdí rekreovat rusové. Najeto 274km

Den 16

Pomalu jsem se od Středozemního moře dostával k Egejskému o kterém se píše, že má nejfotografovanější pláže světa. Voda je tady až tmavě modrá a utváří ohromnou podívanou, když se tříští o pobřežní ostré kameny. Před sebou jsem uviděl dřevěnou restauraci jak vystřiženou z karibiku ve které podávali modré kraby. Dal jsem si jednoho s výtečným salátem. Narazil jsem taky na jednu z oněch zmiňovaných pláží, kde jsem opravdu nevěřil svým očím jaké příroda vytvořila krásné úkazy. Podle mapy jsem namířil do města Dalyan, kde měl být kemp. Vyfasoval jsem pěknou chatku a šel pořídit nějaké suvenýry. Najeto slušných 291km.

Den 17

Nastalo pondělí, čas shledání se s pasem. Do Bodrum jsem to měl ještě kus, ale neměl jsem kam spěchat. Cestu zatarasilo sesypané kamení z hory a tak jsem jel po malé klikaté cestičce přímo podél zářícího pěnivého moře. Silnice mě zavedla i do horských kolíbaček, kde to jen oplívalo včelíny a jejich obyvatelstvem, naštěstí nijak dotěrným. Konečně jsem dorazil do cílového města, zastavil u krámku s motorkama. Po chvilce nevěřícného kroucení hlavou jednoho z prodavačů na čem a odkud že jsem to tam vlastně přijel, mi poradil, kde ve městě najdu onu banku, nabídl mi ještě útočiště a pomoc v případě poruchy. Banku jsem našel a po chvilce vysvětlování paní vytáhla můj pas a mě přepadla radost, že jsem se po zbytek dne už jen smál. Následoval nedaleký kemp, kde mě v noci za bouřlivých a hlasitých oslav posledního dne dovolené polských návštěvníků přepadl zase vztek a lítost, že jsem si nevzal špunty do uší. Najeto pohodových 201km.

Den 18

Ráno jsem byl po nočním zážitku rád, že můžu valit dál. Cestou jsem jel kolem pole s bavlnou, hned jsem si narval pro případ nouze o špunty do uší a pokochal se krásou bílých chomáčků s množstvím poletujících vážek, jako by snad na stráži. Večer jsem už dojížděl do Izmiru, kde jsem našel kemp. Město sice nemá dlouhou historii, ale dnes je to určitě velké obchodní centrum. Množství velkých kontejnerových nákladních i výletních lodí lemuje zátoku. Večer jsem se opět vydal na pochůzku, navštívil cukrárnu, koupil večeři. V kempu vedle mé chatky pan správce choval malé opičky a pobíhaly tam husy, kočky. Taková malá zoo. Najeto 255km.

Den 19

Chtěl jsem velké město trochu poznat tak jsem se projížděl a kochal se zajímavostmi. Zaparkoval jsem na kraji rušné ulice, všude kolem velký šrumec. Koňské povozy s kočáry zde vozí turisty mezi hustým provozem. Na každém rohu grilujou gyros, prodávaj nejrůznější zboží, ovoce. Zajímavé jsou vyskládáné Opuncie – plody kaktusů, pojízdné vytrýnky se sezamovým pečivem. Nespočet holičství, čističů bot a školáků ve stejnokrojích. O kousek dál byl velký park s „palmořadím“, sochy, tyčící se obelisk a muzeum historie a umění. Večer jsem po 171km dojel do kempu města Ayvalik.

Den 20 a 21

Tento den bylo na pořadí překročit v Cannakale zpět na evropský kontinent. Cestou jsem si udělal zastávku v Tróji, kde mi paní se suvenýry chtěla za motorku zapřáhnout velkýho Trojskýho koně. Po Cannakale následovalo Gelibolu na jehož okraji měla armáda velké parkoviště s vyrovnanými tanky. Opět jsem se setkal s ochotou místních, kde mi poradili kudy kam. Naposledy jsem se ubytoval v levném hotelu Hakan, kde jsem před odjezdem ze země ztrávil 2 noci. Najeto 206km.

Den 22

Ráno už jsem vyrazil definitivně směr Edirne a hranice s Bulharskem, chtěl jsem dojet do TIRstopu u Sofie ve kterém jsem spal na začátku cesty. V tom mě ovšem už dostilo „naše“ počasí a lilo jako z konve. Nechtělo se mi už ale zdržovat, tak jsem jel. Motorka občas zaprotestovala vynecháním zapalování, jak bylo navlhlé, ale hned se zase chytla. Musel jsem ještě zdolat mrazivé pohoří. TIRstop jsem samozřejmě nenašel a ještě mi takřka došel benzín. Nakonec jsem se zamotal uprostřed Sofie a já ocenil ochotu místního skútraře, který mě vyvedl za město směrem na Srbsko. Tam už jsem našel motel a celou noc se sušil. Ujeto 461km

Den 23 a 24

Další den stále pršelo a já sušil goretexové nepromokavé Oxtary opět nad plynovým vařičem. K polednímu, kdy stále pršelo, jsem se rozhodl vyrazil, přes Srbskou dálnici (jeden průjezd takřka 1000kč mýtné) směr Maďarsko, Slovensko a domu. Neměl jsem chuť už nikde platit za hotel tak jsem to dal na jeden zátah. 24 hodin v kuse, přes noc kdy mě jako tradičně uhořela patice na žárovku v hlavním světle, ale jinak hrdina jawa nezklamala, ikdyž bude samozřejmě potřebovat generálku. Šťastně jsem dojel až domu svých posledních 1226km.

http://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/turecko/tureckem-na-jawe-15632.html?kid=12794

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .