0
0

Účastnící výletu: Eva + Tesa Kysilkovy

Byla to fakticky rychlovka, letěly jsme s Tesou z Prahy do Bankoku v sobotu ráno a ve středu o půlnoci jsme už byly zpátky. Do poslední chvíle nebylo jisté, že poletíme, protože Tesa měla těžkou virózu, ale přesto, že nebyla vyléčená, tak si v pátek ráno nechala ukončit neschopenku, dokoupila letenky a zavolala mi, že jedeme, neboť následující dva měsíce budou letadla zasekaná a pak už nám končí vízum.

Volná místa v letadle nám pasažérům se zaměstnaneckými letenkami určují trasu, takže jsme letěly přes Londýn s ČSA a pak pokračovaly s Thai airlines. Z Londýna do Bankoku se letí 11 hodin a myslím si, že to je přes 10 tis.km. Nějak jsem nemohla v letadle spát, a tak jsem viděla 6 filmů 2x. Obdivovaly jsme oblečení thajských letušek, které spočívá v dlouhé sukni a halence se šerpou a s dlouhým rukávem v národním stylu, každá v jiné barvičce, ale všechny velice příjemné. Cestující při příchodu na palubu vítají tradičně úklonem hlavy se sepnutýma rukama. Na zpáteční cestě dostal každý kytičku orchidejí do klopy, což bylo velmi milé.

Thajsko je (asi díky buddhismu a jižní poloze) bezpečnou a přívětivou zemí, navíc velmi krásnou. Však taky úsměv patří k základům správného společenského chování a když se neusmíváte, otočí se k vám zády a považují vás za nezdvořilého. Turistický ruch je v Thajsku v rozkvětu. Kdekoliv je možno turistům nabídnout nějaké služby, všude se najde Thajec, který je nabízí. Angličtina stačí k základní domluvě všude, kde se počítá s přítomností turistů. Stále ještě je v Thajsku velmi levno, peněžní jednotkou jsou bathy, 1THB je nyní za 0,59 CZK. Thajsko má 62 miliónů obyvatel, z čehož 6 mil.jich žije v Bankoku. Časový posun činí +6 hodin, což je pro skřivánky, jako jsem já, velmi výhodné.

V neděli v šest ráno stojíme před letištní halou ve frontě na taxíky, je 27 st.C, ale než se nadějeme, už frčíme do historického centra do hotelu ***Vientai na Ratchadamnoen Road, který Tesa dobře vybrala, s bazénem, snídaní a klimatizací, bez které je to v té betonové džungli na chcípnutí. Klima mají všude, v každém obchodě a v chrámech dělají vánek větráky i na nádvořích. A to ještě po většinu dne nesvítilo slunce, protože v červnu tam už je monzunové období, což znamená, že sem tam sprchne, je oblačná obloha a teplota kolem 35 st.C. Je vlastně po turistické sezóně, takže jedině tak byla volná místa v letadle, ale turistů tam bylo i tak dost. Dokonce jsme potkaly na výletě na slony jedny Čechy, což byl mladý pár cestovatelů, kteří byli v Bankoku jako my na čtyři dny, s tím rozdílem, že pro ně to bylomezipřistání do Austrálie.

Doprava po Thajsku: jezdí se vlevo – to způsobuje při pohledu na jedoucí auto dojem, že jede bez řidiče. Člověk si zvykne jet vlevo poměrně snadno, horší to je s rozhlížením na křižovatce či při přecházení . Na křižovatkách často nejsou dopravní značky. Kdo má přednost, se nejlépe pozná podle chování ostatních řidičů. Provoz je někde velmi hustý, ale všichni jezdí pro Čecha neuvěřitelně ohleduplně. Semafory bývají někdy až za křižovatkou a zpravidla vždy jezdí v jednu chvíli jen jeden směr ze čtyř. Velice často se troubí. Okolo jedoucí auto zatroubí, aby varovalo, že jede, při předjíždění se často hodně troubí, někdy se troubí jen tak, asi na pozdrav. Samozřejmě taxíky všeho druhu troubí o 106, aby sehnaly pasažery. Tága zelenožluté nebo modročervené s nápisem Taxametr jsou levnější a spolehlivější. Další variantou dopravy jsou taxi tuk-tuky, což je motorové vozítko na třech kolech se stříškou pro dva pasažéry. Proplétají se dobrodružně hustým provozem, sice to pěkně za jízdy luftuje, ale pozor na ně. Dále tam jezdí proudy motorek, tak jako v Číně kol. Někdo jede předpisově s přilbou na hlavě, ale není neobvyklé jet ve třech, ba i ve čtyřech. Běžně rodiče mezi sebou mají dítě a na řidítkách psa. A co teprve na korbě náklaďáčku, pěkně náustek proti automobilovým zplodinám nebo raději zahalit celou hlavu a nechat jen škvíru pro oči , to se pak frčí.

Když jsme se ubytovaly a vyšly z hotelu, dává se s námi do řeči jakýsi Thajec, který nám pořád vnucuje jet někam tuk-tukem. Vydáváme se ale dál , kde na nás dotírá další. Je prý dnes buddhistický svátek. Musíme navštívit Stojícího a Šťastného Buddhu, kteří jsou právě jen dnes přístupní. Vše za 10 B na osobu. Dostal nás. Jízda tuk-tukem je zábavná, v otevřeném rachotícím malém vozítku se proplétáme hustým provozem k první zastávce, Stojícímu Buddhovi ve Wat Indraviharn. Stojící Buddha je opravdu velmi vysoký. Zajímavé je, že v chrámovém komplexu pod ním prodávají ptáčky v kleci k vypuštění, s nápisem v angličtině na veliké ceduli, který přeložený zní asi takto: „Daruj svobodu a navždy si tak zajisti štěstí a dobrý osud.“ Podivná živnost, navíc na půdě buddhistického kláštera.

Znovu nasedáme a po chvilce zastavujeme u prodejny šperků. Tuk-tukář nám naznačuje, že máme jít dovnitř. Vstupujeme, i když víme, že nic chtít nebudeme. Děláme to pro řidiče, dostane prý za nás kupon na benzín. Ubezpečuje nás, že ho dostane i v případě, že si nic nekoupíme. Tak jo, proč ne? Za levnější jízdné nás povozil po místech, která bychom jinak nenavštívili. Po dalším chrámu Wat Bowonnimet, kde byl 50metrový zlatý Budha ležící, opět zastávka v obchodě s látkami, ale tam se otočíme na podpatku a rychle nasedat a vyrážíme na Golden Mount, kde se nachází chrám Wat Saket. Po návratu z vrchu se řidičova nálada zásadně zhoršila. Asi nedostal kupón a řekl nám, že jsme se v obchodě příliš krátce zdrželi a dál si máme vzít jiného taxíka.

Mimo Budhy stojícího a ležícího jsme viděli v Grand Palace ještě smaragdového, zlatem ověšeného. Před chrámem se musí každý zout, uvnitř se Thajci modlí, voní tam vonné tyčinky a exotické květy a podél zdí jsou připravené misky, do kterých se hází drobné. Nejvýstavnější je Královský palác s překrásnou zlatou výzdobou.

Třetí den pobytu jsme přepluli na lodi na protější břeh řeky Chao Phraya a navštívily Wat Arun neboli Chrám Rozbřesku, nejstarší, 70 m vysoký, malbami a štukami vyzdobený, který se od ostatních dost liší. Chytil nás tam prudký déšť a hodní mniši v oranžových rouchách nás pozvali do svého svatostánku v rohu nádvoří. Tesa se s jedním dala vyfotit, ale předtím byla upozorněna, že se ho nesmí dotýkat a při pózování od ní ještě na metr odstoupil. Pak jsme si sedli a dávali si dobrý pozor na jednu ze zásad chování, což je, že nohy se nesmí předsunovat před tělo, natož aby chodidla směřovala k Buddhovi, to by byl přímo průšvih. Ovšem nutno podotknout, že tak velké množství chrámů a chrámečků na tak malém území v tak krátkém čase nelze stihnout navštívit, ani vstřebat, natož popsat.

Rostlinstvo v Thajsku: většina našich pokojových rostlin jako palmy, potosy, orchideje tam rostou volně v přírodě. Banánovník, který mám v obyváku do stropu -moje chlouba, by na plantážích moc neuspěl. V ozdobných kádích mají vodu s lekníny, všude květináče a nádoby s kytkami, které jsou tak dokonalé, že než jsem si na tu krásu zvykla, musela jsem si sáhnout, jestli nejsou umělé.

Psi a kočky – žijí divoce, svobodně, nikdo je nevlastní, chodí si po ulicích, leží na chodnících, jednu kočku jsme viděli nataženou na sametu v chrámu. Možná právě proto s nimi nejsou problémy, lidí si zpravidla nevšímají. Jenom já jsem si na jednoho pejska, co vypadal jako štěňátko, chtěla sáhnout a málem mě sežral. Rasa je to jednotná, pouliční. Zdravotní stav=nějaká vyrážka. Nikde také nejsou žádná hovna.

Záchody – někdy bývají turecké, někdy evropské, často spojené se sprchou. Zpravidla jsou čisté. Toaletní papír na nich často není a mnohde se splachuje ručně miskou vody.

Jídlo – snad každý čeká pálivá jídla, ale není to tak. Až na ojedinělé případy nám všechno, co jsme jedli, chutnalo a nebylo to příliš kořeněné. Tesa si dávala osvědčenou smaženou rýži s vajíčkem a k tomu maso, já jsem si jednou dala místňárnu a zůstalo to na talíři. Nejvíc mi chutnalo jejich ovoce, z jehož nepřeberného množství druhů dokáži pojmenovat pouze: ananas, malé banány, liči, mango, meloun, papája, kokosáky, rambutany (ostnaté koule s bílou dužinou uvnitř). Konzumovaly jsme ho v rámci snídaně v hotelu i na trhu, odkud jsme něco dovlekly domů. Taky jsme si dovezly nahnědlý, ale strašně dobrý kokosový cukr přímo z výrobny, kde jsme viděly, jak ho vaří v kádích nad ohněm. Vyrábí se ze šťávy, která vytéká z naříznutého květu kokosu.

Nejběžnější pouliční jídla – většinou nudlová se zeleninou a masem, případně s rozličnými knedlíčky (10-30 B), čínské nudle na mnoho způsobů (20-40 B), smažená rýže s vajíčkem či masem (10-40 B), smažené maso na mnoho způsobů na špejli, lepivá rýže. palačinky s banánem, polité čokoládou (10-30 B), nudle Pat Thai s vejci, ovocné šejky s ledem (15-30 B).

Druhý den našeho pobytu jsme jeli s cestovkou na celodenní trekingový výlet na řeku Kwai (most a jízda na raftech) a jízdu na slonech do džungle. Odjíždí se v sedm ráno klima mikrobusy pro devět lidí, turisty vyzvedávají přímo v hotelu naháněči. Za 1200B pro nás obě jsme jeli cca tři hodky tam a zpět včetně oběda. Nejprve jsme dorazili do městečka, kde železnice kříží řeku Kwai na slavném Mostě přes řeku Kwai, postaveném za druhé světové války válečnými zajatci. Tedy jeden ze dvou. Zajatci tenkrát stavěli dva mosty blízko sebe, jeden provizorní dřevěný, druhý tento, železný. Po dřevěném tenkrát projel první vlak, železný byl dokončen o několik měsíců později. Přecházíme po mostě řeku tam a zpět, jde se vlastně přímo po konstrukci, nic pro lidi se závratí. Je stále používaný, několikrát za den po něm projede vlak. To musejí turisté uhnout na boční terasy k tomu asi určené a vlak pomalu přejede. Konstrukce mostu je původní, kromě dvou hranatých oblouků uprostřed, které padly při spojeneckém bombardování na konci války a musely být po válce postaveny znovu. Z dřevěného mostu se nezachovalo nic.

