0
0

Náš druhý výlet do Thajska jsme si naplánovali jako pohodový. Chtěli jsme načerpat energii, odpočinout si a trochu toho pokoukat. Měli jsme na naší cestu přes dva týdny a nechtěli jsme jí strávit na jednom místě – to by vlastně ani nebyla cesta 😉 Vzali jsme to od jihu k severu po ostrovech Lipe – Lanta – Phi-Phi a zbylo nám i pár dní na Bangkok. Cestovali jsme tentokrát ve třech – kromě nás dvou (Jirka + Irena), s námi Thajsko poznával i Rosťa, švagr (Jirky) a bratr (Íry).

Obecně o Thajsku jsme již stručně psali v cestopisu Thajsko 2008 – je tam řada informací o zemi, o Bangkoku a o ostrově Phi-Phi plus několik praktických rad k ubytování. Nebudeme zde už tyto věci opakovat a přidáme jen informace k nově navštíveným místům – to jsou hlavně ostrovy Lipe a Lanta.

Ostrov Ko Lipe je součástí nejjižněji položeného thajského souostroví Tarutao. Je to místo doslova na dohled od Malajsie a mezi ostrovem Lipe a malajským ostrovem Langkawi jezdí pravidelná lodní linka.

Souostroví Tarutao zahrnuje 51 ostrovů a rozkládá se na ploše zhruba 1500 kilometrů čtverečních. Na některých ostrovech souostroví se dá ubytovat u správců parku, ale jediný ostrov s komerčně poskytovaným ubytováním (a asi i ostatními službami) je maličké Lipe.

Samotný ostrov Ko Lipe (Koh Lipe, Ko Lipey, …) je relativně plochý a má víceméně trojúhelníkovitý tvar. Na každé ze tří stran ostrova se nachází jedna větší pláž – Sunrise Beach (pláž východu slunce) na východě , Sunset Beach (pláž západu slunce) na západě a pláž Pattaya na jihu. Nejživější, plná resortů a barů je Pattaya Beach. Sunrise Beach je dlouhatánská, krásná a kromě vesnice se školou je tam resortů poskrovnu (nebo jsou taknějak rozvolněné, že je člověk tolik nevnímá). No a Sunset Beach je spíše opuštěná s dvěmi třemi levnějšími resorty. V nejdelším místě je ostrov dlouhý zhruba 3 km, ale např. mezi plážemi Sunrise a Pattaya to není dále než 700 metrů. Prostě se za den můžete vykoupat na všech třech jeho hlavních plážích. Pomyslným centrem ostrova je ulička, která vede mezi plážemi Pattaya a Sunrise. Podél ní naleznete vše, co k životu budete potřebovat – restaurace, bary, obchody, pekárny, cestovky atp.

Pokud to shrnu: Vše na Lipe je takové malé, klidné, pohodové, restaurace jsou často dřevěné. Přestože sem už turistický ruch dolehl, tak zatím ve své mírnější podobě bez diskoték a davů.

Doplněno: Nerad to píšu, ale tohle už dnes bohužel úplně neplatí. Znovu jsme Lipe navštívili na přelomu února a března 2011 (viz cestopis Thajsko 2011). Turistický ruch ostrov válcuje a docela rychle se z něho stává další Phi-Phi. Z dřevěných restaurací jsou betonové, z desítek turistů stovky, z klidné pláže rušná. Podle našeho názoru ještě stále stojí za to na Lipe zajet, ale už nečekejte zázraky. Výše i níže popisujeme ostrov tak, jak jsme ho zažili v listopadu 2009.

Všechny praktické informace, které o ostrově budete potřebovat (přehled a rezervaci ubytování, mapy, trajekty, …), jsou dostupné na pěkně zpracovaném webu místní informační a cestovní kanceláře (anglicky).

Jižně od Krabi a jihovýchodně od Phi-Phi leží dva relativně velké ostrovy a to Lanta Noi a Lanta Yai. Severní Lanta Noi toho příliš zajímavého nenabízí a je v podstatě průjezdní (dva krátké trajekty) při cestě mezi jižnějším Lanta Yai a pevninou (Thajským poloostrovem). Ostrovem, který jsme navštívili, a o kterém budeme psát v tomto cestopise, je ostrov Lanta Yai.

Ostrov Ko Lanta Yai je ostrovem protáhlým ze severu na jih a měří na délku zhruba 25 km a na šířku okolo 4 km. Na jeho severu je rušný přístav Saladan (největší „město“ na ostrově) a na jihovýchodě ostrova je Lanta Old Town (menší „město“, ale hezčí). Další sídla, která by se alespoň vzdáleně podobala městu, na Lantě nejsou.

Obecně lze Lantu popsat zhruba takto:

východ ostrova je řídce osídlený, západní strana ostrova je osídlená hustě(ji) a to především hotely a komplexy bungalovů

sever západní strany má hotely a další zástavbu natěsnanou na sebe, jih západní strany je volnější, přírodnější

úplný jih západní strany ostrova za zátokou Kantiang je víceméně pustý (ještě jeden „přírodní“ resort je jižněji a pak už leží jen národní park), na jihu už nevede asfaltka, jen prašná cesta tu a tam do kopce zpevněná asfaltovým povrchem

na severovýchodě ostrova a na Lanta Noi jsou mangrovové lesy, které způsobují, že mořská voda na Lantě není úplně křišťálově čistá (čím jste od bahnitých mangrovů dále, tím je voda čistší)

na západní straně ostrova je od severu k jihu několik větších pláží (devět?) kde se dá ubytovat a samozřejmě koupat, na Internetu se dají dohledat žebříčky jejich krásy a doporučení, kterou vybrat; popis pláží a fotky jsou například na webu kolantathailand.com (anglicky).

Co se týká pláží, padla moje volba na Kantiang Beach, která je téměř na jihu ostrova. Zvolil jsem jí proto, že jsem chtěl být dál od civilizace severu ostrova a také proto, že jsem se o ní dočetl, že je opravdu hezká (a je na ní také jediný pětihvězdičkový komplex na Lantě, tak nemůže být špatná 🙂

O pláži a místním dění se dočtete na webu Kantiang-Bay (anglicky), podrobné mapy zálivu Kantiang i celé Lanty jsou dostupné na stránkách jednoho z resortů (anglicky).

Na motorce se dá Lanta bez problémů projet za jeden den. Motorku lze půjčit prakticky všude. Když toho budete chtít trochu zažít (posedět, vykoupat, projet se na slonovi, …), nechte si na poznání ostrova raději dny dva. Pokud pojedete na motorce, mrkněte se na skvělý, praktický a vtipný plánek Lanty pro motoristy (anglicky; vy, kteří na motorce nepojedete, si na ní určitě najdete také svůj cíl).

Lanta ale není zajímavá jen sama o sobě – v jejím okolí se nabízí takřka nepřeberné možnosti výletů. Mám tím na mysli hlavně návštěvu okolních ostrovů s širokými možnosti poznávání, potápění a šnorchlování. Osobně jsme navštívili jen jeden (viz dál v cestopisu), takže se tu o nich blíže nebudu rozepisovat. Z toho, co jsem načetl na Internetu, mě nejvíc zaujal výlet na ostrov Ko Mook (Ko Muk) pro jeho smaragdovou jeskyni. O okolních ostrovech si můžete udělat představu na stránkách starého města, kde je klikací mapa ostrovů okolo Lanty s jejich popisem a fotkami (anglicky).

Nově jsme při cestě do Thajska využili portál českého Ministerstva zahraničí fungující pod názvem DROZD (česky). Je to jakási evidence lidí, kteří se v dané zemi pohybují – hlavně pro případ katastrof atp.

A ještě jedna věc (tohle nás minulo, ale je to důležité): V létě 2010 byla zprovozněna nadzemní dráha z letiště Bangkok Suvarnabhumi (BKK) do centra města Bangkok. Podrobnější informace naleznete na webu českého velvyslanectví (česky).

Den první (čtvrtek 26.11.2009) – Praha -> Helsinky -> Bangkok

Letenky jsme koupili z Prahy za cenu něco přes 13 tisíc korun na osobu. Letěli jsme se společností Finnair. Uvažovali jsme i o levnějších letenkách z Německa, ale rozdíl v ceně nebyl takový, aby to stálo za to. V Praze jsme nakonec měli shodou okolností zajištěné parkování zdarma, takže to bylo úplně dokonalé.

Odlétali jsme před polednem z Prahy. Přestup byl ve finských Helsinkách, kde jsme čekali něco přes dvě hodiny. Letěli jsme přes noc a let s Finnair byl v pohodě.

Den druhý (pátek 27.11.2009) – Bangkok -> Hat Yai -> Pak Bara -> Ko Lipe

Do Bangkoku jsme dorazili ráno o půl osmé. Potom nás čekalo vyplňování vstupních formulářů a čekání dlouhé fronty na vpuštění do země. To se samozřejmě povedlo (jinak byste tento cestopis asi nečetli 🙂 Chvíli jsme počkali, vybrali peníze z bankomatu (další bankomat bude až na Lantě) a už jsme zase byli v letadle. Z Čech jsme měli přes Internet koupené letenky na jih do města Hat Yai a to s Air Asia. Air Asia jsem vybral kvůli jejich odletu z letiště Suvarnabhumi (na jih létají i jiné aerolinky, ale z letiště Don Mueang) a samozřejmě nízké ceně (1550 THB/osoba jednosměrně).

Na Lipe se dá dostat i jinak (např. trajekty z Phuketu či Krabi nebo přes Trang), ale Hat Yai jsem vyhodnotil jako nejjednodušší a časově nejkratší.

Letiště v Hat Yai je malé. Hlavním naším úkolem tam bylo sehnat cenově dostupnou dopravu do přístavu Pak Bara a to tak, abychom stihli ještě poslední loď na Lipe (přiletěli jsme ve 12 hodin, poslední loď podle jízdního řádu měla jet ve 13:30 hodin, vzdálenost mezi letištěm Hat Yai a přístavem Pak Bara je 120 km). Vzhledem k tomu, že jsme byli tři, vyplatilo se nám vzít taxík. Oficiální cena u přepážky byla 2500 THB, ale tu jsme nevzali a šli jsme ven zkusit sehnat levnější. Ihned po tom, co jsme vyšli, se na nás vrhli taxikáři a nabízeli nám odvoz. Chvíli jsme smlouvali a nakonec jsme jeli za 1600 THB (možná by se to dalo usmlouvat ještě níž). Taxikáři jsme vysvětlili co potřebujeme (stihnout loď) a ten s námi celou cestu jel jako o závod. Občas jsme se celkem báli. Čas jízdy nakonec byl dvě hodiny.

Přístav Pak Bara představuje pár domků na konci dlouhé ulice. Taxikář nás vyložil u „terminálu“ (dřevěný přístřešek na kůlech se stoly a lavicemi), kde jsme si koupili lístky (650 THB/osoba trajekt + 200 THB/osoba vstup do národního parku) a čekali jsme na loď. Měli jsme pocit, že je málo času, ale pak jsme tam ještě čekali víc než půl hodiny. Buď ta loď jela pozdě nebo to byla další, která nebyla v jízdním řádu. V průběhu čekání jsme se v rámci možností převlékli, nakoupili vodu a něco k jídlu a kapku odpočívali.

Naším trajektem byla tzv. speedboat (rychlý člun), na níž nás jelo zhruba dvacet a to včetně bagáže a pár klecí s domácím zvířectvem. Odjezd byl v 15 hodin. Cesta byla relativně klidná a ani to moc neskákalo. První zastávka byla na velkém ostrově Tarutao, kde vystupovalo několik lidí. Ostrov vypadal nádherně, čistě, neobydleně (někdy příště ho nesmíme minout 🙂 Dál jsme jeli už přímo na Lipe. Cestou jsme minuli jeden opuštěný ostrůvek a okukovali malajský ostrov Langkawi, který byl na dohled. Samotné Lipe je ale ještě Thajsko a je to malá placka ležící vedle většího a kopcovitého ostrova Adang.

Protože loď se až ke břehu Lipe nedostane (Nebo proto aby měli místní obživu?), tak nás přeložili do dlouhoocasek a to podle toho, na kterou ze tří pláží na Lipe člověk jede. Cena za odvoz je 50 THB/osoba. My chtěli na Sunset Beach, protože jsme poblíž měli vyhlídnuté ubytování. Na Sunset Beach jsme vystoupili, trochu smočili nohy v teplém moři a vydali se na průzkum ubytování na pláži. Měli volno, ale my pokračovali dál do vnitrozemí k vyhlédnutým bungalovům. Ty jsme našli celkem dobře, bohužel však byly plné (rezervaci jsme neměli). Jediný bungalov, který byl volný, byl pro dva lidi a tři nás v něm nechat nechtěli.

Hodili jsme tedy batohy opět na záda a pokračovali jsme dál (ještěže jsem s sebou měl vytištěnou mapu Lipe). Z bungalovů v džungli jsme se přes centrální část ostrova vydali na další z pláží. Chtěli jsme na Sunrise a tam jsme také došli. Bylo to ale v oblasti školy a nemocnice – žádné ubytování v okolí nebylo – a tak jsme se vydali na třetí pláž – na Pattayu. Po pár stech metrech jsme dorazili na pláž a to v místě, kde byly bungalovy s názvem Varin. Až druhý den jsem zjistil, že to není resort Varin na Pattaya Beach, ale že je to resort Varin Vilage na Sunrise Beach.

V resortu bylo několik řad bungalovů a tak jsme si je šli prohlédnout. Chlapík, který to tam měl na starosti, nás samozřejmě odlapil a nabízel nám ubytování. Ukázal nám chatku a sdělil ceny. Tenhle typ bungalovu (bambuschatka) jsme už znali a naší ženské části posádky se to moc nezamlouvalo. Mužská část ale byla totálně unavená, neměla chuť do dalšího hledání ubytování a navíc už byla tma. Íra nakonec podlehla a vzali jsme si dvě chatky na noc ve třetí a čtvrté řadě od pláže, s tím, že ráno se po ostrově rozhlédneme a případně se přestěhujeme.

Po tom, co jsme se ubytovali jsme zašli na večeři do nedaleké restaurace. Po jídle jsme si chvíli povídali na zápraží jednoho z našich bungalovů a asi po půl hodině jsme šli spát. Po všem, co jsme měli za ten více jak den za sebou, to byl spánek zasloužený.

Den třetí (sobota 28.11.2009) – Ko Lipe (rozkoukávání)

Ráno se samozřejmě běžíme vykoupat a zjišťujeme, že Sunrise Beach je krásnou pláží. Je dlouhá, že ani na jedné straně nevidíme její konec, má krásný bílý písek, který se pozvolně svažuje do hloubky a moře má teplou průzračnou vodu. Na pláži je klid, tu a tam palma, pokud jede nějaká dlouhooaska, tak dál od pláže a nejsou tu téměř žádní lidé. Jsme nadšeni…

…a protože se nám tu libí, rozhodujeme se zůstat. Zajdeme za správcem a ptáme se na ceny ostatních bungalovů a jejich obsazenost. Říká, že má jeden volný bungalov v první řadě a pár v dalších řadách. Ceny jsou přijatelné (od 400 do 700 THB/noc za bungalov – 700 stojí první řada u pláže a každá další řada o 100 méně, první řada má navíc v ceně i plastové lehátko před bungalovem 🙂 Já s Írou si bereme bungalov v první řadě a Rosťa zůstává v řadě předposlední.

Doplněno: Ceny v březnu 2011 byly vyšší – první řada stála 1000 THB/noc 🙁

Resort (nevím jak lépe nazvat shluk bungalovů) se jmenuje Varin Vilage. Nachází se na Sunrise Beach, přímo na začátku uličky mezi plážemi Sunrise a Pataya. Je v něm okolo dvaceti třiceti bambusových bungalovů se zděnými koupelničkami natřenými zvenku buď oranžově nebo zeleně.

Po přestěhování se všichni rozvalujeme na verandě našeho bungalovu, já vytahuji a přivazuji houpací síť a pokračujeme v dělání pohody a koupání.

Krátce po poledni se vydáváme prohlédnout si centrální část ostrova – tou je ulička mezi plážemi Sunrise a Pattaya. Uličkou myslím úzkou betonovou cestu obklopenou po obou stranách většinou dřevěnými domky obchodů, restaurací a tak podobně. Doprava na ní není téměř žádná s výjimkou několika motorek. Procházíme těch pár set metrů a za chvíli jsme na konci na pláži Pattaya. Ta je nabytá resorty téměř úplně, jsou tu stánky několika místních cestovek a také na pláži je mnohem více lidí (i lodí) než na „naší“ Sunrise Beach. Tady to otáčíme a jdeme zpět do restaurace, kterou jsme si vyhlédli.

V restauraci si dáváme naše druhé thajské jídlo a samozřejmě nezbytné fruitshakes („šejk“, ovocný koktejl – rozmixované ovoce dle výběru s trochou vody, ledem a asi kapkou sirupu). Při jídle máme možnost sledovat několik motorek, které restaurace míjí, a na kterých jsou, kromě řidiče a spolujezdce, zpravidla ještě jeden až tři další členové posádky.

Odpoledne trávíme opět na pláži. Rosťa s Írou plavou objevovat blízký ostrůvek, já si čtu a všichni průběžně šnorchlujeme.

Když se den nachýlí a my si dosyta užijeme plážové pohody, vydáváme se na večeři. Zkoušíme to na Pattaya Brach, kde nabídka vypadá nejširší. Procházíme celou pláž a vybíráme si restauraci téměř na konci pláže vpravo (když koukáte do moře). V pohodové dřevěné restauraci s výhledem na pláž si vybíráme ryby. Obsluha nám nabízí, že nám udělají jednu velkou rybu pro nás všechny za přijatelnou cenu, takže si jí dáme. Je výborná a my v restauraci ještě nějakou dobu poleháváme na polštářích, lelkujeme a povídáme.

Den čtvrtý (neděle 29.11.2009) – Ko Lipe (poznávání ostrova)

Ráno vstávám brzy a okolo půl sedmé vyrážím fotit na pláž. Jdu prozkoumat její jižní část. Venku téměř nikdo není, za celou dobu potkávám snad dva lidi. Jižně od Varin Vilage jsou ještě (asi) dva resorty – jeden má hezké bungalovy a druhý je nižší budova s velkou terasou a bazénem. Mezi nimi jsou asi příbytky místních obyvatel. Na konci pláže je skála, za kterou se dá projít a tam nacházím malou kouzelnou plážičku s houpací sítí a lavičkou. Pozoruji odtud stoupající slunce a užívám si klid rána u moře.

Oběd jsme si dali někde na hlavní ulici.

Po obědě jsme ještě zařizovali trajekt z Lipe na Lantu. Dohodli jsme se, že pojedeme ve středu 2.12.2009. V jednom z infocenter jsme se poptali na časy a ceny (1400 THB/osoba trvání 5h, 1800 THB/osoba trvání 3,5h) a koupili jsme si lístky (levnější variantu). Vše bylo dle našeho očekávání, jak jsme to vyčetli už doma na webu.

Odpoledne se rozhodujeme vydat na průzkum ostrova. Volíme cestu okolo – pokusíme se co největší část ostrova obejít po pláži.

Vycházíme od našich bungalovů na sever po Sunrise Beach. Za lesíkem je škola, kterou už známe z prvního dne, kdy jsme k ní zabloudili. Za školou je trochu stromů, menší resort a zbytky mola. Potom se pláž stáčí k západu a zde, na severní straně ostrova, je na útesu nad pláží větší a luxusnější resort. Dole na pláži jsou rozložené slunečníky a lehátka a funguje tu také bar. My jej míjíme a pokračujeme dál, kde už zažínají skaliska. Daří se nám projít k dalšímu resortu (ten je opuštěný) a po krátké procházce mezi stromy se ocitáme na Sunset Beach.

Na Sunset Beach se Rosťa s Írou koupou a já odpočívám ve stínu stromů. Koupání ale netrvá dlouho protože Rosťa nechtěně šlápne na mořského ježka. Bohužel toho s ránou moc nenaděláme, má část chodidla plnou malých černých bodlin zarytých pod kůží. Íra dopadla lépe – má jen pár bodlin v palci u nohy. Zbytek dne a několik následujících dní Rosťa napadá na nohu. Musí si kvůli tomu koupit i nové boty, protože sandály ho tlačí. Nic moc událost na začátku cesty…

Na Sunset Beach jsou ve vodě kameny pokryté mořskými ježky – pokud se tu budete chtít koupat, buďte hodně opatrní nebo si rovnou vezměte boty do vody.

Dál chceme pokračovat na další malou pláž podle plánku, ale nenacházíme cestu a tak se vydáváme do centra ostrova po pěšině, kterou už známe z prvního dne. Uvnitř ostrova je trochu stromů, občas tráva, tu a tam v džungli běží dieselgenerátor. Poté, co narazíme na asfaltku (Kde se tu vzala? Kdo a čím po ní jezdí?), se po ní vydáváme – podle plánku bychom se někde tím směrem měli dostat na Pattaya Beach. Cestou vidíme řadu rozestavěných domů a asi i hotelů, občas nepořádek.

Po cestě dorážíme do docela velké vesnice skryté mezi stromy (není na plánku ostrova). Už se stmívá, a tak pospícháme dál. Trochu bloudíme, ale nakonec už za tmy dorážíme na Pattaya Beach v její západní části. Jsme docela rádi, že jsme jí našli, už jsme začínali být bezradní, kudy se z tmavé džungle dostaneme. Na pláži se nám naskytne zajímavý pohled – u břehu stojí (na místní poměry ohromná) loď plná pytlů s odpadky.

Na Pattaya Beach se zastavujeme na večeři v restauraci, kde jsme byli včera. Byla tam opět pohoda a byli jsme spokojení. Po večeři se procházíme po pláži a hledáme ten správný bar, kde bychom ukotvili na zbytek večera. Z několika možností si vybíráme bar postavený z přírodního dřeva, kde se rozvalujeme na jednom z koberců rozprostřených přímo na pláži. Popíjíme pivo nebo šejky, hraje příjemná muzika, nad hlavami hvězdné nebe, voda šplouchá – co dodat 😉

Den pátý (pondělí 30.11.2009) – Ko Lipe (plážová pohoda)

Hlavní ulice mezi Sunrise Beach a Pattaya Beach má jedinou zatáčku (esíčko v mírném kopci). Právě v ní se nalézá kavárna. Když tam mají konečně otevřeno (dnes poprvé), zajdeme se podívat a dáme si rovnou snídani. Kromě toho, že nám chutnalo, tam mají i slušnou nabídku a cítili jsme se v ní příjemně. Po bohaté snídani se pak vracíme do bungalovu.

Rosťu bolí noha a přes noc mu napuchla. Rozhodujeme se vyhledat doktora. Podle plánku je nemocnice hned vedle školy a ta je nedaleko na naší Sunrise Beach, takže vyrážíme tam.

Před školou jsou nastoupené děti, všechny ve školních uniformách, všechny krásně čisté (Jak to v takových podmínkách dokáží?). Nemocnice je malá budova, která nám připadá opuštěná. Chvíli čekáme, až začne ordinační doba a hned potom se nám věnuje sestra s doktorem. Potom si vysvětlujeme, co se stalo – chtějí se ujistit, jestli to byl ježek nebo jiná potvora, která by se asi léčila jinak. Rukama nohama si to vykládáme a nakonec dojde i na kreslení ostnaté koule 🙂 Neznal jsem do té doby anglické slovo pro mořského ježka (sea urchin). Poté Rosťovi ránu vyčistí, dezinfikují a dávají nám vodičku, kterou si to má mazat (je to něco kyselého, prý se to dá mazat i citrónovou šťávou). Po pár dnech by se to mělo samo uzdravit. Zákrok je zdarma, platíme jen lék (levně, ani nestojí za to nárokovat částku na pojišťovně). Doktor i sestra byli milí a profesionální.

Po návratu opět propadáme plážovému životu. Fotím Íře pár modelkových fotek na pláži s palmou.

Když se lenošení dostatečně nabažíme, vydáváme se poohlédnout po nějaké akci. Máme představu, že si pronajmeme dlouhoocasou loď a projedeme se na některý z okolních ostrovů. Bohužel, na Sunrise Beach není nikdo, kdo by nám loďku pronajal. Ptáme se vedle našeho resortu, ale umí jen výlet na další dny (asi jsme v tomhle zmlsaní z Phi-Phi, kde nabídka lodí převyšuje poptávku a je to všude vidět). Zamlouváme si tam výlet na zítra a dnes už na okolní ostrovy nejedeme.

Snažíme se každopádně alespoň něco podniknout… V hotelu jižně na Sunrise Beach půjčují mořské kajaky, tak si tam půjčujeme třímístný žlutý kajak a vyrážíme dál k jihu ostrova. Alespoň jsme si mysleli, že vyrážíme. Po padesáti metrech pádlování nastává vtipná scénka: Rosťa, který sedí vpředu, říká, že se mu zdá, že nám do kajaku teče voda. Říkám, že to asi ne, že je to mořský kajak a ten že potopit jaksi z principu nelze. Jedeme dál. Po dalších pár metrech říká Irena, že se jí také zdá, že jsme nějak hodně ponoření ve vodě. Blbost, u mě je to OK. Jedeme dál. Za chvilku ale už i mě vzadu zalévá voda. Do pár vteřin je kajak pod hladinou a my se převracíme 🙂

Naštěstí je břeh blízko a my jsme na mokrou variantu připraveni (jsme v plavkách, věci včetně foťáků máme v nepromokavých vacích). Vytáhneme tedy kajak na pláž, pomáhá nám i chlapík, který celou akci pozoroval z břehu. Kajak je plný vody a máme co dělat, abychom jí vylili otevřenými otvory. Rosťa jde do půjčovny pro pomoc. S ním se zpátky vrací dva Thajci s plastovými zátkami, kterými zašroubují otevřené otvory do lodi – nějak na to prý předtím zapomněli…

Výlet dál už probíhal bez pokusů o „yellow submarine“. Odpádlovali jsme na malou zátočinu za skalami. Tu jsme prozkoumávali, hledali mušle, pozorovali opičku a tak podobně. Asi po hodině jsme jeli zpět k hotelu, kde jsme kajak vrátili a zaplatili za jeho půjčení (300 THB, docela dost).

Na večeři jsme tentokrát zašli do sousedství – do příjemné plážové restaurace hned vedle Varin Vilage. Co nás tam ale nalákalo hlavně, byly čerstvé ryby na grilu za neskutečné ceny 200 THB/kg (čím jsme pak byli severněji, stály stejné ryby na grilu víc a víc – okolo 500 THB/kg na Lantě a 700 THB/kg na Phi-Phi…). Dali jsme si každý něco jiného a vzájemně jsme ochutnávali. Ryby byly výborné a příjemně jsme tam poseděli.

Den šestý (úterý 1.12.2009) – Ko Lipe (výlet po okolních ostrovech)

Dnes jedeme na půldenní výlet na bližší ostrovy v okolí. Je nás v dlouhoocasce asi sedm plus kapitán.

Vyráží se přímo ze Sunset Beach z plážového baru hned vedle Varin Vilage, kde jsme si včera místa zamluvili a zaplatili zálohu. Doplatíme tedy zbytek ceny (půldenní výlet na bližší ostrovy stál 350 THB/osoba s jídlem, celodenní výlet na vzdálenější ostrovy by byl za 1800 THB/osoba). Do ruky dostaneme balíček s teplým jídlem a vyrážíme.

Jedeme kolem Sunrise Beach na jejímž konci se od ostrova odpojujeme. Kousíček vedle Ko Lipe leží mnohem větší a kopcovitý ostrov Ko Adang, který objíždíme a míříme k první zastávce – na ostrůvek Ko Hing Nam. Na něm je celkem zajímavý výběžek (kosa) vytvořený z větších i menších oblázků, ze kterých jsou navrchu vystavěny pyramidky. Netuším, jak to hle místo vzniklo – pláže všude kolem jsou písčité a tady je najednou velká hromada kamení. Je tu i pár dalších lodí a tím pádem i lidí. Okukujeme tu zhruba dvacet minut a jedeme dál.

Dál naše trasa vede na větší ostrov Ko Rawi. Při plavbě na něho míjíme shluk rybářských lodí. Vypadají jako z jiného století – vyrobené ze dřeva, mají zvláštní tvar i barvy. Na Ko Rawi se koupeme, šnorchlujeme a také jíme oběd, který jsme dostali na začátku. Až toho všeho máme dost, jdeme se s Írou projít po pláži. Na jejím konci pod skálou je naplavený kmen, který fotím samotný a potom i s mojí Írou. Vydržíme tam snad půl hodiny.

Když se začnou stahovat mraky a slunce už nesvítí, vracíme se k lodi a odjíždíme dál. Třetím naším ostrovem je Ko Adang. Na něm už toho nemáme příliš chuť podnikat, hlavně proto, že je pod mrakem a mírně kape. Posadíme se pod strom a pozorujeme pláž, moře, okolí.

Poslední večer na Lipe trávíme tradičně na pláži Pattaya. Najdeme si jeden z dřevěných plážových barů v levé části pláže a ležíce na rohoži v písku si vychutnáváme večer, muziku, pivo, šejky … prostě odpočinek. To je vlastně to základní, co jsme si z Ko Lipe odvezli – pocit absolutní pohody. Právě tady je pro mě místo, kde jsem zažil nejpohodovějších pár dovolenkových dní…

Den sedmý (středa 2.12.2009) – Ko Lipe -> Ko Lanta

Ráno se vyvstáváme, dobalíme věci a vyrážíme na trajekt. Odjíždí z pláže Pattaya v 10 hodin a my tak máme prostor se cestou ještě nasnídat. V kavárně v zatáčce mají otevřeno, takže zakotvíme tam. A jsme opět nadšeni. Snídaně je velká a dobrá 🙂

Na pláži pak chvíli čekáme, než přijede trajekt. K němu nás pak převezou dlouhoocaskou (za odvoz platíme opět 50 THB/osoba) a odjíždíme směr sever. Trajekt je středně velká loď, jen je trochu špinavá a uvnitř (tradičně) překlimatizovaná. Po odjezdu máme potřebu jít na palubu a koukat po okolí (tak jako na trajektu v Thajsku normálně). Loď je ale tak rychlá, že je to nepříjemné až nebezpečné a my to vzdáváme a jdeme do kabiny. Na lodi je i WC, což oceňuji (jednak pojedeme dlouho a jednak mě včera dostihly střevní potíže…). Pasažérů není mnoho, prostoru máme dost. Počasí ale není nic moc – prakticky celou cestu je zataženo.

Plavba mezi Ko Lipe a Ko Lantou je rozdělena na dva úseky. Poblíž města Trang asi na hodinu zastavujeme v „přístavu“ Hat Yao Pier, druhou část trasy pojedeme jinou lodí. Část pasažérů odjíždí a přijíždí jiní, kteří pojedou s námi dál. Na molu Hat Yao se protahujeme po sezení v lodi. Je tu také obchod a restaurace, takže není problém se najíst.

Další loď je podobná té první (nic moc). Cesta je ale mnohem zajímavější. Míjíme totiž řadu ostrovů a ostrůvků, tak je na co koukat. Na některých také zastavujeme. Mě zaujal například ostrov Laoliang – bylo tam pár bungalovů pod vysokým útesem a okolo ještě pár menších ostrovů. Ostrůvky jihozápadně od Lanty (jako např. již zmíněný Ko Mook) vypadaly také dobře. Příště bych možná jeden z těch ostrůvků vyzkoušel – třeba na dva dny se tu ubytovat. Jsou to totiž ty ostrůvky, na které jsme se měli v plánu z Lanty podívat (možná by to vyšlo i levněji, než se sem vracet na celodenní výlet).

Na Lantu dorážíme v podvečer okolo páté hodiny (místo slibovaných pěti hodin trvala cesta hodin sedm). Přístav se nachází na severu ostrova Lanta Yai v městečku Saladan. Po vystoupení z lodi všem pasažérům nabízí pár místních lidí ubytování nebo taxi. My míříme do restaurace, která je přímo na molu, a dáváme si něco k jídlu. Já pak zaskočím do nedalekého infocentra a sháním ubytování v Kantiang Bay na jihu Lanty. Vzal jsem na jednu noc co bylo s tím, že se na místě porozhlédneme a uvidíme zítra. Doprava k ubytování byla v ceně, tak jsme jen v restauraci počkali, až nás vyzvednou (jinak taxi na Kantiang nám nabízeli za 100 THB/osoba).

Přijíždí pro nás dodávka se zastřešenou korbou. Řidiče ještě žádám o zastávku u bankomatu, kde vybíráme hotovost na další dny. Pak už následuje dlouhý přejezd na jih Lanty. Na korbě to příjemně profukuje a navíc sledujeme okolí ponořené do tmy a tak nám cesta docela utekla. V průběhu jízdy bylo znát, jak směrem k jihu civilizace ubývá – bylo méně obydlí, hotelů, dopravy i světel.

Zařízení, kde budeme ubytovaní se jmenuje Kantiang Bay View Resort. Po vystoupení z dodávky jdeme k recepci, kde vyřizujeme formality a jdeme si prohlédnout pokoj. Mají už jen třílůžkový pokoj v patře. Moc se nám nelíbí, ale na tu jednu noc ho bereme, protože nic jiného volné není 🙁

Co nás ale zaujalo okamžitě, jak jsme si resortík prohlédli, byl zdejší plážový bar. Jmenoval se Why Not Bar (bar Proč ne). Kromě toho, že byl celý dřevěný a vyzdobený jako z éry hippies, si nás získal tím, že v něm hrála živá hudba. Hned jsme si sedli, dali pivo a šejk a byli jsme zase v tom 🙂 Hráli dva muzikanti, jeden na kytaru a jeden na bicí. Střídali světové klasické fláky a thajské písničky. Fajn atmosféra.

Den osmý (čtvrtek 3.12.2009) – Ko Lanta (jihozápad na motorce, maják)

Ráno se trochu procházíme po pláži a potom jdeme prozkoumat možnosti ubytování v zálivu. Poblíž jsou spíše dražší resorty, tak míříme na kopec, kde mám vyhlídnutý jedno zařízení. Jmenuje se Lanta Marine Park View Resort. Ubytování mají v bungalovech na kopci mezi stromy s výhledem na záliv. Sice je to trochu šlapání a nejste přímo na pláži, ale docela se nám líbí. Nakonec se ptáme na ubytování v Kantiang Bay View Resort, to je tam, kde jsme spali v noci na dnešek. Tam mají volný jeden bungalov skoro na pláži a levněji než v Lanta Marine, tak nakonec bereme ten. Přestěhujeme se.

Po obědě jedeme na výlet na jih ostrova. Půjčujeme si na půl dne dnes a celý den zítra motorky a to přímo v našem resortu (250 THB/den automat, 150 THB/den manuální řazení). Půjčení je včetně přileb – musíte si o ně ale říct, místní s nimi nejezdí snad nikdy a turisté jen občas. Přímo v zálivu Kantiang není velká benzínka, je tu ale taková ta primitivní verze s barelem, kterou už jsme viděli vloni na Ko Samui. Stejně nás ale udivuje 🙂 Nicméně funguje a tak tam po litru benzínu do každé motorky kupujeme (je asi o třetinu dražší, než u velké benzínky).

A co na jihu? Na jihu Lanty je národní park zvaný prostě National Marine Park (národní mořský park). Z toho co jsem měl možnost přečíst a vidět fotky, tak jsou tam hlavně dvě pláže, které vybíhají do moře v útes, na kterém je maják. Prostě hezké fotogenické místo.

Cestou se civilizace téměř vytrácí. V zálivu Klong Jark je ještě pěkná dřevěná plážová restaurace a u ní pár bungalovů a pak už jen stromy a skály. Začíná tu chybět i asfalt, který je jen do kopce (asi aby tu v dešti vůbec někdo vyjel/sjel). Řídíme opatrně. Na to abyste najeli na kámen či do výmolu a skončili rozmlácení mimo cestu tady není nepotřeba vyvádět žádné speciální kousky.

Jižněji potom narážíme na závoru a strážce parku (v našem případě strážkyni). Ta tu vybírá za vstup do národního parku (klasických 200 THB/osoba jako jinde). Zkoušíme tu použít naše lístky, které máme ze vstupu do národního parku Tarutao. Nevím jestli je ty lístky takhle možné opravdu uplatnit nebo nad námi strážkyně přimhouřila oko, ale pustila nás dál bez dalšího placení 🙂

Na konci cesty je parkoviště a domky správců parku. Dál na východ ostrova se dá projít už jen pěšky. Místo se jmenuje Tanod Cape nebo na mapách bývá jen National Marine Park či „lighthouse“ (maják). My se samozřejmě zaměřujeme na maják a rovnou na něj šplháme (tedy ne na maják, ale na kopec, na kterém stojí). S vrchu je krásný výhled na obě strany (jižní a západní) se svými plážemi a útesy. Kocháme se, fotíme a tak. Pláž ze západní strany ostrova je kamenitá, takže když slezeme, jdeme se projít po pláži jižní. Je relativně velká (možná je to odlivem), částečně písčitá, částečně kamenitá. Lidí tu je teď v pozdním odpoledni poskrovnu. Je tu řada fotogenických míst a tak tu další hodinu trávím blbnutím s foťákem.

Místo je to zajímavé a liší se od zbytku Lanty hlavně svojí odlehlostí a takovou tou divokou krásou. Určitě stojí za navštívení (přes den tu odhaduji hodně výletníků, tak radši v nějaký okrajový čas jako ráno/večer). Vypadá to, že se tu dá pěkně koupat (při přílivu) nebo piknikovat.

Když se majáku nabažíme, vracíme se zpět. Cestou se ještě zastavujeme v zálivu Klong Jark s dřevěnou restaurací, že si to tam trochu prohlédneme. A nelitujeme. Zrovna tam místní koupou slony v moři. Navíc při západu slunce. Prima okamžik.

Do Kantiang se Vracíme už skoro za tmy. Cesta ze zálivu na motorce tak už byla celkem nebezpečná.

Protože se nám líbila restaurace v resortu Lanta Marine na kopci, vyrážíme dnes na večeři tam. A jsme překvapeni po všech stránkách. Pozitivně samozřejmě. Restaurace je na kopci na terasách, přičemž mezi nejvyšším a nejnižším patrem je tak deset metrů výškový rozdíl (asi bych tu nechtěl dělat číšníka 🙂 Nejvyšší patro je volné, takže si tam sedáme přímo ke kraji terasy. Před námi jsou vidět nižší stupně, po stranách a nad námi stromy, dole je záliv s resorty včetně rozlehlého pětihvězdičkového a v dáli svítí lampiony před poslední restaurací v zálivu. Rozhled je královský a my se ho nemůžeme nabažit (a to nechtějte vidět, když k tomu ještě vyšel měsíc…). Jestli chcete vzít holku na romantickou večeři, tak sem bych se rozhodně nebál 😉

Personál byl v pohodě a jídlo bylo opravdu dobré. Už nevím, co to Íra měla (byly v tom kousky masa a zelenina), ale přinesli to na vedlejší prázdný stůl. Tam jí talíř zapálili (byl litinový), až z něho šlehaly metrové plameny. Kapku jsme se lekli 🙂 Všem nám chutnalo, jen to trochu přehnali s pálivostí (i když jsme řekli, že to chceme jen trochu pálivé, ale to se nám stávalo opakovaně – tu hranici pálivosti máme prostě jinou než Thajci). Určitě sem chceme ještě zajít.

No a po večeři nemohlo následovat nic jiného než Why Not Bar a to opět s živou muzikou.

Den devátý (pátek 4.12.2009) – Ko Lanta (jihovýchod na motorce, Lanta Old Town)

Dnes chceme projet Lantu na motorkách, hlavně její východní stranu. Po snídani tedy vyrážíme…

Přesnou mapu nemáme k dispozici – jen dva plánky ostrova – trochu tápeme a hledáme odbočku do vnitrozemí. Na druhý pokus jí nacházíme a svištíme do kopce do středu ostrova. Poté, co přejedeme centrální pahorkatinu a sjíždíme dolů, se před námi otevírá výhled na zelené východní pobřeží a na blízké ostrovy. V jedné ze zatáček je restaurace s vyhlídkou, takže samozřejmě zastavujeme a jdeme jí prozkoumat. Ze střechy je pěkný výhled a ani z terasy v restauraci to není špatné. Dáváme si šejky a chvíli odtamtud hledíme do krajiny.

Naší další zastávkou je Lanta Old Town („lantské staré město“), jediné městečko na východním pobřeží ostrova a druhé největší na Lantě. Informace o městě i o Lantě najdete na webu Lanta Old Town (anglicky). Cesta do města vede částečně po prašné silnici, takže jsme malinko červení od prachu 🙁

První se ve městě snažíme najít cestovku, kterou jsem si vyhlédl na webu díky jejím dobrým referencím (anglicky). Chceme s ní jet na výlet na některý z blízkých ostrovů, nejlépe na Ko Mook. Dle plánku jí nacházíme, ale přestože jsou dveře otevřené a my bušíme a voláme, nikdo není doma. Jedeme tedy kousek dál, kde okukujeme pobřeží za městem. Našli jsme něco jako opravnu lodí pod širým nebem. Pod palmami tam na souši ležela řada dlouhoocasek, na některých se i pracovalo.

V cestovce se stavujeme ještě když kolem ní jedeme zpátky do města, ale stále nikdo není doma. Škoda.

Motorky necháváme na parkovišti u mola a jdeme na prohlídku „města“ . V centru vedle sebe leží vše co stojí za vidění, tak se ani moc nenachodíme. Je tam k vidění kanál do moře s majákem, dlouhé molo, ze kterého je výhled zpět na město, ulička dřevěných domků, prodejna houpacích sítí (velký výběr, pěkné, bohužel za evropské ceny) a pár restaurací. Pokud se někde nezaseknete, je to poklidná návštěva tak na půl hodiny (není tu zdaleka tak rušno jako v Saladanu na severu).

Z města pokračujeme dál na jih. Chceme dojet až úplně nakonec, podobně jako včera na západní straně ostrova. Cesta jižním směrem končí v zajímavém resortu Sang Ga U. Kromě své polohy nabízí i netradiční ubytování – jeskynní domy, lodní domy, bungalovy na stromě a domek pro novomanžele. Je tam samozřejmě i restaurace. Pláž je spíše kamenitá.

My se rozhlížíme a potom zjišťujeme, že domek pro novomanžele („honeymoon house“) je volný. Vzhledem k jeho poloze na konci mola se nám tuze líbí a tak se s obsluhou domlouváme, jestli se na jeho terase můžeme naobědvat. Obsluha souhlasí. My se pak rozvalujeme na terase pod domem, kde jsou koberce a polštáře a objednáváme si jídlo a nezbytné šejky. Chvíli než nám donesou jídlo si krátíme koupáním, sluněním nebo povalováním ve stínu.

Oběd byl dobrý a my po něm opět pokračujeme v dělání pohody. Líbí se nám tu. Také jsme zjistili, že se na dohled od pobřeží prohání delfín – pozorujeme jak tu a tam vyskočí nad hladinu. Odpoledne se do resortu nahrnula skupina lidí, kterým průvodce něco vysvětluje a oni si prohlíží okolí včetně nás. My už končíme a jdeme do restaurace zaplatit.

Při průchodu skupinkou zjišťujeme, že mluví česky. Dáváme se s nimi do hovoru. Podivují se nad tím, co dva kluci a jedno děvče dělají v líbánkovém domě – vysvětlujeme jim, jak se věc má 🙂 Když hovoříme o tom, jak jsme tu na vlastní pěst a že na Thajsko cestovka není příliš potřeba, tak na nás průvodce od jejich cestovky vrhá nepříjemné pohledy. Dalšího průvodce jim dělá chlapík z českého potápěčského centra, kterého si cestovka najímá jako znalce Lanty. S ním se dáváme do řeči víc a potom co zjistíme, že pořádají výlety na okolní ostrovy, se s ním na zítra rovnou na jeden domlouváme.

Cestou zpátky do Kantiang se ještě zastavujeme na výhled a na šejk na vyhlídce, kde jsme byli dopoledne. V odpoledním světle je výhled zase jiný.

V našem resortu provozují malou cestovní kancelář. Kupujeme v ní lístky na trajekt na Phi-Phi na pozítří (400 THB/osoba). Potom se ještě cestou na večeři zastavujeme v malém příjemném obchůdku se suvenýry, tričkami a tak podobně u odbočky z hlavní cesty ke Kantiang Beach. V obchůdku mají ruční výrobky, pár věcí se nám líbí, tak je kupujeme.

Na večeři jdeme opět do resortu na kopci (krámek byl cestou). Tentokrát místo objevování místních jídel dáváme přednost kusu masa a zkoušíme zdejší steak. Byl dobrý, vypadá to, že zdejší restaurace je sázka na jistotu. Úžasný výhled je tu samozřejmě i dnes. Po večeři nemůžeme minout pohodový Why Not Bar, kde dnes hraje i někdo z návštěvníků na saxofon.

Den desátý (sobota 5.12.2009) – Ko Lanta (výlet na Ko Ha, šnorchlování)

Včera jsme si u českých potápěčů z Octopus Divers objednali šnorchlovací (a trochu i potápěcí) výlet na Ko Rok (dva ostrůvky jižně od Lanty). Jedeme jenom já a Íra. Rosťovi bolí noha od toho ježka z Lipe a má jí napuchlou. K tomu ho ještě dostihly střevní potíže. Zůstává tedy dnes v našem resortu a relaxuje.

Dodávka od chobotnice (octopus = chobotnice) nás vyzvedává brzo ráno přímo v Kantiang. Míříme na sever do Saladanu a cestou nabíráme další výletníky. V Saladanu vystupujeme u sídla firmy a jdeme do přístavu, kde má chobotnice za domem pronajato lodní stání a trochu zázemí. Tady dostávají potápěči, kteří s námi jedou (nebo spíš se kterými jedeme my) instrukce. Chlapík, který tomu velí, nás informuje, že na základě počasí se může cíl výletu změnit a že to je na rozhodnutí kapitána lodi. Jede nás asi dvanáct, šest potápěčů, dva Thajci patřící k lodi a čtyři šnorchlisté (včetně nás dvou).

Cestou se bohužel stane to, co říkal Čech v přístavu – kapitán hlásí špatné počasí (vlny?) a tedy změnu cíle – jedeme na Ko Ha. Ko Ha je souostrovíčko několika malých ostrůvků a skalisek přibližně jižně od Lanty, jen je to zhruba na polovině cesty. Cesta je celou dobu v pohodě, loď je krytá a dá se být jak na přídi venku, tak vzadu v lodi pod střechou.

Když dorážíme na místo je krásné slunečné počasí. Zastavujeme mezi dvěma ostrůvky (skalisky?) a potápěči se připravují na ponor. My jdeme šnorchlovat. Mezi lodí a pláži je tak padesát metrů, musíme tam doplavat, takže vše necháváme na lodi. Plážička je miniaturní, je u skály a postupně jí zaplavuje voda, jak stoupá příliv. Na lenošení a čtení knížky to moc není – není kde a navíc máme věci na lodi a suchou cestou je sem nejde dostat. Šnorchlování je ale úžasné a je na co koukat.

Ta téhle lokalitě se prý dají potkat žraloci, tak šnorchlíme jako o závod abychom je viděli 🙂 To se nakonec daří. Jsou malí, bílí a plaší.

Vidíme, že pár potápěčů vylezlo z vody, a vracíme se na loď. Máme domluveno potápění na zkoušku a tak jdeme na to. Nikdy jsme se nepotápěli a tak to chceme zkusit. Po nezbytném výkladu, jak se máme chovat a instrukcích, jak zacházet s technikou jdeme pod hladinu. Potápíme se my dva a instruktor. Můj ponor je v pohodě a daří se mi vyklesat ke dnu a čekat. Íře to dalo trochu práce, ale také se daří. Potom asi deset minut plaveme okolo lodi a obdivujeme mořský svět. Instruktor je nám za zády a dává na nás pozor. Potom šup zpátky na loď.

Potápění bylo skvělé. Takové vylepšené šnorchlování bez starostí s dýcháním a vodou nateklou do šnorchlu 😉 Někde hlouběji s bohatším podvodním životem to musí být úplně skvělé. A taková skvělá lokalita pro potápěče asi zrovna Ko Ha je. Když jsem viděl plánky a poslouchal kde všude se budou potápět (jeskyně, tunely atp.), tak jsem záviděl.

Po ponoru nás čeká oběd. Dobré thajské jídlo z plastové misky – výletní klasika. Pití je v bedně v ledové lázni, v množství co hrdlo ráčí.

Odpoledne přejíždíme na vedlejší ostrůvek, kde opět šnorchlujeme a potápěči odjeli dělat další ponor. My znovu musíme na pláž doplavat. Samotná pláž je větší a dá se tam ve stínu trochu relaxovat. Mezitím trochu šnorchlujeme a koupeme se.

Za čas končíme, nastupujeme do lodi a odjíždíme zpět do Saladanu. Cesta zpět je bez problémů. Máme možnost si prohlédnout západní pobřeží ostrova, protože projíždíme prakticky podél celé Lanty.

V Saladanu jdeme do kanceláře zaplatit výlet. Trochu se dohadujeme na ceně, ale nechtějí slevit. Přestože nám slibovali dva ostrovy Ko Rok s plážemi, tak jsme byli na Ko Ha. To jsou spíše skaliska a plážičky jsou miniaturní (jedna z nich po čase zcela pod vodou) a navíc bez možnosti si na ně cokoliv vzít. Když to shrnu, vypadá Ko Ha pro potápěče jako ideální lokalita, pro šnorchlisty je to také celkem dobré. Ale pro lidi, kteří chtějí i trochu vidět ostrovy, užít si pláže a pohody je to o ničem. Záleží tedy, co na Ko Ha tam jedete dělat…

V pozdním odpoledni nás dodávka rozváží zpět až nakonec vysadí i nás ve vzdáleném Kantiang Bay.

Na večeři tentokrát vyrážíme až na úplný konec pláže v zálivu Kantiang. Tam je restaurace s názvem Sam Same But Different (moc nevím, jak to přeložit – doslovně by to bylo „stejné, stejné, ale jiné“). V průvodcích a v mapkách bývá značena, že stojí za návštěvu.

Kde se restaurace nachází vidíme už z dálky, jsou před ní velké svítící lampióny. Jdeme k ní procházkou po pláži. Interiér je krásný, z přírodního dřeva a se spoustou světla. Stolky jsou v plážovém písku, šumí moře… Objednáváme si jídlo a nezbytná piva a šejky. Jídlo je rychle a je dobré. Potom v Same Same ještě sedíme a povídáme.

Po návratu chvíli trávíme i ve Why Not Baru – jak jinak 🙂

Den jedenáctý (neděle 6.12.2009) – Ko Lanta (sever ostrova na motorce)

Po ránu se trochu procházíme po pláži. Potom si dáváme klasickou velkou snídani (tohle miluju 🙂

Na dnešek si opět půjčujeme motorky. Chceme projet zbytek ostrova – jeho severní polovinu z obou stran. Je to náš poslední den na Lantě, zítra už pokračujeme dál.

Jedeme stejnou cestou jako předevčírem – středem ostrova ze západní na východní stranu. Daleko ale nedojedeme… Zhruba v půlce cesty mezi pobřežími vidíme slony a tak je jdeme okouknout. Z reklamní cedule je zřejmé, že tam pořádají projížďky na slonech. Je tedy jasné, co se bude dít 🙂

Íře se ježdění na slonech líbí a Rosťa ještě nejel, takže si domlouvají výlet a rovnou vyráží. Odchází na slonu po cestě směrem k džungli. Mě to moc nebere, mnohem víc mě láká focení, a tak se sloní vyjížďky neúčastním. Trochu tam ale ještě okukuji a fotím slony, kteří právě nejsou na projížďce.

Co jsem zachytil z vyprávění: Íra s Rosťou jeli na slonovi okruh ostrovní džunglí, až na kopec. Tam se trochu fotili a následně pokračovali džunglí dál. Sesedli až na konci trasy, poblíž osady, kde sloní agentura sídlí. V malé aréně shlédli pár čísel, která předvedla dvě slůňata. Byli tam sami, jen s pár thajci. K tomu koupili trs banánů, pro které si k nim sloníci chodili pro odměnu. Projížďka i představení se líbilo.

Zatímco Rosťa s Írou poznávali Lantu na slonovi, já na motorce podnikám průzkum okolí. Projíždím přilehlé cesty a tak se dostanu postupně na obě pobřeží. Na východní straně ostrova objevuji mangrovníky a možnost si je prohlédnout. Organizovaně a za peníze. Lze jet lodí, kajakem a také jít pěšky po dřevěných lávkách nad bažinou. Odjíždím s plánem se sem vrátit spolu s I&R.

Když se vrátím na sloní základnu, ještě nejsou zpět. Jedu tedy směrem, kterým odešli – třeba je uvidím. Nepotkám je, ale narazím na něco co mě kapku vyrazí dech. Prakticky uprostřed ostrova v džungli narážím na docela velkou skládku odpadu. Je to prostě obrovská hromada zapáchajícího bordelu v lese, který tam bez jakékoliv izolace sypou. Je tam několik aut a lidí, ani to nefotím a radši mizím. Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak Thajci obecně ekologii neberou moc vážně a my (návštěvníci) jim to rozhodně neulehčujeme (většina toho odpadu a zvýšené spotřeby musí pocházet hlavně od nás). Už poněkolikáté jsem se v Thajsku setkal s nádhernou přírodou v kontrastu k výrobě elektřiny z nafty (tady, kde téměř stále praží slunce), ke skládce odpadu přímo mezi stromy, zaolejovaným motorům dlouhoocasek na moři, přehnané klimatizaci…

Nedaleko sídla sloní farmy mezi políčky objevuji malou restauraci. Zajíždím tam počkat na Íru s Rosťou. Objednávám si nejdřív šejka a pak i oběd. Dáváme se do řeči s chlapíkem, který tam sedí a dovídám se, že je to majitel a že je z Belgie (asi). Vaří tam a obsluhuje on a jeho Thajská žena. Oba byli fajn a jídlo dobré. Když sem dorazí i Íra s Rosťou z projížďky, obědvají i oni.

Naše další zastávka je právě k prohlídce mangrovových porostů. Nechceme se příliš zdržet a tak volíme cestu pěšky. Za to platíme symbolické vstupné (20 THB/osoba) a jdeme se procházet po síti nadzemních chodníků. Cestou vidíme různě odstavené dlouhoocasé lodě s kánoemi a hlavně všude okolo ty mangrovy. Bahno z mangrovů trochu kalí vodu a proto není na Lantě úplně průzračná (i když úplně na druhé straně ostrova – třeba v zálivu Kantiang – to už ani není vidět).

V objezdu ostrova pokračujeme dále na sever, až do Saladanu. Ten jen projíždíme a k zastávce nás přiměje až německá pekárna na výjezdu z města (to už jedeme po východní straně ostrova na jih). Barbarsky si dáváme ryze evropskou kávu s báječným koláčem.

Poslední naše zastavení je plážové. Z mnoha pláží, které lemují východní stranu ostrova, zastavujeme na Long Beach. Pláž dostává svému názvu (dlouhá pláž) – na její konec téměř nedohlédneme. Rozkládáme deku na kraji lesíka a zbytek odpoledne se na ní povalujeme, čteme, koupeme a děláme pohodu.

V podvečer – když se dostatečně pokocháme západem slunce – se vracíme zpět. Cestou ještě v Klong Nin uděláme poslední nákupy vracíme se zpět do Kantiang. S motorkami jsme trochu přešvihli výpůjční dobu, ale to tu nikdo neřeší.

Večer opět navštěvujeme nezbytný Why Not Bar se svojí free atmosférou a živou hudbou. Tentokrát bohužel naposledy 🙁

Den dvanáctý (pondělí 7.12.2009) – Ko Lanta -> Ko Phi-Phi

Ráno nás hotelová dodávka spolu s několik dalšími cestujícími odváží na trajekt do Saladanu. Trajekt je opět vymražený a tentokrát i plný. Cesta byla v pohodě, dalo se jí strávit i na palubě okukováním moře a okolních ostrovů. Před Phi-Phi náš trajekt zaparkuje vedle dalšího trajektu – na dohled od přístavu Tonsai, ale ještě na moři – a probíhá přeskakování z lodi na loď. Kdo jede z Lanty přímo na Phuket, tak musí přestoupit.

V přístavu nás čeká pár naháněčů, ale zdaleka to není takové, jako vloni. Znaje místo jdeme nejprve do pekárny posvačit. Pekárna je zárukou kvality i po roce, ještě několikrát se do ní při pobytu vracíme. Kdybyste jí hledali je nedaleko přístavu – když budete mít molo za zády, dejte se po uličce doprava a asi po sto metrech je to ta pekárna vlevo (naproti je ještě jedna).

Potom si bereme dlouhoocasý taxík a jedeme najít ubytování na Long Beach. V Paradise Pearl, kde jsme bydleli vloni, se ptáme a je to trochu detektivka. Možná mají volno, ale možná také ne. Ten kdo měl dnes odjet ještě neřekl, jestli opravdu odjede. Po nějaké době čekání, které si krátíme tím, že obcházíme další resorty na pláži, nám recepční říká, že si dotyční pobyt prodloužili. Bohužel nám tak zbývá jen jeden volný bungalov, který je jen pro dva. Paní recepční se nad námi ale smiluje a zařídí nám další postel. Super, skvělá to žena. Navíc za to nechce ani žádné peníze navíc (platíme 1000 THB/bungalov). Od zítra už budou volné dva bungalovy, tak bude mít Rosťák svůj. Bungalovy jsou sice čtvrtá řada od pláže a kvalita nic extra, ale za tu cenu a tady na Long Beach je to pro nás dobrá volba.

Když se ubytujeme, vyrážíme na oběd. Máme v plánu jít do restaurace, kterou jsme si oblíbili vloni – měla dobrý servis, tradičně dobrá jídla a celkem hezký interiér. Byla ale zavřená (v rekonstrukci?). Docela nás to vzalo, těšili jsme se. Na obědy a večeře jsme tedy chodili jinam – do restaurace v našem resortu a do jedné na druhém konci pláže. Už to ale nebylo tak skvělé (stále dobré, ale ne skvělé). Některé věci se prostě mění…

Odpoledne jsme se věnovali plážování přímo na Long Beach.

Na zítra ráno jsme si také domluvili výlet dlouhoocaskou z Long Beach na malý Phi-Phi (Phi-Phi Lei). Bylo s tím trochu smlouvání. Nakonec pojedeme za 1200 THB celkem (jen my tři na lodi, půldenní výlet).

Den třináctý (úterý 8.12.2009) – Ko Phi-Phi Don (vyhlídky) Ko Phi-Phi Lei (Maya Beach, Pileh)

Protože víme, jaký je přes den na Phi-Phi Lei nával, domluvili jsme si včera dlouhoocasku na sedmou hodinu ráno. Druhou věcí, kterou si domlouváme už přímo s kapitánem je opačný směr projížďky – nejprve Maya Beach a pak zbytek. Vyrážíme tedy…

Na pláži Maya je jen pár nadšenců a my. Bohužel je ještě relativně brzo a tak sem při našem příjezdu nesvítí slunce – pláž je uzavřená mezi skalami. Zatím tedy procházíme lesíkem do zadní části ostrova ke skalní průrvě s výhledem na moře. Z vyvýšeného místa ve skále se trochu rozhlížíme a potom jdeme zpět na pláž. Tu postupně (zhruba mezi osmou a devátou hodinou) zalévá slunce a tak si můžu fotit a koupat a tak dokola další dvě tři hodiny. Lidí samozřejmě přibývá, ale není to tak hrozné.

Když se náš čas na Pláži naplní, přejíždíme lodí na šnorchlování k jižní části ostrova (místo je vidět ze skalní průrvy, kterou jsme předtím navštívíli z pláže). Šnorchlování je tam dobré – voda čirá a hejna rybek kolem. Vykoupaní, nasolení a trochu i utahaní se vydáváme na poslední naši zastávku na ostrově – do zátoky Pileh.

Pileh je tentokrát úžasný. Na rozdíl od minule můžeme do vody a koupeme se. Je jí tam někde po pás a dá se tam procházet, jinde je hloubka. Chvíli jsme tam naprosto sami. Průzračná prosluněná teplá voda a jako kulisa vysoká skaliska kolem z toho místa dělají nejlepší naší dnešní zastávku na ostrově.

Ze zátoky se potom necháváme odvézt do přístavu Ton Sai na velkém Phi-Phi, kde si dáváme oběd a vymýšlíme co dál. Nakonec zvolíme cestu na vyhlídku na ostrovy, která je na Phi-Phi v podstatě povinností. Nahoru ale tentokrát nejdeme po schodech a jdeme tak trochu dílem náhody okolo, po cestě (v postatě jsme zabloudili). Vidíme dokonce pár set metrů dlouhou asfaltovou silnici a na ní náklaďák (na Phi-Phi!). Až nahoru je to snad úmornější než po schodech a praží na nás slunce. Když skončí asfaltka, pokračujeme po pěšině až k vyhlídce číslo dvě (vyhlídky tu mají číslované – jedna, dvě, tři). U dvojky, která je asi nejlepší, je květinová zahrada, domek s občerstvením no a hlavně ten výhled ze skalky. Trochu tu odpočíváme zmožení cestou a kocháme se výhledy. Potkáváme tu i Češku. Rosťa s ní zapředává hovor a my se zatím jdeme juknout na vyhlídku číslo tři.

Cesta k trojce je zarostlá a příliš nepoužívaná. Cestou míjíme opuštěný dům, asi bývalá restaurace či hotel. Z jeho terasy je vidět na druhou stranu ostrova směrem k Bamboo Island. Za domem potom nacházíme vyhlídku na Phi-Phi, kterou jsme hledali. Je odsud výhled na celou skalnatou a neobydlenou část ostrova Phi-Phi Don za přístavem Ton Sai. V dáli vidíme také Phi- Phi Lei. Za tu dobu, co jsme tu, prošel jen jeden člověk. Místo je to celkem zpustlé a příliš nenavštěvované. Dál už vede jen sotva znatelná pěšina – asi na severní stranu ostrova k tamním resortům.

Vracíme se na vyhlídku číslo dvě, vyzvedáváme Rosťu a klasickou schodovou cestou se vracíme zpět do Ton Sai.

V Ton Sai pak sháníme nejlepší spojení do Bangkoku na pozítří. Chceme spíše letět a máme tak možnost cestovat buď přes Krabi nebo přes Phuket. Koukám na ceny letenek na Internetu a obcházíme dvě cestovky. V jedné z nich pak kupujeme vše – trajekt na Phuket, minibus z přístavu na letiště a letenku z Phuketu do Bangkoku.

Z Ton Sai se na Long Beach vydáváme pěšky. Cestu už známe, tak to není ani po tmě problém. V zálivu před Long Beach zastavujeme v tamním resortu – líbí se nám a dáváme si tam večeři. Vypadá to, že by tu to bylo hezké i na ubytování – skryté davům a přeci všude relativně blízko.

Den čtrnáctý (středa 9.12.2009) – Ko Phi-Phi (plážová pohoda na Long Beach)

Po včerejším nabytém dni dnes nemáme v plánu nic jiného, než plážový relax. Je to náš poslední den u moře, takže co jiného 🙂

Snídáme a potom také obědváme v našem resortu. Mezitím se celý den koupeme, šnorchlujeme a čteme si, co nám síly stačí.

Odpoledne se v mojí Íře probouzí dobrodružný duch a jde šnorchlovat za žraloky. Zhruba za hodinu se vrací nadšená, že je opravdu viděla. To si my chlapáci samozřejmě nemůžeme nechat ujít a jdeme je okouknout také. Právě na Long Beach je totiž místo, kde se dají žraloci vidět téměř u břehu – okolo skaliska (nad hladinu kouká jen kousek) vzdáleného přibližně 200 metrů od východního konce Long Beach.

Plaveme k němu a musíme dávat pozor na dlouhoocasky, které tu a tam projíždí kolem. Pro mě, nepříliš dobrého plavce, to byl docela výkon. Naštěstí se tam dá na kamenech odpočinout a pokračovat ve šnorchlování. Skalisko jsme obeplavali jednou dokola, rozhlíželi se všude kolem, ale žádného žraloka jsme neviděli. Možná to bylo i tím, že už bylo relativně pozdě, nevím. Slunce zapadalo a my jsme se museli vrátit. Zajímavé to každopádně bylo i bez žraloků. Obdivuji Íru, že to zmákla celé sama.

Na večeři jdeme do resortu na konci Long Beach. Tam si užíváme thajského jídla a pití a vůbec se nám nechce zpátky (do Bangkoku, do Evropy, do……).

Večer si ještě zpříjemňujeme masáží. Tady jsme vloni i letos zažili nejlepší. Hlavně kvůli prostředí – masírovací domky na pláži, teplá noc, výhled na malý Phi-Phi, šplouchání vln, příjemná masáž… …to se moc nedá popisovat… Po masáži nám dávají tradiční zelený čaj, který podtrhuje pohodu okamžiku.

Den patnáctý (čtvrtek 10.12.2009) – Ko Phi-Phi -> Ko Phuket -> Bangkok -> Khao San

Dnešek je víceméně přejezdový. Ráno se sbalíme, odhlásíme z resortu, zajdeme na snídani a čekáme na loď, které nás odveze z Long Beach do přístavu Ton Sai. Loď patří resortu a je pro hosty zdarma. Po deseti patnácti minutách odjíždíme – tak akorát, abychom stihli trajekt. Ten je narvaný k prasknutí lidmi i jejich zavazadly a kabiny jsou tradičně přemražené. To nás snad ani nemůže uvézt…

Po příjezdu trajektu do Phuketu (města na ostrově Phuket) čekáme hodně dlouho, než se dostaneme k našim batohům. V přístavu relativně jednoduše nacházíme dodávku s označením firmy, kterou nám napsali při koupi lístků. Sedáme do dodávky a ta po naplnění odjíždí na letiště. Bohužel je přístav a letiště na Phuketu zcela na opačných koncích ostrova.

Na letišti jsme asi hodinu čekáme a potom odlétáme směr Bangkok. Na letiště Don Mueang jsme dorážíme okolo třetí hodiny odpoledne. Chtěl jsem tam chytit levnější taxík před odletovou halou, ale nezadařilo se. Asi po půl hodině jsem to vzdal. Bereme tedy oficiální taxík v příletové hale a necháváme se odvézt na Khao San…

…kde nás čeká obrovský časoprostorový skok. Vyklidnění po dvou týdnech na ostrovech jsme vrženi do večerního hukotu téhle světoznámé ulice.

Je už tma, jdeme osvětlenou ulicí, kterou proudí davy a vychutnáváme si chutě, vůně a zvuky, které se na nás valí ze všech stran. Restaurace jsou téměř plné, z každé se ozývá muzika, před některými stojí reklamní poutače nebo rovnou lidé s reklamou na sobě. Každou chvíli nás oslovují prodavači s nabídkou svých stánků a také samozřejmě chodící pouliční prodejkyně se vším možným, nejčastěji s dřevěnou hračkou ve tvaru žáby (?) původem ze severu Thajska. Přejíždí-li se klacíkem po jejích zádech, tak vydává takový zvláštní zvuk. Toho se pak až do odjezdu nezbavíme – každou chvíli ho někde na Khao San a v okolí slyšíme. Khao San v noci je prostě fenomén, který v Thajsku musíte zažít 🙂

Pokud nevíte, nebo teprve návštěv

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .