Thajsko, Kambodža a Laos 2007

6. 11. 2007 – 11. 11. 2007

Praha, Bangkok, Siem Reap, Angkor, Phnom Penh

6. listopad 2007 – úterý (PRAHA)

Vstáváme v 7:00 hod. Obvyklá cestovní horečka a obvyklá cestovní sr…a je opět tady. Po roce znovu na cestě. Tentokrát na druhou stranu zeměkoule. Poprvé do Asie. Za jinou kulturou. Poslední balení malého batohu a v 10:00 je pro nás připraven odvoz. Letí nám to z Prahy až v 17:10 hod, takže předstih je snad dostatečný. Odbavili jsme se a krosny poslali do BKK. Snad dorazí, ne jako vloni! Odletové foto před Terminálem 2 a čekáme asi 4 hod.Jsme tu opravdu v předstihu. ČSA má opět 0,5hod zpoždění. Stejný scénář jako vloni. Ale stíháme. Ve Frankfurtu jsme nasedli do spojovacího mezi terminálového metra a přejeli na Terminál 1. Zde musíme k odbavení znovu. Resp. pro palubní lístek. Bohužel už nemají místa vedle sebe. Nakonec si sedadlo s Verčou vyměnil jeden zmatený pán a tak sedíme spolu. Po vzletu se servíruje večeře (velmi bohatá), Thajské aerolinky se činí, nosí víno, kávu, panáky. Vyplňujeme imigrační kartu, co rozdaly letušky. Shlédneme film o Noemovi s Morganem Freemanem. Potom se zhasíná a jde se spát. Během nočního letu si nemůžu díky rozvalené Němce natáhnout nohy. Spím špatně, chodím si pro pití, Verča také. Časový posun bude +6 hod oproti SEČ.

7. listopad 2007 – středa (BANGKOK)

Budíme se, dávají nám opět bohatou snídani. Thajci se nezdají… Let trval cca 10,5 h (cca 10.000 km). Přistáváme jak do peří a jsme v Thajsku. Razítko na imigrační kontrole a batohy z pásu. Jsou tu. Nechce se mi zkoumat jak se levně dostat do centra, vyměníme si 100USD za 3320,- Bahtů. Slušný kurz. Nicméně ceny se zvedly, takže asi moc nevyděláme. Bereme si letištní autobus A2 a jedem za 150B/os až na Kao San. Všude jsem se dočetl o levné MHD jen ze starého letiště. My přistáli na novém, vloni otevřeném. Takže informace chabé, volíme jistotu. Bus nás vysypal přímo u legendární ulice z „Pláže“ cestovatelské Kao San Road. Je to tady hodně rušné. Tahle čtvrť je plná cizinců – turistů. V podstatě na tomto místě je možné zařídit a sehnat cokoliv. Veškerý turistický servis najdete zde. Nemusíte ani vytáhnou paty z téhle ulice. Ale tohle my neděláme. Pěkně se tu porozhlédneme. Jdeme o kus dál na ulici Soi Chana Songkram do New Siam Guest House. Bereme ho za celkem drahých 380B/pokoj. Je tu dráž než jsme čekali, ale později až se rozkoukáme, si to vynahradíme a ušetříme. Jsme ten první den rádi za rychlý azyl. Vyrážíme na první obhlídku okolí. Couráme po břehu Chao Praya a míříme k chrámu Wat Phra Kaeo a královskému paláci. Žel už je zavřeno. Jdeme dál k Wat Po, kde se účastníme motlitby mnichů, jako tiší diváci. Vracíme se a je 18h, zavírají. Takže jsme prošvihli ležícího Budhu. Zůstává nám na příště. Cestou dáme večeři na ulici, naše první rýže, kari, kuře, kukuřice a ovocný šejk. Je už tma. Procházíme parkem, sedáme do trávy a pozorujeme asijské nebe. Na Kao San porovnáváme ceny, pijeme pivko v baru na ulici. Páteř baťůžkářů v noci teprve ožívá, nehorázný hluk a rachot třískajících se hudebních produkcí všeho druhu. Šílenost, techno, turisté, naháněči, stánky s občerstvením, oblečením všech známých značek, falešné průkazy, hodinky, elektronika… Jsme unavení, v jedné agentuře kupujeme lístky do Kamboži. Naše cena je 450B/os do Siem Reapu. Pojedeme zítra ráno v 7h. Píšu SMS Zbyškovi, našemu kamarádovi z Polska. Měl dnes také přiletět a chce s námi pár dnů cestovat. Odepisuje, že bydlí na Kao San, nic víc. Uvidíme, jestli zítra dorazí na místo odjezdu.

8. listopad 2007 – čtvrtek (SIEM REAP)

Ráno v 6 hod hraje budík Kaťušu. Je to tu zase. Balíme a jdeme na místo odjezdu. Jsme napjatí, jestli ten Zbyšek dorazí. Napsal jsem mu kdy a kde je odjezd. Ten bláznivý Polák, starý pardál se najednou vyloupl zpoza rohu. Od loňska z Guatemaly se moc nezměnil. Jen nosí vousy a je ženatý. Ve svých 63 letech si vzal v Africe 18 letou černošku! Kupuje si také lístek na bus a pojede s námi. Má jen věci na sobě a v tašce přes rameno pár náhradních oděvů. Od loňska, kdy táhl 3 nepraktické cestovní tašky, značný pokrok. Ale zmatený je stejně jako minule, musel jsem mu hned vypůjčit 200B, chtěl platit kartou nebo Eurem. Peníze kombinuje, nezná jejich hodnotu ani kurz. Přichází náš guide, vede nás k autobusu o 2 bloky dál. Autobus s AC jede až na hranice, po pěkné silnici. Po poledni jsme v Arany Prathet. Zastavujeme ještě před hranicí v jídelně, kde sídlí jakási agentura na vyřizování víz. Je to habaďůra. Víza dávají za poplatek normálně na hranicích, tady si berou provizi. Věděl jsem to a stejně jsme se nechali ukecat a tudíž napálit. Thajci všechno honem, honem, až vás zblbnou. Na hranici ho dostanete za 20USD, tady je expres vízum za 35USD, ještě dnes si nadávám, co jsem to za hlupáka. Jsme za kafky. Bílý farang je chodící peněženka. Re-entry permit pro návrat do Thajska je možno obdržet přímo u okénka, po vypláznutí 1000B, fotky a formuláře. My už měli z Prahy vyřízené 2 vstupné a tak ho ještě nepotřebujeme. To až později v Laosu. Na hranici podstupujeme razítkovací proceduru a jsme v Kambodži. Veliký rozdíl, až brutální. Chudoba na každém rohu. Vyčůránci z agentur se ale špatně nemají. Jdeme si do banky rozměnit dalších 100USD. Byla to chyba, kurz byl pitomý 1:3600. Jinde jsme pak měnili 1:4000. V Kambodže berou jak Dolary, tak Bahty všude. Lze i platit v Bahteh. Nejlepší je mít drobné doláče a platit jimi. Jsou vítané a nemusíte rozměňovat. Stejně vrací v Rielech a tak jich máte brzo spoustu tisíc. Běžně přepočítávají kurzem 1:4000. Z Poipetu vyrážíme kolem 15h, už kambodžským starým a rozhrkaným autobusem. Cesta po prašné cestě trvá 6h se zastávkou v partnerském motorestu. Silnice je bez asfaltu, ale neustále jí vylepšují. Možná za pár let se už bude jezdit lépe. Dnes je to ještě úplná hrůza. Rudý prach je všude. Dobré je vzít si roušku, nebo šátek, jinak se ho nadýcháte snad kilogram. Při příjezdu do Siem Reapu už je tma jak v pytli. Jsem si jist, že to byl záměr, natáhnou cestu zastávkami, abychom byli vysazeni ve smluveném partnerském hostelu a nebylo pravděpodobné, že budeme hledat jiný. Stojíme v recepci Hotelu Home Sweet Home a neprotestujeme. Cena 6USD za double nám vyhovuje. Je to nový a velmi čistý hotýlek s restaurací a internetem. Na pokoji sprcha, vana a TV. Na rohu ulice kupujeme v marketu vodu a nějaké drobnosti. Ještě dnes kupujeme na recepci lístky na loď do Phnom Penhu za jednotných, hříšných 25USD. Levnější neexistují, pevná taxa! Domlouváme si na zítra tuk-tuk na Angkorské chrámy. Všichni 3 za 15USD/den. Bude to už od 5h ráno. Pojedeme na sunrise. Zbyšek si kupuje i lístek zpět do BKK, musí se vrátit, má jen krátké thajské vízum „on arrival“. Jdeme spát, po té šílené cestě máme úplně unavená a vytřesená těla.

9. listopad 2007 – pátek (ANGKOR)

Takže dnes nás čeká vrcholný zážitek. Symbol Khmérské říše. Netradičně jsme zařadili pecku největšího kalibru, jakou je super památka chrámový komplex Angkor z 9. – 13. století na začátek našeho putování. Ráno v 5h jsme dole. U hotelu čeká tuktukář se svým strojem a Zbyšek nikde! Zaspal. Jdu ho budit, ale naštěstí se zdržíme jen 10 min. Vyrážíme, je tma a chladno. Jedeme asi 6km za město. V půlce cesty je pokladna. Cena za jeden vstup na jeden den je 20USD/os. Funguje to tak, že řidič na vás počká, dokud se nenabažíte památek a pak vás odveze k dalšímu chrámu. Možná, že lepší by bylo půjčit si kolo, což je tu také běžné a vyrazit na vlastní pěst. Příště bychom to tak jistě udělali, ale máme s sebou Zbyška a to je trochu brzda. Začínáme s rozbřeskem nad Angkor Watem. S námi tu čekají davy lidí s fotoaparáty a kamerami. Učiněná demonstrace, stovky, snad tisíce turistů. Kolem 6h už slunce začíná olizovat věže Angkor Watu. Úžasná podívaná, kterou kazí snad jen přítomnost těch záběrů chtivých turistů. Nedá se nic dělat, takhle to prostě je. Jdeme na bližší prohlídku této úchvatné stavby. Procházíme, co se dá a trvá nám asi hodinu, než jsme jakš, takš namlsaní. Potkáváme mnichy a myši na oltáři. Jsou zřejmě posvátné, mají tam nachystané misky se žrádlem. Zbyšek se ztratil. Fotíme a točíme o život. Kolem běhají a kopulují opice. Trošku mám podobný pocit jako při mých návštěvách mayských sídel, ale je to jen dojem z prostředí v džungli. Potom se díky SMS scházíme s naším polským kamarádem a vyrážíme tuktukem k Angkor Thomu a Bayonu se svými 54 věžemi s tvářemi, které vás sledují ve všech směrech. Angkor Thom představuje kosmos a Bayon spojení nebe se zemí. Navštěvujeme nádherný Baphuon a Sloní terasu. Kupujeme čerstvý ananas. Obědváme u jednoho z mnoha stánků s jídlem. Chceme navštívit další památky Ta Keo, Banteay Kdei, ale řidič, že prý máme jen malé tour. Ano, už si ani nemůžete říci kam. Je to rok od roku horší. Dolují z turistů každý dolar. Oni už si to rozkouskovali a mají na jednotlivé okruhy ceníky! To jsme zase naletěli. Nakonec chlapíka přemluvíme, a on že tedy ano, udělám vás štastnými … Takže můžeme vyjet k dalším chrámům, hlavně naprosto skvělému chrámu Ta Prohm s obrovskými kořeny ve zdivu. Ten jsem chtěl hodně moc vidět a teď tu stojím a zírám. Jsme už totálně vyčerpaní. Je horko a bolí nás hlava, přesto jsme šťastní, že tu můžeme být. Poslední chrámy už Zbyšek vynechává a spí v rikše, nechodí s námi. O moc přišel. Kolem 16 h jsme na cestě domů a licitujeme s tuktukářem o navýšení ceny. Požaduje příplatek za „big tour“. Dali jsme mu dohromady celých 5USD a on se klaní až k zemi. Dorážíme k hotelu. Dávám si studenou sprchu a padáme únavou do postele. Ihned usínáme. Vzbudíme se až v 20h. Máme hlad a tak jdeme pro Zbyška, abychom šli na večeři. Ten si mezitím rozmyslel plány, chce zrušit rezervaci autobusu do BKK a hodlá s námi odjet lodí do Phnom Penhu. Velice složitě se dohadujeme s recepčním a nakonec se podaří vrátit lístky na bus a koupit pro Zbyška loď. K večeři si dáváme pečenou rybu s rýží a zeleninou podle khmérského receptu. K tomu pivo Angkor, které chutná znamenitě a stojí 0,6L/2USD v restauraci. Pro trávení ještě noční procházka po Siem Reapu, ale nic moc, mimo barů a hospod. Je už úplná tma. Chtěli jsme projít tržnici, ale už tam mají zavřeno. Vracíme se zpět. Zastavíme se na internetu za cenu 1h/1USD. Venku dost otravují komáři. Následuje spánek, který si dnes opravdu zasloužíme.

10. listopad 2007 – sobota (PHNOM PENH)

Tak zase vstávání v 5 hod ráno, musím si sbalit a v 6h nás dole u hotelu vyzvedává pick-up, co sváží lidi k lodi. Jedeme ospalým Siem Reapem na korbě a postupně nabíráme ostatní barangy (tak se v Kambodži říkalo Frantíkům) u hotelů a jedeme za město nacpaní asi v 10-15 lidech i s koly, krosnami a kufry do přístaviště za městem. Po 7 hod jsme na Express boatu. Vylézáme na střechu, kupujeme od pouličních prodavaček bagetu, sýr „Veselá kráva“, banány a vodu. Čeká nás 6-8 h plavby po jezeře a řece Tonlé Sap. Vyplouváme a míjíme plovoucí vesnice, což jsou domy na kůlech a na lodích. Lidé zde a na okraji města žijí v opravdu nuzných podmínkách. Přesto mávají a smějí se směrem k naší lodi. Trochu si připadám jako v ZOO, když asi 100 turistů, jak na povel zvedají fotoaparáty a pokaždé když uvidí ten nejchudší plovoucí „dům“, fotí jak o život. Takový střet civilizace přepychu a hluboké bídy. Naštěstí těmhle lidem alespoň jezero skýtá obživu. Je zataženo a loď uhání rychle. Takže zůstáváme na střeše, příjemně to fouká. Jenže vítr mi bere z hlavy i mou oblíbenou baseballku. Bohužel všichni za chvíli usínáme, ukolébáni vlnami. Za pár hodin už jsme i pod mraky, červení jak raci. Slunce opaluje i skrze zataženou oblohu. Několikrát znovu míjíme další obyvatele vodního světa Tonlé Sap. Najednou musíme asi na hodinu zastavit pro poruchu. Praskl lanovod od plynu našeho dieselu. Lodivod s pomocníkem, pomocí kleští a jiných improvizovaných nástrojů, zvládají opravu s naprostým klidem a opět pokračujeme směrem k hlavnímu městu. Sem dorážíme ve 14h. Phnom Penh nás vítá tradičním shonem kolem lovu turistů. Z břehu už na nás mávají naháněči. Dva z nich mají cedulku Mr. Balke, Mr. Vavra. Asi nějaké nedorozumění. Náš hoteliér nahlásil nějakým svým kumpánům v Phnom Penhu náš příjezd a Zbyškův autobus do BKK. To jsme věděli, ale co jsme netušili, bylo, že hoteliérův poskok v recepci v S. R. udělal totéž, ale zase jiným naháněčům. Tak se stalo, že se kolem nás strhla skoro bitva o zákazníka mezi naháněči. Tahali nás do všech světových stran. Jazyková bariéra nám nedovolila přijít na to, jak to je a kdo je kdo. Bereme si tedy odvoz od průbojnějšího agenta. Na všechny otázky kýval “ no problem „. Uvěřili jsme mu, že umí anglicky a že je to ten co zařídí i Zbyškův autobus. Tato volba se ukázala jako osudové nedorozumění, protože chlapík nás odvezl před guesthouse a ukázal na ceduli a prohlásil: “ No problem „. V tu chvíli nám došlo, že No Problem GH, je jméno hotelu! Co naplat, nějak se s tím vyrovnáme. Nasliboval hory doly, ale pokoje za 2USD, jak slíbil, jsou obsazené. Ukázal nám jen kobku bez okna. Trochu nám docházela trpělivost, což se v Kambodži moc nenosí. Zde se lidé nerozčilují. Přestěhovali jsme se do vedlejšího GH (je jich tu dost), byl to sesterský No Problem II. Bydlíme za 4USD oba, Zbyšek má pokoj pro sebe. Jdeme na recepci a důrazně nutíme personál (hlavně Verča), ať zavolají do Home Sweet Home v S. R. a zajistí Zbyškovi ten autobus do BKK na zítra, když už to takhle zvorali. Nicméně si ten holomek řekl o 3USD za odvoz z přístavu, i když, jak známo, mají naháněči tenhle transport dělat zdarma a mají provizi od hotelu. Dostal 2USD a už ho nechceme vidět. Sprcha po cestě a vyrážíme na pěší obhlídku, i když na nás na každém kroku pokřikují tuk-tuk. Neznamená to, že jsme na hlavu, ale že máme využít jejich moto rikši, zvané tuk-tuk, podle fonetického přepisu zvuku dvoutaktního motoru. Prošli jsme od jezera s mešitou do centra, navštívili Wat Phnom, podle kterého se město jmenuje. Legenda vypráví o paní Phnom, která na břehu řeky našla truhlu se zlatým a 4 bronzovými Buddhy a nechala zde postavit stúpu. Došli jsme na nábřeží, dali si vařenou kukuřici a grilované banány. Navštěvujeme centrální tržnici a ještě předtím malou tržnici v centru. Ochutnáváme pečené žáby. Chutnají velice dobře. Hlavní tržnice, je obrovská budova z betonu a kolem bezpočet dalších stánků. Zbyšek jinak nedá než, že musíme okusit grilovanou sépii za 2USD. Další labužnický zážitek. Zbyšek zběsile hledá termity, někde vyčetl, že je tu prodávají k jídlu. Nenašli, jen zárodky kachen do polévek. Pak už jen cesta pěšky zpět. Nachodili jsme cca 8km. Stavíme se v jídelně s Indickou kuchyní u velice sympatické paní On. Taková malinká jídelnička poblíž mešity, večeře komplet za 2USD (rýže, a curry) jehněčí je za 3,5USD. Objednáváme si Mekong Whisky. Naprosto bezkonkurenční a výborná! Aromatická a nasládlá. Pije se po deckách. Silná. Kambodžané prý běžně vypijí lahev denně. Později v Thajsku jsme si koupili Mekong Whisky znovu, ale tamní produkce už není tak chutná. Mekong Whisky tedy jedině v Kambodži! Posilněni alkoholem, povídáme asi 2 hod a je veselo. Takový večer na rozloučenou se Zbyškem. Zítra nás opouští. Pak jdeme spát a slibujeme si, že ho ráno vyprovodíme. Pozval nás v březnu do Polska, bude mít svátek a chce ho s námi oslavit. V noci se nedá spát. V hotelovém baru duní muzika z diskotéky. Nakonec nás ale únava stejně překonává. Začíná pršet, jako z konve.

11. listopad 2007 – neděle (PHNOM PENH)

Před 6 hod jdeme pozdravit a vyprovodit Zbyška. Loučíme se na chodbě. Stojí v recepci, nervózní, stejně jako vloni v Livingstonu. Rozlučka a už přijíždí svoz k autobusu. Je pryč. Je to blázen, ale fajn chlapík. My si jdeme ještě lehnout. Dnes nemusíme vstávat tak brzo. V 9 hod tedy jdeme do města. Chytáme si tuk-tuk za 2USD k muzeu genocidy S-21 Tuol Sleng. Je to asi 5 km. O tom co jsme viděli a jak tohle místo vypadá a působí, se mi ani nechce psát. Lidská zvěrstva, mučení, ponižování a vraždy. Tisíce vražd! Takový koncentrační tábor. Nikdo neunikl, vědec, učitel, mnich, veškerá inteligence, ale i nepohodlní odpůrci režimu. Původně škola, přebudovaná na věznici. Za komunistické vlády fanatika, blázna a diktátora Pol Pota, zde byli v jednotlivých třídách vybudovány výslechové cely. Ještě dnes jsou patrné skvrny od krve na dlažbě a zdech. Fotografie obětí a mrtvol ještě na mučidlech, tak jak je našli Vietnamci po vítězství nad Rudými Khméry. Ve vzduchu se vznáší bezmoc a deprese. Při pohledu na obrázky umučených matek s dětmi v náručí a mučící metody, topení ve vodě, lámání kostí, bití, trhání nehtů a lití benzinu do otevřených ran, se člověku težko zadržují slzy. Mapa Kambodži z lidských lebek je výmluvným symbolem. Duchové té doby, jako by tam stále byli. Po 2hod odcházíme raději pryč z této přehlídky lidské zrůdnosti. Jdeme pěšky, směrem ke královskému paláci a stříbrné pagodě. Ještě je zavřeno, mají polední pauzu do 14 hod. Bloumáme po nábřeží a trhu. Na nábřeží vlaje mj. i česká státní vlajka. Po 14 hod jdeme na prohlídku paláce. Žel Verča má tílko a kraťasy nad kolena. Takže má zákaz vstupu. Prodávají tam sice pro tento případ trika za 3USD, ale co kraťasy? Navíc zvedli vstupné z původních 3 na 6,25USD. Takže je rozhodnuto. Z úsporných důvodů jdu sám. Příplatek za focení záměrně neplatím. Fotit se ale dá volně, nikdo mě nekontroloval. Může se ale jen v exteriérech. Uvnitř je přísný zákaz. Je to tu pěkné, až na davy turistů. Ale i spousta místňáků. Vlaje modrá zástava, král je doma. Kromě tradičních chrámů, tu mají i dar od Francouzů. Celý dům, převezený z Egypta a znovu smontovaný. Taková typická pařížská stavba se sloupy ze železa. A také socha krále Norodoma na koni je od Frantíků. Poslali ji ale s vyměněnou hlavou. Původně to byl Napoleon na koni. S francouzkým kloboukem a výložkami. No chápete to? Oni si z nich snad udělali legraci a Kambodža ho postaví na nádvoří jako pomník. Asi po 1,5 h prohlídce jdu ven. Verča čeká u vstupu. Všude davy lidí, policie na motorkách. Co se děje? Snad ne převrat? Ne, to se čeká, až král pojede ven z paláce. Také že ano. Po chvíli se otevírá brána a vyjíždí mercedes – limuzína. Uvnitř sedí král a mává. Viděli jsme kambodžského krále. Je 17 hod. Díky zdržení už nestíháme, prý skvělé, národní muzeum. Cestou zpět nakupujeme nějaké suvenýry v ulici za muzeem. Hlavně sošky. Směřujeme opět na tržnici v centru. Verča už umí smlouvat a evidentně jí to baví. Za výhodné ceny máme “ pravá “ značková trička i ta pivní angkorská. Kus za dolar. Už je skoro tma a my dorážíme zbývající 2 km pěšky. Cítíme se bezpečně. Nikdo nás neohrožuje. Takový ten strašák o přepadávání, co do vás hustí knižní průvodce, jako by ani nebyl. Jsou to milí lidé. Jasně, je třeba být opatrný, ale všeho s mírou. Na ulicích frčí karaoke a nikdo se nestydí. Krákorají na celé kolo. V Asii je vůbec populární video CD s hranými klipy a titulky. V naší ulici, za mešitou kupujeme na zítra ráno (7:15) bus v jedné z mnoha cestovek, do Sihanoukville za 3USD/os, s vyzvednutím v 6 hod v hotelu v ceně. Zajdeme si na večeři do naší známé, oblíbené “ Little India „, kde opět dostáváme ohromnou porci výtečného chilli chicken s rýží, na nějaký místní způsob. Prostě jsme jen namátkou ukázali do jídelního lístku. Další mistrovské dílo paní majitelky. Po večeři na internet za 1USD/hod. Návrat do hotelu, posedíme na terase s výhledem na jezero, jedno pivko a den je u konce. Hybaj spát.

12. 11. 2007 – 18. 11. 2007

Sihanoukville, Bangkok, Ayutthaya, Vientiane, Vang Vieng

12. listopad 2007 – pondělí (SIHANOUKVILLE)

Budíček v 6 hod. Balím si batoh, Verča už má hotovo od včera. Provokuje mě válením se, zatímco já kmitám. V 6:45 hod jdeme na ulici čekat na odvoz. Minibus nás nabírá opodál. Naše ulice je slepá, a tak nerovnici o třech minibusech, 1 osobáku a 1 policejním autě na deseti čtverečních metrech, sledujeme s velkým zájmem. Je až neuvěřitelné, co místní řidiči dokážou. A vše v klidu, bez nadávek a emocí. Za chvíli už stojíme na „autobusovém nádraží“. Tady přestupujeme do velkého autobusu spol. GST a kupodivu na čas v 7:30 hod vyrážíme. Cesta je dobrá, na rozdíl od severu země je tu i asfalt. Je to jediná asfaltka v zemi. Národní silnice č. 4. Král po ní, stejně jako my, jezdí k moři. Co už ale dobré není, je pověstné asijské používání klimatizace. Mohu tuto skutečnost v hojné míře potvrdit! Sedíme tu jako v lednici, nebo spíše v mrazáku. Cestou začíná pršet, pak liják a později souvislý proud vody, jak z tlakové hadice. To už zastavujeme v motorestu na snídani a WC. Mě se nějak vaří obsah střev, takže zobnu jen ananas a jede se dál. Na Verčinu žádost a poté i ostatních bílých cestujících řidič vypíná klimatizaci. Sláva mu! Trochu rozmrzáme. Oslava však trvá přesně 5 minut. Potom řidič pouští klimatizaci znovu a na maximum. Do konce cesty už ji nevypnul. Asi pomsta bohatým bělochům… Kolem 13h jsme v Sihanoukville na autobusové zastávce. Jen co vystoupíme, jsme obsypáni naháněči. Rozhodli jsme se používat nohy a dojít si k moři pěšky. Místní to nechápou a kroutí hlavami a smějí se nám. Cena za odvoz je totiž pouhý dolar. No nic, skoro už neprší a tak jdeme po svých. Měli by to být nějaké 3km. Máme namířeno k pláži Serendipity, kterou jsme si označili v mapce v průvodci. Za neustálého pokřiku místních motogangsters tvrdošíjně odmítáme výhodné nabídky na odvoz. V momentě znovu sílícího deště čelíme přibývajícímu posměchu, že si to stále pochodujeme s ohromnými batohy pěšky. Teď už ale couvnout nemůžeme, musíme svoje předsevzetí dotáhnout do konce. Konečně přicházíme k pobřeží. Zadní části budov, stánků a bývalých barů, jsou totálně „zabordeleny“ odpadky. Jdeme až téměř na začátek pláží, směrem doprava. Nejprve zkoušíme doporučovaný GH Eden, je pěkný, ale podražil. Chtějí zde 10USD/pokoj. To nebereme, říkám: „číp is fajf, nou ten“ a jdeme hned vedle do Nap House za bůra. Pokoj má dvě letiště, dva větráky, WC a sprchu. Mírně vlhký, ale to jsou tady u moře všechny levné hotely. Pak si s chutí dáváme oběd v místní hotelové restauraci na dřevěné terase. S radostí zjišťujeme, že tu vaří výtečně a levně. Dokonce tady čepují točený Angkor Beer. Přestalo pršet a my se vydáváme na procházku podél pobřeží. Jdeme až na samý konec ke skalám. Je ale stále zataženo a tak sondujeme jak odsud vypadnout, když se počasí neumoudří. Bus do Bangkoku je za 30USD, nebo na hranici za 12USD. Lodí se na hranici dostanete za 20USD. Tak uvidíme. Zaujal nás i tip na celodenní trip na ostrovy se šnorchlováním, plážováním, snídaní, obědem, pitím a dopravou za 10USD/os. Ale co když bude pršet? Náhodou potkáme tři Čechy z Prahy. Poklábosíme, projdeme se kolem moře na druhou stranu. Opět začíná pršet a tak se dnes už asi nevykoupeme. Déšť se mění v tropický liják. Zahnal nás na pokoj, kde jsme až do večeře, hrajeme karty a přemýšlíme co dál. K večeři si objednáme konečně i plody moře. Barbecue za 3,5USD dle libosti. Poroučíme si sépie, krevety a rybu. Přílohou je tradičně bageta, salát, brambor a dresinky. Ohromná porce, koncert pro naše chuťové pohárky. Po večeři jdeme na smluvené rande s krajany, vedle do baru. Verča testuje ovocný šejk za 0,75USD. Bomba večer. Důrazně doporučuji nezapomenout na repelent, nebo vám místní hmyz udělá z večera noční můru. Stále nás trápí co podnikneme zítra. Nechceme se v případě nepřízně počasí zdržovat, protože máme našlapaný plán další cesty. Čeká nás Laos. Rozhodnutí necháváme na ráno, které snad bude moudřejší večera. Pokud se udělá hezky, zůstaneme. V opačném případě zvedneme kotvy a pokusíme se odjet.

13. listopad 2007 – úterý (SIHANOUKVILLE)

Vstávačka na budík v 6 hod. Opatrně otvíráme dveře a sondujeme počasí. Sláva, je krásně. A je rozhodnuto. Zůstáváme ještě den a pojedeme lodí na výlet. Pospícháme k už včera vytipované agentuře a na poslední chvíli kupujeme lístky na dnešní špás a bookujeme lístky na zítřejší autobus do Bangkoku. Moto nás veze na snídani, do blízkého restaurantu. Po jídle nasedáme do minibusu, který nás pro změnu veze zpět k pláži, kde nastupujeme na loď. Napočítal jsem nás celkem 13 výletníků. Poplujeme k přilehlým ostrovům na šnorchlování. Masku a šnorchl máme půjčenou zdarma. Moře je sice trochu kalnější, ale korály tam jsou a hojně. Méně už ryb, přesto však jedna Australanka volá z vody na celé kolo: „Clown Fish“, div se sama neutopí. Po 30min zvedáme kotvu a plujeme k Bamboo Island, kde je velice pěkná pláž, pár chatek a tři bary. Je to klidné odlehlé až vesnické místo. Jenom pár lidí. Tady by se nechalo strávit pár dní. Kdybychom měli víc času. Doporučuji. Po hodině čvachtání v průzračné vodě a fotografování kýčovitých fotek, nám posádka naší bárky připravila rybí barbecue. Vůbec opékání čehokoliv je v těchto končinách velice populární. Oběd tradičně skvělý, navrch Coca-Cola a zákusek v podobě všemožného tropického ovoce. Další hodinový rozchod a koupání, opalování. Poté vyrážíme lodí k poslední zastávce a poslednímu dnešnímu potápění u dalšího z mnoha okolních ostrovů. Krátký ponor a po 20min návrat. Cesta zpět se dost vleče, protože táhneme na laně rybářský člun, který jsme potkali a kterému se porouchal motor. V 16h přirážíme ke břehu. Vysprchujeme se a hned spěcháme do agentury koupit lístky do Bangkoku. Stojí nás 29USD/os. Je to dost, ale levnější jsme nenašli. Odjíždíme zítra ráno v 7h. Zbytek odpoledne trávíme bloumáním po okolí pláže a sháněním trička Tiger Beer pro Veroniku, která ho viděla na jedné slečně a moc ho chce mít také. Bohužel neúspěšně. Večeříme opět „doma“ a kuchař si znovu zasluhuje jedničku. Tentokrát testujeme tradiční khmérské jídlo Lok-Lak s hovězím a curry polévku s rybami. V závěru dne píšeme v internetové kavárně zprávy a emaily domů, našim blízkým.

14. listopad 2007 – středa (BANGKOK)

Vstávačka v 6h. Už mě zmáhá ta dovolená na útěku. Říkám si, že to dospím v autobuse. Ale to ještě nevím, co nás čeká. Bereme si tuk-tuk od pláže na autobusové nádraží. Ten náš do Bangkoku už tu stojí. Dostali jsme místa na zadním 5-ti sedadle. Všechna sedadla mají asijskou velikost. Mačkáme se na sebe. Vyrážíme v 8h. Nebudu tu dlouze popisovat cestu. Trvala 14,5h. Přestupovali jsme 5x. Hrůza, běs. Agentura slibovala 1-2 autobusy a výměnu řidičů na hranici. Tohle byla síla a zmatek. Ale je mi jasné, že domorodci cestují mnohem hůř. Jen pohled středoevropana na tenhle způsob přepravy je jiný. Venku je nepředstavitelné horko. Odhaduji to na nějakých 40 st.C, možná víc. Při každém přestupu, nebo převozu, přes vodní plochu vystupujeme, Spát se nedá. Místo toho se koupeme ve vlastním potu. Bolest hlavy, úžeh. Tlačenice. V autobuse neustále vyřvává karaoke s plytkým asijským popem v DVD přehrávači. Konečně jsme na kambodžsko – thajské hranici. Úspěšně překračujeme. Na obou stranách nerozumí celníci našim více vstupným vízům, které máme už z Prahy. Nevěděli jak se co označuje, a tak máme v pase spoustu škrtanců a poznámek psaných ručně. Nakonec nám celou stránku přeškrtli. No v Laosu bude asi veselo. Poslední úsek cesty už jedeme parádním mikrobusem Mercedes s DVD. To ovšem řidič neumí spustit a tak telefonuje někomu, někam. Trvá to asi 10 minut a tak se zapojil jeden spolucestující. Španěl zmáčkl veliké zelené tlačítko Play a už to jede. Němci podávají film American Gangster, který bude mít brzy premiéru v Hollywoodu. Já se pokouším usnout a zbavit se bolesti hlavy. To se mi po dvou hodinách částečně daří. Seznamujeme se, se sympatickým Španělem a zbytek cesty mluvíme o cestování, Španělsku, Maroku a Seville odkud pochází. Kolem 22h jsme v Bangkoku. Vystupujeme na Kao San. Celý dlouhý den jsme strávili přesunem. Jdeme se ubytovat. Jdeme však mimo Kao San. Tam je to opravdu hrozné. Randál a pseudo cestovatelé si užívají pseudo Asie. Směrem k řece je to klidnější. Náš minulý drahý hotel New Siem míjíme a na jednu noc hledáme něco levného. Nacházíme Thara House za 250B/pokoj. Mají poslední pokoj až pod samotnou střechou v 6 patře. Je to vedle prádelny, ale pěkný. Jdeme se najíst, píšeme sms Zbyškovi, který bydlí někde poblíž. Sedáme na rohu v pouliční jídelně. Ten chytrák se už otrkal a za 10 minut je u nás. Osvěžíme se pivem Chang, jíme nudle a kuře. Procházíme večerní ulice v okolí Kao San. Narazili jsme na rock klub, kde mladí Thajci mydlí svůj pop punkrock. Zpívají thajsky, to se musí vidět a slyšet. Paráda. Zbyšek to hodnotí jako diskotéku. Domlouváme se na ráno. Sejdeme se v 7h a vyrazíme vlakem do Ayutthaya. Spát jdu až v 1:30 h, po dopsání deníku.

15. listopad 2007 – čtvrtek (AYUTTHAYA)

A tak se budím před 6 hod. Letím na WC. Včerejší večeře asi nebyla z nejlepších surovin. Snad to nebude nic vážného. Pro jistotu nasazuji uhlí a Endiaron. V 7 hod se scházíme se Zbyškem a bereme tuk-tuk za 120B na vlakové nádraží. Ve třech se ta cena dá přijmout, ale šlo by to i níž, kdyby tam bylo takhle po ránu víc vehiklů. Dalo by se hrát na nechci, jdu vedle ke konkurenci. My tam našli jednoho a navíc spěcháme. Potřebujeme chytit ranní vlakový spoj. Za necelých 20min jsme na nádraží Hualompong. Kupujeme lístky na vlak do Ayutthaya za 20B/os. Čas odjezdu je 8:20h. My navíc kupujeme lístky na večer z Ayutthaya do Nong Khai. Ještě dnes pojedeme nočním vlakem na laoské hranice. Lůžkové vagony už jsou vyprodané a tak musíme vzít sedačkový vůz s polohovacími sedadly. Ten jede v 20:13h a v cíli (N. K.) má být v 7:45h ráno. Stihneme si ještě dát kávičku a koblihu na nádraží a už nastupujeme do vlaku. Je to local train, jedeme asi 2h a máme zpoždění. S tím jsme počítali. Ale nepočítali jsme s tím, že nás ze sedadel vykážou domorodci, údajně mají místenky. Kdo ví, pustili jsme je sednout, byla to rodina s dětmi. Další legrace byla, když si Verča sedla vedle mladého mnicha. A to se nesmí. Vzápětí byla upozorněna ostatními cestujícími, že vedle mnichů se smí posadit jen muž, nikoliv žena. Dorazili jsme na nádraží v Ayutthaya. Ptáme se na nástupišti u informací, zda mají úschovnu. Oni, že ano, ale ať se zapíšeme do knihy. Proč do knihy otázek? Po chvíli mi došlo, že oni musí svou potřebnost zde, doložit seznamem podaných informací. Jakýmsi výkazem činnosti. Batohy jsme nakonec uložili do úschovny o 2 metry dále, za 10B/ks. Máme čas, a tak jdeme líným krokem k přívozu vzdálenému asi 100m rovně od východu z nádraží. Za 3B jsme převezeni na druhý břeh řeky. Jsme v centu UNESCO chráněného královského historického města Ayutthaya. Odmítáme tuktukáře, půjčovny kol a taxi. Dnes budeme šlapat pěšky. Je zataženo, a tak nevypustíme duši. Za plného slunce je to prý pořádně nepříjemná procházka. Teploty tu mohou vystoupit opravdu vysoko. Památek je tu opravdu mnoho. Bývalé královské město je plné chrámů a paláců. Vybíráme si opravdu jen ty nejdůležitější. Po čase stejně všechno splývá a kdo není odborník na dějiny, archeologii a stavby, se jen těžko orientuje v záplavě informací a vjemů. Cihlové věže začínají připomínat cihelnu a hromady rozbořených nebo nakloněných zdí volají po další finanční injekci od Unesco. Přesto však je místní archeologický park velice hezký a stojí za návštěvu a alespoň minimální prozkoumání. První zastávkou je Wat Mahathat. Právě tady se nachází asi nefotografovanější hlava Buddhy v celém Thajsku. Jedná se o hlavu sochy zarostlou do kořenů stromu. Když Barmánci za války ničili město, ulamovali všem sochám hlavy. Jedna byla vyzvednuta ze země rostoucím stromem. Jeho kořeny hlavu dokonale obemkly a vytvořila se tak velice fotogenická podívaná. Thajci toto místo samozřejmě velmi uctívají a neustále zde drží stráž. Hned vedle je slavný sedící Buddha, který tu opravdu sedí modelem pro nespočet pohlednic. Další naší zastávkou je Wat Ratburana s nejzachovalejší věží, neboli prangem, s původní štukovou výzdobou. Do nitra se dá vlézt katakombou. Právě tady spatříte nádherné nástěnné malby. Pak už jdeme jen do královského paláce se známými třemi věžemi v zástupu, Wat Phra Si Sanphet. Ty však lákají všechny turisty a tak udělat fotku bez davů lidí je nadlidský úkol. Ostatní chrámy už vypouštíme, je nesnesitelné horko. Navíc jsme hladoví a tak naše další kroky směřují k tržnici. Mě bolí břicho, a proto dnes neriskuji. Sním jen pár kousků ovoce. Zbyšek se cpe kuřetem jak sloní noha. Odpočinek se protáhl a přiblížila se pátá hodina. Najednou se zatáhlo a přichází liják. Máme to zpět na nádraží asi 1,5 km. Bereme si tuk-tuk. V tom shonu, abychom nezmokli rozumím cenu fifty namísto fiftýn (pozor obvyklý trik při smlouvání cen) a tak se s řidičem málem pohádám. Dávám mu 30B jako kompromis. A on se klaní až k zemi. Pak mi to došlo, tady to bylo obráceně, nechtěl nás ošidit. Chtěl patnáct, takže jsem za osla já a řidič si vydělal jednou tolik. Budiž mu přáno. Přívozem zase zpět za 3B a jdeme na vlak. Cestou se rozhlížíme, zda tu nemají sprchu na prodej. A ono ano. Jsou to hlavy ti Thajci, už vypozorovali, že valná část se zde neubytuje a pokračuje nočním vlakem dál. Takže se potřebují po vyčerpávajícím horkém, upoceném dnu umýt, před další cestou. Pronajímají sprchy. Výborně vyprovodíme Zbyška, vyzvedneme batohy a zajdeme se osprchovat za 20B/os. Zbyškovi kupujeme lístky na zpáteční cestu do Bangkoku a za půl hodiny se naše cesty po Asii definitivně rozdělí. Zamáváme mu do vlaku a je pryč. Celkem se nám i bude po tom chlapíkovi stýskat. Jdeme do sprchy a já hlavně na WC. Mám definitivně průjem. Borec v recepci klade obligátní otázku „Wér ár jů fróm?“ A my že Czech. Zamyslí se a sype z rukávu: „Nasrat a rozmazat“! No skvělé, prý tu měl Čechy, co neustále pili a řvali pivo, pivo, pivo! Češi se zřejmě nikde nezapřou a neztratí. Po osvěžující očistě jdeme na vlak, který má odjíždět za půl hodiny. Má ale 50 minut zpoždění, jak se dalo čekat. Verča kupuje sušenky a populární mentolový inhalátor do nosu. Má ho každý Thajec. Osvědčil se při bolení hlavy, nevolnosti a nachlazení. Nastupujeme do vlaku. Po pravdě řečeno, čekal jsem něco, ehm, jak to říci. Lepšího, čistšího, méně rozbitého. Je to právě naopak. No ale nejsme z cukru. Naše místa v místenkovém voze jsou obsazena! Čtveřice asiatů si sedla tak, aby mohli být spolu a celo cestu hrát karty a pít whisky. Sedačky se otáčejí proti sobě. Ale ukazují nám jejich původní místa a jako omluvu nabízejí pohár alkoholického nápoje. Verča se nezdráhá a dává si Ballantines whisky se sodou. Spaní na sedačkách nedoporučujeme, pokud nejste masochisté. I když jsou sklopené, za 12 hodin kodrcání v poloze skrčence, je člověk rozlámaný až hanba. Nejvíc trpí krční páteř. Ve vlaku se nezhasíná. My měli po celou dobu ostré světlo a ventilátor naplno. Noc ve vlaku hrůzy.

16. listopad 2007 – pátek (VIENTIANE)

S 2 hodinovým zpožděním jsme zastavili v Nong Khai. Nakonec jsme přece jen pár hodin spali. Před nádražím už stojí tuk-tuky a jsou připraveni nás vzít na hranice. Tak smlouváme na 30B/oba, až na celnici. Je to cca 2-3 km. S batohem se nechceme tahat. Kdo má chuť a sílu, může se vydat pěšky od nádraží doleva, první křižovatka opět doleva a další křižovatka doprava. A jste tam. Ovšem nikde, ani v průvodci, jsme se nedozvěděli, že re-entry permit pro lidi, kteří se chtějí do Thajska vrátit, se na hranici nevydává. Pokud nemáte více vstupné vízum v záloze, vyženou vás. Je třeba dojít na imigrační oddělení ve městě! Pouze ve všední den. My máme štěstí, že je teprve pátek. Jinak bychom tu museli trčet celý víkend. Musíme se ale vrátit do města. Nevíme, kde úřad sídlí a tak bereme taxi. Za 50B tam i zpět oba i s hodinovým čekáním. Je to od celnice pouhý kilometr rovně po hlavní silnici, po levé straně, (jiná cesta než jsme přijeli z nádraží), velká modrá cedule. Tady vyplníte formulář, přidáte fotku, kopii pasu a stávajícího víza. K tomu 1000B a stoupnete si do dlouhé fronty. Nám to trvalo hodinu. Hurá, máme re-entry permit! Zpět na hranici. Teď už nás pouští a my víme, že se můžeme vrátit. Toto opatření je pro nás nutné, protože na hranicích na severu Thajska a Laosu se víza nevydávají. Hned za thajskou budkou si kupujeme lístky za 15B shuttle bus na druhou stranu po mostu přátelství. Tenhle dopravní fígl je povinný, pěšky se most prý přecházet nesmí. Na laoské celnici si vyžádáme další formulář se žádostí o laoské vízum, přidáme 30USD/os a je to. Pokračujeme kolem směnárny, vyměníme si dolary za kipy v kurzu 1:9500, ale všude jinde se běžně počítá 1:10000. Vzhledem k tomu, že 1000 kipů je asi 2,5Kč, tak to neřešíme. Máme v kapse milión. Batohy putují do RTG a další uniformovaný úředník přikazuje zaplatit poplatek 2500K , bez vysvětlení. Dáváme 3000K, ale nevrací se, koruna mu zůstala jako spropitné, zmetkovi rozkazovačnému. Pak další soudruh zkontroluje, jestli jste těch 5 korun zaplatili a tváří se u toho jako Stalin. Ano komunisté a jejich manýry. Armáda! Vítejte v Laoské lidově demokratické republice, aneb Laos PDR. Z hranice je to do centra asi 20km, bereme tuk-tuk za 2USD/oba. Vyklopil nás u autobusového nádraží a zároveň tržnice. Informujeme se o autobusech na zítra do Vang Viengu. Jezdí od 7 – 14 hodin, asi 6 spojů. Obědváme pověstné bagety a pochodujeme do centra téhle hlavní vesnice. Po 1,5km nacházíme u muzea guesthouse Santisouk. Máme nejlevnější pokoj za 7USD dohromady. Vyrážíme do ulic. Jaká změna, na rozdíl od Kambodži a Thajska, se tady anglicky moc nedomluvíme. Půjčujeme si moped za 1USD/hod a frčíme. Je to zábava, zároveň je potřeba být opatrný. Provoz je velmi podivný, ale dá se to okoukat. Přijíždíme k vítěznému oblouku Patouxai. Má jistou podobnost s tím pařížským. Jen je to monstrum z železobetonu, určeného původně k stavbě letiště. Materiál darovaný, byl naschvál použit laoskými soudruhy na stavbu slavobrány. Nesmírně vykutálená rebélie. Potom se vydáváme k symbolu Laosu, zlaté pagodě That Louang. Je známá snad každému z bankovek a pohlednic. Ještě před nedávnem trčela na špici budhistického chrámu hvězda! Tak a co teď? Rád bych viděl ještě Buddha park. Ten se nachází nějakých 20km za Vientianem. Startujeme motorku. Jedeme, ptáme se kudy. Směr je dobrý, ale rychlost, vzhledem k provozu nízká. Prý ještě 6km, pak ještě 4km, radí cestář, co si vzdálenost počítá na prstech ruky. Jedeme výpadovkou směrem k Mostu přátelství. Pořád nic. Pak dorážíme k nějakému odlehlému etnickému parku. Vrátná nám říká, že to je ještě 7km. Vzdáváme to. Nestihli bychom vrátit motorku. V půjčovně zavírají v 17h. Teď je 16h a ještě musíme najít cestu zpět, do centra. Otáčíme to a vracíme se. Na studené pivko v místní restauraci u cesty ještě čas nacházíme. Beer Lao je vynikající. Stavíme se u benzinové pumpy. Vrací se s plnou nádrží, a tak doléváme 2 litry za 2 dolary. V půjčovně Verča usmlouvá slevu. Stihli jsme to nakonec hladce do 17h. Míříme za romantikou. Jdeme k břehu Mekongu, vychutnat si západ slunce. Sedáme si do jedné z desítek nábřežních hospůdek. Sedíme si pěkně v pochybném park restaurantu, se sebezapřením srkáme pochybnou laoskou polévku. Efektně servírovanou v hrnci, který má uvnitř kamínka na dřevěné uhlí. Dojem a atmosféra na jedničku, chuť tak za tři. Tohle mě tedy nepřesvědčilo. Chuť si zlepšujeme až nákupem Lion whisky v krámku naproti. Je to vlastně pálenka z rýže. Navíc za neuvěřitelných 16 Kč za 0,7 litru! Výborná. Popíjíme u fontány na pěší zóně, která však netryská. Povinný internet a směr postel v hotelu. Bolí mě hlava, pravděpodobně z nočního krkolomného sezení a ležení ve vlaku.

17. listopad 2007 – sobota (VANG VIENG)

Vstávačka opět v 6 hod. Úprkem na WC a stále problém. Úplná obleva! Musím nasadit účinější léky. Ercefuryl prý zabírá. Jdeme pěšky na autobusové nádraží. Cestou nás míjí masový běžecký maratón. Připomíná mi to spartakiádu. Běžce vystřídali mnichové. Sledujeme jejich každodenní ranní obchůzku městem. Lidé je obdarovávají rýží a konají tak svůj dobrý skutek. Mnichové jsou z jejich rýže živi. Na nádraží už stojí náš autobus. Stačilo se kohokoliv zeptat na Vang Vieng a hned jsme ochotně vedeni, spíše vecpáni do vozu. Batohy na střechu a co se nevejde na střechu, musí dovnitř. Takže nakonec sedíme sice na sedačkách, ale pod nohama máme pytle s rýží, dřevem na otop, ovocem, zeleninou, dětskými plenami, plastovými kbelíky, pracími prášky, cementem, cukrovou třtinou, povlečením, smetáky, motykami a domácí drůbeží. Autobus je děsná plechovka, zmačkaný, rezavý a špinavý. Prostě krása. Local public, se vším všudy. Na každé zastávce se dovnitř hrnou nejrůznější prodejci jídla. Japonci vedle nás si koupili vejce na klacku. Nejspíše vařená natvrdo, ale uvnitř bylo něco úplně zeleného! Snad koření? Rád bych tomu věřil. Ale Japonci mlaskali, tak to zřejmě nebylo špatné. Autobus byl herka rozviklaná, takže jsme po 4h natřásání byli rádi, že jsme dorazili do Vang Viengu. Je půl dvanácté a jsme na vsi. Je tu relativní klid a okolní scenérie úchvatné. Vysoké vápencové hory. Spousta jeskyní, potoků a řeka. Laoský malý přírodní ráj. Mapka v RG je už dávno zastaralá a neaktuální. Od doby vydání, se to tady změnilo. Je tedy pouze orientační. Ubytujeme se za 4 USD/pokoj a hned jdeme na oběd do jedné z mnoha místních restaurací. Půjčujeme si kola za dolar a frčíme v příšerném vedru směrem k jeskyni Phou Kham. Původní bambusový most už dávno není z bambusu, ale ze železobetonu. Nachází se o 50m dál, než uvádí průvodce z loňského roku. No nic, nebudeme se rozčilovat. Platí se na něm při přejezdu malý poplatek. Jedeme dál, projíždíme podle značení asi 6km mezi vesničkami a rýžovými políčky. Potom odbočka a jsme tam. Zaplatíme každý 10 000 Kip, za vstup do jeskyně a koupání v jezírku vpředu. Tipuji, že za pár let už to bude mnohem horší. Ale teď je to ještě paráda. Šplháme o 100m nahoru, ke vstupu do jeskyně. V první části ohromného dómu odpočívá ležící Buddha v životní velikosti. Dopadají na něj paprsky z otvoru v jeskyni. Velmi působivé. A my jdeme do zadní části jeskyně. Tady už musíme používat naše čelovky. Nikdo se tak hluboko do nitra skal nevydává a to je na tom to nejlepší. V gigantických, tichem a tmou zalitých dómech, jsou spousty krápníků. Člověk se v té temnotě a prostoru cítí až bojácně. Pokračujeme asi 400m hluboko. Stále nejsme na konci. Jeskyně se začíná klikatit, musíme překonávat balvany a kamenné překážky. Krápníky vytváří opravdu krásné útvary. Včas se otáčíme a vracíme se. Dokud si pamatujeme cestu. V té tmě jsme přehlídli několik odboček, ale nakonec jsme v pořádku venku. Zážitek vskutku monstrózní. Ale teď je čas na koupání. Jezírko, nebo spíše záliv říčky je úplně modrý. Voda je naprosto čistá a chladná. Je tu i dost hloubky a tak skoky z výšky jsou tu častou zábavou turistů i místních. Ve větvích je odrazový můstek a houpačka. Je tu dokonce i stylový stánek s občerstvením. Ale zaznamenáváme i počínající komerční záměr v podobě výstavby bungalovů. Brzy se tady bude možno ubytovat, a kdo ví, co z tohoto romantického místa udělají za rok, za dva. Vracíme se už za tmy. Před mostem u Vang Viengu se zatavujeme v restauraci, kde si objednáváme si laoskou národní krmi, jejíž název jsem si zapomněl poznamenat. Polévka s masem dle výběru a miska rýže. Jí se tak, že si rýži jen zčásti polijete a jíte. Bylo to hodně pálivé a kyselé. Moc jsem si kupodivu nepochutnal, přestože mám pikantní jídla v oblibě. Porce byla veliká a pivečko za dolar. Vracíme kola a zbytek večera trávíme korzováním po městečku, internetem a konzumací whisky. Na zítra kupujeme celodenní balíček za 30 USD oba dohromady. Zahrnuje treking, tubing, rafting na duších, jumping a lunch. Uvidíme, co se z té snobárny vyklube. Teď večer teprve vidíme kolik turistů ve Vang Viengu je. Stáhli se k večeru z různých denních výletů a vodních zábav. Je jich tu opravdu hodně, zejména mladých nezávislých cestovatelů ze západních zemí. Američané vedou. A ne vždy se chovají s úctou a klidem. Začíná být rušno, desítky barů jsou plné opíjející se mládeže ve falešném značkovém oblečení, na TV sledují americké filmy a seriály, rozhazují peníze a nadělají hodně hluku. Zdá se, že tato forma cestování za čas pohltí tento kus zapomenutého kraje klidu. Brzy se tady díky nim všechno změní a bude 10x dražší, přizpůsobí pohodlí a potřebám takovéhoto „turisty“ aby nemusel hnout prstem.

18. listopad 2007 – neděle (VANG VIENG)

Budím se před osmou, musím hned na toaletu, ale kupodivu a k mé radosti je všechno v pořádku. Střeva si zvykla a průjem je ten tam. První dnešní dobrá zpráva. Ercefuryl zabral. Ještě ho pro jistotu dnes nevysadím. Do půl deváté si užíváme, že nemusíme hned vstávat. Otevřenými balkonovými dveřmi pozorujeme probouzející se Vang Vieng. V 9h jsme už ale dole na recepci a čekáme na odvoz na dnešní výlet. Za půl hodiny je tu náklaďák a vyrážíme. Nabíráme postupně dalších 25 lidí. Doufám, že tihle všichni nejedou s námi! Míříme proti proudu řeky asi 10km směrem na Luang Prabang. Pár lidí vysazujeme na kajaky a další mají jiný trip. Zůstalo nás sedm. Vyrážíme k sloní jeskyni, kde leží i sedí ohromný Buddha a otisk jeho stopy. A také skalní útvar připomínající tvarem slona. Zřejmě je i poupraven lidmi do této podoby, což se ukazuje při bližším ohledání. No tedy to není moc slavný začátek. Jdeme krajinou, v horku mezi políčky rýže. Tady už mají sklizeň a tak moc zelené barvy nevidno. Spíše je tady nažluceno. K mému vzteku zjišťuji, že baterie v mém Canonu docházejí. Doufejme, že vydrží. Pak jsme u jeskyně Loop a prolézáme dvě. Svítíme si čelovkami. Máme svoje, ale je možné si je půjčit. Dostanete svítidlo na laoský způsob. Baterie z motocyklu přes rameno a na hlavě svítilna. Zapíná se zašroubováním žárovky. Jeskyně to jsou opravdu velké a krásné. Za války se v nich schovávali lidé a svolávali se signály boucháním do krápníků. V obou je Buddha. Ten se však nachází téměř v každé jeskyni. Jeskyně jsou téměř všechny posvátné. Po prohlídce jdeme na oběd, který nám průvodci připravili v plechovém přístřešku. Vynikající a v hojném množství. Nejdříve ovoce (něco jako grapefruit), které na první pohled vypadá jako obrovská zelená koule. Potom grilovaná zelenina a kuřecí maso na špízu se zeleninovým rizotem a bagetou. Nakonec banán. Voda je k dispozici celou cestu. Přichází další skupinka výletníků a o naše uši zavadí čeština. Poznáváme páreček z Břeclavi a jednu Slovenku. Popovídali jsme si o zkušenostech a vzájemně si předáváme tipy. Oni jedou Laosem v opačném směru. Pokračujeme dál a další zastávku děláme ve „Water Cave“. Nasedáme na traktorové duše a s čelovkami plujeme dovnitř, prozkoumat zatopenou jeskyni. Je tam natažené vodící lano, takže se nelze ztratit. Voda je ledová, ale super. Další zastavení je v „Hmongská vesnice“. Cestou mi definitivně došla baterie v aparátu. Já hlupák jsem si s sebou nevzal náhradní. Nechtěl jsem mít těžký batoh! Nadávám si, co se do mě vejde. Počasí je exklusivní a mohl jsem udělat tolik krásných, kýčovitých snímků! Od krajiny počínaje, přes farmáře na rýžových polích, při rybaření nebo v zavlažovacích kanálech koupající se děti. Nebude nic. A nebude nic ani z hmongské vesnice. Tady kluci metají Káču, domorodci sedí na zápraží. Nedělám si iluze, jistě je to dnes už i divadlo pro turistické skupiny, ale je působivé. Ještě že má Veronika kameru. Líbí se jí zahrádka a rostoucími ananasy. Po návštěvě vesnice pokračujeme přes most a nasedáme do tuk-tuku. Míříme k řece, kde začíná vodní část našeho výletu. Tubing znamená splavování řeky na traktorových duších. Start je je u „Organic Farm“, asi 5km od Vang Viengu. Tady si ještě než vyplujeme, dáme v místní restauraci malé občerstvení. Podávají se tady produkty čistě organického a nezávadného pěstění rostlin, ovoce a chovu dobytka. Objednávám si znamenité palmové pivo. Verča víno z plodu „Star fruit“, v nabídce je i ostružinové víno, ibišek a různé koktejly. Poté už nasedáme na duše, fotoaparát a cennosti do nepromokavých vaků a hurá do proudu. Agentury, u kterých kupujete výlet, je půjčují, nebo je tady kdekoliv koupíte za 15 USD. My měli své. Nechat se unášet proudem je veliká pohoda. Relax a tak trochu i „mastňárna“. Mezi mládeží, která tady tvoří 99% všech návštěvníků, velmi oblíbená zábava. Spolu s alkoholem a hlasitou hudbou. Podél řeky je bezpočet barů s Lao Beer a Lao Lao kořalkou. Všude jsou rozestavěny rampy a jakési skokanské jeřáby, lanovky, houpačky a věže. Hraje neskutečně hlasité techno a namol opilá mládež se vrhá z výšek i 10m střemhlav do řeky. Řeka prý je dost hluboká, tvrdí Lo, náš dnešní průvodce. U baru „Last Stop“ zastavujeme a lezeme z vody. Objednáme si Lao Beer za dolar, ohřejeme se u ohně, protože se ochlazuje. Slunce zapadá za vrcholky skal. Sledujeme skokany a nakonec nám to nedá a z jedné takové věže si také skočíme. Je to adrenalin a opravdu silný zážitek. Naše skupinka se roztrhala a tak poslední úsek plavby jedeme jen se dvěma staršími ženami. Vitální ženy kolem šedesátky. Vypráví nám, že v roce 1972 se spolu vydaly do Indie, nyní si po tolika letech chtěli zopakovat něco podobného v Laosu. Jsou z Londýna a je s nimi legrace. Po vodě je to už jen kousek a brzy vystupujeme definitivně. Do centra nás odváží auto z agentury. V hotelu se převlékáme a vyrážíme utišit hlad do centra. Večeříme v naší oblíbené a ověřené restauraci. Dávám si rybu na zelenině s omáčkou a kokosovým mlékem. Verča curry kuře s lepkavou rýží „sticky rise“, podávané v malé ošatce. Jí se rukama jako příloha. Po dojedení se má nechat otevřená. Místní tvrdí, že zavřená ošatka po jídle, přináší smůlu. My jí omylem zaklopili… Po dobrém jídle dobrý zákusek. Dopřejeme si sladkou palačinku s banánem, čokoládou, medem a burskými oříšky. V četných obchodech pátráme po nějakém zajímavém zboží. Mě se moc zalíbily šortky a tak je za 8USD kupujeme. Verča má také objev, ale její šortky mají jen ve sloní velikosti. Bere jen tílko za 3,5USD. Vyměníme ještě peníze ve směnárně. Kupujeme si kolu, abychom smíchali naší whisky Lion na pokoji. Stačili jsme ještě předem koupit lístky na autobus do Phonsavanu na zítra.

19. 11. 2007 – 25. 11. 2007

Phonsavan, Luang Prabang, Kuang Si, Pakbeng, Chiang Kong, Chiang Mai

19. listopad 2007 – pondělí (PHONSAVAN)

Vstávám ještě před zvoněním budíku. Kupodivu. Odjezd do Phonsavanu je až v 9:30h. Takže si ještě můžeme dát v klidu snídani. Jdeme do ulic. Objednáme si vejce ala „volské oko“, toasty, džem a vynikající laoské kafe. V 9h jsme zpět u hotelu. Recepční nás vede na hlavní silnici, kde je kancelář a jakési malé autobusové nádraží. To nám měl říci hned, kde to je a nemusel nás vést! Nejsme přece hloupí. Ale zřejmě většina turistů ano, když jsou zvyklí je vodit jako ovce. Ukázalo se, že recepční lhal. Nevěřte nikomu, kdo v Laosu cokoliv zprostředkovává. Jen z vás tahají peníze navíc. Nakonec se vždycky ukáže, že všechno si lehce zařídíte sami. Nám tvrdil, že autobus tady nestaví a že musí být dopředu známo, že někdo z Vang Viengu nastupuje. Taková pitomost. Autobus tady běžně zastavuje a dokonce dlouho čeká. Jízdenky jsou běžně k mání na zastávce u silnice. Levnější o 1,5USD než u prodejců ve Vang Viengu. Ale není to tak velká suma, abychom se kvůli tomu trápili. Nasedáme a vyrážíme. Ze starších internetových cestopisů jsme čekali zpoždění, ale raději na to nespoléhat. Náš autobus vyjel ještě před udávaným odjezdovým časem! S několika zastávkami na toaletu, občerstvení, jsme tu příšerně klikatou cestu zdolali za 6h. To je výrazné zrychlení oproti knižnímu průvodci. A to jsme stáli v Kasi 3/4 hodiny! Tady jsem si koupil naslepo 2CD laoského karaoke rocku. To jsem zvědavý, co to bude. Cesta vedla úžasnou krajinou. Stoupali jsme, samá zákruta, postupně mizela civilizace a my častěji viděli primitivní příbytky z prken, jak ve středověku. Plné malých a roztomilých dětí, které v jednom kuse mávají. Řidič je šílenec a profesionál zároveň. Je patrno, že tady zná každý metr silnice. V zatáčkách troubí, aby dal vědět, že jede. To v prxi znamená, že troubí neustále, protože tady jedna zákruta střídá druhou. Asi v polovině cesty přistupuje ozbrojený doprovod. S kalašnikovem AK-47, který je větší než jeho skoro nezletilý majitel, se nám cestuje o něco „klidněji“. Je znát, že nedávná doba, kdy se tu střílelo do autobusů, je ještě stále v paměti zakořeněná. Ale zdá se, že jde spíše o preventivní opatření. Několikrát zastavíme, to aby řidičův pomocník nabral vodu z potoka nebo pramene do kanystru a mohl doplnit vařící chladič a polít rozpálené brzdové bubny kol. Náš stroj je opravdový vrak, naprostý šrot. Pro Evropana nepochopitelné. V Laosu však stále slouží a jistě ještě dlouho bude. V 15h jsme dorazili do Xieng Khouang. To je pravé laoské jméno Phonsavanu. Vystupujeme na novém autobusovém nádraží s halou, nástupištěm a okolními obchůdky s občerstvením. Je ale úplně mimo město. Poblíž je jen jeden, také celkem nový, hotel. Jsme 4km od centra, což můj „aktuální“ průvodce s rokem vydání 2006, úplně ignoruje. Při výstupu opět tradiční přivítání v podobě desítek dohazovačů ubytování. Překřikují se, strkají se a mávají reklamami na ten jejich zaručeně nejlepší a nejlevnější hotel. Výhodu to mělo jednu. Odvezli nás minibusem do centra. Stejně bychom do jednoho z těch guest houseů zapadli. Určuji strop 5USD za oba. To se na druhý pokus daří v hotelu „Dokkhoun“. Je zataženo,větrno a hodně chladno. Téměř bouřkové počasí. Náš agent ujišťuje, že pršet nebude. Je si jistý a my mu věříme. Je tu doma a zná místní poměry. Kupujeme u něho výlet na „Planinu džbánů“ za 15USD. Zahrnuje všechny tři lokality, dopravu, průvodce, svačinu, jeskyni, návštěvu vesnice a kompletní vstupné. Plácneme si, zaplatíme a budeme doufat, že není podvodník. Vypadá jako slušný Laosan. Snad nás nepodvedl. Uvidíme ráno v 9h. Jdeme se najíst. Oběd i večeře v jednom. Ještě předtím si uděláme pěší kolečko ponurým městečkem. Navštívili jsme mini muzeum MAG, což je organizace zabývající se odminováváním a osvětou. To co vidíme v muzeu je čistá hrůza a zoufalství. USA svými bombardéry shodili na Laos 20 tun bomb na hlavu každého obyvatele, včetně dětí. Po dobu 9 let, nepřetržitě každých 8 minut na Laos dopadl plný náklad bomb! Již nikdy více takovéto Americe! Raději jdeme na tržnici. Koupit se dá všechno, nač si vzpomenete. Od proutěného zboží a drogérie, po ovoce, zeleninu i jakékoliv jídlo živé i neživé. Nás zaujalo především oddělení s pulci, žábami, sumečky, kobylkami, ptáky, šneky. Co se hýbe, dá se i sníst. V nedaleké restauraci „Sammaly“ si přeci jen trochu konzervativně objednáváme rybu. Na tvory z trhu nejsme zatím připraveni. K tomu ještě kuře, ale lepkavou rýži už nemají. Polévka je naprosto bezkonkurenční, nudlová s čerstvou zeleninou v obrovském hrnci. Jen tuku a oleje by mohlo být méně. Po jídle ještě internet, nákup koly na míchání s whisky. K tomu pár oříšků na pokoj.Co nám schází? Nic. Je nám fajn. Láhev whisky za 8000Kip, což dělá necelý dolar, nám vydržela už 3 dny. Aby ne, je litrová. To je dražší ta kola. Před spaním hrajeme žolíky a zalézáme do spacáků a pod deky. Opravdu je chladno.

20. listopad 2007 – úterý (PHONSAVAN)

Zaspali jsme. Přesněji řečeno, Verče omylem přehodila čas na budíku a kalkulačce v jednom, když včera něco počítala. Ostuda. Hlavně že jsem včera našemu průvodci slíbil, že budeme včas připraveni. Klepe a volá na nás za dveřmi. Rychlý úprk a za rekordních 10min sedíme v mikrobusu. Jedeme nejdříve na policejní stanici nahlásit naší skupinu, protože do míst, kde jsou ještě stále nevybuchlé miny, musí být každý organizovaný výlet registrován. Naše první zastávka na „Plain of Jars“, je planina džbánů, Site 1. Ještě je zataženo, ale zdá se, že slunce dnes přece jen mraky přemůže. Na Site1se nachází asi 200 džbánů a mimo jiné i ten největší, u kterého se všichni fotografují. Váží přes 600 tun a je vysoký 2 metry. Pohled na ostatní pole, poseté kamennými záhadami dole pod kopcem je nezapomenutelný. I proto, že dodnes se o tomhle místě vlastně skoro nic neví. To co se říká, je informace stará 30 let, kdy tady začali bádat francouzští archeologové. Jejich výzkum však ukončila válka dříve, než se na něco přišlo. Oficiálně se tedy tvrdí, že se jedná o 2-3 tisíce let staré kamenné nádoby snad z pískovce, buďto vytesané, nebo vyrobené a vypálené. Snad urny, nebo sýpky. Prý v nich nalezli i kosti, figurky z bronzu a korálky. Nálezy se však záhadně ztratily. Takže v rukou nemá věda vůbec nic. Záhadou je i to, že hornina ze které hrnce jsou se nachází až desítky kilometrů daleko. Jak byly těžké mnohatunové nádoby přemístěny a umístěny ponejvíce na vrcholech kopců? Jen jediný z několika set má na sobě vytesanou jakousi postavu. Jediný! Některé mají i poklici. Odjíždíme a další zastávku děláme v domorodé vesnici, kde je nám v palírně předvedena výroba rýžové pálenky araku. Tady honosně nazývané whisky nebo Lao-Lao. V primitivních podmínkách tu pálí velmi lahodný a velmi silný alkohol. Záhy provedeme ochutnávku místní produkce. Většina soudruhů z naší skupinky se kroutí a šklebí. Já si dávám druhé kolo a vyprávím o českém přísloví „do druhé nohy, abych nekulhal“, které slaví velký úspěch a ohlas. Ale když i Verča, s požitkem pijáka vráží do sebe dalšího panáka, Japonky berou mrákoty…Lahodný mok. Vyrážíme na Site 2, která je ještě hezčí a to hlavně kvůli své poloze a umístění mezi stromy a keři. Následuje zastávka u atrakce jménem „ruský tank“. Je to zrezivělý vrak bez kol a pásů a bez kanónu. Věž se válí hned vedle. No, už je asi rozebraný a odvezený do kovošrotu. Ale budiž. Okolí je plné válečných artefaktů. Potom je čas na oběd. Dostáváme v restauraci, přesněji řečeno dřevěné boudě nudlovku s kuřecím masem. Tady v Laosu znamená slovo polévka obrovský lavor plný nudlí, zeleniny, masa a asi litr vývaru. Stojí necelý dolar a člověk má co dělat, aby tu porci zvládl sníst. Zvlášť když chce udělat dojem, jako my, a pustí se do toho jejich hůlkami. Takhle nějak to vypadá, když drží prase kost. Drtivá většina Laosanů si jídlo vždy dochutí z připravených lahví rybí, sójové a ústřicové omáčky, pastou z chilli, solí, octem nebo citrónem a pepřem. Tohle vše je součástí prostřené tabule. Po obědě pokračujeme na poslední lokalitu, Site 3. Dostáváme se k ní po odminované pěšině, ohraničené betonovými patníky organizace MAG, která celou oblast metr po metru minohledačkami monitoruje. Miny poté vykope a zlikviduje odpálením, nebo rozebráním. Všude po okolí jsou krátery po bombách. Jen pár metrů od nás jsou ještě stále nevyčištěná pole. My pokračujeme přes rýžová pole s důmyslným zavlažovacím rozvodem vody až na kopec číslo 3, kde je obehnán bezpečnostním ostnatým drátem poslední přístupný kus Planiny džbánů. Odsud je široký rozhled po okolí. Hezké a fotogenické místo. Zhruba po 15h se vracíme. Škoda, že se do programu výletu nedostala návštěva vesnice Hmongů, kteří rozebrané 3m letecké pumy využívají jako stavební materiál, koryta pro prasata nebo kůly v plotě. Ale i tak jsme těch hrozných kusů železa smrti viděli v Phonsavanu dost a dost. Naštěstí dnes se v nich už jen griluje. Tzv. „Bomb Barbeque“, je tu često vidět na reklamách místních restaurací. Zajdeme si ještě prohlédnout další tržnice a na večeři do Sammaly restaurantu, kde znovu dostáváme veliké porce. Potom do směnárny a pro pohlednice. Prošvihli jsme zavírací dobu pošty a tak odeslání pozdravů necháváme na zítra. Ve stylo