0
0

Místo, kde se člověk rozhodl usadit před více než dvěma tisíci let. V srdci Španělska, lemované ze tří stran meandry řeky Tajo, leží za vysokými zdánlivě neproniknutelnými hradbami Toledo. Křivolaké úzké uličky, které občas nikam nevedou a jiné, které vedou nikam. Přes den město plné turistů a lidí hledících bezradně do mapy. V noci křivolaké úzké uličky a rozpité světlo pouličních lamp, mapa v zadní kapse kalhot a nikde nikdo. Ulice se nenápadně zužuje a na jejím konci se dotýkáte oběma rameny zdi. Všechno je možné, i to, že každou chvíli zpoza tmy vystoupí krysař se svou píšťalou. Středověké město ožívá, není těžké představit si zde pobíhající slepice, kanalizaci tekoucí po povrchu, žebráka s nataženou rukou, mnicha s pohledem upřeným do země, opodál dva povídající si Židy a dav, který se vyhýbá zdobeným nosítkám vnešeného Maura. V nočním Toledu se zastavil čas.

Město rostoucí vzhůru

Toledo není městem na kopci. Toledo je kopcem. A proto je jeho návštěva nekonečným a neúprosným bojem mezi mapou a realitou. Kruhovitý půdorys a neustálá stoupání a klesání mapa zploští a vytvoří tak iluzi přehledné a jednoduché situace. Historické centrum skryté v hradbách však není nijak zvlášť velké, a proto i když se ztratíte, nakonec vždy stejně dojdete zpět ke katedrále či jinému orientačnímu bodu.

První zmínky o městě, které se nachází 529 metrů nad mořem, pocházejí od Tita Livia. Popisuje jej jako malé opevněné město Toletum, které má původ ve slově tolitum, tedy rostoucí vzhůru.

Toledo bylo důležitým městem Římanů, hlavním městem vizigótské říše, centrem rebelií proti cordobskému chalifátu během muslimské nadvlády na Pyrenejském poloostrově. Bylo intelektuálním centrem během 12. a 13. století, kdy mimo jiné proslulo díky své překladatelské škole. Je rovněž kolébkou mudejarského slohu, což je sloh muslimských stavitelů pracujících po dokončení reconquisty pro křesťany. Typickými stavebními a dekorativními prvky jsou cihly, keramické dlaždice, především zelené a bílé barvy, kachle a tašky a nádherné kazetové stropy. A usadit se zde rozhodl původem řecký malíř Domenico Theocopuli, přezdívaný El Greco.

Právě Římané byli ti, kteří kolem města postavili první obranné zdi, poté přestavěné Vizigóty. Hradby, které se dochovaly dodnes, jsou však původně muslimské, dostavěné králem Alfonsem VI., který město dobyl v roce 1085. Jeho shovívavost k etnickým minoritám umožnila třem významným kulturám – muslimům, Židům a křesťanům – žít v Toledu vedle sebe a uchovat si vlastní hodnoty. Město se tak stalo kronikou, do které se toto soužití hluboce zapsalo. A tak není divu, že svým klidným zrakem pozoruje návštěvníky mešity freska Ježíše a mezi nápisy v synagoze se skrývá písmo arabské.

Město kulturní a náboženské tolerance? Ne však natrvalo. Toledo totiž rostlo nejen důležitostí politicko-strategickou, ale i směrem k Bohu. K Bohu křesťanů, kteří si město nakonec udrželi, stejně jako celý Pyrenejský poloostrov. Když se sňatkem Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské, zvané katolické, španělské království spojilo, rozhodl několik let nato královský pár, že Toledo bude hlavním městem inkvizičního soudu.

V roce 1519 bylo Toledo prohlášeno Carlosem I. hlavním městem španělského království, ale ani ne za 50 let v roce 1561 přemístil Felipe II. královský dvůr definitivně do nedalekého Madridu. Jedním z důvodu se nakonec staly právě hradby, které město chránily, ale zároveň mu neumožňovaly expandovat. Toledo zůstalo hlavním sídlem církve ve Španělsku a tento náboženský statut má dodnes.

Cesta do minulosti

Z dob Římanů se dodnes zachoval jen amfiteátr a akvadukt. Přítomnost muslimů ve městě je však mnohem výraznější. Berbeři dobyli Toledo bez boje v roce 711 a ovládli jej na další čtyři století. To oni dali městu podobu labyrintu spleteného z úzkých a kroutících se uliček.

Jejich stopa je již na úpatí města v podobě mohutné brány Bisagra, která dnes slouží jako hlavní vstup do města. A potom přijde stoupání a stejně jako Alfons VI. v jedné z toledských legend se ocitnete u mešity Cristo de la Luz. Zmíněna legenda praví, že když král vstoupil do města a stanul tváří v tvář mešitě, jeho kůň odmítl pokračovat v cestě a klekl si. Tehdy si lidé všimli, že ze zdi vychází velká záře osvětlující celé okolí. Když začali kopat, našli za zdí téměř čtyři století schovaný kříž s rozsvícenou lampou. Snad proto dostalo místo název Cristo de la Luz (Kristus světla).

Je to jediná mešita, která se z původních deseti dochovala dodnes, navíc v neuvěřitelně dobrém stavu. Stavba z 10. století má téměř čtvercivý půdorys, čtyři sloupy dělí vnitřek na devět částí, z nichž každá má zcela odlišnou klenbu. Podle nápisu kufickým písmem na fasádě mešity byla postavena v roce 999 Musou ibn Alim. O dvě století později k ní byla přistavěna apsida v románsko-mudejarském slohu, které je vevnitř zdobena románskými freskami. Toledské svatostánky sloužily během historie často alespoň dvěma vírám. A jejich zdi se staly neviditelnou nití v příběhu města.

Není arabského města bez celkého trhu. Památka po něm zůstala i v Toledu – náměstí Zocodover. Rozlehlé náměstí kousíček od Alcazaru je dodnes místem k setkávání, je to toiž jediná větší plocha ve městě.

Židovka z Toleda

Židé žili na území města už za vlády Vizigótů. Je to jediná kultura, která městu nikdy nevládla oficiálně a byla pronásledována muslimy i křesťany. Ve 12. a 13. století se však dočkala jistého uznání a tolerance. Z Židů se stali vlivní měšťané, kteří měli možnost ovlivňovat chod a prosperitu města. Židovská čtvrt, tzv. Judería, je však dnes hojně navštěvovaná díky dvěma dochovaným synagogám, ale i kvůli muzeu malíře El Greka.

Starší ze synagog, která nese jméno Santa María la Blanca, začala být stavěna koncem 12. století a dnes představuje ukázku nádherného toledského mudejarského slohu. Za své jméno vděčí synagoga křesťanům. Inkvizice z ní udělala útočiště pro ženy takzvaně svedené ze správné cesty, zde se měly kát a hledat cestu k Bohu. Návštěvník si dnes může jen domýšlet, kolika utrpení, slzám a možná i bolesti byly nádherně zdobené zdi synagogy svědkem.

Osud mladší synagogy se liší jen v detailech. Byla postavena ve 14. století na objednávku Samuela ha-Levího, který byl strážcem pokladu Petra I. Kastilského a advokátem sefardských židů. Zvenku obyčejný dům skrývá uvnitř nádherně dekorované stěny, plné ornamentů a hebrejských nápisů.

Povyhnání židů však byla tato synagoga vedena jako kostel svatého Benedikta, od 17. století už je znám pod jménem Tránsito. Od roku 1964 je zde muzeum sefardských Židů, mapující jejich život na na Pyrenejském poloostrově od dob Římanů.

Město křesťanů

Interiér katedrály skrývá nesmírné pokladyNakonec k ní vždy dojdete. Obrovská katedrála postavená v polovině 13. století je uprostřed historického Toleda a směřují k ní všechny hlavní ulice. Reprezentuje bohatost, majestátnost a moc cítkve v tehdejším Španělsku. Nechal ji stavět Fernando II. s arcibiskupem Rodriguem Jiménezem del Radou a katedrála je dodnes čistě gotickou stavbou ve městě. Dokončena však byla až rok po objevení Ameriky. Pětilodní katedrála má ohromnou rozlohu 140 x 130 m, na jejím místě původně stály kostel a mešita. Hlavní loď má tvar křesťanského kříže.

Je označována za nejoriginálnější, ale především největší španělskou katedrálu postavenou v období gotiky. Na její stavbě i výzdobě spolupracovali největší umělci té doby. Vstup do katedrály není nejlevnější, na druhou stranu je co obdivovat, ať již nádhernou barokní kapli Transparente od Narciska Tomého či portréty všech toledských arcibiskupů, kteří svými uhrančivými pohledy hledí ze zdi. V sakristii se dnes nachází muzeum, v jeho sbírkách jsou k vidění El Greco, Goya či van Dyck.

Na nejvyšším místě Toleda se nachází Alcázar, původně palác Římanů, poté sídlo Vizigótů, a penost Al-Qasr během nadlády muslimů. Stal se královským sídlem kastilských panovníkůa byl několikrát přestavěn, což připomínají i jeho fasády – východní středověká, západní renesanční, jižní barokní. Když se v polovině 16. století dvůr definivně přesunul do Madridu, sloužil Alcázar jen jako královská rezidence. Ne však nadlouho, o půl století později získal zcela nové uplatnění – státní vězení.

Alcázar třikrát vyhořel, byl mnohokrát přestavován, naposledy ve 20. století. Během španělské občanské války se z něj stala vojenská akademie a na konci konfliktu byl pak palác téměř docela zničen. Dnes je zde vojenské muzeum a budova se vrátila ke svému vzhledu ze 16. století.

Živoucí skanzen

Toledo není místem 21. století a je to na něm znát. Mladá generace se odsud stěhuje do předměstských částí, které jsou za hradbami. Dnes mezi místní patří jen staří starousedlíci a studenti, kteří hledají levné bydlení. Toledo se se svými hradbami uzavřelo ve své vlastní historii. Nedostatek aktivní generace je při bližším pohledu vidět i na stavu města, domy často působí, jako by se měly každou chvíli rozpadnout.

Praktické informace

• Toledo je od Madridu vzdáleno pouhých 71 km. Do města jezdí několikrát denně autobus z nádraží Estación Sur a vlak z nádraží Atocha. Místní autobusové nádraží se nachází kousek od historického centra (cca 15 min. pěšky), vlakové nádraží je kousek dále. Z obou se však dostanete do centra městským autobusem.

• Plánky, prospekty s informacemi o nejvýznamnějších památkách, kulturních akcích a jiných zajímavostech získáte v turistických informačních kancelářích. Jednu najdete hned za Puerta Nueva de Bisagra, druhou na radnici.

• Chcete-li ochutnat nějakou místní specialitu, dejte si koroptev. Připravují je tu na nejrůznější způsob. Máte-li rádi jehněčí, zkuste jídlo zvané carcamusa nebo cuchifritos (směs jehněčího, rajčat a vajec připravená se šafránem na bílém víně). Pokud si chcete jen tak posedět s místními, pokuste se najít zastrčenou hospůdku Lupulo v uličce Calle Alfonso XII. dejte si tu výborné patatas a la pobre, v El Trebol, calle de Santa Fé 1, zkuste bombu (brambor plněný mletým masem). Kulinářskou slávu si Toledo získalo díky svému marcipánu a sýru Manchego.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .