Tuniským Maghrebem II.

Budík zvoní ve 4:30, rychle balíme a doufáme, že se do žaludku v tuto časnou hodinu vejde alespoň část snídaně. V 5:30 odjíždíme od hotelu směrem dál na západ k hranicím Alžírska. Na východě se začíná objevovat světlý proužek a my pospícháme, abychom stihli východ slunce nad solným jezerem Chott-el-Djerid.

V oázách

Hlavní dopravní tah vede přes město Kebili, které je nechvalně proslulé svým obchodováním s otroky. Zde byla jejich přestupní stanice mezi domovskou černou Afrikou a cestou na pobřeží, kde byli prodáni do otroctví. Jejich cesta vedla z Kebili do Gábes a pak na Djerbu. Přes vyschlé jezero vede asfaltová silnice. Ve chvíli, kdy to vypadá, že slunce už už vystoupí nad obzor, zastavujeme a fotíme ten každodenní zázrak začátku nového dne. Do té doby šedivá barva soli na dně jezera se začíná měnit v růžovou a pak ve sněhobílou. Slunce se krásně odráží v loužích, které ještě nestačili vyschnout.

Teplota se pohybuje kolem nuly! Jsme už jen pár kilometrů od pouštní oázy Tozeur, kde nás čekají připravené jeepy směrem do pouště. Tato oáza působí poklidným dojmem. Je čas sklizně datlí a skutečně je vidět, že všechno dění se točí právě kolem této činnosti. Palmy jsou doslova obalené trsy datlí – jsou jedny z nejvyhlášenějších v celé severní Africe! Přestup z mikrobusu do jeepů se děje bez problému, a tak za pár minut už vjíždíme na vyschlé dno dalšího solného jezera. Řidiči jsou samozřejmě znalí okolí a bohužel i žaludků turistů. Vybírají ty nejkrkolomnější trasy a neomylně nás vezou téměř až na hranici s Alžírskem. Sedím úplně vzadu na kozlíku a jen se modlím, aby v pořádku přečkala má kostrč. Právě zde jsou nejvyšší tuniské pouštní duny, mezi kterými jsou ukryty kulisy nejslavnějších scén z filmové ságy „Hvězdné války“! Je až s podivem, že i zde, kde není několik kilometrů kolem dokola civilizace, se při každém zastavení auta jako zázrakem objeví berberští prodavači pouštních růží a přívěsků.

Na obzoru se rýsují východní výběžky severoafrického pohoří Atlas. Na jeho svazích pak tušíme horské oázy Chebika, Tamerza a Midés. Teplota je už hodně vysoko, horký vzduch nad obzorem se začíná tetelit a já vidím svou první fatu-morgánu! Zdá se mi, že vidím jet kolonu kamiónů. To je to postižení z práce!!! Výstražně cedule u cesty varují před přecházením velbloudů přes cestu! Po chvíli jich skutečně pár vidíme, jak poklidně spásají tu neuvěřitelně kamenitou poušť! Přijíždíme do horské oázy Chebiky.

Šplhám na kopec nad oázu, vidím už alžírské území – podívat se tam tak někdy! Skály mají krásné oranžové zbarvení, obsahují velké množství fosílií a ve svých zářezech, kudy protéká říčka skrývají palmy a i malá políčka! Kousek života v této krásné, ale neúrodné krajině. V 60.letech 20.století tuto oblast postihly přívalové deště a zničily většinu obydlí. Místní berbeři si nelámali hlavu s opravami, prostě vedle postavili obydlí nová a ruinami po zničujících deštích teď provázejí turisty.

Jeepem se vracíme zpět k minibusíku a uháníme na sever směr Kairouan. Začínám být nevrlá ze zběsilého tempa cestovní kanceláře. Začínám si říkat, že takhle už nikdy! Do Kairouanu je to dalších 300 kilometrů. Po levé straně nám ubíhají vrcholky Atlasu a po pravé ruce pozoruji měnící se poušť. Přibližně sto kilometrů před Kairouanem se poušť začíná měnit v úrodnou půdu – zemědělské srdce Tuniska! Konečně vidím, odkud pochází ta neuvěřitelně ostrá papriková pasta harissa.

Téměř až se západem slunce přijíždíme do čtvrtého nejposvátnějšího města islámu – do Kairouanu. Času je málo, do mešity s pravděpodobně nejstarším minaretem nás nepustí. Zlobím se, ale nedá se nic dělat. Kupuji alespoň dárky v jasně nejlevnějším obchodě v celém Tunisku. Do sbírky mi přibývá další bongo, tentokrát keramické. Fotím už osvětlenou Velkou mešitu. Jsem neuvěřitelně nazlobená a zapřísahávám se, že výlet od CK již nikdy! Na hotel v Sousse přijíždíme kolem 20.hodiny! „Dezinfikuji“, dáváme vynikající tuniské červené víno a já tak silně brblám proti stylu poznávání země s cestovní kanceláří, že nám průvodce nabízí ještě jednu cestu do Kairouanu, v rámci výletu „El-Jam, Kairouan“. Polomrtvá pak usínám – venku se už neslaví, a tak doufám v klidnou noc!

Mahdia

Dnešek se snad bude nést v klidnějším tempu. Trochu si přispíme a kolem desáté vyrážíme znovu na vlakové nádraží poblíž přístavu. Tentokrát platíme necelých 5TDN za zpáteční jízdenku do Mahdie. O Mahdii se tvrdí, že má nejčistší pláže Tuniska. Nevím, nedokáži posoudit, ale mohu říci, že má nejpoklidnějších medinu. Opět procházíme kolem další Velké mešity, fotíme zelenobílý minaret mešity Mustafy Hamzy a z hradeb pevnosti Borj el-Kebir fotíme starý Fatimovský přístav z 10.století.

I v tomto městě si rozšiřuji svou sbírku fotografií tuniských dveří. Jsou fascinující, vyrábí se většinou z olivového dřeva a každé jsou originálem – nádhera! Na jednom z minináměstíček dáváme gyros a přeslazený „la mentha thé“, tak typický pro severní Afriku! Do Sousse se vracíme ještě za světla, můžeme tak ještě jednou projít trhem uvnitř mediny. Asi nejaromatičtějším místem je místo rybího trhu. Jen tak bloumáme ulicemi.

Večer po večeři zkouším navštívit zdejší kavárnu, kde si chci dát mátový čaj, dopsat deník a chvíli si číst. Byť jsem se dočetla, že žena bez doprovodu muže je zde považována za neslušnou, užívám si zde celkem poklidné chvíle. Jen kdyby nebyla taková zima – na košili a svetru mám už i windstoperovu bundu.

Tunis a Kartágo

Ráno opět nasedáme do minibusíku s tím, že se vydáme po přímořské dálnici na sever, do oblasti hlavního města a ruin jednoho z nejmocnějších měst antiky. Okolí hlavního města Tunisu je kopcovitého rázu. Na okraji města vjíždíme do klasické ranní dopravní zácpy. První naší dnešní zastávkou je „modrobílé tuniské Santorini“ – městečko Sidi Bou Said.

Den je jako vymalovaný, sluncem zalitý, ale chladný. V ranním světle procházíme mezi modrobílými domy se zelenými zahradami. Přes moře fotíme poloostrov Cap Bon, uvědomujeme si, že všude tady okolo nás kdysi bylo slavné Kartágo, než bylo r.146 př.n.l. zničeno Římany ve Třetí punské válce. Dnes je to jedno z nejbohatších míst v Tunisku, nacházejí se zde velvyslanectví, čtvrtě, kde žijí výhradně cizinci, ale hlavně je zde prezidentský palác – je proto třeba si dávat pozor na focení, všude v křoví hlídají ostří hoši.

Procházím městečkem Sidi Bou Said a vysloveně se těším až si dám svou ranní kávu ve vyhlášené kavárně Café des Nattes, kterou proslavili avantgardní umělci. Opravdu krásná kavárna s výzdobou připomínající historii tohoto místa. Město je poklidné, ale dovedu si představit jak rušné musí být v turistické sezóně.

Kolem prezidentského paláce míříme k Antoniovým lázním. Tyto ruiny připomínají největší lázně Afriky, pocházející z 2.století. V areálu jsou k vidění i zbytky punských hrobů. Po prohlídce ruin si sedám mezi římské sloupy a čtu si o tomto místě. Na rozlehlém území jednoho z nejmocnějších antických měst je dnes křesťanská katedrála sv.Ludvíka, několik archeologických nalezišť, prezidentský palác, předražené městečko umělců. Dopravu z hlavního města sem zabezpečují vlaky, které mohou zastavit dokonce v šesti různých stanicích – tak rozlehlé bylo původní Kartágo. Vše lze přehlédnout z kopce Bysra. Znovu si říkám jak příznačné je rčení: „Všechna sláva, polní tráva!“ – zbyly jen ruiny, křoví a tráva!

Odpoledne míříme do Tunisu. Těším se na vyhlášenou medinu, ostře kontrastující s Ville Nouvelle. Do města vjíždíme ulicí koho jiného než Habiby Búrgíby. Nořím se do ulic souqu. Všude obchody se suvenýry, místní pokuřující nargile, děti pojídající arabské sladkosti. Uháním s batohem na břichu jednou z hlavních uliček, až se přede mnou vynořuje východní ochoz Velké mešity, která je největší v Tunisu, pochází z 8.století. na nádvoří chvíli usedám a čtu si v průvodci. Čas mě ale tlačí, a tak pokračuji dál kolem komplexu tří medres. Místní mi nabízí zcela „přátelsky“ vyhlídku ze střechy na celou medinu, nemám ale čas s ním smlouvat, a tak zdvořile odmítám.

Několik hodin na Tunis je málo, má zloba na služby CK se zvyšuje – opravdu už nikdy! Ještě obdivuji architekturu Ville Nouvelle, která mě zaujala už v marocké Casablance – je zde ale více zachovalá! Na hlavní třídě sedí v kavárnách už i ženy – inu hlavní město je vždy o něco napřed! Na sraz u busíku docházím jen taktak. Popojíždíme k muzeu Bardo. Opět za 1TDN si mohu nafotit římské mozaiky, islámské dlaždice nebo nálezy z potopených vraků. Osobně muzea nevyhledávám, ale toto stálo za to. Krásně mi tato prohlídka dotvořila obrázek toho, co jsem doposud viděla.

Projíždíme okrajovými chudinskými čtvrtěmi a slumy Tunisu. Náhle město končí a za dvě hodiny jsme opět v Sousse. Zítra je před námi poslední poznávací den.

Ještě jednou Kairouan

Touha vidět ještě jednou Kairouan mě přiměla, abych naposledy sedla do minibusu. Podnikám tedy ještě jednou cestu do El-Jamu, kde si zatímco ostatní prolézají koloseem, fotím místní neturistický trh. Slepice se svázanými nožkami a čerstvě useklé beranní hlavy jsou jeho povinnou součástí. Po osmdesáti kilometrech vnitrozemím jsme konečně v Kairouanu – podruhé! Nejprve míříme k Aghlabovským nádržím z 9.století, které zajišťovali trvalý přísun vody i v době sucha. Po rekonstrukci byly nádrže zpřístupněny i turistům. Konečně nastává chvíle, proč jsem do Kairouanu přijela ještě jednou – návštěva Velké mešity. Fotím nádvoří s minaretem z počátku 8.století, krásné arkády chodeb, poočku nakukuji do modlitební síně. Zajímavé jsou i hlavice sloupů, které většinou pocházejí z jiných staveb, pohanských i křesťanských. Nemohu se vynadívat – odměnou je mi i hlas muezzina, který právě začíná svolávat věřící k modlitbě.

Míříme i do svatyně Závije Sídí Amr Abbády. Toto mystické místo je místem posledního odpočinku světce. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst Tuniska. Říká se, že kdo toto místo navštívil sedmkrát jakoby jednou navštívil Mekku. Zacházíme ještě na okraj mediny, ale necítím se v ní dobře, a tak se bavím focením minaretu Velké mešity přes místní hřbitov.

Závěrem

Za pár hodin budu sedět už v letadle, doma prý nasněžilo. Ještě netuším, že domu poletím téměř deset hodin s mezipřistáním na Djerbě a v Budapešti. To vše s nejhorší leteckou společností spřátelených aerolinek Nouvellair. S konečnou platností ale už teď vím, že prostě cestovky už nikdy k ničemu nevyužiji!

Nicméně jsem ráda, že jsem tuto cestu podnikla, zjistila jsem, že mohu cestovat sama a nemusím čekat jestli se mnou někdo pojede. Vždycky se totiž najdou lidé, kteří si se mnou rádi popovídají a třeba ujdou i kus cesty se mnou … což bylo zjištění, které jedině podtrhlo příjemný pocit z přátelského severoafrického Tuniska!