0
0

To pozvání do Pamplony se prostě nedalo odmítnout. Blížil se 7. červenec, což je den svatého Fermína a taky neklamné znamení, že všichni Navařané, nebo téměř všichni, opouštějí své domovy a míří do správního střediska jedné ze 17 autonomních oblastí Španělska, kde je čeká nejnáročnější, nebo určitě nejveselejší týden celého roku. Noční přestup v Zaragoze jsem zvládla na výbornou a dokonce si vybrala i správné kupé. Mí spolucestující byli Pamploňané, kteří už sice léta žijí v Zaragoze, ale na sv. Fermína se vždy vracejí domů. Nutno říct, že to byla náročná noc. Dobrého jídla i pití byl dostatek, chyběla snad jen hudba, býčí zápasy a ohňostroj. „Kdyby na tebe nikdo nečekal, můžeš přespat u nás,“ stačili mi ještě říct, než vystoupili, ale pak se rozesmáli a já za chvíli pochopila proč. Bylo těsně před šestou a na spánek nebyl čas.

Když se vlády ujme svatý Fermín

Sprcha a vydatná fazolačka mě zcela probudily a ani jsem k tomu nepotřebovala budíček. Ten se ozval, vlastně ozvala, protože to byla dechovka, před nedalekou radnicí ve tři čtvrtě na sedm. Na Španěly je to nezvykle brzy, ale přesto se hospůdky na Plaza del Castillo zcela zaplnily. Dát si sklenku vína před pověstnými ranními „encierros“, kterými tu každý sváteční den vlastně začíná, je zcela běžné. Stejně jako v dobách, kdy si tu po probdělé noci dával svou první ranní skleničku Ernest Hemingway. Pak už jsme zamířili k ulici Estafeta. Tam totiž ono slavné „encierro“, které se dá přeložit jako uzavření, začíná.

Uzavřena, vlastně ohrazena zátarasy ze silných fošen, je celá ulice. Přesně v osm bouchne petarda, v ulici se objeví býci a před nimi dav těch nejodvážnějších. Začíná zběsilý úprk. Celá trasa měří necelý kilometr a končí v ohradách býčí arény. Tato riskantní, ale podle místních vzrušující podívaná, trvá asi tři minuty. Pamploňané tvrdí, že běh před býky by byl bezpečný, kdyby všichni dodržovali určená pravidla. Hlavně nesmíte zakopnout nebo se zastavit. Když už nemůžete, musíte uhnout stranou, protože býci běží většinou rovně. A také na ně nesmíte dorážet zboku ani zezadu. To by se býk mohl znenadání otočit, a není-li na to člověk připraven, nemusí jeho opovážlivost skončit dobře.

Většina Pamploňanů si jde po „encierros“ na chvilku odpočinout, což doslova znamená do postele. Kolem jedenácté na sebe opět obléknou bílé košile a kalhoty, opásají se červenou šerpou, kolem krku uvážou červený šátek a vyrazí do ulic. Všude je neskutečný mumraj – průvody, maškarády nejrůznějšího druhu i barev, folkloristické skupiny, muzika, tanec a zpěv. Odpoledne se chodí na koridu a večer na ohňostroj. A mezitím se neustále dobře jí a pije a končí se za svítání. Tak náročný týden tu zažívají už od roku 1590, kdy se svatý Fermín stal patronem této lidové veselice.

Údolí šlechticů

Vesnička ZubietaIrurita, Zubieta, Arraioz, Mugairi, Lekaroz, Elizondo, Arizkun, Urdazubi-Urdax, Zugarramurdi… Tato tajemně znějící jména jsou názvy obcí v pyrenejském údolí Baztán. Ve skutečnosti to jsou jen jednotlivé částí města Elizonda, centra oblasti, kde je radnice se všemi důležitými úřady. Sídlí v něm taky „Junta General“, jakási správa, která rozhoduje o využívání obecních pozemků, kterých tu je přes 80 % a z nichž musí každý uživatel skládat účty. Kupodivu to funguje a jen málokdo se snaží získat část obecních pozemků do soukromého vlastnictví. Původ této tradice musíme hledat v 15. století, kdy král udělil obyvatelům Baztánu kolektivní šlechtický titul. A majetek šlechtice, jak známo, je lepší nedrobit. Velmi se mi na tomto rozlehlém „šlechtickém panství“ líbilo. S kopci, které ještě nejsou tak vysoké, jak by si člověk na Pyreneje představoval, jsme byli docela přátelé, i když nás občas při výstupu do některé z místních vesniček potrápily. Jednou jsme dokonce horská kola, což byly naše dopravní prostředky v této téměř bukolické krajině, odložili v kukuřici, a do vesničky Ziga si to pustili přes louky pěšky, protože nám připadalo, že věž jejího kostelíka je blíže. Dobře jsme udělali. Museli jsme sice obejít stádo ovcí, takže nakonec ta cesta kratší nebyla, ale za to jsme ochutnali výborný ovčí sýr s domácím chlebem. Od pohostinného pastevce jsme se dověděli, že kostel bude zavřený, ale pana faráře určitě v tuto dobu najdeme u Agustína, což je místní umělec a bydlí v prvním domku vpravo.

