Thajsko a Kambodža 2005

Poprvé v Asii

V Asii jsem zatím ještě nebyl, když nepočítám Turecko. To je sice geograficky Asie, ale úplně jiná Asie, než kterou můžu vidět okolo Číny, Japonska, Koreje, atd. Nejvíc mně láká Japonsko, ale je prozatím natolik drahé, že jsem pokukoval po levnějších záležistostech. Nejlákavěji vyšla Kambodža s největším chrámovým komplexem Angkor Wat, Thajsko se svou kuchyní a chrámama a Laos s řekou Mekong, pohořími na severu a vůbec.

Trošku jsem otálel s rezervací letenek a tak mi nakonec na cestu zbyly jen tři týdny. Původní plán byl Thajsko, Kambodža a Laos, ale z Laosu sešlo, protože by to byla děsná honička.

Za tři týdny jsem viděl hlavní lákadla Kambodže a střední a severní Thajsko, hlavně památky a taky trošku horské kmeny na severu. Stálo mně to letenka 16500 a na místě jsem utratil asi 13000 Kč.

Odlet z Prahy

Den před mojí cestou odjížděl brácha do Sudánu a hned při první cestě na vlakové nádraží si zapoměl v autě peněženku. Říkal jsem si, toto dobře začíná, snad budu opatrnější. Letadlo mi letělo v 9 ráno a balil jsem akorát předchozí večer. Moc jsem toho nenaspal a ranním vlakem jsem se přesunul do Prahy.

Letěl jsem s ukrajinskými aerolinkami Aerosvit, které byly cenou jednoznačná varianta. Při odbavení jsem se radši zeptal, jestli si mam nechat bágl obalit igelitem, aby se neutrhaly přesky a tak, ale prý to bude v pohodě. Je to klasický tranzitní let přes Kiev, takže jsem si zavazadla vyzvedl až v Bangkoku.

Do Kieva to trvalo 2 hodiny Boeingem 737. Nějak mi nevyhovoval ten vzduch v letadle, přišel mi hodně suchý. Kvalita služeb, letušky, všechno je srovnatelné s jinými společnostmi. Akorát se mluví hodně ukrajinsky, i když anglicky taky rozumí. K jídlu dávají těžké kovové příbory, holt asi historický přežitek z dob minulých. Start byl velmi kolmý, jak mají piloti z Ruska a podobných zemí ve zvyku a přistávání též zajímavé. Letadlo se drželo dlouho nízko nad zemí a mohl jsem si dostatečně podrobně prohlédnout místní lesy a pole a kdyby tam byly nějaké ovocné stromy, tak jsem si mohl natrhat plody a zpestřit si jídelníček.

Kiev je velmi malé letiště, ale má své kouzlo. Když letadlo jelo po ploše, doprovázel nás Kamaz s nápisem v azbuce a vyvedený v červené a bílé barvě, až na mně dýchla ruská atmosféra. Holkám za mnou se to taky líbilo, protože říkaly, že budou fotit jako o život, a začnou hned u toho auta protože je fakt boží..

V letištní hale je akorát jeden velkej obchod s parfémama a podobnýma věcma a irská hospoda, jinak prakticky nic. Asi se předpokládá, že se tam všichni zboří hned po příletu a víc nebudou potřebovat. Trošku mi dělalo problém pochopit jejich organizaci pasanžérů, protože cedule tranzit passengers vedla tak akorát do takové haly v suterénu, kde se čekalo stejně, jako nahoře v hale, akorát tam oproti té hale nebylo vůbec nic. Takže tohle dělení jsem nepochopil tak rychle. U hajzlů tam byla výstavní pani. Prostorově výrazná v modročerveném úboru (skoro jak monterky), peroxidová trvalá a silný makeup. Seděla na židli za obrovským dřevěným stolem, na kterém nebylo vůbec nic, jenom tam měla položené ruce dlaněmi na desce a zírala před sebe. Vedle ní po obou stranách vchody na záchod. Nestihl jsem to vyfotit, ale vypadalo to skvěle.

Do Bangkoku se letělo Boeingem 767. Je trošku komfortnější, ale stejně těch 9 hodin, mno, byl jsem rád, když to bylo za mnou.

Kapitola 2. Den 2 (16. srpna)

First time in Bangkok

Přiletěl jsem ve 4 ráno a plahočil se poloprázdnýma dlouhýma chodbama letiště. Mají ho pěkné, všechno funguje a lidi se fakt usmívají. Šel jsem najít autobusovou zastávku, ale nějak se mi nedařilo. Tak jsem se zkoušel ptát, ale odkazovali mně na airport bus a já jsem chtěl normální MHD. Nakonec jsem se doptal přes informace a další lidi. Občas poradí i když neví na co se ptám a tak mi chvíli trvalo, než jsem nabral správný kurz. Musí se z příletové haly doprava asi 200m směrem k silnici, kde jezdí hodně aut, ale nepřecházet jí nadchodem. Nastoupil jsem do červené 59 a byl jsem vykázán, protože jsem měl bágl. Tak jsem čekal na modrou, ale ta nejela. Správná volba byla žlutá :-). Vlastně šlo jen o to vzít jakoukouliv klimatizovanou 59tku, tam se s báglem může. Průvodčí jsem poprosil, ať mi řekne, až budem u Khao San Road (nejvíc lidí se ubytovává tady, je to blízko ke všemu a člověk nemusí dlouho hledat ubytko, i když to podle toho vypadá). Dneska bych se neptal a číhal, až pojedem kolem Democracy monumentu, i když okénka nejsou zrovna vysoko a musel jsem se krčit, abych vůbec viděl ven. Monument jsou takový žlutý sloupy nebo květy ze země, docela velké. To je na kruháči, ten se objede a jste tam. Sednul jsem si opodál na kamenné schody a začal hledat v průvodci, kam dál. Hned tu byl kluk a jestli hledám Khao San. Tak mi ho ukázal, ja jsem poděkoval a našel si Central guesthouse, protože KSR je dost rušná záležitost.

Pokoj jsem měl za 100B, pohoda. Akorát je takový hodně malý a nezáří čistotou, ačkoliv špinavý také není, je tam větrák a zásuvka do elektriky. Sprcha je společná a je tam celkem asi na třech místech.

Protože jsem byl dost unaven, spal jsem. Vzbudil jsem se asi ve dvě odpoledne a vydal se na průzkum. Bydlel jsem nedaleko Královského paláce a dalších chrámů, ale čas byl pokročilý a jsem mrknul do průvodce, kde mají otevřeno. Vyšel mi rozumně Wat Arun, který je na druhém břehu řeky a prohlídka se nezdá být náročná. Vyšel jsem teda na západní křižovatku, kde jsem při čekání na přechodu potkal jednoho studenta. Ten se zajímal, kam mám namířeno a v mapě mi ukazoval, kam bych se měl podívat. Nejspíš tout, ale než z toho něco bylo, udělalo se mi nějak nevolno a tak jsem se omluvil a šel na hotel. Asi jsem nenaspal dost a letadlo se na mně stále ještě projevovalo. Po hodince a půl jsem to zkusil znovu. Šel jsem parkem u paláce a nějaká ženská tam sypala ptákům. Když mně zmerčila, začala mi vnucovat nějakej zob, že mam taky krmit. Thai way, říkala, ale vnucovala se poměrně silně a když jsem nenastavoval ruce, snažila se mi pytlík s krmením postavit na hřbet rukou, na ramena, a ve výsledku to bylo všude po zemi. Vzpoměl jsem si, že jsem kdesi četl, že je to klasická praktika. Člověk začne krmit a už po něm chtějí peníze za krmení. Tak jsem balíček, kterej na mně postavila, protože přecijenom moje postava vykazuje nějaké plošky, kde to drželo, s omluvou položil na lavičku a šel. Ženská byla pochopitelně nerada, ale co je todleto za způsoby!

Byl jsem blízko řeky a tak jsem začal hledat přívoz. Asi na mně bylo vidět, že hledám a toho využil jeden rádoby pomocník. Začal mi tlačit do hlavy, že Wat Arun je zavřenej, že jsou tam prý ceremonie a už mi sháněl tuktuka. Tuktuk je taková motorizovaná tříkolka se střechou. Je to strakatý, rychlejší než auto na kratší vzdálenosti a je to oblíbený turistický prostředek. Leč srovnatelný s cenou taxíku, která pro našince není až zas tak úplně zadarmo. Běžná cena za tuktuk je 40-80B. Tady mi chlápek vyjednával tuktuka za 20 (podvod) s projížďkou po více chrámech. Prý jsou otevřené jenom dneska a podobné povídačky. Vymluvil jsem se mu a našel přívoz, který mě za 3B dovezl do Arunu.

Touti jsou tady mnohem méně vtíraví, než v arabských zemích. Dá se s nima nechá povídat, nejsou naštvaní, když si člověk stojí za svým a pokud to logicky vysvětlí, velmi rychle pochopí a dál netlačí. Někdy je zábava sledovat, jak se snaží a otevřeně jim to komentovat a upozorňovat, že to je moc levné, a že to určitě zahrnuje návštěvu nějakých neplánovaných kšeftů kvůli provizi ze zákazníka a nabádat je, aby to neodkrývali tak okatě a nechali si něco na potom.

Na druhém řeky jsem byl prakticky ihned po výstupu v areálu chrámu Arun. Je postaven v kmérském stylu a tvoří ho taková věžička s pár chrámy okolo. Před tím děti hráli fotbal, dospělí dělali piknik a do toho pobíhali psi. Možná uvnitř se lidé musí chovat slušně, být správně oblečení, ale před chrámem je to místo odpočinku a zábavy. Vlastně je to moc pěkné místo, plné zeleně a ta dominanta v pozadí, nádhera.

Ve watech (chrámech) jsou vesměs podobné věci, přesto všechny krásné a ne vždy stejné. Často v areálu bývá dobře udržovaná zajímavá zeleň, různé bonsaje, skalky, skalky se sochama buďto stojícíma nebo vyjadřujícími nějakou akci. Některé jsou legrační, poulí oči, někdy jsou to zvířata a někdy dokonce i s mládětem.

Měl jsem ještě čas a chrámy se mi líbily a tak jsem zaplul do Wat Pho. Dle mého asi nejkrásnější Wat v Bangkoku (zároveň je nejstarší). Vstupné dvacka, pohoda a je tam toho moc k vidění. Mám pocit, že tu dříve zavírali dřív, aby se mniši mohli modlit. Teď je to otevřené, i když jsou tu mniši, což jsem zjistil víceméně náhodou a tak jsem si tam s nima rovnou sedl a nechal se unášet monotonní litanií motliteb. Byl to úchvatný zažitek. Mniši sedí na vyvýšeném podloží, které je pro ně vyhrazeno a touristi se marně snaží zkroutit nohy pod sebe vedle na červeném koberci. Musí se tam sedět a nohy nesmí mířit dopředu. Takže se sedí bokem a nohy jsou skrčené nebo ti gumovější mohou zaujmout rovnou lotosovou pozici.

Kromě mnichů je tam nedaleko i ležící Buddha, který je velký a špatně se dostává do foťáku. Wat skýtá také hodně míst k odpočinku a kdo se nechce dívat nahoru nebo se mu z toho zlata kolem točí hlava, může zanechat oči na malých modelech jakýchsi skal, na kterých jsou v různých pozicích tančící sochy.

Už se udělal večer, tak jsem si sehnal na ulici něco na zub a šel do Čínského města. Trošku jsem bloudil a můj orientační smysl mě nezradil. Měl jsem podle mapy přejít vodní kanál a místo toho jsem přešel řeku. Ono mi to teda přišlo divné, že ten kanál je dost velkej. Ale viděl jsem tam alespoň nádhodného motocyklistu, který se jen tak zastavil a hodil nohy na rantl od mostu, zatímco stále seděl na motorce, vytáhl z kapsy pytlík se svačinou a piánko začal jíst. To mně rozptýlilo a do mapy jsem se koukl až později. Když jsem našel ulici, ve které jsem se nacházel a byla na druhé straně řeky, docela ve mně hrklo. Alespoň se tam dá nakupovat bez přirážky oproti více turistickým destinacím. Tam vodu koupíte za 20B, kdežto normálně stojí 12-13B. To mluvíme o 1,5L a když si koupíte místní plastové balení 1L, tak to vyjde na 5-6B, ale trošku to zapáchá tím plastem. Báth je pro informaci cca 6Kč.

Do Čínského města jsem se nakonec dostal a zapůsobilo na mě. Hodně svítících neónů, čínských nápisu, nočního života, trhy v ulicích plné lidí, do toho se dělá jídlo, kouří se z toho, voní to. Moc se mi to líbilo. Nazpět jsem jel z vlakového nádraží, kam jsem došel. Nejdřív jsem tam ale navštívil TAT, turistickou autoritu, kde jsem se snažil sehnat mapu autobusové dopravy po Bangkoku, ale vyfasoval jsem akorát mapu města. Taky se zajímali, kam chci dál a když se dozvěděli, že Kambodža, hned mi začali nabízet lístek za cca 600B. TAT ale lístky prodávat nemá a já jsem chtěl okusit klasickou státní dopravu a taxík v Kambodže. Ne s nějakej bus, kterej bude tvrdnout hodiny na hranicích nebo v restauracích u cesty a ještě budu někomu mastit kapsu.

Naproti TATu jsem počkal na bus. Je to prakticky hned za levým rohem po výstupu z nádraží a neoficiálně se tam dá stopnout bus který jede do Banglampu (oblast okolo Khao San, tam bydlí 99% turistů). 53jka není klimatizovaná, takže je to takový starší autobus, mnohdy bez okének a s motorem, kterej děsně řve. Řidič navíc často roštuje plyn, než tam zařadí další rychlost a tak to má své kouzlo. Musím říct, že když nebylo moc nacpáno, jezdil jsem těmito busy raději, než s klimatizací. Připomínalo mi to egyptské vládní busy, akorát se nenastupovalo a nevystupovalo za jízdy. (Roštování je trošku vidět na videu v galerii)

Nechal jsem si od průvodčí poradit, kde mám vystoupit. Průvočí mají uniformu a takovej otvírací kovovej váleček s penězma a jízdenkama, kterým pořád chřestí. Chodí po busu a prodávají jízdenky. V červených neklimatizovaných busech to stojí 6B a v klimatizovaných 10-28, podle toho, kam člověk jede. To musí oznámit při nákupu jízdenky u průvodčí. V červeném buse to stojí všude 6 a tak je možné si připravit peníze dopředu, aby to člověk nemusel lovit v kapse. Červené busy bývají totiž dost plné.

53jka jede kolem Wat Pho a Královského paláce. V noci je to krásně nasvícené a tak kolem deváté je bus poloprázdný. Je to docela hezká projížďka a plánoval jsem, že to při příští příležitosti natočím.

Kapitola 3. Den 3 (17. srpna)

Ambasáda Kambodža

Ráno jsem si dal za úkol sehnat vízum do Kambodžy. Ambasáda je na jihovýchodě poblíž ulice Silom u Lumphini parku. Nejrozumnější mi přišlo vzít si říční taxi a tak jsem poblíž Khao Sanu našel přívoz přes řeku. Říční taxi tu jezdí ve třech exemplářích. Žluté je nejrychlejší a staví jen někde, oranžové staví víc a též je dost rychlé a bílé je obyčejné a staví úplně všude. Přesto je pořád rychlejší, než zácpa v centru. Žluté a oranžové „expresy“ mají na sobě žlutou nebo oranžovou vlajku. Vlajka je též na nástupištích (pier), kde lodi staví. Bílá linka nemá žádnou vlajku, jen thajskou, ale vzhled lodi je podobný a počet nastupujících také nenechá nikoho na pochybách, že jde o hromadnou dopravu. V lodi chodí průvočí stejně jako v autobusech, akorát to s nima více hází. O jízdné se hlásí sami cestující a je to samozřejmost, kterou se nikdo nesnaží nijak obchízet. Pohybuje okolo 10-15B a je třeba říct destinaci, protože mají několik pásem, které určují cenu.

Přistál jsem u mostu na centrálním stanovišti zvaném Sathorn. Odtud je ambasáda jen pár zastávek nadzemní dráhou BTS. Za mince v automatu ve stanici se koupí lístek do cílové destinace, protáhne se turniketem a už se jede. Vlak je velmi tichý a klimatizovaný. Škoda, že jsou okénka polepena reklamou a folií proti slunci, jinak by tam byla dobrá vyhlídka.

Na kambodžské ambasádě chtěli dvě fotky a dvě kopie pasu. Fotky jsem měl, ale kopie nikoliv. Naštěstí měli vylepenou mapku načmáranou fixem, která ukazovala možnost kopírovaní v nedaleké bance na Silom rd. Snažil jsem se to vštípit do paměti, ale zapoměl jsem to hned, jakmile jsem opustil ambasádu. Naštěstí vím, kde je Silom rd. a po trošce hledání jsem našel i nějakou banku, kde kopírovali. Do večera nebo do druhého dne vízum stojí $25, jinak je to později za $20. Pohoda. U ambasády jsem si dal jídlo ve stánku. Jsou to takové pultíky, jako mají u nás s kopečkovou zmrzlinou, akorát tady mají v těch vanách různé omáčky, masa a vůbec věci, co nedokážu pojmenovat. Člověk si ukáže, oni mu to nandají na talíř, dají k tomu rýži a je to. Často se k tomu nechá koupit pití, které ve většině případů servírují s ledem a brčkem. Jídlo docela dost pálilo, až se mi štíral mozek, ale obecně to není až zas tak silné. Kupodivu to pálení není tolik založené na papričkách, jako například v Rumunsku, kde jsem si dal polívku s zakousnul přiloženou papričku, rána, a sbíral jsem se z pod stolu, hluchej, slepej a teklo ze mně, jak kdybych vyšel ze sprchy.

Zatímco jsem se tam potil, přisedl člověk, kývl a jedli jsme. Anglicky moc neuměl, ale pár slov jsme prohodili. Tady se jí společně a pokud jí člověk sám, považují to za divné. U zápaďanů ale považují za divné skoro všechno, takže mi to bylo jedno a neměl jsem žádný pocit nepatřičnosti.

Poledne jsem strávil v nedalekém parku Lumphini. Je tam krásný výhled na Silom, moderní výškové budovy a kontrastuje to s poklidnou zelení parku. Nachází se tu také hodně vody a ostrůvek, na který se jde přes most a v okolí jsou varani. Hodně lidí tu tráví čas piknikem nebo poleháváním po lavičkách a stolech. Všudypřítomní psi to nejspíš také zmáhá a tak polehávají také a většinou i bez majitelů. Prostě člověk jde okolo stolu a tam leží pes uprostřed rozvalenej, ještě že nemá sluneční brejle, jinak bych snad utíkal. Sedl jsem si tak na lavičku, psal deník a postupně to na mně nějak přišlo také a tak jsem se natáhl. Není sem slyšet ruch města, občas něco šplouchne ve vodě, krásně se tu spí (usnul jsem poměrně tvrdě).

Cestou nazpět k řece jsem šel pěšky. U stánku na Silom rd. jsem viděl něco s čajem, tak že si ho dám. Paní tam měla akorát iced tea v boxu a to nebylo ono. Hlavní náplň její práce byla nějaké čepované kafe a tak po chvíli našla řešení a dostal jsem zelený čaj s kafem v kelímku s brčkem a ledem. Vynikající. Zatímco mi to tam připravovala, tak mně zároveň zpracovávali lidi z místního masážního salónu. Masáž je skoro na každém rohu, není zrovna levná a tak jsem si ji plánoval dát až na závěr pobytu, až budu víc rozlámanej.

Lodí jsem se dopravil ke Královskému paláci, kde se se mnou dal do řeči člověk a povídal, že mají jen do třech a že už tam nemá cenu jít. Po chvíli mi už zastavoval tuktuka, který se nedal tak rychle odradit a souhlasil dokonce i s cenou 5B. Samozřejmě scam. U vchodu mají sice napsáno, že mají otevřeno do 15:30, ale na přepážce mi řekli 16:30. Většina památek tu má otevřeno o něco déle, než píše průvodce (LP). Chrámy u paláce jsou mnohem barevnější a vyzdobenější a větší než sousední Wat Pho, ale stojí také 250B místo 20B. Nejdřív jsem si říkal, že to za to nestojí, ale vstupenka platí i do rezidence Vimanmek a dalších sálů v parku Dusit a na expozici korunovačních klenotů, a tak to není úplně špatné.

V Královském paláci se mi nejvíc líbily kresby na zdi, která areál obklopuje. Je tam zobrazen příběh z historie, který zahrnuje, panovníky, bitvy, ale jsou tam taky velké postavy „bohů“, které pocházejí nejspíš z indické Ramajány. Chrámy jsou úchvatné, velké a zdobení takové, že by se za to nemusel stydět žádný národ na světě. Vlastní Královský palác je také zajímavý, ale byl v rekonstrukci a tak jsem se kochal krásně sestříhanýma stromama před ním. Postávali tam školáci a dělali anketu s turistama. Mně odchytili také a tak jsem si je na oplátku také trošku vyzpovídal. Jestli mi dobře rozuměli a já jim, tak mají prázdniny jen jeden týden. Docela málo.

Od paláce jsem si to hasil do nedalekého Wat Ratchabophit, který je zadarmo, moc turistů tam není a děti tam hrají fotbal, pinčes a podobně. Vůbec jsou chrámy častým místem sportovních aktivit školáků. Pokračoval jsem načatým směrem a dorazil na náměstí s gilotinou, kde se dá dobře posedět a kochat se výhledem. Za gilotinou je Wat Saket, který je moc pěkný a opět školáci, tentokrát tam nacvičovali nějaké hudební představení. Hráli na trubky, šermovali vlajkama a vůbec. Okolo watu je krásně vyleštěná dlažba, která se leskne a tak to tam vypadá efektně. Na mně se leskla docela dost a tak jsem se po jistotu vyfotil, abych si ověřil, jestli mně za dnešek moc nesesmahlo. Vůbec okolo chrámů je většinou kamenná podlaha, krásně rozpálená sluncem, chrámy převážně ze dřeva, do toho vonné tyčinky a klid – kdyby něco takového bylo u nás, vůbec bych se nebránil.

Po tomto watu jsem dobloudil do ubytování a po cestě si kupoval dobroty. Voda se dá koupit mimo exponovaná místa za 6 a je to dokonce napsané na láhvi, takže když někdo bude chtít víc, nic nedostane, protože jsem se naučil to označení finanční hodnoty a teď už mně nikdo nedostane. Už umím trošku po jejich, ale když řeknou cenu, tak jim zatím moc nerozumim. Musim to ještě natrénovat.

Koupil jsem si chobotnici na špejli. Je taková gumová, ale dávají k ní kořeněný sós do igelitovýho sáčku a to celé ještě do novin, tak si to člověk může namáčet a pochutnávat si. Když jsem se toho nabažil, šel jsem prozkoumávat okolí. Ztratil jsem se samozřejmě, ale našel jsem prima místo u řeky severně od bydlení, kde je jakási pevnost, která je v noci nasvícená, okolo lavičky a v pozadí chrám. I večer jsou tam porůznu lidi, jedni tancují u magneťáku, zkoušejí různé kreace, druzí zpívají u řeky a jediný hudební nástroj, který používají, je cinkot klíčema o zábradlí a nutno podotknout, že jim to šlo výborně. Nijak neřvali, bylo to hodně tiché, ale krásné a pohodové a tak jsem to opodál poslouchal, zatímco jsem se snažil vyfotit řeku a nasvícený most. Už se trošku připozdilo a tak jsem mířil na hotel a cestou kupoval různý manga, ananasy a vůbec. Dostal jsem se přibližně do míst, kde mi včera zastavila 53ka a tou samou odbočkou jsem se dostal na turistickou ulici a tentokráte jsem to vzal doleva, abych se neztratil. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se objevil v těch samých ulicích, co jsem předtím kupoval to ovoce. Tak jsem absolvoval další kolečko přes pevnost, turistickou ulici a tentokrát jsem si opakoval jak malé děcko, že mám řeku za zády nebo po levé ruce a hle, neztratil jsem se a došel až na hotel. Cestou jsem šel skrz Khao San Road (KSR) a musím říct, že to byl zážitek. Zítra si musím vzít foťák a pokud možno udělat videozáznam, protože KSR je naprosto jiná ulice, než všechny jiné v Bangkoku.

Kapitola 4. Den 4 (18. srpna)

Ambasáda a Dusit Park

Ráno jsem pochopitelně zaspal a na ambasádu jsem se dopravil lodí a BST nadzemkou, protože to bylo nejrychlejší. Po vyzvednutí dokladů jsem měl volné odpoledne a tak jsem naplánoval Dusit park. Řekl jsem si, že nejlepší bude vzít bus 77, jedoucí k Victory monument a pak něco chytnu. Jenže bus nejel a nejel. Tak jsem šel směrem na Silom a v té chvíli bus jel. Ale co. Vedle Silomu jsem vzal 47čku a nechal se vyhodit na Ratchadamnoen. Marně jsem hledal bus nahoru do Dusitu a tak jsem šel pěšky. Potkal jsem touta a pak ještě jednoho děsně vysmátýho Thajce, který mi poradil, jak jít dál. Nakonec jsem se ptal i policistů a bavil se, když jsem jim dal mapu a oni tam nemohli najít ani sami sebe. Asi byla málo podrobná, nebo prostě používají jiné mapy. Nakonec jsem tam dobloudil a ani jsem si nemusel kupovat lístek. Běžně stojí 150, ale protože jsem měl „čerstvý“ lístek do velkého paláce, tak jsem měl vstup zdarma. Času nebylo nazbyt a tak jsem šel okupovat hned hlavní atrakci – palác Vimanmek.

Palác je celý z teakového dřeva a slouží jako královská rezidence. Ve skutečnosti je to ale turistická aktrakce, kde král vystavuje na odiv různé věci, pokoje, dary a taky se tam tančí tradiční thajský tanec. A pochopitelně se nesmí fotit, což jedna turistka porušila a tvrdě po ní šla ostraha – ovšem na rozdíl od nás s laskavostí a bez záporných emocí. V paláci se musí bez bot (ty se uloží dole do zamykacích skřínek za deposit) a menší skupinku si vždy vezme na starost průvodce. Při prohlídce paláce se dokonce průvodcí střídají na různé sekce a hovoří srozumitelnou angličtinou. Takže co je tam k vidění. Vyzdobené pokoje, ke každému se váže pár slov průvodce, dary – zejména z anglie, ale i české sklo tam má své zastoupení. Celkově to ukazuje, jak je thajskej král boží a kolik má kamarádu v zahraničí. Ke králi tady mají obrovskou úctu. Dokonce když průvodce kyne na turisty, aby ho následovali po schodech do horního patra paláce, poprosí je nejprve o to, aby se uklonili schodům se sepjatýma rukama, protože tudy kráčí král. Turisti pochopitelně postávali a v duchu si říkali, jestli to průvodce myslí vážně, že se my, amíci, frantící, ..ící máme klanět nějakým schodům, ale průvodce se usmíval a kynul, ať si to vyzkoušíme. Jako v každém davovém chování stačí jeden k prolomení bariéry a když se našel, poklonili jsme se a šli nahoru. Nejen pokoje, ale i chodby jsou krásne, koberce, dřevo, atmosféra a také tanec, který se odehrával na prostranství lemovaném schody obsazené turisty. Bohužel jsem neměli moc času na kochání a pokračovali jsme dále. Na tanec je tam nejspíš jiný vchod, jako na samostatnou atrakci.

Vedle paláce je zahrada a také rozmanité vodní příkopy s tradičními stavbami. Vše v teakovém stylu a je to velice krásné. Kromě paláce ale Dusit park nabízí víc. Zoologická, park a je tam také trunní sál. Tam jsem se také podíval a užasl, jak velkou budovu postavili kvůli jedné malé zlaté židli, na které usedne král a okolo něj se shromáždí různí vlivní lidé a asi také možná mniši, aby se zúčastnili ceremonie. Kromě spousty prostoru, které sál nabízí, má rozhodně zajímavý strop. Zdobí ho množství kreseb s motivy thajské historie a stojí to za shlédnutí. Zajímavé jsou také stromy, které nejsou jen u této židle, ale v různých chrámech. Jsou ze zlata nebo stříbra a mají listy jednotlivě zavěšené jako přívěšky na větvích. Jako všude jinde, nesmí se tam fotit.

Zlatá hora

Vrátil jsem se zpět do centra. Tentorkáte busem 56. Jezdí často a bylo krásně vidět, jak využívá vyhrazený pruh, aby se vyhnul zácpám. Navíc jsem si užíval rachot motoru, hrkavé řazení a nervozní plynování řidiče. Stalo se to pro mně pomalu návykovým zážitkem jezdit v tomto typu hromadného dopravního prostředku. Vysadil jsem se na kruháči nedaleko Democracy monumentu a došoural se za jedním mnichem do chrámu, který se nazývá Zlatá hora. Mnich zvolil nedokumentovanou cestu zadní brankou, která mně zavedla na patřičné schodiště, akorát v protisměru. Tak jsem v protisměru vystoupal až nahoru, kde jsem našel krytou vyhlídku na BKK, v jejíž centru byla socha Buddhy. Návštěvnický příspěvek se vybíral formou samoobsluhy a odráželo se to i na ceně, která činila pouhých 10B. Aby to člověku nepřišlo líto, byl zbytek prostoru využit možnostmi zakoupení různých nápojů, publikací a takových těch věcí, co by člověk obvykle čekal, že turisti budou kupovat. Dolů jsem šel také v protisměru, abych náhodou o nic nepřišel. Mají o důvtipně udělané. Okolo „hory“ se točí schody, přičemž jedny vedou nahoru a druhé dolu. Je tam pro jistotu velká šipka, kterou nelze přehlédnout, leda že by člověk celou dobu pozoroval ptactvo. Schody jsou vyřešené, jako když se plete vánočka. Točí se kolem hory tak, že si nepřekáží. Když se pak návštěvník kouká z vršku, vidí střídavě úroveň schodiště, která vede nahoru a pod tím, která vede dolů a tak pořád dál a dál. Fikané.

China town

Trošku mi po výstupu na Zlatou horu vyhládlo a tak jsem šel řešit jídlo. V nejbližším okolí nebylo zrovna narváno stánky a tak jsem koupil, na co jsem narazil jako první. Ukázalo se, že to byly takové masové koule na špejli a pití v pytlíku s brčkem. Od pití jsem moc neočekával, ale nepil jsem lepší za celý můj zahraniční pobyt. Škoda, že jsem nesledoval detailněji přípravu. V krátkosti v tom byla nastrouhaná mrkev, slazené kondenzované mléko, med, led a ještě něco. Ovšem když jsem to ochutnal, tak jsem zakusil neobyčejný degustátorský zážitek. Škoda, že jsem podobné pití pak už neobjevil, určitě bych tam stál a kupoval další a další, až bych se přepil, nebo jim vypil krám.

Po jídle jsem popošel do China townu. Kdyby tam nebylo nic jiného, Yaowarat street to jistí. Je to nejvíc nabitá ulice a také nejrozmanitější. Mají tam též obchůdky s čajem, na které jsem si brousil zbytek peněz, až se budu vracet domů. Notnou část Yaowaratu tvoří tržiště v uličkách, kde se dá sehnat kde co. Voda tu není za turistickou cenu, ale za poctivých 5B a chlazená. Navíc tudy jezdí i autobus domů. 53ka jezdí, zdá se, Charoen tam a Yaowaratem zpět, takže mě bus zavezl na nábřeží nedaleko KSR a tam jsem už trefil. Cestou jsem měl sice pocit, že se mně jeden chlápek snaží okrást, ale nic se nekonalo. Pozoroval jsem ho odrazem ve skle a když se mi zdálo, že se přibližuje až moc a ruka mu poněkud cuká, tak jsem se jednoduše odsunul, jakoby nic.

Cestou do bydlení začalo „pouring like crazy“. Naštěstí mně to zastihlo u obchůdku s jídlem, tak jsem si užil všechny delikatesy, které tam nabízeli. Zejména jsem si oblíbil výhonky s vajíčkem, kořením, asi i cibulí a těstovinama, na které jsem si ukázal (obědnává se podle vzhledu a chuti z většího výběru a to se pak nakombinuje) a pak takové medové rolky. To pak ani nevadí, jestli prší nebo sněží a člověk se cpe hůlkama, jen se mu mastí brada. Naštěstí tu neprší nikdy dlouho. Určitě ne víc, než hodinu. Ačkoliv jsem to pak měl do hotelu tak, že kdybych zavolal na recepci, tak by mně slyšeli, musel jsem překračovat četné louže, brodit ulice a i před hotelem jsem prošel minikoupelí a tak mi ta cesta trvala o trochu déle.

Kapitola 5. Den 5 (19. srpna)

Odjezd do Kambodžy

Ve 4.30 jsem vstal a šel na zastávku Ratchamnadoen Klang. U zastávky nikdo nestál a pořád mi zastavovaly akorát taxály. Až když jsem odpozoroval, že všechny busy staví o kus dál, jsem se taky přesunul a hle, žádné značení, ale stojí tu lidi a tudíž tady staví i autobusy. Některé busy dokonce staví, jen když se k nim intenzivně hrnete a skoro to vypadá, že vás budou muset přeject, aby zastavily. Jel jsem klimatizovanou 511, která je sice dražší, ale jezdí nejspíš celou noc a je výrazně rychlejší. Poprosil jsem průvodčí, ať mi řekne, až budeme na východním nádraží Ekkamai. Sdělila to nejen mně, ale i ostatním cestujícím, protože jsem nejspíše nebyl sám, který tam měl namířeno a nejezdí tam zrovna každý den. Pro jistotu to roztroubila po celém autobuse. Tam mně trošku překvapili, když mi řekli, že to jede na hranice až v 7.30. Podle různých cestopisů bylo tak akorát, když člověk opustí hotel ve 4 ráno. Že by cesta na autobusák měla trvat 3 hodiny? Teď bylo 5.30 a měl jsem teda dost času na čekání. Po nějaké době se otevřelo patřičné okénko, které mně zajímalo a šel jsem si popovídat o možnostech. Přímo to prý nejede, to bych musel ze severního nástupiště (to je právě ta finta. Chcete na východ? Musíte ze severu. Z východu se na východ jen tak nedostanete), ale paní byla nápomocná. Jak je tady zvykem a trpělivě mi vysvětlovala za pomocí jednoho a půl anglických slovíček a jakési tabulky, kde co jede a kdy to tam bude. Moc jsem nepochopil, jestli mi ukazuje časy severního nebo východního nástupiště, nebo toho místa, přes které jsem se chtěl dostat na hranice s Kambodžou. Nakonec jsem se dozvěděl, že pojedu v 7.30 z BKK, dojedu do Sanao a tam hodinu počkám a sednu na další bus, který mně doveze na hranici. A tak jsem jel. Cesta stála 149B klimatizovaným busem, kde nebylo nijak narváno. Popovídal jsem si tam s jendním zápaďanem, který jsem společně s jedním Thajcem. Sotva jsem vystoupili, šel jsem se zeptat, kdy a odkud to jede dál. Bylo mi řečeno nástupiště 2,3,4 a že to jede hned. Inu jelo. I mí spolucestující z minulého spoje tam už štosovali svou bagáž a pomohli i té mojí poté, co se seznámili s mojí praktikou ukládání zavazadel, která spočívá v tom, že to trvá déle a ještě se při tom praštím do hlavy o víko zavazadlového prostoru. I tenhle bus byl klimatizovaný. Dokonce na úroveň dva, která se pozná podle toho, jak se mi orosila optika po výstupu. Cesta byla dobrá, silnice mají také dobré, rovné a moc aut tam nejezdí ve srovnání s naší zemičkou. V BKK a okolí mají silnice, o kterých si můžeme zatím nechat jen zdát. Při východu slunce je odtud zajímavý výhled, protože silnice tvoří různé nadjezdy a obchvaty a lze odtud dobře pozorovat město.

Na hranicích jsme vystoupili, ale to neznamená, že jsme byli opravdu na hranicích. Byli jsme na autobusáku ve městě AranyPrathet. Tady už čekají různé tuktuky a motorizované jednotky, které rozvážejí turisty na hranice a zpět. Moji spolucestující mi nabídli, že pojedeme společně a tak jsme se ve třech narvali i s bagáží do tuktuku a ten zápaďan dokonce trval na tom, že to za mně zaplatí. Nevím, kolik to mělo stát, asi 90 celkem bych řekl. Vůbec to byl zajímavej týpek, hodně v pohodě. Asi tudy už někdy jel, protože šel na jisto. Došli jsme k hranici a ani tam nebyla moc fronta. Než jsme tam ale došli, obklopili nás děti s deštníkama a doprovázeli nás až k okénku. Za ochranu proti slunečnímu žáru očekávali nějaký příspěvek a Thajec jim každému dal nějaké drobné. Děti kupodivu nebyli dotěrné, ale spíš milé. Fronta před přepážkou nebyla, ale byl jsem pozdržen, protože jsem si nevyplnil departure kartičku, kterou jsem dostal automaticky na letišti při příjezdu. Paní mi dala tužku a během chvilky jsem to napravil a pokračoval. Cestou mě odchytl mladík a byl dychtivý po informaci, kam že mám namířeno. Netajil jsem se s tím a hned jsem obdržel nabídku, že on zajišťuje odvoz. Na cenu jsem se musel zeptat. Padlo $40 za auto a znělo to tak jako, teď ukaž, co jsi zač. Nechal jsem ho vycukat, než projdu kontrolou ke kulaťáku. Ta byla kupodivu v pohodě a žádná nadstandardní cena se oproti četným cestopisům nekonala. Vízum pořízené v BKK mi nevyneslo žádné problémy.

Na kambodžské straně okolo kruháče v přilehlých místech stály dopravní prostředky, které nabízeli cestu do vybraných destinací. Nikoliv oficiálně. Prostě se tam vyskytovali lidé, kteří postávali a v patřičný moment nabídli službu. Týpek, který mně provázel už od fronty mi představil toyotu camry, a rovnou mi nabízel přední sedadlo. Říkal, že chce 40 za celý auto a když mu to dám, tak jedem. Domlouval jsem se, že počkáme na další cestující, aby se mi snížila cena, za kterou pojedu. Čekal jsem tam ještě s jedním asi Číňanem. Měl kufřík a vypadalo to, že hledáme asi podobnou cenu. Moc se nám nechtělo investovat do první nabízená sumy. Chtěl jsem to usmlouvat na $5, ale moc se mi nevedlo. Tak jsem to alespoň hrál na technické detaily, jako například, jestli auto má klimatizace, jaké bude pohodlí, atd. Klimatizaci mi předvedli, auto taky, takže už jsem se neměl na co vymlouvat. Pak přišli další dva Číňani a ve mně stoupla naděje. Každý měl tak 2 metry a žádná zavazadla. Chvíli na auto koukali, pak řekli OK a nasedli. Jeli sólo a my jsme tam zůstali stát v prachu. Šel jsem se podívat opodál, jestli někoho seženu a ten druhej Číňan také. Akorát se mi trošku vzdaloval a tak jsem ho dohnal. Zrovna zpovídal nějakého místňáka v malé hospůdce, aby se dozvěděl cenu. Byl docela akční a když varianta A nevypadala nadějně, hned šahal po variantě B. Dozvěděl se, že běžná cena je cca 300 za pickup a že na busovým stanovišti je oficiální společnost, která se věnuje dopravě, kterou hledáme. Že se tam můžeme dopravit motorkou za 10B a tak se i stalo. Jeli jsme každý zvlášť. Můj řidič se trošku tvářil, když jsem mu dával 10B, ale nenaléhal. Na busáku jsme našli oficiální dopravní společnost pozná se to podle krytého nástupiště, kde je jeden stůl a nad ním nápis s cenou a destinacema. Tam seděl člověk, kterého jsem vehementně ukecával. Dál tam seděli ještě Korejci, kteří čekali na nějaký spoj, který měli objednaný. Smlouval jsem, co jsem mohl a byla to docela legrace. Dokonce jsem se ptal i policajtů nedaleko, jestli je ten obchodník počestný a ne nějaký okradač turistů. Nakonec jsme teda souhlasili s cenou $10 za osobu a jeli jsme. Já jsem platil v B, protože co s nima. Řidič byl v pohodě, moc toho nenamluvil, ale jel zodpovědně a jízda byla komfortní.

Kambodža je o poznání jiná, než Thajsko. Pozná se to už na hranicích. Thajsko vypadá skoro jako u nás, ale v tropickém podání. Kambodža mi na první dojem připadala jako Rumunsko. Dost špinavé, takové neútulné a každý žije, jak to jen jde. Odpovídala tomu i silnice. Ta ve městě vykazovala známky asfaltu s velkou vrstvou hlíny a posléze se změnila v pouhou polňačku, která byla dost široká a jelo se tam, kde byly zrovna menší díry. Jedním slovem jsme hopsali po výmolech přibližně 30 km/h a přitom si užívali klimatizovanou toyotu camry a žádný prach, který by byl venku docela nepříjemný. Míjely nás náklaďáky, pickupy plné lidí (sedí všude, včetně střechy a přední kapoty) a také lidi na kolech a motorkách. Spousta z nich měla roušky, aby to udejchali a všichni měli jednotnou barvu červeného prachu, který tu tvořil podstatnou část okolí. Jeli jsme mezi rýžovými poli, které pro změnu tvoří podstatnou část Kambodžy a větší množství cestujících na této cestě byli místní zemědělci, obchodníci a také turisti. Někteří odvážlivci zvolili autobus, který se hrdinně šinul a poskakoval po cestě a zanechával oblaka prachu v obličeji místních lidí, kteří odvážně vezli asi většinu svého majetku a pokud možno na jedné malé sedačce motocyklu nebo kola. Asi je to národní sport, protože si nedokážu jinak vyložit obrázek, kdy hubený zemědělec jede na motorce a za sebou má na sedačce skříně, postele, almary, židle, kuchyňskou linku a buhví co ještě. Za tu hromadu, co si s sebou vezl, by se nemusel stydět průměrný stěhovací vůz.

Siem Reap

Cesta trvala asi 4 hodiny a tak jsme si povídali. Ukázalo se, že ten člověk s kufříkem je Japonec, který se oženil za Kambodžanku a teď žije v Siem Reapu, kam máme namířeno. Ptal jsem se ho teda na Japonsko a jak se tam žije. Potvrdil mi, že studenti tam dřou, co to dá, protože vysvědčení je pro ně stěžejní a podle toho se jim dále odvíjí zaměstnání, co můžou a co nemůžou a proto si dávají hodně záležet, aby byli nejlepší. A když to poznají ve škole, v zaměstnání na to jsou již zvyklí a proto je to asi nejpracovitější národ na světě. U Korejců, kteří tvořili onen pár, se kterým jsem se setkal na autobusovém nádraží, je ta škola dost podobná. Také to nemají jednoduché a když jsem jim vyprávěl o našem školství, asi by měnili :-). Korejci jsou vůbec dost podobní Japoncům, co se vzhledu týče. Mluva je ale dost odlišná. Opravdu používají takové to „kňourání“, které jsem slyšel ve filmech a je to legrační, když to člověk slyší doopravdy. Korejci tady tvořili pár učitelka a student. Vlastně všichni Korejci, se kterýma jsem se kdy na svých cestách potkal, zahrnovali alespoň jednoho učitele. Takoví lidé pak asi dokážou lépe vysvětlit cokoliv a vytvořit zájem, než naše zapšklé učitelky, které nejvíce zajímá, kolik stojí maso a co budou dávat v neděli odpoledne za oblíbený seriál a jestli je špatně vypočtený výsledek dvakrát podtržený. Navíc jsou Korejci hodně přátelští a hovorní.

S malou zastávkou jsme dojeli do Siem Reapu a tam se nás řidič ptal, kde se chceme ubytovat a rozvezl nás až na místo. Korejský pár si zvolil docela luxusní bydlení a trošku toho litovali, ale byli tam jen na otočku, prohlídnout si Angkor Wat a šupky hupky zpátky. Japonec tam měl vlastní dům, takže se nechal vyložit nedaleko a já jsem řidiči řekl svojí „díru“, kde jsem hodlal trávit noc, a on jí pochopitelně neznal. Tak se trošku telefonovalo, kde mi přítel na telefonu poradil, že nemám říkat Naga guesthouse, ale Naga hotel, ale nakonec jsem ho donavigoval. Sice jsme se museli ptát i poskoka v hotelu, kde se ubytovali Korejci, který sice moc nevěděl, ale když si ukazoval v mém LPčku, tak ho pěkně zamazal rukama od hlíny. Možná mi tam chtěl hlínou vyznačit kudy jet, ale obtisklá dlaň vyjde nastejno, jako kdybychom se neptali.

Ubytoval jsem se v Orchidea guest house, který je hned vedle Naga. Podle počtu turistů je asi docela oblíbený. Stojí $5 a je to celkem luxus. Světlo na kartu, dokonce jsem mohl mít i a/c, ale oželel jsem to. Dobrá byla koupelna a prostorné postele, kde jsem mohl rozbordelit svoje zavazadlo. Hotel nabízel místní stravu, ale mně lákalo okusit místa, kde jedí domorodci. Trošku jsem si musel počkat, protože docela slušně pršelo, ale pak jsem prošel blízkou část města (ano, ve větší míře se tady nechá chodit pěšky, Siem Reap není moc veliký) a nic moc domorodého jsem nenašel a tak jsem si sedl do otevřené restošky. Objednal jsem si koře s kari a solil $1,5, což je teda o poznání víc, než co tvrdil Japonec, a to sice, že se dá v pohodě najíst za $0,5. No co, dobré to bylo, příště najdu lidovější ceny. Šel jsem shánět odvoz na zítra. Možností je hodně. Někdo to projede na kole, někdo na motorce, někdo s tuktukem a někdo s turistickým busem. Volil jsem motorizovanou jednotku, protože se mi ten areál zdál veliký a nebyl jsem si jistý, za jak rychle bych tam došlapal (zvláště s ohledem na technický stav velocipedů místní nabídky). V hotelu mi řekl Mistr T (nevěřili byste, kolik mistrů T v Kambodže najdete), že by mi někoho sehnal, ale ne na úsvit, jak jsem chtěl. Tak jsem šel shánět do města a sehnal jsem řidiče tuktuku, který se hodně smál a řekl, že odpřáhne tuktuk a pojedeme jen motorkou. Běžná cena je $5, ale kvůli úsvitu $8, takže ve finale $6,5 s úsvitem a ještě jedním chrámem na víc, který není v malém okruhu. Jsou tam totiž okruhy, které se běžně jezdí s turistama, podle toho, kolik mají dní a kolik platí. Mně stačil pro představu malý, ale úsvit jsem chtěl vidět. Pak jsem si s ním povídal o všem možným. Čekal jsem lidi trošku zdecimovaný režimem, který tu museli přežít, ale byli naprosto otevření, veselí, skvělí.

Koupil jsem si vodu za 500 rielů, což je asi 1/8 dolaru a skoro jsem nemohl uvěřit, že stojí jen tak málo. Ulice jsou tu úzké a tvoří je především restaurace a turistické obchody. Severněji je větší krytý trh a taky nějaké ty e-kavárny, kde jsem se přicucnul na net ($0.75, to je prostě pohoda). Peníze nemá cenu měnit, protože se tu platí dolarama a místo drobných se používají riely (v kurzu 4000R za 1USD), takže vlastně měníte při každé druhé transakci.

Kapitola 6. Den 6 (20. srpna)

Angkor Wat

Trošku jsem se bál, že řidiče nenajdu, protože místo, kde jsme se domluvili, neodpovídalo tak úplně tomu, co tam ve skutečnosti bylo. Řidič říkal benzínka, ale na mapě ukazoval na roh, kde žádné benzínky nejsou. Jsou o kus jinde, ale jdu okolo, tak kdyžtak budu pendlovat. Naštěstí řidič našel dřív mně, než já jeho. Protože jsem ho málem přešel (stál ještě před benzínkou), tak se mně hned zeptal, jestli jsem ho poznal a měl z toho hroznou legraci (vážně se hodně smějí). Nepřišel úplně k hotelu, protože oficiálně jezdil s tuktukem a kdyby ho prý viděli u hotelu jen s motorkou, tak by to nebylo moc dobré.

Bylo trošku světlo, ale ne moc. Jeli jsme pomalu na sever, až jsme přijeli k takové „celnici“. Tam jsem si koupil lístek za $20 a pokračovali jsme. Nebudu vám říkat, proč je to tak drahé, protože se to píše úplně všude. Není to jen kvůli památkám, ale kvůli jedné trošku nenasytné organizaci, která Angkor spravuje a není zrovna památkářsky orientovaná. Jeli jsme do hlavního chrámu, který se jmenuje Angkor Wat. Tam jsem spolu s větším množstvím turistů hledal správnou pozici na fotku chrámu proti vycházejícímu slunci. Asi to chce mít zmáknuté, protože místo, kde většina turistů stála, nebylo nic moc a tak jsem traverzoval v trávě a okolo a nakonec jsem snad něco dostal do foťáku, i když žádná sláva to není. Víc se mi líbila hlavní část, když jsem přišel blíž. Bylo to nasvícené trošku v oparu a taky sochy proti slunci nebyly špatné.

V chrámu byli různí prodavači dobrot a suvenýrů. Také dost dětí, které se snažili prodat různé náramky a pohledy, ovšem jací obchodníci. Tady mně oslovila jedna holčička, když jsem si fotil makaka a nabízela mi náramky a další zboží. Spustila na mně prvotřídní angličtinou a když jsem jí říkal, že jsem teprve na začátku své cesty chrámy a vrátím se odpoledne, trvala na tom, že si to mám určitě koupit teď, protože ona pak tady už nebude, musí přeci do školy a tak mám jedinečnou šanci a neměl bych jí propást. To samé s fotkama. Sice je fajn, že mám foťák a můžu si leccos nafotit, ale fotku z letadla určitě nemám a tak se mi to vyplatí koupit. Byl jsem ohromen. Když jsem později zkoušel komplikovanější otázky nebo odpovědi, které úplně nesouvisely s prodejem zboží, tak se někteří už tak dobře nechytali, takže měli ten svůj proslov asi naučený. I když v jejich věku bych chtěl také tak dobře mluvit a umět pohotově argumentovat. Úchvatné děti.

S řidičem jsem se domluvil, že teď si tady vyfotím jen východ slunce, ale prohlídku nechám až na odpoledne. Prý je tu lepší světlo. Vrátil jsem se a pokračovali jsme do Bayonu. Řidič mně vždy vysadil u chrámů a šel chrápat nebo povídat si s lidma okolo. Domluvili, kdy mám přijít a on tam na mně už čekal.

Bayon je velmi zajímavý chrám. Když se do něj jede, tak se projíždí po mostě, který je zakončen velkou kamennou bránou, na které je obrovský usmívající se obličej. Je to hrozně působivé. Když jsme tam projížděli, kličkovali jsme motorkou mezi frontou jiných motorkářů, pěších a tak mi nepřišlo na mysl si to hned fotit, i když jsem měl. Na východu z Bayonu je sice také brána, ale už né tak pěkná, i když má obličej. Tu jsem si naštěstí vyfotil (na rychlo, žádná sláva).

U Bayonu se nechá dobře najíst. Tak jsem si dal polívku a řidič se divil, že si na to beru lžíci. Říkal jsem si, že na polívku je přece lžíce daleko lepší. Jak budu vodu jíst hůlkama? On se smál a nic neříkal. Po chvíli jsem ale stejně musel přejít na hůlky, protože v polívce je zelenina a nudle, a ty mají původní velikost, jako našinec zná z vietnamských polívek. Takže lžíce na to nebyla to pravé. Když jsem se najedl, zašel jsem do Bayonu. Je to velký chrám, který dohromady vypadá trošku jako hrad s tisícema věžiček a všude jsou tam obličeje. Na žádném jiném chrámu jich není tolik. Ještě bylo brzo a nebylo tady tolik turistů a ranní slunko to krásně nasvětlovalo. Pak jsem šel okolo menšího chrámku, spíše svatyně a jeden mnich, který tam byl, mi kynul, ať si to tam jdu prohlédnout. Tak jsem šel, času dost. Mnich mi nabídl, ať si sednu na rohož (samozřejmě se před vstupem do chrámu musela zout obuv) a trošku jsme si povídali. Nabízel mi, ať si zapálím vonnou tyčinku a zapíchnu jí do takového květináče. To se tady dělá a často se k tomu ještě pronese modlitba nebo přání. Mnich mi pak začal vysvětlovat, co tam vidím za kresby a tak. Pak přišel ještě jeden mnich, opřel se o sloup, pozoroval nás a smál se. Když ho uviděl ten první, přidal na horlivosti s výkladem. Pak říkal, že se učí anglicky, ale potřebuje se zlepšit a že musí platit za hodiny a zrovna nemá úplně moc peněz, aby mohl pokračovat. Ten druhý se mezitím trošku schoval za sloup a pantomimicky mi naznačoval, ať mu nic nedávám a zmizím a strašně se smál, až se málem kácel k zemi. První to letmým pohledem viděl a snažil se tvářit vážně a ignoroval toho druhého, který mu to pantomimicky sabotoval a málem umřel smíchy, jak se ten první snaží. Dal jsem mu tam 2000R do misky a nechal jsem je, ať si to vyřídí, protože mi bylo jasné, že sotva odejdu, ten druhý si to vypije :-).

Okolo Bayonu je ještě několik jiných chrámů, klidně i trošku v lese, které jsou také pěkné. Za vlastním chrámem je takový velký plac s terasou, které se říká slonní a všude okolo jsou další a další chrámy. Zastavil jsem se tady na pár hodin a nakoupil vodu (tady jí nemají za 500, ale za 2000 pro jistotu 🙂 a trandil po tom, co mně zajímalo. Dá se tam strávit opravdu hodně času. Nemusel jsem pospíchat, prošel jsem si to skoro všechno a líbily se mi i velké stromy, které tam rostou. Na to je specialitka chrám Ta Phrom, ke kterému jsme mířili posléze. Toto místo je ale jiné než chrámy, protože ho tvoří velké prostranství a sloní plošina, že které panovník promlouval k davu. Viděl jsem to v živých barvách a muselo to být úchvatné. Hlavně ta džungle, ve které jsou chrámy, kamenné cesty mezi nimi, spousta jezírek s lotosy, úchvatné.

O chrámy se tady starají, takže to, co by se rozpadlo, stále drží pohromadě, často s větším množstvím vzpěr. Dokonce tady i sečou trávu a to nejčastěji ručně pomocí srpu. Také se tady pohybují samozvaní průvodci, ale není jich moc. Jsou to většinou vejrostci. Je lepší je odmítat, pokud člověk nechce využít jejich služeb (je pravda, že ví o chrámech, které nejsou v průvodcích, ale řeknou k tomu jen málo a často jen to, co člověk vidí na vlastní oči). Když je neodmítne, jdou s vámi a povídají, ačkoliv se jich o nic neprosíte a pak za to chtějí peníze. To tady není vůbec časté v Kambodže, ale v Angkoru ano.

Další zastávkou byl jeden chrám na severu, který působil spíše jako velké bludiště. Nejvíce mně tam zajímal jeden vchod, o kterém knížka pravila, že vypadá spíše jako římský podle motivů a musím jí dát za pravdu.

Dál po cestě následovaly chrámy podobné pyramidám a konečně Ta Phrom. Tento chrám je jediný, kde byly zanechány stromy tak, jak tam vyrostly, zatímco z ostatních chrámů byly vykáceny. Stromy tomuto chrámu dodávají jistou divokou nádheru, která si ovšem bere svou daň a postupně rozvrací kameny a trhá památku na kusy. Bylo mi sděleno, že mám štěstí, protože tak do dvou let chce vláda vysekat stromy i tady, aby zabránila úplnému rozkladu. Chrám je moc krásný a dokonce mně v něm stihnul i krátký déšť a tak vím, jak vypadá za slunečna i za deště. Největší atrakcí jsou obrovské stromy a hlavně jeden, který roste doslova na chrámu a pohlcuje ho. Tam se fotí všichni a musel jsem dlouho čekat, pokud jsem si ho chtěl vyfotit též bez turistů. Za chrámem je pak už jen cesta k druhému vchodu. Stejně jsem tam šel a koukal se po obrovském nádvoří, momentálně proměněném v džungli. Na konci ale bylo jezírko, u kterého byly bůvoli, nebo co to tu mají za dobytek a vypadalo to docela idilicky. Dříve se do chrámu chodilo tudy a už z dálky byl vidět. Dnes se chodí nejčastěji ze zadu, protože je to blíž zadní bráně.

U známějších chrámů je možno spatřit muzikanty, většinou bez nohou a bez rukou. Hrají, na co mohou a snaží se tak vydělat si trošku, protože vláda nejspíš nemá tolik peněz, aby je podporovala a jako invalidy je nikdo nezaměstná. Nejčastěji jsou to oběti min, které jsou v Kambodže stále ještě na mnoha místech a odminování probíhá poměrně pomalu.

Projeli jsme ještě množství chrámů a část cesty jsme museli jet rozbahněnou silnicí, kterou tam právě opravovali, nebo tam po ní alespoň jezdily náklaďáky ze stavby. Byla to docela odvaha jet tam na motorce, protože to bahno bylo dost kluzké. Naštěstí můj řidič věděl co dělá a jel opatrně, i když mu to místy klouzlo. Motorka na proti takové štěstí neměla a když nás míjela, vyválela se i s posádkou.

Nakonec jsme se vrátili zpět k Angkoru. Odpoledne je opravdu pěkně nasvícený. Nejprve je kolem vstupu obrovský čtvercový vodní kanál. Za ním jsou hradby a vleze se do nádvoří, též obrovského. Uprostřed vede kamenná cesta ála Karlův most a končí schody do vlastního chrámu, který je, jak jinak, čvercový a má tři patra, uspořádána kaskádovitě. Dole jsou kresby na zdi, vyjevující válečnou historii a je tam rovněž příběh o hadovi, kterého mačkali, až z něj vytekl jed do oceánu mléka a pak byli vysláni bojovníci s basebalovýma pálkama, kteří to mléko tloukli, až přestalo být jedovaté. V dalších patrech jsou zase sochy, něco jako bazénky a v tom nejvyšším je zase pěkný výhled. Ovšem schody jsou tam klasické pro tento kompex, strašně strmé, takže tam lezou turisti po čtyřech. Dolů je to trošku závraťovité, ale jedna světová strana má na schodišti zábradlí a tak je permanentně obsazena a člověk tu musí čekat frontu, pokud chce dolů. Zvládl jsem to i bez zábradlí, ale doporučuju nějakou neklouzavou obuv (sandály stačí.

Po chrámu už byly asi 4 odpoledne a tak jsem to ukončil. Řidič mně vezl do města a cestou povídal, že se můžu dojít podívat do obchodu se suvenýry. U chrámů jich sice nabízeli spousta, ale tady ten kšeft že je docela dobře vybaven a kvalitně. Že mu stačí, když tam 5 minut pobudu, on dostane provizi a taky si můžu vedle nakoupit v sámošce, když už tam budu. Nabízel mi to jen jako možnost, netlačil. Když nebudu chtít, pojedeme prý rovnou do hotelu. Férová nabídka, žádné lhaní a tak jsem souhlasil, protože jsem chtěl do sámošky a v mém okolí zrovna žádná nebyla. Obchod byl opravdu dobře zásoben. Hned se mně tam ujala taková mladá prodavačka a doprovázela mně tam všude, komentovala zboží, nevnucovala se. V porovnání s našima prodavačkama kompletní rozdíl. Ačkoliv i na západě se věnují, dělají to tak nějak komerčně. Tady s tou se dalo dobře povídat mnohem víc upřímně. Nelhala o zboží, měla pochopení, bylo takové víc lidské.

Večer jsem si šel opět sehnat večeři, tentokráte rozhodnut koupit to za místní cenu. Proto jsem nešel do restošky, kde mají anglické menu, ale pojízdnému pultu a ukázal si co chci. S pitím za $2.5, vydřiduši. Pak jsem potrápil internet, vysmažil fotky na CD a rovnou si koupil lístek na zítřejší cestu busem do PhnomPenhu. Jezdí tam víc společností a tak jsem si vybral trošku dražší (ne na naše poměry), za $6 s letuškou a jídlem v ceně. Ptal jsem se, kde to staví a v kolik to jede. Prý v 7.30 a že se mám zastavit v 7.25 tady, že mi to ukážou. Prochodil jsem kus města a šel spát.

Kapitola 7. Den 7 (21. srpna)

Cesta přes Kambodžu

Ráno jsem čekal před kšeftem, až otevřou, ale neotvírali. Čekala tam i jedna místňačka, asi jí taky něco nakukali, že se tady má ráno zastavit. Trpělivot, říkal jsem si. Pět minut uplynulo, nikdo doma. Holka poslušně čekala, ale začínala být netrpělivá. Byl jsem zvědav, co z toho bude. Po chvíli začala kopat do plechové rolety, ve snaze probudit někoho vevnitř k činnost, ovšem kdyby vevnitř někdo byl. Já jsem si sedl na lavičku před kšeftem a kochal se ránem. Bylo oblačno, provoz nic moc, taková všední ranní atmosféra. Na toho člověka jsem neměl kontakt a stvrzenka, co mi včera vystavil, asi platí jen u něj a tak mi nezbývalo než čekat. Po hodině přišel jinek kluk a ptal se, jestli něco potřebuju. Ukázal jsem mu účtenku, on vzal kamínek a hodil ho do okna nad roletou. Po chvíli vykoukl prodavač účtenky a nijak se nedivil, že tam čekám. Z okna mi polonahej zavolal motorku, která se tam odnikud vyloupla a poslal mně s ní na severovýchod města po higway. Od středu se jede tak kilometr a pak se odbočí doprava do uličky, kde čekají autobusy. Tam jsem byl již očekáván a nějakým způsobem ten bus měl odjíždět až v 8.30. Tak jsem si v 8.40 nasedl a bylo.

Bus měl letušku a komentovala cestu. Když jsme přejeli místa, o kterých něco zajímavého věděla, většinou se to týkalo historie, tak nám to řekla. Nejprve khmérsky a pak anglicky, ovšem khmérskou angličtinou, která se nezatěžuje přílišným vyslovováním koncovek. Provin místo provinc, to jsem ještě rozuměl, ale občas jsem to nechytal.

Do PhnomPenhu jsme přijeli asi ve dvě odpoledne. Už si na mně brousili motorky různí taximani a ubytomani. Jeden si mně odchytl a sliboval, že mně za dolar hodí, kam potřebuju. Ještě jsem si nebyl jist, zda potřebuju tam, kam si myslím že potřebuju, a proto jsem se šel radši zeptat do autobusové kanceláře, jeslti tam dneska nejedou. Nejeli, ale byli příjemní. Bylo legrační v klidu v tiché klimatizované místnosti rozbalovat batoh, ukazovat místa na mapě a připravovat se na další putování. Protože venku se mezitím přetlačovali provozovatelé všech možných přibližovadel, až musela pomalu zakročit ochranka.

V PhnomPenhu jsem zatím zůstávat nechtěl a proto jsem se rozhodl pro cestu na jih, do Kampotu. Když nejedou busy, pojede shared taxi od benzínky Total na jihu města. Tak jsem to řekl motomanovi, co sliboval dolar a valili jsme. PP má široké cesty s více pruhy, ale provoz je živý a tak se musí dávat pozor. Motoman mě nabádal, že až tam bude, půjde první a domluví cenu, že budu mít speciální cenu. Cítil jsem v tom podezřelou ochotu bez zjevné vidiny zisku a tak jsem trval na tom, že půjdeme oba. Stejně k tomu nakonec nedošlo, protože když jsme tam zastavili, první jednání začalo na $7, ale v tom přiběhl kluk a že za $2. To byla rychlovka, ani jsem nepostřehl, že nás poslouchal. Připadalo mi, že už z dálky utíkal a volal dva dolary. Asi mě odhadl a z výrazu tváře, počasí a rychlosti větru usoudil, že potřebuju do Kompotu. Taxi za dva v prvním iteračním cyklu, to se nedá odmítnout. Samozřejmě jsem v tom čekal nějaký háček. Jeden za 7, druhý za 2, co v tom asi bude. Dozvěděl jsem se to hned, jakmile jsme dorazili k „taxi“. Minibus narvaný k prasknutí jsem teda zrovna nečekal, ale to už mně cpali dovnitř a batoh putoval kamsi na střechu. Asi jsem jim připadal nechápavý, když mi ukazovali, kam si mám sednout a tam byla akorát přeplněná sedačka, že bych se bál zavřít dveře, abych někoho nepřiskřípnul. Chlápek ale stále ukazoval do místa, kde se pod masou lidí skrývala sedačka, kam bych si měl sednou a tak jsem si holt sedl. Trvalo to delší dobu, než jsem se tam napresoval, ale podařilo se. Pak už jenom rychle zabouchnout dveře, dokud mají lidé uvnitř vydechnuto a jedeme.

Seděl jsem na půl žerdi a užíval si krajinu. Asi po 15ti minutách začala průtrž. Bylo mi líto batohu, který jsem měl na střeše a říkal si, že ho alespoň otestuju, kolik té průtrže snese a jak mám zabaleno. Déšť znepokojoval i zmiňovaného kluka, který mi taxi dohodil a pro jistotu se vydal zkontrolovat náklad na střeše. Vylezl okýnkem do té smrště a to jsme jeli tak 90. Docela odvaha. Dveře moc netěsnily a tak jsem začal zvolna provlhat pod nekončícím čůrkem, který si nějak našel cestu mezi dveřmi. Hlavně ať to nedostane pas a peníze. Už jsem je několikrát sušil a rozmazané razítko může být prevít. Navíc v autě začalo být zapařeno a obyvatelé byli znatelně cítit durianem, což se teď při tom louhování zesílilo.

Po 40 km jsme měli nucenou zastávku. Důvodem byly „divné“ zvuky zespodu auta. Listy odpružení na zadní nápravě to poněkud neustály a začaly se zvolna rozkládat na jednotlivé části. Vystoupili jsme a řidič započal opravu. Když už se všichni nakoukali, jak sundavá kolo a snaží se péro dostat do správných mezí, přijel vozík s masovými knedlíky, akorát vhod, a tak jsme mu odlehčili, aby to s tou kárkou neměl tak těžké. Řidič mezitím zápasil s listy, ale ani ve více lidech se to nepovedlo a tak celou věc odmontoval a po několika pokusech stopnul někoho, kdo ho odvezl zpátky do PP. Mezitím nezbývalo než čekat nebo zevlovat mezi dvěma baráky, malým mostem a silnicí. Někdo se schoval pod přístřešek před mžením, které obloha tak nějak nepřestávala produkovat, někdo postával a mně dokonce přinesli židli. Asi tam tolik evropanů často nepostává.

Jak jsem si tam tak seděl, pozoroval jsem auta a motorky, které jezdili přes most. Měl trošku nezvládnuté nájezdy a kdo jel rychle, toho to poněkud překvapilo. Lidé v autech to většinou vzali hlavou o střechu a na motorkách měli co dělat. Divil jsem se, že tam snad jedou poprvé, že o tom neví, nebo je tady ta atrakce možná poněkud nová. Někdo byl po absolvování překvapen, někdo se smál a jeden děda to vzal hlavou o silnici. Seběhl se tam hlouček a sbírali ho. Jeden z těch, kteří tam doběhli první, byl hysterický a snažil se zastavit dopravu, ale většinou ho objížděli. Nakonec ho odnesli do nejbližší budovy. Mně se udělalo špatně a v uších se mi ozývala ozvěna toho plesknutí, jak spadl z motorky. Trošku jsem to rozdejchával a přemýšlel, proč jim nikdo nezastavil. Děda to měl nejspíš za sebou, ale stejně.

Asi po třech hodinách se vrátil řidič a začal tam postupně montovat opravené odpružení zpět do auta. Pozoroval jsem mraky. Byly zajímavě barevné. Doslova jako by tam člověk vylil olej. Bavil jsem se několika lidmi a říkali mi, že je to tu celkem běžné, ale já jsem to zatím nikdy neviděl. Jeden z tech lidí byl bratranec řidiče. Řidič sám kdysi býval nějaký generál a teď dělá taxi. Asi je to výnosnější. Mladší bratranec se snažil studovat, ačkoliv vypadal asi na 30. Předtím dělal někde na Taiwanu a teď tady zároveň učil cizince khmérštinu. Studium mu prý moc nejde, že se do toho nemůže dostat, ale nevzdával to. Anglicky uměl docela dobře a vůbec byl fajn.

<