0
0

Thajsko nebylo v seznamu zemí, které chci navštívit, na předních místech. Je tam vedro, spoustu turistů a je dost jiných zemí, kam se podívám radši. Zhruba takový jsem měl názor. Pak tam ale dvakrát byli naši švagři a z jejich fotek a vyprávění bylo jasné, že ta země za návštěvu stojí. Mojí Íru nadchlo, že se tam konečně vykoupe v moři, když jí pořád tahám někam, kde je celkem zima. Jo a taky jsme ještě nebyli na svatební cestě, takže tohle by zrovna byla dobrá lokalita.

Rozhodli jsme se, že do Thajska bychom rádi vyrazili přibližně v prosinci 2008 +/- měsíc (v ideálním případě to spojit s Vánocemi – jednak kvůli dovolené a jednak kvůli tomu vyzkoušet si je někde jinde). Tohle rozhodnutí padlo (po asi tříměsíčním rozhodování) někdy v srpnu. Koukal jsem tedy po letenkách za nějakou rozumnou cenu (za 20 tisíc na osobu a více jich bylo k mání dost). Nakonec se zadařilo někdy v říjnu s akční nabídkou Emirates. Letenky jsme koupili asi za 11 tisíc korun na osobu. Jejich nevýhodou za tu cenu byl start z Mnichova a trochu delší čekání při zpátečním přestupu v Dubaji.

Zbývalo dořešit pár věcí a mohli jsme vyrazit. Hlavním otazníkem asi bylo zdraví tzn. jaké očkování mít a jaké léky vzít sebou. Protože jsme tušili, že se pro to Thajsko nakonec rozhodneme, tak jsme už v červnu začali chodit na očkování proti žloutence (tři injekce celkem, druhá za měsíc od první, třetí za tři měsíce od druhé; jedna injekce stála okolo 1500 Kč). Asi měsíc před odletem jsme ještě zašli na očkování proti břišnímu tyfu, jak nám na hygienické stanici poradili. Trochu problémy jsme měli s malárií. Když jsme na hygienické stanici řekli, že nevíme kam v tom Thajsku všude pojedeme (trochu na sever, asi do okolí Chiang Mai, a trochu na jih, na ostrovy, paní doktorku jako specifikace místa moc neuspokojilo 🙂 a že nejedeme s cestovkou, tak nám doporučila jíst preventivně antimalarika. Po troše pátrání na Internetu, vyptávání i jiných doktorů a lidí, kteří tam byli, jsme se rozhodli antimalarika do sebe preventivně necpat. Půjčili jsme si je ale od známého sebou, kdybysme malárii dostali, abysme jí mohli případně léčit.

Thajsko vzniklo v roce 1238 vyčleněním z Khmerské říše a je jedinou zemí v jižní a jihovýchodní Asii, která nikdy nebyla kolonizována Evropany. Slovo „thai“ v thajštině znamená „svoboda“. Thajsko (neboli Thajské království) bylo až do roku 1949, kdy bylo přejmenováno, známo jako Siam. Formální hlavou země je král. Už 62 let (2009) je jím Ráma IX, vlastním jménem Bhumiphol Adulyadej. Fotografie a obrazy, které zobrazují jeho a jeho ženu, jsou v Thajsku vidět velmi často. Thajci svého krále uctívají a mají ho v oblibě.

Thajsko má o trochu větší rozlohu než např. Španělsko a z hlediska obyvatel je Thajsko (65,5 mil.) srovnatelné např. s Francií. Od severu k jihu měří zhruba 1650 km, od východu na západ okolo 780 km. Většinu obyvatel Thajska tvoří thajci (75%), dále zde žijí Číňané (14%) a ostatní národy (11%). Thajsko je budhistickou zemí (95% obyvatel jsou buddhisté). V zemi se platí thajským bahtem (THB), který byl v době naší návštěvy zhruba za 55 českých haléřů (aktuální kurz viz. např. Česká národní banka).

Informace o Thajsku se dají nalézt v češtině na Wikipedii nebo anglicky na Wikitravel nebo ještě česky na stránkách Thajsko.com (asi nejlepší česky psaná stránka o Thajsku). Před případnou cestou nezapoměňte načerpat aktuální informace u našeho velvyslanectví v Bangkoku.

Hlavním městem Thajska je Bangkok. Nebylo tomu tak vždy. Do konce 18. století byl Bangkok pouze pobřežní vesnicí a zastávkou evropských obchodníků. Teprve roku 1782 sem král Ráma I., zakladatel dodnes panující královské dynastie, přemístil hlavní město Siamu. Bangkok má lehce přes 5 millionů obyvatel. Thajský název Bangkoku je „Krung Thep“ a znamená to „Město andělů“ (jsou to první dvě slova z jeho celého názvu, který je uveden v Guinessově knize rekordů, jako nejdelší jméno hlavního města na světě). Jo a „zápaďácké“ jméno města (Bangkok) v thajštině znamená „osada planých oliv“.

Až budete číst tyto poznámky (nebo cokoliv jiného o místech v Thajsku), mějte na paměti, že je trochu problém s přepisem thajských názvů do latinky. Můžete se tak setkat s různě podobnými názvy pro jedno místo (viz např. Ko Phi-Phi se někdy píše Koh Pee Pee příp. jinak nebo Khao San můžete vidět jako Khao Saan, Khaosan, Kao San, Kao Sarn atd.).

Den první (neděle 7.12.2008) – Mnichov -> Dubaj

Letenky jsme měli koupené s odletem z Mnichova a proto bylo třeba se na mnichovské letiště dopravit. Nejpraktičtější časově a cenově nám vyšlo auto s parkováním u letiště (parkoviště P41, 84€ za 25 dnů). Odlétali jsme večer okolo půl desáté. Cesta autem i odlet byly v pohodě.

Den druhý (pondělí 8.12.2008) – Dubaj -> Bangkok

Let trval asi 6 hodin. Potom jsme zhruba dalších 6 hodin čekali na letišti v Dubaji. Protože pár dní před naším letem skončila blokáda letiště v Bangkoku a lety se musely znovu rezervovat, museli jsme letět pozdějším letadlem než tím, které jsme si koupili (ale byli jsme rádi, že se tam vůbec dostaneme).

Terminál 3 letiště v Dubaji je nový, lesklý, honosný a je celý rezervován aerolinkám Emirates. Jen to dlouhodobé čekání tam není (asi jako nikde) vyřešené a proto jsme ho strávili různě zkroucení na sedačkách. Dubaj se (bohužel pro nás) nachází ve Spojených arabských emirátech a Čech musí mít k návštěvě země vízum. To byl hlavní důvod proč jsme trčeli na letišti a nejeli se podívat do města.

Část čekací doby jsme si krátili procházením po obchodech a prohlížením toho obrovského terminálu (mají tam cedule s údaji kde se právě nacházíte a za kolik minut dojdete ke které bráně – a jsou tam i časy nad 20 minut, což je trasa delší než kilometr 🙂

Let z Dubaje trval také zhruba 6 hodin a byl opět v pohodě. Letěli jsme modernějším strojem a každý si tak mohl vybrat databáze filmů nebo písniček co chtěl, takže jsem cestou skouknul dva filmy. Do Bangkoku jsme doletěli pozdě večer (okolo 22h místního času) a proto jsme se jen přesunuli přespat do malého hotelu kousek od letiště, který jsme si rezervovali už z domova.

Den třetí (úterý 9.12.2008) – Bangkok

Ráno jsme se sbalili, nasnídali a přejeli na Khao San. Khao San je název ulice ve čtvrti Rattanakosin a říká se tak nejen té ulici, ale i oblasti okolo ní. Je to centrum baťůžkářů se spoustou guesthousů (levné hotýlky), restaurací, stánků, masážních salónů, cestovek, prostě všeho, na co si vzpomenete.

Prvním úkolem bylo najít ubytování. To po troše chození (než jsme našli správnou ulici, kterou nám poradili švagři) jsme se ubytovali v ulici Soi Rambuttri v oblasti Khao San. Mimo ulici Khao San hlavně proto, že přímo na Khao Sanu je v noci dost živo a rachot a moc se tam nevyspíte.

Shánění ubytování v Thajsku je trochu jiné, než třeba u nás v Evropě. Zkusím to trochu popsat. Jdete ulicí, kde chcete být ubytováni (teda pokud vás už dřív neodchytl některý z nahaněčů u letiště/nádraží/přístavu/prostě někde) a rozhlížíte se po cedulích (guesthouse, accomodation atp.). U vstupu je někdy i tabule s fotkami, takže si můžete udělat představu už před vstupem (vždycky si z fotky tak 30% lesku a čistoty uberte :-). Uvnitř je recepce, kde vám ukáží ceny a odpoví na cokoliv, co chcete vědět. Umí obstojně anglicky, ale jsou schopní se dorozumět i „nohama rukama“. Základem ale je se jít na daný pokoj podívat ještě před tím, než ho zaplatíte. Je potřeba se podívat jak DOOPRAVDY vypadá, jestli je tam teplá voda (pokud po ní zrovna toužíte), jestli všechno funguje (klimatizace/větrák), jestli tahle zařízení nejsou moc hlučná (to se pak moc nevyspíte) příp. i jestli je na postelích povlečení (v případě, že nemáte vlastní řešení jako třeba spacák). Pokud je vše v pořádku, řeknete, že pokoj chcete a zaplatíte (+ se obvykle platí i zhruba cena jedné noci jako kauce, kterou vám pak vrátí). Pokud pokoj není podle vašich představ, chtějte jiný nebo běžte jinam. Pokud vrátíte klíče a půjdete jinam, je to OK, jsou na to zvyklí a nikdo s tím nemá problém.

Ještě pár poznámek k úrovni ubytování, o které píšu:

– je to ubytování od 200 do 1000 Bahtů/dvoulůžák/noc (v hotelech s hvězdičkama je to asi jinak)

– za tuhle cenu dostanete zpravidla poněkud ošuntělý kamrlík, někde se sotva otočíte, jinde jsou prostornější a v některých ani nejsou okna

– netuším proč, ale prakticky všude mají záchod, umyvadlo a sprchu v jedné místnůstce a to tak blízko sebe a bez jakéhokoliv oddělení (závěsem, zástěnou), že máte po sprchování celou tu místnost mokrou i s podlahou a záchodem

– teplá voda není zdaleka všude – ptejte se na ní dopředu (mimo Bangkoku jsme většinou byli bez ní – když je vedro, tu teplou zas tolik nepotřebujete)

– klimatizaci jsme nepotřebovali nikdy a větrák v podstatě jen občas

– u guesthousu je obvykle i internetová kavárna a prádelna (oboje za poplatek)

– všichni radili, ať si cennosti dáváme do trezoru u recepce (s vlastním zámkem – přivézt sebou), ale nedělali jsme to a neměl jsem pocit, že zbytečně riskujeme – možná to bylo i tím, že jsme sebou cennosti prostě neměli nebo je tam dát nemohli (šperky byly doma, peníze na kartě, mobily jsme vzali staré otřískané, letenka je dnes už jen elektronická a foťák s databankou jsem stejně tahal všude sebou … tak snad jen ten pas)

Takže vyrážíme do města. Ze začátku dáváme něco lehčího a jdeme se prostě projít po městě s cílem otočit se zpět někde u čínské čtvrti. Naše první kroky, ale míří na druhou stranu – do infocentra (podle plánku, který jsme si vzali na letišti, by nemělo být od Khao San daleko). Nacházíme ho prakticky okamžitě. Mělo by to být oficiální infocentrum TAT (turistické centrály) pro Bangkok, ale nějak jsem z něj nebyl nadšený. Bylo tam sice spousta letáků, ale když jsem chtěl koupit mapu Bangkoku (a doufal jsem, že i mapu Thajska), tak mi dali do ruky jeden z těch letáků s plánkem Bangkoku – jakože to je mapa…

Potom se jdeme mrknou na velký most vedle (Phra Pin Klao Bridge) přes Chao Prayu (řeka, která teče Bangkokem), abysme se rozhlédli po Bangkoku. Hmmm, velké město a velká řeka 🙂 Pod mostem se koupe pár místních chlapíků (vč. mytí hlavy a vyprání svršků), chvíli je pozorujeme a pak už vyrážíme doopravdy.

Jdeme kolem většího prostranství (Sanam Luang), památníku demokracie až ke zbytkům opevnění. To trochu okoukneme a potom zamíříme k návrší Golden Mount, naší nejzajímavější dnešní památce.

Cestou nás několikrát zastavují naháněči a něco nám nabízí. Setkávali jsme se s nimi potom už po celém Thajsku, ale v Bangkoku byla asi jejich nejhorší verze. Klasický scénář je zhruba takový, že se zeptají kam jdete nebo co hledáte. Potom řeknou, že je tam zavřeno, přičemž důvody uzavření jsou různé (podle toho co je zrovna za den v týdnu, tak právě v ten den je váš cíl zavřený kvůli modlitbám nebo je tam rekonstrukce nebo nějaká slavnost). Potom nabízejí, že vás zavezou do chrámu, kde je socha stojícího Buddhy. Prostě vezmou váš plánek města a něco do něho načmárají (mám ho pokreslený asi od tří nahaněčů, přibližně ve stejném místě a ještě tam, kde žádný chrám vyznačený nebyl). Dál už nevím co následuje, ale podle toho co jsem četl a slyšel to je cesta tuktukem do obchodu, kde vám nabídnou nějakou službu nebo zboží. Služeb těchto osob jsme nevyužívali a když jsme došli do cíle, nikdy nebylo zavřeno. Mimo Bangkok tito lidé alespoň něco užitečného nabízejí – dopravu, ubytování, něco ve stánku – a občas jsme jejich služeb využili, ale v Bangkoku si na výše popsaný druh „je zavřeno + stojící Buddha“ dejte pozor.

Golden Mount je uměle vytvořené návrší, na jehož vrchu je malý chrám (Wat Saket). V chrámu jsou různé zlaté sošky a uprostřed je jedna hlavní, pokrytá zlatými šupinkami. Úplně na vrcholu, o patro výš, je pozlacená stůpa, od níž je krásný kruhový výhled na město. Bylo už pozdě odpoledne a nažloutlé světlo zapadajícího slunce ještě více vyzdvihlo její zlatou barvu. Hezké místo, hezký okamžik. Doporučujeme navštívit.

Při sestupu z vršku chceme pokračovat do čínské čtvrti. Venku nám nabízí svezení tuktukář. Cena se mi ale zdá přehnaná a proto jdeme pěšky. Procházíme ulicemi a míjíme řadu stánků s jídlem. Nakonec neodoláme a dáváme si dva kousky na ochutnání. Páreček byl dobrý, ale masové koule nic moc. O kousek dál dáváme přednost ovoci.

Z čínské čtvrti jsme toho moc neviděli a začíná se stmívat. Rozhodujeme se nepokračovat v procházce a vrátit se zpět na Khao San. Zkoušíme to expresní lodí. Tedy nejprve zkoušíme najít molo, z kterého loď odjíždí. To je trochu problém, protože v plánku je to kapku zjednodušené. Po chvíli bloudění v podivných ulicích a uličkách nacházíme molo. Dřevěné domky, které je nutné projít na břehu, jsou něco mezi restaurací, tržištěm, čekárnou a nádražím – barevné, živé, syrové. Koupíme lístky a už frčíme. Loď je úplně plná místních jedoucích z práce, mnichů i turistů. Je to levný a celkem příjemný způsob dopravy po městě. V Bangkoku potom lodí cestujeme mnohokrát, protože řeka Chao Praya se jím vine přímo u míst, která chceme navštívit nebo u stanice nadzemky, kterou se dá dostat do míst kde řeka není. Jízdu po vedlejších kanálech jsme nezkoušeli, ale také se jí dá využít pro cesty do nitra města.

Po asi patnácti minutách jízdy a zhruba šesti zastávkách z lodi vystupujeme. Zastávka u Khao San je mnohem menší a poklidnější. Je to vlastně takový průchod, který bych asi minul, kdybych ho hledal. Přímo v ústí průchodu na ulici je bar (židličky a stolečky po obou stranách průchodu), takže vchod je opravdu dobře maskovaný 🙂

Nejdeme až na Khao San road a zůstáváme poblíž našeho guesthousu v restauraci, kterou objevujeme cestou. Moc se nám líbí a potom se do ní ještě několikrát při pobytu v Bangkoku vracíme. Dáváme si první pořádné thajské jídlo – sweet and sour kuřecí kousky s rýží – a jsme nadšení. Výborná chuť, vše čerstvé, paráda. Irena je nadšená z šejků (od slova shake – jakože ovocný koktejl) a dává si snad dva nebo tři. Já oceňuju dobré pivo (Singha), ale trochu zírám na jeho cenu (proti ostatním věcem je pivo drahé – za hlavní jídlo dáte v restauraci 80 Bahtů a za pivo 0,6 litru 110 Bahtů…).

Až se dosyta najíme a užijeme pohodu, tak se ještě vydáváme nasát atmosféru přímo na noční Khao San. Tam to opravdu žije – vše je otevřené, na ulici je plno stánků, plno lidí, z barů hraje muzika, docela free místo. Stánky jsou plné „značkových“ věcí za slušné ceny 🙂 U stánků s jídlem koupíte vše, po čem váš jazyk touží – sladké, slané, teplé, studené, alko, nealko. U nás zvítězil „banana pancake“ (banánová palačinka) a to hlavně díky stylu přípravy. Upečou jí přímo před vámi a ti nadanější stánkaři u toho ještě trochu dělají šou, takže se při čekání vůbec nenudíme. Základem je v podstatě tenká placka (z tuhého těsta), do které nakrájí banán a ten potom do té placky zavřou a nakrájí, takže si odnesete tácek s kousky „banana pancake“, polité čokoládou a s párátky na napichování. „Palačinka“ je dobrá, snědli jsme jich v Thajsku asi tunu.

Ještě k těm stánkům se zbožím. Nabízejí buď „no name“ výrobky nebo značkové výrobky. Ty značkové asi převažují a jejich cena je proti originálům někde mezi čtvrtinou a desetinou. A dají se vybrat i kvalitní věci, které od kvality originálu nepoznáte (ostatně – jak se liší jeden výrobek „Made in China“ od druhého výrobku „Made in China“?). Osobně jsme mimo cetek a věcí, od kterých kvalitu nečekáte, před odletem domů pořídili i pár věcí dlouhodobější spotřeby (cestovní tašku, malý batoh) a jsme s nimi spokojení.

Samozřejmostí je v Thajsku smlouvání. Nesmlouvá se třeba o lístky na loď, vstupné, jídlo v restauraci, v kamenných zápaďáckých obchodech atp., ale o zboží u stánků, výlety v cestovkách, taxíky, tuktuky a já nevím o co ještě se prostě smlouvá. Tedy alespoň pokud chcete levnější cenu, než je první nabídnutá. Strategie prodavačů je zhruba ta, že znají svojí cenu a podle vzhledu toho, kdo se na cenu ptá, přirazí buď sto nebo dvě stě procent. No a z této ceny potom smlouváte. Běžné je dostat se tak na osmdesát procent vyřčené ceny. Při trochu větším nasazení při smlouvání se dostanete i na šedesát procent, ale to už musíte obětovat trochu času a smlouvat třeba půl hodiny nebo využít množstevní slevu a koupit víc kusů (například nakoupit trička pro celou rodinu v jednom obchodu). Nevzpomínám si ale, že by ceny byly nějak přemrštěné vzhledem třeba k našim poměrům – byly vždycky nižší, než za co jsme danou věc mohli koupit doma v Čechách.

Den čtvrtý (středa 10.12.2008) – Bangkok

Tento den máme v plánu navštívit to nejlepší, co Bangkok z hlediska památek nabízí – královský palác a okolí. Komplex královského paláce se nachází ve čtvrti Rattanakosin nedaleko řeky a skládá se ze dvou částí. Jednou částí je chrám Wat Phra Kaeo (chrám smaragdového Buddhy), který je nejvýznamnějším chrámem v zemi. Druhou částí areálu je samotný královský palác.

Protože z oblasti Khao San není ke královskému paláci daleko, vydáváme se tam pěšky. Jdeme okolo velkého prostranství, na kterém se konají shromáždění (Sanam Luang). Bohužel nemáme pořádnou mapu města a tak v tom horku zbytečně obcházíme celý palácový komplex okolo zdi (což odhaduji zhruba na dvoukilometrovou zacházku), než najdeme ten jediný správný vchod, kam armáda turisty pustí. Cestou nás samozřejmě zastavují naháněči, kteří tvrdí, že dnes je v královském paláci a chrámu zavřeno.

Uvnitř kupujeme lístky (Thajci mají vstup zadarmo) a jdeme dovnitř. K lístku do královského paláce dostanete i vstupenku do paláce Vinmanek ve čtvrti Dusit severně od Khao San. Informace o těchto palácích a nejen nich jsou na stránkách palaces.thai.net (anglicky) – je tam i kalendář, co je kdy otevřeno resp. zavřeno.

První dojem je (a potom i všechny ostatní 🙂 – prostě nádhera. Vše je barevné, zlaté a v kombinaci s různými tvary, sochami, pagodami a chrámy opravdu výstavní. Mezi tím se pohybuje spousta rozličných lidí od mnichů, přes obyčejné Thajce až po turisty z celého světa. Procházíme komplex Wat Phra Kaeo, který obsahuje mnoho budov, pagod, polootevřených chodeb s krásnými malbami na stěnách, až docházíme k centrálnímu chrámu. Před ním se modlí Thajci a Thajky. Chvíli je sledujeme, je to pro nás nezvyklý a zajímavý rituál (kytice, vonné tyčinky, svíce, modlení…).

Jdeme do hlavního chrámu. Před chrámem povinně svlékáme boty a necháváme je v jednom z botníků (nebojte, neztratí se). Chrám je uvnitř velký a zdobený. Je v něm vystaven Smaragdový Buddha, nejposvátnější symbol Thajska. Je to asi 60 cm vysoká soška ze zeleného kamene (nefritu?), která je postavena na vysokém podstavci. Sošku Buddhy třikrát ročně převléká sám král do obleku podle ročního období (období sucha, deště a chladné období). V chrámu trávíme pár chvil, až si ho prohlédneme pokračujeme v prohlídce dál.

Procházíme do královského paláce. Je to úplně jiný styl, jiné budovy, vše je prostorné a větší. Předchozí chrám se mi ale líbil víc – pro svojí atmosféru. Okolí královského paláce procházíme relativně rychle, budovy otevřené nejsou a tak je okukujeme jen zvenčí. Po malé pauze jdeme ven z areálu.

Dál naše kroky vedou k nedalekému chrámu Wat Po. Je to opět nádherný chrám, tentokrát se spoustou postranních staveb. Trochu se v nich ztrácíme… Hlavní „atrakcí“ chrámu je zhruba 45 metrů dlouhá pozlacená socha ležícího Buddhy. Ta zabírá v podstatě celý vnitřní prostor jedné z chrámových budov. Na jeho focení stojíme frontu (tenhle Buddha se může fotit i uvnitř budovy), protože se dá celý vyfotit v podstatě jen ze dvou míst.

Procházíme areálem chrámu, obcházíme různé vedlejší stavby a prostory za zdí, kam se dá projít brankou. Jsou tam různé menší stavby jejichž význam ani nechápeme a potom několik velkých čedí. Na část některých se dá vylézt a trochu porozhlédnout po okolí. Slunce pomalu zapadá a chrám v jeho paprscích vypadá úchvatně.

Po prohlídce jedeme lodí z přístavu, který je kousek od Wat Po, zpět na Khao San. Před přístavem prodávají sušené ryby a po celé straně královského paláce se koná jakýsi druh trhu nebo spíš bazaru. Tam lidé přímo na ulici, každý vždy tak na metru čtverečním, prodávají kde co – od nápojů po zlato.

Večer jdeme samozřejmě na nezbytnou večeři. Včerejší hospůdka se nám líbila – jdeme tam i dnes. Rozmýšlíme plán na zítra a rozhodujeme se pro výlet do města Ayutthaya. Po večeři jdeme do cestovky, kterých je v okolí několik, a objednáváme si výlet na další den.

Den pátý (čtvrtek 11.12.2008) – Ayutthaya

Ayutthaya (čte se ajutajá) je město s přibližně 55 tisíci obyvateli a leží zhruba 100 km severně od Bangkoku. V minulosti to bylo hlavní město Thajského království, ale po jeho napadení a likvidaci barmánci (obyvateli sousedního státu Barmy) v osmnáctém století, bylo hlavní město přestěhováno na jih – do Bangkoku. Dnes je Ayutthaya městem plným ruin, mezi nimiž probíhá každodenní život jeho obyvatel. Ayutthaya je pod ochranou UNESCO. Na Internetu můžete shlédnout virtuální prohlídku některých chrámů.

Ráno nás mikrobus vyzvedl před naším guesthousem, nabrali jsme ještě po městě další pasažéry a vyrazili jsme na cestu. Asi po hodině, hodině a půl jízdy jsme dorazili do Ayutthayi k první zpustlému čedí. Na místě nás čekal místní průvodce, kterým byl starší Thajec hovořící anglicky. Přejížděl s námi potom od místa k místu a vždycky nám k němu dal výklad. Byl příjemný a jeho vyprávění srozumitelné a zajímavé.

Vhledem k tomu, že jsme za ten den navštívili okolo deseti rozvalin chrámů, tak se ten výlet pokusím shrnout do pár vět a spíš nechat mluvit fotky. Takže – první byly ruiny velkého čedí, odkud byl výhled do krajiny. Bylo vidět spousty polí zalitých vodou (rýže?) a rovina. Dál jsme navštívili polorozbořený chrám, který, protože byl v jedné části zarostlý stromy, měl zvláštní starobylou atmosféru. Dále pak následovaly další ruiny, poblíž nich byla asi padesátimetrová socha ležícího Buddhy natřená na bílo a z části, jako roucho, pokrytá žlutou a oranžovou látkou. Dál jsme navštívili centrální rozvaliny s jedním velkým a fungujícím chrámem. Mezi těmito rozvalinami popřípadě i po okolí se dalo svézt na slonu. Následovaly další ruiny, tady byla zajímavá hlava ze sochy Buddhy vrostlá do kořenů stromu. Byla obehnaná miniplůtkem a hlídali jí dva chlapíci. Náš, zhruba šedesátiletý, průvodce říkal, že když byl malý, byla hlava venku ze země asi tak z poloviny. Dodnes jí strom svým růstem vytáhl přibližně do výše kolen. A teď tedy ty fotky…

To bylo zhruba všechno. Součástí výletu byl i oběd. Ten se odehrál tak, že při převozu mezi chrámy nás zavezli do jakéhosi přístřešku (malé haly nebo garáže?) u cesty a tam jsme si formou švédského stolu naložili co jsme snědli. Pití jsme si museli koupit. Jídla bylo dost, dobré bylo také, jen to betonovo-plechové prostředí u silnice nebylo nic moc (vč. totálně hrozných záchodů).

Den šestý (pátek 12.12.2008) – Bangkok -> Chiang Mai

Tenhle den je dnem přeletu na sever do města Chiang Mai. Chci jet na sever, protože je prý krásný (pro některé lidi hezčí než jižní ostrovy) a je také jiný, se svými horami, rozličnými etniky a také mírnějším počasím. Na severu máme v plánu udělat trek džunglí (dle možností) a popř. poznat co půjde, vzhledem k omezenému času (tři týdny není na Thajsko moc). Odlétáme odpoledne, takže dopoledne ještě zvládáme prohlídku zbytků opevnění severně od Khao San. Je hezky zrekonstruované, trochu ho okukujeme, ale za chvíli není co, jak je malé. Ještě se procházíme po okolí a po říčním nábřeží a potom se vracíme do guesthousu pro batohy. K cestě na letiště Don Mueang si bereme taxíka.

Na letišti máme trochu problémy s letenkami, které jsem kupoval asi dva dny předtím přes Internet, ale nakonec se to vyřešilo a my letíme. Let je relativně krátký a zanedlouho jsme v Chiang Mai. Cestou byla z letadla vidět rovinatá pole a postupně severněji i hory.

Létání jsme zvolili proto, že nemáme tolik času na přesuny mezi vzdálenými cíli a preferujeme i trochu pohodlí, před delším cestováním za méně peněz. Letenky zas nejsou tak drahé, pokud se koupí včas (což se nám ne vždy podařilo) a aerolinky jsou kvalitní (létají Boeingy a Airbusy, nemusíte se bát o bezpečnost). Letěli jsme s třemi společnostmi: s One Two Go do Chiang Mai a zpět, s Bangkok Airwais na Samui a s Thai Airways z Krabi do Bangkoku. Lety ale nabízí i jiné aerolinky, dnes je zajímavá hlavně Air Asia.

Po příletu do Chiang Mai se necháváme taxíkem odvézt do města. Taxikář nám doporučuje ubytování a tak se tam necháváme vyhodit. Po prohlídce (nic moc vybavení, celkem dobré místo) a zjištění cen (skvělých 200 THB/noc/2 osoby) tam zůstáváme. Majitel nabízí pod názvem agentury „Mr. Whisky trek“ i treky, kvůli kterým jsme sem hlavně přijeli. Po vyslechnutí jeho nabídky a docela dlouhému smlouvání (asi 45 minut), nabídku na trek přijímáme. Výsledná usmlouvaná cena vypadá proti výchozí docela dobře (téměř polovina), jenže nikdy nevíte, o kolik je ta výchozí cena nadsazená 🙂

Ještě ten den večer je dole v guesthousu sraz účastníků treku. Pojede nás celkem 11 (1 Thajec jako průvodce, 2 Francouzi, 1 Švýcar, 2 Švédky, 3 Španělé a my 2 Češi). Domlouváme se anglicky, není problém. Průvodce nám vysvětluje o co zhruba půjde, co si máme připravit sebou, kde si máme nechat věci co nechceme tahat sebou a kdy se ráno sejdeme. Mimochodem, ten průvodce (říkejme mu Wood) je mladý, milý, v pohodě a k průvodcování si ještě přivydělává zápasením v thajském boxu. Zítra tedy vyrážíme…

Den sedmý (sobota 13.12.2008) – Trek v okolí Chiang Mai (1 den)

Ráno se balíme (musíme uvolnit pokoj), dělíme si věci do dvou batohů (jeden sebou, jeden do úschovy) a jdeme dolů na snídani. Už v průběhu snídaně se schází všichni účastníci treku. Kdo potřebuje, tomu Mr. Whisky půjčuje batohy do džungle a všem nám půjčuje spacáky (vše zdarma). Batohy, které tam chceme nechat, dáváme do úschovy do místnosti pod schody, cennosti a mobily dáváme majiteli do trezoru (zabalené a zalepené v pytlíku a proti dokladu). Co kdo nemáme, prý, dokoupíme cestou, takže jedeme.

Nasedáme do terénní dodávky, tři lidi do kabiny, zbytek jdeme na korbu (naštěstí má sedačky a je kryta plachtou). První cesta vede k turistické policii, která dostane seznam účastníků. My od nich dostáváme malé školení, jak se v džungli chovat a kam případně máme volat o pomoc (telefon 1155? – platí, myslím, po celém Thajsku). Jedeme nejprve městem, potom různými předměstími a městečky, až asi po hodině jízdy zastavujeme u tržiště. Tam dokupujeme co potřebujeme – my hlavně vodu, někdo ještě protikomáří sprej (ten je dobré koupit v Thajsku a nevozit ho z Evropy – náš je prý na zdejší komáry neúčinný) a tak podobně. Po tom co nakoupíme nás Wood shromažďuje a bere nás do samotného srdce trhu. Tam nám vysvětluje co je co (různé bylinky a koření, některé chutě známe z jídel, která jsme tu už za ten týden měli) a nakupuje zeleninu sebou do džungle. Potom jdeme na trh s masem, kde je v tom teple všechno vyloženo na pultech (hromady kuřat, naporcované vepřové atd.), ale nijak to nesmrdí. Pak ještě kupujeme sladkosti pro děti z džungle.

V cestě pokračujeme zase asi hodinu, tentokrát to už není dálnice, ale silnice na úrovni naší okresky. Zastavujeme na projížďku na slonech. Chvíli se rozkoukáme a potom nasedáme po dvou lidech na sedačku, která je připevněna na slonovi. Vpředu (slonovi na krkem) sedí Thajec jako „řidič“.

Projížďka na slonech trvá asi hodinu. Jdeme nejdřív do kopce (musíme se držet), potom mezi stromy, kde si slon občas zastaví zakousnout mladý bambus. Za lesíkem leží vesnice, kde hned v prvním domku prodávají banány pro slony. Ti to samozřejmě ví (tak jako jejich „řidič“) a tak míříme tam. Banány nekupujeme a pokračujeme dál, procházkou po hezké vesničce na plató mezi kopci. Náš řidič si zapaluje cigáro (nebo doutník?) ze sbaleného banánového listu a nabízí nám, ať si potáhneme. To, vzhledem k tomu, že jsme nekuřáci, s díky odmítneme. Řidič od kolegů, kteří jedou na slonovi poblíž, seskakuje a nechává je jet samotné. Z toho jsou nejdřív trochu překvapení, ale potom si zvykají a jedou tak sami skoro celý zbytek trasy.

Na konci vesnice je opět chajda, kde se prodávají banány pro slony. Tam už tedy našemu sloníkovi kupujeme igelitku banánů (děsně levně, za 20 bahtů nebo tak nějak). Jsou v ní také asi dvaceticentimetrové kousky něčeho, co vypadá jako stonek kukuřice – asi cukrová třtina. Íra si bere krmení za vlastní a nabízí dobroty slonovi. Ten, když to zjistí, si chobotem sahá stále pro další a další, a když mu Íra chvíli nedává, tak na ní z toho chobotu funí 🙂 Po tom co sjedeme z příkré stráně k říčce (asi nejhezčí místo projížďky), náš řidič seskakuje a ukazuje Íře ať si slonovi sedne za krk a vede ho ona. To jí baví po celý zbytek cesty. Zásoba banánů a třtiny nám vydržela až do konce projížďky. Bylo to zajímavé a ta hodina byla tak akorát.

Zatímco jsme se proháněli na slonech po okolí, tak Wood s řidičem auta zajeli pro oběd (dobré thajské jídlo zabalené pro každého v malém boxu). Ten jsme pak snědli na vyhlídce, pár minut jízdy autem od sloní základny. Po obědě jsme pokračovali v jízdě. Dál už se ale cesty zhoršovaly a to rapidně – od děravé asfaltky, přes polňačku až po cestu džunglí, která byla napůl hliněnou cestou a napůl korytem kamenitého potoka. Tímhle terénem jsme jeli další hodinu. Naši spoluputovníci ze Španělska se při celé té tříhodinové cestě bavili mezi sebou španělsky a to tak, že dost nahlas a živě. Když nám dodávka mistra Whiskyho zastavila na výchozím bodě treku, tak nevím jestli mě víc bolela hlava z nich, drncání auta nebo výfukových plynů 😉

A je to tady – sházeli nám batohy ze střechy auta, zavázali jsme si boty, hodily batohy na záda a vyrazili do džungle. Auto odjelo…

Začátek treku byl pozvolný a nečekala nás žádná velká převýšení. Protože bylo chladné období, byla i džungle klidnější a v pohodě prostupná. Pro nás to byl takový hustší les. Celý trek jsme šli po pěšinách, které tam mají vyšlapané domorodci a nebylo to z hlediska prostupnosti nijak obtížné (prostě nebylo nutné si mačetou prosekávat cestu 🙂 Wood každou chvíli zastavoval a kdeco nám vysvětloval – co je co, co bylo jedlé jsme většinou rovnou i ochutnali. Upozornil nás co jíst nemáme a vysvětlil nám spousta věcí o chování domorodců v džungli (pocházel z toho prostředí). Po zhruba dvou hodinách chůze jsme se dostali z džungle na okraj rýžových políček. Bylo to údolíčko s terasami obklopené džunglí. Bohužel bylo po sklizni a všude už byla jen strniště.

Po pár minutách chůze podél políček se před námi otevřel pohled do okolí a dolů z hor. Hned poblíž byla malá vesnička, kde jsme měli přespat. Byl podvečer a bylo to úchvatné. Ve vesničce bylo pár domů na kůlech, okolo se pásl dobytek, honili psi a do toho zapadalo slunce. My jsme unavení po tom přesunu a krátké túře lesem klesli u ohniště a odpočívali. Wood nám ukázal, kde budeme spát (byly to dva domy), tam jsme si zabrali místa ke spaní, složili batohy, a sešli se zase u ohniště.

Potom Wood navrhl, že si ulovíme něco k jídlu a tak jsme se vydali na terasovitá políčka hledat díry po myších. On si vzal motyku a z nalezených děr vybral tu, kterou považoval za tu pravou a začal kopat. Po chvíli jsme už viděli co našel – byla tam docela velká tarantule (pavouk). Chvíli jsme se domlouvali, jestli jí opravdu sníme nebo ne – nakonec jsme dohodli, že sníme (Francouzi byli jednoznačně pro, my ostatní jsme byli spíše vlažní). Wood tedy vyndal pavoučici z nory, ustřihl jí jedovatá kusadla a pak už jsme si jí mohli každý prohlédnout v plné kráse na své dlani (zajímavé, ale ne úplně příjemné).

Po akci s pavoukem jsme se odebrali připravit večeři. Každý přispěl nějakou troškou práce – někdo nakrájel zeleninu, někdo kuřecí maso, někdo to míchal atp. Vařilo se v podmínkách místních domorodců tzn. ve velké wok pánvi na ohni v jednom z domků (kromě rýže, ta se vařila v hrnci na ohni). Na tomhle, pro nás primitivním vybavení, uvařil Wood výborné thajské jídlo v objemu pro 11 osob! Mezitím, když jsme v tom domku byli asi čtyři, opekl Wood tu tarantuli na žhavých uhlících. Potom se nás pár o ní podělilo a každý ochutnal trochu (nožičku, vajíčka). Bylo to zajímavý chuťový zážitek – rozhodně to nebylo odporné, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Najedli jsme se všichni k prasknutí a ještě trochu zbylo. Pak nám ještě Woood ukazoval, jak se na ohni vaří rýže v bambusu a jak bambus může posloužit jako nádoba na pití. Když už jsme si mysleli, že je konec a už tu jen budeme sedět u ohně, tak Wood navrhl, že nás vezme do noční džungle. To se nám samozřejmě líbilo, oblékli jsme se, vytáhli čelovky/baterky a vyrazili. Šli jsme po pěšinách, ale potom i přeskakovali potoky, lezli do kopce, prostě šli džunglí cestou necestou. Z malé procházky, na kterou jsme to odhadovali, se nakonec vyklubala dvouhodinová noční túra 🙂 Usnout po takovém dni nebyl problém.

Spali jsme na zemi, na dece, ve svém (půjčeném) spacáku a přikryti jsme byli ještě každý jednou až dvěmi dekami, které tu pro nás měli k půjčení. Nad sebou jsme měli roztaženu moskytiéru. Náš spací domek byl ze dřeva a bambusu a místy byly mezi bambusem nebo prkny fuky zhruba na prst (ve stěnách i podlaze). Domu naproti, ve kterém spala druhá polovina naší výpravy, chyběla celá boční stěna…

Já i moje Íra (a asi i ostatní) jsme se v noci několikrát probudili zimou. Odhaduji, že nebylo víc než deset stupňů Celsia nad nulou. Kdeže jsou ta doporučení, která nám před odjezdem dalo nezávisle na sobě několik lidí, že je v Thajsku velké vedro a že v podstatě nemá smysl si tam brát dlouhé kalhoty a nic proti zimě. Ujišťujeme vás, že v prosinci v noci v horách na severu Thajska zima je.

Den osmý (neděle 14.12.2008) – Trek v okolí Chiang Mai (2 den)

Ráno vstávám brzy a vyrážím si trochu zafotit. Z nočního pochodu si pamatuji místa, která by mohla stát za to a vracím se na ně. Tam se asi hodinu procházím po políčkách, kochám se, fotím a vyhřívám na vycházejícím slunci. Prima ráno. Úchvatné místo, ta vesnička s výhledem.

Snídáme chleba, opečený na bambusové mřížce venku na ohni, s máslem a marmeládou. Čaj popíjíme z bambusových „pohárků“. Tak jako při večeři, se mezi námi pohybují místní obyvatelé, Francouzi jsou asi nejkomunikativnější a Wood jim konverzaci překládá. Po snídani se balíme, loučíme s místními a vyrážíme na druhý a hlavní den treku. Čeká nás šestihodinový pochod džunglí. Jako doprovod a nosič zásob s námi jde mladý Thajec z vesničky.

Cesta džunglí je tentokrát mnohem rozmanitější a to především z hlediska terénu – jdeme v podstatě z kopce do kopce a tak stále dokola. Wood opět občas něco vysvětluje a dává nám rady k přežití v džungli popř. vypráví něco ze života (třeba jak v džungli jako dítě hlídal drogová políčka svého otce). Ještě dopoledne narážíme na dva prudší srázy, ze kterých se sešoupáváme za pomoci lan (trochu nadsazeně by se dalo říct že je slaňujeme). Byla to docela sranda, občas někomu ujely nohy a sjel po zadku. Dole nás pak čekal malý vodopád na potoce, podél něhož jsme potom nějaký čas šli.

Oběd se odehrál na kopci, takže jsme si ho nejprve museli zasloužit a vylézt na něj. Než se nahoře rozkoukám a udělám pár fotek, tak už hoří oheň pod kotlíkem. Dnešním menu jsou nudle s kuřecím masem a lehce pálivou omáčkou. Wood naštípal bambusové tyčinky, kterými ty nudle sníme. Náš druhý průvodce cestou natrhal listy banánovníků, které nám nahradí talíř. Jíme tedy nudle bambusovými tyčinkami z velkého zeleného listu a po jídle tohle „ekonádobí“ odhazujeme do džungle.

Naše cesta pokračuje dál kopcovitou džunglí až téměř do soumraku. Jsme za ten den pěkně unavení a odpočítáváme každou půlhodinu. Ještě před vesnicí, kde přečkáme noc, se nám otevírají výhledy na část odlesněného hřebene, tak se trochu i kocháme výhledem. Do vesnice docházíme chvilku před západem slunce. Je to mnohem větší vesnice než včera, má zhruba 10 domů na kůlech. Spíme v domě náčelníka, který ho asi Mr. Whiskymu pronajímá. Tentokrát je nám všem ložnicí velká místnost, která je mnohem lépe utěsněná než naše včerejší chýše.

Vesnice vypadá lehce zanedbaně a to hlavně proto, že se jí prohání všelijaké zvířectvo – od slepic, přes prasata po osla – a úklid výkalů nikdo příliš neřeší. Vidíme i výdobytky civilizace v podobě solárních panelů, které vyrábějí elektřinu. Ty jsou napojeny na baterie, ze kterých v noci v domech svítí – před každým domem byl jeden panel. Solární panely jsou, prý, darem od krále, který tam s nimi osobně před časem přišel. Domorodci jsou zvědaví a okukují nás jako v ZOO – vlastně se okukujeme navzájem.

Protože byly den předtím podmínky na provedení jakékoliv hygieny poněkud strohé (roura čouhající ze stráně, z níž vytékala voda do bahnité kaluže), tak se těšíme na avizovanou sprchu. Všichni berou ručníky, mycí potřeby a vrhají se ke sprchám, kde se tak tvoří fronta. Pánská sprcha vypadá zhruba takhle: betonová podlaha, uprostřed šlapky („turecký záchod“), v rohu betonová nádrž s vodou a miskou (tou můžete splachovat nebo se sprchovat), nad kterou asi ve výšce 1,5 metru ústí plastová roura (sprcha), nad tím vším je vystaven plechový přístřešek (do úrovně ramen je téměř bez děr). Voda je samozřejmě v teplotě „horský potok“. Na místní podmínky to měli udělané docela dobře, člověk se umyl a zároveň osvěžil – nebylo zas tak hrozné, jak to na první pohled může vypadat. Sprcha děvčat byla podle vyprávění Íry obdobná a Íra je z ní mírně otřesena 🙂

Následuje příprava večeře a to hned na dvou místech. Na jednom ohni venku před naším domem opékáme kuře a na ohni uvnitř sousedního domu vaříme večeři obdobně jako včera. Hlavním kuchařem je samozřejmě Wood, ostatní mu sekundují. Tentokrát si od domorodců můžeme koupit i něco k pití – vodu, kolu, pivo. Trochu si tak přivydělávají na živobytí.

Večeříme na verandě našeho domu, je toho zase spousta a naše břicha se královsky plní. Večer ještě sedíme, povídáme a je zajímavé se dovědět zase něco z jiného kouta světa. Třeba Markus, asi pětačtyřicetiletý Švýcar, je zrovna na cestě kolem světa, kterou si udělal po mnoha letech práce. Všichni jsou na cestách mnohem déle než my, kteří jsme si jen odskočili na třítýdenní dovolenou (třeba se nám to někdy taky povede :-). V noci je opět zima, ale tentokrát je to trochu lepší, než minulou noc. Proti tomu je v noci zase víc hluku, deset spících lidí je deset spících lidí…

Den devátý (pondělí 15.12.2008) – Trek v okolí Chiang Mai (3 den)

Ráno vstáváme opět do slunečného dne. Místní už posedávají po vesnici, shlukují se a pokukují po nás. My děláme ranní hygienu, balíme se a snídáme. Následuje předání sladkostí místním dětem, které si je stydlivě berou a všichni je spolu s rodičemi ochutnávají. Je čas vyrazit. Děláme společnou fotku, já ještě trochu fotím děti a jdeme.

Dnes už nás nečeká tolik chození (jen asi 3 hodiny), ale je třeba vyjít brzy abysme stihli i další program, kterým je bamboo rafting (jízda na bambusovém raftu), návštěva vodopádu a výjezd na nejvyšší horu Thajska.

Z kopců dolů, do místa, kde nás vyzvedne pick-up Mr. Whiskyho, letíme tak rychle, že téměř nestíhám zastavovat na focení a máme co dělat, abysme skupině stačili. Procházíme kolem políček v džungli. Čím níže jsme, tím je méně džungle a víc polí a otevřených výhledů. Cestou, když šlapeme stezkou v lese, najednou slyšíme hluk – blíží se k nám asi motorka. Nakonec jsou tři a řídí je tři mladíci. Za nějakou chvíli znovu slyšíme ten samý hluk – naši motorkáři se vracejí. Tentokrát jsou plně naloženi. Každý má na své motorce čtyři plné pytle něčeho – sváží tak úrodu z políček dolů k silnicím, odkud ji už můžou odvézt velkým autem.

My asi po 2,5 hodinách dorážíme k naší cílové vesnici. Ta je už mnohem civilizovanější – má elektřinu, prašnou cestu… …a lidé mají u domu satelity. V prachu pobíhají děti a psi, podél cest roste exotické ovoce (banány a papája), některé stromy krásně kvetou. Na dvoře jednoho domu, kde už na nás čeká dodávka, se trochu dáváme dohromady. Potom nasedáme do auta a vyrážíme za dalším programem.

Po půl hodině jízdy krásnou krajinou dorážíme k řece, kde máme připraveny vory na bamboo rafting. Jsou to svázané bambusové tyče o délce zhruba osm metrů a šířce voru zhruba dva metry. Celkem na nás čekají tři vory a každý má svého „řidiče“. Nastupujeme na ně, dostáváme každý své bidlo k odstrkování a vyrážíme na přibližně dvouhodinovou plavbu. Vory jsou stabilní, proud říčky je rychlý, ale klidný, takže s řízením nemáme moc práce a věnujeme se spíš okukování okolí a vodním bitvám. Do těch se zapojují hlavně přední dva vory, kde se všichni navzájem zmáčí plácáním bidly do vody. Zapojují se i naši zhruba šedesátiletí průvodci, kteří z toho mají očividně radost, jako všichni ostatní.

Na konci bamboo raftingu je přistavena naše dodávka s obědem, který rádi vidíme a hned se pouštíme do jeho baštění. Voraři mezitím rozebírají vory a vytahují je po jednotlivých tyčích na břeh, odkud budou odvezeny zpět na začátek trasy.

Další zastávkou našeho putování po severothajských horách je vodopád Mae Pan Fall. Je to dvoustupňový vodopád, vysoký okolo 50 metrů a podle Wooda je to nejvyšší vodopád v okolí Chiang Mai.

Vodopád je položen na konci malého údolí a padá dolů docela s hukotem. Chvíli ho okukujeme, fotíme a vychutnáváme. Všichni odchází o kus níže a já ještě zkouším čekat na lepší světlo. Bohužel je pod mrakem. Počasí se k lepšímu nemění a tak se vracím za skupinou, která se už ráchá v tůňce pár desítek metrů po proudu. Teplota vody není nic moc, ale nakonec tam skáču – pro osvěžení po všem tom chození, pocení a drncání autem a taky pro ten vzácný zážitek (příliš často se takhle blízko vodopádu nemám příležitost vykoupat 🙂

Po chvíli sušení se vracíme k autu a odjíždíme k naší poslední zastávce. Tou je Doi Inthanon – nejvyšší hora Thajska (2 576 m.n.m.). Cesta už vede po asfaltu. Nejprve míjíme vstup do národního parku, kde Wood za naší výpravu platí vstup. Od té doby jedem ještě relativně dlouho a samozřejmě stále do kopce. Před vrcholem ještě projíždíme temnými mraky a mé naděje, že něco hezkého nahoře uvidím berou za své. Nakonec ale přeci jen mraky projedeme a dojedeme na sluncem ozářený vrchol. No ono vrchol je trochu nadsazené, je to sice vrch hory, ale je víceméně placatý a zalesněný takže se žádné výhledy do kraje nekonají (když už najdeme místo bez stromů, koukáme jen shora na masu mraků). Ještě kousek výš než je parkoviště vede cestička, takže se po ní spolu s ostatními vydáváme. Míjíme jedno náboženské místo a dvě cedule s nápisem kde jsme. Když se nabažíme pocitu lidí stojících v Thajsku nejvýše na pevné zemi, pokračujeme pěšinou ještě kousek – ke stánkům s občerstvením. Vzhledem k zimě, která na vrchu panuje, si ve stánku dáváme teplou instantní polévku na zahřátí a vracíme se do auta.

Následuje už jen nijak zábavná a rozhodně únavná tříhodinová cesta zpět na korbě dodávky do Chiang Mai. Studený vítr který fouká nám celkem vadí (korba je sice krytá plátnem, ale otvory v něm jsou a navíc nemá zadní díl). Oblékáme si vše co máme zrovna u sebe (naše batohy jsou bohužel uvázané na střeše). Znovu tedy radím – jestli pojedete na sever, klidně si přibalte dlouhé nohavice, triko s rukávy nebo mikinu a klidně i něco na hlavu.

Do guesthousu jsme dorazili už po tmě a samozřejmě úplně vyčerpaní. Ubytováváme se, lehce pojíme a jdeme spát. Z našich zavazadel ani věcí, které byli v guesthousu v trezoru, se nic neztratilo.

Jo a vypadalo to, že téměř celou trasu treku byl signál pro mobil. Když jsme se totiž při kupování tohohle výletu ptali na signál, Mr. Whisky se nám vysmál, že to je džungle a že tam žádný signál není (takže jsme nechali mobily v trezoru v guesthousu). Cestou ale Wood párkrát volal a občas bylo slyšet, jak jemu nebo někomu jinému pípla zpráva…

Den desátý (úterý 16.12.2008) – Chiang Mai

Na další den (středu) máme koupenou letenku zpět do Bangkoku, takže dnešek věnujeme poznávání Chiang Mai a jeho okolí. Nemáme ale ambice obejít všechno, jen do města zlehka nahlédnout a příp. vyrazit po okolí (mám vyhlídnutý chrám nedaleko města).

Chiang Mai se nalézá přibližně 700 km severně od Bangkoku, má přes 1,5 miliónu obyvatel a je centrem severu Thajska. Ve městě je přes 300 chrámů z nichž hlavním je Wat Phra Singh ze 14. století. Centrum města je vystavěno ve tvaru čtverce, který rámuje vodní příkop, vně kterého je dnes rušná ulice.

Po treku spíme dlouho a tak do města vyrážíme až okolo jedenácté. Jdeme hlavní ulicí k největšímu klášteru Wat Phra Singh. Tam se právě srocují lidé k pohřebnímu průvodu (rakev je vystavena na dodávce, na které je potom vezena městem). V areálu kláštera si prohlížíme řadu chrámů a menších staveb. Je tu jeden menší chrám, který vypadá starobyle, má krásné dřevěné krovy natřené načerveno a malované dveře a okenice. Tenhle starší chrám z areálu má skvělou atmosféru.

Při prohlídkách potkáváme mnoho mnichů v jejich oranžovém hávu. V hlavním a největším chrámu právě promlouvá jeden z nich ke zhruba dvaceti žákům některé ze škol. Vypadá to jako hodina teologie, ale možná se baví i o něčem jiném. Žáci, kteří sedí na zemi na červeném koberci, ho každopádně v klidu poslouchají. Na chvíli si sedám na zem a pozoruji je. Po chrámovém koberci pobíhá pes.

Venku, nedaleko chrámu, jsou okolo hřiště shromážděny desítky převážně mladých mnichů a pozorují fotbalový zápas, který hrají jejich vrstevníci. Je to pěkně barevná podívaná a pro nás celkem nevšední zážitek. Samozřejmě se je snažím zachytit foťákem a asi půlhodiny tam trávíme, než areál kláštera opustíme.

Cestou městem se zastavujeme na oběd, hned vedle potom koupit něco na sebe v kamenném obchodě i na trhu. Na trhu se bohužel nedá oblečení moc zkoušet resp. můžeme zkoušet natolik, nakolik se mezi lidmi odvážíme svlékat 🙂 Nabídka je slušná a ceny patřili k jedněm z nejnižších, které jsme v Thajsku viděli. O kus dál si ještě necháváme namíchat náš oblíbený ovocný šejk, tentokrát ne ve stánku na ulici, ale v barevném krámku na rohu.

Až relativně pozdě odpoledne se domlouváme, že se přeci jen zajedeme podívat do toho „mojeho“ chrámu. Jdu sehnat motorku, protože je to až kus za městem. Nejsou na to sice moc zařízení. Půjčují na den – půjčení na zhruba čtyři hodiny, do konce zavírací doby, jim způsobilo trochu komplikace. Nakonec to ale šlo – jen z té denní sazby se mi toho moc usmlouvat nepodařilo. Půjčují nám i helmy, takže jsme vybavení a jedeme.

Jízda relativně velkým Thajským městem je kapitola sama pro sebe. Pravidla se tu dodržují trochu volněji než u nás a jede v podstatě ten, kdo má místo. Jo a jezdí se vlevo – na druhé straně než u nás. Po mých počátečních obavách (opravdu jsem se prvních pár set metrů bál) se po chvíli rozkoukávám a přizpůsobuji se provozu. Od Thajců se, kromě našeho evropského vzhledu, lišíme hlavně tím, že máme na hlavě přilby. Po asi čtvrthodině v hustém provozu opouštíme městský čtverec a vjíždíme do okrajových ulic. Tam už doprava uhání a my jedeme slušnou rychlostí, která nám občas dovolí i předjíždět :-). Za městem pak začíná stoupání a my asi dvacet minut jedeme serpentinami do kopce. Tím, jak se den chýlí ke konci a my jedeme výš a výš, se samozřejmě i ochlazuje. Na to jsme dole ve městě po rozpáleném dni nepomysleli takže zastavujeme a oblékáme na sebe všechno, co v tu chvíli máme po ruce. Pomáhá to, ale úplně ono to není – prostě je nám opět zima…

Nahoře před návrším nás čeká celkem velké tržiště, kde parkujeme náš stroj (zámek nám půjčili i s motorkou). Tržištěm projdeme k dlouhým schodům zdobeným draky, které vedou vzhůru ke klášteru (300 schodů?). Nahoře zaplatíme vstupné. Nuže jsme tu – vcházíme do kláštera Doi Suthep, který je položen na stejnojmenné 1676 metrů vysoké hoře. O tomto chrámu jsem věděl už z Čech – některé naše cestovky ho označují jako „nejkrásnější chrám v Thajsku“, tak uvidíme.

Samotný chrám a jeho prostory jsou na samém vršku kopce. Okolo, o patro níž, jsou různá pomocná stavení, které obcházíme první. Restaurace už má zavřeno, ale jsou tam různé svatyňky, sestavy zvonů, terasa s výhledem na Ciang Mai (byla špatná viditelnost), velký gong, socha slona atp. Poté po pár schodech vkročíme do nejvyššího patra, kde se nalézá chrám a malé prostranství před ním. Je to skutečně omezený prostor, který je vně obestavěn budovami a uvnitř, na malém nádvoříčku, stojí pozlacené čedí. Čedí je obklopeno hořícími svícemi, stojícími i ležícími sochami a mezi tím vším se pohybují jak turisté tak mniši (ale narváno není – lidí je tu poskrovnu).

Jakousi shodou náhod, za níž jsem dodnes vděčný, jsme nahoru dorazili krátce před šestou hodinou večerní. Přesně v šest se zešeřelým prostorem rozezněly zvony, což byl signál k večerní modlitbě, kterou jsme tak mohli bezprostředně sledovat. Mnich zapálil velkou svíci a spolu s ostatními se odebral do pár kroků vzdálené budovy chrámu k modlitbám. Malý chrám byl asi z poloviny plný modlícími se mnichy a další byli v přístavcích okolo. Zahlédl jsem i několik žen v bílém (jak se nazývá ženská obdoba buddhistického mnicha – řádová sestra?). Pro mě to byl jeden z nejúžasnějších zážitků z Thajska – zešeřelý večer, nádherný malý chrám na kopci zalitý světlem lamp, které ještě násobily zlaté odlesky čedí, vzduch provoněný vonnými tyčinkami a do toho nejprve zvony a poté modlení mnichů. Ufff…

Až jsme si užili atmosféry chrámu Doi Suthep, tak jsme, už po tmě, vyrazili na cestu zpět. Trh dole už byl zavřený, jen pár prodejců ještě balilo stánky. Motorka na nás čekala, takže jsme se znovu oblékli do všeho, co jsme měli (byla ještě trochu větší zima, než když jsme přijeli) a sjeli jsme zpět do města. Cestou, už dole ve městě, bylo vidět několik oblastí, kde to žilo – davy lidí, stánky, světlo… V půjčovně měli ještě naštěstí otevřeno, takže jsme vrátili motorku a šli do našeho guesthousu. Tam jsme se měli sejít s Markusem (Švýcarem z treku), ale nějak jsme ho nemohli nalézt, tak jsme šli do města na večeři. Nakonec jsme narazili na mexickou restauraci, kam jsme pro zpestření zašli. Bylo to zajímavé, ale drahé (na Thajské poměry samozřejmě).

Den jedenáctý (středa 17.12.2008) – Chiang Mai -> Ko Samui

Ráno se balíme. Pak samozřejmě zajdeme na snídani, kde se jako obvykle docela slušně nadlábneme. Jsou tam i Španělé z treku a doráží i Markus. Je to fajn poslední snídaně v Chiang Mai.

Z guesthousu se necháme odvézt na letiště, odkud nám to letí na letiště Don Mueang v Bangkoku. Na letišti sháníme navazující spoje z Bangkoku. Chceme na jih, nejlépe do Krabi nebo na Samui, je nám to v podstatě jedno. Obcházíme aerolinky a nakonec volíme trochu dražší let na Samui s Bangkok Airways. Náš navazující let na Samui je bohužel z letiště Suvarnabhumi, takže v Bangkoku musíme absolvovat přesun taxíkem mezi letišti.

Let i přesun byl bez problémů a následný let na Samui také. Na Ko Samui je maličké sympatické letiště. Vystupujeme z letadla a tady nás snad poprvé v Thajsku přepadne to klasické tropické vlhké vedro, které nám všichni slibovali 🙂

Z letiště se minibusem necháváme odvézt na severní stranu ostrova (je to kousek). Tam se po chvíli domlouvání a hledání ubytováváme v bungalovu asi 100 metrů od pláže. Jde o takový menší komplex s bungalovy v zahradě a dvěma apartmánovými domy u pláže (mezitím je celkem rušná silnice). Trochu okukujeme pláž, večeříme v pouliční restauraci patřící k hotelu a jdeme spát.

Den dvanáctý (čtvrtek 18.12.2008) – Ko Samui

Hlavním plánem dne je rozhlédnout se po ostrově, najít si lepší ubytování a zajistit výlet na ostrovy Ang Thong, kvůli kterým jsme vlastně tady.

Ráno se jdeme projít po pláži a potom už si půjčujeme skůtr a vyrážíme na obhlídku ostrova. První zastávkou je Big Buddha – socha Buddhy a snad i jakési torzo chrámu, položené na ostrůvku kousek v moři. Ostrůvek je spojen s pobřežím náspem, takže tam v pohodě dojíždíme motorkou. Buddha shlíží na stánky a obchůdky se vším možným – od suvenýrů přes oblečení až po krámek s dvoumetrovými terminátory posvářenými ze starého železa. Samotný Buddha, ke kterému vede pár desítek schodů, není nic moc. Je odtud alespoň výhled na část ostrova.

Když okoukneme Buddhu, ponakupujeme v obchodech a posvačíme ovoce, tak odjíždíme dál na průzkum ostrova. Na mapě jsem měl vyhlídnutý severovýchodní cíp ostrova a tak naše cesta směřuje tam. Po troše ježdění nacházíme opravdu několik bungalovů schovaných za jedním luxusním resortem v zálivu Thongson Bay. Bungalovy pronajímá jejich majitelka, která tu zároveň vlastní i restauraci na pláži. Ukazuje nám několik bungalovů a my si z nich jeden najímáme.

Přejedeme zpátky do zařízení, kde jsme byli ubytovaní, zabalíme si a na skútru je postupně převážím do našeho nového obydlí. Tam si trochu oddychneme, okoukneme pláž a potom se rozhodujeme co dál – je už odpoledne a přemýšlíme, jestli má smysl ještě vyrážet na cestu okolo ostrova.

Nakonec jedeme. Projíždíme nejprve východní stranu a tak dál po cestě až do hlavního městečka ostrova – Nathonu. čekali jsme úchvatné pláže a nádherné scenérie, ale nic z toho se nekonalo. Pláž Chaweng Beach, která měla být podle průvodce nejhezčí na Samui, jsme sice viděli, ale příliš nás neuchvátila. Drsné bylo hlavně okolí – celá pláž je zastavěná hotely, restauracemi a bůhví čím ještě. Příbřežní cesta je plná aut, motorek, lidí a žen vypadajících jako šlapky. Pokud je vaším cílem zařádit si na diskotéce a užít si, je to asi to správné místo. My jsme jeli dál. Ve městě Nathon jsme vyhledali několik cestovních kanceláří a ptali se na ceny výletů na Ang Thong. Letáky jsme měli z letiště, takže jsme trochu nabídku znali a chtěli jsme rychlý člun a malou skupinu lidí. Zašli jsme i do infocentra, ale mimo toho, že nám dali další letáky, nám neporadili. Díky tomu co jsme chtěli (rychlou loď a malý počet lidí) jsme nakonec byli rádi, že nás na druhý den někdo vzal.

Protože už se smrákalo, tak jsme se vydali na cestu zpět. Po troše peripetií a domlouvání se nám podařilo vrátit motorku a dostat se zpět do Thongson Bay (motorku jsme měl půjčenou z místa kde jsme bydleli předešlou noc, které bylo vzdálené asi 5 kilometrů od našeho nového bydlení). Do bungalovu jsme dorazili za tmy. Dali jsme si sprchu a zašli do restaurace na večeři. Byli jsme tam téměř sami. Kromě jídla jsme vychutnávali i šumění moře. Prostě romantika 🙂

Den třináctý (pátek 19.12.2008) – Národní park Ang Thong

Národní park Ang Thong pokrývá většinu souostroví šedesáti různorodých ostrovů a ostrůvků, které se nachází západně od Ko Samui.

Ráno nás na domluveném místě vyzvedává mikrobus společnosti, která výlet pořádá. Ten nás zaveze na molo, odkud člun vyplouvá. Před vyplutím je ještě připravena snídaně, tak snídáme podruhé 🙂 Čekáme přitom na zbylé účastníky výletu. Jede nás celkem dost, ani jsem netušil, kolik takový člun uveze lidí. Když jsme všichni, nasedáme do lodi. Hrneme se na příď, abysme toho hodně viděli. Až později se ukazuje, že to nebyl nejlepší nápad. Cesta na ostrovy trvá něco přes hodinu. Vzhledem k vlnám je jízda člunem spíše za trest – hodně skáče a vepředu nejvíc. Občas nás zalije sprška vody. Příště sedáme dozadu…

První zastávkou v národním parku je nejsevernější ostrov souostroví, kde se skoro hodinu koupeme a šnorchlujeme v zálivu pod skalami. Potom se přesunujeme na ostrov Ko Mae Ko, což je hlavní hřeb dne (tedy aspoň pro mě). Je to nevelký ostrov, který má uvnitř jezero Thale Nai se slanou vodou (je někde v podzemí propojeno s mořem). To co vidíme při příjezdu nás ale příliš nenadchne. Je tu několik kotvících lodí a malá pláž plná lidí. Zastavujeme na pláži a na prohlídku nám dávají 45 minut (a kvůli tomu se sem hrnu?). Cesta k jezeru vede nahoru po schodech do výšky asi 20 metrů. Přede mnou šplhá matka s dcerou, které mají opravdu barokní tvary. Nahoře je u vstupu do malé soutěsky předcházíme a prolézáme skálami. U jezera jsme je nepotkali. Jestli máte 150 kilo a víc, tak se na jezero netěšte…

Soutěska ústí přímo na vyhlídku na jezero, kde se samozřejmě zastavujeme. Je to tu opravdu nádherné, modrá voda, zelené okolí a výhled až na některé ostrovy v okolí. Potom, po vybudovaných dřevěných schodech, scházíme na spodní plošinu, která ční asi dva metry nad hladinu jezera. Voda je opravdu průzračně čistá. Když se vynadíváme vylézáme nahoru, kde je ještě další vyhlídka, ze které je tentokrát vidět o něco dál. Pak už nezbývá čas a naši průvodci nás vyhánějí zpět. Na pláži ještě chvíli okukujeme – je tu stánek s občerstvením, toalety (příšerné), výhled na protější ostrov. Pak se naloďujeme zpět do člunu. Tuhle část výletu jsem si představoval trochu jinak…

Dál na člunu projíždíme souostrovím a naším novým cílem je největší ostrov souostroví – Koh Phaluai – kde nás čeká oběd. Ten se koná v rybářské vesnici, kde je zřízena jednoduchá dřevěná jídelna s otevřeným výhledem. Oběd, připravený jako švédský stůl, je tradičně velký a dobrý vč. lahve vody pro každého. Pozorujeme lodě, které přijíždějí a vyrážejí z minipřístavu, který je hned vedle restaurace. Po obědě se jdeme trochu mrknout do vesnice, která je okolo. Je to pár chatrčí s nádhernou kulisou okolních kopců.

Naší poslední a nejdelší zastávkou je pláž na druhé straně velkého ostrova. Tam bysme měli strávit asi dvě hodiny koupáním, opalováním, šnorchlováním nebo projížďkou na mořském kajaku (půjčení je v ceně výletu). Kajaky nám sem dovezla jedna z dlouhoocasých lodí z přístavu u restaurace. Bereme tedy kajak a vyrážíme na nedaleký výběžek. Tam Íra nadšeně sbírá mušle (jak jinak 🙂 a já se trochu koupu. Zjišťuju, že se dá po dně dojít až ke skalnatému ostrůvku tak 100 metrů od pláže, kam samozřejmě jdu. Když se vrátím projíždí zrovna

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .