0
0

21.6.2002

Odlet v 18:30 z letiště Praha – Ruzyň.

22.6.2002

Přílet na letiště do Bang Koku, zde se po menších peripetiích s báglama potkáváme s Lukásem a Šprtem a jelikož oni to tu už mají zle zmáklé, tak se odebéřem k nejbližší televizi čumět na fotbal. Posléze se přesouváme v neuvěřitelném vedru, smradu a vlhku do Guest House-u, který už měli kluci vyhlídej (všechny ceny ubytování, dopravy a ostatních výdajů budou dodány v přehledné excel tabulce).

A jelikož sme se dlouho neviděli a poněvadž kluci měli v Austrálii pivo drahý, navštěvujeme nejbližší stánek s tímto mokem. Přibližně v podobném duchu se odehrává celý první týden kdy čekáme na vyřízení víz do Laosu a Vietnamu. Pomalu se rozkoukáváme, ale zvyknout se dá poměrně těžko…. A to sme teprve v Bang Koku, kdež je hygiena na nejvyšší úrovni. Jelikož se v této době hraje mistrovství světa, tak nemáme moc času na prohlídky, anžto furt sedíme hospodě. Tedy až na Šprta, který si hned druhý den našel roštěnku a od té doby jsme ho neviděli. Velice záhy se k nám ovšem vrátil poté, co mu došli peníze, takže sme mohli pokračovat v sezení v hospodě ve čtyřech.

Bang Kok se nám úbec nelíbí, je to absurdní směs betonu, drátů a aut stojících v nepohybujících se kolonách. Samozřejmě s puštěnými motory což u dvacet let starých aut vyvolává efekt rákosníčkova rybníčku.

Co se nám líbilo o poznání více, byl noční život a to až do chvíle, kdy sme si uvědomili, že vlastně většina těch krásných děvčat které se kolem nás točí jsou chlapi (teď nevím, jaký tam patří i, když sou to chlapi i ženy). Poté co sme se prvně spálili sme si už dávali pozor.

Většina prohlídek probíhá tak, že ráno odchytíme první Tuk – Tuk a necháváme se vozit celý den po památkách asi za osm Kč, což obnáší za každou památku navštívit dva až tři obchody s cetkami, s látkami, šperkama a ostatníma zbytečnostmi, na což nakonec Lukáš doplatil (nebo vydělal) když koupil stříbrný náušnice. (Pokavad někdo pojedete do Asie tak si dejte na podobný ofuky pozor, nevěřte nikomu kdo vám bude říkat, že dneska je Budha nebo Lucky Day a že nejsou daně, nebo že sou nějáký slevy či co, a že máte štěstí že ste ho potkali, sou to podvodníci).

V Bang Koku navštěvujeme víkendové tržiště, navštěvujeme postupně ležícího(49 m), stojícího(29 m), šťastného a zlatého budhu. Navštěvujeme místní universitu, respektive okolí anžto universitu jsme nenašli, nicméně koncentrace mladých pěkných děvčat je tu obdivuhodná.

29.6.2002

Konečně odjezd z Bang Koku směrem na Vientiane (hlavní město Laosu), cestou nabíráme asi 3,5 hodin zpožděbí poté, co jsme se v B. K. na nádraží málem udusili, když hodinu po plánovaném odjezdu nás řidič moudře přistavil k výfuku jiného autobusu a po další hodině se dáváme do pohybu. Na konci pobytu by nas to samozřejmě už nepřekvapilo, nyní sme byli docela nasraní.

Samotný přejezd hranic také není nic jednoduchého, z konečné stanice musíme Jumbem (další obdoba Tuk Tuku) na thajské hranice, přejít a nastoupit do autobusu který nás převeze přes hraniční most na Laoskou stranu kde se hádáme o nějaké vstupní poplatky a po souboji Tuk – Tukářů o nás se dostáváme na ‘rádoby‘ silnici, kterážto by měla mířit do hlavního města a čekáme na autobus.

Zde poměrně snadno nacházíme solidní ubytování, nicméně průvodcem slibované točené pivo nemůžeme najít, což je poměrně zklamání proto koštujem alespoň BeerLao.

Ve Vientiane trávíme tři dny s nezvykle pěkným počasím, půjčujeme motorky, naposledy má každý svou, což je docela sranda, hlavně proto že kluci nikdy na motorce nejezdili, takže za těch čtyřiadvacet hodin na nich blbneme až až. Objíždíme místní chrámy a asi 20 km vzdálený budha park. Šprt má první kontakt s místní drůbeží když mu jedna slípka přistála v plné rychlosti na hlavě.

2.7.2002

Odjezd z Vientiane na sever do Thalátu a odtud Pick-upem k obří vodní nádrži Ang Nam Ngum. Zde se necháváme převézt lodí na malý ostrůvek u většího ostrova Don Santiphap kde se ubytováváme úplně ztraceni v opuštěném hotýlku uprostřed ostrůvku, podnikáme první výlet do džungle přičemž zjišťujeme, že je opravdu neprostupná. Vydáváme se proto po cestičce kolem ostrova, ale místní podnebí nás nepříjemně překvapuje tím, že po půl kilometru jsme tak unaveni, že se radši vracíme zpět do restaurace na kuřích nožkách. Je to super být na tak krásnem místě jen s dvojka místními dětmi které nás obsluhují a neumějí jediné slovo anglicky, bez elektriky a pitné vody. Nakonec tu zůstáváme o den déle a je to první vlaštovka toho, proč jsme sem vúbec jeli.

3.7.2002

Necháváme se převézt zpět a dále pokračujeme Pick-upem do Thalatu, autobusem do Phon Hong a odtud opět autobusem do Vang Viengu. Víc narvanej autobus sem snad v životě neviděl, sedačky zakryly pytle s rýží v několika řadách, na každém pytli čtyři bezdomovci a na každým z místních dvá turisti. Našli sme si docela pohodlné místo u stropu na toto osmihodinové dobrodružství bez přestávky a utěšuji se tím, že horší už to nebude. Bohužel bylo….

Navečír, za hustého deště nacházíme parádní ubytování, po prvním rozhlídnutí zjišťujeme, že je to nádherné městečko s krásnými skálami kolem, ale turistů je tu víc než místních což nám úplně kazí dojem. Nakonec tu trávíme tři dny návštěvami okolních jeskyní, které, kdyby nebyly tak přeplněné turisty, by byli jistě pastva pro oči.

6.7.2002

Odjezd turistickým autobusem do Luang Prabangu, za nekřesťanský peníze jedeme na přistavených bobíkách v uličce, šestihodinové peklo je přerušeno jen jedním výbuchem v autobuse. Bylo zajímavé sledovat mentalitu místních lidí a následnou opravu poruchy. Totiž….jedeme takhle do táhlého kopce, řidič tlačí autobus očima a náhle rána jako z děla a do autobusu začala pod tlakem unikat pára. Náhončí nejdřív koukali, jestli si toho někdo všimne a když zjistili že všichni, tak zas že nebudou stavět když se jede do kopce. Poté co už se v autobuse nedalo dýchat a lidi začali vyskakovat z oken, zastavili autobus a jali se ho opravovat, což je další kapitola sama pro sebe. Mě stačilo, když sem zahlídl kolik náhradních dílu našli v autobuse – žádný, byl sem zvědavý, jak bude probíhat samotná oprava a zjistil sem, že místní lidi sou šikovnější než MekGaiwr a Pat a Mat dohromady, protože spravit vzduchotechniku pouze pomocí kladívka, rákosí a bambusu. To už je skoro zázrak.

Po tomto malém zdržení dojíždíme do Luang Prabangu, kdežto potkáváme turisty v množství mnohem větším než obrovském, takže obratem zjišťujeme spoj lodí na sever. I přesto tu trávíme tři dny, procházíme chrámy, které se nám ale už zajídají, jeden den děláme výlet do nedaleké vesničky, kde se vyrábí ozdobné látky z hedvábí a bavlny, nakupujeme něco jako dárky domu, ale spíše soutěžíme kdo usmlouvá jakou věc na nižší cenu. Samozřejmě jako vždy vyhrávám, proto jako první odcházím přes ulici do místní hospody na Lao Lao, lahodná to rýžová pálenka za slušnou cenu (9kč za 1/2litru 40% pálenky).

10.7.2002

Výjezd lodí po Mekongu na sever směr Huay Xai, slow fast boat, což ve zkratce znamená že pojedeme dva dny s noclehem někde v zapadlé vesničce. Naštěstí jsme Vlastu naučili v Luang Prabangu mariáš takže máme o zábavu postaráno, přestože hrát s Vlastou je docela utrpení, navíc mi na lodi tak neuvěřitelně nešel list (prohrál sem snad 75.000,- kip), že sem tu ztrátu doháněl další dva měsíce cestování, kde už se ale hrálo o menší peníze, dané kurzem měn okolních států. Nocleh trávíme v Pak Bengu, je to víceméně jenom cesta zařízlá do skály s pár baráky po stranách, elektrika samozřejmě jen od sedmi do desíti, na což už si začínáme zvykat, přesto nás to vždy v hospodě překvapí. Ráno se opět naloďujeme a pokračujeme v mariášku. Plavíme se nádhernou přírodou krz pralesy a skály, kolem domorodých vesniček s líně se povalujícími mraky nad námi. Až pozdě večer po celodenní plavbě dorážíme do Huay Xai kde se ubytováváme.

12.7.2002

Po obvyklých zmatcích, kdy kutíme co bude nejlevnější nasedáme na Pisk-up do Luang Nam Tha, ale necháváme se vysadit ve Vieng Pnula kde se začnou dít nevídané věci. Jednak se tu prvně setkáváme s tím, že na nás lidé pokřikují jako by nikdy předtím neviděli bělocha. Dostává se nám tu náležité oéče, seznamujeme se s personálem místní nemocnice, a domlouváme s nima na večer volejbal. Nakonec je to fakt sranda. Sam, hlavní lékař a učitel angličtiny ve vesnici neumí anglicky ani slovo, po dlouhým přemýšlení ze sebe dostane větu, že když moc pije alkohol tak je po tom opilý, se s námi po volejbale odebere do hospody kde zapíjíme naše vítězství. Zde se taky posléze seznamujeme s dvojka angličanama, výborným páre, se kterýma se dáváme do řeči, do pití a do zpěvu. Je to opravdu sranda, poté se přesouváme k nám na pokoj kde pokračujeme ve zpěvu a v pití a posléze už si nikdo nic nepamatuje. Každopádně máme domluveno že nás budou koučovat ve volejbale. Přes den děláme parádní výlet do okolních vesniček, poznáváme různé lidi, plaviče dřeva rybáře, rodinu která jezdí Pick-upem a zrovna se přijela umýt k brodu a setkáváme se prvně se skutečně civilizací nedotčenou přírodou.

Večer se vydáváme opět na volejbal, opět famózně vyhráváme a Sam a kolektiv nás pozívá na zahradní slavnost, sestávající se z toho, že dají ven stůl a pět židlí a nakrájený ananas a my kupujeme Lao Lao. A jelikož je vše brzo vypito, přesouváme se do oblíbené hospůdky(mno..oblíbená je docela silný pojem, vzhledem k tomu že nejde proud a tak je pivo neuvěřitelně teplý). Zde trávíme delší dvě flašky a dál.. už je to mládeži nepřístupné, kdo chce vše slyšet v pikantní podobě si může přečíst maily.

15.7.2002

Podstupujeme neuvěřitelnou cestu z Vieng Pnula do Luang Nam Tha, jede se nádhernou přírodou bez jakéhokoliv náznaku cesty. Asi 90 km jedeme sedm hodin a potom co řidič cestou předvedl si o něm začínáme myslet že je to kouzelník.

Rychle nacházíme nocleh a utíkáme spát. Tedy samozžejmě eště chvíli hrajem mariášek.

16.7.2002

Ráno (tedy asi ve 12:00) vyrážíme do Muang Singu, kde očekáváme horské kmeny žijící ve vesničkách nedotčených civilizací, žijící tradičním způsobem života, dodržující staré tradice a zvyky. Z toho nás hned po příjezdu vytrhnou několik babek kmenu Akha, které se na nás sesypou jak mlsné včelky a snaží se nám prodat svý tradiční výrobky. Sou neuvěřitelně drzí, lezou za námi i do hospody a za celou dobu pobytu zde se jich nezbavíme. Kupujeme od nich různé náramky (vono by se to tedy nemělo, poněvadž pak budou ještě agresivnější a mělo by se kupovat přímo ve vesnicích nebo v kmenové prodejně v centru, ale není tak lehké něco nekoupit když máte furt pět babek za zády a každá vám něco nutí. A když už něco koupíte od jedný, tak druhá zase dělá že bude brečet, a hladovět, když si něco nekoupíte i od ní.) Nakonec od nich kupujem i opium a fajfku a hned večer to zkoušíme, ale nic nám to nedělá kromě toho že zrovna když kouříme tak k nám na balkón přiběhne nějáká ženská a něco gestikuluje. Vzbudí tím i další obyvatele G.H., ale nikdo neumí anglicky aby nám řek co chce, tak nakonec jdeme za majitelem hotelu aby nám to vysvětlil, ale holka mezitím uteče, takže zbylí obyvatelé vysvětlují majiteli co se stalo, ten se chvíli směje a pak zjistí že neví jak to říct, takže po další hodině domlouvání o ničem zjišťujeme, že holčina byla z místního bordelu a chtěla nás tam nalákat. Zasmějem se tomu a nechápem mentalitu místních lidí, že nedokážou posunkama vyjádřit něco tak jednoduchého.

17. 7. 2002

Půjčujeme kola a vyrážíme nazdařbůh do civilizací nedotčených vesniček v okolí. Hned v první vesničce nás přesvědčují o opaku (ono je to zase trochu jinak, ty vesničky sou sice civilizací nedotčený, ale už sou zvyklí na turisty, takže žebrají, protože ví, že něco dostanou, navíc už jim nestačí ovoce, ale chtěj peníze. Navíc přes den sou Muži i ženy na poli, takže děti sou celej den bez dozoru, nebo ve vesnici zůstává jedna ženská, takže není kdo by děcka okřiknul a rodiče sou rádi, že děcka něco přinesou.) Každopádně neodcházíme zklamáni, protože kupujeme asi za dvě koruny docela obstojnej pytel trávy (kterej nám pak vydrží až do konce). Poté obcházíme další vesničky, většinou kmeny Akha a Huong

18. 7. 2002

Opět půjčujeme kola (je to nejlepší varianta, protože pěšky toho člověk moc nestihne a motorku v těchto končinách ještě neznají, navíc by na ní byla většina cest nesjízdných) a vyrážíme na druhou stranu, než den předtím, nicméně obrázek je stále stejný, prázdné vesnice a žebrající děti. Cestou zpátky na nás ze křoví mává místní vyfetlo, ať jdeme zkusit opium. Připravuje ho tradičním způsobem a rozhodně na nás nešetří, takže každý z nás si postupně dává čtyři poctivé dýmky (samozřejmě to není klasická dýmka, ale taková železná koule s dlouhým náhubkem, na které se opium nahřívá a náhubkem se natahuje). Nicméně i přes toto nejsme nějak enormně zmaštění, je to sice krásný zpestření nočního návratu pod hvězdnou oblohou, ale nic světobornýho.

19. 7. 2002

Ráno vyrážíme zpět do Luang Nam Tha a odtud do Muang Xai (Udomxai). Zde nocleh, potkáváme staré známé z Vieng Phuka, kdeže se nám hrozně omlouvají za ono extempore a sedíme s nima a chlastáme až do té doby, než se Anglán zase naleje a začíná bejt agresivní, tak radši vyklízíme pozice a jdeme spát, přidává se k nám jeden portugalec, kterýmu došly peníze a vzhledem k tomu, že tu není šance někde vybrat, tak se musí vrátit minimálně do Luang Prabangu.

20. 7. 2002

Odjezd do Phongsali začíná po dobře udržované silnici (na místní poměry) až k prvnímu sesuvu, který silnici zcela zablokoval, tak nastupují dobrovolníci s lopatama (mi mezi nimi nejsme, protože bílý muž by v těchto krajích neměl pracovat rukama) odhazujou hlínu a další dobrovolníci se sekyrama odstraňují padlé stromy a když ještě systémem pokusu a omylu na několikátý pokus protlačí autobus, můžeme vesele pokračovat dál. Nicméně po pár kilometrech nás čeká překvapení ještě větší v podobě zříceného kamionu, který silou vůle visel přes cestu tak šikovně, že jí zcela zablokoval a nebyla žádná šance ho dostat pryč. Taky už ju lidi čekali několik dní, protože byli líný se vracet a jestli nezemřeli, tak asi čekají dodnes. My sme v poctivým dešti čekali asi dvě hodiny, než se přiřítil autobus z druhé strany do kterýho sme naskákali a pokračovali vesele dále. Samozřejmě jen ten přestup znamená neuvěřitelné zmatky, přendavání nákladu a smlouvání řidičů o peníze za zbytek cesty. Pak už bez problémů dokončujeme tuto dvanáctihodinovou pouť.

21. 7. 2002

Máme pouze tři dny (kvůli vízům), což je na tohle nádherný místo proklatě málo času. Je to totiž první místo víceméně nedotknuté turisty a horské vesničky většinou viděli bělocha poprvé. Navíc, vzhledem k tomu že se nalézáme ve výšce přes 2000m, jsou tu i příjemné denní teploty. Navíc všude v okolí sou poměrně široké cesty a dá se jít nazdařbůh, aniž by se člověk ztratil a dá se dojít na skutečně kouzelná místa. Ve vesnicích na nás koukají jako na zjevení, chtějí půjčit brýle a dělaj pak, že sou hrozně důležitý (a nechtěj nám je vrátit, nabízeje výměnou kila opia). Dále sou jak u vytržení, že máme na rukou a nohou chlupy, protože samy žádný nemají. Jinak takový život na vesnici probíhá asi tak, že náčelník je celý den zalezlý ve svý chatrči a hulí opium a zbytek vesnice mimo dětí je na poli, kde taky hulí opium. Z toho sme taky usoudili, že aby opium nějak účinkovalo, tak se musí kouřit od rána do večera, aby ho pak člověk večer trochu cítil. Jinak i samotný Phongsali je nádherný a kdybych jel znova do Laosu, tak většinu času strávím zde. Nemá cenu popisovat kudy a kam sme šli, myslím že zde by se vyplatilo zaplatit si nějákýho průvodce, což je většinou někdo z vesnice a vodící turisty do své rodné výsky, aby jí trochu ekonomicky pomohl. Průvodci zde nebyli drazí a nabízeli i týdenní pochod do vesnice převelice vzdálené, vždy s noclehem někde po cestě.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .