Thajsko, země usměvavých lidí

Tuhle dovolenou jsme vlastně ani neplánovali. Thajsko mi často doporučovali známí, kteří tam již několikrát byli. Jak je v Thajsku krásně, levně, milí lidé. Představa vyhodit 20.000,-Kč za jednu letenku byla děsivá. Ale jak říkám: „investice do dovolené a zážitků, je ta nejlepší investice“. Kam se hrabou nemovitosti, cenné papíry, tučná konta nebo slamník. A jelikož se nám podařilo poctivou prací nějaké ty korunky našetřit, neváhala jsem a navštívila naši nejoblíbenější CK FIROTOUR. No a když už jsem se rozhodla, tak ať to stojí za to. Vybrala jsem 1 týden POZNÁVACÍ OKRUH + 1 týden pobyt na Koh Samui. Uvažovala jsem prodloužit si týden na Patayi, ale je takové mraveniště. My raději klid, přírodu, poznání a ne rušná letoviska. Z nabídky mě zaujal hotelový komplex Fairhouse Beach Resort. Mohu vřele doporučit. Blíže o něm v sekci Koh Samui.

To nejkrásnější z centrálního Thajska 10.-18.1.+ do 25.1. na Koh Samui

Taková byla trasa:

1. den: odlet z Brna, přes mezipřistání v OMÁNU, přílet do Bangkoku.

2. den: odpoledne přílet do Bangkoku, volno. Noc v Bangkoku v centru města.

3. den: prohlídka Bangkoku: chrám Wat Traimit, Wat Po, gigantická socha ležícího Budhy, Královský paláci s chrámem smaragdového Buddhy, Chrám ranních

4. den: Cesta na sever od Bangkoku, Královský letní paláce Bang Pa in, Královské město Ayutthaya: chrámy Wat Si Sampet a Wat Mahathat. Lopburi, ruiny královského paláce krále Naraje, chrám zasvěcený opicím, Phitsanulok

5. den: ráno prohlídka chrámu Wat Mahathat. Krátký přejezd do Sukhotaie: historický park a krásné chrámy Wat Mahathat, Wat Sra Srí, Wat Sri Sawai a také Pra That Luang, město Lampang: chrám Wat Phra Kaeo, noc v hotelu

6. den: cesta na sever přes Chang Mai do tzv. Zlatého trojúhelníku, zastávka na ananasové plantáži. Z člunu na řece Mekhong jsme nahlédli do Barmy a Laosu, nákupy v Laosu, navštěva opiového muzeum. Ubytování v městě Chang Rai

7. den: návštěva horských kmenů Akka a Lanna. Přejezd do Chiang Mai. Cestou zastávka u horkých minerálních pramenů, návštěva rukodělných dílniček výroba slunečníků, broušení diamantů, thajská masáž

8. den: nezapomenutelný den: výcvikové středisko slonů – krmení, koupání, práci v džungli, půlhodinová projížďka na slonech, hadí farma, oběd na orchidejové farmě, pohoří Doí Suthep – výjezd BUSem do výšky 1056 m n. m. ke chrámovému komplexu Wat Doi Suthep. Noc v hotelu v Chiang Mai – individuální program, nákupy na tržišti.

9. den: Odlet z Chiang Mai do Bangkoku a dále na Koh Samui. Ubytování v Resortu, prozkoumání okolí Chaweng beach.

10. – 15. den: pobyt na Koh samui, půjčili jsme si motorku a projeli ostrov křížem krážem, výlet na souostroví do národního parku Ang Thong do přírodní rezervace.

16. den: přílet do Brna

Na letiště jsme jeli s dostatečným předstihem. Vezla nás naše Fitipaldi kamarádka Jana. Tuřany udělala za 1,5 hod. Sněhu a ledu toho 10.1. 2008 nebylo, takže cesta uběhla. Odlet byl pozdě večer, kolem 22 hod. a letiště bylo „mrtvé“ . Otevřeli jen restauraci, kde jsme si dali kávu. My byli oblečeni jen tak po lehku, takže bylo legrační vidět ty, co přišli v bundách a kalhotách. Hala se později začala zaplňovat nedočkavci. Přes kontrolu jsem prošla dokonce i s litrovou minerálkou. Chtěli jsme si pak koupit nějaký ten alkohol na cetstu, ale Brňáci byli shnilí otevřít před odletem FreeShop. tak jsme byli trochu naštvaní. 12 hod. letu, to bude síla.

Letadlo přiletělo z Prahy, takže jsme si říkali, že na nás zbyly ty horší místa. Opak, naše třetí sedadlo bylo volné, takže jsme se mohli s Jirkou „roztáhnout“. Cesta ubíhala docela slošně. Byla černá tma, takže jsme se snažila dřímnout. Já ale vždy musím sledovat cestu na monitorech, takže moc nepospím.

Ještě za tmy jsme přistávali v Ománu, v Muscatu. Byl to moc pěkný pohled na ta světla dole pod náma. Říkala jsem si, že si to pak nafotím a nafilmuju, ele to jsem netušila, že se tak rychle rozední. Museli sme projít kontrolou a v shopech jsme si mnohli nakoupit, co je libo, vč. superlevných cigaret. Za tu hoďku na letišti se parádně rozednilo a mohli jsme se rozhlédnout dfo okolí.

Pak už cesta ubíhala rychle. Z letadla bylo co sledovat. V moři byly vidět ropné plošiny. Letěli jsme nad Indickým oceánem. pak byla pod náma vidět Indie, pilot nás upozornil i na souostroví Andamany, které nedávno postihlo zemětřesení. No a po chvíli jsme už rozeznávali obrysy Thajské pevniny, až jsme se přiblížili Bangkoku. Původně jsem si myslela, že budeme přistávat na Airport Dong Muang, ale přistávali jsme na nově otevřeném letišti Suvarnabhumi. A to stálo za to.

Nalétavali jsme od Thajského zálivu, takže jsme se nad mořem stočili směrem na sever. Ještě předtím jsme ale vletěli najednou do mraků, tedy ono to tak vypadalo, ale byla to tak silná vrstva, že jsem myslela, že snad bude pršet celý táden. Omyl, ono to byla vrstva smogu. Když jsme jí proletěli, byla už nádherně vidět rýžová políčka, pěkně rozdělená do úhledných obdélníků. Viděli jsme Thajské příbytka, rafinérii, fabriky, autostrády, a postupně jsme klesali, až jsme měkce přistéli na ranvei. To už bylo možné vidět vedle i startující letadla, jak se jedno za druhým řadí a posouvá, a vzlétá. Když jsme se otočili na konci dráhy i my, už byly za náma další 3, 4, 5 jiných za náma dosedajícíh letadel různých společností.

Paráda. Toto řídit, to je velká zodpovědnost. Smekám před dispečery.

Přestoupili jsme do BUSů a po šipkách udělali okružní jízdu letištěm. S davem jsme šli, jinak to ani nešlo, k odbavení a pro zavazadla. Pak jsme si typli, kde je asi východ, ať vyjdem tou správnou branou a snažili jsme se zahlédnout nějakou tu modrou cedulku FIROTOUR nebo alespoň poznat české tváře z letadla. Vše šlo rychle a hladce. Měla jsem z tohoto lertiště hrůzu, že se snad musíme zíkonitě ztratit. Ale někdo mi jednou řekl, že je to letiště „pro blbce“ a ……. měl pravdu. Hned v hale jsem si vybavila, že je Thajsko ZEMĚ ÚSMĚVÚ, opravdu. Všichni Thajci už hned po příletu plůsobili klidně, spokojeně, všichni na nás cenili své bílé zuby a mile se usmívali.

Pak si nás začali delegáti a průvodci nahánět. Trvalo to snad hodinu nebo 2. To nikdy nedovedu pochopit, jak se mohou tak lidi courat a zdržovat ostatní. jak už to tak bývá, někdo chyběl. Pak si nás rozdělili podle toho kdo kam jede a konečně jsme mohli „všichni pěkně krokem“ vyjít z klimatizované haly ven, do davu velkoměsta. Za okny letištní haly to vypadalo, jako by už byla tma. Omyl, to byly silně kořové skla a autostráda ve výšce 3 patra, nebo kterého, která stínila východu. mezi jejími pilířemi nás čekal autobus.

1 šok: dostali jsme fackovanou dusným teplým venkovním vzduchem

2 šok: zvyknout si, že autobus má dveře v levo

3 šok: náš autobus je uvnitř jako cirkus – volánky, růžová, satén …. chvíli to trvá, než si člověk zvykne.

4 šok: naše průvodkyně Marie, ….. nezná svůj telefon. No, ono to je detail, ale taky si člověk musí zvyknout na její mluvu, způsob vyjadřování, hladinu hlasu, aby rozuměl.

A vyrážíme do centra.

Bangkok

Pátek, 11.1.2008: Vzhůru do „ruchu velkoměsta“

Náš cirkusácký BUS najíždí na mnohaproudovou autostrádu, Sedím na předníme sedadle, abych měla perfektní výhled a přehled, kde jedeme a kde se nacházíme. Moc ráda toto sleduju. Jirka je ze mě „na prášky“. Marie nás seznamuje s děním, co náš čeká a nemine. Představuje nám dalšího průvodce Thajce, který s náma bude celý týden po trase jezdit a vše organizovat. Jmenuje se DŽID. Hádáme kolik mu je asi let, má parádně bílý chrup a pořád se směje. Vybavuje nás důležitými poznatky a sděluje první nutnou změnu plánu. Tím, že jsme se zdrželi na letišti, ruší se večeře a Thajské kulturní představení. Jsme všichni vytočení, protože jsme hladoví, unavení a starej se někde o jídlo, kde si co dát a co vlastně. Pomalu se stmívá a my dojíždíme do centra. Snažím se na mapě centra města zorientovat, zjistit, kudy právě jedeme. To se mi docela daří.

Hotel se jmenuje MANOHRA. Je 18:45 hod. Je vysoký a nafotit nejde. Těsně vedle něj, nad parkovištěm vede nějaký most: EXPRESWAY jak čtu z mapy. To asi bude v noci rámus, říkáme si. Vstupujeme bočním vchodem přes předzahrádku, následuje bazén a hala s internetem. Náš pokoj je skromný, s oknem do dvora, která stejně nejde otevřít. To vůbec nevadí, pokoj má klimatizaci, lednici, TV, sprchu..je jednoduchý, ale na náš pobyt bohatě stačí. Převlékáme se a jdeme prozkoumat okolí.

Marie nabídla, že nás zavede do nějaké restaurace, ale ta je nějak moc nóbl. My bychom rádi na avízované pouliční stánky, nějaké ty housenky, škorpiónky a kuře na špejli. Odcházíme, trháme se od davu a s mapou v ruce se orientuju kam, jakým směrem, a zjistit, kolik je 1cm na mapě ve skutečnosti metrů.

Jdeme ul. Silom Road směrem k uličkám Patpongu.Míjíme první stánky se suvenýry, plácky s občerstvením, nevíme, kan dřív, kde začít. Nakonec si kupujeme první špejli. Je to kuřecí nožička a pak nějaké kuličky s omáčkou. Kuře je super, ale ty kuličky jsou rybí a omáčka je super pálivá, ale příjemně dobrá. Jsme upatlaní a vysmátí. CENA………………….10 Batů za ks. Máme ještě nějaké ty rohlíky z domu, tak se nechceme přejídat. Já vlastně ani hlad nemám, ale Jirka se těší na uzené. Minuli jsme Patpong, kousek odbočujeme doleva. To n ás ale moc neláká. Okukujeme první TUK-TUKY. Docházíme až k soše Krále Rámy VI, ale pak se rozhodujeme, že se půjdeme narovnat do postele a skusit usnout. Stejnou cestou se vracíme k hotelu. V hale u recepce je nádherné aranžmá kytice. V posteli jsme v 22 hod.

1 POZNÁNÍ: – ulice Bangkoku mají strašně vysoké chodníkové obrubníky, raději chodím po cestě, což se Jirkovi nelíbí. Mě se zase nelébí nahoru, dolů, nahoru, dolů

– semafory odpočítávají sekundy do změny barvy. To je senza, to by mohlo být i u nás. Možná by ta doprava u nás vypadala jinak.

– přechody pro chodce mají vyznačené šipky v obou směrech, jak by se mělo chodit.

SOBOTA, 12.1.2008

Ráno do sebe kopneme po zdravotní štamprličce domácí pálenky. V 7 hod. je první snídaně. Jak to tak bývá, dáváme si, co nám příjde pod ruku. Máme chuť skusit vše, co neznáme. je nám jasné, že vesměs se jídlo bude opakobvat, ale nedá nám ro. Např. zelí, které vypadá neškodně je opět silně pálivé. V rýži mají kousky smažených vajíček. Úžasné jsou thajské nudle. mají pro nás nezvyklou nasládlou chuť. pak jsou tady klasické tousty, marmelády, vejce, nějaký salám, zelenina a ovoce, bílé párečky, káva, džus. Šťávy k pití jsou výborné. Rozhodně to nejsou Tangy, jako ve středomoří.

Jdu so marketu. Když vyjdu z klimatizovaného hotelu, zasde mě vzduch prsští po tváři. Je šílené dusno a lapu po dechu. Kupujeme 1,5 l vody …………..20,- B

Přichází i Džid, vyrážíme k BUSu a jedeme na okruh Bangkokem. Po prvních metrech zjišťuji, že snad všechny ulice jsou jednosměrky. Baví mě sledovat dopravum, přijít na kloub tomu, jak to funguje, jaký to má systém. Pochopit dopravní značky, vůbec je přečíet. Všude je rušno, auta, lidi, jako v mraveništi.

Kolem budovy vlakového nádraží pomalu přijíždíme k prvnímu cíli našeho putování.

Neděle, 13.1. 2008

Ráno odjíždíme z města na sever. zatím je docela jasno, ale čím víc ce vzdalujeme centru, padá kolem nád větší a větší mlha. Hustější jsem nikdy v životě neviděla. Jedeme po levé straně autostrády a na to pravou není vidět, nevidíme svodidla. Chvili i zaprší.

Cesta na sever

13.1.2008, NEDĚLE, z Bangkoku na sever.

Bang Pa In, otevřeno 8-16 hod., vstup 100 B

Ráno po snídaní v 8:00 hod. se už vydáváme na sever od hlavního města. První zastávkou bude BANG PA IN, letní sídlo krále. Venku je slunečno, ale sotva najedeme na městskou dálnici, vjíždíme do mlhy. Takovou hustou jsem ještě nikdy nikde neviděla. Opravdu. Dá se říct, že není vidět do za okraj našich pruhů, tedy na sousední stavby těsně u dálnice, ba ani sloupy osvětlení.Viditelnost asi 30-40m. Máme z toho dost špatný pocit. Náš domorodý řidič jede docela rychle.

Mlha se ztrácí až opravdu za městem, když sjedeme z autostrády na normální okrsku. Za nedlouho, asi hodinu, už vystupujeme a přes turnikety s bezpečnostním zařízením vcházíme do překrásné zahrady. Je vidět, že se o ni pečlivě starají. Tráva je posečené, stromy sestříhané do patřičných tvarů, stavby opodál se lesknou ve vycházejícím slunci. Je znát, jak mlha padá. Tento areál obnovil Ráma IV. Stavby mají jak okrasný a odpočinkový charakter, tak jsou používány pro vládní akce, při návštěvách diplomatů.

Vnitřní uzavřená část Čínského paláce, který je celý do červena, je pro veřejnost uzavřená a slouží jen pro královskou rodinu. Může se nahlédnout jen přes sklo a škvíry dveří.

Překrásný je altán se sochou krále, který je vystavěn na jezírku a není přístupný. Další zajímavostí je věž, takový minaret, kam se dá vyjít a rozhlédnout se po okolí.

Po areálu se můžeme procházet pěšky, nebo je možné využít takových malých vozítek, jako na golfovém hřišti.

V zahradách má jsou i pomníčky a sochy členů královské rodiny.

Např. je zde pochována manželka Rámy V., která utonula vinou přísného zákona nedotknutelnosti. Když se topila, poddaní ji nemohli pomoci a zachránit ji, jelikož bylo zakázáno se dotýkat členů královské rodiny. Po tomto neštěstí Ráma V tento zákon zrušil.

V parku můžeme dále vidět i poněkud kýčovitě sestřihané keře do tvarů zajíců, jelenů, slonů.

Naše průvodkyně Marie nám večer nabídla a navnadila nás na možnost namísto cesty BUSEM do Ayutthayi využít zdejší motorové čluny a vidět tak život na břehu Chao Phraya.

Vzhledem k mlze ale tuto možnost ráno zamítla. My jsme si však n ikdo nechtěli tento zážitek nechat ujít, a celou procházku po Bang Pa In jsme kuli pikle, jak toho dosáhnout. Měli jsme štěstí. Mlha se za tu dobu zvedla, takže BUS jsme poslali prázdný napřed a nás 18 s Marií a našim Thajským průvodcem Jidem jsme se nalodili do dvou motorových člunů. (200 B/osobu).

Myslela jsem, že cesta čluny po řece bude o něco zajímavější. Cestou jsme viděli jak chudé příbytky, tak drahé, nově vystavené domy. Kluky koupající se ve špinavé vodě, rybáře, pobřežní restauraci i zlatavé čedi. Bývá zvykem, že pokud přijdou lidé při záplavách o střechu nad hlavou, tedy pokud jsou spláchnuty staré dřevěné domy, nemohou sin už na stejném místě postavit nový a musí se odstěhovat jinam, např. do vystavených sociálních bytů. Na místě starých příbytků jsou pak stavěny nové a moderní kvalitní domy bohatších rodin.

Další zajímavostí jsou lodě odtěžující písek nebo malá motorový člun táhnoucí velký remorkér. Ale opravdu táhnoucí, jelikož je lano mezi nimi napnuté. Jak to funguje, to nám je záhadou.

Asi po necelé hodince se před námi objevují ruiny opevnění Ayutthayi.

Vystupujeme ze člunu a opět upravenou cestou míjíme nádherné domečky duchů, velký čínský chrám, který je bohatě nazdobený a plný modlících se lidí a mnichů, okolo se line vůně vonných tyčinek. Nasedáme do našeho BUSU a ten nás odváží ulicemi novodobé Ayutthayi do staré části.

Prvním chrámem je Wat Mahathat a Wat Sri Sampet (vstup 3O B). Všechny ze všeho nejvíc upoutá uražená hlava Budhy zarostlá do kořenů stromů. Areál je opět rozlehlý.Kdyby byl čas, byla by tudy výtečná celodenní procházka. Bohužel, jak to tak u poznávacích zájezdů bývá, na vše je skoro přesně vymezen čas a my obcházíme to nejzajímavější. Zbylé stavby jsou skoro všechny nakloněné na jednu stranu. Příčinou je vesměs podmočené území. Celá Ayutthaya je protkaná kanály. Přeci jen tento systém kanálů měl dříve výhodu: systém obranný, úrodná země. V minulosti byla Ayutthaya velice bohatým městem, královstvím.

U areálu vidíme první slony vozící turisty. Procházíme zdejším tržištěm, kde s prodává sušený česnek, sušené ryby, sladkosti. Taky poprvé vidíme jak se lisuje z cukrové třtiny osvěžující nápoj.

Ve 12 hod. odjíždíme směr Lobpuri. Cestou zastavujeme na oběd v restauraci, před níž je výzdoba samými opicemi. Od malých po velké. Restaurace se jmenuje „Money city“. K jídlu si dáváme např. výborné nudle na thajský způsob, smažené cibulové kroužky a zdejší OPIČÍ PIVO. Zpočátku trochu nesměle koštujeme, ale pochvíli zjišťujeme, že chutná docela skvěle. Prý z něj mívají našinci průjem. Já ne. Okolí se mění v rovinu, cestu lemují banánovníky, pak rýžová pole, sledujeme běžný venkovský život, lidi jako obdělávají rýžová pole a opravdu vstojí po pás ve vodě a shýbají se k zemi.

Jsme v LOBPURI. Město je plné opic, skákajících po stříškách, chodnících i autech.

Zastavujeme u OPIČÍHO PRANGU. Okolo něj vede železnice. Všude je to samá opice, opička, opičátko a opičáci. Na kolejích, na plotě, za plotem, vyhřívají se na zdech chrámu. Zkrátka opičí území. Po vydatném obědě navštěvujeme MUZEUM, které se nachází v areálu zbytků paláce krále NARAJE. Po jeho smrti Lobpuri spustlo. V 18. století bylo Lobpuri druhým hlavním městem. Za bránou je opět udržovaná zahrada a v samotné budově jsou soustředěny různé archeologické vykopávky: sošky, mísy (vstup 30B).

Nyní bude následovat 270km do Pitsanuloku. Uháníme 120km/hod. rychlostí. Krajina v dálce se malinko vlní, ale stále jedeme rovinou. Cesta se stává nudnou, pospáváme. Marie nás upozorňuje na strom VAŤÁK, který jsem nějak přehlídla. Má prý plody, které, když dozrají a puknou, vypadne z nich hmota jako vata.

Zastavujeme u restaurace na kávu. Na její předzahrádce jsou zajímavé vyřezávané lavice a stoly do tvaru draků, zvířat apod. Působí na nás jako skanzen.

Kupujeme pohled za 5 B, vodu za 10 B a Espreso za 30 B.

V 18:00 hod. už jsme v Pitsanuloku. Ubytováváme se v hotelu TOPLAND na rušné křižovatce. Má 16 podlaží, my jsme ve 12. Okna jsou izolovaná, hluk z ulice nevadí. Báječný výhled, např. na nedalekou mešitu. Dole v suterénu je supermarket TESCO, tak jdeme porovnat zboří a ceny. Taky máme na 3. patře k dispozici bazén, do kterého se pak kouknem. Jdeme se ještě s Jirkou projít. Dostáváme se na noční tržiště, kde máme pocit, že zpoza rohu každou chvíli někdo vyskočí a bodne nás nebo okrade. Ale omyl. Stále se na nás všichni přívětivě usmívají a ž hihňají a lákají k nákupu. Muezín zrovna svolává své ovečky. Zanedlouho už se několik skupinek věřících loudá k mešitě. Je velice pěkně nasvícená. Když se vracíme k hotelu vidíme, že nad nápisem TOPLEND HOTEL je ještě ISO 9001:2000, což nám připadá pěkně směšné. Hotel je opravdu moc pěkný. Převlékáme se do plavek a míříme k bazénu. Je pěkný a nikde nikdo. Divíme se proč. Fasujeme erární osušky a lezeme do vody.

A je to tu. Už je nám jasné, proč v bazénu nikdo není. Ne, že by byla voda ledová, ale teplá a ni vlažná rozhodně není. Tak na 3 cm. J

14.1. 2008, PONDĚLÍ

Po snídani nás Marie pěšky vede přes ranní trh plný vůní k chrámu Wat Mahathat. Je tu i novější chrám, probíhá zde rekonstrukce, stojí lešení. V chrámu je nádherný zlatý sedící Budha a před nám vystavené fotografie zemřelé princezny.

Před námi je 76 km do Sukhotaie, které bylo prvním královským městem Siamu. Toto období je zlatou érou ThajskaNejvětší rozkvět za vlády krále Ramkhamheka, 1299. Zavedlo se 44 písmen, 3 směry Buddhismu.

SLAVNOSTI: konající se v Sukhotai po prvním listopadovém úplňku s lodičkami z banánových listů se svící – KRATONG – pouští se po vodě; sype se rýže, mají lidové kroje.

V 9:40 ráno jsme v Sukhotai. Opět je to rozlehlý areál prehistorického parku s chrámy, čedi a vihány. Je zde Káčející Budha. Na jezírku lekníny a vodní Hyacinty, Vihán na jezírku. Navštívila jsme chrámy Wat Mahathat, Wat Srí Sa, a Marie nás nechala zavést málo navštěvovanému malému „Slonímu chrámu“. Od chrámu ke chrámu jezdíme našim BUSEM.

Jedeme na oběd. Opět do hotelové restaurace. Hotel se jmenuje PAILYN. Hezká zahrada, předzahrádka, hotelová hala. Vůbec se stravujeme v nádherných restauracích, formou švédských stolů co hrdlo ráčí. Nemám moc luxus ráda, ale je to příjemné. V masové směsi byly kešu oříšky a bambusovýmu výhonky, výtečná polévka se skleněnými nudlemi. Odjezd 12:55 hod. . Máme před sebou 130 km odpočinku do Lampangu.

Asi po 15 min. za Sukhotai se krajina začíná vlnit a zvedat. Odbočujeme z hlavní na okrsku a dáváme si občerstvení. Ledovou kávu za 35 B. V horku přijde vhod. Marie nás varuje na střevní potíže z ledu. Zatím máme štěstí. Už první večer v Bangkoku jsme si dali špejličky na ulici a jsme stále v naprosté pohodě. Jejich pouliční občerstvení je výtečné, jsme spokojeni.

Lampang 15:30 hod.

Navštěvujeme hned starobylý dřevěný chrám Wat Phra Kaeo z 15. stol., kde byla umístěna socha Smaragdového Budhy. Do areálu se stoupá po kamenných schodech lemovaných po stranách draky. Chrám je celý bez dřeva. Do jedné z jeho části je povolen vstup pouze ženám. Prý je tam něco tajné, a schválně, co tam naši muži uvidí. Namísto postupně se tam hrnou 3-4 najednou. To je chyba, protože tam jsou natlačení a každou chvíli někdo otevře dveře. Asi si myslí, že je tam čeká nějaká ženská. Jen asi 3 nebo 4 my ženy víme, co by tam mělo být. Mám to samo sebou našprtané z průvodce. Stopa Budhy.Jirka mi to líčil takto: Ta údajná stopa je vlastně odraz světla na nějaké plátno.

Před ubytováním v hotelu navštěvujeme ještě jeden chrámový areál. Obcházíme dokola hlavní prang. Je spíše takový kýčovitý, sochy slona, opic, ležící Budha za mřížemi, vše barevné, hodně barevné. Už se to opakuje pořád dokola, začíná to být nuda. Míříme ale na sever, kde končí památky a bude začínat příroda a zábava. Ubytovaní jsme opět na místní poměry v „mrakodrapu“ Hotel Lampang Wieanghtong. V podvečer máme domluvené poprvé Thajské masáže. Jdeme přes 2 ulice, jsme 2 manželské páry a 3 starší ženy. V masážním salónu je dost chladno, klimatizace, paní jsou do jiné místnosti a nás se ujímají 3 sličné drobné štíhlé děvy. Jelikož jsme 2 páry, máme opravdu masáž na tělo, nikoliv jinou. Shodou náhod jdou sousedi spolu a mě a Jirku berou zvlášť do boxu. Masáž je opravdu příjemná. Mám z toho srandu, je mi šílená „kosa“ a holčina to vidí na mé „husí kůži“ Dedukuji, že volá na kolegyni, aby ztlumila klímu. Jsme převlečeni do erárních plátěných kalhot a haleny. Masáž je opravdu povzbuzující a příjemná. Obdivuji holky, je to makačka. Po hodině je konec, máme promasírované celé tělo. Jsem unavená, ale příjemně. Dáváme bakšiš 20 B a míříme k hotelu. Jsme hladoví a v recepce odchytáváme Marii. Společně jdeme na večeři. Dáváme si opět super jídlo – nudle. Ty jsou opravdu výtečné.

POZOR: Bau – lehce, míň, AU – více, přidat

ÚTERÝ 15.1. 2008

7:30 hod. odjezd směr příroda. První zastávkou po ránu je ananasová plantáž. Jak ananas roste, to samo sebou vím, ale že je chutný se solí, to by mě nenapadlo. A jak se správně ananas ořezává ??? Kořenem nahoru, osekat shora dolů mačetou a hamiky papíky. Ovšem když je zadarmo nebo na denním pořádku. Pokud ho u nás koupíme za 50,-Kč, tak si asi každá hospodyňka rozmyslí, kolik toho oseká a kolik ponechá k jídlu. Mimo to nám u stánku nabídnou rukodělné výrobky z ananasu. Krabičky, fotoalbum apod. Mají tu však super WC, kadibudka s keramickým WC, splachovací – samospádem, papír, čisto

Taky nám dává místní majitel zakouřit z místního cigára z tabáku vypěstovaného opodál. Docela chutná.

Koh Samui, ostrov klidu a pohody

Na Samui jsme přiletěli po týdenním poznávání Thajské pevniny. Doposud jsme lítali Boeingy, ovšem při přestupu v Bangkoku nám přistavili vrtulové létátko. To byl pro nás trochu šok, ale vrtulky fungovaly a my zdárně doletěli. Po přistání to byl z klimatizovaného letadla opět teplotní šok. Vlhko, dusno, po tropickém dešti.

Malým autobusem nád vezli po úzkých uličkách směr Chaweng beach.

Náš hotel Fair House Beach resort se rozprostírá mezi pobřežní komunikací a pláží. Za budovou s recepcí se je velká tropická zahrada s hotelem s pokoji, chatky a bungalovy. Spousta palem, ze kterých, jak jsme zjistili, padaly na střechy kokosy zrovna ve chvíli, kdy to nikdo nečekal. Tolik exotických keřů a květin … např. Strelície, které my známe jen v kytici.

Ubytovali jsme se a hned jsme vyrazili na obhlídku okolí. Po pláži jsme šli směrem na sever, přes pobřežní balvany do centra městečka. Klasické spleti drátů, tržiště se spoustou much a výtečnými palačinkami „za babku“. Hledali jsme možnost zapůjčení nějakého přemisťovala. Na Jirkovo Béčko by mu půjčili i silnější mašinku. Auto jsme zamítli a vybrali jsme si skútr. Pro nás dva O.K. K tomu jsem si našla mapu a večer už plánovala kam pojedeme a co navštívíme.

Naše první cesta vedla na jih. Z praktického důvodu. Jezdí se zde vlevo, budeme zajíždět zejména k plážím, tak abychom moc nekřižovali cestu. Musím však konstatovat, že jízda na ostrově je BRNKAČKA. Řídil Jirka, já vzadu s mapou v ruce a s batohem na zádech. Takové výjevy byly k vidění dost často. Ostrov je vlastně docela malý. Dal by se i za hodinku objet dokola.

Projeli jsme letovisko Lamai, letmo jsme okoukli hotel, kam jezdí češi a první zastávka byla skalní útvary Hin Ta a Hil Yai (ve tvaru lidských přirození). A jelikož jsme minuli hlavní vstup, kde je spousta stánků, zaparkovali jsme opodál (nějak mi trvalo a až zde došlo, že ostrov je vlastně maličký a vzdálenost jsme ujeli rychleji, než jsem předpokládala). Ke skalním útvarům jsme si zvolili komplikovanější cestu – sestup přes balvany a s použitím lana, přes „opiové doupě“ k cíli. Je opravdu podivuhodné, že příroda na jednom místě vytvořila toto. Pokud však tomu místní trošku nepřispěli, že ano. Cestička pěkná, nenudili jsme se. Zpět jsme prošli stánky a jeli dál.

Vždy je mým cílem dojet nebo dojít na nejvyšší vrchol, rozhlédnout se po okolí. Několikrát jsme se podle mapy snažili odbočit tam, kde by mohl být vrchol nebo alespoň nějaký View point. Na Koh Samui to není vůbec jednoduché. Vždy jsme vyjeli po cestě v mapě, ale ta skončila, i když v mapě byla a měla vést ještě dál. Kolem nově postaveného Wat Khunaram se školou pro děti, který vypadal jako historický, jsme postupovali do vnitrozemí. Uvnitř chrámu byla socha sedícího budhy a koule zavěšená nad dírou v podlaze. Chvíli jsme pozorovali učící se děti.

Navštívili jsme i 3 vodopády. Ty první byly Namuang 1 a 2, ten je o něco výše položený a je větší. Je u nich safari park, kde se dá jezdit na slonech a dráha pro čtyřkolky. Pod vodopádem se dá i vykoupat. Voda byla velmi příjemná.Postupovali jsme k jihu, místu Waikiki. Nic zajímavého jsme zde však nenašli. Jen mechanizaci a dělníky jak staví a staví a staví. Kácí se palmy, a Thajec s motorovou pilou s lištou dlouhou 1 metr řeže pravidelné fošny v délce palmy. Za 4, 5 let bude asi Samui rušný ostrov přeplácaný hotely bez jediné kokosové palmy, které jsou symbolem této oázy. Míjíme něco jako místní JZD, pozemky, kde cedule hlásí „kup mě, jsem na prodej“. Míjíme chudá obydlí místních lidiček, na cestě přejetého hada (naštěstí)…. Na západních plážích je zřejmý odliv. Rybářské loďky jsou na mělčině, děti sbírají mušle a jiné potvůrky.

Kolem půl 3 už odbočujeme k třetímu vodopádu Hin Lad. Jsou zde dva vodopády, a nějaký Wat. K tomu druhému však není v mapě cesta. Jsme na konečné. Je to tady takové komerční. Parkoviště, suvenýry, obchůdky, ve vodě je vidět leklá ryba a zase se zde staví, na Watu a okolo se zase pracuje. Na balvanech posedávají hloučky dětí i dospěláků, jako by byli na školním výletu, jiní si dělají piknik. Je zde báječně. Stín stromů a svěží vánek od říčky je příjemný. Jirka zachází ještě po proudu říčky. Je už 14:24 hod., ale on nalézá pěšinu, téměř zarostlou a u ní šipka Vodopád a nápis 2 Bathy. Máme z toho srandu a domlouváme se, že zkusíme jít dál, kam to povede. Jdeme a jdeme a jdeme, míjíme zborcené obydlí, prodíráme se zkrátka opravdovou džunglí, překračujeme kořeny a uhýbáme liánám. Už uvažujeme o návratu, ale proti nám se vracejí nějací lidičkové. Tak si říkáme, že tam přeci jen něco bude. Říčka místy burácí a zdá se, že jsme už blízko, jindy se zase vzdaluje. Nakonec, po hodině, se před námi rozestoupí džungle a my jsme u cíle. Je 15:20 hod. Opět se dobře bavíme tím, když vidíme zdejší kiosek a v něm prodávat Colu, Sprite a pod vymoženosti civilizace. Samozřejmě s džunglovou a vodopádovou přirážkou, zkrátka ceny vyšší, než u nás. Pravdou je, než to sem ten maník donese, asi se nadře. My ale máme své, tak si zde uděláme jen pár minut přestávku, osvěžíme nožky v chladivé říčce a hajdy nazpět. Jde to asi o 10min. rychleji. Víme, že nás nic děsivého nečeká, tak jdeme na jistotu. Opět potkáváme dva, tři páry, kteří si, jako my, říkají, kam že to dojdou ? zda to má cenu ? a že asi ano!

Přijíždíme do Nathongu. Je to přístavní obec, odkud vyjíždějí trajekty na pevninu a výletní lodě třeba na mořský národní park Ang Thong. My jen projíždíme. Okukujeme ještě pláže na severu ostrova a kolem 17 hod. se vracíme do hotelu.Na večeři si zajedeme motorkou. Jízda vlevo se nám líbí, a za tu cenu, 100 B na den, to je zadarmo. Klasická thajské večeře pro 2 s pitím s ledem – 115 B (polévka, rýže, cola)

Ráno jedeme směr sever, tam, kde jsme včera skončili. Tentokrát zkoušíme jet do vnitrozemí Samui. Opět projíždíme kolem chudých obydlí, kde se viditelně živí sběrem a prodejem kokosových ořechů, ale také kolem haciend, neuvázaného buvola, banánovníků. Dokonce se dostáváme do prudkého kopce. Motorka nás oba ale už neuveze, tak sesedám a Jirka ještě několik desítek metrů jede do kopce. Za pár minut je zpět, že to prý nemá cenu, jen cesta do kopce a palmy, že stejně nebude nic vidět. Vracíme se.

Po čase ve stínu džungle, se vyřítíme na slunce a zase lapáme po dechu. Řekli jsme si, že je čas na koupel. Jedeme přes pobřežní cestu rovně, na pláže Bang Por. Nikdo tu není, je to téměř neuvěřitelné. Navíc, severní pláže jsou klidné, žádné vlny, jako na Chaweng či Lamai. Pobřežní domy jsou zpola zavřené a nikdo je nevyužívá.

Projíždíme přes Mae Nam. Pláž je dlouhá, relativně ne moc široká. Ve velkém úseku zastavená luxusními resorty, mezi nimi je možné využít i veřejnou pláž, kde je spousta místních. Baví se, hrají hry, jedí, občas se i vykoupou.

Na plážích Mae Nam se zase naskytne pěkný výhled na moře a do okolí.

Také zvažujeme sólo návštěvu nějakého sousedního ostrůvku. Máme štěstí v tom, že jsme na Samui v době úplňku. No a právě nedaleký ostrov Ko Thao je známý svou úplňkovou párty. Že bychom si odskočili na mejdan? Do přístavu Bo Phut Pier jsme dorazili asi hoďku před odplutím lodě právě na Ko Thao. Pláž v těchto místech je spíše plážičkou, tak metr, nanejvýš 2 široká. Klasickým výjevem je palma naklánějící se nad hladinou moře. Osvěžujeme se nealkem a sledujeme dění. U mola kotví loď, no loď, bárka ? spíše skořápka. Říkáme si, že se tam moc lidí nevejde, asi přijede další. Jsou tu samí baťůžkáři, slyšíme směs všech možných jazyků. Čeština ale nikde. Po půl hodince se začíná naloďovat. To se ale fakt musí vidět, to nejde popsat. Do lodi se po dlouhém dřevěném a úzkém mole nosí vše možné. Od beden, kufrů, košů, dokonce se nese postel. Až se vše, co odhadujeme tak na 5 tun nákladů odnosí, vpouští pasažéry. Jeden, dva, tři, deset, dvacet, padesát …. Nevím, kam se všichni vejdou. Dyť se to musí z fyzikálního hlediska vše potopit!! Čekáme, až skořápka nastartuje a vyplouvá. No, nepotopilo se to. Naštěstí. Objedeme výběžek a jsme u hlavního přístavu Koh Samui – Big Budha Pier. Tedy alespoň tak to vypadá.

Taky nad námi prolétají startující letadla. Odsud je Big Budha už pěkně vidět. Kolem 13.30 hod., v tom největším vedru si prohlížíme snad nejznámější a nejnavštěvovanější stavbu ostrova. Dole u schodů si musíme zout boty. Výhled je tu docela fajn. Pod Budhou je spousta obchodů se suvenýry, oděvy a vším možným. Jirka má po dvou dnech jízdy na motorce docela slušně spálené ruce. Už mu hrají modro-červeno-fialovou barvou. Konečně si dá říct a kupuje si lehkou tenkou košili s dlouhým rukávem ve stylu hippies. Ještě by to ale chtělo rukavice. Příště.

Potkáváme zde Čechy, manželský pár z Prahy, kteří, jak se nám zmínili, v Praze pronajmou za 30 byt a na Samui tráví zimní měsíce za 15. Už vím, co budu dělat, když budu bez práce.

Jirkovi je viditelně blbě, z toho spálení rukou. Jde se do Tesca zchladit, kupujeme vodu a pak ještě u cesty šťávu z čerstvě vylisované cukrové třtiny. Osvěžující. Za chvíli vidím něco úžasného. Není to sice žádná historie, spíš barevná moderna. Wat Plai Laem. Ale je to zvláštně nádherné. Chrám na jezeře plném kaprů, socha mnohoruké bohyně, tlustý Budha (jak mu celá léta říkám já), a ubikace, kde bydlí mniši, zvonice a spousta soch -božstev. Je to mnišský klášter. Uprostřed střechy roste veliký strom, na ochozu leží nádobí. Vcházíme do hlavního chrámu, přes krátké molo. Ještě krmíme místní přerostlé a asi i překrmené kapry, a po chvíli vcházíme dovnitř. Najednou začne hrát hudba. Taková ta jejich, meditační, nádherná. Ihned nahrávám na kameru. Tak tady bych takto vydržela hodiny. Bohužel, do chrámu vchází Rusáci a samo sebou jsou tak hluční, že je po všem. Uvnitř je opět sedící Budha a na zdech výrazné malby.

Míříme ještě k nejsevernějšímu výběžku. Blíží se západ slunce, tak honem hledáme vhodné místo. Zatím nás cesta hází spíše na východ. Tady se opět mísí luxus s bídou, nové moderní hotely a apartmány s chudými obydlími. Dokonce tu na nás vyjede jeden vořech. Vracíme se k Big Buddhovi, ale už je vidět, že západ slunce nebude do moře, ale za pevninu.

Večer jedeme do naší oblíbené restaurace u paní Sandry PEE. Máme smůlu. Polévka došla, kuře došlo, i když celý den viselo za sklem ve vitríně, když jsme jeli kolem do hotelu. Náš stůl je obsazen, tak usedáme vedle. Pozorovat tento rodinný podnik, to je zábava. Jedná se o asi o 2+ nic, někde bude snad sociálka, se zastřešenou předzahrádkou. Uvnitř místnosti hraje TV, na ni kouká tatík, asi pán domu, ale spíše vypadá jako štamgast. Dcera žehlí vedle velké lednice s pitím. Matka a dcera vaří. Hodně se prodává „přes ulici“, balí do krabiček a sáčků, zastavují auta, motorky i pěší, nakoupí a odjíždí. Pod přístřeškem je asi 5 plastových stolů a židle, u cesty je kuchyň – pult, stůl, velký el. hrnec na rýži a všemožné bylinky, suroviny a přísady. Vidíme kompletně přípravu jídla. Druhá dcera kmitá – krájí feferonky. Kupodivu moc neslzí, ale zato my, když se ventilátor otočí k nám, máme je v oku. Taky je vidět, že Thajci jsou nadmíru čistotní. Po každé činnosti si oplachují ruce. No, když zase vidíme ty kuřata celý den na slunci viset za sklem … Jídlo tady je výtečné. Pokud zavítáte na Chaweng, doporučuji tuto skromnou restauraci. Dneska se snažíme jíst zase hůlkami. Jirkovi to jde. Mi sice taky, najím se, ale držím je stejně jinak. Hůlkami se jí nudle a kusy masa z polévky, na polévku je jejich stylová malá lžička. Na pikantnost jídla jsme si už zvykli, moc nám to chutná. To jejich pálivé je snesitelnější, než to naše pálivé. Zajímavé.

Do hotelu to je asi 5 km. Ještě se stavujeme v supermarketu pro vodu a na super palačinku za 10 B. U brány do hotelu nám, jako pokaždé, když projíždíme, salutuje vrátný. Jirka už jezdí jako Fitipaldi a on se na nás vždy řehtá tím jejich klasickým tmavým širokým thajským úsměvem, uprostřed kterého cení všichni své krásné bílé zuby.

Večer jdeme ještě vyzkoušet noční bazén. Paráda. Na pláži je před úplňková párty. No, nic moc, taková snobárna.

Je tu super levně, tak vybírám z bankomatu 7000,-B, prodlužujeme si půjčení motorky, tankujeme a rozhodli jsme se, že si uděláme lodní výlet do přírodního parku Ang Thong a svezeme se na kajacích.

Dnes se jen tak budeme poflakovat, pojedeme, kam se nám bude chtít. Jedeme do obchoďáku – takový náš šoping park, ochladit se a snad nám něco padne do oka. Poblíž Budhy na tržišti si kupujeme ovoce a nějaké mlsky na špejli. Den jinak trávíme na hotelové pláži. Dnes jsou super vlny, plavat se nedá, tak se alespoň vyblbneme. Jirka mi pořád nadává, že si nechci močit vlasy, tak mu ukážu, co dovedu. To ještě netuším, čím to odnesu. Na pláži si dopřáváme pivko, pečenou kukuřici, kokos. Den se vleče, ale pro nás je poleženíčko ve stínu balzám.

Na večeři jdeme zkusit konkurenci, ale moc spokojení nejsme. Zlatá paní Sandra. No a už to na mě jde. Oči mě štípou, pálí, bez slunečních brýlí ani ránu. Ta sůj a vlny mi asi rozežraly bělmi i panenku. Vypadám jako Myšpulín. Jirka má ze mě vánoce. Dnes večer je mým nejoblíbenějším předmětem pet láhev s vodou z mrazničky nebo pixle piva připlajznutá na obě oči.

Ráno se děsím, zda vůbec uvidím. Ráno, po dobré a klasické snídani – klasicky nevíme, co si z toho množství vybrat, zkoušíme vyhlídku poblíž hotelu a východ slunce. View point poblíž Elefant rock. No, letos se nám moc nedaří. Mraky a slunce nikde. Na tomto místě je ale spousta velkých černých balvanů poházených po strání a v jejich okolí samé bungalovy a domky. Zvláštní místo. Jako by tu bohové hráli míčové hry právě s těmi balvany. V noci byl tropiský liják, padaly kokosy a hřmělo. Naštěstí nám žádný střechu naší pařezové chaloupky nerozbil, ale ty mračna jsou asi její následek. Ještě musím konstatovat, že hotelová zahrada byla po tom slejváku zářivá, jakoby vše více rozkvetlo, lesklost. Spousta květin zaujala na prvý pohled a víc se vnímaly detaily květů. Dnes je zase odpočinkový den, moře u hotelu je klidnější, ale vlny jsou stále. Oči se o malinko lepší.

Další den nás čeká lodní výlet. Sesbírá nás BUS a v přístavu už zjišťujeme, že si s někým i pokecáme. Hurá, češi. Ti, co jsou s námi v hotelu, no …Vzdalujeme se. Snažím se rozpoznat místa, kde jsme asi mohli dojet. Rychle se vzdalujeme Samui a stejně rychle se přibližujeme množství ostrůvků, ostrovů a skalisek vyčnívajících nad hladinu. Zatím nic moc. U nějakého ostrůvku kotvíme a z lodi nám spouští kajaky. Máme naštěstí každý svůj, takže to na rozvod nevypadá. Dostáváme vesty a nepromokavý vak na batohy a přístroje. Snad se nevyklopíme. Oproti očekávání je to brnkačka. Kdo aspoň jednou v životě vesloval, nemá problém. Rovnováha taky no problém. Veslujeme podél pobřeží, máme se držet za sebou. Ti rychlejší proplouvají skaliskem. Přistáváme na Mae Koh Island, jak nám sděluje cedule.

Stoupáme po příkrém schodišti, prodíráme a vyhýbáme se úzkými průrvami, až se před námi, uprostřed ostrova otevře velký prostor a nádherné modré jezero. Spouště foťáků cvakají, každý se snaží urvat to nejlepší místečko. Pak zase zpět, nahoru a dolů, do kajaků a k lodi. Následuje Mue Koh Ang Thtong nationale park. Je zde poněkud živěji. My se s Jirkou vydáváme na výzvědy, směr jeskyně. Kolem výklenku se soškou mnicha k Buaboke cave. Opět skály, balvany a provazy, ale jsme nahoře. Je to docela slušný výhled, i na focen, a zase hupky šupky zpět, aby nás tu nenechali. Krátký odpočinek ve stínu palem, do lodě a zase směr Koh Samui. Na lodi bylo samozřejmostí občerstvení vč. ovoce.

Večer jsem do naší hospůdky. Tentokrát to risknu a dávám si thajskou pikantní polévku tom-yum khung. Sandra se ptá, jako jestli si jsem jistá, že toto opravdu chci. No a k polévce mi donese i Colu, jako že v ceně. Divím se, že už jsme asi štamgasti a koukám, že na mě všichni koukaj. Po prvním ochutnání vím proč. Pálivé jak čert !! Jsem ale v jiné zemi a neochutnat jejich jídlo by byl hřích. Stačí, že jsme neměli to štěstí dostat se na Kao San na pečené štíry a jinou havěť na tyčinkách. Já bych to asi nesnědla, ale …. No, Jirka se řehtá, jak mi tečou oči, oblévá mě pot. Mám chuť říct si o hrnek rýže, jelikož vím, že Colou oheň neuhasím, rýží ano. Ale jsme hrdinka. Vybírám kusy všeho v polévce a asi ½ vody sním. Jsem hrdina, ale zpocená, červená a šťastná. Ta polívka byla ale fakt dobrá.

Jedeme na klidnější s-v pláže. Podle mapy je vidět, že už se hodně změnilo. Na sever od letiště se dost staví. Jsou tu i skalnaté zátoky. K pláži sjíždíme kousek od hotelu White House. Pláž se dá, ale je to jediné místo na ostrově, kde se vyplavují zbytky korálů. Bez bot ani ránu. Je tu ale co sbírat. Jirka bere šnorchl a míří k protějšímu ostrůvku.Následuje Tong Son Bay. V kopcích nad pláží jsou zase k vidění rozestavěné skelety. Zdejší pláže se zase se svými nakloněnými palmami podobá těm z prospektů o ráji. Tady to ale není nic moc. Nám se moc líbily pláže okolo Mae Nam

Hledáme nějakou vhodnou odbočku, dvakrát se musíme vracet, jelikož cesta k pláží končí u plotů. Nakonec dojíždíme až k resortu New Lapaz Vila s bazénem a dřevěnými lehátky na pláži. Dáváme si kávu, ptáme se po ceně ubytování, aby to vypadalo, jako že máme zájem třeba zůstat. Pak si zabíráme 2 lehátka. Tady už zůstaneme. Z hotelů Vás nikdy nikdo nevyhodí, ani pokud nejste hosté s noclehem. Slušností a zvykem ale je, něco si dát. My jen u kávy nezůstali. Opět jsme jim tady pročistily pivní trubky. Hladina je zde klidná, dá se báječně zaplavat, moře je teplé. SUPER teplé.

Večeříme opět u naší mamky Sandry. Po večeři jsme se prošli noční promenádou Chawengu, dali si palačinky a snažili jsme se nakoupit nějaké dárečky a suvenýry. Dnes je úplněk, na pláži probíhala zase full moon party, ale zase v takovém divadelním stylu. Ale moc zájmu o ni nebylo. Zítra odlétáme domů. Na letišti je možnost občerstvení, dokonce zdarma, takové jednohubky. Nejdříve se ostýcháme, ale jelikož nám tak blbě prodali letenky, tak se nadlábneme. Všichni češi už odletěli do Bangkoku, jen my dva máme letenky na pozdější let. Uvažuji, zda se neztratíme, nezabloudíme a zdárně v tom bludišti přestoupíme.

Bez problému. Nejlepší je, jít s davem. Ale je to vše dobře značené a na každém rohu byl personál, který poradil.

U přepážek na Brno už stáli téměř všichni. Zírala jsem, jak má právě toto letiště výtečný systém. Člověk se neztratí.

A ještě na závěr, hospůdka naší mamky byla někde okolo čerpačky a Bangkok Samui Hospitál ve směru na sever po pravé straně. Zajděte si tam, budete vždy spokojení.

Třeba se sem někdy zase vrátíme.

Renáta a Jirka