0
0

Do Thajska jsme se napotřetí vydali ve třech. Tentokrát ale trochu jinak. Íra byla čtvrtý měsíc těhotná :-) Naplánovali jsme si proto fyzicky nenáročný výlet za mořem, sluncem a pohodou. Naše cesta vedla po čtyřech ostrovech jižního Thajska – Mook, Laoliang, Lipe a Tarutao.

Zachovám zvyklost z předchozích cestopisů a nebudu již popisovat místa, která jsem popisoval dříve – obecně o Thajsku se nejvíce dočtete na začátku cestopisu Thajsko 2008, o Lipe a o souostroví Tarutao potom hledejte informace v cestopisu Thajsko 2009.

Zhruba 25 km jihovýchodně od Lanty leží ostrov Ko Mook (též Ko Muk nebo Ko Muuk). Je relativně malý a většinu jeho povrchu zabírá džungle a skály. Výjimkou jsou dvě místa, kde žijí lidé. Prvním a tím větším je vesnice položená na východě ostrova. Zde také do moře vybíhá písečná kosa, na které se rozkládá nejluxusnější resort na ostrově. Na jihozápadě ostrova se pak nachází pláž, které se říká Had Farang (Farang Beach), kde je několik resortů a pláž. Tato dvě místa jsou propojena částečně betonovou a částečně prašnou cestou, po které jezdí motorové tříkolky – místní dopravní prostředek a taxi.

Výchozími body pro cestu na ostrov jsou přístaviště Pak Meng Pier a Kuan Tung Ku Pier (na mapě níže jsou zaneseny oba, my jsme jeli přes Pak Meng).

Ubytovat se na Koo Mooku můžete hlavně v těchto třech zařízeních (od nejdražšího): Sivalai Beach Resort (anglicky), Charlie Beach Resort (anglicky), Had Farang Bungalow a Sawaddee Resort. Není to konečný výčet, jde o nejviditelnější podniky. Další resorty jsou k dispozici v blízkosti pláže Had Farang a tak se podle mého názoru nemusíte bát přijet na Mook bez předchozí rezervace.

Největším lákadlem, za nímž na Ko Mook putují tisíce turistů, je Smaragdová jeskyně (Emerald Cave nebo také Morakot Cave). Spíše než jeskyně je to však propast, která je přístupná po vodě zhruba 50 metrů dlouhým skalním tunelem v úrovni moře.

Právě protože je to propast, tak se její návštěva doporučuje mezi polednem a druhou hodinou odpolední, kdy přímo do ní dopadá slunce. Pokud se však chcete v sezóně vyhnout davům, navštivte jeskyni spíše ráno či večer. Vstup do tunelu se nachází necelý kilometr severozápadně od pláže Had Farang pod vysokou skalní stěnou a dostanete se k němu pouze lodí po moři. Tunel se musí proplavat až na dno propasti (jen si dejte pozor na příliv – někde jsem četl, že tunel byl při přílivu zcela zaplaven a bylo nutné jej zdolat pod vodou…). Tunelem se dá také projet na mořském kajaku. No a ty tisíce turistů, o kterých píši v úvodu, sem přijedou v rámci jednodenních výletů. Na ostrově samotném je lidí spíše málo. Přímo z ostrova se k „jeskyni“ dá dostat dlouhoocaskou a na Farang Beach půjčují i ty mořské kajaky.

Ostrov Laoliang (Ko Laoliang, Koh Lao Liang) se nachází na třetině cesty mezi Ko Mook a Ko Lipe, cca 10 km jižně od většího ostrova Ko Libong. V podstatě jde o ostrovy dva – severní Ko Lao Liang Nua a jižní Ko Lao Liang Tai. Oba jsou malé – jde víceméně o skalnaté útesy, které na své východní straně mají pláž. Na severním ostrově je na té pláži malý Laoliang Island Resort (anglicky), na jižním pak je poblíž nádherné pláže dřevěný dům a nedaleko ještě chatrče sloužící (pravděpodobně) k přespání rybářům. Vzhledem k velikosti a povrchu ostrovů se tu dá především odpočívat, koupat a šnorchlovat. S pomocí resortu je pak možné si zapůjčit i mořský kajak, lézt po skalách nebo vyrazit lodí na výlet po okolí. Na ostrov se dá „veřejnou dopravou“ dostat pravděpodobně pouze linkou Tigerline Travel (anglicky) jezdící mezi Hat Yao Pier (a ostrovy dále na severu) a Ko Lipe (na jihu). Lao Liang je součástí národního parku Phetra.

Tarutao je nejjižněji položené thajské souostroví, národní park a také ostrov. Souostroví Tarutao zahrnuje 51 ostrovů a rozkládá se na ploše zhruba 1500 kilometrů čtverečních (zdaleka největší thajský mořský národní park). Na některých ostrovech souostroví se dá ubytovat u správců parku (Tarutao, Adang, Rawi), jediný ostrov s komerčně poskytovaným ubytováním a ostatními službami je však pouze Ko Lipe. O Lipe jsem psal hodně minule. Dodám snad jen to, že tento ostrov ztratil hodně ze svého kouzla. Stále nám Lipe přišlo zajímavé k návštěvě, ale už jsme z něho nebyli okouzleni tolik, jako poprvé. Občas jsme dokonce byli otráveni tím, jak rychle ho turismus válcuje.

Z celého souostroví se však chci věnovat hlavně ostrovu Tarutao (Ta Ru Tao). Je to zelený hornatý ostrov asi 27 km dlouhý a 10 km široký, jeho nejvyšší bod měří něco přes 700 m. Před a v průběhu druhé světové války bylo na ostrově vězení, od roku 1976 je ostrov součástí stejnojmenného mořského národního parku (druhý nejstarší mořský park v zemi). Mezitím ostrov obydlovali různí lidé, od mořských cikánů, přes piráty (což byli uprchlí trestanci a dozorci, kteří přepadali lodě, když za války došlo ve vězení jídlo a léky) až po farmáře a rybáře.

Hodně se mi na Tarutau líbila jeho divokost a nezalidněnost. Po ostrově vedou v podstatě pouze dvě cesty. Jedna je na východní straně ostrova a vede k bývalým věznicím až na jih. Druhá cesta, na západní straně ostrova, vede zhruba do jeho půlky. Vše ostatní je džungle. Obě cesty vychází z přístaviště Ao Phante Malacca v severní části ostrova, kde je i velitelství správců parku a největší ruch (pokud se to tak vůbec dá nazvat). Čím je člověk jižněji, tím ubývá lidí a přibývá divokosti. Kromě obvyklých plážových činností se na Tarutau dají podnikat i pěší túry (na jiné pláže nebo k vodopádům), výlety lodí (na jiné pláže nebo k jeskyni), výlety za „památkami“ (věznice) nebo provozovat cyklistiku. Pokud máte trochu času, je zde kolo ideálním dopravním prostředkem. Kola půjčují správci parku v centrále. Jinak se po ostrově dá dopravovat i na korbě náklaďáku správců parku (ten funguje jako autobus s jízdním řádem popř. se dá pronajmout na zvláštní jízdu po ostrově). Ubytování (bungalovy, stany) je na ostrově možné v několika lokalitách a to vždy pod patronací správců parku. Detailněji jsem zajímavé cíle vyznačil níže v mapě.

Den první (středa 23.2.2011) – Mnichov -> Dubaj -> Bangkok

Večer, v úterý 22.2.2011, přijíždíme do Mnichova. Jsme tady už potřetí, tak nemáme problém s orientací. Íru a batohy vykládám u terminálu a s autem parkuji na dlouhodobém parkovišti P41. Autobusem dojíždím zpět k terminálu, s parkovacím lístkem je jízda zdarma.

Letíme s Emirates přes Dubaj, letenky nás stály okolo 13 tis. Kč na osobu.

V Dubaji čekáme přibližně 3 hodiny. Do Bangkoku přilétáme navečer. Z bankomatu vybíráme thajské bahty prakticky na celou cestu, protože na ostrovech bankomaty nebudou a kartou se tam zpravidla platit nedá. Potom odjíždíme nově vybudovanou nadzemkou do města, na stanici Makasan. Použijeme City Line, která zastavuje každou zastávku a stojí 35 THB/osoba (Expres line stojí 150 THB/osoba a zastavuje přibližně dvakrát). Ve stanici Makasan přestupujeme na metro na stanici Petchaburi. Stanice nejsou vzájemně propojené, musíme projít asi 100 metrů po ulici. Metrem jedeme do stanice Sukumvhit za 15 THB/osoba. Tam zkoušíme najít ubytování na jednu noc.

Trochu tam s batohy chodíme, ale žádný guesthouse nenacházíme. Asi jsme vybrali špatnou ulici, nevím. Jdeme na slepo, dopředu jsme nic nehledali. Když už nemůžeme dále, otáčíme se zpět a téměř až u zastávky metra bereme první hotel, který potkáváme. Kvalita příliš ceně neodpovídá, ale na tu jednu noc to neřešíme. Úplně unavení jdeme spát.

Den druhý (čtvrtek 24.2.2011) – Bangkok -> Trang -> Ko Mook: příjezd, ubytování, pláž

Vstáváme v 5 hodin ráno a snídáme zbytek koláčků, které jsme si vzali z domu jako svačinu na cestu. Potom si bereme taxi na letiště Don Mueang (DMK). Platíme okolo 260 THB i s příplatkem za dálnici. Na letišti si dáváme ještě čaj a čekáme na let s Orient Thai Airlines do Trangu (TST). Let je bez problémů, trochu při něm dospáváme to ráno.

V Trangu na letišti si u stánku místní agentury kupujeme dopravu na ostrov Ko Mook (minibus + dlouhoocaska za 1080 THB, taxi + dlouhoocaska by byly za 1500 THB, obě ceny jsou za 2 osoby) a ubytování v Charlie Beach Resortu (ten jsem chtěl, paráda :-)

Po chvilce čekání odjíždíme minibusem do Pak Meng Pier (někde je to psáno i jako Ko Mook Pier). Tam kupujeme vodu a nevěřícně pozorujeme tankování naší lodi – při přelévání benzínu z kanystru do nádrže teče spousta paliva do moře… Zanedlouho nato už pokračujeme dlouhoocaskou přímo na Mook.

Cesta lodí na ostrov trvá zhruba půl hodiny. Po výjezdu z ústí řeky, kde se molo Pak Meng nachází, jedeme přímo k ostrovu a následně jej objíždíme, protože Charlie Beach je na druhé straně. Můžeme si tak postupně prohlédnout asi polovinu ostrova. Je kopcovitý, zelený. Zajímavá je písečná kosa s palmami vybíhající do moře na východní straně ostrova.

Dlouhoocaska nás vysazuje přímo na Had Farang Beach. Mimochodem: Farang je mírně hanlivé pojmenování pro bílého cizince. Pláž je pěkná, písečná, ani malá ani velká a nachází se mezi dvěma skalnatými kopci. Kotví tu asi deset dlouhoocasek. Vystupujeme do příjemně teplé vody.

Když se trochu rozkoukáme, hlásíme se s voucherem v recepci. Vše proběhne bez problémů. Máme bambusový bungalov s rohožemi a polštáři na terase a dokonce je uvnitř i lednice :-) Cena bungalovu je 1290 THB/noc, snídaně je v ceně.

Po vybalení si procházíme resort. Není ani malý, ani velký. Je tu minimarket, nabídka výletů, menší bazén se sladkou vodou a barem :-) Thajskou masáž zde nabízí za 350 THB, což je slušná cena. Vedle je na pláži ještě skromnější resort Sawaddee. Směrem do vnitrozemí ostrova pak jsou další možnosti ubytování i restaurace. Rovněž na skále, na jižním konci pláže, je malá restaurace, která nepatří resortu. Je odtamtud hezký výhled a je taková příjemná rodinná, malá, dřevěná…

Obědváme. Íra si dá sweet and sour rybu s rýží, já kari s kuřecím masem a rýží. K tomu si objednáme nezbytné šejky, tentokrát jsme si pochutnali na kombinaci meloun/ananas. To nám doma tuze moc chybělo 😉 Odpoledne trávíme válením na pláži a čtením. Je mírně zataženo. Na večeři zůstáváme v našem resortu, probíhá tam formou bufetového menu.

Den třetí (pátek 25.2.2011) – Ko Mook: pláž, molo

Ráno si přispáváme a vstáváme až o půl desáté. Ani tak se nám nechce vylézat, ale musíme na snídani. Dopoledne pak poleháváme na pláži, koupeme se a čteme si. Po obědě se Íra vrací na pláž a já se uchyluji se čtením do bungalovu.

Odpoledne, po čtvrté hodině, vyrážíme na průzkum ostrova. Jdeme pěšky na druhou stranu ostrova k molu. Cesta je prašná, vyježděná lesem a až po pár stech metrech přechází v betonovou. To už jsme zase u moře. Rozhlížíme se tam, ale žádný zázrak to není a navíc je tam trocha odpadků. Pokračujeme dál k molu. Cesta vede špinavou vesnicí a je celkem dlouhá. Cestou místní prodávají melouny a palačinky. Míjí nás pár tříkolek s pasažéry (místní taxi) a kromě jednoho chlapíka, kterého jsme potkali, jsme asi jediní, kdo tu trasu jdou pěšky. No, příště už bychom jí nešli ani my, je to docela kus a hlavně ta část přes vesnici není nic moc.

Molo na východní straně ostrova je dlouhé a betonové. Zdržují se na něm místní, občas něco nakládají/vykládají z lodí nebo loví ryby přímo z mola. Trochu fotím, protože je odtud hezký pohled na kopcovitou siluetu ostrova, za kterou zapadá slunce.

Pak jdeme po pláži na písečnou kosu, kde je zdejší nejluxusnější ubytování – Sivalai Beach Resort. Resort vypadá hezky a jeho pláž také. V restauraci, která je na samé špici té kosy, si dáváme šejky a vychutnáváme si krásné místo.

Večer, téměř už po tmě, se vracíme k molu, kde si chceme vzít mototaxi zpět na Had Farang Beach. Fouká teplý vítr, bungalovy svítí, prostě hezká procházka. U mola je kapku problém sehnat odvoz, ale nakonec se daří. Žena taxikáře, se kterou jsme odvoz domlouvali, dokonce poznala, že je Íra těhotná a dávala manželovi pokyny, aby jel opatrně :-) Na sajdkáře se tedy už po tmě přepravujeme přes ostrov.

V našem Charlie Beach Resortu jdeme rovnou na večeři. Nasyceni si pak ještě čteme na zápraží chaty a užíváme si teplé noci (se studeným pivem v ruce 😉

Den čtvrtý (sobota 26.2.2011) – Ko Mook: pláž, Smaragdová jeskyně

Vstáváme opět pozdě, asi jsme ještě nedohonili časový posun (nebo si jen užíváme dovolenou? :-) Snídáme tradičně – já ovoce s jogurtem, Íra kopu melounů a tousty. Po snídani se jde Íra koupat na pláž a já vyrážím fotit po okolí. Před obědem si ještě objednáme výlet do Smaragdové jeskyně (cena je asi 500 THB). Na oběd jdeme na terasu na jižním konci pláže. Dáváme si nudle, palačinku a čerstvý pomerančový džus. Vše je dobré a výhled na pláž a kopce v pozadí stojí za to. U vedlejšího stolu sedí Češi.

Po obědě se jdeme převléknout a sbalit věci na výlet (dáváme hlavně foťák a mobily do nepromokavého bagu resp. foťák pro jistotu do dvou). Na pláži nastupujeme do dlouhoocasky, která na nás už čeká. Jedeme jen my dva a lodivod. Jeskyně je prakticky za rohem, po pár stech metrech jsme tam. Pod vysokým skalním útesem kotví tři výletní lodě a několik dlouhoocasek. V úrovni hladiny moře je černá díra do skály – tunel – kam mizí lidé. Davy lidí…

My dostáváme plovací vesty. Kdo má zájem, může si dát foťák do nepromokavé bedny, kterou s sebou do jeskyně vezme průvodce. Ten patří k menší skupině, ke které nás lodivod připojuje. Jak jsem již psal v úvodu – Smaragdová „jeskyně“ (nebo také Emerald Cave, Morakot Cave) je propast ve skalách dostupná skalním tunelem v úrovni hladiny moře. Naše skupina už je ve vodě a tak se připojujeme na její konec. Způsob proplouvání tunelem je organizovaný a je to asi ta nejsrandovnější věc, kterou tu člověk uvidí. Představte si všechny lidi z výletní lodi – dejme tomu dvacet třicet Thajců – jak jsou navlečeni v plovacích vestách a držíce se jeden druhého plují jeskyní v hadu za sebou. No a takových thajských hadů jsme potkali asi pět.

Cesta tam je zážitek a kromě samotného plavání skalním tunelem je úchvatný začátek a konec, kdy vodu prosvětluje denní světlo a ta má úžasně zelenou barvu. V tunelu je jinak tma.

Náš minihad o osmi lidech tedy zdárně proplul na dno propasti a před námi se otevřel výhled na jezírko s malou pláží. Nad ním se vypínají desítky metrů nahoru skály, většinou jsou porostlé zelení. No a samozřejmě je tu také těch zhruba sto lidí… Není tu v podstatě kam jít a koupat se příliš nedá. Alespoň ten plácek obcházím a snažím se něco vyfotit. Každopádně je to zajímavé místo, které stojí za to vidět. Ideálně bez lidí. To se nám poštěstí na konci naší návštěvy, kdy najednou všechny hady odplují a jsme tam na pár minut sami.

Cestou lodí zpět se ještě zastavujeme na šnorchlování (+100 THB) pod útesem. Není to ale žádný zázrak. Večer se procházíme po pláži a užíváme si poslední noc na Mooku. Fotím ještě nějaké snímky, pozorujeme západ slunce. K večeři je grilovačka, dáváme White Snappera (ryba) s bramborem. V noci ještě balíme batohy.

Den pátý (neděle 27.2.2011) – Ko Mook -> Ko Laoliang

Ráno vstáváme brzy. Ještě si vyrážím zafotit na pláž. Potom se nasnídáme a odhlásíme.

Trajekt naším směrem vyráží od vedlejšího resortu na pláži, takže se přesouváme tam a čekáme. Resort se jmenuje Sawaddee a nachází se vlevo od našeho (při pohledu z moře). Je menší a jednodušší než Charlie a také levnější (800 THB/noc). Část pláže před ním je kamenitá, všechny bungalovy ale leží v jedné řadě přímo s výhledem na pláž. Na loď čekáme dlouho – jednak jsme přišli trochu dříve a jednak má hodinu zpoždění. Naštěstí jsme v restauraci a tak si čekání zpříjemňujeme šejky :-) Půjčují tu i mořské kajaky (150 THB/hod nebo 500 THB/den).

Na trajekt nás převeze dlouhoocaska (za tradičních 50 THB/osoba) a jedeme s ním do Had Yao Pier, kde je přestupní stanice, kterou už známe. Tam čekáme zhruba 45 minut. Prodávají zde ve stáncích ovoce, nanuky, občerstvení. Dalším trajektem pak pokračujeme dál. Zastávka na ostrově Laoliang je hned první. Trajekt čeká na naší dlouhoocasku z ostrova za skaliskem, zatím nevidíme nic jiného než kolmé skály padající přímo do vody. Nastupuje zde jedna dívčina a my jediní vystupujeme. Dlouhoocaska obkrouží ostrůvek a ten nám z druhé strany ukazuje svojí přívětivější tvář – tedy opět téměř kolmá skaliska – a pod nimi menší pláž a za ní zelený plácek se stany a dřevěnými budovami.

Na ostrůvku nás vítá Thajka. Vypadá, že tomu tady velí. Dává mám oběd, který nám schovali (polévka, rýže s něčím, ovoce) a vysvětluje co a jak.

Zkusím tenhle jediný resort na ostrově Laoliang trochu popsat:

Jsou tu čtyři řady stanů. První dvě řady tvoří velké „dvoupokojové“ stany, druhé dvě řady jsou takové větší kupole. Za nimi je dřevěná „budova“ sprch a toalet, která je z klád a klacků, takže hodně přírodní (a přitom funkční a zajímavá). Na zemi jsou kamínky. Voda je samozřejmě pouze studená. Stranou pak je něco jako jídelna, za ní kuchyně, domek správce parku a hned u pláže je bar s dvěma přístřešky. Vše je opět dřevěné. Personál odhaduji tak na 4 až 5 lidí plus správce parku. V „jídelně“ je pro nás prakticky neustále k dispozici (zdarma) studená a teplá voda a vedle jsou pytlíky s čajem a instantní kávou.

Elektřinu tu vyrábí z nafty generátorem, který bručí v nejzazším koutě pláže. Elektřina by měla fungovat omezeně (večer mezi šestou a desátou hodinou), ale většinou fungovala mnohem déle. To je důležité pro svícení (hlavně asi na toaletách a sprchách) a v zásuvkách ve stanech (svícení a případně nabíjení baterek do čehokoliv, co máte s sebou). Je zde také možnost jet na výlet lodí na nějaký ostrov poblíž, zájemci se mají zapsat na tabuli.

Po jídle a úvodní vysvětlovačce se zabydlujeme ve stanu. Máme první řadu. Ve stanu je vpředu prostor s rohoží, větrákem a lampičkou, v druhém prostoru je téměř přes celou plochu matrace na spaní. Oba prostory jsou oddělené moskytiérou a stan je uzavíratelný zipem. Středně velká postava se v něm bez problémů postaví.

Po zabydlení se jdeme vykoupat do moře. Slunce už zalezlo za skálu, tak tam dlouho nevydržíme. Dáme si sprchu a trochu si před večeří ještě čteme. Večeře (a pak i všechna ostatní jídla) jsou formou bufetu. Nabídka je z vícera možností (většinou jsou dva až tři druhy jídla). Tentokrát jedno jídlo pálí, ostatní jsou nepálivé.

Po večeři se uchylujeme do baru. Místní Thajci hrají karty. V přístřešcích u baru děláme pohodu a popíjíme pivo a šejka. Nabídka baru je na dané podmínky docela slušná (káva, čaj, pivo, všemožné nealko nápoje, šejky, a myslím, že i tvrdý alkohol). Konzumace se píše do sešitu a platí až na konci :-) Asi v deset hodin jdeme do stanu, kde si ještě chvíli čteme. Elektřina funguje (a venku světla svítí) asi do půlnoci.

Den šestý (pondělí 28.2.2011) – Ko Laoliang: první výlet na jižní ostrov

Vstáváme po sedmé hodině. Slunce prosvítá mezi mraky. Vyrážím fotit na pláž. Projdu jí celou, je to asi 200 metrů. Z obou stran pláž zabíhá pod útes, který zde tvoří jakousi přirozenou klenbu. Je to tu hodně zajímavé. Thajci z pláže uklízí naplaveniny – dělají to tak každé ráno.

V rámci resortu jsou k dispozici k vypůjčení dva mořské kajaky, tak si po snídani jeden půjčujeme a vyrážíme na jižní ostrůvek. Věci s sebou jako ručníky nebo foťák máme sbaleny v nepromokavém bagu. Je to kousek, asi patnáct dvacet minut poklidného pádlování. S jízdou mořským kajakem si hlavu nelámejte, pokud jste už sjížděli kánoí řeku doma v Čechách. No, a pokud ne, tak to také zvládnete, jde jen o to, nechat tělo držet rovnováhu a nesnažit se loď převrhnout neuváženými pohyby. Každopádně mořský kajak je ve standardních případech nepotopitelný a tak i když se převrhnete, je se čeho chytit (minule jsme ho tedy potopili, ale to nám ho jaksi zapomněli zašpuntovat 😉

Ze všeho nejdřív vytahujeme kajak dál na břeh, aby nám neuplaval ani při přílivu. Hned na to se vydáváme na průzkum ostrova. Jižní ostrůvek je ráj. Není to sice takový ten karibský či tichomořský ostrov z prospektů, ale příliš mu k tomu nechybí… Je zde opět skalnatý útes, pod nímž je z jedné strany naplavený písek. Ten je směrem ke skále porostlý vegetací a směrem k moři je to dlouhá podkovovitá pláž, zhruba tři sta metrů dlouhá. K dokonalosti mu už chybí jen opuštěnost. Z kraje pláže je několik přístřešků (pravděpodobně) rybářů, které jsou v době naší návštěvy prázdné. Jsou to jednoduché bambusové přístřešky sloužící k přespání. Kolem nich je ale docela neuvěřitelný bordel. Druhé obydlené místo je dřevěný domek, ve kterém bydlí chlapík, kterého blížeji poznáme až zítra :-) Okolo domku, částečně skrytého mezi stromy, jsou zapíchané malé větrníčky vyrobené z plechovek od piva, koly a tak podobně.

Procházíme celou pláž a užíváme si krásně teplé vody. Písek se svažuje do vody pozvolna a i dál od břehu krásně postačíme. To je ideální pro šnorchlování – v mělké vodě se prohání rybičky, na dně jsou barevné mořské hvězdice a v mělké prosluněné vodě je vše krásně vidět. Sbíráme i mušle, kterých tu jsou spousty a je z čeho vybírat.

Nakonec kašleme na oběd a zůstáváme tady skoro celý den (naštěstí s sebou máme láhev vody a pár sušenek). Za dobu, co jsme tu, přijel jen jeden kajak s dvěma lidmi, kteří asi po hodině odjeli. Když se dosyta vykoupeme, vyšnorchlujeme a užijeme tu nádheru, tak se vracíme zpět na severní ostrov. K večeři jsou dnes opékané mořské potvory – ryby, kalamáry, krevety. K nim je rýže a fazolky. Jen ty porce jsou malé…musím se dojíst „obyčejného“ jídla… Po večeři si ještě jdeme poležet do baru, kde si čteme a popíjíme. U hlavní Thajky si prodlužujeme pobyt o jeden den, zítra prostě musíme znovu na jižní ostrov :-) Okolo desáté hodiny jdeme docela unavení spát do stanu.

Dost překvapivá (a časem až nepříjemná) byla rodinka z vedlejšího stanu. Jejich děcka s sebou měla notebook a na něm pařila hry, dívala se na pohádky a to vše provozovala nahlas. Stan zvuk příliš neizoluje… :-( Nic moc zážitek – na „odlehlém“ ostrově, kam jedete za klidem. Každopádně to byla snad jediná nepříjemnost, kterou jsme na Laoliangu zažili.

Den sedmý (úterý 1.3.2011) – Ko Laoliang: druhý výlet na jižní ostrov

Íra nemohla spát, tak se brzy ráno prochází po pláži a při koupání dokonce vidí i malé žraloky. Já se jdu také vykoupat (žraloky nevidím). Procházíme se spolu po pláži pod skalními převisy, fotím. Slunce vychází. Potom si sbalíme věci na druhý výlet na jižní ostrov, bereme si hlavně víc jídla a vody.

Ke snídani jsou tousty, omeleta, lívance, jogurt, müsli. Docela se nacpeme :-)

Zanedlouho po snídani si opět půjčujeme kajak a vyrážíme na druhý ostrov. Je pod mrakem. Na Laoliang Tai, se koupeme, šnorchlujeme, čteme – prostě děláme plážovou pohodu. Slunce už vylezlo a pálí naplno.

Na konci pláže, hned vedle prázdné osady bambusových chýší, je malá jeskyně, která končí skalním oknem. Když se tam procházím a fotím, přijde sem pro vodu chlapík z domku u pláže. Má kanystry v rukou a za pasem přenosné rádio, které hraje nahlas (vzpomněl jsem si hned na scénu z Pupenda :-) Thajec je komunikativní (tedy v rámci možností – já neumím thajsky a on anglicky, takže se domlouváme rukama nohama). Ukazuje mi, kde vodu berou a jak jí stáčí. Je v pohodě, vše mi ukazuje, polévá se jí a je vysmátý.

Dopoledne na ostrov přijede na chvíli jeden kajak a odpoledne dva. V jednu chvíli tu dokonce asi na půl hodiny zastaví dlouhoocaska s lidmi, která se odněkud vynořila.

Slunce pálí. V moři se prohání hejna rybiček, hlavně v mělčinách, kde je vody tak do půl lýtek. Z dálky vypadají jako špína nebo stín a když se přiblížíte, tak vás obeplují. Je to legrace hlavně při šnorchlování, kdy jsou všude kolem vás. Opět okukujeme barevné rybky okolo kamenů, které jsou dál v moři a také mořské hvězdice na dně. Děcka z kajaků dokonce berou hvězdice do rukou a hrají si s nimi.

Okolo půl páté vyrážíme zpět. Nechce se nám, ale co se dá dělat. Bylo to tu nádherné. Jedna z nejkrásnějších pláží, na kterých jsme kdy byli (v kategorii „koupací“ je to asi ta nej, v kategorii „koukací“ je také hodně vysoko 😉

V resortu už je stín (útesy jsou na západní straně, takže za ně slunce zajde celkem brzy). Osprchujeme se a převlékneme. Promazávám pořízené fotky a zálohuji je. K večeři je dost pálivá polévka a pak rýže, zelenina, krevety, ovoce, melouny a znovu opékané mořské plody a ryby (toho opékaného byly stejně malé porce jako včera). Protože jsme byli bez oběda, měl jsem pořádný hlad a tak jsem se na večeři přejedl. Je mi špatně a jdu si lehnout do stanu.

V noci prší. Vylézám ven a zavírám „okenice“, aby nám nenateklo do stanu. Nemůžu pak usnout – mám spálené břicho – a jsem vyspaný, protože jsem šel spát brzy.

Den osmý (středa 2.3.2011) – Ko Laoliang -> Ko Lipe

Dnes zůstáváme na severním ostrově. Po snídani poleháváme na lehátku před stanem a čteme si. Potom jde Íra šnorchlovat a já ještě trochu fotit. U převislých útesů je to opravdu zajímavé. Pak si balíme, odpoledne odjíždíme.

Po obědě platíme celý pobyt. Stojí nás 8000 THB (pobyt na tři noci včetně plné penze, vstupu do národního parku a dopravy dlouhoocaskou na trajekt a zpět) + 250 THB konzumace v baru + 1500 THB trajekt z Laoliangu na Lipe, který jsme na ostrově objednávali (všechny ceny platí dohromady za dva lidi). Není to úplně levné, ale podle mě to stálo za to. Íra je vlažnější – prý celkem dobré, ale drahé.

Odpoledne, už sbalení a vystěhovaní, sedíme/ležíme u baru, čteme si a čekáme na trajekt. Loď má zhruba hodinu zpoždění. Tentokrát přijíždí na zastávku přímo před ostrov, kde udělá otočku a čeká, až nás k ní přiveze dlouhoocaska. Dole v trajektu je tradičně překlimatizováno a tak většinu cesty trávím nahoře na palubě. Zpočátku je výhled na oba Laoliangy, pak na ostrovy cestou (zřejmě Ko Phetra) a rybářské lodě. Nahoře na palubě je hluk od výfuků motorů, vítr a občas nás zastříkne i vodní tříšť – ale ten výhled a teplo nepohodu mnohonásobně vyvažuje.

Na Ko Lipe přijíždíme při západu slunce. Jedeme kolem celé Sunrise Beach až na Pataya Beach. Při výstupu je docela tlačenice, trajekt je totiž plný. Mají tu nové pontonové molo, kde se ten dav přeskupuje do dlouhoocasek dle toho, na kterou pláž kdo jede. My odjíždíme na Sunrise Beach.

Ubytovat se jdeme rovnou do odzkoušené Varin Village. Je tu stejný chlapík jako posledně :-) Mají volno, ale potvory zdražili (první řadu ze 700 na 1000 THB). My bereme druhou řadu na jednu noc (800 THB), první je plná.

Už z trajektu na Pattaye a pak i z dlouhoocasky je vidět více resortů, víc lodí, víc domů. Nějak to tu zhoustlo…

Večer se jdeme projít „centrem“ ostrova na pláž Pattaya. Nad hlavní ulicí visí cedule „Lipe Walking Street“. Je tady víc obchodů, restaurací i víc „zápaďáckých“ věcí jako jsou burgery, italské těstoviny, nutela, burákové máslo… Pláž Pattaya je plná lidí, restaurací a „vánočních“ světel. Dáváme si u stánku banánovou palačinku (konečně :-) a snažíme se najít restauraci, kde jsme sedávali/lehávali posledně. Bohužel už tu není, jsou tu místo ní betonové resorty.

Sedáme si tedy do restaurace na pláži, která se nám líbí. Nakonec to ale žádný zázrak není (plastový nábytek, plastové talíře, dlouhé čekání). Komáři nás při sezení nenechají na pokoji. Kolem proudí davy lidí. Na pláži se neodehrává jen tradiční ohňová show, ale i ohňostroj.

Po jídle se unavení vracíme zpět do chatky. První letošní dojmy z Lipe nejsou nic moc. Už tu chybí jen postávající prostitutky a diskotéky…

Den devátý (čtvrtek 3.3.2011) – Ko Lipe: plážová pohoda

Dnes jsme měli v noci neplánované probuzení. Okolo čtvrté hodiny ráno přišly dámy z vedlejšího bungalovu a hádaly se (španělsky?). Ráno to na pláži pro změnu vypadalo jako na nádraží – jezdila okolo jedna loď za druhou (dlouhoocasky i motorové čluny).

Po tom, co se namažeme (krémem na opalování :-) chceme jít na snídani. V tom však přijde správce resortu, že má volný bungalov v první řadě. Chce za něho 1000 THB/noc a nechce slevit. Asi i díky tomu, že je o první řadu docela zájem. Samozřejmě to bereme a stěhujeme se. Na snídani jdeme až potom. Cestou vidíme okolo hlavní ulice několik cedulí nabízejících ubytování/bungalovy – vypadá to, že zde nabídka kapacit roste.

Po jídle se vracíme zpátky na pláž Sunrise, s sebou si přinášíme šejka a v obchodě kupujeme ještě meloun. Na terase bungalovu rozdělávám houpací síť a uléhám do ní. Íra vyráží šnorchlovat. Mezitím se do bungalovu vedle přistěhovali ruští turisté.

K obědu se s Írou pereme o meloun, nějak nám zachutnal a za chvíli ho máme snědený. V tomhle vedru nemáme na jiné jídlo ani pomyšlení. Odpoledne pospáváme a občas se vykoupeme.

Na večeři tentokrát zůstáváme na Sunrise Beach. Nedaleko našeho bungalovu je Zanom Restaurant, který nabízí docela levné grilované ryby (250-300 THB za kilogram – dle druhu). Ryby mají vystavené ve vitríně na ledu. Já si vybírám snapera (celá menší ryba), Íra si dává „marine fish“ (tak jí říkali, neznám lepší název, šlo o plátek z velké ryby) a k tomu pečenou bramboru a zeleninový salát, šejk, vodu a pivo (celkem nás to stálo asi 700 THB). Je to tady příjemné. Kolem nechodí davy lidí, obsluha je milá (nabízí nám i sprej na komáry), mají dřevěné stoly a židle a porcelánové nádobí. Stoly jsou přímo na pláži v písku, svíčka, prostě romantika jako blázen…

Den desátý (pátek 4.3.2011) – Ko Lipe: plážová pohoda

Ráno vstávám brzy a jdu fotit. Když se vrátím je už Íra vzhůru a jdeme na snídani k barevným židličkám u křižovatky (tak jsme si nazvali jednu z poboček kavárny palačinkové lady, která má na ostrově celkem tři provozovny). Já si dávám svojí klasiku (müsli + ovoce + jogurt a čaj), Íra palačinku + nutelu + jahody (prý dobré, ale přeslazené). Je tu příjemně, tak tu poleháváme a koukáme po lidech, co chodí kolem.

Dopoledne pokračujeme ve včerejším nicnedělání – prostě pohoda, čtení, občas koupel. Odpoledne píšeme pohledy.

A abych nezapomněl – zašel jsem si dát věci na praní. Po chvíli hledání narážím na malou plechovou boudu, kde to vypadá, že perou matka se synem. Okolo 12h to tam dávám, v 17h vyzvedávám vyprané a suché. Ceny jsou tu všude stejné 60 THB/kg (měl jsem 2,5 kg).

Po včerejší hostině jsme se dnes večer vyrazili najíst něčeho „obyčejného“. Prošli jsme Walking Street, ale neobjevili jsme tam nic, co by nás zaujalo. Končíme v jedné z restaurací na Pattaye. Já si dávám nudle a íra osmaženou zeleninu a rýži. Strašně dlouho čekáme. Jídlo bylo OK, Pattaya nic moc. Někteří z prodavačů, kteří chodí okolo, nabízí i létající lampióny. Každou chvíli je vidět, jak z potemnělé pláže nějaký vzlétne.

Po večeři si najdeme lehací bar, ale žádný zázrak to není. Mají nahlas puštěnou muziku a ve vedlejším baru to stejné – prostě dvě různé hlasité hudby pohodu neudělají… Dáme si jen něco k pití a odcházíme.

Cestou si pak ještě na hlavní ulici kupujeme výlet na okolní ostrovy na neděli (pozítří). Ptáme se i na cenu trajektu na Tarutao a jestli tam nedělají výlety (nedělají).

Den jedenáctý (sobota 5.3.2011) – Ko Lipe: pláže Sunrise a Sunset

Ráno opět vstávám brzy a jdu se projít po pláži. Je příjemně teplo a minimum lidí, to je pláž nejlepší…

Potom zajdeme na snídani, já jako obvykle, Íra si dává ameriku (vejce, šunka, tousty, máslo, marmeláda).

Po snídani se zajdu podívat na net. Obecně se tu za internet na hlavní ulici platí 3 THB/min, nedaleko od křižovatky, ve vedlejší ulici, ho mají za 2 THB/min. Jdu samozřejmě do vedlejší ulice. Jsem tam asi hodinu – po dlouhé době – a píšu SMSky a e-maily domů a koukám, co je nového. Cestou zpět kupuji meloun a banány na oběd.

Íra si mezitím užívá koupačku a dělá pohodu v bungalovu. Když se vrátím, dáme si k obědu meloun. Potom pokračujeme v plážovém nicnedělání a čtení a tak podobně.

Abychom zas tak úplně nezlenivěli, domlouváme se na procházku okolo severní části ostrova a okolo půl čtvrté odpoledne vyrážíme. Jdeme po pláži Sunrise a pak přes severní výběžek ostrova – je odliv, jde to suchou nohou. Jsou tam menší zapadlé plážičky, bungalovy a velké kameny. Mineme Marine Resort a jdeme na pláž Sunset. Je tu docela dost lidí. Projdeme se, uděláme pár fotek a hledáme pekárnu. Bohužel má zrovna zavřeno . Chvíli tam sedíme u stolku a koukáme vedle na pěkný dřevěný bar (líbí).

Zpět se vracíme vnitrozemím, kde narážíme na KaFair (anglicky). Je to kavárna v lese na vršku nad Sunset Beach. Zaujme nás na první pohled (vzhled, nabídka baget, sladkostí a kávy :-) a tak si sedáme. Kromě kavárny nabízí i ubytování v bungalovech. Před námi je v pořadí skupinka Thajců a protože obsluhu tvoří jen jeden chlapík (milý ale pomalý), trvá to docela dlouho. Objednáváme si kapučíno, šejka z passion fruit (česky mučenka nebo maracuja) s jogurtem a tmavou bagetu s kuřecím masem. Prostě jsme dnes nějak mlsní a navíc máme hlad.

A výsledek? Rozpečená bageta je výborná – úplně nás překvapuje a vychutnáváme si jí. Šejk z passion fruit je kyselý, ale dobrý. A kapučíno? To nepřinesl, tak si ho musíme objednat znovu. Mezitím se k nám tulí kotě a ze střechy na Íru skočí (spadne?) malá ještěrka. Ta (ještěrka) vleze i na mě a prohání se mi po noze. Moc se jí nejde zbavit, protože se umí držet a já jí nechci rozmačkat. Prostě jsme v café v džungli nezažili jen tu kávu, ale i trochu džungle :-) Fajn místo.

Zpátky jdeme vnitrozemím až do Varin Village. Cestou je prach, odpad, dvě nové hospody a ve vesnici bordel. Prostě pokrok se vším všudy :-(

Na večeři zajdeme opět do restaurace Zanom vedle. Tentokrát si dáváme catfish (sumeček?) – každý plátek asi za 180 THB. Před námi plátky uříznou z čerstvé celé ryby. K tomu si objednáváme zeleninový salát, pečenou bramboru, barbeque omáčku (česnek a zázvor?) a velkou vodu. A? Opět jsme byli nadšení. V bungalovu si ještě trochu čteme a připravujeme si věci na zítřejší výlet.

Den dvanáctý (neděle 6.3.2011) – Ko Lipe: výlet na okolní ostrovy

Vstáváme celkem brzy a po osmé vyrážíme na snídani. Dáváme si jí u barevných židliček, kde vždycky bývají rychlí. Před námi ale přišlo dost lidí, tak čekáme, až je odbaví. Jídlo dostáváme chvíli před devátou. V devět hodin byl sraz na pláži Pattaya. Snídani tedy hltáme a téměř běžíme na druhý konec ostrova, kam dorážíme asi s dvacetiminutovým zpožděním. Tady dostáváme výbavu (ploutve, šnorchl, brýle, vestu), úvodní instruktáž (neničit korály, pozor na silný proud, neodhazovat odpadky) a můžeme vyrazit. Jede nás celkem pět pasažérů – my dva, další pár a jeden chlapík sólo.

Následuje asi hodina hlasité (motor) a pomalé jízdy dlouhoocaskou, protože jedeme na vzdálenější ostrovy souostroví. Cesta prostě není nic moc zážitek a špunty do uší nebo hlasitá muzika ze sluchátek by vůbec nebyla od věci.

Dnešní výlet se skládá z pěti zastávek:

1. První je objezd skály Ko Hing Son (Koh Hing Sorn), která má tvar hlavy. Hmmm…

2. Nedaleko zastavujeme ke šnorchlování. Je to docela maso – silné proudy nás unáší, naštěstí jsou u hladiny natahána křížem lana, aby nás to neodneslo úplně pryč. Je tu dost lidí.

3. Třetí akcí byla zastávka na ostrově Ko Rokroy (někde též Koh Lok Goi, Ko Lok Loi, Koh Lugoi). Je to maličký ostrůvek s mělkou čistou vodou. Pěkné místo na focení čehokoliv ve vodě (lodí, lidí, …). Je tu i stánek s občerstvením(!), vyhlídka z minikopečku a houpačka na stromě.

4. Největším ostrovem, který navštěvujeme, je Ko Dong (Koh Tong). Nejprve jsme jej kus objeli a potom kotvíme v jedné z menších zátok. Vytéká tady malý potůček, v jehož ústí posedáváme a jíme oběd. Rozbalujeme si náš balíček. Je v něm rýže, zelenina, kuřecí maso a voda. Thajská výletová klasika.

Jsou tu s námi ještě dvě lodě, které asi v půlce naší obědové pauzy odjíždí. Je to tu hezké, stinné a je zde spousta havěti k pozorování – hlavně tedy krabi. Thajka z jedné lodi mi na pláži ukazuje místo s desítkami malých krabů různých druhů u kmene. Krmila je chlebem, takže jich tu je opravdové hemžení. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Po zhruba hodinovém pobytu přejíždíme pár set metrů vedle na další pláž na stejném ostrově. Je to jakási malá písečná kosa, kde trávíme čas koupáním a šnorchlováním u kamene, kde plavou rybičky. Je to ještě hezčí místo, než to první.

5. Poslední, pátá, zastávka je u ostrůvku Ko Phaung (Koh Pung). Vyskakujeme z lodi a šnorchlujeme. Opět je tu silný proud – musíme být opatrní – tentokrát tu lana nejsou. Pozorujeme rybky a opičku na pláži. Náš lodivod jí z lodi hází slupky od melounu, který jsme jedli a ona si je loví z vody a okusuje.

Na zpáteční cestě nás čeká opět hodina rachotu. Jsme docela unavení. Výlet jako takový byl pěkný a líbila se nám navštívená místa. Stinnou stránkou bylo kromě dlouhé cesty dlouhoocaskou i docela dost lidí na některých místech. Ze dvou výletů, které na Lipe nabízí je tento na vzdálenější ostrovy hezčí (cena 650 THB/osoba), ale u výletu na bližší ostrovy (cena 500 THB/osoba) zase odpadne značná část ne příliš příjemné cesty.

Po vystoupení z lodi se hlavní ulicí vracíme na pláž Sunrise. V infocentru se ptáme na dopravu z Lipe na letiště Had Yai (HDY), odkud máme koupené letenky zpět do Bangkoku (650 THB/ososoba). Také nás zajímá, kolik stojí trajekt na ostrov Tarutao (400 THB/osoba jedna cesta). Přemýšlíme nad jednodenním výletem, ale radí nám tam přespat. Cena za ubytování se tam pohybuje 600 až 800 THB/bungalov/noc a umí to i zařídit.

Bereme si čas na rozmyšlení. Nedaleko je kavárna, takže program na další dny probíráme nad koláčem a café laté 😉 Rozhodujeme se jestli strávíme jeden den (dvě noci) na Tarutau a pak budeme pokračovat na Had Yai nebo jestli zůstaneme déle na Lipe a Tarutao vynecháme. Nakonec bereme dvě noci na Tarutau (600 THB/bungalov/noc) a také transfer z Lipe na letiště (650 THB/osoba), který na Tarutau přerušíme.

V bungalovu si dáváme sprchu a děláme trochu pohodu. Následně se vracíme na Walking Street a okukujeme místní obchody s oblečením, šperky/ozdobami a kupujeme pár pohledů. Zkoušíme ochutnat i zmrzlinu (70 THB/kopeček), je velká a dobrá.

Íra dnes touží po masáži, tak to zkouší u Púa (od „Medvídek Pú“, anglicky „Pooh“), kde se jí to na pohled líbí. Bohužel je plno, tak čekáme vedle v baru/restauraci 😉 Ta také patří pod Púa. Dávám si pivo a Íra šejk. Hraje živá muzika, prostě nám tady nic neschází a tak čekáme asi hodinu. Íra vyráží na masáž a já na internet. Masáž se ale nezdařila, protože Irču nechtějí masírovat klasickou thajskou masáží těhotnou, což na Mooku nebyl problém (jen masáž přizpůsobili jejímu stavu). Nakonec si dala alespoň masáž rukou, nohou a krku.

Už potmě se pak setkáváme v bungalovu, kde vane příjemný vánek z moře. Odpoledne spadlo pár kapek vody, déšť se to snad ani nedá nazvat. Unavení jdeme spát.

Den třináctý (pondělí 7.3.2011) – Ko Lipe: po malých plážích

Íra mě dnes přemluvila, abychom na snídani zašli do KaFair na kopci. Cestou potkáváme šéfa z kavárny, který jede na tříkolce, veze někoho do „centra“. Než tam dojdeme, tak se už naštěstí vrací. Já si dávám tradiční müsli, ovoce a domácí jogurt. Íra zkouší „smoked chicken“ bagetu a jasmínový čaj. Obojí bylo super.

Když už jsme v téhle oblasti, vydáváme se na průzkum ostrova. Jdeme hledat pláž Mia Luna (anglicky) (originální název pláže je jiný, neznám jej). Máme sice plánek, ale mapa to není a tak zkoušíme jít za nosem po pěšině džunglí. Procházíme domorodou vesnicí. Potkáváme cedulky s názvem pláže a ty nás dovedou až na místo. Pláž je dopoledne bez lidí. Je malá, pěkná, písčitá s pirátskou základnou, barem a místy na sezení. Někdo tu má postavený stan. Íra se koupe, já fotím.

Další pláží, kterou chceme dnes okouknout je pláž Bila Beach (anglicky). Opět jdeme po prašné cestičce někam do neznáma. Tentokrát už praží slunce naplno, tak to je spíš trmácení. Pláž jednou mineme a narazíme přitom na rozestavěné betonové bungalovy vysoko ve stráni nad mořem. Prostě už i tady, na druhé straně ostrova, se staví. Samotná pláž Bila je opravdu miniaturní, ale má lepší zázemí než Mia Luna a nahoře je i několik bungalovů k ubytování. U pláže si tedy sedáme na bambusové plato se stolkem určené k válení. Koupeme se, dáváme si šejka u bambusového baru. Je tu docela dost lidí – obecně tedy málo, ale vzhledem k velikosti pláže je téměř plno.

Asi po hodině dvou na pláži se balíme a pokračujeme dál. Teď už nečekáme žádnou novou pláž, chceme se dostat zadní cestou na pláž Pattaya. Cestou míjíme stavbu hotelu – z Pattaye se hotely rozlézají už i sem do džungle, na druhou stranu ostrova. V lese vidíme nepořádek a hned vedle něho se suší hotelové ručníky. Pak narážíme na širokou prašnou cestu. Íra zůstává a já se jdu podívat, kam vede. Jdu ani ne kilometr. Zkouším trochu fotit pláž Pataya z kopce a tak scházím z cesty. V tu chvíli mě asi Íra minula, když se vydala za mnou. Já jí pak na křižovatce nenacházím. Musíme si zavolat telefonem. Chudák došla někam daleko, jak mě hledala a v tom vedru je úplně hotová. Dostanu vynadáno…

Pak scházíme na pláž Pattaya z kopce v její levé části (při pohledu z moře). Je odtud hezký výhled. Na pláži je příšerně bílý písek, bolí mě z něho oči. Íra se koupe.

V palačinkárně na hlavní ulici si dáváme k obědu palačinku s banány a mango/pomerančový šejk – prostě doplňujeme energii. V bungalovu se osprchujeme a odpočíváme. Jsme z té půldenní procházky úplně kaput – vedro a ťapkání džunglí udělalo své. Nebo že bychom už nebyli nejmladší 😉

K večeři si děláme hostinu u Púa. Dáváme si každý grilovanou rybu, půl brambory a zeleninový salát (270 THB/osoba). Opět hraje živá hudba – thajské i mezinárodní písně – a asi dvakrát se někdo pokusil o karaoke. Jednou host a jednou Thajec – člen personálu, který zrovna končil sezónu a slavil. Hezký večer.

Po večeři ještě okukujeme obchody a kupujeme domů dvě houpací sítě z batikované látky. Masérna u Púa vypadá volná, tak se tam tentokrát vydávám já. Dávám si thajskou masáž (300 THB). Trvá déle než hodinu a je to moc příjemné. Íra si mezitím zajde na manikúru (cca 1h, 150 THB).

V noci nás asi o půl páté ráno budí hluk od vedle – Španělky se opět hádají…

Den čtrnáctý (úterý 8.3.2011) – Ko Lipe: pláže Sunset a Sunrise

Dnes spíme déle. Dopoledne se jdeme podívat na Sunset Beach a cestou zastavujeme v KaFairu. Je pod mrakem, dusno a jsme spaření. Kavárna má zavřeno, ale prošel tam její šéf a omluvil se, že mu není dobře a že dnes nefunguje a doporučil nám pekárnu dole na pláži Sunset.

Pekárnička je otevřená, tak si dáváme kávu, banánovou buchtu a cookies (ty do pytlíku s sebou). Já tam i posnídám svojí klasiku :-) Vše bylo dobré. Sedíme tu na zahrádce, já si čtu, popíjím kávu a baštím zbytek koláče. Íra se koupe.

Okolo poledního se pak rozhodneme vrátit na pláž Sunrise, tentokrát severní cestou po pobřeží. Bohužel jsme to nějak neodhadli a je zrovna příliv. To znamená, že se někde brodíme po pás v moři a někde přelézáme kameny, dokud nedojdeme na začátek Sunrise – tam už začíná písečná pláž, která jde přejít suchou nohou. Mezitím vylezlo slunce.

V bungalovu poleháváme, koupeme se, čteme, píšeme pohledy a asi jsme i trochu usnuli. K obědu zaskočím do obchodu pro meloun, který sníme na terase bungalovu. Pokračujeme v dělání plážové pohody až do večera.

Večer jdeme na hlavní ulici – já na internet, Íra tentokrát na pedikúru. Když jdu uličkami zpět, je zvláštní světlo a poté co dorazím zpět na pláž, vidím přicházet déšť od Malajsie. Fotím a za pár minut je tady vydatná přeprška včetně blesků, která postupně přechází ve vytrvalý jemný déšť. Zabalím si, co jde – zítra odjíždíme – a pak sedím ve verandě a čekám na Íru. Do chatky neprší, přestože je jen z bambusu.

Stále prší a tak na zahrádce nějaké restaurace nejde jíst. Irča se vrací s banánovou palačinkou – je to naše poslední večeře na Lipe. Ještěže dopadl včera ta neplánovaná hostina u Púa 😉

Pak sedím na terase a čtu si. Občas ještě probleskne, je to celkem zajímavý výhled.

Den patnáctý (středa 9.3.2011) – Ko Lipe -> Tatutao: pláž Molae

Když se ráno probudíme je vítr a na moři docela velké vlny. Dobalíme si věci a odhlásíme se z ubytování. S batohy procházíme hlavní ulici na Pattaya Beach. V infocentru se ptám, jestli loď pojede kvůli vlnám – oni že ano a diví se, proč by jet neměla. Na konci ulice už to jeden Thajec řídí. My ukazujeme lístky a on nám ukazuje, kde máme počkat. Sedáme si na bambusovou terasu a snídáme cookies, které jsme koupili včera v pekárně.

Za chvíli pak nasedáme na dlouhoocasku (stojí tradičních 50 THB/osoba) a ta nás odveze na molo-loď, u které stojí dva rychlé čluny. Na lodi je přepážka, u které dávají čísla, a s nimi pak čekáme, až se zaplní první člun. Je tu dost lidí. Když je člun plný, tak se vymění a my nastupujeme spolu s ostatními do druhého rychlého člunu – podle čísel. Nejdřív tam ale doslova nahází naše zavazadla.

Ze začátku je jízda docela drsná – loď skáče a vlny duní o příď. Posloucháme muziku do sluchátek a snažíme se koukat na obzor (pevný bod), aby nám nebylo špatně. Na pasažéry vedle nás stříká voda. Postupně stříká i na střechu, odkud kape na nás… Loď na chvíli zvolní, když projíždí okolo ostrova se skalní branou. Je to ostrov Ko Khai, který je občas vidět na pohledech a fotkách.

Za chvíli pak už vidíme Tarutao – projíždíme podél jeho pobřeží, které je hezké a kopcovité. Když loď zastaví v přístavišti, vystupuje asi dvacet Thajců a my. V lodi už moc lidí nezbývá. U přepážky na mole ukazujeme voucher. Posílají nás do návštěvnického centra, a že kdybychom chtěli kajak nebo dlouhoocasku, tak u nich – byl to asi stánek nějaké místní cestovky.

Záliv, kde je přístaviště, se nachází téměř na severu ostrova a jmenuje se Ao Pante Malaca (Phante Malacca, Panta Malaka). Je tady obchod, veřejné toalety, ošetřovna, bungalovy, domky zaměstnanců a bůhví co ještě. Jde o největší sídlo na ostrově. V návštěvnickém centru nám dávají klíče od bungalovu. Koupili jsme si ubytování ve zděném bungalovu (jiné tu nemají) v zálivu Molae. V 11 hodin tam jede auto (50 THB/osoba), takže musíme chvíli počkat.

Dopravu po ostrově zajišťují dva menší modré náklaďáčky správy parku, které mají na korbě přidělány dřevěné lavice. Ceny za tuto pravidelnou dopravu jsou zhruba (za jednu osobu a jednu cestu): 50 THB Malaca-Molae, 50 THB Molae-Sone. Nabízejí i jízdy z Malaca k Talo Wow a zpět, které stojí 600 THB (celkem za auto bez ohledu na počet pasažérů, nejezdí tam pravidelně jako na předchozí dvě místa). Dále zde půjčují jízdní kola za 200 THB/kus/den. Pěšky je to všude zdarma 😉

V 10:45 odjíždíme náklaďákem do zálivu Molae. Cesta je celkem zajímavá, jede se po betonové silnici zelenou džunglí. Zastavovali jsme jen jednou – když jsme čekali, až přes cestu přeleze menší varan, či co to bylo.

V Molae nás vítá menší zátoka, písečná pláž a palmy. Je tu docela slušné zázemí – kromě několika bungalovů i restaurace, veřejné toalety a kempinkové místo, kde je postaveno několik stanů. Zátoka je klidné místo s minimem lidí.

Bungalovy jsou jakési zděné „dvojdomky“ o dvou místnostech v každé půlce. Jedna místnost je s postelí a druhou je koupelna s toaletou. Zvenčí sice vypadají obstojně, uvnitř jsou ale zašlé a je na nich vidět zub času. Tu a tam něco nefunguje. Prostě potřebovaly by akutně rekonstrukci. Každopádně koupelna je celkem drsná – špína, mravenci, fuj. Jsme z bungalovu trochu na větvi :-(

Když si prohlédneme bungalov, jdeme zkusit oběd do místní restaurace. I když to je asi trochu nadsazený název, je to spíš kuchyňka v baráčku s velkou terasou, na které se jí. Vše se objednává a platí dopředu u okénka. Vaření a obsluhu zajišťují dva lidé. Výběr je z jídelního lístku. Objednávky řeší postupně, a když je víc lidí, víc se čeká. Ceny jsou rozumné a prodávají tady i chlazené pivo :-) Dáváme si thajskou klasiku (nudle nebo rýži) a bylo to dobré. Potkáváme tady dokonce i Čechy – jsou to dva cyklisté, kteří si na terase restaurace sami vaří.

Odpoledne trávíme na pláži. Ta je opravdu hezká se skalami na jejích obou koncích. Mezi nimi je do oblouku široký písečný pás, který se pozvolna svažuje do moře.

U večeře nás trochu otravují komáři, musíme se nastříkat repelentem. Od 18 hodin zapínají elektřinu. Dáváme si sprchu, ale je to bojovka, hlavně se ničeho moc nedotýkat. V pokoji pak zabíjím tři brouky (štěnice?). Íře radši nic neříkám… Spíme bez moskytiéry, která visí nad postelí. Usínám s myšlenkou na Kafkovu Proměnu – asi pod tíhou těch brouků :-)

Noc je v pohodě, jen Íra je ráno trochu poštípaná.

Den šestnáctý (čtvrtek 10.3.2011) – Tatutao: Ao Talo Wow – Ao Sone – Ao Molae

Íra ráno zkouší šnorchlovat a příliš se nedá – voda je kalnější a není nic moc vidět.

Dnes máme v plánu vidět toho z ostrova co nejvíce. Okolo deváté odjíždíme náklaďákem na sever do Ao Pante Malaca. Potkáváme i Čechy, kteří odjíždějí. Líbilo se jim tu a doporučují nám pláž Ao Sone jižně od Molae. Dělali na ostrově výlety na kole a odjíždí na Adang.

V návštěvnickém centru si objednáváme auto na Ao Talo Wow. Návrat si domlouváme na Molae. Nabízí nám odjezd v 11 hodin, což nám vyhovuje. Ptám se ještě na časy – 2 hodiny trvá výlet do Talo Wow a asi 30 minut na Toe Boo.

Máme chvíli čas do jedenácté a ten vyplňuji právě výšlapem na Toe Boo. íra zůstává dole na pobřeží, nechce se jí nahoru. Toe Boo je útes s vyhlídkou, který se tyčí nad Ao Pante Malaca do výšky zhruba sta metrů. Cesta je zpočátku značená jako „Evacuation route“ pro případ tsunami a vede okolo bažiny, skalních převisů a pak džunglí. Nahoře je téměř kruhový výhled na ostrov, který je kopcovitý a zelený. Jen na focení je špatné světlo (téměř polední pražící slunce). Záliv je odtud jako na dlani. Je krásně vidět bílé čluny, které přijíždí z Pak Bara. Cestou zpět v korunách stromů pozoruji opičí rodinku.

V 11 hodin vyjíždíme směrem k Talo Wow – jen my dva na korbě náklaďáku. Je to sice blbé, ale nedá se nic dělat – vzdálenosti jsou velké a času málo. Výmysl vozit dva lidi náklaďákem patří každopádně správě parku – auto by se sem určitě hodilo více, případně bychom si rádi půjčili motorku a dojeli tam (kamkoliv) sami.

Cesta je každopádně zajímavá. Opět jedeme zelenou džunglí po betonové silnici. Serpentinami překonáváme tři kopce. Na kole by to bylo určitě zajímavé – silnice je jakžtakž udržovaná, většinou vede mezi stromy (stín), všude je klid a prakticky žádný provoz, jen je potřeba překonat ty kopce.

Samotné Talo Wow (Taloh Wow, Talo Wao) zahrnuje skálu trčící osamoceně do nebe, betonové molo hned vedle, skanzen věznice a stanici strážců parku (což jsou čtyři chlapíci povalující se v takové ala antické budově přímo naproti molu). Po zastavení nám řidič ukazuje cestu k vězení a říká, že máme cca hodinu. Skála a přírodní kulisy okolo jsou úžasné a tak se vrháme nejprve na její okouknutí. Samozřejmě fotím. Pod skalou kotví dlouhoocasky, na mole se suší ryby, je vedro.

Od skály se vydáváme na naučnou stezku bývalým vězením. Ta představuje okruh vedoucí odhadem dva kilometry džunglí s občasnými zastávkami – domy, přístavem, hřbitovem, ubikacemi atp. Vězení tu skončilo za druhé světové války, takže původní jsou jen cihlové a kovové části, zbytek je postaven nově ve stylu původních domů. U každého objektu je informační cedule s popisem (anglicky a thajsky). Tam, kde je voda vede stezka po dřevěných chodnících, ze kterých žasneme nad hrou vody, světla a stromů. Místo je to zajímavé a život tu musel být tvrdý. Zhruba za hodinu se vracíme a u správců parku si kupujeme vodu (prodávají i jiné nápoje a viděl jsem i nanuky.

Odvoz máme objednaný na Ao Molae, ale s řidičem se domlouváme, že nás odveze až na Ao Sone. Chce 100 THB navíc a trvá na zastávce v Ao Molae na oběd, což je ideální i pro nás (ten oběd).

Po obědě nás řidič odváží na Ao Sone. Silnice tam je částečně prašná. Chce pro nás i přijet (za peníze), ale to už nechceme.

Ao Sone je zhruba tři kilometry dlouhá pláž, která se nachází na západní straně ostrova, zhruba v jeho polovině. Na severním okraji je v údolí schovaná stanice správců parku a možná se tady dá i ubytovat. Celá pláž je písečná, prázdná s minimem lidí (potkali jsme asi tři). Mě osobně připomíná krajinu Nového Zélandu – takové opuštěné, divoké a krásné místo. Výhled z pláže je na ostrovy směrem na Lipe – tedy hlavně na velký Adang. Z pláže vedou stezky do vnitrozemí ke dvěma menším vodopádům (Lu Du a Lu Pu).

Zprvu procházíme kamenným polem a pak už se nám otevírá výhled na celou délku pláže. Slunce praží a tak bereme zavděk lavičkou ve stínu, kterou nacházíme v písku. Zůstáváme tady nakonec asi hodinu. Koupeme se.

Když jdeme dál na jih, je vedro, vítr nám žene písek přímo do obličeje a při zastavení se do nás pouští malé mušky (repelent nepomáhá, jen pohyb). Asi v půlce pláže se zastavujeme a přemýšlíme, jak dál. Nakonec to otáčíme zpátky – nemáme už tolik času a ani sil, abychom došli na konec pláže, kde se do moře vlévá říčka (pravděpodobně pěkné místo). Nechci těhotnou Íru zbytečně honit a navíc se blíží večer a nerad bych někde po tmě chodil džunglí – i když po silnici.

Na lavičce opět odpočíváme a Íra se ještě koupe. Když se vydáváme na cestu zpět do Ao Molae, zbývá do setmění asi 1,5 hodiny a cesta by měla trvat tak 1 hodinu (4 km). Pro jistotu jsme s sebou vzali i baterky na svícení a vodu…

Cestou zpátky do zátoky Molae potkáme dva lidi, jinak nikoho. Přicházíme ještě za světla, šli jsme to zhruba hodinu.

Právě když dorážíme do Molae, začíná západ slunce. Skvěle načasované! Na pláži je báječná houpačka, tak jdu k ní. Je bohužel obsazená. Sedím tedy alespoň na vyplavené kládě a kochám se, fotím… Na pláži jsou snad všichni, co tu bydlí (jakože okolo deseti lidí 😉 Je nádherný západ do vody a pro nás je to vlastně i poslední západ slunce tady na jihu.

Po západu slunce si dáváme sprchu, večeři, pivo a unavení jdeme spát. Byl to nabitý den s návštěvou třech míst. Asi jsme měli jedno místo navštívit včera, namísto válení se na pláži, a bylo by to dnes víc v pohodě. Na noc si roztahujeme moskytiéru, aby nás nic neštípalo. Íra se stříká repelentem. Brouci opět lezou po posteli. Teď už je Íra nepřehlédne a tři zabíjí, já taky nějaké likviduji. Hnus velebnosti!

Den sedmnáctý (pátek 11.3.2011) – Tatutao -> Pak Bara -> Had Yai -> Bangkok

Ráno nás čeká hrůzné probuzení. Íra je příšerně pokousaná od nějaké havěti. Má desítky kousanců všude – na zádech, nohách, rukou. Je z toho samozřejmě na mrtvici. Každopádně to bere celkem sportovně, prostě hrdinka dne. Já nemám prakticky žádné kousnutí, ale tak to máme obecně i s komáry. Ještěže je to poslední noc v bungalovu na Molae, další noc bychom tady už neriskovali.

Balíme. Z Molae nás odjíždí asi šest. Jedeme opět na korbě náklaďáku. Koukáme na sebe s párem, který sedí proti nám, a jsou také pěkně poštípaní. Paní dává oči v sloup a říká „awful“ (hrozné). Asi to nebyl náhodný problém jednoho bungalovu…

V návštěvnickém centru v Pante Malaca vracíme klíče. Potom čekáme na rychlý člun, který nás má odvézt na pevninu. Čekání si zkracuji focením a procházkou po pláži. V zálivu Pante Malaca je několik kilometrů dlouhá. Nacházím tam hodně mušlí.

Přijíždí trajekt. Loď je plná, ale místo na sezení nakonec nacházíme. Do přístavu Pak Bara to není daleko, a tak i cesta je krátká a rychlá.

V Pak Bara ještě z lodi zíráme na dvě velké rozestavěné budovy – asi terminály k trajektům. Je tu také strašně moc lodí a lidí, prostě davy. Za těch 13 měsíců, co jsme tu nebyli, se tohle místo změnilo k nepoznání. Drsné…

Po vystoupení na břeh nacházím slečnu „Li“, kterou jsme měli kontaktovat, a ta nás odvádí do jedné z cestovek. Tam asi půl hodiny čekáme na minibus na letiště. Než přijede, procházím zatím ulici a přístav a pokouším se něco vyfotit. Je tady spousta agentur – není problém sehnat odsud dopravu prakticky kamkoliv.

Íře také sháním čerstvý pomerančový džus. Je to trochu problém, ale nakonec se dostanu k jedné paní, která mi ho vymačká (z pomerančů, které koupila vedle u stánku :-)

Minibus jede asi 1,5 hodiny, je plný. Letiště v Had Yai (HDY) je menší a nijak zajímavé. Odbavujeme se a pak si ještě dáváme kávu. Letíme s Nok Air. Vše je v pořádku, jako občerstvení dostáváme hot-dog.

Po příletu do Bangkoku na letiště Don Mueang (DMK) si bereme taxi na Khao San. Platíme něco mezi 300 až 400 THB i s příplatkem za dálnici. Taxikář se cestou dost drsně šťourá v uchu a vůbec mu nevadí, že má vzadu pasažéry. Brrr… :-(

Jdeme se ubytovat do našeho vyzkoušeného Four Sons Village na Rambuttri Road (budeme v Bangkoku jen 2 noci). Za 550 THB máme pokoj s balkónem a teplou vodou. Dáváme si sprchu, banana pancake a pijeme čerstvý pomerančový džus koupený na ulici prostě trocha relaxu po cestě.

Na večeři vyrážíme za roh do – opět osvědčené – restaurace Wild Orchid Villa (říkáme tomu u bazénků, protože tam mají malé

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .