0
0

Úvodem

Jak já ty úvody nerada píšu! Pořád to stejné. Letos tedy snad jen poznámku: jedeme na delší dobu, delší trasu, vezeme s sebou i stan, dostali jsme skládací stolek a koupili jsme si samonafukovací (teda spíš dofukovací) karimatky. A nevezeme tolik jídla, protože do Černé Hory se to nesmí.

Neděle 4. 7. 2010, den první – 899 km

Už ani nevím, v kolik zvonil budík. Důležité je, že přesně podle plánu vyrážíme v nekřesťanských 2:30. EL-Gině zadáme Záhřeb, aby ji z dnešního opravdového cíle předčasně nekleplo. 470km a my víme, že krát dva. 2:44 nastává první dnešní překročení státní hranice (CZ/A). Ve 4:28 usoudíme, že je nejvyšší čas na snídani – řízek z kufru, a o hodinu později musíme stavět znovu. V 7:09 překračuje druhou hranici (A/SLO). Dojíždíme nějaký pomalý favorit z Pardubicka. Navigaci u něj nevidíme a jejich rychlost odpovídá tomu, že jedou poprvé a podle mapy. Těch se radši nedržme, orientují-li se v mapě jako já. V 7:20 před Mariborem nás bohužel neslyší, když na ně máváme a voláme, aby tam nejezdili, že tam taky potřebují „vignette“. Zjistí to pozdě a musí se otáčet, čímž se rázem ocitáme ve vedení. Když pojedou za námi… Ale nestíhají. Míša se usmívá: „Ten bude bloudit!“ Jako my tenkrát. V 8:06 je potřeba opět provést úkon, k němuž nutně vede dodržování pitného režimu.

V 8:20 narážíme na frontu před dnešní poslední hranicí (bodejť, třikrát a dost). Po deseti minutách vidíme náruživého čtenáře ve službách slovinských celníků, proto předložíme OP. Těmi listovat nemůže, nezbývá mu tedy, než nás odmávnout. Po dalších 10 minutách projdou tytéž doklady i u Chorvatů. Hned za hranicemi Míša zpozorní – minule jsme tady najeli na dálnici. A jak je vidět, chybami se člověk učí. (Jenom blbec se učí vlastními chybami.) Za rok tudy trefí už i ten favorit.

Stejně však v Krapině najíždíme na dálnici, ovšem úmyslně. Odtud do Záhřebu se platí 40KN mýto, Krapina leží v 1/3 cesty, ovšem platí se pouze 20KN. 8:48 začíná objížďka, oproti předloňsku však značená. 9:30 zaplatíme za mýto 18KN. Hurá, zase něco v akci? Narážíme na druhou objížďku (a dělám dobře, že objížďky přestávám počítat). Jsem dotázána, zda vydržím s čůráním až za Karlovac. Nechápu a je mi vysvětleno: „Nerad bych zase zapadl.“ Srdečně se zasmějeme při vzpomínce na minulou cestu touto trasou, kdy Chorvati ještě nepoužívali slovo OBILAZAK.

1:38 si dopřejeme minipauzičku a v 12:20 pauzičku trochu větší u vyhlídky na Plitvická jezera. 12:40 začíná zlobit El-Gina. Brzo… Polohu ukazuje, ale chybí kilometry, směr, cíl, čas… „Nelze ukázat cestu, počáteční bod je izolován.“ Nerozumíme jí, ale při představě, že dosloužila, se opravdu izolovaní cítíme. Hororovou krajinu, jak si ji pamatuju, nepoznávám – všude je víc zeleně a opuštěném odpočívadle hlídá černý pes (kde je mrtvej kostelník?) toi toi budky. A protože nemáme kost a paštiku mu teda nedáme ani omylem, musíme si odskočit později ve volné přírodě. Ve 14:50 v KNINU se ocitáme na cestě, kterou už neznáme. Naštěstí navigace se vzpamatovala. 14:55 fotíme nějaké jezero, 15:30 fotíme další jezero a připustíme do něj trošku vody. Projíždíme městečky a na kandelábrech nás upoutá vánoční výzdoba. Myslíš, že to večer svítí?

Opět musíme na dálnici, protože tam na nás čeká benzínka s GPL. 16:43 se pumpař v MOSORU asi ptá, kolik se tam vejde. Tlumočím Míšovu odpověď: Twenty, osmičku si odpouštím, a když se čerpadlo zastaví na 13, pokrčíme rameny a myslíme na to, že musíme hledat další pumpu podstatně dřív. 17:28 nacházíme směrovku ke 2km vzdálené pumpě. Vydáváme se do kopce mezi zahrádky, ale nikde nic. Prdíme na to, otáčíme se a na opuštěnou benzínku s lepším čerpadlem nakonec narazíme.

18:06 přichází SMS, že už nás v ŽIVOGOŠČE čekají. Máme přijet v osm a zbývá 7km, pokusíme se je najít a překvapit. Jsme ovšem neúspěšní, protože se skrývají v odbočce, kterou jedinou jsme zavrhli, protože vypadá ošklivě a slepě. Předáme nákup, posedíme, pokecáme, zajdeme si na zmrzlinu (jestli chodí pořád sem, tak se nedivíme, že Andrea nesouhlasí s naším tvrzením, že SLADOLED je podstatně lepší než GELATO). Usínáme sice na zemi, ale v apartmánu, což se nám ještě na žádné tour nestalo a asi jen tak nestane.

Pondělí 5. 7. 2010, den druhý – 207 km

7:00 vstáváme později než jedni domácí, ale dřív než druzí domácí, posnídáme, plácáme se u vody, lovíme mořské okurky do síťky, abychom prozkoumaly (s Andreou a Štěpi) jejich ošklivost a v nesouladu s plánem (ale v souladu s přesvědčením) v příjemné atmosféře civilizovaně (na jak dlouho naposled?) poobědváme.

13:10 odjíždíme a za čtvrt hodiny zase fotíme nějaké jezero. 14:22 překračujeme další hranice a ocitáme se na asi 5 kilometrů v Bosně a Hercegovině. Abychom mohli říct, že se naše nohy dotkly zdejší půdy, aspoň se u silnice vyčůráme a ve 14:35 se opět vracíme do Chorvatska. Místní jsou kontrolováni, ale nás si nikdo moc nevšímá.

15:00 navštívíme město STON, které se pyšní masivními hradbami. Procházku kolem nich odhadujeme na celý den, tolik času nemáme, a navíc v 37°C šplhat někde do kopce? Aspoň tedy fotodokumentace a po 20 minutách odjíždíme. Po dalších třech fotopauzách a jedné záchodové sjíždíme dozadu do zálivu pro LPG. Opět bloudíme mezi zahrádkami, ale už si pomalu zvykáme, že k pumpě se v Chorvatsku jinak nedostaneme.

17:10 vyřešíme parkovací problém v DUBROVNIKU. Polák odjíždí a nechává nám pakovací lístek. Proč? Vždyť je jen na půl hodiny. Automat chce drobné, které nemáme, takže lístek se hodí, když se vydáváme hledat nejbližší trafiku. Rovnou kupuju dva hodinové lístky a při podrobném čtení zjišťuju, že čas, který musíme zaškrtnout, není konec, nýbrž začátek parkovací lhůty. Lístek od Poláka tedy neplatí půl hodiny, ale od za půl hodiny ještě hodinu. A tak se s prosíkem vracím do trafiky a zkouším jeden lístek vrátit, protože ho nepotřebujeme. Paní má pochopení a my deset KN na kopeček zmrzliny. Město je pěkné (však taky figuruje na seznamu UNESCO), lákají nás hradby. Jenže naše touha není tak silná, abychom dali za osobu 70KN, když jsou hradby sotva poloviční než ve Stonu (a tam stály 30). Za každé nenavštívené hradby během dnešního dne si kupujeme „sladoled“. Zmrzlinář nás obsluhuje česky a směje se: čágo bélo, šílenci. Na parkovišti nám blokuje výjezd nějaké místní auto, ale po chvíli přibíhá řidič, který tam jen čeká, než mu někdo uvolní místo.

Kousek nad Dubrovníkem povečeříme typicky česky – paštiky a užíváme si nádherný výhled. Blíží se setkání s černohorskými celníky a nám nezbývá, než čekat, zda vyčmuchají konzervy schované ve spacácích nebo paštiky a sirupy pod sedadly zamaskované náhradními botami a lehátky.

20:14 po čůrací pauze přijíždíme k hranicím. Chorvatům stačí pasy, Černohorci si kromě nich nechají ještě předložit zelenou kartu a zaplatit 10E ekologickou daň. A taky otevřít kufr. Naskýtá se pohled na spacáky, batohy, židličky, karimatky, míč… a Michal umně vysvětluje: camping. Celník mávne rukou a možná slyší, jak nám spadl kámen ze srdce.

Za hranicemi narazíme na benzínku s plynem. Skvělé. Jen El-Gina má zase nějaký problém. Silnici jasně vidíme na displeji, ale šipka pochoduje jednou vpravo od ní, chvíli vlevo, občas přeskakuje i státní hranici. Po pár minutách se na pár minut chytá a situace se opakuje. 21:00 parkujeme a jedeme se poohlédnout do parku. Proč asi? Fífa splývá s auty, což je jedině dobře, ale nesmíme být moc nápadní, takže bez čištění zubů a stěhování. V Černé Hoře je divoké nocování taky zakázáno, ale co bychom ještě kde hledali? Tady, ve městě HERCEG NOVI jsme dobře ukrytí..

Úterý 6. 7. 2010, den třetí – 219 km

Co nejméně nápadně opouštíme nocležiště v 6:15, skvěle naladění, což nelze říci o navigaci. Ukazuje opět nějaké nesmysly, asi z toho důvodu, že Montenegro není prioritní lokalitou v jejích mapových podkladech. Nevadí, aspoň nějakou cestu zná, ale té my se držet asi nebudeme. Stoupáme dle směrovek u silnice, pět minut před sedmou si nad BOKOU KOTORSKOU vyčistíme zuby a pěna z Colgatu se vpíjí do černohorské půdy, všude kolem posázené hornatou nádherou. Zdejší silnice vypadají jako cyklostezky, sice mají relativně pěkný asfalt, ovšem bez vodorovného značení. Asi by dost dobře nešlo namalovat na silničku o šířce 1,3 jízdního pruhu pruhy dva.

Před osmou hodinou mizí i ona cyklostezka, jen štěrk a nesnesitelné množství zvířeného prachu při rychlosti 15km/h. Starý povrch (byl-li jaký) už není a nový ještě není (a hned tak asi nebude). U nás by silnice byla zavřená ještě půl roku po dostavení a čekalo by se, až nějaký vhodný potentát při vhodné příležitosti slavnostně přestřihne pásku, a v Černé Hoře je silnice průjezdná (a značená!!) i pět let před dokončením.

Na další křižovatce už směrovka chybí, a tak se vydáváme tím směrem, kterým jedou všichni. Další nezvyklou podívanou představují cestáři v reflexních vestách, kteří zahradními motyčkami okopávají okraje vozovky. A pak že my jsme Kocourkov! Kam jedeme, kdy tam budeme a jaká bude cesta, to by nás opravdu zajímalo, ale není, jak to zjistit.

Hele, blížíme se nějaké cyklostezce, která je v mapě a po které jsme asi měli jet. Ale tudy jsme si cestu zkrátili asi o 10km. Jenže času jsme potřebovali neúměrně víc. Ale ten zážitek nic nenahradí. V půl deváté fotíme jezero u Nikšiče (aspoň doufáme), snídáme a bereme konzultační hodiny u našeho atlasu. Navigace celou dobu před Nikšičem ukazovala jezero a teď, když jsme u něj, jezero na displeji prostě není. Ach jo. Ale podle mapy je to dole opravdu NIKŠIČ.

Zaujme nás směrovka k památnému mostu a chceme ho dole najít, stejně jako nějaký market. Projíždíme pomalu a hledáme. Přijedeme na CAREV MOST, ale vůbec se nám nelíbí. Přesto ho fotíme, odskočíme si a pokoušíme se domluvit s El-Ginou. Žabljak nezná ani jeden (a to jsou minimálně dva), proto ukončujeme její trápení, vypínáme a ukládáme k několikadennímu spánku. Stačit nám musí atlas, turistická mapa a směrovky. Navíc v Černé Hoře těch silnic zas tolik není.

A pokud ano, tak jsou buď ve stavbě, nebo vedou kamenolomem, v němž panuje čilý pracovní ruch, jako např. ta, po níž se vracíme do NIKŠIČE. Tankujeme, nakonec narazíme i na market (nakupovat v obchůdcích z garáží a zahradních přístřešků se nám fakt nechce). V obsluhovaném úseku nám paní nechce prodat chleba, protože je tvrdý, a tak bereme ten přímo z pekárny. V autě se dočítáme, že most, který jsme viděli, není ten, který byl značený, a tak obracíme a jedeme hledat most. Orientujeme se podle krávy uvázané u chodníku, jedeme tedy dobře. Cedule říká, že most bude za 4km. První odbočka je ještě značená, ale pak už nic. Vyzkoušíme všechny polňačky vedoucí z poslední křižovatky, ale máme smůlu. Stejně dopadl i Francouz s karavanem, který se taky otáčí. Bez mostu se dá žít, ne?

Když opouštíme Nikšič, opouštíme i mapu, ale směrovka tam byla, není tedy co řešit. Stoupáme uzounkou cestičkou mezi kopečky, připomínajícími zčásti Slovensko a zčásti Švýcarsko, ovšem v údolích občas nestojí jediná chalupa. Hory bez civilizace, ale cesta s novým povrchem. Značený je kaňon Komarice, zkusíme ho najít? Asi to nakonec bylo to údolí, v němž se ze zatáčky vyřítilo jihomoravské auto.

Vjíždíme do NP DURMITOR, hned nás vítá lanovka. Vachrlatá, skřípavá, ale o to lákavější. Ptáme se obsluhy, za kolik jezdí. 7E zpáteční? Super! Ale bohužel nás dneska nesveze, ukazuje na nebe, asi protože se dělají mraky. Zítra. No jo, zítra… jezdí od 10, čistě teoreticky by se to dalo stihnout.

Před druhou vjíždíme do kempu, resp. na zahradu za barákem majitele. Pár chatiček, dvě auta a prázdná recepce. Mladík, který nás kasíruje, je poněkud bojácný. 2E za osobu plus 1E rekreační poplatek, za auto ani stan se neplatí. Tak to je víc než slušné. Po chvíli si uvědomíme, že na hranicích je možno celníkům požadovati potvrzení o ubytování. Mladík ovšem kroutí hlavou, očividně nerozumí. Ve spásném okamžiku přijíždí auto. Chlapec ukazuje: mother. Ale ani s mother to není zrovna jednoduché, anglicky nerozumí, rukama nohama by to chtělo větší trénink. Michal machruje se slovíčkem štempl. A vida, mother pochopí. Ačkoli německy taky neumí. A my si už budeme navždycky pamatovat, že doklad se řekne račun. Přesto všechno se jí, a to už rovnou česky, zeptáme s mapou v ruce na Černé jezero (zde Črno jezero). Vysvětlí svou mateřštinou cestu a bez problémů jí rozumíme – číslovky jsou stejné, kilometr se řekne kilometr a zbytek tak nějak sám vyplývá.

NP Durmitor, jehož součástí je i Černé jezero, figuruje na seznamu světového dědictví. Zaplatíme vstup a parkovné, projdeme se k jezeru, celé ho obejdeme a příjemně unavení se vracíme do kempu. Tam mezitím vedle nás přibylo zlínské auto. Postavíme stan, nafoukneme karimatky, uvaříme v kuchyňce párky, povečeříme u stolečku, zahrajeme si člobrdo a karty. Mezitím se do kempu trousí cyklisté, bezradně se rozhlížejí a mother je posílá dál a výš. Velmi rychle pochopíme, že jsou to Češi, a další už posíláme nahoru rovnou sami, poté, co přikývnou na otázku, zda hledají autobus.

V půl osmé jdeme na výzvědy, okouknout, kam se sjížděli ti cyklisté. Horní kemp je naprosto přeplněný, tři české autobusy, dva mají přívěs na kola. Jak se s tím sem dostali tou cestou necestou, nám zůstává záhadou. Po obchůzce se vracíme na ubikaci, kde mezitím přibyl ještě jeden krajan, tentokrát na motorce, a támhle to auto je z Prahy. Samý Čech. A taky nějaký Němec s docela podivným vozítkem. Osprchujeme se a zalézáme do stanu. Začíná poprchávat, pro jistotu ještě víc vypneme vrchní plachtu stanu a doufáme, že tento dědeček mezi stany, z nějž odpadává páska podlepující švy, přežije a že nepřijde průtrž mračen. Přijedou ještě další motorkáři, posedí, pokecají, ale kolik je hodin, to nám už může být jedno.

Středa 7. 7. 2010, den čtvrtý – 173 km

V šest hodin se budíme, kolem nás je nějaký humbuk. Do sedmi si netroufáme vystrčit nos ze stanu, jen skládáme úlomky toho, co slyšíme, dohromady. Nedivíme se tedy, že před naším stanem stojí auto s nápisem POLICIJA. Zlíňáci si postěžují – někdo jim přes noc ukradl kola a odnesl i trika a ručník ze šňůry. Ještě se přivolává inspektor a my pomalu začínáme balit. Ne že bychom měli špatné svědomí… Stan je ovšem mokrý a na sluníčko to nevypadá. Ani na lanovku. Bohužel. Po chvíli se Oskar umoudří a pomalu nám osuší stan a podlážku.

Mezitím dorazí typický Columbo – staré rozkřápané auto bez kliky u řidiče. Otevírá si prstem zastrčeným do nevzhledné díry na místě kliky. Podle mého má na sobě domácí tepláky a triko, ale Michal mě přesvědčuje, že jsou to slušné kalhoty. Jenom baloňák, doutník a pes tady nějak chybí. Komunikace očividně vázne, takže mnotorkář sjede do Žabljaku, vezme slečnu z IC, která hovoří anglicky a všichni se odeberou na služebnu sepsat protokol. Mother je naprosto zděšená a vyplašená, všechno nám líčí a my jen přikyvujeme. Rozumíme jí sice každé desáté slovo, ale to nejdůležitější nám řekly oběti. Přestěhovali se včera z horního kempu, protože by tam neměli klid se zájezdy, to je teda veselý začátek dovolené. Bohužel, nejsme si jisti, jestli ta kola měli zamčená.

9:57 odjíždíme z kempu a víme, že tady bychom se dneska neuvařili – 13°C. Vlezeme na IC v Žabljaku. Další navštívené íčko do sbírky, i když vidíme, že tady vůbec nic nemají. Abychom nevypadali jako burani, položím obligátní otázku: Postcards? Samozřejmě víme, že tady je neseženem. Nakonec vybereme ne zrovna nejlepší, ale jiný není, pohled na poště.

11:00 děláme půlhodinovou přestávku u mostu přes řeku TARA, jejímž kaňonem jsme projížděli. Dorazivší český autobus je nám důkazem, že to, co nabízejí cestovní kanceláře, trefujeme naprosto přesně. Na mostě se chystají frajeři skákat bungee jumping. Nic pro nás, to už bych radši seděla v tom raftu na hladině Tary, který pozorujeme dalekohledem.

Míjíme ceduli, která zve do kláštera sv. Michala, který by si Michal rád vyfotil. Pouhé tři kilometry. Zapomínáme ovšem, že jsme v Černé Hoře a že jakákoli značená odbočka z hlavní silnice je svým terénem vhodná maximálně pro naši stodvacítku, kterou jsme z pochopitelných důvodů nechali doma. Pruďák dolů se šotolinou a šutry tedy nesjíždíme, přece jen bychom rádi, aby Fífa ještě nějakých pár tisíc kilometrů zvládla.

13:02 platíme vjezd do NP BIOGRADSKA GORA. Než dojedeme k parkovišti, obejdeme jezero a projdeme se panenským pralesem, ukazují hodiny 14:45. Národní park zaplavují turisté z autobusu, který jsme potkali u Tary (kdo kopíruje čí trasu??) a my se vydáváme do černohorské metropole silnicí vedoucí kaňonem řeky MORAČA.

6:20 spatříme na jediné silnici (druhá by byla zajížďkou 120km) kolonu. Místní se otáčejí a vypadá to, že jedou najisto. Jedeme za nimi, protože oni to tady přece na rozdíl od nás znají. Přejedeme mostek, stále po asfaltovém povrchu. Pár metrů od okamžiku změny směru Míša vytřeští oči: „Ty vole! Já debil! Zapomněl jsem, že jsme v Černé Hoře. Myslel jsem si, že pořád bude takovej asfalt.“ Za námi další auta a my rozhodně nebudeme pokračovat. Vystupuji a ukazuju těm za náma, že mají chvilku počkat a nejlépe trošku couvnout. Paní pochopí: „Němožno?“ Přikývnu a Michal pak dodá: „Špatná cesta. Terén fuj.“

16:30 stojíme v koloně a přemýšlíme, proč se to nemohlo stát v horách, kde byla přijatelná teplota a ne zdejších 33°C. Míša dokumentuje všechno, co lze okem spatřit a pak dalekohledem zkoumá protější břeh a ty blázny, co objížďku nevzdali. Taky jim to tam nějak vázne. 16:50 houká sanitka. To je ale rychlost! Situace na druhém břehu se přiostřuje. Objíždějí to auta z obou směrů, ale stejně se otáčejí, nejde to ani tam ani tam.

17:28 si dáme obědovečeři a kousíček chleba musíme nechat ještě na horší časy, protože dneska v Podgorici už asi nenakoupíme. Pokud se kolona do osmi nerozjede, jsme připravení využít tu 120km objížďku. Po půlhodině svítá naděje v podobě autobusu v protisměru. Nadějí by skutečně byl, kdyby cedulka s cílovou stanicí neměla nápis PODGORICA. 18:17 popojíždíme krokem, tempo se stále (nepatrně) zvyšuje, až v sedm konečně projedeme místem nehody a nerušeně můžeme pokračovat dál.

19:18 v PODGORICI narážíme na první samoobsluhu a v touze koupit aspoň něco před ní zaparkujeme. Kromě vody a pečiva nám vše přijde drahé, a tak úspěšně hledáme dál. V dalším supermarketu nakoupíme, co hrdlo ráčí. Před ním je umístěna velkoplošná obrazovka, tuším Němci se Španělama. Najdeme nocležiště a temný kout pouze 100m od našeho marketu. Michal bere skládací rybářskou židličku, přeběhne silnici a druhý poločas má v přímém přenosu.

Čtvrtek 8. 7. 2010, den pátý – 183 km

Ráno domícháme pití, v rámci maskování nečistíme zuby, nastudujeme informace a v 7:00 vyrážíme při teplotě 23,7°C. Jenže se moc neradujeme, neboť míříme k pobřeží.

7:45 seznamujeme Fífu s panoramatickou silnicí kolem SKADARSKÉHO JEZERA, jehož okraje jsou posety tisíci leknínů, které sledujeme dalekohledem. Posnídáme a během dalších minut podnikneme nesčetné množství motorizovaných pokusů o přiblížení se této flóře. Příliš úspěšní bohužel nejsme.

9:15 odstavujeme auto ve VIRPAZARU, kde navštívíme poštu, trochu se projdeme po městečku a pokračujeme loni nově stavěným tunelem.

10:22 ve STAREM BARU dosahuje teplota 29,1°C a my přesto vyrážíme do kopce na obhlídku areálu. Abychom nebloudili jako v Pompejích, pronajímáme si za 1E mapku s vysvětlivkami. Nemineme tedy katedrálu, kostel sv. Jiří, arcibiskupský palác (vše v ruinách – není divu, pocházejí-li nejstarší domy z 10. století) ani akvadukt ze století 16. Autobus sem přiveze další Čechy. Protože se nedoporučuje ve městě mezi mešitami zůstávat po setmění, s dostatečným náskokem odjíždíme deset minut po poledni.

13:44 – 15:25 poctíme svou návštěvou na první pohled exotičtější ULCINJ. Vždyť už je to skoro Albánie, 62% obyvatel jsou Albánci a o město usilují. Za Kosovské krize se jim to téměř podařilo. Člověk má opravdu pocit, že už není v Evropě, nicméně český národ nezklame – kromě nás tady parkuje jakési 5T5… Ochutnáváme zdejší kebab, poprvé na talíři, poprvé s malým kopečkem rýže (jo, příloha je od slova přikládat, nikoli základ) a po dlouhé době s čerstvě upečenou houskou. Místní MALA PLAŽA měří pouze 300 metrů, ale okupují ji desítky stovek lidí, volného místečka není ani na písku ani ve vodě. Fuj! A ten bordel, co tady plave, 2x fuj!

Nezbývá, než doufat, že vyhlídnutý kemp Oliva najdeme podle popisu z internetu – „nalazi sa na 12-om kilometru magistralnog puta Bar-Ulcinj u uvali Utjeha. Smješten je na samoj obali mora u predivnom maslinjaku po sredini jedne od najčistijih plaža na Jadranu.“

Co víc si ještě přát za informace? Není kam spěchat, ještě se o kousek přiblížíme hranicím s Albánií, když už si netroufáme je překročit. Odbočujeme na jedinečný ostrov ADA. Máme smůlu a není nám umožněno se tam podívat, protože nejsme nudisté. Ada je prostě celý pro nudisty, ať už v německých autech nebo polských autobusech. Teď už opravdu otáčíme směr a zastavíme se ještě na VELIKE PLAŽI. Je nejdelší v zemi a její léčivý písek (zejména proti ženské neplodnosti) je až nepříjemně jemný, spíše má konzistenci prachu. Vůbec se mi do něj nechce, nota bene mokrou nohou. Jen abych příští rok nebyla dovolená na zdejší pláži právě kvůli tomuto písku.

Kemp nacházíme dle dokonalého popisu naprosto bez problémů a 17:00 pociťujeme zklamání. Zahrada (jiné kempy tady ani nejsou) je podstatně menší a okupuje ji několikanásobný počet karavanů, aut, stanů (a tudíž i lidí) než Žabljak. Má sice tři hvězdičky, cena dvojnásobná, ale není vybaven kuchyňkou. Žabljak tedy logicky musel mít hvězdičky čtyři. Hned za bránou stojí auta s SPZ J a T a pan domácí nás vmáčkne vedle Béčka. Mají roztomilé malé štěňátko, které si volně pobíhá po kempu. Být naše, tak si ho teda víc hlídáme. Vyrazíme k moři, já si užívám vodu a Michal dokumentuje blízké i vzdálenější okolí. Zavčas se ale jdeme umýt, než se celý kemp začne cpát do dvou sprch. Pak teprve postavíme stan, vrchní plachtu si odpustíme, bude tady vedro. Zařídíme ložnici, rozložíme jídelnu a dáme vařit vodu. Napadne mě, že bych mohla přeprat kraťasy, Míša se při zkoumání hladiny oleje trošku opřel o auto. Třeba nám je ze šňůry nikdo neukradne. Dnes se servírují těstoviny s kečupem, ověřili jsme si teoretický předpoklad, že náš malý vařiček zvládne i tohle.

Asi proto, že kemp má tři hvězdičky, zahrnují služby místo kuchyňky dlouho do noci dunící diskotéku. Umyjeme nádobí, zajdeme si vyfotit západ slunce nad Jadranem a jako sladké zakončení dnešního dne nám poslouží včera koupená čokoláda. Dostala chuděra zabrat a zítřejší parno by tuplem nepřežila.

Pátek 9. 7. 2010, den šestý – 237 km

Kolem osmé se pomalu škrábeme ven, sbalíme stan, rozložíme podlážku na sluníčko, prádlo na šňůře stačilo uschnout a nestalo se obětí loupežného přepadení. Natrhnutá židlička křupla úplně, a tak než se rozprostře snídaně, pokouším se plátno sešít. Asistuje mi psík Max a zjišťujeme, že je místní. Hodní lidé se ubohého podvyživeného stvořeníčka pouze ujali.

10:15 opouštíme onen nic moc kemp, zajíždíme do DOBRE VODY, abychom sehnali místní pohled a poslali ho do Dobré Vody u nás. Dokonce v zoufalé snaze vlezu do IC-kiosku, kde tradičně nic k sehnání není. Ale jak říká přísloví, trpělivost pohled Dobré Vody přináší.

Naší další zastávkou je ostrůvek SVETI STEFAN, řečeno ovšem s nadsázkou. Nepatříme mezi VIP-rezidenty a přijde nám zbytečné platit za vstup 6 E, spokojíme se s vyhlídkou, kam vyjedeme zcela zadarmo. Z ptačí perspektivy ostrov vyniká podstatně líp, než kdyby člověk stál dole mezi zdmi.

12:20 přijíždíme do BUDVY. Nejdřív si projdeme promenádu, pak se vydáme do starého města. Nenecháme se zlákat vstupem do citadely a najdeme si vchod na hradby. Poté se rozhodneme dojít po 2 km dlouhé promenádě do BEČIČI, končíme však zamotáni v areálu tamního akvaparku. Cestou zpět navštívíme poštu, vhodíme pohledy a v 15:20 pokračujeme v cestě.

16:51 vjíždíme do NP LOVČEN. Na druhém nejvyšším vrcholu (Jezerski vrh) je v mauzoleu pochován černohorský panovník, básník a národní hrdina Petar II. Petrović Njegoš. Nahoru lze vyjet autem, neváháme ani minutu. Úzká cesta se kroutí… proč zase klesáme? Nejedeme blbě? Atlas nám neporadí, navigace nám neodpoví, nemáme jinou možnost, než pokračovat dál. Až dojedeme do města, bude to špatně a vrátíme se. Směrovka nás v nabraném směru ujistí, ze stoupající silničky se otevírají nádherné výhledy na Boku Kotorskou. Občas někdo musí couvnout, aby se dvě auta dokázala vyhnout, ale že zrovna tady narazíme na Hradečáka, nás nenapadlo.

Od malého parkoviště vede na vrchol k mauzoleu ještě 491 schodů. Za tunelem, který část schodů skrývá, si užíváme úchvatný pohled do okolí z nadmořské výšky 1657 metrů. Až k vjezdové závoře se vracíme po téže silničce, ale proti už nic nejezdí, protože mauzoleum je otevřeno do šesti (odjížděli jsme pět minut po zavíračce). Pak závoru nechají otevřenou a jediným strážcem cesty je značka zákaz vjezdu v době mezi 18. a 8. hodinou.

Míříme do KOTORU. Cestou přibrzdíme před nezvyklým chodcem – silnici přechází suchozemská želvička. Jet odtud přímo domů, vzali bychom ji a propašovali pod sedadlem. Ale ty tisíce kilometrů by v autě asi nepřežila. 19:10 brzdíme u Voli hypermarketu. Michal si česky poručí 300 gramů salámu a chleba, nabereme vodu – té není nikdy dost. V autě se navečeříme a odjíždíme do centra. Místo k parkování prostě není, nakonec si ho tvrdě vybojujeme, resp. Míša si ho vyhádá. On se čertí česky, ona rusky, ale oba naprosto přesně vědí, vo co gou. Po procházce městem si dopřejeme západ slunce nad Kotorem. Má svoje kouzlo, o to větší, že kvůli němu absolvujeme náročný výstup kolem hradeb ke kapličce s odpočívadlem. Každý schod jinak vysoký, občas chybí kámen, alternativou je chodník z turisty nebezpečně vyleštěných kamenů. Po setmění nemáme odvahu stoupat výš, i dolů je cesta, jak psali, on your own risk.

Vlastně se takto loučíme se zemí plnou nádherné nedotčené přírody, se zemí místy necivilizovanou, se zemí naprosto úžasnou. Poslední akcí tady budiž smytí bílého černohorského prachu z Fífy a natankování. Na samoobslužnou myčku narazíme záhy, ovšem představuje pro nás Rubikovu kostku kombinovanou s ježkem v kleci. Nejprve stojí a kouká Michal, pak si na pomoc pozve mě a stojíme a koukáme oba. Jediné, čemu rozumíme, je pokyn k uchopení hadice. Po chvíli přijde zkušená místní (i zželelo se matce chudých dítek), něco povídá a ukazuje. Míša se zeptá: „Kolik?“ Paní opakuje a znovu ukazuje. Míša modifikuje dotaz: „Jedno euro?“ Přikývne, ukáže znovu na dva caplíky a odchází. V tu chvíli nám vše dochází – tarif není stanoven, kolik vhodíš, tolik stříkáš. Nejprve vrchní čudlík – teplá voda se saponátem, pak druhý – studená voda na oplachování. To jsou ale vynálezy, jako u nás v garáží, akorát ten saponát šmudláme z kyblíku.

22:42 překračujeme hranice mezi Černou Horou a Chorvatskem. Před chorvatskými celníky chvilku čekáme a trneme, auto před námi odstavují, nechají si otevřít kufr a nahlížejí i do autolednice. To omezení potravin stále platí? S tím jsme teda nepočítali při nakupování zásob, ani při balení, do spacáků jsme nic neschovávali. Nás naštěstí odmávnou bez problémů. Asi to byl Černohorec, ale my máme s Chorvaty přece jen přátelské vztahy. Po chvíli nás předjíždí to žluté auto, které šacovali. Zaostříme na značku – Ústečák. Nezdržet se na myčce, divili bychom se my i chorvatští celníci. A jak bychom jim vysvětlovali, že to jídlo vezeme do Francie? Odpočívadlo u letiště před Dubrovníkem, které si Michal vyhlídl cestou tam, je bohužel „privat“, a tak chvíli hledáme něco jiného. Zatím se ještě nikdy nestalo, že bychom nic nenašli.

Sobota 10. 7. 2010, den sedmý – 310 km

7:00 vylézáme na snídani a do „koupelny“. Když jsme sbaleni, nastane pro nás tak typická věc – Míša hledá, tentokrát kabel k navigaci, kterou chceme probudit ze spánku. Myslí si, že ho schoval pod palubovku, ale očividně to není pravda. Proč my furt něco musíme hledat?!? V kapse za předním sedadlem u ostatních kabelů taky není, v černé tašce v boční kapse taky ne, takže všechno z kufru ven. Při pohledu na roztahané tašky netuším, zda se smát nebo brečet. Copak jsme ho v Černé Hoře dali do zastavárny? První kolo, druhé kolo… potřetí vyházíme všechny kabely z kapsy za sedadlem. Byl tam celou dobu, jenže je podobný jinému. Proč se ta mrcha neozvala?!?

8:25 v kompletní sestavě vyjíždíme a za necelých třicet minut zastavujeme na půlhodinu na vyhlídce nad Dubrovníkem, kam jezdí lanovka a samé taxíky s turisty. V 10:47 začíná naše druhá návštěva Bosny a Hercegoviny, tentokrát je však časově náročnější (do 11:06), protože je sobota, mění se turnusy a tvoří se kolony.

Když míjíme Živogošce, zamáváme (no jo, už jsou v Lomnici) a míříme do NP BIOKOVO. Zaplatíme vjezd a dostaneme za odměnu letáček v češtině. Na úzké silnici se často vyhýbáme, zejména s Čechy. Na nejvyšším vrcholu SVETI JURE (1762m.n.m.) se projdeme ke kostelíku, zakousneme keksy a dvě minuty po třetí začíná padesátiminutové klesání. Od 16:50 do 17:20 prozkoumáváme OMIŠ. Nic, kromě hradu, na který se nám ve 33 stupních nechce, nenacházíme, a tak po procházce hlavní třídou pokračujeme dál.

17:45 zastavujeme ve SPLITU. Dojdeme k areálu slavného Diokleciánova paláce (UNESCO), navštívíme IC, abychom si přivlastnili mapu, šli správně a hlavně věděli, co vidíme. Dopřejeme si výstup na zdejší zvonici přesto (nebo právě proto), že v průvodci píšou, že výstup je pro slabší povahy nečekaný adrenalinový zážitek. Daleko od pravdy autor opravdu není. Výkon nutno odměnit, co třeba tahle pizza? Šunka, sýr, majda, nic závadného. Velikost jumbo vystačí i na příspěvek čtyřem žebravým holubům. Dokončujeme procházku kolem neznámé sochy v nadživotní velikosti. Má podezřele vyleštěný palec na noze, a tak abychom něco nepromeškali, sáhneme si též. Zpětně zjišťujeme, že jde o biskupa Řehoře Ninského a osahává se pro štěstí. S pocitem, že jsme to nejdůležitější viděli, opouštíme ve 20:35 Split a pomalu se rozhlížíme po místě pro nocleh.

V místě PODSTRANA se nám zamlouvá parkoviště u pláže, jenom musíme vydržet, než mladíci na blízkém osvětleném hřišti dohrají tu košíkovou. Jen s tím vedrem nic neuděláme. Michal zjišťuje, že se nám opět přehřála žárovka v reflektoru. Za soumraku ji tedy vymění, ale je rozhodnut už nesvítit, protože tahle byla poslední. Stejně půlka aut tady svítí, půlka ne, a policajti si toho nevšímají, tak co. Světlo budeme potřebovat určitě v noci… Projdeme se kolem moře a uložíme se k spánku.

V jedenáct hodin nás vzbudí cloumání a rámus – nějaká skupinka mladých si našla docela blbou zábavu. Michal otevře, zařve a celí vyděšení se dají na útěk. Tohle určitě nečekali. Cestou však sbírají kameny, kdybychom je náhodou chtěli pronásledovat. Moudřejší ustoupí, narovnáme sedadla a ujíždíme o kousek dál. Ještě se budou vracet a mohlo by to dopadnout hůř.

Neděle 11. 7. 2010, den osmý – 376 km

V 7:00 zazvoní naléhavě budík, posnídáme, naprogramujeme navigaci a pár minut po tři čtvrtě na osm odjíždíme. První zastávka se odehrává v anonymním městě před Lidlem, vody už nám zase docházejí a pít se musí. Neodepřeme si ani ty dobré lidlovské brambůrky a plechovku piva (do sbírky).

V 8:45 si na půl hodiny naordinujeme odpočinkovou pochůzku TROGIREM. Nakoukneme do chrámu sv. Vavřince a další větší zastávka nás čeká v ZADARU. Na vlastní oči vidíme to, co píše průvodce, město samo o sobě je nic moc. Speciální chorvatský oběd je však nezapomenutelný – dvě kugle sladoledu.

Sentimentální zastávku u mostu MASLENICA nad Velebitským kanálem si nemůžeme odepřít a jako bonus si dopřejeme procházku. Ne z nostalgie, ale z potřeby. V této části Paklenice nenajdou se borovice, co by skryly močení, k smíchu to však fakt není. Musíme prostě o kus dál. Projíždíme známou trasou a těším se na letovisko SENJ, kde jsme předloni z navigace odečetli nadmořskou výšku mínus tři metry. Buď jsme hloupí my nebo El-Gina, protože dnes nám tvrdí, že jsme 5 metrů nad mořem. Nepochopitelný úkaz. A na internetu píšou 0 m n.m. Tak nevím, nevím, budeme tam muset ještě vyrazit a přeměřit to.

16:30 vjíždíme na náš starý známý KRČKI MOST a s velkými problémy hledáme v NJIVICI parkovací místo. Když konečně jedno v 17:00 zabereme, připadá nám, že nocovat bychom mohli lépe. Procházíme se a hledáme. Jedno vozidlo se chystá odjet, zůstávám a ukazuju jasně všem, že tady teda nezaparkují. Nejvíce škodolibosti ukážu krajanovi Své: „Obsazeno, smůla. Huš, huš.“ doprovázím naprosto jasným gestem rukou.

Ke každému romantickému večeru patří v našem případě statistika. Když to půjde dobře, dáme za PHM ještě 500 KN a pořád zbývá dalších 600, co s tím? V první řadě si dojdeme na večeři, ale i kdybychom sebevíc chtěli, 600 kun naráz neprojíme. Couráme po promenádě sem a tam a tam a sem a zase sem a tam. Nakonec rozšíříme naše ZOO o delfína a želvu (když už jsme si nemohli vzít tamtu živou).

Vyhlédneme si restaurační zahrádku, dokonce už i pizzu máme vybranou, ale nejdřív by to chtělo předkrm, když jsme teď tak bohatí. S kamerou obcházíme zmrzlináře a zkoumáme, který by mohl umět žonglovat s kuglema. Natrefíme na toho pravého. Když odposlouchá náš původ a zmerčí kameru, zeptá se: „Házenou chcete?“ Nadšeně přikývneme, popovídáme si česky a začínám asi rozumět Míšovi, proč zdejší zemi tak miluje. Cizího jazyka netřeba. To, že se neptají, jaká byla cesta, když spustí „dobro došli“ a že u silnice nenabízejí soby, každému dřív nebo později dojde.

Všechny zahrádky mají vyvěšeny obrazovky, všude je narváno (vždyť se hraje finále!). Musíme si tedy přisednout k nenápadnému manželskému?? páru, u vedlejšího stolu velmi brzy identifikujeme český pár. Objednáme si pivo a pizzu, tu jednu olivu uprostřed přežiju, ale abych snědla tu, kterou mi přihrál Michal, k tomu už se nepřemůžu. Na druhý poločas si objednáme ještě po pivu (já malé, Míša velké, které stejně dopíjíme společnými silami). Následuje procházka na konec pláže k toaletám, stěhování věcí z kufru (nakonec se vejdeme, ačkoli vezeme podstatně víc věcí než loni) a vlastně už druhý den jdeme spát.

Pondělí 12. 7. 2010, den devátý – 374 km

Budíček máme v 6:30, abychom se stihli sbalit, než začne být parkoviště placené. Víc věcí znamená víc práce a je třeba více času, nicméně 7:15 jsme schopni odjezdu.

8:05 parkujeme v BAŠCE. Sice párkrát Fífu otáčíme, než najdeme přesně to místo, které jediné uznal Michal za vhodné ke koupání. Nacházíme tutéž písečnou pláž, totéž nádherné průzračné moře a tentýž nedostatek lidí. Taky kdo by tady co hledal v pondělí ráno?!

Abychom si oba mohli užívat rozpuštěné soli dosytosti a ne jako minule (jeden vždy zůstal na břehu a hlídal věci), nebereme s sebou nic, co by bylo potřeba hlídat. Boty, ručník a trika snad nikdo nesebere (nejsme v Žabljaku a není noc), foťák a kameru nepotřebujeme a vodotěsné hodinky se nesundávají (nevodotěsné nechám v autě). Ale co klíč od auta? Není jiná možnost – zahrabeme ho do písku, položíme na inkriminované místo láhev s pitím, přikryjeme ručníkem a zatěžkáme botami.

Na pláž se začínají trousit lidé, převážně česky mluvící. V deset nás cachtání omrzí, musíme se osprchovat, dojít na záchod a pokračovat v naší spanilé jízdě. Nejprve ovšem ten klíč. Abraka dabra! Míša zaloví v písku na označeném místě, ale klíč nikde. Znovu a znovu a znovu marně. Začíná se projevovat tak hlasitě, že vedle ležící Češka se posadí a zvědavě nás pozoruje. Zalovím u dolního konce lahve, podruhé a teprve potřetí vítězoslavně klíč vytahuju. Sousedce lezou oči z důlků ještě víc než kozy z miniaturní podprsenky.

Když zvládneme sprchy na mince, toalety a neplánovaně i zmrzlinu, opouštíme Bašku a o 15 minut později i celý ostrov.

11:57 máme opět inovaci oproti předloňsku, fotíme si totiž most, který jsme právě před chvílí projeli. Natankujme u staré známé benzínky a pokračujeme do staré známé RIJEKY za starou známou činností – utrácet přebytečné kuny. Po usilovném sledování značek si připadáme jako doma a u vchodu do Kauflandu bereme, jak už jsme navyklí, akční leták. Hodinu trávíme mezi regály. Kromě toho, co potřebujeme, si neseme k bědu andalusijskou saladu, tři lahve pravého chorvatského sirupu místo rakije (ten si my dva vychutnáme určitě líp) a jako suvenýr puzzle s leteckým pohledem na Dubrovník. Žárovka H7 pro Fífu je bohužel vyprodaná. Ne že bychom se ptali, ale stačí nám taková ta cedulka, grafika je stejná a naštěstí víme, co tam píšou u nás. V těch zdejších vedrech a za denního svícení asi odpadne hodně žárovek z českých aut. Na parkovišti se v klidu naobědváme a začínáme tranzit.

Na další benzínce se Michal rozhodne umýt si okno, ale kbelík s vodou a stěrkou nenajde. Vezme tedy ubrousek a začne okno šmudlat. Hbitý klučina přiskočí a spokojený Míša utrousí pětikunu. Při výjezdu z Rijeky bloudíme, otáčíme se přes plnou a silnice, kterou nám doporučuje El-Gina, je značená jako slepá. Asi budeme muset na dálnici… jenomže je značen Split a Záhřeb a my nepotřebujeme ani jedno. Potřebujeme přesně tam… ukazuje Míša přímo pod nás. Dvakrát se otočíme a už i El-Gina je spokojená. Potřebný nájezd ovšem zrušili, naštěstí najdeme útěchu v cedulích. Ačkoli je to nějaký divný, ocitáme se přesně tam, kde jsme potřebovali být. Další cestou opět pumpneme pumpu o LPG a pro jistotu koupí Michal i žárovku H7.

16:12 překračujeme hranice chorvatsko-slovinské. Slovinska je mi až líto, je to taková tranzitní země a z turistů moc nemá. Míša nesouhlasí: „Rejžujou na dálničních poplatcích.“ Oponuju: „Kolik jsme jim dali na dálničních poplatcích my?“ Michal se srdečně zasměje a dodá: „Třeba jim to nějakej blbec zaplatí.“ A já vzpomínám na toho favorita, někteří možná platí omylem.

17:13 opouštíme tranzitní zemi slovinskou kvůli italské zemi, pro nás též tranzitní. Projedeme po neplacené dálnici a snažíme se vyvarovat chyb. Tady jsme to minule museli otáčet, tak bacha. Řešíme, jestli už někdo v Budvě vybral schránku a kde tak asi ty pohledy můžou být. Kecáme, kecáme, Míša nesleduje navigaci a zapomene odbočit. No tak až to někde půjde… Projíždíme italskou krajinou, posloucháme ohrané mp3-CD a potajmu doufáme, že někde časem za pár desítek kilometrů bychom mohli najít místečko k spánku (chleba a slánku máme s sebou, teplo nám už leze krkem a klid bude až přes zimu).

20:03 vyvstává otázka existence – co to zapíchnout už teď? Tam byl takový pěkný flek. Zítra vstaneme dřív a to manko doženem. Dnes tedy nocujeme u kostela, nejprve si odpočineme, pak usteleme a až kluci skončí s tou bojovou hrou, uvaříme si. Za kostelem nachází se pumpa, chlapci z ní pijí, takže nám to na koupel bude stačit. Možná ta voda bude i svěcená! Dvacet minut po příjezdu mě Michal seznamuje se svým ďábelským plánem. „Víš, kolik kilometrů je to ze Znojma na Krk? Jenom 600, to najedeme občas, i když jedeme z Hořic do Znojma nějakou zajížďkou přes Karlovy Vary nebo Ostravu. Kdyby se nám moc stejskalo po sladoledu, v srpnu máme ještě týden volna…“ Zrovna teď mám neodbytný pocit, že jsem své „ano“ řekla šaltrpáce, ale po chvíli přemýšlení ten pocit není zrovna nejhorší. Rozprostřeme stoleček, naservírujeme večeři, vidí nás plno lidí, ale nikomu nijak nevadíme. Parkoviště využíváme k protažení s mičudou, když už ho vezeme tak trapně s sebou. Jó, Itálie, divoké nocování tady není zakázáno, ještě zítra budeme mít veget a ve Francii se zase začneme ovládat. Taky to tam není zakázáno, ale zrovna u pobřeží před tímto způsobem dovolené varují.

Úterý 13. 7. 2010, den desátý – 603 km

5:30 zvoní budíček, díky němuž máme dohnat ten kus cesty ze včerejška. Hygienu provedeme, ale na snídani je příliš brzo, pět minut po šesté zvedáme kotvy. V sedm už tradičně necháme Fífu svými koly pohladit benátský most. Sentiment se vkrádá do duší, když vidíme ceduli parking Tronchetto. Za mostem zadáme úkol navigaci, ale nějak s tím má problém. Ani bych se nedivila, kdyby se místo doby a kilometrů na displeji rozblikal varovný nápis: tak na todle ti kašlu! Celé dopoledne si vozíme zadky v autě, jak zpívá Hanička: stavím na pár dob jen u stanice, o které vím, že je čerpací (my tyto zastávky využíváme i jako snídací a toaletní). V poledne projíždíme městem PARMA, ale protože nás nijak nezaujme, nevystupujeme, ač bychom měli slavit půlku trasy. Dnešní i celkové. Směrem k Janovu brzda, spojka, plyn… Fífa dostává zabrat, doprava je tady tak hustá jako mlha, za níž se nachází rybník Brčálník. A ani pro nás to není dvakrát příjemné ve 33,9°C. Aspoň kousek to vezmemem po dálnici a pro jistotu hned dvakrát. Taky se necháme zmást informacemi z internetu a hledáme benzínku v samém centru SAVONY a logicky ji nenajdeme. Jestli takhle budou fungovat zadané souřadnice ve Francii (pumpy tam máme jen v souřadnicích, bez adresy), můžeme to otočit rovnou.

20:00 parkujeme v SANREMU, v což jsme už přestávali doufat. Poohlédneme se po městě se samými butiky, projdeme si zdejší promenádu i přístaviště, uvaříme si v rychlém občerstvení kebab, nakonec vybereme i pohled na památku. Nocujeme vedle pouťové střelnice a hluboko do noci nás provází hudba i střelba. Zítra musíme brzo vstát, aby 1) bylo parkovací místo v Monaku 2) bylo dost času na šmajdání 3) Fífa netrpěla zácpou (dopravní), které se na pobřeží stejně nevyhneme.

Středa 14. 7. 2010, den jedenáctý – 188 km

To je teda dovolená, už zase otravuje budík v 5:30. Zuby musejí počkat, toaletní potřeba se skryje na trávník za tu velkou dodávku. Fífu i nás osprchuje automatické zalévání trávníku kolem pomníku a za hodinu už překračujeme hranice italsko-francouzské.

6:43 vstupujeme do Monackého knížectví. Stísněná šířka je nahrazována výškou, trčí tu samý jeřáb a Monako je v postatě jedno velké staveniště. Nehledě na fakt, že dlouho hledáme parkovací místo. Ukořistíme jediné, kde je doba parkování omezena dvěma hodinami. Tropická zahrada, kterou jsme chtěli vidět, je otevřena od devíti, takže se na půlhodiny projdeme (zaplatíme parking na 30minut), pak se vrátíme a zaplatíme ty dvě hodiny, jež strávíme v zahradě. Sotva najdeme kolem plotů a cedulí označujících stavbu a zákaz vstupu cestu dolů a objevíme pár výtahů, už se musíme vracet kvůli parkovnému. Zahrada, o které píší, že je zdarma, je přístupná za 7E, což za kaktusy a tropické rostliny jakožto nebotanici nedáme (navíc na orchideje a kaktusy doma na okně se můžeme podívat zadarmo), takže máme dvě hodiny času. Znovu tedy dolů a vyběhneme na Monackou skálu ke knížecímu paláci. Z terasy je krásný pohled na nepěkně moderní a přeplácané Monako. Koupíme pohledy a vyčítáme si, že razítkovací sešit zůstal v autě. Jak jsem asi mohla tušit, že obchůdek se suvenýry bude mít razítko, když se na razítka v zahraničí příliš nehraje? Z pohledů zjistíme, že u Casina je pěkná zahrada, a přestože jsme Casino už chtěli vynechat, měníme plány. Ve výtahu najdeme směrovku ke Casinu. Jsem tak zdrchaná a naštvaná, že počkám v tunelu na Míšu, který zase napůl vyběhne a napůl vyjede k autu a zaplatí další parkovné. Dostaneme se ke Casinu, vyfotíme a natočíme a vracíme se k autu. Definitivně. V 11:10 odjíždíme, ovšem ještě přes Monte Carlo a zpřístupněnou část závodního okruhu. V tunelu, kde formule frčí rychlostí kolem 300km/h, se řítíme závratnou čtyřicítkou.

S problémy najdeme vzor pro všechny panoramatické silnice GRANDE CORNICHE s překrásnými výhledy na moře… Pokud máte radši vrcholky, určitě najdete úžasnější vyhlídkovou silnici (a nejednu). Město ÉZE je v průvodci mezi doporučovanými TOP TEN, ovšem jediná možnost, jak zaparkovat a podívat se do vesnice přilepené na skále, je odjet pět kilometrů a do města se nechat dovézt kyvadlovým busem zadarmo (v případě, že zaplatíme minimálně 5E za parkovné). Potvrdí nám to i místní, který na přeplněném parkovišti podává prospekt o kyvadlové dopravě všem, kteří are looking for a parking place. Vymotáme se z parkoviště a na kyvadlový bus rychle a bez emocí zapomínáme.

Proslavené NICE nás hostí od 12:30 do 14:20. V první fázi návštěvy se drápeme na hrad. Když už se mám zničit, tak pořádně, prolétne mi hlavou, když rozhoduji, že na kopec k hradu se dostaneme pěšky, nikoli výtahem (cesta nahoru 1E – o peníze tady nejde). Vedro k zalknutí, pod vyhlídkou se rozprostírá bezstarostná písečná pláž omývaná nádherně modrým mořem a my funíme po památkách. Osobní krize započatá v Monaku se nadále prohlubuje. Podíváme se, čím že to Nice je tak významné. Katedrála jako každá jiná a Palace Lacroise je obyčejný dům uprostřed tuctové ulice. Možná vevnitř se ukrývá ta unikátnost, ale vyloženě zklamaní opouštíme Nice.

Dalším bodem má být ANTIBES, ovšem pro listování průvodci se omezíme na zdejší benzínku s LPG. V průvodci psali v podstatě jen o vyhledávaných plážích, nezaplněných a nepřecpaných, psali o luxusním koupání. Kolem silnice stojí auto na autě, ale pláž opravdu není posetá hlavami a rukama. Z centra to sem mají daleko, míst k zaparkování tady taky moc není. Jedno si ovšem vyhlédneme a zabereme. To na mě ta touha po vodě byla nahoře v parku tak vidět, že se i Michal obětuje a je ochoten se vykoupat? Nebo toho vedra má taky plné zuby? Idylka, ovšem v konečném efektu krizi ještě prohlubující.

Luxusní pláž je samý šutr (zlaté Chorvatsko s plážemi oblázkovými!) Vlny tak velké, že se člověk do moře ani nedostane. Když už jsme tady, nechám se vlnami několikrát nadnést a několikrát srazit k zemi, ale když vidím vzteky rudého Michala, pomůžu mu odvšivit nohy od soli sladkou vodou a mýdlem a mlčky snáším jeho hudrování (Luxusní koupání, já vůl! Jsem říkal, že se budu koupat jedině v Bašce, písek, žádný vlny… ), které později přechází v útok: „Tobě se to líbí?“ špitnu, že vlny byly fakt moc velký. „Na to se neptám, jaký byly vlny. Ptám se: líbí se Ti to?“ Odpovědi se nedočká, ale jiný turista se velmi brzy dočká volného parkovacího místa. Den blbec pokračuje a nakonec ovlivní i náš vztah k Azurovému pobřeží.

16:10 parkujeme v CANNES a máme neuvěřitelnou radost, protože šlo opět o jediné volné místo široko daleko a opět hrozilo, že červený koberec kvůli nemožnosti zaparkovat budeme muset oželet.. A navíc je to tady zdarma. Za rohem od Casino Palm Beach. Při nejhorším i na schodišti před kasínem je kus červeného hadru. Festivalový palác je hned na konci tohoto bulváru, radujeme se, jak skvěle jsme zaparkovali. Radujeme se ovšem jen do okamžiku, kdy zjistíme a) že nejsme ani v půlce bulváru b) že bulvár je tříkilometrový c) že Míšovi praskl sandál koupený před pár měsíci v RENU d) že prasklina vytvořila na chodidle puchýř e) že nesčetné množství volných parkovacích míst je přímo před palácem. Se zatnutými zuby zapózujeme na červeném koberci a jdeme mlčky a odevzdaně celou tu trasu zpět. Oběma je jasné, že i kdyby v centru Cannes dávali zadarmo kebab, ledovou tříšť a ještě k tomu šek na milión euro, my u toho nebudeme.

V autě je sice na padnutí, ovšem na mrtvici jsme z něčeho jiného. Míříme totiž do St. Tropez a ať v papírech hledáme jak hledáme, nemůžeme najít adresu staré dávno nefunkční policejní stanice, kterou proslavil četník. Michalův kamarád říkal, že se na ni ptali na íčku a trvalo docela dlouho, než z paní tuto informaci vypáčili. Proto jsme se adresou vybavili, a přesto jsme bez ní. IC bude už zavřené. Všechny papíry opravdu dokonale prolezeme, ale poznámku připsanou rukou nenacházíme. Že to bylo napsaný v itineráři, který jsme nechali Mamče, aby mohla cestovat s náma!? Snad si s sebou ten plán vzala na dovolenou. Budeme jí muset zavolat. Dvakrát voláme a nic. Ach jo. Hele, mám číslo na Irču a ta by měla být s ní. Vyplašená Irča zvedne telefon, utíká k Mamče na pokoj a obě dvě shodně tvrdí, že žádnou adresu vedle jedenáctého dne nenašly. Nehledě na to, že jsme je k smrti vyděsili, co prý se stalo. „Nic, jenom jsme úplně blbí. Oba. A jsme bez četníka.“ Sotva položíme telefon, ještě jednou pořádně koukáme a adresu, kterou jsme pětkrát nenašli, někdo dopsal do papírů. Ovšem ne rukou, ale tím samým počítačem, z něhož Michal tiskl itinerář. Záhada. Možná je ještě větší záhadou, jak může někdo tak extrémně neumět hledat jako my. Pošleme zprávu, že adresu jsme našli, ať se mají ženský čemu smát, je-li to vůbec k smíchu.

13 km před St. Tropez se nečekaně mění plán. Za světla je pro nás nedosažitelné, protože popojíždíme v koloně, která houstne a připomíná Neapol – kola, skútry, mopedy ze všech stran, žádný blinkr, samé troubení… Přenocujeme tedy před městečkem, ráno vstaneme dřív a třeba nebude takový šílený provoz. Navíc potkáváme překrásné parkoviště, vjezd na nějž je omezen výškou. Karavany se sem tedy nedostanou, a tak už tady není značka „zákaz kempování“. S osobními vozidly alá karavan se naštěstí nepočítá. Proto by tady nemusel být problém.

20:20 se nám přestává líbit, že na nás pokukují z balkónů okolních vilek a přejíždíme na druhou část parkoviště přes silnici, kolem nějž domy nestojí. Pokud budeme spát v kufru, musíme vstávat dřív než obvykle, co už se dá dělat? Usteleme, uvaříme trenčianské párky, nakrájíme starý černohorský chleba (jak je tvrdý, už se dá krájet). Teplota sice není nijak závratná (28°C), ovšem dusno je šílené. Potíme se celou noc a mně se zdá uklidňující sen o tom, jak se zítra umyjeme a vyspíme v klimatizované F1.

Čtvrtek 15. 7. 2010, den dvanáctý – 312 km

V 5:00 budík ještě na letošní tour nezvonil. Je těžké brát věci tak, jaké jsou, jenomže jinak to nejde. Sbalíme, vyčistíme zuby a já ještě podřimuju v autě. V 6:06 zastavíme v ST. TROPEZ a prý jsme tady. Zvěčníme se před stanicí a chlapík, který čte na lavičce noviny, očividně nechápe, proč si fotíme opuštěnou Gendarmerie nationale. V jediném průvodci jsme nenašli zmínku o sérii těchto filmů, všude se tvrdí, že toto ospalé rybářské městečko proslavil film A bůh stvořil ženu. My jsme o něm tedy nikdy nic neslyšeli. V knihách se tvrdí, že zde nic kromě starého města a přístavu není, tak projdeme centrum, které má půlnoc, a přístav, jenž stále ještě spí. Vyhlídnu si luxusní jachtu, aby Míša věděl, co mi má koupit k Vánocům. Seženeme zde dokonce pohled, protože trafika otevírá už v sedm.

Z opravdu ospalého městečka odjíždíme za přírodními krásami. Ani nevím, v kolik hodin fotíme poprvé GRAND CANYON DU VERDUN, protože nás pronásleduje docela dlouho. Postupně se kocháme na vyhlídkách Balcon de la Mescla, Pont de l´Artuby a Col de Illoire v nadmořské výšce 1200 metrů.

V 10:53 se dostáváme kolem kaňonu do městečka AIGUINES, kde se koná hrnčířský trh. Zajdeme si do centra, navštívíme IC a dostaneme mapku celé oblasti. Prohlédneme si obchůdky se suvenýry a odoláme pokušení koupit keramickou cikádu na zeď, která reaguje asi na pohyb a hrozně křičí. Místo ní koupíme pohled.

O kousek dál zastavujeme jen tak na odpočinutí u jezera LAC DE STE CROIX, jež využívají místní lidé jako koupaliště. Slupneme chorvatská bebečka z Černé Hory a pokračujeme dál. Cestou z mostu koukáme na turisty, kteří podlehli vodnímu živlu a zde, na začátku (nebo na konci?) kaňonu se prohánějí na půjčených kajacích, lodičkách, šlapadlech… Půjčíme si taky šlapadlo, abychom se na skalnatou prohlubeň podívali i z jiné než ptačí perspektivy. Hodinu si užíváme pohody, procvičujeme stehenní a lýtkové svaly a vystavujeme se slunečním paprskům. Šlapadlo v pořádku vrátíme a ve 13:25 se přesouváme dál. Je potřeba dát Fífě napít. Po dlouhé době se nacpe k prasknutí, no jo, samoobslužná francouzská pumpa, jenom Michal umí správně natankovat.

V 16:05 se začíná rozhodovat o našem osudu, přijíždíme totiž k hotelu F1 ve VITROLLES. Teď to začne – brána je zamčená, musíme se nějak dozvonit dovnitř. Přijíždějí i nějací Francouzi, ti zařídí otevření brány a my toho využíváme. Na recepci čekáme a snažíme se pochopit. Chtěli třílůžák, ovšem už žádný nemají, tak si berou dvojlůžák. Hele, my máme tři postele, nabídni jim, že za 10E pokoj vyměníme! Ještě pořád je nám do smíchu. Ovšem jen do té doby, než zjistíme, že černošská velmi sympatická recepční, kromě francouzštiny neumí jazyk, který by nám pomohl. A little bit english. Ukazuji potvrzení rezervace: „We have reserved.“ Přikyvuje, kouká do papíru a vyhledává v počítači. Asi to souhlasí, protože po chvíli se ptá na něco. Asi anglicky, ale s tak silným francouzským přízvukem, že nerozumím, i kdybych chtěla. Ukazuje směrem do kuchyňky a já chápu: „No breakfast.“ Po dalších minutách ukáže na terminál pro platební kartu a naprosto zbytečně řekne: „Your card please. Your PIN.“ Kdo by nerozuměl? Když nám podává papír, ukazuje číslo pokoje, kód na dveře a účtenku. Mluví bezostyšně francouzsky a spoléhá na naši inteligenci. Ještě se stihnu zeptat: „Where is the room?“ „You go…“ tím dosáhla recepční hranice svých jazykových znalostí a pokračuje opět francouzsky, ovšem rukou naznačuje směr i schody. Vzhledem k tomu, že je tady přízemí a jedno nadzemní podlaží, je vše naprosto jasné Přivezeme za bránu auto, odneseme pár věcí na pokoj, využijeme toalety a hladoví se snažíme o poslední dnešní akci – najít restauraci Flunch.

Navigace přesně zná adresu, jenže čím víc se blížíme, je nám nad slunce jasnější, že mezi rodinnými domy Flunch prostě nebude. Vytáhneme naše chytrá lejstra a snažíme se z nich něco vydedukovat. V závorce se nám podaří najít slůvko Carefour, v němž vidíme spásu. Carefour je totiž na druhé straně silnice. Jenže Flunch značený není. Krokem projíždíme obrovské parkoviště nákupní zóny, odhodláni zeptat se, jen až přijdeme na to, koho oslovit. Naštěstí si všimneme hledaného. Tím ovšem komplikovaná cesta k večeři nekončí…

Stojíme uprostřed skoro prázdné restaurace, rozhlížíme se, ale ani nevíme, co by měly naše oči zachytit. Po pěti minutách se rozhodneme, že jsme asi tehdy jedli menu express. Pamatujeme si, že jsme k tomu měli plechovku coly a že se nejdřív šlo k pokladně. Suverénně se tedy prodereme k regálu s nápoji a podle označení jednotlivých položek si vybereme (jak jinak) coca-colu. Hurá, teď tedy k pokladně. S plechovkou v ruce si poručíme 2x menu express, pokladní něco zaskřehotá (jak už mi ta francouzština začíná vadit ve chvílích, kdy je nejvíc potřeba rozumět!), a když pokrčím rameny, zamává na svoji kolegyni. Mladá sympatická brunetka nahodí až afektovaný úsměv od ucha k uchu a zeptá se: „Can I help you?“ Blbá otázka, copak to na nás není vidět? Zmůžu se na jedinou lámaně anglickou větu: „Chtěli bychom menu express, ale nevíme, jak to udělat.“ Slečna v uniformě se usměje a vyzve nás, abychom ji následovali. Přitom opakuje neustále větu: „It is so simple, it is very very easy.“ Připadám si jako neskutečný exot, kterému může konkurovat snad už jen jeho vlastní životní partner.

Následujeme průvodkyni a dochází nám, proč jsme neviděli tácy a příbory – přišli jsem totiž východem. Jsme tak neschopní, že ani vchod nenajdeme?!? Ponižující výklad pokračuje: „Vezmete si svůj tác a svůj příbor, tedy vidličku, nůž a lžičku….“ Vzrůstá ve mně pocit, že jsme naprostí dementi, kteří nesmí nic než sedět v jeskyni na zadku, sbírat kořínky a drbat se v uchu. Cestou k pokladně podotkne mile, že nápoj už jsme si vzali. Objednáme a zaplatíme (To koukáš, holka, příbor neznáme, ale zato máme visa electron!). Pro jistotu nás zavede ještě k výdejnímu pultu masa a ukáže směrem k tomu, co se nám v Paříži zarylo do paměti nejhlouběji – stolu s přílohami, které si můžeme přidávat libovolně. Hranolky, krokety, bramborovou kaši, pečené brambory, mrkvičku, hrášek, salát, kari rýži, obyčejnou rýži, teplý bramborový salát, kečup a hlavně tu nezapomenutelnou pepřovou omáčku. Na čtvrté kolečko u přílohového stolu už nemáme ani pomyšlení a vykutálíme se z restaurace jako soudky. Na rozloučenou bereme reklamní bulletin se seznamem provozoven Flunch. Třeba letos ještě jednou… Prožitý pocit trapnosti je přemožen doznívajícím gastronomickým orgasmem.

Vracíme se na hotel a míříme do sprch. Jak dlouho po nich toužíme? Týden? Pravda, bez pepřové omáčky jsme vydrželi celé tři roky. Od šesté hodiny odpolední se válíme na posteli a užíváme si pohodlí. Mohli by postavit jednu F1 uprostřed Montenegra, samo sebou za tamní ceny… Nalepíme známky a čerstvě popsanými pohlednicemi se chvíli marně ovívám. Kde jsem četla, že pokoje jsou klimatizované? Aha, to byl sen. Málo výkonný vějíř odkládám, Míša pohledy bere a říká: „Dáme je (místo bohužel hned zapomínám, a nejsem sama), aby byly po ruce.“ Ještě dvakrát seběhneme do auta, ale jinak už nevytáhneme paty z hotelu. Francouzský milionář, francouzská Pomáda a francouzsky komentovaný fotbal se v televizi střídají tak rychle, jak Míša mačká dálkové ovládání, ale přínos je téměř nulový.

Pátek 16. 7. 2010, den třináctý – 159 km

Budík nastavený na 9:30 přispívá ke slastnému pocitu, že nemusíme vyfukovat karimatky, čistit zuby v PET lahvi. Jen jedno nás oba zaráží – přiznáváme si navzájem, že máme rozlámaná záda. Asi nejsme zvyklí na postel. Má to cenu, rezervovat příště hotel? Věci v kufru trochu přerovnáme, posnídáme, namícháme pití, naložíme auto, vychutnáme si sprchu a zamáčkneme slzu v oku. V 11: 05 si naposledy unikátním kódem otevřeme bránu a vstupujeme do poslední třetiny dovolené, která by měla být nejnáro

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .