0
0

JIHOVÝCHODNÍ ASIE – SRPEN – ZÁŘÍ 2002

24.8. – Bangkok – Kanchanaburi

Rano jsme se zabalili a rychle pryc z Bangkoku. Napred jsme chteli jit pres most k zeleznici a podivat se, jestli nejede neco do Kanchanaburi (znameho svym mostem pres reku Kwai), kam jsme meli namireno. Brzy dorazime k mostu, ktery je na mape vyznacen uplne jinde, nez jsme chteli byt. A tak radsi zacneme hledat autobusak, ze ktereho to do naseho ciloveho mestecka jezdi casteji. Je docela otizne se na nej doptat, protoze anglicky moc lidi neumi a kdyz mluvi, tak s takovym asijskym prizvukem, ze jim stejne neni rozumet. Zajimave je, ze kdyz se nekoho zeptame, tak vetsinou zustane stat a civet a nesnazi se ani rict, ze neumi anglicky nebo ze nerozumi. Cestou nasedame do autobusu, platime kazdy 5 B (bahtu) za listek za 10 min jizdy ve meste, vcera jsme platili 3,5 B za 1,5 hodiny z letiste do centra s jinou firmou, ale to byla zacpa. Do Kanchanaburi pak platime autobusovy listek 62 B kazdy. Nejdriv je podezirame z dvojich cen, pro mistni a pro cizince (Lonely tvrdi 41B), ale pak vidime, ze i ostatni (mistni) maji stejny listek a tak soudime, ze je Lonely s cenami pozadu. Za asi dve hodiny dorazime do Kanchanaburi. V informacich se dozvidame vse potrebne, vcetne rozpisu autobusu do blizkych narodnich parku a zamirime do nejblizsiho Guest Housu. To je v podstate botel na rece Kwai. Je to pokoj na voru, vybaveni je trochu postarsi, ale slusne, cena take – 180 B za dve osoby na noc. Prijemne se pohupuje, takze jsme to meli vecer spolecne s dalky k nam dolehajicim Karaoke jako ukolebavku. Trochu se bojime komaru, prece jenom jsme na rece, ale je tu moskytiera, tak akorat az pujdeme vecer ven se musime namazat.

Po chvili vyrazime na prohlidku mesta s valecnymi pamatkami. Na dvore prvniho muzea si davame vytecne kuratko (cele stalo 62 B). Jako prilohu zkousime pecene banany, protoze nic jineho duveryhodneho jsme zde prodavat nevideli. Banany prece jenom zname. Podle predpokladu jsou dost sladke, a tak jde nejdriv kure a banany jako zakusek. Prochazime pesky celym mestem, ktere se tahne dost daleko proti proudu reky. Nvstevujeme perfektne udrzovany hrbitov a vedle nej jeden buddhisticky (misto krizu ma male vezicky).

Po konci trochu unavne cesty (5 km po rozpalene silnici) jsme objevili valecne muzeum. Je velke a docela hezke, jsou tam ruzne pametihodnosti, vcetne mistnosti, kde jsou portrety ruznych mistnich potentatu. Fotime z terasy muzea most, ktery je uz docela blizoucko. Na ten se vsak skoro neda probojovat, jak je plny turistu. Jsou tu vsak prevazne mistni turiste, uz tu neni tolik bilych jako v Bangkoku. Kupujeme si trs malych bananku a kokos s dirou a brckem na studene kokosove mleko. Ptame se, autobus tu pry po meste nejezdi, snad pry tuk – tukem nebo motorkou. Tuk – tuk vsak zadny v okoli neni a s motorkami nevime, jak to chodi tak vyrazime pesky. Po chvili si vsimame motocyklistu s cisly, jak kolem nas sem tam projizdeji a vzdy nekoho vezou. Kdyz na nas po chvili mava takovy jeden motocyklista, zjistujeme, ze to neni motocyklovy zavodnik, ktery zdravi obecenstvo, ale taxikar, ktery nas chce svezt. Na skutr nas posadil oba (bal bych se na tom mozna jet sam) a ve trech na motorce stastne dorazime my dva za 40 B k nasi posteli na vode. Po veceri (rybicky v tomatu za 9 – 10 B) davame dohromady nove kratasy – Katka mi je zkracuje. Klidek az narusuje zdejsi uzasna hudba produkovana na Karaoke lodi, ktera se line nad rekou. Vubec ji nerozumime, avsak po chvili pobytu v JV Asii zjistujeme, ze zpivani do mikrofonu za cteni titulku na obrazovce (Karaoke) je zdejsi posledni vystrelek mody a tak se s timto faktem pomalu smirujeme.

25.8. – Kanchanaburi

Rano se moc nehonime. Planujeme vylet k vodopadum Sai Yoke Noi, coz je asi hodinka cesty autobusem. Po devate odchazime na autobus a cestou krome doplneni pitnych zasob zkousime platebni kartu. Kupodivu vse funguje a po zasunuti platebni katy z CR nam automat vydava thajske bahty. Rychle se ptame na ten spravny autobus, nasedame do nej a brzy odjizdime. Cesta na misto (25 B) trva asi hodinku. Cestou se dohadujeme, jak to tam bude vypadat, jestli vodopady vubec najdeme, aby nahodou nebyly zastrcene nekde v pralese. Cesta je docela dobre znacena, napisy v latince – WATERFALLS. U posledni sipky vystupujeme z autobusu a po chvili slysime sum vody a krik. Zacina nam byt jasno, ze tady nezabloudime. Prejdeme nasep a najednou spatrime vodopady. Naprosto vsude jsou lidi – vetsinou mistni Thajci. Pod vodopady se prohaneji deti a dospeli Thajci maji v okoli rozlozene deky, na kterych svaci. Nad vodopadem nachazime trochu klidnejsi misto, a tak rozbalujeme kure s toustovym chlebem. Okamzite to zaregistrovali mistni psi a asi tri nas obklicili. Jsou vsak opatrni a kdyz jsou moc blizko, staci vzit proutek a utikaji do vzdalenosti kolem 10ti metru od nas. Porad nas z povzdali pozoruji, a tak jim na zaver hodime par kosticek. Zaciname prozkoumavat okoli a zjistujeme, ze je tu pobliz mala jeskyne s Buddhou, prvni Buddha, ktereho na cele ceste po JV Asii vidime. Je to moc hezke, take okoli se zda, ze uz by to mohl byt ten pravy prales, ktery hledame. Nakonec jsem se zorientovali podle smerovek a za chvili dojdeme k pramenum reky, kde je zaroven zakladna Rangers zdejsiho NP. V pruvodci ani materialech nebyla vsak zminka o krasove jeskyni, kterou ted vidime u vstupu parku na nastence. Premyslime o jeji navsteve a zaroven sbirame valejici se kokos, jehoz mleko si vecer dame. K jeskyni jsme za chvili darazili. U vchodu byl pruvodce se svetlem. Bere nas dovnitr, protahujeme se dirami a sestupujeme po bambusovych zebricich. Jo, kde jsou krasove jeskyne s chodnicky a elektrinou (napr. Cesky kras). Uvnitr je obrovsky sal s krapnikovou vyzdobou. Na Koneprusy to nema, ale zase je to neco jineho. Po prohlidce vylezame docela slusne zmazani ven. Vracime se cestou zpet. Za chvili chytame autobus, nastesti jeste pred prudkym destem, ktery se strhnul vzapeti. V Kanchanaburi kupujeme trs bananku za 20 B, meloun za 15 B/kg a docela dobre kulate chlupate ovoce, ktere jeste nezname. Je to lici za 10 B/kg. Pri nakupech je opet narocna domluva s mistnimi, kdyz se na neco zeptame, tak jen civi a nedaji na jevo vubec nic, nesnazi se. Vecer si davame v Guest Housu veceri – tunakovy salat za 35 B a testoviny se zeleninou a veprovym za 45 B. Je to docela dobre a je toho dost. Vecer jeste hrajeme karty a poslouchame tradicni vodni Karaoke – dnes pouze jednu hitovku, porad dokola.

26.8. – Ayutthaya

Rano jsme se presunuli do Ayuthayi. Cesta autobusem do Suphanburi – 25 B/os dve hodiny cesty a odtud do Ayuthayi dalsi dve hodiny 30 B/ os. Zde jsme se ubytovali v hotylku Tony s Place – dvouluzak se spolecnou sprchou / 160B hned u autobusoveho nadrazi. Naproti jsme si pujcili kola a vyrazili na obhlidku mesta. Ayuthaya byla nekdy od 14 st. hlavnim mestem rise predchazejici novodobemu Thajsku. Mesto bylo znicene po invazi Barmancu v pol. 18. st. Z uvedenoho obdobi tu zbylo hodne pamatek zejmena chramu, zdi, buddhu a kralovskeho palace. Areal je na seznamu UNESCO. S pujcenymi koly {40B/ kolo} na odpoledene s retezem a zamkem {ktere jsme ztratili}, ale bez brzd. Objeli jsme nekolik casti arealu, ktere jsou rozprostreny ruzne po meste, dle toho co se zachovalo. Pamatky jsou docela zachovale, vsude jsou zbytky buddhovych soch, velke chramy se spoustou pagod a oblibene jsou i obri sochy leziciho buddhy. Taky jsme se u jedne samozrejme vyfotili. Po projeti mesta jsme vyzkouseli zdejsi stravu, a to jednak nudle s masem {polevka- obed} a kure s ryzi a trochou vyvaru {vecere}. Oboje bylo dobre a levne / polevka 10 B, jidlo 20 B (asi 15 Kc). Samozrejme zde nesetri na palivych prisadach. Nasledky to na nas zatim nezanechava a tak muzeme myslet na zejtrejsi prohlidku Bangkoku a cestu na laoske hranice.

Pár typů:

– Jezdci s cislama a dresy na motorkach nejsou zavodnici, ale taxi – na motorku vezme i dva pasazery.

– Zeptejte se pri vstupu do recepce, zda se nemate zout – muze to byt obyvak majitele hotelu.

– Pred ubytovanim na rece se neptejte zda tu neni hluk – je to zbytecne. I kdyz neni zadna „diskotekova lod“ v dohledu, urcite bude k vasemu pokoji pravidelne prijizdet vecer a hrat dokola tu samou thajskou hitovku.

– Kupte si ovoce „lici“ / je to chlupata cervena koule ted asi za 10 – 15 B/kg. Je to dobre a v Praze to prijde o hodne draz.

– Nesnazte se domluvit s nekym kdo neumi anglicky – bude na vas civet a nerekne, ze nerozumi ani nepouzije ruce ci nohy. Jenom civi.

– Do jeskyne si berte zasadne neco stareho na sebe, co uz nebudete potrebovat.

– Nebojte se platebnich karet. I kdyz do automatu strcite ceskou VISA kartu vylezou bahty {pro spoustu lidi obvykle, my jsme si nebyli do posledni chvile jisti}

27. – 28.8. – Ayuthayya – Bangkok – Paxse

Rano bez vetsi honicky vstavame a jdeme si dat snidani. V krame, kde si chceme neco koupit maji od desiti, a tak si jeste jdeme vymenit penize, protoze mame cas. Pak si kupujeme mistni buchty a v Dunkin Donats si davame limonadu a kafe, za ktere platime uzasnych 48 B. Ze jsme si radsi nedali ryzoveho hamburgera za dvacku v mistnim McDonaldu. Thajci nejedi chleba ani housky a tak maji hamburgery v ryzovych plackach.

Po snidani nasedame do autobusu smer Bangkok, pricemz za 1,5 hodiny jsme na jeho predmesti. Okoli neni nejhezci, jedeme po betonovych mostech, na kterych je volno jenom diky tomu, ze se na nich plati mytne, zatimco pod nimi se mackaji smrdici auta. Autobus konci na okraji mesta na autobusovem nadrazi a pak se neco pres hodinu dopravujeme k Democracy Monumentu. Cestou do turistickych informaci jsme omylem vlezli do restaurace a pri te prilezitosti jsme si dali nejake rizoto s vodou, dohromady to dalo 150 B. Penezenka zustala „prazdna“ a nas zaludek taky.

Predtim jsme cestou potkali nejakeho radila, ze pry jestli nam muze pomoci. Tak jsme se mu sverili, ze bychom chteli vlakem na Laosske hranice a pak dal a ze hledame za ucelem zjisteni jizdnich radu vlaku turisticke informace. On nam rekl, ze je svatek a ze turisticke informace jsou dnes zavrene. On pry je pracovnik turistickych informaci a vi o jedne „kancelari“ (zrejme cestovni), kde bychom sehnali listky na vlak. Uz uz nas cpal do tuk-tuku, kdyz v tom nam doslo, ze je to nejaky dohazovac cestovky a tak jsme radsi zretelne odmitli. Nase domnenka byla potvrzena jeho naslednym upenim a nadavanim nam. Radsi jsme zmizeli.

Po obede jsme nasli turisticke informace (byly samozrejme otevrene), kde jsme obdrzeli potrebny vlakovy jizdni rad a pak se sli podivat trochu po pamatkach. Po predchozich zkusenostech s mistni dopravou jedeme lodi ke chramu Wat Pho. Lod je nejrychlejsi a nejsnadnejsi zpusob dopravy, zvlaste v centralni casti Bangkoku, ktera prileha k rece.

V chramu platime docela slusne vstupne 30 B (jednotne pro dospele i studenty, asi vedi, ze se tu da sehnat ISIC karta jen tak na ulici (Khao san) na pockani). V arealu jsme stravili pres dve hodiny, docela se nam libila vyzdoba chramu, pantact metru vysoka socha leziciho Buddhy a jine zajimavosti. Po prohlidce jsme jeli lodi zpet na Khao san, kde jsme si vyzvedli pasy s vizy a pak uz frceli na nadrazi, abychom se pres noc prepravili do Ubon Ratchatani – posledniho vetsiho mesta pred laosskou hranici. Bohuzel jsme na nadrazi zjistili, ze maji vyprodane lehatkove vagony a tak jsme se nerozmysleli a koupili si listky do sedadloveho vozu (2.trida – 560 B oba), protoze uz jsme se videli v Laosu a tesili jsme se tam. Ve vlaku noc celkem usla, ja spal v pohode i presto, ze nam za hlavou plakalo kazdou chvili male decko, ktere cestovalo se svym tatinkem na jedne sedacce. Katka chvili lovila komary, kteri na nas otevrenym okenkem podnikali najezdy, ale nakonec jsme to prezili ve zdravi a dorazili stastne do Ubonu.

Z Ubonu jedeme na laoske hranice autobusem s jednim prestupem. Laossko- thajska hranice je v techto mistech v podstate obrovske trziste tahnouci se podel cesty. Thajska celnice je bouda, ktera vypada jako by byla nedilnou soucasti trznice. Po thajske kontrole jdeme po silnici dal a dal, az si vsimame po prave strane honosne laosske budovy. Tam hledame, hledame az nachazime to spravne okenko. Kdybychom vylozene nestali o razitko a o vymenu penez, tak bychom mohli projit hranice bez povsimnuti jakehokoliv celnika. Tak zde cestovali lide s voziky plnymi zbozi, ktere nakupovali v Thajsku a prodavali v Laosu. U okenka v pohode dostavame razitka, ale bohuzel prichazime o 50 B. Zrejme je to poplatek za inkoust.

Ve 12 hodin prekracujeme laosske hranice. Menime penize (50ti dolarovku co jsme dostali v bance neberou, byla trochu pocmarana a tak davame jinou). Dostavame dva tluste pakliky kipu. Kousek za hranicemi nachazime nadrazi, na kterem parkuje dodavka s (lavickami) do Paxse. Ta vsak vyjizdi klasicky az kdyz je plna. Vzhledem k tomu, ze tu jsou jeste jine dodavky nez ta nase a take motorkari, je docela problem tu nase auto zaplnit (a to doslova). Po hodine cekani se to vsak podari a tak znacne namackani (ja jsem byla primackla zrovna na nejakou smradlavou bezzubou pani, ktera pasovala sampony, tak ze mi je strkala pod nohy) jsme vyrazili do Paxse, kam jsme dojeli za dalsi hodinu. Autobusove nadrazi v Paxse je plac z udusane hliny, u ktereho je obrovske trziste po strechou. Rychle prochazime trzistem a mirime do centra podle mapky v Lonely. Cestou je reklama na Guest House a tak se jdeme podivat. Pokoj je zde za 80 000 kipu (asi 240 Kc), koupelna, klimatizace a TV a tak to bereme. Jsme znacne unaveni z cesty a tak se jdeme projit az po zdrimnuti.Vsude jsou motorky, mistama se stavi a opravuji najake baraky, avsak silnice nestoji za nic. V postrannich ulicich je pouze hlina a obrovske jamy plne vody. Chceme si koupit neco k veceri, ale ve stancich neni skoro nic k jidlu a kdyz je, tak to nevypada moc duveryhodne. Nakonec jsme skoncili v restauraci, ktera je tu v okoli jedina (jine jsme si nevsimli), a navic je zpocatku uplne prazdna. Po chvili k nam do stejneho podniku prisedaji Holandane – manzele se ctyrmi detmi. Nejstarsimu je tak 14 a nejmladsimu asi 5 let.

Davaji se s nami do reci. Maji stejneho pruvodce jako my. Chteji jet autobusem na Boleauvan Plateau. V pruvodci toho moc neni, oni vsak vi to same co my. Se ctyrmi detmi a bagazi – autobusem zadnej problem. Jsou v pohode.

My chvili vahame nad nabidkou restaurace, nabizeji tu totiz mimo jidla take vylety dzipem s ridicem do okoli za 55 dolaru. Pro dva nam to vsak prijde dost drahe a take ridic nam neni schopen vysvetlit, co vlastne uvidime. A tak nakonec neprijimame. Po ceste do hotelu jeste kupujeme neco k jidlu (mimo jine i nejaky druh longanu). Prohlidku chramu v blizkosti guest housu nechavame na rano.

29.8. – Paxse – Tadlo Resort

Po probuzeni snidame a pritom se divame na MTV. Kolem devate odchazime sbaleni z hotelu, s tim, ze si chceme prohlednout chram a pak jit na „nadrazi“ a zkusit se dostat do Saravanu, mesta blizko Tadlo Resortu. Tadlo Resort je misto, kde by meli byt hezke vodopady a nejaka ta dzungle. Nemame vsak o tomto miste dost informaci, hlavne kde se tam da spat, a tak jsme se rozhodli pro Saravan, kde by nejaky guest house mel byt.

Chram je docela pekny. Trziste je zajimava zkusenost. Da se tu sehnat prakticky vsechno (krome obleceni to, co se nesezene u nas). Cerstve ryby, jeste zive zaby svazane za nozicku, ovoce, zelenina, bagety plnene travou a polite nejakou polevkou, ruzne vyrobky, obleceni (vyrobene v Cine) apod.

Na nadrazi se ptame na autobus nebo auto do Saravanu. Parkrat nas ruzne odkazuji, cemuz vubec nerozumime a nakonec nas posadi do tuk-tuku. Sedame si tedy a za deset minut nas vyhazuji za mestem ve skoro vesnici na jinem nadrazi. V tu chvili jsme pochopili, ze nas dovezli teprve na misto, odkud jede autobus do Saravanu. Ten zahy nachazime a sedame si na zadni sedadla vedle mlade holandske dvojice. Pod batohy, ktere si pokladame na plosinku pred sebe se krouti neco v jutovem pytli! Holandane upozornuji, pozor, opatrne, tam je neco ziveho!

Od Holandanu si pujcujeme LP – Laos. V pruvodci uvadeji nekolik guest housu, ktere v Tadlo Resortu jsou, a tak protoze autobus do Saravanu prave pres odbocku do Tadlo Resortu jede, rozhodujeme vystoupit driv a zkusit to.

Cesta autobusem je cim dal, tim zajimavejsi. Projizdime vesnicemi s domy na kulech, ve kterych jsou cesty z udusane hliny a obklopuje je polodzungle, bananovniky apod.

Odbocka do Tadla je prave v jedne z nich a tak ji prochazime a jdeme podle sipek az na misto. Cestou vidime opet domy na kulech, mezi nimi palmy, zvirata – kravy, buvoly, prasata, deti, traktory, louze atd. Zamirime k Saise guest housu a uz z dalky vidime vodopady. Jsou moc pekne, okolo je husty prales, neni to zadna silena turisticka atrakce s chodnicky a nalakovanymi zabradlicky. Ubytuji nas v bungalovu s koupelnou, moskytierami a ventilatorem za 50 tis. kipu. Po chvili oddychu si jdeme prohlednout dalsi vodopady, ktere maji byt proti proudu reky. Vlada se jde projit po cesticce kousek do pralesa a vidi kvety krasnych rostlin, cizopasniky na stromech, liany a taky kudlanky mezi listy na stromech. Druhe vodopady jsou zda se jeste vetsi. Bohuzel vsak jdou spatne fotit pres vetve a ruznou jinou vegetaci, ktera se sklani nad reku. Kousek pod nami je nejaky vylidneny barak, mozna drivejsi hotel, jinak je v okoli jen dzungle a v dali hory.

Vecer si varime cesnecku a caj (pujcili jsme si tu konvici) a objednavame si na druhy den pruvodce po okoli (10ti km vylet za zdejsimi domorodymi kmeny).

30.8. – Tadlo Resort – Champasak

Na rano jsme meli naplanovany trek do nekterych laosskych vesnic pobliz „Tadla“. V domluvenou sedmou hodinu jsme v plastenkach, protoze docela slusne prselo, byli nastoupeni pred restauraci, kde bydlel pruvodce. Trek mel trvat 4 hodiny a my jsme jeste meli na odpoledne naplanovanou cestu do Champasaku (pres Paxse).

V restauraci byl pouze syn pruvodce, ktery rikal, ze by se melo pockat, az prestane prset, pak ze bude cesta lepsi. My jsme vsak potrebovali odpoledne odjet a tak jsme se smluvili na cekani do 8 hodin, ze si zatim dame snidani. Ke stolu pak prisel pruvodce – starsi muz, a ten rikal, ze cesty v lese jsou spatne, kdyz prsi, a ze by bylo lepsi cely trek zrusit. Byli jsme zklamani, ale co se da delat. Pojedeme tedy drivejsim busem do Paxse a pak do Champasaku.

Cestu do Paxse, pri niz jsme sedeli na patyzonech, jsme absolvovali se 3 Francouzi (2 kluky a 1 holkou).

Do Champasaku jsme pak pro zmenu jeli asi na 40 pytlech ryze, silene nasardinkovani mezi spoustou zeleniny a vseho jineho mozneho.

Tech 40 km cesty trvalo asi 4 hodiny, z cehoz jsme 2 – 2,5 hodiny stravili preplavovanim pres Mekong (hlavne tedy cekanim na privoz a pristavanim v Champasaku). Protoze pri prepluti jiz bylo kolem 16 hodin, rozhodli jsme se, ze si zaplatime tuk-tuk, aby nas svezl jeste dnes k chramu Wat Phu a pote do nejakeho guest housu. V 16:15 jsme k chramu dorazili (v 16:30 udajne zavirali; vstupne 5 000 kipu. Zezdola se nam areal zdal maly, byly videt pouze zriceniny 2 chramu, ale jak jsme sli, narazili jsme na kolonadu (byvalou, ktera vedla k vysokemu schodisti vytesanemu ve svahu, na okrajich s terasami (?na pestovani ryze?). Stoupali jsme vys a vys, po ceste byl Buddha s destnikem, az jsme vystoupali uplne nahoru, kde byla buddhisticka „kaple“ s dvema oblecenymi B. a za ni byl pramen ricky tesne pod obrovskou skalou. Bylo to tu moc pekne, krasny rozhled do krajiny a na Mekong s jeho nivou (udolim). Pripominalo nam to Eufrat v Dure Europos (vychodni Syrie).

Pak jsme sestoupili dolu, prohledli si jeden ze dvou chramu a jeli se stejnym ridicem (40 tis. kipu) do guest housu.

Najit ten spravny GH bylo trochu horsi nez prohlidka champasackeho chramu! Ridic nas vysadil u jednoho spatne oznaceneho, ale zvenku pohledneho hostelu. Kdyz jsme se vsak ptali na pokoj, jenom se ozvalo „FULL“. Zkusili jsme tedy lepe oznaceny, ale tam meli primo ceduli s napisem „GUEST HOUSE IS FULL“. Z obavami jsme tedy zkusili treti GH, ktery vypadal nejvic zanedbane, tam prece volno mit musi! Majitel vstal od TV a jal se nam ukazat ne moc ciste pokoje. V jednom byla na stene dokonce jesterka. Zeptala jsem se tedy na pokoj bez zviratek. Ukazali nam tedy pokoj lepsi, pry za 20 tis. kipu, tak to bereme. Vecer si v hotelove restauraci davame konecne teple jidlo – Vlada zeleninovou polevku – velkou misu a ja ryzi se zeleninou a kuretem (pry). Ryze a zeleniny bylo moc, takze moji porci Vlada dojedl. Kure nic moc.

V restauraci je s nami vic turistu a tak se ptame na moznost prechodu laossko-kambodzske hranice. Francouzska rodinka rika, ze s tim zkusenosti nema, mysli si s ostatnimi, ze je prechod pro cizince uzavreny. Pak se davame do reci s jednou mladou Australankou, ktera si prisedla pozdeji. Rikala, ze prave z Kambodzi prijela, ze je to v pohode. Doslova nas nadchla jeji veta: „I love Kambodia“. Radi nam jet rovnou do Stung Trengu, kde bychom meli prespat. Nejlepsi je to pry lodi. Dekujeme za rady, platime a jdeme spat.

31. 8. – Champasak – Stung Treng

Rano vstavame v 6 a vyrazime pesky k privozu. Nasedame na truck, ktery nas za 5 tis. kipu/os. prevazi do na hlavni silnici mezi Paxse a hranice. Stopujeme zcela zaplneny autobus, do ktereho nas nacpou tak, ze sedim na jeste sice sedatku, ale nohy mam v kosiku se zeleninou. Katka je na tom podobne. Cesta se ale da vydrzet. Nakonec se ukazalo, ze autobus jede do ?Muanh Khungu?, tzn. ze odbocuje z hlavni silnice doprava, my tam ale nepotrebujeme. Pred privozem na jeden z „mekongskych“ ostrovu vystupujeme a pesky se vracime na hlavni. Cestou se koukame po okoli, je hezke, klid, ryzova policka, my jdeme z baglama po rozpaleny silnici a kdyz nahodou jeden mistni projizdi na kole okolo, malem z neho spadne, kdyz nas vidi. Opravdu v tomto miste asi cizinci pesky nechodi, mozna vlastne ani mistni. Maji vetsinou motorky nebo alespon kola. Dochazime na krizovatku s hlavni silnici, a tam se ptame posedavajicich mistnich. Dozvidame se, ze autobus na hranice jede az ve dve hodiny. Skoro nic tu nejezdi, jen obcas motorka, a kupodivu tak jednou za dvacet minut moderni terenni auto. Zjistujeme, ze ztracime tak asi dve hodiny oproti nasemu planu, a ze mame nejaky zmatek v penezich, tedy ze jich mame malo. Pres rady mistnich jede ve ctvrt autobus. Jestli jede na hranice a kam vlastne jede se nedovidame, ale zastavil nam a jede na jih, coz se nam hodi a tak nasedame.

Cestou potkavame pick-up, a „spolucestujici“ nas upozornuje, ze jede do „Cambodia“. Presedame na auto a skutecne po znacne chvili trmaceni se po zdejsich vesnickach dorazime na hranice. Ridic si rika o 10 tis. kipu za osobu, coz je asi moc, ale my jsme radi, ze dorazime k hranicim vcas (kolem treti), ve ctyri se totiz zavira prechod na kambodzske strane, a tak platime a odchazime.

Po chvilce vidime drevenou budku. Z druhe vyleza zrejme celnik a oblekajic si kosili si seda do te prvni. Po uniforme nebo necem jinem podobnem ani pamatky. Urednik vytahuje sesit, kam si nas zapisuje. Co si stacime vsimnout, tak dnes jsme tu druzi cizinci, jinak prochazi denne tak 5 – 8 cizincu. Za razitko po nas chce po kazdem 5 dolaru, potvrzeni samozrejme nedava. Jdeme dal ke brehu Mekongu a ptame se na kambodzskou celnici. Vsichni nam rikaji, ze se musime nechat prevezt na druhou stranu reky. Nakonec se dozvidame, ze celnice je na ostrove uprostred Mekongu, z dalky je videt drevena bouda a pred ni vztycena kambodzska vlajka. V Katce to evokuje predstavy o kambodzskem ostrove hruzy, kde muci vsechny cizince, kteri tam prijedou, zvlast kdyz maji bryle (pozustatek Polpotovy hruzovlady). Ma strach.

Shanime privoz pres reku, ale vsichni nas odkazuji na jednoho, ktery nas uhani, i kdyz sami maji lode. Ten chce 50 dolaru za cestu az do Stung Trengu – samozrejme pres kambodzskou kontrolu. Vysmivame se mu, ale nakonec zjistujeme, ze jet s nim je nase jedina moznost, protoze je s ostatnimi asi nejak domluveny. Mozna se po dnech stridaji ve vozeni cizincu. Musi to byt pro ne slusne ryto. Navic nas tlaci cas, protoze za pul hodiny zaviraji hranice. Nakonec jsme ukecali cenu alespon na 35 dolaru (Lonely pise 30, takze docela uspech). Uzka dlouha lodka asi pro ctyri lidi nas prevazi pres reku (hranici) na ostrov k dalsimu drevenemu domecku na kulech, kde maji hranicari dokonce uniformy. Mobil, masivni hodinky (mozna zlate) nam prozrazuji, ze byt celnikem (vojakem) v Kambodzi je vynosne. Vchazime na terasku boudy, kde nas vita „bohaty“ celnik. Tam si sedame na zidle ke stolu a cekame. Celnik na nas moc nemluvi. Pak nam da papiry, ktere je treba vyplnit a nekam telefonuje vysilackou. Po vyplneni asi 5 minut cekame, pak si od nas celnik papiry spolu s pasy vezme, odnese je do vedlejsi mistnosti a za jeho neustaleho mluveni do vysilacky cekame dalsi ctvrt hodinu, nez prichazi zmena. Celnikovi prichazi na pomoc kolega, se kterym o necem horentne diskutuji. Pak si oba zavolaji Vladu do mistnosti. Rikam si proc chteji jenom Vladu a opet je tu predstava muceni, zvlaste kdyz jeden z celniku vychazi z mistnosti do vedlejsi a pri navratu za sebou privira dvere. Tak jsem se zvedla a sla Vladovi na pomoc, pripadne alibi: Musim prekladat! V tom vidim v celnikove ruce cigarety, trochu me to uklidnuje. Pro ty si prece sel do te vedlejsi mistnosti. Kdyz vsak na nas zacnou celnici mluvit, dochazi nam proc tady visime tak dlouho. Otazky pokladane lamanou anglictinou typu: „Jedete z Laosu?“ „Mate vizum?“ apod., ale take viditelne namahave nastavovani razitek s datumem nas dostaly. Zrejme na to moc zvykli nejsou, s Laosany tuto proceduru nedelaji. Nam to vsak zas az tak nevadi, prece jenom jsme klidnejsi, kdyz vidime jak jsou v uzkych pri razitkovani. Zadne muceni! Ja od rana nejedla, ted jsou ctyri, ale hlad opravdu vubec nemam. Po tech nervech to ani nejde.

Asi po 35 minutach obdrzime kazdy 3 potrebna razitka a pokracujeme lodi. Tou jedeme asi 1,5 hodiny po rozvodnenem Mekongu, vsude jsou zaplavene stromy, na brehu dzungle, ostrovy a ostruvky. Vypada to jako u nas v jiznich Cechach pri povodni. Po ceste otvirame kondenzovane mleko koupene za posledni kipy a davame ho z kokosem. Je to balzam. Vecer pristavame ve Stung Trengu. Male mestecko v severni Kambodzi, avsak na mape jedno z nejvetsich v okoli. Jeste jsme ani nevystoupili z lodi a uz se nas ujima upovidany, anglicky mluvici hotelovy nahanec. Jenom koukame, jak dobre anglicky umi, to z Laosu nezname. Ja mam docela problemy, abych ho „stihla“. Je uz vecer, a tak se nechavame odtahnout, uvidime, co z toho vyleze, odmitnout muzeme vzdycky. Predem rika, ze ma pokoj za 5 dolaru i s koupelnou (hotel Sekong). Sice v koupelne chybi umyvadlo, stejne jako u ostatnich pokoju, ale jinak to vypada docela dobre. Tak bereme. Jeste nam ten samy nahanec vysvetluje cestu do Phnomh Penhu (nikam jinam se prece nejezdi), a mluvi o cene 15 dolaru za cestu. Moc se nam to nezda, ale urcita informace to je. Vecerime v hotelove restauraci – kure s bramborem a pitim za 10 tis. rielu, ale porce je to nevalna. S jidlem a cenami to zacina vypadat blede.

Vecer se jdeme projit a pozeptat na levnejsi dopravu nez tu, kterou nam doporucili, ale zjistujeme, ze musime lodi, a to tou samou, kterou nam doporucil kluk. Cena stejna! Autobus pry nejezdi kvuli spatne silnici – je obdobi destu. Vracime se a jdeme spat. Budik davame na 5:30, abychom zkusili sehnat jeste neco levnejsiho.

http://www.ocestovani.cz/thajsko/cestopisy-374-thajsko-a-laos/3/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .