Thajsko 2004 - Ráj i peklo, 6. díl

NAKONEC PŘIŠLO I TO PEKLO!

Blížily se nejkrásnější svátky v roce. Nikdy jsem nebyla tak daleko od Moravy (a to jsem na této Zemi již nějakých ten desetirok!) jako teď a těšila jsem se na koupání v Andamanské moři a na zlaté pláže v Resortu Patong – Garden Wings (zahradní křídla?)

Ještě na severu jsme měli štěstí. Při příjezdu na letiště v Chiang Mai jsme se dozvěděli, že místo plánovaného přesedání v Bangkoku máme zajištěn přímý let Chiang Mai – Phuket. Jásali jsme. Po dvou hodinách už jsme dýchali mořský vzduch. Rozvoz do hotelů byl plynulý, při přijezdu do Patongu už jsme potkali známé německé důchodce, kteří už pro nás měli objednanou masáž. Po chvilce handrkování v recepci jsem si i vydobyla pokoj v 1. patře místo přízemí, což se posléze ukázalo jako prozřetelný tah. Mě má Pán Bůh rád, narodila jsem se v neděli. Dvoupatrová budova lemovala ze tří stran bazén, čtvrtá strana byla restaurace. Ještě jsme stihli zaběhnout do obchodu, evropská samoška, plná globálního zboží. Potřebovali jsme jen pití. Rozhodla jsem se totiž, že polopenzi využiju k hubnutí! Z redukčních diet bych mohla dělat atestaci. Večer jsme si sedli k volnému stolečku v restaurační zóně a popíjeli neskutečně levné drinky. To byl čtvrtek 23. prosince 2004.

Tady jsem se dopustila první chyby, byla jsem „přefotografovaná“ z okružní jízdy a nechtělo se mi fotit. Moji potomci konstatovali, že jsem ta zničená místa měla vyfotit před tsunami a nejenom potom, což prý by byl parádní soubor. Dobrá rada nad zlato.

Na Štědrý den to byla skutečná paráda. Po snídani jsem se vypravila na pláž. Tam už posedávala skupina mých známých německých turistů a drželi mi místo v první galerii. Ochotný majitel slunečníků nade mnou rozprostřel dva, protože jsme prohlásila, že já se zásadně neopaluji. Bílá mi sluší. Moře bylo nádherné a možná jen ono tušilo, co se na nás chystá. Kamarádi mi poskytli i německé časopisy s drby z nejvyšších kruhů (v té době ještě Camilla odmítala prince Charlese), tak jsem si odpoledne pěkně početla. A pocvičila se v němčině. K večeru jsem se opět vydala na nákupy, nutně jsem potřebovala ometávátko z ptačích pírek na plážové letátko (měli ho všichni) a zaujala mě kolekce thajských nožů na porcování masa. Potom jsem z automatu zavolala rodině i známým do Česka (telefonovala jsem prakticky pravidelně po celou dobu pobytu), že je tady krásně a že všem přeju krásné Vánoce. Všichni byli nadšeni, že mě slyší tak, jako bych stále vedle nich.

Štědrá večeře byla vskutku noblesní, se živým orchestrem, u bazénu. Jedli se plody moře, těstoviny a jahody.

Boží hod vánoční! První svátek vánoční proběhl opět ve znamení neslýchaného luxusu. Snídaně na vidličku, masáž nožiček, na pláži opět I. galerie s kompletní obsluhou, doplňování vitamínů z ananasu, manga a pomela, kteréžto vyloupané a nahrájené ovoce roznášely místní ženy úhledně naskládané na plastových táccích v chladicích boxech. Odmítla jsem papáju, vypadá sice pěkně, ale vůbec mi nechutná. Kdo je zvyklý na jablka, na specifickou chuť krásného melounu zvaného papája si těžko zvyká. Zlatá pláž Patong beach mi připadala jako německé korzo. U naší desetičlenné skupinky se neustále zastavovali jejich další známí z Německa, kteří – jak jsem vyrozuměla – tady tráví už desetiletí svůj zasloužený odpočinek od listopadu do února. Byla jsem nová, neopálená, tak jsem vzbuzovala nezaslouženou pozornost. Nejlepší z nich byl tak šedesátiletý mohutný do hněda opálený Egon, kterému se na krku houpal tlustý zlatý řetěž s velkou zlatou motorkou. No fešák! Spustil se mnou „nenucenou“ konverzaci! Měl velmi xenofobní názory. Prý se raději celou zimu dívá na Thajce, než by doma hleděl na Turky. Je majitelem velkého baráku s nádhernou zahradou. Doma prý má jako společnici nějakou Polku, která mu teď hlídá dům, ale ať prý řeknu jen jedno slovo a on ji vymění za mě. Odhadl mě, že jsem „singl“. Bože, ty to všechno vidíš! To určitě, kdyby to byla společnice a ne služka, určitě by s ním byla na pláži a neutírala by prach v jeho baráku a neryla záhony na jeho zahradě. To jsou ale typy! Jako překvapení se tam nakonec ukázal i jeden doktor z Mariánských Lázní, majitel domu na Chebské křižovatce, který ale bydlel s manželkou přímo v Phuketu a přes zimu – kdy je golfové hřiště v Mariánských Lázních zasněžené – tady hrál golf! I u nás, Brute! Why not? Užila jsem si fit plavání v moři a večerní procházky a nočního ochlazení v bazénu přímo uprostřed hotelu. Havaj! Nakonec jsme poseděly my holky – Edita, Vlasta a já na terase v pokoji a já jsem jim – mimo jiné pavlačové kecy – vysvětlovala, co je to „tsunami“, ani nevím, jak jsme se k tomu dostaly, možná mi vypočítávaly, kde všude už byly a asi se tam mihlo i Japonsko. V životě to slovo neslyšely, a to už jim bylo kolem osmdesátky! Náhoda? Osud?

Na Štěpána není pána! Ráno se mi vůbec, ale vůbec nechtělo vstávat! Vždyť byla neděle! A k tomu svátek. Zvedla jsem se až po deváté hodině, ale mohl za to jen chtíč na kávu. U snídaně se povídalo, že na Sumatře bylo zemětřesení, tak jsem v klidu dopila kávu a pomalu se doloudala na pláž ke své I. galerii. Začaly jsme s Karin probírat, jaký je vlastně v Andamanském moři odliv, protože se mi zdálo, že moře se od naší I. galerie kousek vzdálilo. Karin řekla, že odliv je docela značný, protože záliv Patong je poměrně mělký a hluboko zaříznutý do pevniny. Prohlásila jsem tedy, že si jdu zaplavat, protože nemám ráda to polední slunce, Karin šla se mnou a ostatní postávali nebo polehávali na pláži. Mohlo být tak kolem desáté hodiny, najednou se zdálo mi, že mě moře stahuje zpět, řítila se na mě zakotvená loď, vtom jsem neměla pod sebou jen vodu, ale i písek, vody stále ubývalo, už ji bylo jen po kolena, loď stahovaná spolu se mnou do moře se zaryla do písku tak metr přede mnou. Podařilo se mi postavit a když se je ohlédla, kam to moře tak rychle utíká, viděla jsem na obzoru vysokou černou stěnu proti blankytně modré obloze. Ptám se ještě Karin: „To je ten pořádný odliv?“ Ale ona taky nevěřila svým očím a prohlásila. „To jsem ještě neviděla!“ V tu chvíli mi nějak docvaklo, že to nebude obyčejný odliv a že musím ihned vypadnout pryč, někam nahoru. Pořád ale některé děti a jejich otcové sbírali v jamkách uvízlé rybičky a malé kraby a šli vstříc vlnám do moře, aby je snad zachránili. Karin se vydala se mnou pryč z pláže, cestou jsem popadla i svoje věci, Edita vystartovala sama pryč z pláže. Hukot valící se vody zesiloval. Domorodci začali zmatkovat a chvatně balit svoje občerstvovací stánky. Při takových přírodních úkazech je dobré mrknout, co dělají domorodci, protože ti vědí své. Chlapi ze skupiny Bernd a Josef ovšem šli vstříc té černé vlně, aby snad zjistili, co to vlastně je, tak nepomohlo ani česko-německé volání, aby utíkali rychle ven. Koutkem oka jsem zahlédla, že Vlasta se těžce zvedá z lehátka, popadla jsem ji za ruku a pomáhala jí z pláže. Do ulice vedly dva schůdky do pasáže. Sotva jsem vyskočily na ty dva schody, přijela první vlna, která se zarazila o betonovou bariéru obchodů a pasáží. Egonovi, který ležel až na okraji, aby to měl blíž k jídlu a pití, první vlna podsekla lehátko a zase se vracela zpět do moře. Už jsem se za sebe neohlížela a pomáhala Vlastě proběhnout pasáž a přes ulici asi po deseti schodech nahoru k otevřené restauraci. Když jsem byla asi na 4. schůdku, přijela druhá vlna a s ní i velká skříň. Honem jsem posunula Vlastu před sebe a vyskočila ještě o dva schůdky výš, takže mě ta pohroma minula o 10 centrimetrů. K hukotu vlny se ještě přidal zvuk tříštěného skla. Vyběhly jsme na terasu a viděly jsme, jak jiní před námi už chtějí vylézt až na střechu. To ovšem osmdesátiletá Vlasta schopna nebyla, tak jsem rozhodla, že zůstanu s ní. Třetí a další vlny přicházely pomalu, ale úderně, ale naštěstí už se na terasu, kde jsme se zachránily, nedostaly. Byla jsem šíleně zvědavá, tak jsem potom si sama lezla na jednu střechu, ale probořila se mi noha, tak jsem to raději vzdala. Nějaký Angličan, kterému jsem v rozrušení dost špatně rozuměla, mi ukazoval v kameře video, že naši dva kamarádi, co s námi byli na pláži, byli smeteni druhou vlnou. Neměla jsem brýle, takže jsem jen těžko rozeznávala, co se na malé obrazovce děje, ale byli to určitě Bernd a Josef. Podle mě nejméně osm vln, každá další byla slabší a slabší, ničily vše, co jim přišlo do cesty. Všechna ta zkáza trvala tak hodinu a půl. Městečko Patong se zvedá od pláže do kopce, takže asi tak v polovině se vlny zastavily a začal zpětný tah. To už začali domorodci vytahovat na terasu první zraněné. Hlavně boule a řezné rány. Konečně se mi hodil výcvik z mládí od mé babičky z Červeného kříže, které jsem na prázdninách u ní každý rok absolvovala. Místní nám nanosili vodu, vodku, cigarety a obvazový materiál. Mašličkovala jsem řezné rány, dezinfikovala vodkou a obvazovala. Když už jsem tu hrůzu přežila jen s jedním škrábnutím, způsobeném ale mou zvědavostí, když jsem lezla neopatrně na střechu, tak jsem měla pocit, že bych měla být užitečná. Obyčejně se sesypu, až to všechno skončí. Zpětný tah vody do moře skončil až kolem čtvrté odpoledne a působil ještě horší zranění. Přinesli nám tam děvče, které mělo pod kolenem málem odříznutou celou nohu. Mohla jsem to jen zdesinfikovat, svázat elastickým obinadlem a požádat jednoho místního, aby ji vzal na záda a odnesl na pláž. Tam už byli doktoři a přistávaly vrtulníky. Naříkala strašně, francouzsky, mon ami est mort! Měla jsem u sebe nějaké prášky na uklidnění, tak jsem jí jeden dala, ale stejně to moc nepomáhalo. Snažila jsem s ní mluvit, ale nebyla k utišení, jen jsem pochopila, že byla z Kanady. Kolem nás pod terasou bylo stále ještě plno špinavé vody plné skla, tak jsme se s Vlastičkou rozhodly, že raději zůstaneme ještě nahoře, nebylo čas myslet na to, co se stalo s ostatními. Kolem páté hodiny nám jeden místní půjčil galoše, protože Vlasta už nechtěla zůstat nahoře, měla starost o Editu, tak jsme prošli pomalu na pláž a potom velkou oklikou k hotelu, protože naše cesta zkratkou byla cele zatarasena automobily naskládanými na sobě, jak je vlna nadzvedla a zase upustila zpět na zem. Obě jsme naštěstí bydlely v patře, takže naše pokoje byly v pořádku, dolní ale byly plné bláta, trávy a rozbitých plastových židlí. Ještěže jsem vyloudila za dolní pokoj ten horní! Byly jsme špatné, začalo nám docházet, co se stalo. Zmizela Edita, Karin, Bernd i Josef. Byly jsme tam samy. Bazén byl jako na kopci, takže také zůstal nezasažen a mohly jsme si zaplavat. Dokonce zmizela i průvodkyně od ASIA TOUR, která nás měla na starosti. Vlasta vyčerpáním usnula, tak jsem konečně popadla fotoaparát, šla fotit tu zkázu. Potkala jsem jednoho mladého Němce, který s námi strávil odpoledne na terase, jak smutně postává na pláži. Prý bydlel v hotelu na pobřeží a z něho nezbylo vůbec nic. Ukazoval mi proluku mezi dvěma polorozbořenými domy. Naštěstí tam byl sám jako já, takže nikoho blízkého nehledal. Ptala jsem se ho, jestli mu můžu nějak pomoci, ale prohlásil, že to zvládne. Byl mladý, určitě to zvládl. Chodila jsem po zničené pláži a trochu fotila. Domorodci už běhali po pláži a do plastových pytlů sbírali vše, co se jim zdálo, že má nějakou hodnotu. Našla jsem Vlastinu tašku, ale byla úplně prázdná, bez dokladů, kosmetiky i bez peněz. Bylo tam plno otevřených prázdných peněženek! To už tak chodí! To ani nebylo rabování, to bylo spíš zoufalství. A pomyšlení na zítřek. Místní byli skvělí! Sami nejedli a nepili, ale nám nosili všechno, co našli. Mně dal restauratér z terasy zvonivou kouli, prý když ji budu mnout v ruce, tak to uklidňuje. Vlastně jsem se u něho ještě stavila, protože jsem mu vracela galoše, které nám půjčit na přesun do našeho hotelu. Potom se už ale začalo stmívat, tak jsem se vrátila k Vlastě do pokoje. Pořád ještě spala, byla sama. Čím blíže jste rovníku, tím je menší rozdíl mezi dnem a nocí. Půl dne světlo, půl dne tma. A v průběhu ročního období se to ani moc nemění. V hotelu ale nachystali večeři a vodu pro každého, protože restaurace byla v patře, takže nebyla zasažena zhoubnými vlnami tsunami. Nešla elektřina, všude plály svíčky, navíc jsme dostala baterku. Vzala jsem pro Vlastu nějaké pití, ale se vůbec neprobudila. Byla asi dost vystresovaná. Můj opak, já jsem usnout nemohla. Přemýšlela jsem o tom, jestli má můj evangelický Pánbůh svá nedělňátka opravdu rád. Seděla jsem na terase a dívala jsem se na největší úplněk, jaký jsem kdy mohla pozorovat. Obrovský bílý měsíc visel na palmě přímo přede mnou! To byl vám den….

Usnula jsem až nad ránem u Vlasty, protože jsem o ni měla trochu strach, přece jenom osmdesátiletá paní nemá srdčíko v nejlepším pořádku. V pondělí ráno 27.12. mě probudilo světlo a šramot v klíčové dírce. Přijela Edita! Naše bleskovka! Prý když vyběhla za ulici (trochu mi vadilo, že úplně zapomněla na svoji kulhající kamarádku Vlastu, o kterou se celou dobu dost demonstrativně starala!), jeli kolem mniši s náklaďákem, chytili ji za ruce, vytáhli na korbu a odvezli na kopec do kláštěra. Hned si začala stěžovat, jak jim dali k jídlu jen nějakou rýži a stébla trávy, jaká tam byla v noci šílená zima, jak jim dali jen tenkou oranžovou deku na spaní (tu nám samozřejmě přijela ukázat, měla ji v tašce). Hned jsme šly na snídani a pro vodu a městem už se valily informace, že v obchodňáku, kam jsem chodila nakupovat, utonulo sto lidí a prý vyběhněte si nahoru na hotelovou terasu, uvdíte, jak v moři plavou mrtví. No, nejsem milovník silných zážitků. A to mi ani nedošlo, co se děje doma. Pod vlivem televizního zpravodajství, o kterém jsme my neměli ani tušení, bylo u nás pozdvižení. Telefony začaly fungovat až ráno, večer všechny sítě pod náporem volajících spadly, takže když za námi přišli zle potlučená Karin s modrým okem, Bernd (podařilo se mu vyplavat!) jen s párem oděrek a jeho paní, která s námi strávila včerejší odpoledne na terase, poprosila jsem, abych mohla poslat SMS synovi, jehož číslo si jako jediné pamatuju nazpaměť. To jsem si vůbec neuvědomila, že od zemětřesení a tsunami už uplynulo více jak 24 hodin, takže už jsem byla na ministerstvu zahraničí vedená jako pohřešovaná.

Karin SMS poslala, hned dostala potvrzovací SMS, že jsou rádi a ať se ozvu. Vot ťéchnika! Zatím chyběl jediný Josef! Pozvánku jít na pláž jsem odmítla, včera mi to stačilo. Prý už tam mniši sbírají mrtvé. Jediný, kdo nám pořád chyběl, byl Josef. Poněkud konsternovaná Karin jen konstatovala, že když se při útěku ohlédla, šel Josef stále vstříc vlně. Už tehdy nám pomalu docházelo, že neměl šanci. Požádala jsem ředitele v hotelu, aby mi řekl, kde je nemocnice, že bys se tam zašla podívat, jestli tam ten Josef nebude, ale on mi odpovědět, Madame, to je zbytečné, my toho pána známe, protože sem jezdí už pátý rok a v nemocnici není. Měli tam jednoho zraněného jeho postavy, ale nakonec se ukázalo, že je to Egon bez zlatého řetězu, který prý mu uplaval, ten se však se svými středně těžkými zraněními nechal odvézt do svého hotelu a léčí se sám. Tak jsem se šla odpoledne projít do druhé poloviny města, která nebyla vlnou zasažena a byla jsem úplně konsternována. Obchod tam běžel na plné pecky, jakoby se nic nestalo. Překvapilo mě, že v této části jde i elektřina a dokonce fungují i telefonní automaty. Měla jsem ještě zbylý kredit na telefonní kartě od Štědrého dne, tak jsem zavolala domů. Synové a sestra byli vystresovaní, dostala jsem vynadáno, že jsem si odmítla vzít svůj mobilní telefon (jakoby to něco pomohlo, když stejně nefungovaly) a nejmladší syn mě zvýšeným hlasem nabádal: „Okamžitě se vrať do Evropy, okamžitě se vrať do civilizace!“ Jeden fakt je, že jsem neměla k dispozici tolik informací jako oni, takže jsem byla mnohem klidnější. Tomu, co mi říkal z televizního zpravodajství jsem ani nemohla uvěřit, protože kolem mě cvrkotal noční život jakoby se nechumelilo. Slíbila jsem, že se vrátím, ale stejně jsem nevěděla jak, protože všichni odpovědní tak nějak zmizeli. Večer nám na hotelu stále nesvítila elektřina, jen za svíček jsme si mohli přečíst zdejší anglicky vydávaný večerník, že při tsunami zahynul na vodních lyžích i královský vnuk. Odhady 50 až 100 tisíc mrtvých mi připadaly nereálné, ale bohužel realita byla nakonec ještě horší. Město se začalo plnit vojáky a začalo se vařit jen thajské jídlo…

V úterý 28.12. (Josef pořád ztracený!) se objevili u hotelu všichni naši známí včetně pana doktora z Mariánských Lázní a rozhodli se, že se nebude trčet u hotelu, kde neteče ani voda a že se pojede do Phuketu do supermarketu. Měla jsem na vybranou buď sedět nervózní u bazénu, poslouchat italskou skupinu jak neustále telefonuje domů (Porka mizéria!) a pozorovat místní vojsko, jak polovinu města vyhrabává z bahna, nebo jet s nimi. Raději jsem jela, i když mi to připadalo dost nepatřičné. Ještě se mi podařilo zastavit ředitele hotelu, který mi řekl, že pan Josef není ani v nemocnici, ani v márnici. Povzbuzující! Edita a Vlasta (v podstatě jeho bývalá tchyně) mi řekly, že to není moje věc, ať s nimi jedu, že ono se to nějak vyřeší. Jen jsem pokrčila rameny. Chytili jsme si took-took, prošli globální supermarket TESCO, dali si jídlo u Číňanů a jeli zpět. Všude dělali, jakoby se nic nedělo. Život jde dál! Oni si tady vítali nový rok 2548! Večer se ztratil i ředitel hotelu. Editka s Vlastou využily nový stravovací řád „all inclusive“ a daly si volného alkoholu přes míru. Usnuly jako špalky. Já jsem je v polospánku hlídala.

Ve středu ráno 29.12. nastalo ovšem hysterické probuzení. Telefonoval Josefův syn, Vlastin vnuk. Byly jsme nuceny mu říct, že Josef prostě není. Edita dostala záchvat, že ona už tam nebude ani minutu a vydala rozkaz, zabalit všechno a odjet na letiště. Chvíli ještě naříkala, že měla v místní prádelně plno věcí na vyprání, ale po zabalení jsme si zavolaly taxi a odjely do Phuketu na letiště. Tam byl pěkný zmatek, ale Němci – pod jejichž starost jsem teď spadala – si nás odškrtali ze seznamu, zeptali se na pohřešované, poslali nás na kafe a „Kuchen“ a že je na cestě do Phuketu prázdné letadlo od společnosti LTU, které nás dopraví do Düsseldorfu. Evakuační let pro zraněné a přeživší odletí z Phuketu v 15 hodin. Bylo tam plno bezprizorních Čechů a Slováků, kteří byli v Thajsku na vlastní pěst a měli pramalou šanci, dostat se některého např. německého letu. Letadlo bylo napůl prázdné, v I. třídě a v uličkách leželi na lehátkách zranění s kapačkami, tak jsem se raději přesunula do zadní části letadla, úplně ve tmě a proseděla tam 12 hodin. Neměla jsem zájem o nějaké psychiatry nebo tlachavé řeči. Ani mi nevadilo vlnění letadla, které proplouvalo bez jakýchkoliv turbulencí z Asie do Evropy.

V Düsseldorfu jsme přistáli v 21 hodin SEČ. Červený kříž se činil. Oblečení, boty, chlebíčky, telefon zdarma. Oznámila jsem synům, že jsem teda v Evropě, jak chtěli a že zítra přiletím do Vídně, aby to měli blíž na letiště. Paní od Červeného kříže byla dost nadšená, že nechci do Prahy, jak jsem měla původní letenku, protože říkala, že by s tím bylo víc starostí. Má prý tam už tři Rakušany, tak mě posadí k nim. OK. Odvezli nás do „civilizace“ hotelu Merkur s pozdní večeří (proboha, jen to ne!) k přenocování.

To už byl čtvrtek 30.12. Snídaně ráno v 7, na letiště v 7,30, v 8,30 odlet do Vídně s Austrian Airlines. Na letišti se ještě mihla i Edita s Vlastou a stačily mi sdělit, že Vlastě nějaký čipera ukradl malý kufr s pasem, doklady a zbylými penězi. Ještěže jsem v civilizaci. Po hodinovém odkladu jsme odletěli do Vídně, přesně jednu zpožděnou hodinu po rodině Karla Gotta a Karla Svobody, které evakuovali z Malediv. Ani jsem nevěděla, že tam byli tak blízko. Měla jsem roztržený kufr a personál letiště trval na sepsání pojistné události. Taková prkotina!

Podle svých synů, prý jsem vyšla z celního prostoru jakoby nic. Televizní štáby čekaly na nějaké zmrzačené sólokapry, takže se mi podařilo prosmeknout se nenápadně. Synové byli bledí a vykulení! Chtěla jsem zavtipkovat: „Těšili jste se na dědictví, co? To vám teda nevyšlo!“ Asi to moc podařený vtip nebyl, protože mi oba vynadali. Asi právem! Dovezli mi můj mobil, abych si přečetla, „kolik chlapů mě hledalo!“ Cestu z Vídně domů jsem strávila telefonováním, všichni byli rádi, že jsem se vrátila. Žádala jsem zastávku v Gaweinstalu v čínské restauraci, že kluky zvu na oběd, ale bylo mě vysvětleno, že obě jejich přítelkyně na mě čekají s obědem. Bože dobrý! Když jsme přijížděli k našemu domu na sídlišti, zazvonil telefon naposledy. Ministerstvo zahraničí, oddělení pohřešovaných osob: „Hledáme Vaši nezvěstnou matku po tsunami v Thajsku!“ „Fajn, jste dobří, právě jsem přijela domů, protože se o mě postarali Němci. Ale na letišti v Phuketu máte plno Čechů, pro které žádné letadlo nepřiletělo. To asi zařizuje někdo jiný, že jo?“ Asi jsem byla dost drzá, protože zaznělo jen „Na shledanou, já si vás teda škrtám“.

P.S. Josef se nikdy nenašel.

http://www.turistika.cz/cestopisy/thajsko-2004-raj-i-peklo-vi