Pokračujeme na treking do džungle na slonech a na rafty po řece. Nejdřív přišli na řadu sloni v Kanchanaburi v Elefant Campu, to byl pro mě asi největší zážitek. Aby se našinec na slona dostal, tak musí po schodech na vyvýšený nástupní ostrůvek. Tam se sedá po dvou na sedačky na sloním hřbetu. Vyfasovaly jsme za řidiče ani ne desetiletého bosého chlapce, který jako přilepený seděl naší sloní slečně na hlavě. Bylo pravé poledne, slunce zrovna pálilo a náš slon šel jako první. Asi proto, že jsme měli na sobě žlutá trička, já dokonce s nápisem v jejich klikyhákách Miluji svého krále. Totiž 50% lidí tam v současné době nosí žluté tričko, kterých je všude i v obchodech záplava, protože žlutá je barva jejich milovaného krále a ten měl nedávno výročí 60 let panování. To ale nebyl důvod mého kaufu, prostě jsem potřebovala něco volného bavlněného do toho vedra.

Nyní trochu odbočím: oblečení thajců: je jednotné pro muže i ženy , dlouhé černé nebo riflové kalhoty a košile nebo tričko s krátkým rukávem a bez výstřihu, na nohách vietnamky.

Pokračování slonů: Přišli jsme ke strži, což byl takový padák dolů, že po uklouzaném bahně bych to pěšky musela sjet po zadku. Kim na slona písknul, ten se zastavil a pomalu s námi scházel dolů řízen jeho rukou lechtáním za uchem, které bylo krásně růžové s šedými puntíky a příjemně ovívalo a otíralo se o nohy. Ovšem sedačka byla stejně nakloněná jako kopec, držela jsem se vší silou a ti za námi měli docela vyděšené výrazy. My s Tesou jsme se jako vždy smály na plné kolo, čímž jsme se staly pro Thajce zábavou. Kim na nás tradičně jak jsme zvyklé, že jsme mother a daughter, já na to že sister a on pohotově, že big sister, cha, cha.

Pak byl oběd na hausbótu, podávala se tajčárna včetně hrníčku s tekutinou, ve které plavalo něco zeleného jako naše pažitka, kterou Tesa miluje a tak si toho dopřála a při prvním soustu pozřela asi čtyři kousky, což ji málem zadusilo a chvilku trvalo, než se uvedla do normálu. Jízda na vorech po řece Kwai byla prima a pak jsme se už vraceli s jednou zastávkou u vodopádu.

Třetí den jsme zase s cestovkou absolvovali půldenní výlet do Damnoen Saduak na plovoucí trhy. Jeli jsme asi hodku a půl v dešti kolem plantáží banánovníků, kaktusů, manga a kokosových palem , které se pěstují v řadách se zavlažovacími kanály. Míjíme pěkné domy, obchody, trhy, továrny i chýše. Cestou zastavujeme na tržnici s orchidejemi a kokosovým cukrem, všude vidíme hromady kokosových ořechů. Po příjezdu k vodním kanálům nás všechny průvodce usazuje do dlouhé motorové lodi a mě zase kvůli tričku na nejlepší místo k záchrannému kolu ze staré pneumatiky. Každou chvíli mě hlavně thajky v mém věku zdraví zdviženým palcem, když teda tak miluji jejich krále. Jeli jsme po kanálech asi čtvrt hodky a pak hurá za nákupy. Je to pěkná podívaná, loďky jsou naplněné ovocem, květinami, dokonce plovoucími kuchyňkami, oblečením a samozřejmě suvenýry. Kupujeme metrák ovoce, dvě halenky a na další nákupy si bereme taxiloďku. Je to nejlepší způsob nakupování, jaký jsem kdy poznala, protože si člověk pohodlně sedí a nákupy má vedle sebe. Zde je namístě se zmínit o obratnosti Tesy ve smlouvání, vypracovala se natolik, že šla s cenou dolů hned o stovky %. Když něco stálo 500, tak řekla 100 a neslevila, když to jinak nešlo, tak mi řekla, polož to mother a jdem. Prodavači téměř vždy přiběhli.

Nakupování na trzích nás na východě baví proto, že je tam levněji, že tam mají pěkné věci a hlavně že jsou tak milí. Odjakživa ráda u nás nakupuji u Vietnamců, ne kvůli zboží, ale jen tak, abych si spravila náladu z našich často otrávených prodavaček. Mimo ovoce a oblečení jsme nakoupily koření, prostírání, povlaky na polštářky se slonem, přívěsky na krk, trojúhelníkový bobek pod pandy a Lubínek dostal bubínek. V Bankoku je na nákupy proslulá ulice Kao San, kousek od našeho hotelu, pulsuje tam noční život se vším všudy, obchody,hudba, jídlo na ulici, hospůdky, masáže a my jsme si tam nechaly udělat kérku na 14 dní, já slona na rameno, jak jinak.

Na závěr něco o thajských masážích: thajské masáže navazují na zkušenosti více než dva a půl tisíce let staré. Tyto tradiční masáže mají mnoho variant – mohou být například olejové či reflexní, ale jedno mají společné – zcela se liší od evropských masáží, které většinou odborníci provádějí na nahém těle. Tradiční thajská masáž se totiž původně praktikovala v buddhistických chrámech, a proto musel být pacient zcela zahalen. Dodnes je pacient při thajské masáži zcela oblečen. Thajská masáž nemoc vytlačí. Thajské masáže se opírají o teorii energetických drah, takzvaných meridianů, jimiž lidská energie v těle probíhá. Tato teorie má oporu v tradiční čínské medicíně.

Technika thajské masáže spočívá v protlačování bodů a prohýbání, tedy nikoliv hnětení. Právě tlak, a to tlak na energetická centra – čakry, je léčivý. Masér postupně protlačuje celé pacientovo tělo svými palci, patou, koleny, předloktím nebo dlaní. Právě protlačováním se uvolňují zablokované dráhy – meridiány, a tím se dosahuje nápravy. Thajská masáž může i trochu bolet, ale to by mohlo nastat jen v případě, že má člověk již vážnější, akutní nebo chronické zdravotní problémy. Má-li být thajská masáž účinná, měl by si na ni člověk vyhradit i dvě či tři hodiny – to je podle odborníků ideální doba. Minimem je však hodina. Proto se také thajským masážím někdy přezdívá cvičení nebo jóga „pro líné“. Trvá sice déle než masáže, na jaké jsme zvyklí v našich zeměpisných šířkách, ale zato je příjemná a hlavně vždy pomůže.

My jsme si daly první večer klasickou přes šaty, druhý olejovou a třetí obličej + já ještě dolní pandy, což je masáž hlavně chodidel. Hodina stojí ani ne stovku a pro srovnání: v Praze 1-2 tisíce.

Když jsem jela z Prahy vlakem domů, tak jsem se o masážích rozpovídala s jednou sympatickou Slovenkou, vzpomínala jsem na ten relax natolik, že jsem přeslechla, že jsme v České Třebové a zajela si do Brna. Naštěstí mi hned jelo jiné EC zpátky. Ani mi to nevadilo při tom našem cestování přes půl zeměkoule.

EK, 26.6.2006

http://www.tereza-cestovani.estranky.cz/clanky/cestopis-thajsko/cestopis-thajsko.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .