Projet „Ostrov svobody“ na kole je nejlepší cesta, jak si užít přírodu, moře a hlavně se dostat do kontaktu s místními lidmi, kteří jsou velmi příjemní a ochotní.
Kdo máte čas a chcete ještě vidět Kubu takovou jaká je už po celých 47 let, tak neváhejte a vyrazte co nejdřív. Je to krásná a zajímavá země plná protikladů a pohodových milých lidí (většinou), která ale již poznala zájem turistů.
Před odjezdem na Kubu jsme byli starostlivými rodiči a kamarády varováni před mícháním se do politických záležitostí, před pokecem s disidenty a porušováním všech možných i nemožných pravidel. Prý aby nás hlavně nezavřeli.
Samozřejmě jsme si vzali jejich rady k srdci. Heslo: „Co oči nevidí to srdce nebolí“ se nám velmi osvědčilo. V místech, kde byly cedule se zákazem fotografování jsme fotili nenápadně, všude jinde jsme se pohybovali přirozeně nápadně včetně průjezdů ne vždy příjemných předměstí Havany a Santiaga de Cuba. Každý večer jsme svým noclehem porušovali zákon, ale vždy tak, aby o nás nikdo nevěděl. No a s jedním milým a zajímavým člověkem – disidentem jsme se bavili přímo na ulici za asistence tajnýho policajta, který ale neuměl anglicky, tak jen stál 2m od nás a čuměl jak puk. Pak to na nás zkusil s frází, že je taky náš kamarád. Taky by mě zajímalo, jestli jsme měli štěstí nebo se občasné zadržení známých osobností nějak předem neplánuje, třeba proto, aby si zajistili alespoň trošku popularity.
Humberto-disident nám kromě jiného vyprávěl, že Castro začíná senilnět a všichni lidé, kteří tento režim nenávidí (teď je otázka, kolik % celkové populace Kuby to je), čekají až zemře nebo bude tak mimo, že konečně nastane ten pravý čas. Rok 2006 je pro některé nadějí, že se vše konečně změní. Doufá se, že ta změna bude provedena „sametově“, jsou připraveni stejně jako u nás před rokem 1989, ale s použitím násilí tak nějak počítají, přece jen armáda tam má velkou moc a prestiž u spousty obyvatel, zejména těch chudých, kterých je tam většina. Takže kdo ví, jak moc bude možné a bezpečné tam potom cestovat. Humberto hlavně chtěl, abychom u nás doma řekli, že na Kubě komunismus nechtějí… a pak nám zhruba povykládal, co mají připravené. Po rozhovoru s ním to navíc to vypadalo, že jsou s Amíky dobří kámoši. Kuba navíc nemá žádné extra nerostné bohatství, takže se USA se snad nebudou snažit zavádět demokracii vojenskou invazí jako v Iráku.
Kdy, kam a na jak dlouho jet na Kubu?
Ideální sezónou se zdá být doba od počátku prosince. Během listopadu ještě mohou doznívat hurikány, které se střídají s prudkými přeháňkami. Toto období zde trvá od června. Zároveň je doba od května do října označována za období dešťů. Také jsem se někde dočetla, že se koncem února začínají množit medúzky, ale nevím v které oblasti nebo zda všude. My potkali pár malých medúz na severním pobřeží.
Asi úplně nejméně vhodnou dobou pro návštěvu je období červenec a srpen, kdy probíhají letní prázdniny. Jednak tam musí být neuvěřitelné vedro (30-40°C kombinovaných s obrovskou vlhkostí není asi nic moc) a pak prý všechny pláže a campisima jsou okupovány místními rekreanty.
Odlétali jsme 11.12. a vraceli se 2.1.. Během putování po zajímavých oblastech Kuby, jsme potkali minimum koupajících se místních i turistů. Turistů cestujících stejně jako my, na kole, bylo celkem 17 – 5x Švýcaři, 2x Rakušáci, 1x Kanada, 5x Německo, 2x Španělsko, 4x ostatní. Klasické turisty jsme potkávali jen v pár městech, baťůžkáře ani jednoho. Zřejmě jsou všichni zavření v hotelích. Jediná místa, kde bylo turistů jak much, bylo Viňales a Havana, ale tam jsme byli zrovna 30.12. a 31.12.. Shánění ubytování v tomto období nebyl problém, spíš byl převis nabídky nad poptávkou.
Pokud člověk nemá čas na projetí celé Kuby, tak doporučuji projet pouze nejvýchodnější část, eventuelně připojit ještě Zátoku sviní.
My na Kubě strávili 21 dní, za tu dobu jsme na kole ujeli 1 500km, autobusy a náklaďáky 1820km a projeli téměř všechny turisticky zajímavé oblasti. Zkonstatovali jsme, že ještě bychom další týden snesli (víc se potápět v Zátoce sviní, navštívit pláž María la Gorda na západním konci země), ale pak už by nebylo asi moc zajímavých oblastí vhodných na kolo (většina Kuby je placatá, plná třtinových polí, pastvin nebo neobdělávané půdy). Pokud člověk vyrazí poznávat Kubu autem, tak podle mě stačí 10-12dní. Kubánská města nejsou ty hlavní lákadla, daleko zajímavější je potápění. Pokud by se někdo rozhodl někdo vyrazit s báglem stopem, náklaďáky nebo busy, tak musí počítat s podstatně delší dobou (měsíc, měsíc a půl?), čekání na každý dopravní prostředek zabere daleko více času než kde jinde.
Průvodce, mapa, jazyk,…
Z druhé ruky jsem koupila český překlad Lonely Planet od nakladatelství Svojtka a musím říct, že to byl dobrý „kauf“. Přehledným obsahující dostatek informací, autoři nejen že ho přeložili, ale také přidali některé důležité informace, které se v 3. anglickém vydání neobjevily.
S mapou to byl trochu problém, protože měřítko 1:1 250 000 od Freytag&berndt není na kolo zrovna ideální. Podařilo se mi nakonec koupit mapu od Nelles maps 1:775 000, což už šlo. Přímo na Kubě se dá sehnat automapa v měřítku 1:300 000 (prý na pumpách nebo v informacích) za cca 6$. Měli jsme možnost do ní nahlédnout a je to jen zvětšenina Nelles maps.
Naučte se alespoň základům španělštiny. S žádným jiným cizím jazykem nepořídíte, pokud se tedy nechcete pohybovat celou dobu na Varaderu nebo na letišti. Myslím že 10 lekcí Španělštiny pro samouky by mělo stačit. Já měla za sebou 16lekcí s teoretickou znalostí minulého a budoucího času, ale většinou vše končilo pasado (minulý) nebo futuro (budoucí) s příslušným posunkem. Kdo se s vámi bavit chce, ten se bude snažit, takže se nám párkrát stalo, že jsme vedli třeba hodinový hovor ve španělštině.
Pitná voda, hygiena, bacily,…
Na Kubu jsme rovnou jeli s tím, že budeme jíst a pít to, co normální Kubánci. Většina turistů je vyděšená k smrti z vody z kohoutku a nosí s sebou neustále PET láhev s vodou za 1 a více dolarů. Také jsme tu nepotkali cizince, který by si u stánku dal batido, pizzu nebo guarapu. Samozřejmě, že to určitě bude tím, že jsme jich moc nepotkali. Ještě musím říct, že jsme zvyklí pít v Evropě vodu z různých zdrojů, třeba i z horských potoků, rašelinišť, pokud se nám vizuálně zdají být čisté a pokud to vypadá, že nemohou být kontaminovány pasoucími se kravami nebo ovcemi. A také jsme očkováni proti žloutence typu A a B.
Na poznávání místních bacilů jsme se vrhli ihned po příjezdu. Začali jsme pizzou vyráběnou v jednom z nejhustějších okýnek (v Matanzasu), které jsme za celou dobu potkali. Dále druhý den konzumujeme točené zmrzliny, které jsou většinou opravdu smetanové a vrcholem je naše první guarapa. Šťáva ze třtiny je evidentně smíchána s hlínou, ale cukr se nám do následných kopců hodí. Přežijeme bez újmy.
Je pravda, že když člověk vidí v některých městech nebo podél silnic, prasklé vodovody, ze kterých stříká voda, tak si říká, že ta voda možná kontaminovaná být může. Na druhou stranu ve městech je téměř vždy voda chemicky upravená a na venkově je přiváděna z hor nebo centrálně čerpána většinou pro celou vesnici, takže by mělo jít o vodu nezávadnou. Navíc prý co týden chodí po všech objektech (ve městech určitě, na vesnicích nevím) kontrola čistoty vody a výskytu přenašečů nemocí jako potkanů, švábů apod., v případě zjištění problému vodu desinfikují, potvory postříkají nebo nakrmí chemií. Castro si nemůže dovolit žádnou epidemii.
Také jsme se po týdnu pobytu potkali s cyklistkami ze Švýcarska, z nichž jedna byla s nějakou infekcí dokonce na kapačkách v nemocnici v Santiagu. Neví, z čeho to měla, tak pak s sebou na kole kromě neuvěřitelného množství věcí táhla také spoustu vody.
Až na to, že vám přijde na Kubě všechno neuvěřitelně olezlé, opatlané či jinak jeté, je to rozhodně pro zdraví daleko bezpečnější než třeba Turecko, kde jsou Arabové děsná prasata. Zvířata zásadně do domu nesmějí, všude mají záchody nebo kadibudky. Dokonce na farmě na okraji bažin, která neměla elektriku měli i normální mísu, kterou splachovali kýblem.
Také jsme se však v Havaně dostali do domu jednoho černocha, vzdělaného učitele, příjemného člověka, který s námi jel na náklaďáku ( kovaný komunista) a který nás vzal na noc k sobě domů (jako kamarády, ne za prachy). Čekal nás tam hygienický šok, člověk se tam štítil sáhnout na všechno. Korunu tomu dával neuvěřitelný zápach moči, který produkovala vnučka tohoto učitele, jehož dcera byla asi svobodnou matkou. Její postýlka musela být totálně nacucaná močí, neboť jako plíny jí sloužily jakési igelity. Zřejmě jsou někteří asi líní prát hadrové pleny, kterých jsme po venkově viděli rozvěšených habaděj. O koupelně radši nemluvím. Už nám pak je jasné proč baráky v Havaně i v jiných městech vypadají, tak jak vypadají. Věřím tomu, že dostat se do takovéhoto domu první noc, tak nevydržím a uteču, ale po třech týdnech si člověk na olezlost a ne úplně dobrou hygieny nějak zvykl a bral to jako další zajímavou zkušenost, o kterou by byl ochuzen. Až do teď jsme si totiž mysleli, že tu všichni musí být čistotní, když chodí tak čistí a upravení po ulici.
Setkání bylo zajímavé hlavně tím, že on byl přesvědčeným komunistou a pro své názory měl i své důvody, z nichž některé byly částečně pochopitelné i pro nás, když jsme si uvědomili, kde cestoval (rozvojové země, kde lidé nemají co jíst, kde zuří občanské války, apod.) a proto je pro něj Kuba prostě rájem mezi těmi zeměmi.
Kubánská vláda bývá často kritizována pro porušováni lidských práv. Osoby, které by na západě byly považovány za „vězně svědomí“ jsou v současné době drženy na Kubě ve vězeni jenom proto, že se nahlas odvážily kritizovat současnou kubánskou vládu nebo se pokoušely zformovat politickou opozici. Závažné rozsudky rozhodující o lidských osudech životech jsou vydávány hromadně a vláda neuznává existenci domácích organizací na ochranu lidských práv. Tato situace je sice odsouzeníhodná,je však třeba posuzovat ji také v kontextu malé země, která je neustále vystavována narůstajícímu a destabilizujícímu tlaku ze strany silnějšího souseda.
Na rozdíl od ostatních latinskoamerických zemí neexistuji na Kubě tzv. eskadry smrti, které vykonávají popravy bez soudu nebo mají na svědomí záhadná mizení osob přímo na ulici. Ve srovnání s Kolumbii, Brazílií, Guatemalou a Venezuelou je na Kubě policejní násilí i korupce úředníků minimální. Kubánci se však potýkají s řadou dalších zásadních problémů, jako jsou omezené možnosti zlepšení sociálního postavení a nabytí majetku, znemožňováni koupě i prodeje nemovitostí, zákaz vytváření organizací nebo obtíže při žádosti vycestovat do zahraničí.
Uvěznění více než 70ti novinářů a protivládních aktivistů v roce 2003 bylo sice v zahraničí odsouzeno, na Kubě je však považováno za nezbytnost v zájmu národní bezpečnosti. Existují totiž důkazy, že Zájmová sekce USA v Havaně skutečně podporovala opoziční skupiny po celé Kubě. Stejný důvod měly i nesmlouvavé tresty ozbrojených únosců letadel, kterým se během jednoho roku dostalo soudu. Byli shledáni vinnými a odsouzeni k smrti. Přesto toto rozhodnutí vyvolalo kritiku nejen v zahraničí, ale i na Kubě samotné.
V odpovědích na otázky týkající se lidských práv obvykle kubánské úřady poukazují na řadu sociálních výhod (které aktivisté hnutí za lidská práva často přehlížejí) – zdravotnická péče a vzdělání jsou na Kubě pro řadové občany často dostupnější než je tomu v mnoha podstatně bohatších státech včetně USA. Hájí se také zpochybňováním ryzích úmyslů organizací, jako je Mezinárodní měnový fond. Tvrdí, že prostřednictvím půjček pouze ožebračují miliony lidí a lidská práva používají jako klacku proti vládám rozvojových zemí, nad nimiž nemají kontrolu.
Náklady na tuto cestu, víza, doprava kol, letenky, letiště
Víza
Nejprve je nutné pořídit víza. Nejjednodušší je zajít na Kubánskou ambasádu v Dejvicích, kde vám ho většinou na počkání vystaví. 1 stojí 630Kč. Tím však platby nekončí. Nezapomeňte si při zpáteční cestě připravit na osobu 25 CUC pro odletovou taxu.
Letenky
Letěli jsme se společností Condor, která má velmi benevolentní podmínky pro váhu zavazadel. 2x23kg je v ceně, je tam však omezení rozměrů, do kterých se kolo zabalené v krabici rozhodně nevejde. My to zkusili propašovat jako běžné zavazadlo, ale Němci nejsou blbí, takže se zeptali, zda tam je kolo. Těžko zatloukat, když je z boku napsáno Rock Machine. Dělali jsme blbý a mladík u pultu nám ochotně vše vysvětlil, zařídil a nakonec nás 1 kolo stálo 50 Eur zpáteční. Je nutné si předem udělat rezervaci na sportovní zavazadlo, protože by se také prý mohlo stát, že zavazadel bude moc a oni ho nevezmou. Takže jsme si to rovnou zarezervovali na zpáteční cestu. Limit tohoto sportovního zavazadla je 30kg.
Jediná kontrola zavazadel probíhá ve Frankfurtu, na Kubě ta kontrola funguje dost laxně, prostě Kubánsky. Rámy pípají jen občas. Jediné, co je zajímá při příletu, jsou jablka a jiné evropské ovoce v příručních zavazadlech. Vtipné je, že na tom jejich skeneru vidí jen hromadu věcí, ve které podle mě nemohou vůbec rozlišit, co je v ní (dívali jsme se při odletu z Kuby). Já v příručním měla hromadu polívek a omáček a oni prý, že tam mám jablko. Prd tam bylo, prostě to zkouší. Babča se důkladně prohrabala našimi zásobami a já ji chlácholila svojí bídnou španělštinou historkou, že to vezu známé Češce do Havany. Ta že tady už pár let bydlí a chce vařit česká jídla. Prošlo to, ale doporučuji veškeré jídlo (vezli jsme i 3 lovečáky) dát do zavazadel, v těch se nikdo hrabat nebude.
Dvojí měna a její kurzy
Kuba zrušila neoficiální používání dolarů jako druhotného platidla na ostrově, vydala novou měnu: konvertibilní peso (CUC), které je ale stejném v kurzu jako dolar. Konvertibilní peso používají cizinci všude, místní za něj nakupují v dolarových obchodech (cosi jako špatný Tuzex). Výhodné je s sebou brát Eura, protože při směně dolaru si ve směnárnách strhávají 10%.
Kubánci používají hlavně obyčejné peso (tzv. národní). V něm dostávají plat a kupují levné potraviny na lístky.
Na ulicích většinou můžete platit obojím, pokud platíte v CUC, vrátí vám v peso nacionale. Kurz je obvykle horší 1CUC = 23peso.
Kurz: 1 Euro= 29,1Kč
Kurz: 1 CUC (peso convertibile aneb dolar)= 1,07 Eura= 27 Kč,
Kurz: 24 peso nacionale= 1 CUC= (ve směnárně Cadeca, možná v bance bude lepší)
Kurz: 1 peso= 1,10 Kč
Naše náklady pro dvě osoby:
Směnili jsme 457 Eur za 482 CUC.
Dolary
Koruny
Letenky 2x
38 120
Kola 2x
2 910
Praha-Frankfurt 2x (800Kč ze spolujízdy)
2 500
Víza 2x
1 260
Pojištění 2x
550
Vlak Frankfurt-letiště 2x
195
Jídlo z ČR
1 200
Odletová taxa 2x
50
1 350
Taxi-letiště-Matanzas
10
270
Autobusy Viazul + 1x stop
201
5 430
Vstup Pico Turquino
35
945
Benzín
2
55
Stažení foto
6
160
Směna CUC na pesa
34
920
Jídlo: špagety, rumy
23
620
Dárky
14
380
Rumy domů
29
780
Silvestrovské mochito
8
220
Celková útrata pro dvě osoby 21dní pobytu
482
59 755
Pokud budete cestovat jinak něž na kole musíte počítat s těmito dalšími orientačními náklady (vztaženo k době pobytu 21dní):
Vše uvažováno pro 2 osoby nebo na jednotku
Dolary
Koruny
Ubytování v casách paticular průměr 18$/noc, pokoj
378
10210
Půjčení auta 21 dní (den 40$)
840
22680
Benzín (3500 Km, spotřeba 7l/100km)
245
6615
Jídlo v casách 2$ snídaně+7$ večeře, 2 osoby
378
10210
Balená pitná voda (3l/osoba,den), 1,5l za 1$, 2 osoby
84
2270
Místní silnice a doprava
Aut je na silnicích velmi málo, na venkově mi řidiči přišli velmi ohleduplní. Klidně si počkají, až se dostanou na přehledný úsek a pak teprve předjíždí. Ve městech je to jiné, tam doporučuji dávat velký pozor, přestože jste třeba na hlavní. Velký problém mi dělalo umístění semaforů. Jsou umístěny zásadně za křižovatkou a já si na to nikdy nezvykla. Někdy není moc jasné, pro který směr jsou nebo jestli fungují či ne.
Samostatnou kapitolou jsou jejich silnice. Jsou vesměs v děsném stavu. Kolikrát jsme museli jet max 10km/h po rovině, abychom byli vůbec schopni se těm hrbolům a dírám vyhýbat. Je vidět, že probíhají opravy, ale člověk přestává chápat, jak to takhle můžou vůbec dělat, když je to po opravě ještě horší, než předtím. V některých místech jsou v zemi vykopány jámy, do kterých snad 1x za rok přivezou tekutý asfalt (ještě teď tam ten asfalt byl tekutý). Ten jim asi při jejich teplotách přes 25°C nikdy neztuhne, pak ho asi smíchají se vším, co jim přijde pod ruku.. Asfalt pak v kýblech nosí po silnici a lijí ho tam, kde si myslí, že je to potřeba. To vytváří úžasné hrboly a asfalt na sluníčku taje. Pokud potřebují zaplácat větší plochu, dovezou tužší asfalt a uplácají to lopatou. Co na tom, že se vytvoří kopeček nebo naopak prohlubeň, přece není potřeba to mít přesně, díra je menší, tak co. Snad jen autopista (dálnice) z Havany na Piňar del Río byla poměrně rovná a přímo excelentní byla silnice mezi Piňarem del Río a Viňales. Ale to si myslím, že je jen z důvodu turistiky. Viňales je asi jediné místo, kam se vydávají turisté z Havany či Varadera. Nikde jinde jsme jich takové množství nepotkali.
Na autopistě ze Santiaga do Havany jsme se několikrát setkali s vyfrézovanými plochami, které nebyly nijak označené a tak náklaďák, který nás vezl, vesele skákal, brzdil nebo uhýbal. Jel max 80km/h, takže kolo neurval, ale ve vyšších rychlostech kdo ví…
Průvodce varuje před jízdami v noci. Zas tak hrozné to není, ale člověk musí jet opravdu pomaleji, jinak urve kolo v nějaké díře nebo srazí kozu přecházející silnici. Auta občas svítí, občas ne a cyklisti jsou zásadně neosvětlení. Samostatnou kapitolou je hurikány rozebrané jižní pobřeží. Hlavně mezi Santiagem a Pilonem, Trinidadem a Cienfuegos. Tam byla dost podemletá a vykousaná silnice, místy ještě zpestřená sesuvy kamenů. Vše bez jediného upozornění nebo označení.
Čím cestovat po Kubě
1) Na kole
Z mého pohledu jde o jednoznačně nejlepší způsob jak poznat tuto zemi, dostat se do kontaktu s místními lidmi a zároveň být na jejich službách NEZÁVISLÝ – to ale znamená táhnout vlastní stan. To se na Kubě ukázalo jako obrovská výhoda (nejen kvůli krvežíznivým komárům), protože Kuba je jedna z nejdražších zemí pro individuální cestovatele. Téměř nikdo vás nenechá přespat na louce u svého domu jen tak. Je to zakázáno, místní se bojí udání a turisté jsou nuceni platit poměrně dost v tvrdých za relativně nízký komfort oficiálního ubytování.
Kuba navíc není příliš kopcovitá. Hory tam sice mají pořádné, ale vede v nich minimum cest, takže se většinou jenom objíždí zvlněnou krajinou.
Pro srovnání: Naše náklady na pobyt za 21 dní činily 7000Kč na osobu, pokud by člověk jel autem (40$ den+benzín), musel by spát v oficiálních „casách particular“ (noc od 15ti do 25ti dolarů za pokoj pro dvě osoby), tak by ho to vyšlo několikanásobně dráž.
2) Autem čí motocyklem z půjčovny
Nejjednodušší a člověk si může vybrat, kam se podívá. Musíte ale počítat s cenami od 40$ za den dle velikosti auta. Auta z půjčoven jsou většinou nová (zejména Fabie a Oktavie – 80% nových aut na Kubě) a je nutné do nich tankovat ten nejdražší benzin za 1$ litr, nafta byla tuším za 0,55$ litr. Je určitě lepší si půjčit nafťák, pokud ho tedy mají. Benzínek je na venkově jako šafránu, takže zejména ve východní části je nutno naplánovat, kde bude možno tankovat (info o tom jsou např. v průvodci Lonely Planet). Tam také píšou, že vám v některých městech můžou auta očesat a že se vám budou nabízet borci, kteří vám ho za 2$ na noc pohlídají. Těžko říci, co se stane, když jejich pomoc odmítnete.
3) Autobusy Viazul
Komfortní autobusy s klimatizací dodržující jízdní řád, jezdí denně bez ohledu na svátky. Spolehlivé pro přesuny mezi městy, také dost drahé. Např. úsek mezi Havanou a Santiagem přijde na 51$ (za cca 860km), Quantanámo-Trinidad 6$ (za 100km)
Platí se vždy v dolarech. Výhodou je, že za příplatek 1-5$ přepravují kola
V turistické sezóně, což v našem případě bylo období 23.12.-1.1. doporučuji udělat si rezervaci místa, jinak se Vám může stát, (stejně jako nám), že vás autobus prostě nevezme. Toto riziko hrozí hlavně na lince Havana-Viňales, Havana-Varadero a možná také Havana-Trinidad. Stačí zavolat na nádraží, ze kterého chcete jet, a nahlásit jméno, bohužel někde budou umět pouze Španělsky.
4) Autobusy Astro
Autobusů s nápisem Astro jsme viděli celou řadu od starých křápů až po pěkné autobusy, jaké jezdí také pro Viazul. Nikdy jsme je nepoužili, protože neberou kola. Ale zase jezdí do všech měst na Kubě.
Kubánci platí jízdné v pesos, turisté zásadně v dolarech, prý je v buse vyhrazeno jen pár míst pro turisty.
Rozdíl cen Viazul-Astro: Havana-Viňales 12$-8$, Havana-Santiago 51$-42$, takže na větší vzdálenosti se vzhledem k době jízdy, nepřeplněnosti busu vyplatí jet Viazulem. A navíc některé Astro linky jezdí je v určité dny.
5) Vlaky
Při shánění informací o Kubě jsem několikrát narazila na informaci, že prý vlaky jezdí buď s velkým zpožděním nebo občas také vůbec. Zase jsou levnější. Jezdí prý noční speciál Havana (18.05)-Santiago (8.35) za 30$. Kola údajně neberou, ale potkali jsme dva Němce s dvojkolem, kteří prý vlakem jeli.
Každopádně funkčních tratí tam moc není. Koleje jsme sice přejížděli mnohokrát, ale vlak po nich dobrých 50 let nejel.
6) Stopem
Místní mají údajně zakázáno dělat jakýkoliv obchod s turisty. Prý je nesmějí ani brát do aut. Na to jsme narazili na východě za městem Mayarí, kde jsme zkoušeli stopovat. Náklaďák bral místní a paní sedící vedle řidiče mi vysvětlovala, že nás nemůžou vzít, že kdyby je viděli policajti, tak mají problém. No nevím, ke konci jsme 2x jeli oficiálně státním náklaďákem. Jednou nám ho stopnul „amarillo“-„žluťásek“ – zaměstnanec v pískové uniformě, někdy také v modré, ve státních službách, který stojí na hlavních tazích za městem nebo na křižovatkách a ze své funkce zastavuje auta s modrou poznávací značkou (státní) a cpe jim tam lidi čekající na silnici. Ale jak jsme tak koukali, tak u některých řidičů moc velkou autoritu neměli.
Když přijdete na toto stopovací místo, domluvte se rovnou s tímto „amarillo“, jestli zrovna odsud jezdí auta na Váš směr. Pak si zjistěte, kdo je poslední – „el último“, s tím vám většinou pomohou někteří čekající a pak už trpělivě čekejte. S koly vás vezme pouze náklaďák, kterých zase až tak moc nejezdí. My čekali v prvním případě asi 2,5 h (platili jsme stejně jako Kubánci 3 pesa osoba za 200km) a v druhém 3h (tam už to bylo mimo oficiální místo – 2,5$ osoba s kolem za 160km, tahle cena byla neoficiální, protože jsme už neměli pesa, tak jsme mu za 2 osoby dali bůra – cesta Viazulem by nás stála 12$ osoba).
Ti „bohatší“ Kubánci stopují mimo místa obsluhovaná žluťáskem přímo s bankovkami v ruce. Z Piňaru do Havany mávali asi dvackou.
Také jsme jednou jeli stopem v horách, kdy nám s náklaďákem sami zastavili, a i když jsme jim něco nabídli, nic nechtěli, prostě v horách je to vždy a všude příjemnější.
7) Taxi
Taxíky, které smějí brát cizince jsou příšerně drahé (např. za 160km Havana-Piňar del Río chtějí 40$). Existuje ale velké množství černých taxikářů. Ti jsou ochotni Vás naložit i s kolem za cenu, za jakou byste jeli Viazulem. Při smlouvání to můžete ještě srazit dolů. Když se budete pohybovat kolem autobusáků Viazul, tak vás s touto nabídkou určitě někdo osloví. Vyplatí se mít nastudovány ceny Viazulu, pokud jste bez kola, můžete zkoušet svezení i za ceny Astro busu, třeba se chytí, obzvlášť mimo sezónu. Nás dokonce oslovili při čekání na náklaďák, tak jsme je uzemnili, že ať zkusí přijít za 4h, že se možná dohodneme. A za 15 minut jsme odjeli za 3Kč náklaďákem.
Jaké je to být „bohatým“ turistou na Kubě, aneb jak se nenechat odrbat
„Chudý“ Čech je cenami většinou velmi znechucen. Představa, že zaplatíte za jednu noc a osobu jeden průměrný měsíční plat je dost zvláštní.
1) Ubytování v „casách particular“ = soukromých domech
Odírání turistů podporované a regulované vládou tady nabylo rozměrů jako v žádné jiné zemi třetího světa. Oficiální ceny jsou zde mnohdy i vyšší, než v západní Evropě, kde je reguluje konkurence. Ubytování v jejich čistých, ale olezlých, 50let starých pokojích za 7-10$/osoba je za tuhle cenu drsné. Kór když průměrný měsíční plat je prý 10$.
Na druhou stranu i majitelé „casa particular“ jsou nechutně obíráni státem. Platí měsíční paušál za to, že mohou mít pokoj, který pronajímají. Cena se liší dle provincie (150-350$), např. v Havaně: měsíční odvod činí 350$, cena za 1 noc a pokoj je 20-25$, teď nějaké náklady na el., vodu, na což si mohou odečíst 10%. To znamená, že 13 nocí se vydělává pouze na stát. Jak ale naplnit každou noc? Snad jedině zkoušet černotu ve všem, což je jediná šance, jak na Kubě přežít. Na druhou stranu si většina turistů dopřává snídani s večeří za 2+7$, takže na tom se dá vlastně i vydělat, když se vezme, že ceny potravin jsou nižší nebo stejné jako u nás (neberu doláčové obchody, ale tam se stejně nic k běžnému jídlu koupit nedá, snad kromě špaget).
Avšak je zajímavé, že když jsme spali v Santiagu u jedněch milých starších lidí, tak ti evidentně neběhali po autobusáku a po městě, aby odchytávali turisty, tak nevím, kde berou ty peníze pro stát, když zrovna nemají zákazníky. A ještě si nás poctivě zapsali a dali nám účtenku, jediní, takže bychom jinak ani nezjistili, že se to takto oficiálně má dělat.
2) Ubytování v campisimech
Další možností ubytování jsou Campisima (kempy), nespí se v nich ve stanech, nýbrž v bungalovech. Jsou určeny pro Kubánce, ale prý v každém komplexu jsou rezervovány min. 2 bungalovy pro cizince. Noc přijde na 5$ osoba. A prý je to občas trochu humus.
3) Hotely
Nemám zkušenosti.
4) Ubytování u někoho doma nebo na něčím pozemku
Na to rovnou zapomeňte, pokud se rádi držíte zákonů a předpisů. Je striktně zakázáno spát venku, mimo oficiální ubytování. A osoby, které vezmou cizince do domu nebo na svůj pozemek riskují udání od některého ze svých milých sousedů, který je nadrženým členem CDR (Comité de Defensa de la Revolucion) aneb obdoby našich „uličních výborů“. Za ty problémy, který i vy budete mít s policií to moc nestojí. Něco jiného je někde na venkově, kde jsou někdy stavení poměrně vzdálena, tam by to občas šlo, ale člověk by se musel velmi dobře domluvit španělsky.
Na druhou stranu jsme se zde několikrát přesvědčili, jak zde kvete ubytování na černo, které je vám někým často bezostyšně nabízeno přímo před ostatními Kubánci.
5) „Oficiální“ ubytování na černo
Jsme my nikdy nepoužili, ale několikrát nám bylo nabídnuto zejména v malých městečkách, kde oficiálně nejsou „casy“. Pokud zjistíte při vstupu do domu, že na dveřích není zelené nebo modré A, je 100% jistota, že je to černota a proto trvejte na co nejnižší ceně – na východě je legální ubytování asi za 15$, tak není asi problém dostat to za 10$ i s jídlem. Ale na druhou stranu člověk musí asi počítat s tím, že to nebude komfort.
6) Spaní na divoko
My jsme tam jeli s tím, že budeme spát venku, jak jen to půjde a pouze v případě nutnosti využijeme legální ubytování. Spaní na divoko je možné pouze v případě, že cestujete na kole. Pokud pojedete autem, vaše nové auto z půjčovny i vínová SPZ vás 100% vždy prozradí. Cest na Kubě je málo a vždy (až na výjimky) vedou k nějakému objektu. Veškeré obyvatelstvo staví svá obydlí nejprve kolem cest, takže vlastně jedete průběžnou třeba 100km dlouhou vesnicí. Pokud se budete dopravovat autobusy, stopem nebo náklaďáky, tak u měst a vesnic nemáte šanci najít místo na spaní, aniž by o vás někdo věděl. Pokud by vás napadlo nechat si zastavit uprostřed ničeho, budete řidiči i vašim spolujezdcům dost podezřelí. Pak nastává otázka, jestli vás někdo napráská nebo ne. Okradení nebo jiného napadení bych se na venkově nebála, ale vždy je lepší, když o vás nikdo neví.
Najít místo na spaní v oblastech, kterými jsme projížděli nebylo mnohdy vůbec jednoduché. Kromě romantických noclehů na břehu moře jsme zažili i nepříliš příjemné noclehy v bažině, třtině nebo v džungli. Tam nám život znepříjemňovala obrovská mračna komárů a kurvamušek, které si dovolovaly prolézat síťkou. V létě to tady musí být nesnesitelné. Ve stanu i venku vedro (stavěli jsme pouze vnitřní stan) a venku ty krvežíznivé potvory…. Při spaní v džungli pod mandarinkou nás v noci budily různé zvuky, padaly nám mandarinky na stan a potvory, které je na nás shazovaly po tom stanu občas skákaly. Takže pokud na tohle nemáte nervy, snižte váhu svých brašen o stan, karimatky, spacáky a vlastně i vařič, ešusy a využijte spaní s možností vaření v „casách“. Ale zase nebudete až tak úplně nezávislí.
(nejen naše) Zážitky s ubytováním na Kubě:
a) Dvěma švýcarským cyklistkám nabídl v podvečer u osady Cajobabo na východním konci Kuby jeden pán zadarmo možnost přespání v domě. Jedna Švýcarka mluvila perfektně španělsky, takže se v pohodě domluvili. Nebylo to ještě ve městě. Většinu doby byly ve vnitř a asi po hodině přijel policajt. Začala tříhodinová operace – zadržení na policii, výslech, komunikace s imigračním úřadem v Havaně. Holky to hrály na to, že měly problémy s kolem, že museli opravovat, apod. Nakonec po třech drsných hodinách dostaly oficiální povolení přespat u dotyčného na zahradě. Takže je to risk pro vás i pro milé a ochotné domorodce, kteří by vám rádi pomohli, ale nesmějí.
b) My jsme strávili v soukromí zadarmo hned 2 noci a nic se nestalo. Poprvé nás ochotní místní farmáři vytáhli z největší krize, kterou jsme na Kubě měli. Druhou noc jsme si tak nějak v průběhu konverzace domluvili sami a po stránce hygieny byla dost hustá. Spali jsme u jednoho příjemného a vzdělaného učitele, kovaného komunisty, v Havaně. Získali jsme od něj pohled „z té druhé strany“. Ten se asi vůbec bát nemusel, protože měl své postavení. Tady je popis toho jak to tam vypadalo. A tady je pár vět o tom, co nám vykládal.
Jak se nenechat chytit nadháněči nebo jinak odrbat:
Jako turistu vás budou neustále otravovat různí nadháněči tzv. jineteros, kteří vás chtějí dotáhnout do nějaké casy particular a za to si samozřejmě inkasují odměnu od majitele, ke kterému vás dotáhnou (zhruba prý 5$). Některým stačí na nabídku …..habitación (….něco co obvykle končí slovem pokoj, ubytování) – říci: No gracias (Ne, děkuji), jiní jsou neodbytní, na ně platí mluvit česky a přestane je to během chvíle bavit. Když vás otravují co chvíli, tak vám dokonale zkazí dojem z města. Nezbývá než být arogantní.
Druhý typ otrapů jsou většinou mladíci ve městech, kteří to na vás zkouší jedinou anglickou větou: Hallo, my friend. Někdy to zkouší i španělsky: Hola, Amigo. A pokud nejste zrovna v pohybu, tak vám začne třást rukou a sdělovat své jméno, či ptát se na vaše. Tím končí znalosti angličtiny. Ideální je ignorace těchto vychcánků, chtějí blbé zápaďáky dotáhnout někam do doláčového baru a nechat se pozvat na drahý drink. My jsme se s tím setkali jen v Havaně, kdy nám pořád chtěli přát šťastný Nový rok. Občas to někdo myslí třeba upřímně, ale poznejte to…
Třetí typ otrapů chce za ukázání cesty dolar, s tím jsme se setkali pouze jednou.
A poslední, to jsou ty největší svině. Vidí, že je večer, chystá se slejvák, ví že to máte někam do „casy“ ještě 20km a vůbec se neostýchají vám přímo na ulici, v nejzaprděnější vesnici v bažinách, dát nabídku ubytování za 40$, samozřejmě na černo. K tomuhle hajzlovi bych nešla ani po usmlouvání na 10$. Pravděpodobně to budou kovaní komančové, protože ostatní mají strach někoho ubytovat. Na konci našeho putování jsme se dozvěděli, jak je možné, že to zkoušejí s takovými cenami, když jim je přeci nikdo normální nemůže dát. Tento předpoklad se ukázal jako obrovský omyl, mezi cestovateli se bohužel pohybují různí „cestovatelé hotelového typu“:
Potkali jsme rakouský pár, už podle stylu, jakým se s námi začali bavit, na nás působili dost ujetě. Oblečeni byli jak na procházku pěší zónou. Pak prý jestli si nás mohou vyfotit, že jsme první cyklisti, které potkali. Hned si brali emaily. Pak nám vyprávěli jak spí běžně u někoho doma, že vždy večer na někoho zaklepou a ten je nechá přespat. Když jsem se jich zeptala za kolik, tak prý že za 30$ + 10$ a že prý se jim to zdá dost drahý. Nechat si zaplatit za noc čtyřnásobek průměrného měsíčního platu, nic nezdanit, to je už opravdu vrchol a když se najde nějakej blbec ze „západu“, který je to ochoten bez mrknutí oka zaplatit, tak pak ostatní cestovatelé můžou jen údivem otevřít pusu na některou z těchto „velkorysých“ nabídek…
Kde, čím a jak se najíst?
1) Stravování v casách particular
Pokud je člověk v balíku a nevadí mu něco pustit, tak doporučuji využívat stravování v „casách“. Rozhodně se najíte víc a za méně peněz, než v jakékoliv restauraci. Obvyklá cena je 2$ za snídani a 5-7$ za večeři. Prý bývá většinou dobrá a bohatá.
2) Dolarové obchody – Tiendes Panamericana
Jsou dnes téměř všude i ve větších vesnicích. Normální jídlo zde vlastně ani nelze koupit. Tyto speciální obchody za dolary jsou něco jako hodně špatné bývalé tuzexy (u nás totiž vždy bylo běžné jídlo), takže tam mají spíš takové potraviny, které jsou trochu luxusem. Např. sušenky, koly, rumy, masoxy, někdy i sýr či umělý tuk. Viděli jsme i polívku v pytlíku. Jinak tam prodávají hadry, lavóry, mýdla apod. My jsme v nich nakupovali pouze špagety – kilo za 1,5-2$ a rum 3,8-7$.
3) Obchody pro Kubánce – na lístky (libreta)
Jsou všechny ostatní obchody s jídlem. Ani do nich nechoďte. Jsou to obchody na lístky, tzv. libreta. Tam vám nikdo nic neprodá a navíc tam toho stejně moc nemají.
4) Na ulici nebo na trhu
Jediná šance pořádně se najíst a napít je na ulici. Ohromná výhoda konzumace věcí na ulici nebo nákupu na městských trzích je nákup za pesa. Za 21 dní jsme takto utratili 900Kč za dvě osoby a to jsme se cpali vším možným včetně různého ovoce a betonového kubánského chleba.
Běžně se dá koupit aneb typická kubánská strava:
pizza se sýrem (pizza queso) 3-5 peso, místy také dělají se salámem (pizza bacon) nebo se šunkou (pizza jamon) 5-8 peso, výjimečně prodávají ještě jiné „speciality“, oblíbený je prodej housek se salámem nebo se sýrem (4-6 peso).
Dále je všude možné dostat refresco, což je voda se šťávou, která se obvykle prodává chlazená, takže příjemně osvěží, ale je dost sladká. Ta voda je zásadně z vodovodu nebo z místních studen. Pouze v jediné vesnici jsme narazili na refresco s bublinkama (cena 1 peso).
Typickým nápojem je guarapa čili šťáva z cukrové třtiny, kterou získávají prostrkáváním surové třtiny skrz jakýsi lis. Trochu ji scedí a už pijí, je to výborná kalorická bomba (jednoduché cukry se tráví opravdu rychle). Doporučuji si vybrat guaraperii, kde tu třtinu před slisováním, alespoň umyjí (někdy i trochu oloupou). Cena 0,5-1 peso za sklenici.
„Chleba“ – pekárny jsou téměř v každém menším městě a pečou od rána do večera 7 dní v týdnu, akorát je ten chleba tvrdý, už když vyleze z pece, takže vám parádně rozřeže pusu. 200 gramová šiška stojí 3,5-5 peso.
Občas seženete:
Batido – mléčný koktejl, který je vytvořen rozmixováním mléka, nějakého ovoce, cukru a ledu. Výborné, cena 1-3 pesa dle oblasti.
Chalva, buráky slepené karamelem, mléčný karamel, nějaké univerzální buchty rozkrájené a namazané obarveným sněhem z bílku.
Na tržištích dle oblasti a ročního období prodávají různé druhy ovoce a zeleniny. Např.
Banány
Na východě 2-3 malé banány za 1 peso, Střed, Havana a západ – 1 větší banán 1 peso (všechny banány dosahují max poloviční velikosti banánů, které se koupí v ČR)
Banánů mají několik druhů, nejběžnější jsou právě ty mrňavé, které jsou nejsladší. Pak jsou všude vidět větší zelené, které občas prodávají i jako žluté. Pokud je chcete koupit, měli by být již naměklé, jinak nebudou poživatelné. Když jsou opravdu zralé, jsou daleko lepší než ty první.
Kubánské pomeranče
Běžná cena všude – 1ks 0,5 pesa
Ananasy
Od 10 do 15 pesos
Papája
3-4 pesa za 0,5kg
Anón
My koupili 6 ks za 8 peso, ale myslím si že reálná cena by byla tak 3 pesa
Mandarinky
Viděli jsme je pouze u cest. Na východě asi 8-10 ks na větvičce za 1 peso, na západě asi 10ks za 5-7 peso (stejně si myslím, že to na nás jako na cizince zkoušeli, ale je to pořád slušná cena a my neměli sílu s nimi tuhle nízkou cenu smlouvat, kór když vidíme ty chatrče)
Kokosy hnědé už oloupané
1ks 3-8 peso dle lokality a velikosti
Kokosy neoloupané
Jednou jsme koupili za 5 peso, podruhé na pláži za 12 peso. Nejprve nabídl za 1 dolar, to my odmítli a pak že 2 za dolar, takže zkoušet smlouvat vždy a všude.
Jiném ročním období bude ještě jiné ovoce, třeba manga. Dále bylo možno na tržištích koupit fazole, rýži, někde brambory jinde batati nebo maniok. V zemědělských oblastech to pak byla rajčata, okurky, papriky, saláty, cibule a ještě další pro nás většinou nepoužitelné věci.
Výše uvedeného výčtu vyplývá, že pokud nechcete být závislí, vyplatí se vzít jídlo na snídaně a večeře z Čech, protože pizza nebo houska 3x denně, to není nic moc. My si přivezli polévky a omáčky v pytlíku (celkem max 2kg váhy, 3 šišky lovečáku, který nám spolehlivě vydržel až téměř do konce a náhodou jsme vzali také sladkosti (cca 1,5kg). To se ukázalo jako dobrý tah, protože dát za 100g sušenky 2 dolary, na to se jim můžu… .
Čokolády jsme neviděli vůbec a to je zrovna jedna z mála věcí, která je všude jinde velmi levná. Naštěstí bylo možné doplňovat energii guarapou, ale ta moc dlouho nevydržela. Samozřejmě jsme měli s sebou benzínový vařič. Ale pokud budete spát po casách, měli by vás tam nechat uvařit (ty luxusnější casy mají kromě pokoje i samostatnou kuchyňku, ale to je výjimka).
Pár rad, jak se nenechat oškubat
Než jsem jela na Kubu, tak jsem si přečetla několik webových stránek a dost lidí tam psalo historky o tom, jak někde naletěli. Na Kubu jsem jela s heslem: Důvěřuj, ale prověřuj. Vyplatilo se to. Tady uvedu pravidla, kterými by se člověk měl řídit, aby nebyl oškubán:
1) Ignorujte všechny nabídky ubytování na ulici. V případě, že byste chtěli nabídku přijmout, protože vám někdo bude tvrdit, že je majitelem „casy“, nechte si ukázat občanku, kde je jeho bydliště. Pokud skutečně bude majitelem, ochotně vám ji ukáže. Rozhodně je lepší se projít po městě, kde v každém centru naleznete nespočet domů označených modrým nebo zeleným A. Pak stačí jen zaklepat a zeptat se na cenu, eventuelně smlouvat. Ve všech malých městech by se měl sehnat pokoj za 10-15$, v hodně turistických centrech, kde je „cas“ hodně i za 10$. Nebo alespoň trvejte na 15$ se snídaní, na to často slyší. Také jsem si ze srandy vyzkoušela na někoho, kdo nabízel ubytování, fintu, že chci pokoj, ale za pět, dotyčná prohlásila, že jo, že pět a pět, čili za deset pokoj a to zrovna ve Viňales, které bylo nejvíc narváno turisty. Takže i to je možná cesta, jak se dobrat levnému ubytování.
2) V každé „case“ by vám měli vystavit příjmový doklad, což se nám stalo pouze jednou. Jsou povinni si vás zapsat do knihy (zřejmě i čísla pasů) a vystavit účtenku. Platí se většinou ráno. Pokud budete spokojení, ubytovatelé budou příjemní, tak asi nemá cenu na účtence trvat. Pokud však ne, trvejte na tom, že buď vám dají účtenku nebo slevu třeba 5$.
3) V Trinidadu jsme se setkali s dalším problémem. Nechtěli nás nechat vařit v kuchyni (samo, že chtějí vydělat těch 10$ za snídani a večeři, neboť náklady na uvaření obou jsou max 2$). Takže pokud máte jídlo na vaření s sebou, ověřte si i tohle. V Santiagu jsme automaticky poprosili o možnost vařit a nebyl problém. My jídlo nikdy neměli, ale většinou ti, co jedli, říkali, že ho bylo dost, ale někdy ne moc dobré.
4) Ignorujte všechny, kdo na vás zdálky volají: Hola Amigo! nebo Hallo, my friend!. Ten kdo se s vámi chce začít bavit čistě ze zájmu rozhodně nezačne konverzaci tímto stylem.
5) Při nákupu všeho se zeptejte předem na cenu a jestli je ta cena v nacionale pesos (pesa) nebo convertibile pesos (dolary, CUC). Např. se nám stalo poslední den v Matanzasu. Šli jsme do cukrárny na zmrzlinu, hledali jsme vchod a servírka si nás podezřele všímala, hned nám ukázala kam dát kola, přelézt zábradlí, což na Kubě je něco nevídaného. Většinou panuje (až na výjimky) typický socialismus aneb zákazník mě otravuje, tak já mu ukážu (vyjímkou byla Pizzeria Napoles v Bayamu), jen ať si počká. Sedneme ke stolu a už se ptám, kolik stojí… a ona že tři CUC, dělám, že nechápu a říkám, že v nacionale. Na to ona dá cenu 5 pesos za 3 kopečky zmrzliny, tak si to dáme, ale máme podezření, že nás natáhla, Na zmrzlině jsme byli už několikrát a kopeček nestál nikdy víc než 1 peso. Při odchodu se jdeme mrknout a opravdu kopeček za 0,55 peso. Taky nám to asi donesla už na jednou jetým talíři, aby se nám pomstila za ty CUC (ale také to mohla být ta jejich čistota).
6) Peníze na stopu domlouvejte vždy předem.
7) Je dobré znát ceny ovoce či věcí, které jsou k dostání na ulici. Cestou na sedlo Farola jsme kupovali asi 10ks mandarinek za 1 peso. Vyjedeme na sedlo, tam sedí asi 10 prodejců a tak jdeme k jedné ženské a ptám se na cenu. Prý za 1 CUC, tak říkám, že ne, že za 1 peso. A skutečně to za 1 peso dostávám. Člověk si vždycky říká, že by dal i víc, ale právě tímto stylem cizinci kazí Kubánce a zhoršují pozici dalším turistům. Když si někdo řekl rozumnou cenu, jako když jsme kupovali obdobné množství mandarinek za 5 peso, tak jsme to zaplatili bez smlouvání.
Tady najdete několik tipů na místa, kde se dá dobře najíst nebo potápět a vykoupat.
Dát si něco dobrého za pesa je někdy dost obtížné. Tady je pár tipů na výborné nebo zajímavé jídlo:
Pizzerii ve městečku Mayarí, která je v centru, kousek od kostela. Mají 3 druhy piz a ještě něco málo navíc.
Pizzerii Napoles ve městě Bayamo, která je v centru. Každý vás tam nasměruje, když se zeptáte. Opravdu na úrovni, mají několik druhů piz a ještě pár jiných věcí za pár pesos. Jsou velice ochotní.
„Džusárna“ na tržišti v Havaně u kina Acapulco nedaleko konečné stanice busů Viazul. Koupit si 1,5 litru čerstvé chlazené grepové šťávy za 7 pesos, to je paráda.
Čokoládová cukrárna v Baracoa. Ne že by ta čokoláda, co tam prodávají byla výborná, ale je to asi jediné místo na Kubě, kde dostanete cosi jako čokoládu. Nejspíš je to kakaový prášek smíchaný s vodou, tukem a jakýmsi zahušťovadlem. Upřímně řečeno, nic moc, ale zážitek z olepených sklenic, vyžraných hliníkových lžic, jen tak nevyprchá… Chtějte zásadně teplou, ledová je pěkný hnus.
V každém velkém městě mají Coppelii – cukrárnu, ve které prodávají hlavně zmrzlinu a někdy mají hnusné sladké univerzální krájené pekáčové buchty. Dejte si pozor, aby vás neobrali. Kopeček stojí obvykle 0,5 pesa (max 1 peso).
Koupání a potápění
POZOR, bacha na ježky, kteří jsou úplně všude na útesu (někteří hajzlíci i střílí na dálku). Bacha také na vlny, když plavete nad korálovým útesem, který je blízko hladiny. Aby jste nedopadli jako Mirek, kterého vlna hodila na něco a trošku mu pocuchala hruď.
Provincie Matanzas
Na severu u Matanzasu jsme se nekoupali, protože moře bylo divoké a přístup do moře špatný.
Z míst, na která jsme se podívali, vítězí jednoznačně Zátoka sviní (Bahía de Cochinos). A to hlavně díky klidnému moři, ve kterém neplave zvířený písek. Na pobřeží mezi Playa Larga a Playa Maceo stojí za to strávit alespoň jeden celý den (spíše dva dny). Člověk tam může šnorchlovat na mnoha místech. My byli konkrétně přímo na Playa Girón, za plotem ohraničující pozemek hotelu. Mají tam sice vrátnici, ale nás nechali bez jakýchkoliv kontrol projet. Když se člověk při příjezdu dá vlevo, narazí na betonové molo kolem moře. Na jeho konci je úžasná pláž, kde půl metru pod vodou je špičkový korálový útes s množstvím různých rybiček.
Při cestě z Playa Girón do Punta Perdiz je značeno asi 25 přístupů do moře, kde se většinou dá slézt do moře po útesu nebo po žebříku (někdy žebřík chybí, neboť hurikány tu řádí také) a člověk plave přímo kolem útesu. Nevýhodou je hloubka přes 5m.
Provincie Quantanámo
Severní pobřeží bylo dost rozbouřené, takže jsme se poprvé koupali až ve městě Baracoa. Tedy nic ani moc. Zkalená voda plná rostlin, černý písek a vlny. Prý je dobré koupání u Villy Maguana (u Baracoa), kde je korálový útes, ale kdo ví, jak často je zde moře klidné.
Zato jižní pobřeží nabízí lepší koupání. Oficiálních pláží tu sice není mnoho, ale dají se najít malé plážičky nebo jiné přístupy do moře. Moře je trochu klidnější, nevíří se tolik písek a korálové útesy jsou zde také. Poprvé lezeme do vody pár km za vsí Cajobabo. Korálový útes tam sice není, ale rybičky a škeble jsou také zajímavé. Další plážičku oceňuji jako jednu z nejlepších. Je to hned první ze silnice viditelná pláž za oficiální odbočkou (ve směru jízdy z V na Z) na pláž Yacabo Abajo, ta je značena. K té malé pláži je také projeta cesta. Asi 1m pod hladinou je na levé straně pláže korálový útes s úžasnými tvary. Pláž je jinak kamenitá, plná mušlí. Za nic nestojí Playa Jateritas, písečná, zkalená.
Provincie Santiago de Cuba
Pobřeží od Santiago de Cuba do Pilónu na koupání moc není. Pobřeží je většinou kamenité bez rostlin a živočichů. Místy jsou zde pláže, kde nejsou balvany, ale tam kde jsme zastavili my, tak buď nebyl přístup do moře – útes byl cca 10-20cm pod hladinou a byl vždy plný ježků, hloubka začínala třeba až 100m od břehu nebo byla voda zkalená pískem. Místa označená v průvodci skrývají vraky – ves Ensada Juan Gonzáles (stejně tam není cedule – je nutné se dívat ze silnice). Jenže, když jsem tam plavala já, bylo moře děsně zkalené, takže bylo prd vidět. Nedejte se zlákat úplně první pláží na cestě ze Santiaga do Pilónu (poznáte ji dle betonových staveb), koupat se tam nedá, protože útes je do 30ti cm pod hladinou a na hloubku je to daleko. Lepší je zkusit jednu ze dvou pláží, které následují asi po 1km.
Provincie Cienfuegos
Pobřeží mezi Trinidadem a Cienfuegosem nemá mnoho pláží. Dostat se do moře z útesu lze, ale nesmí být moc velké vlny. to samé platí pro koupání u ústí do Bahía de Cienfuegos.
Provincie La Habana
Dostali jsme se na Playa Salada (Villa Cocomar) asi 30km Z od Havany. Opět jedno z nejkrásnějších potápění. Vstup do moře byl pouze jedním místem a potom se člověk dostal mezi dva útesy, které nebyly moc plné korálů a zato tady byla obrovská hejna různobarevných ryb.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.