Po „drobných“ přípravách hup na koně a tradá na Istanbul. Ikdyž tam chceme být relativně rychle, Davo volí jako warm up trasu Starý Hrozenkov Zvolen. Tam ráno zjištuju, že jsem doma zapomenul malý techničák a zelenou kartu. No co. Mám sebou carnet a Evropa, až na vyjímky, už je jednotná. Pokračujeme přes Maďarsko na srbskou hranici. Jsem trochu nervozni,ale celnici jsou v dobré náladě a doklady od motorky je nezajímají. Povzuzen tímto přístupem volám domů, ať mi papíry pošlou rovnou do Istanbulu. Tam jsme za tři dny stejně jako kurýr od DHL. Takže dovolená začíná:-)
Jako tataři
Při jízdě Istanbulem se trochu zapotíme. Na styl ježdění je potřeba si chvíli zvykat. Klakson je běžnou součástí hry. Hraje se „tělo na tělo“ a kdo váhá nemá šanci. Po hodině maximálního soustředění se střídáme v malém pezionu s motorkářema z Bavorska, co míří taky do Afriky. Na den motorky vystřídaly mešity, bazaar a kebab sto krát jinak. Istanbul má
svou atmosféru…
Za kopečky
Volíme dálnici směr Ankara. Připadám si jako na velkém obchvatu Vítkovic. Po cca. 150ti km uhýbáme na 140ku. Tam je to veselejší. Cesta se začíná klikatit a stoupat do kopečků. Projíždíme vesničky, kde čas se zastavil před několika desetiletími, ale místním do vůbec nevadí. Jsou přáteští, zvou nás na čaj a kdybychom mluvili turecky bavíme se tam o Barošovi ještě teď:-) Nádhera začíná od Mudurnu, kde si dáváme kratší offroad, abychom se dostali na hřeben. Nádherný kopcovitý kraj, pocukrovaný borovicema jako na dlani. A to je jen začátek. Při přejezdu pohořím Centrálního regionu nevíte jestli se máte soustředit na vychutnávání serpentin nebo na výhledy do údolí. Krajina nás dostala, tak stanujeme a při kotlíkové večeři sledujeme západ slunce.
V neděli nás čeká rychlejší průjezd prosluněnou krajinou nekonečných lánů sklizeného obilí. Když vidím místní na malých traktůrcích, spekuluju jak dlouho jim může trvat jejich obdělání. Při průjezdech kolem vesnic ovšem traktůrky zastavují a šoféři nám a naším strojům uznale pokyvují. Pokud zastavíme, s navývající vzdálenosti od Istanbulu přímoúměrně roste i počet zvědavců a začíná turecko-anglicko-německo-česká konverzace. Nikdo nikomu nerozumí, ale všichni mluví, gestikulují a usmívají se. V podvečer už fotíme panorama Kapadoki.
Velcí cestovatelé Kappadoki netřeba představovat. Zjednodušeně, je to takový turecký Adršpach:-) Stanujeme vedle staršího něměckého páru a u snídaně nám sympatická paní vykládá jak cestovali z Aljašky do Ohňové země. Během výšlapu kaňonem k vyhlíkovému městu Uchisar si dáváme čaj s francouzkým párem co loni cestovali rok Asií, Jižní Amerikou a Austálií. Večer v kempu potkáváme cyklistu, co má namířeno do Číny.
Cestovat je přece tak normální:-)
Hned jak se z toho vyspíme, pokračujeme po bočních cestách (8XX a 8YY) stále do žluta laděnou krajinou k horám. S přibývajcí nadmořskou výškou se cesta víc klikatí a krajina se víc zelená. V průsmyk (1956 m.n.m.) si vychutnáváme výhled do hlubokého údolí. Poté pozvolna a nerušeně sjíždíme téměř sto kilometrů. Provoz nabývá až s rovinou u města Karhanmammaras.
Za těch sedm dní a zhruba 1500km můžeme říct, že Turecko je země přátelských lidí, čaje, zajímavé krajiny a velkých vzdáleností…
http://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/turecko/tureckem-aneb-sedmero-horami-14749.html
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.