Měl samozřejmě pravdu. A tak jsme si nejen prohlédli kostel, z jehož zvonice se nám rozevřel překrásný výhled na celé údolí, ale odnesli si jako dárek malou dřevěnou misku, protože Agustín, který snad nikdy neodkládá typický černý baskický baret, je vyhlášeným baztánským řezbářem. Práce měl až moc. Ziga se totiž připravovala na slavnosti, při nichž nechybí ani velký trh, kam si lidé z celého Baztánu přijíždějí nakoupit kvedlačky, škopky, mísy a další nádoby, které jsou nutné ke zpracování mléka a výrobě sýrů. Pozvání na místní slavnosti jsme bohužel museli odmítnout. Kdo ví, jak se baví šlechtici z Baztánu.

Výprava za čarodějkami

„Což tak zajet si do Zugarramurdi,“ navrhla jsem, když jsme vymýšleli program na poslední den našeho pyrenejského pobytu. Tato obec by byla asi zcela neznámá, kdyby se v roce 1611 nekonal v Logroňu slavný proces, v němž bylo z čarodějnictví obviněno 40 lidí, z nichž 12 bylo upáleno na hranici. O těch všech se zmiňuje zajímavý dokument z roku 1611 „Seznam osob, které byly obviněny v logroňském procesu, a přehled věcí a činů, za které byly potrestány“, který je uložen v archívu vzácných tisků Národního muzea v Madridu a z něhož se člověk mimo jiné doví, že čarodějnické sabaty se konaly právě v Zugarramurdi.

Poslední obcí před Zugarramurdi je Urdax, jehož klášter sv. Salvátora vypadá zvenčí docela impozantně. Dovnitř jsme se však nedostali. Na naše bušení nikdo neodpovídal a nikdo z místních, dokonce ani hospodský nám nedokázal dát žádnou informaci. Hospodského omlouvá jen to, že vlastně místní nebyl, protože sem do své hospody dojížděl každý den z Francie. A tak jsme se trochu posilnili a vyrazili dál. Zugarramurdi jsme přejet nemohli, protože dál už cesta nevedla.

Za necelou půlhodinku jsme se ocitli na louce a za chvíli se před námi objevil vchod do jeskyně. Uvnitř bylo hrobové ticho, jen někde z hloubi bylo slyšet šumění vody. Asi Infernukoerrea čili Pekelný potok, kde se satanské ceremonie měly odehrávat. Někde před ním musel být trůn, odkud Ďábel, který prý měl podobu kozla, čarodějnické sabaty řídil. Historické prameny uvádějí, že se v jeskyni a na přilehlé louce opravdu konávala záhadná shromáždění. Jeden z významných členů španělské inkvizice Pedro de Valenzuela, který se případem zabýval, dospěl k názoru, že šlo nejspíš o sexuální orgie. Nikdy však nebylo prokázáno, co se v Zugarramurdi skutečně dělo. Jak jsme se však o něco později dověděli, orgie se v jeskyni u Kozlí louky dodnes konají. Největší bývají v srpnu. Říká se jim „zikiro-yate“, a to pak víno teče proudem, pečou se berani, hraje se na kytaru, zpívá se a tancuje.

Loučení

Pamplonské náměstí Plaza del Castillo je živé nejen v době oslav svatého Fermína. Ve všední dny, zvláště navečer, tu přicházejí snad všichni, kteří nemají zrovna nic na práci. Nemusí tu mít domluvenou schůzku, ale vždycky tu najdou známé či přátele, s nimiž se zastaví na kus řeči, dají si obligátní skleničku vína či dvě, a pak jdou po svých. Také jsme se tu zastavili, ale nezdrželi se a zamířili ke katedrále. Chvilku jsme poseděli v zešeřelém gotickém interiéru, postáli u nádherného alabastrového náhrobku Karla III. Vznešeného a jeho ženy Leonory Trastamarské a vyslechli si historii jejich velké lásky. Lidé se začali scházet k večerní pobožnosti, my jsme však vyšli ven, abychom se z nedalekých zahrad na městských hradbách podívali na Pamplonu shora. Pak už jsme spěchali na Plaza del Castillo na aperitiv před večeří. Aperitivem se zde myslí nejen sklenička vína, či jiného drinku, ale i kousky nejrůznějších sýrů, klobásek, rybičky na kyselo i v oleji, a nezbytná horská šunka, která není uzená, ale sušená na horském vzduchu, a jejíž nádherné exempláře jsou zavěšeny u stropu v každé hospůdce. A večeře v nedaleké restauraci? Pamplonské jehněčí na roštu nemělo chybu. Právě tak ho prý připravovaly čarodějky ze Zugarramurdi. Blížila se půlnoc a mně už za hodinu odjížděl noční rychlík do Barcelony. Čas bývá někdy velmi neúprosný.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .