0
0

Již několikrát jsme si s manželem pro naši dovolenou vybrali Řecko a byli jsme náramně spokojeni. Navštívili jsme několik ostrovů, včetně dvou v Jónském moři. Když jsme na internetu uviděli zajímavou nabídku na pobyt na Kefalonii, dalším z „Jónských ostrovů“, neváhali jsme.

Den první:

Po dvou hodinách a patnácti minutách letu z Prahy dosedlo letadlo na přistávací dráhu a my už nedočkavě můžeme vystoupit po schůdkách na plochu. Řecko nás vítá krásným jasným počasím. Letiště je to malé, na ploše kromě našeho letadla stojí pouze malé vrtulové letadlo. Jdeme do malé odbavovací haly, kde nám po několika minutách na pásu přijely kufry a už můžeme nasedat do připraveného autobusu. Do námi vybraného střediska Skala jedeme asi hodinu podél jižního pobřeží a zatím, aspoň za sklem, se kocháme přírodou, mořem a plážemi. Na malém prostranství před jedním hotelem ve Skale, vystupujeme. Jdeme postranní uličkou ke studiím, které budou následující dny našim útočištěm. Chvíli odpočíváme, a za hodinu a půl, jdeme s delegátkou do nedaleké taverny, na informační schůzku, kde pro všechny ubytované ve Skale poskytuje ještě podrobnější informace o ostrově, možnostech výletů, nákupů a půjčení dopravních prostředků. Rádi poznáváme vše nové, takže jsme rozhodnuti půjčit si na půlku našeho pobytu skútr. Delegátka má kancelář přímo v jedné z půjčoven, takže večer za ní vyrážíme zjistit podrobnější informace. Po chvíli dohadovaní o ceně s majitelem, jsme se dohodli na půjčení skútru na 6 dní za 90 Eur. Motorka má obsah 50 ccm. Na větší kubaturu nemáme řidičský průkaz, tak se musíme s tímto spokojit. Ostrov je veliký, hornatý, o rozloze 781 km2 a obvodem 250 km. Při plánování výletů nás delegátka trochu zrazovala od nápadu vyrazit na nejsevernější cíp ostrova vzdálený od Skaly 110 km, ale my se nevzdáváme. Po zkušenostech z pobytů na ostatních ostrovech věříme, že dojedeme všude, kam jsme si naplánovali. Pro jistotu přece jen kupujeme mapu ostrova, abychom mohli naplánovat naše výlety dopodrobna.

Na večeři jdeme do jedné z mnoha místních taveren, lemující hlavní ulici, která se svažuje k moři. Pak už nedočkaví vyrážíme po hlavní třídě k pláži. Ještě seběhnout pár schodů, přejít silnici a už jsme na nádherné široké pláži. Na kraji je bar s výhledem na moře a veřejné WC. Ještě musíme vyzkoušet vodu. Už se šeří, tak si koupání necháme na zítra, ale aspoň nohy si smočíme. Je průzračně čistá a teplá. Na chvíli usedáme na lehátka a kocháme se. Je to úžasný pocit být zase u moře, cítit slaný vzduch provoněný piniemi, poslouchat šplouchání moře, pozorovat v dáli plující trajekty …… No pro dnešek máme zážitků dost. Vracíme se zpět do našeho studia, vybalujeme a pak už hurá do postýlky.

Den druhý:

Probouzíme se do prosluněného rána. Manžel zašel do nedaleké pekárny, kde mají otevřeno od půl osmé, a přinesl čerstvý chleba. Snídani si vychutnáváme na terase. Dnes jsme si naordinovali odpočinkový den. Musíme prozkoumat naše nové působiště a vyzkoušet moře. Celý den tedy trávíme na krásné písečné pláži ve Skale. Je opravdu hezká, dostatečně široká a dlouhá, takže se na ni vejde hodně lidí. Na několika místech jsou umístěny řady slunečníků. I když sezóna ještě nekončí a lidí je tu dost, tak si každý najde svoje místečko, kde má soukromí. My vyrážíme na konec pláže k velkým kamenům. Za nimi byla prý oblíbená pláž pro nudisty, dle sdělení delegátky se loni sesunuly ze svahu kameny a přístup na pláž je nyní značně ztížen. Musí se jít vodou. Ze zvědavosti zkoušíme vodou projít, ale brzy se vracíme. Dáváme přednost opalování na písku u posledního bloku slunečníků. Kolem poledne se teplota šplhá někam k 50 C a moře má příjemných 28 C. Vstup do moře je bezproblémový, tvoří ho malé omleté kamínky. Večer jdeme vyzkoušet další tavernu a poté na pokoji plánujeme podle mapy zítřejší první výlet na půjčené motorce.

Den třetí:

Dnes je opět krásný den, snídáme opět na terase. Potom jdeme do půjčovny pro motorku, kterou máme u delegátky na dnešek zamluvenou.

Podepsali jsme smlouvu a po krátké instruktáži a natankování plné nádrže, můžeme vyrazit za dobrodružstvím. Jako první cíl jsme si na „rozjezd“ stanovili městečko Sami. Sjeli jsme k pláži na silnici vedoucí podél pobřeží do dalšího střediska Poros. Za Skalou míjíme hnědou ceduli označující historickou památku, nic zajímavého ale nevidím. Není čas zastavovat, pokračujeme dál. Snad někdy příště. Před Porosem jedeme přímo podél moře s několika menšími neudržovanými oblázkovými plážemi. V moři kousek od břehu vystupuje z vody několik pořádných kamenů. Ještě jedna zatáčka v kopci a otevřel se nám částečný výhled na přístav v Porosu. Sjíždíme do městečka. Nejedeme do centra, ale po hlavní projíždíme okrajem střediska. Odbočujeme doleva. Dvě vysoká skaliska tvoří jakousi vstupní bránu do vnitrozemí. Silnice nyní prudce stoupá v zatáčkách až k vesnici Agios Nikolaos. Ocitáme se v horách, výhledy jsou úžasné. Jako na dlani máme pohoří Aenos. Všude jsou olivovníky, cypřiše, pinie. Ve vesnici Agios Nikolaos míjíme ceduli s označením „Lake“. V jednom katalogu jsem si přečetla, že se jedná o bezedné jezero Alikes a stojí prý za zhlédnutí. Otáčíme se a sjíždíme z asfaltové silnice na prašnou cestu, která se navíc prudce svažuje. Naštěstí za pár desítek metrů narážíme na malé parkoviště, kde stojí jedno auto. Zaparkovali jsme a pěšky se vydáváme nalézt to jezero. Po úzké pěšině se zakrátko ocitáme u další cedule s názvem „Lake“. Žádnou vodu nevidíme, jen samé houští, zpoza kterého jsou slyšet hlasy několika lidí. Jdeme tím směrem a po pár metrech se ocitáme u zmiňovaného jezera. No, upřímně řečeno je to malá, nepříliš čistá louže. Partička Angličanek se směje a ptají se nás jestli je to opravdu to jezero. Asi ano, odpovídáme a musíme se taky smát. Tak tohle snad nestojí za to vůbec prezentovat. Škoda zajížďky. Naštěstí jsme opravdu kousek od silnice. Vracíme se k motorce, nasedáme a vyjíždíme zpět na hlavní silnici. Skútr dostává první zkoušku odolnosti. Kopec je dost prudký. Povedlo se a už pokračujeme po asfaltu do kopce dál do vnitrozemí. Za každou zatáčkou se objevují nové krásné výhledy. Děláme krátkou fotografickou zastávku u jednoho kostelíčku a pak za vesnicí Digaleto se silnice začíná svažovat. V serpentinách sjíždíme do údolí, které se před námi začíná rozevírat. Opět jsou zde úžasné scenerie. Před vesnicí Kolourata už jedeme po rovině, poté míjíme několik dalších vesnic, olivové háje, vinice a po pár kilometrech se před námi objevilo moře. Jsme v Sami. Je skoro poledne, tak jsme se rozhodli, že se nejdříve pojedeme podívat na jeskynní jezero Mellisani, přečkáme tam nejhorší teplo a vrátíme se zpět do Sami. Odbočujeme z hlavní silnice doleva a po 3 kilometrech přijíždíme na parkoviště. Odstavili jsme motorku, platíme vstupné 7 eur na osobu a už kráčíme tunelem do podzemí, na jejímž konci prosvítá modrá hladina. Nasedáme do jedné z několika loděk. Následuje krátká, asi 10 minutová projížďka s anglickým výkladem. Jeskyně byla známá již v pradávných dobách, kdy byla podle pověstí královstvím boha Pana. Strop jeskyně se propadl při zemětřesení v roce 1953 a díky světelným paprskům odrážejících se na hladině jezírka má voda snad všechny odstíny modré. Během výkladu několikrát zastavujeme, všichni fotíme a pak už musíme vystoupit. Vracíme se tunelem zpět. Před odjezdem se ještě jdeme podívat na jezero seshora. Okolí je z bezpečnostních důvodů oplocené, a zarostlé křovím, takže hladinu nelze zahlédnout. Nasedáme na motorku a vydáváme se do Agia Efimia. Tento malebný přístav plný luxusních jachet je odtud vzdálen asi 7 km. Prošli jsme se podél přístaviště a poté už jedeme do Sami. Cestou ještě děláme krátkou zastávku ve vesnici Karavomilos, kde je u moře malý rybník a příjemná restaurace s mlýnským kolem. Tyto mlýny využívaly přírodní zajímavost tohoto ostrova, kdy mořská voda u hlavního města Argostoli, v místě Katavothres, mizela v podzemí a po několika dnech se objevila právě zde a v jeskyni Mellisani. Tento proces byl zničen po zemětřesení. Dělám pár fotek a míříme teď už bez přestávky do města Sami. Motorku parkujeme na hlavní ulici u přístavu a jdeme na průzkum. Centrum tvoří jedna dlouhá ulice lemující pobřeží a přístav. Odtud také vyplouvají trajekty na ostrov Ithaka. Po krátké procházce se vracíme zpátky na promenádu s mnoha tavernami. U jednoho prodavače si kupujeme gyrosy v pitě. Sedli jsme si do stínu a pochutnáváme si. Siestu držíme ještě půl hodiny, a protože se dnes chceme ještě vykoupat, vyrážíme směrem k pláži Antisamos. Cestou odbočujeme doprava a do kopce kam nás opět navádí hnědá cedule značící památku. Tentokrát by to měl být hrad a antická akropole. Stoupání je prudké, skútr opět dostává zabrat, ale za pár minut zastavujeme uprostřed olivového háje. Všude kolem nás volně pobíhají krávy a hnědá cedule s nápisem „castle“ upozorňuje, že jsme správně. Ovšem žádnou zříceninu nevidíme. Všude jen hromady kamení. Jdeme se projít a po chvíli objevujeme malé zbytky několika budov. Vracíme se a zkusíme ještě najít tu akropoli. Ujeli jsme pár metrů a další hnědá cedule. Zastavujeme a pěšky jdeme do kopce směrem, kam nás cedule navádí. Po pár minutách se před námi objevila zrekonstruovaná část zdi, a další obrovské opracované kvádry leží všude okolo. Pokračujeme dál, ocitáme se na vrcholu kopce nad Sami a je odtud fantastický výhled na záliv, Sami a ostrov Ithaka. Zajížďka stála za to. Kocháme se těmito výhledy a představujeme si jak se asi žilo v římské době, kdy akropole stála ve vší kráse…. Ale zpátky do reality, čas pokročil, těšíme se už na koupání, tak se vracíme zpět k motorce. Nasedáme a jedeme několik kilometrů, než na nás v jedné zatáčce vykoukla pláž s bílými oblázky, Antisamos. Zde se v roce 2000 natáčel film Mandolína kapitána Corelliho s Nicolasem Cagesem a Penelope Cruz. Sjíždíme na rozsáhlé prašné parkoviště. Je tady plno aut a tudíž i hodně lidí. Nic moc pro nás, ale už se tak toužíme osvěžit ve vodě, že zabíráme jedno z mála volných míst a jdeme vyzkoušet moře. Je průzračně čisté a plavání si užíváme. Kdyby tady nebylo tolik lidí a neduněla hlasitá hudba z místního baru, tak je to tu krásné. Navíc když jsme si koupili ledový čaj na osvěžení, ihned se u nás objevilo několik vos a byly dost otravné.

Po třech hodinách se loučíme a jedeme zpět do Skaly.

Den čtvrtý:

Dnes máme budíček o půl osmé. Po snídani vyrážíme po jižním pobřeží, k zbytkům benátské pevnosti sv. Jiří. Ve vesnici Peratata máme pevnost už nadosah. Odbočujeme doprava a zbývá nám vyjet kopec do vesnice Kastro. Tam motorku odstavujeme na malém prostranství u místní taverny a jdeme na prohlídku. Pevnost byla postavena na strategickém místě. Je odtud krásný výhled do okolí a v dáli je vidět i hlavní město Argostoli. Postupně procházíme celým rozlehlým areálem, a po jedenácté, kdy slunce už začíná opět pálit, se vracíme ke skútru a pokračujeme k dalšímu cíli dnešního dne. Sjíždíme zpět na hlavní silnici ve vesnici Peratata a po pár metrech odbočujeme doprava do vnitrozemí. Objíždíme pevnost zezadu a jedeme přes vesnice Demoutsantata a Troianata až ke klášteru Sv. Gerasima. Sv. Gerasim, patron ostrova, měl za svého života zázračné schopnosti uzdravovat lidi. Na místo přijíždíme kolem poledne a jdeme se projít po areálu. Kostel i okolí je hezky upraven. V kapli starého kostela uchovávají ostatky sv. Gerasima a každý rok 15. 8., je přenášejí do nového kostela a druhý den ho vrací zase zpět. Máme štěstí, zrovna když jsme byli v kapli, tak asi na pět minut sarkofág otevřeli a mohli jsme tohoto velmi uctívaného muže spatřit na vlastní oči. Nedaleko kláštera jsou známé vinice a výrobna vína Robola, ale tam nezajíždíme. Není to naše priorita, i když si jistě domů jednu lahev tohoto velice kvalitního vína koupíme. Poté jedeme zpět na pobřeží až do vesnice Vlachata, kde je odbočka na pláž Lourdata. Sjíždíme poměrně prudce z kopce dolů až k pláži a poté kráčíme hned do první taverny s výhledem na moře. Usedli jsme do příjemného stínu a těšíme se na řecký salát a omeletu. S nasycenými žaludky nás zlákala vidina koupání. Tady je pláž opět hodně organizovaná, plno slunečníků a tři dunící bary. Samotná pláž z bílých oblázků i voda vypadají čistě, ale my se rozhodujeme odjet. Pokusíme se najít jednu málo známou pláž, kterou nám doporučila delegátka. Za vesnicí Simonata sjíždíme z hlavní silnice, u kláštera Sission odstavujeme motorku, a po nezpevněné cestě jdeme prudce z kopce dolů. Cesta je opravdu špatná, v jedné ze zatáček má co dělat i terénní 4×4. Za 20 minut máme poprvé možnost zahlédnout pláž. Vypadá dobře. Ještě dvě zatáčky a už jsme v cíli. Pláž opravdu stojí zato. Krásný píseček a co navíc, jsou tady asi čtyři lidi. Hned na kraji je upozornění, že tady hnízdí želvy Carretta Carretta. Proto pláž moc neprezentují. Toto místo je přesně to pravé pro nás. Pláž máme skoro pro sebe a je tu naprostý klid, jen šplouchá moře. Prostě paráda. Po dvou hodinách toto krásné místo, neradi, opouštíme a vydáváme se na náročnou cestu zpět. Po pár minutách narážíme na rodinku, která zapadla s půjčeným autem. Jsou to Francouzi. Manžel se jim snažil pomoct auto vytáhnout, ale neúspěšně. Cesta je tu opravdu velice špatná, samý štěrk a podloží je velice měkké, takže jet sem autem je hazard, který se této rodině nevyplatil. My jsme zpáteční cestu pěšky zvládli za 40 minut i se zachraňovací přestávkou. U kláštera nasedáme na naši motorku a svištíme přímo do Skaly.

Den pátý:

Dnes bude nejnáročnější den. Chystáme se do Fiskarda, na nejsevernější místo na ostrově. Čeká nás 110 km tak vstáváme už po šesté hodině. Vyrážíme ještě ospalým centrem Skaly na silnici vedoucí podél pláže. Fotím východ slunce, a pak pokračujeme bez přestávky přes Poros až do Agia Efimia, kde si dáváme krátkou přestávku. Protáhli jsme si těla a otlačené pozadí procházkou po přístavu, poté znovu nasedáme na motorku a jedeme serpentinami do hor. U vyhlídky na hory a přístav ještě na chvíli zastavujeme na focení a pak podél východního pobřeží jedeme horami přes vesnice Neochori a Komitata. Tam taky krátce zastavujeme a fotím výhled na Ithaku. Cesta už je opravdu dlouhá, ale skútr zatím vše zvládá bez problémů. Hůř jsme na tom my. Všechno už nás tlačí. Nevzdáváme se a pokračujeme dál přes několik dalších typicky řeckých vesnic do Vasilikades, kde se napojujeme na hlavní tah, který vede na sever po západním pobřeží a cesta je lepší. Do Fiskarda přijíždíme o půl jedenácté, tedy po třech hodinách jízdy. Zastavujeme blízko centra na parkovišti, a jdeme probádat toto tak propagované místo. Fiskardo jako jediné přežilo katastrofální zemětřesení v padesátých letech minulého století a stojí tu na nábřeží u přístavu původní domy, které mají různé barvy fasád. Je to malé, ale kouzelné místo. U přístavu kotví mnoho jachet a uličky lemuje plno taveren a kaváren. Toto místo si vychutnáváme tři hodiny a poté pokračujeme na jih, kde naším dalším cílem je městečko Assos. Zhruba za hodinu se před námi naskytl krásný pohled na poloostrov s domečky a benátskou pevností na kopci nad městečkem. Sjíždíme opět docela prudké serpentiny, motorku necháváme na parkovišti a jdeme se projít. Původní plán vystoupat k pevnosti vzdáváme kvůli horku. Dáváme přednost procházce městečkem. Je to tu strašně malé, plno lidí a pár taveren. Vlastně je toto místo hezčí z výšky, než když jste přímo v centru. Odjíždíme. Opět se těšíme na koupání a dnes máme opravdu zajímavý cíl. Míříme k nejznámější pláži na Kefalonii – na pláž Myrthos. Pár kilometrů ještě musím vydržet, než z vyhlídky můžu fotit jednu z nekrásnějších pláží Řecka. Pár záběrů a už sjíždíme serpentinami dolů k pláži. Odstavujeme skútr, bereme věci a už jsme na bílém písku. Jsme trochu zklamaní, je tady opravdu živo, nechybí taverna, bar, WC, převlékárny a plno slunečníků. Místečko pro nás jsme našli na kraji pláže. Další zklamáním je, že jsou opravdu velké vlny. Voda je ale čistá. Lenošíme dvě hodiny a pak už musíme jet. Do Skaly chceme dojet ještě za světla. Dnes jsme ujeli 200 km, bylo to náročné, ale zvládnout se to dá.

Den šestý:

Po včerejším „maratonu“ jsme trochu rozlámaní. Je zataženo a dokonce poprchává. Docela se nám to hodí. Zůstáváme na pokoji a po obědě a siestě, kdy se počasí umoudřilo, vyrážíme na krátký výlet k Porosu. Cestu již známe, tak se nikde nezdržujeme. Tentokrát odbočujeme do centra Porosu. Chceme si letovisko projít. Jsme zklamaní, centrum tvoří krátká ulice u pobřeží, pláž je sice dlouhá ale úzká. V tomto směru Skala rozhodně vítězí. Pokračujeme do hor, do vesnice Tzanata, kde je odbočka k další z památek – mykénské hrobce. Motorku necháváme u cedule a jdeme pěšky po prašné cestě olivovým hájem. Nevíme jak je to daleko, jestli jdeme dobře. Nikde to není napsané. Řídíme se jen intuicí, ale na to jsme si již na cestách po Řecku zvykli. Jdeme asi 10 minut a uprostřed olivovníků stojí dřevěná budka a podle oplocení a cedule zjišťujeme, že jsme na místě. Ovšem další nepříjemné překvapení. Otevřeno mají jen od devíti do třech. Teď je půl páté, takže máme smůlu. Vrátili jsme se zpět a rozhodli jsme se projet vnitrozemím do vesnice Markopoulo. Jedeme opět horami, kolem nás jsou vysoké hory pohoří Aenos s národním parkem. Tam se s touto motorkou nedostaneme, to už je opravdu na vyšší kubaturu nebo auto. Pokračujeme přes vesnice Agia Irini a Pastra. Pak už zastavujeme u zvonice v Markopoulu. Zde se každý rok 15.8 objevují hadi s křížkem na hlavách, míří k místnímu kostelu k ikoně Panny Marie a pak zmizí. Neobjevili se pouze dvakrát. Před druhou světovou válkou a v roce, kdy bylo zemětřesení. Dělám pár fotek a pak sjíždíme do údolí k vesnici Ratzakli, kde odbočujeme k pláži Kaminia. Převlékáme se do plavek a jdeme do vody. Písečný vstup je tak mírný, že ještě několik desítek metrů od pláže máme vodu do pasu. Moře je teplé, skoro je lepší být ve vodě než venku. Trochu jsme ve vodě protáhli těla, na pláži jsme se hned převlékli do suchého a pak jsme si ještě užívali toto hezké místo. U pláže jsou ještě k vidění zbytky pece na vypalování střešních tašek, je to tam nově upravené s informačními tabulemi. Už se docela stmívá, tak rychle nasedáme na motorku a upalujeme do Skaly.

Den sedmý:

Na dnešek jsme si pospali. V noci byla vichřice, a i teď o půl deváté stále dost fouká. Původní plán, kdy jsme chtěli vyrazit na poloostrov Paliki vzdáváme. Po snídani jdeme do města, a v pekárně kupujeme již vyzkoušené výborné zákusky. Po obědě, zákusku a siestě jsme se rozhodli, i přesto, že stále fouká, vyrazit do hlavního města. Cesta je opravdu náročná, chvílemi jsou velmi silné poryvy větru. Za hodinu přijíždíme do centra Argostoli. Manžel zkusil najet na most Drapano spojující argostolskou úžinu, ale vítr je tak silný, že u památníku, který tam postavili na památku stavitelům mostu, nás vítr málem smetl i s motorkou do moře. Raději se hned vracíme na nábřeží. Projeli jsme podél přístavu až za město k majáku Theodori, a pak se vracíme k mlýnům Katavothres. Stojí tu symbolicky už jen jedno opravené mlýnské kolo. Ovšem skály, v nichž mizí mořská voda a objeví se na druhé straně ostrova u Karavomilos, jsou tu stále. Místo je upravené a je tu i moderní restaurace. Stále dost fouká, takže se tady moc nezdržujeme. Jedeme do centra, kde na náměstí necháváme motorku a jdeme se projít. V uličkách už tolik nefouká. Jdeme kolem radnice k archeologickému muzeu, kde zjišťujeme, že mají opět zavřeno. Na pěší zóně je mrtvo, je siesta a obchody mají zavřeno. Krátce jsme se ještě prošli po promenádě u přístavu a vracíme se zpět. U vesnice Katelios odbočujeme ze silnice k moři. Je tady jen pár hotelů, písečná pláž Varvara a taverny nabízející čerstvě vylovené ryby. Necháváme se nalákat do jedné z nich a objednáváme si každý jinou rybu. K tomu karafu bílého vína a řecký salát. Idyla je dokonalá a jídlo výborné. S plnými žaludky nám zbývá jen 8 km k místu našeho ubytování.

Den osmý:

Dnes je jasno a vítr zdá se ustává, takže původní plán na včerejšek můžeme uskutečnit dnes.

Máme ostatně poslední možnost, dnes večer skútr vracíme. Kolem deváté tedy udáváme směr poloostrov Paliki. Jedeme po jižním pobřeží do hlavního města. Tam po hodině jízdy přijíždíme právě včas, trajekt do Lixouri, který pendluje každou půlhodinu mezi oběma městy, se právě chystá odplout. Najíždíme bez rozmyšlení na palubu a za chvíli se již vrata zavírají a odplouváme. Jdeme na horní palubu, abychom měli výhled. Město Argostoli máme jak na dlani, postupně i argostolský záliv a nakonec i Lixouri, druhé největší město na ostrově ležící na poloostrově Paliki. Obsluha trajektu nás přišla na palubu zkasírovat. Platíme celkem 6,40 eur. Za 25 minut jsme v Lixouri, manžel vyjel s motorkou, necháváme ji v přístavu a jdeme se projít do centra. Náměstí je docela rozlehlé, se samými kavárnami, tavernami a bary. Je zde krátká pěší zóna a přístav. Jdeme se podívat i do zadních uliček. Kolem pěkného kostela a pár zajímavých původních domků se vracíme zpět do přístavu. Po jižním pobřeží jedeme k pláži Lepeda. Je to menší hezká pláž s tmavším saharským pískem. Dělám pár fotek a pokračujeme dál. Vjíždíme do vnitrozemí. Tady je příroda úplně jiná než v okolí Skaly. Všude okolo je rovina a pozůstatky po povrchových dolech. Těžil se zde jíl. To už narážíme ve vesnici Mantzavinata na odbočku k pláži Xi. Najíždíme na ni a po dvou kilometrech přijíždíme na malé parkoviště přímo u pláže. No, je tedy pořádně přeplněná slunečníky a lidmi. Koupat se tady nebudeme, ale jdeme se krátce projít po bílých jílovitých skalách. Ty vytvářejí zajímavou kulisu pláži, která má tmavě oranžový písek. Tento jíl se používá ke kosmetickým účelům, takže vidíme i pár žen, jak se procházejí namazané jílem po pláži. Moc dlouho se tady nezdržujeme. Vracíme se do vnitrozemí na rozcestí a pokračujeme přes vesnice Bouvi, Havriata do hor. Opět prudce stoupáme, skútr dostává zabrat. Navíc je tady pustina a nikde ani živáčka, jen občas projede auto. Další zastávku máme u kláštera Kipoureon, na který se nám otevřel ze silnice krásný výhled. Sjíždíme až před bránu a jdeme se tam podívat. Na nádvoří mají výborné hroznové víno a jsou odsud nádherné výhledy do okolí. V místním kostelíku jsou navíc k vidění vzácné ikony z byzantské doby. Po duchovním zážitku už opět toužíme smočit se v moři. Po 4 km přijíždíme k ceduli označující odbočku k pláži Platia Ammos. Cesta je ovšem opět nezpevněná. Na motorku nevhodná, pouze pro auto. Jdeme tedy zase pěšky. Doufám jen, že nepůjdeme dlouho. Po 13 minutách jsme došli na malé parkoviště a odtud je krásný výhled na pláž. Ovšem ještě je třeba zdolat 300 prudce se svažujících schodů. Zvládáme to celkem v pohodě. Tady se nám líbí. Zhruba na kilometrové pláži je asi šest lidí, nikde žádné slunečníky a bary. Dokonalost nám kazí velké vlny a docela studená voda. I tak si to užíváme. Výšlap zpět k parkovišti je ovšem hodně náročný, oba pěkně funíme, než schody zdoláme, a to nás ještě čeká cesta k silnici. To už je ale docela v pohodě. Zpáteční výšlap nám trvá 25 minut. Máme hlad, nikde žádný život, natož taverna, tak jsme se rozhodli vrátit do Lixouri. Pokračujeme opět do kopce až úplně na vrchol a potom sjíždíme do vesnice Kaminarata, kde se nám naskytl výhled na argostolský záliv. V centru Lixouri zastavujeme a na náměstí si dáváme gyros v pitě a řecký salát. Odpočíváme, pozorujeme ruch v okolí, a protože máme celkem dost času, rozhodli jsme se, že se nevrátíme trajektem, ale záliv objedeme. Vydáváme se tedy po východním pobřeží kolem zálivu a za obcí Livadi je odbočka k pláži Petani. Je to asi 8 km, tak tam zajedeme. Opět stoupáme do kopce a po 15 minutách opět sjíždíme k pláži. Pod jedním luxusním hotelem, kde je již na pláž hezký výhled, zastavujeme a dělám pár fotek. Z výšky nevypadá vůbec špatně. Otáčíme motorku a vracíme se zpět k zálivu. Na konci zálivu se silnice zvedá do kopce a částečně do vnitrozemí, aby se opět vrátila k pobřeží, odkud jsou hezké výhledy. Ve vesnici Farsa jsou nad nově postavenými domy zbytky původní vesnice zničené zemětřesením. Opět krátká zastávka na focení a už si to míříme přes most Drapano do Argostoli a dále do Skaly, kde večer skútr vracíme. Tím končí naše poznání tohoto krásného, rozmanitého ostrova. Nezklamal nás. Budeme ještě dlouho vzpomínat.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .