ZÁHADNÍ THAJCI
Náš vševědoucí průvodce usoudil, že už máme těch chrámů až dost. (Já teda ne!) Takže se nás snažil cestou k rozáhlému docela plytkému jezeru KWAN PHAYA o rozloze 48 km2 rozptylovat docela zábavnými postřehy ze svého života a ze života běžného thajského člověka. Hned na začátku nám sdělil, že on není čistý Thajec, ale napůl Číňan. Prohlásil, že jeho jméno je pro Evropany nevyslovitelné, takže mu máme říkat „Čoklid“. Jakože anglicky čokoláda. Docela na to slyšel. Vyrostl v Thajsku, jeho čínští prarodiče se přistěhovali do Thajska a žili společně s jeho rodiči a druhými thajskými prarodiči ve vesnici nedaleko Bangkoku uprostřed kukuřičného pole. Nejhorší jeho zážitek z dětství byl neexistence záchoda ani toaletního papíru. Soužití několika generací bylo až donedávna v celém Thajsku obvyklé, nyní se tyto svazky zejména ve městech a vlivem evropské kultury trochu rozvolnily. V Thajském království totiž neexistuje důchodové pojištění, takže děti mají povinnost starat se o své rodiče od chvíle, kdy již nemohou pracovat. On sám posílá svým rodičům každý měsíc třetinu výplaty. Vypadal na třicet, ale tvrdil, že je mu 42 let. Dokonce prý ho minulý týden nechtěli pustit do sexshopu! Všichni Asiaté vypadají mladě, málokdy jim zešedivějí vlasy. Díky málem vegetariánské stravě jsou většinou velmi štíhlí. I postavy mají drobnější než Evropani, dokonce jsem se dočetla, že asijší muži jsou méně agresivní, protože mají mnohem méně testosteronu než běloši. Náš „Čoklid“ se ale ženit nechce, je prý to velmi nákladná záležitost. Už to namlouvání prý je dost hrůza. Nemůžeš prostě přijít do obchodu nebo do cvičení a oslovit dívku, která se ti líbí. Musíš mít nějakou sestřenici nebo spolužačku, která jí řekne, že se ti líbí a když konečně svolí, že by s tebou třeba i šla do kina, tak musíš ještě alespoň třikrát poslat po sestřenici nějaké dárečky a když už do toho kina přijde, tak si přivede minimálně jednu kamarádku, které musíš tu vstupenku taky zaplatit. Zásadně se dvojice nevodí po ulici za ruce. Pusa na veřejnosti je absolutně vyloučená, skoro se nelíbají ani v soukromí. On své rodiče nikdy neviděl, že by se políbili. Jako výraz nejvyšší náklonosti sepnout ruce k sobě, čím výš, tím to vypadá uctivěji. Žil jeden rok v Německu, složila se na jeho studia němčiny celá rodina. Říkal: „U vás v Evropě to máte jednoduché!“ Evropanky jsou každá jiná, v Thajsku jsou všechny stejné, černé vlasy, černé oči a jemu se líbí pestrost.
Vyprávěl, jaké to bylo, když ještě bydlel s babičkami a dědečky. Jako dítě si hrával vždycky jenom na zemi. Jedna nebo maximálně dvě lavice s opěradly byly určeny jen pro nejstarší účastníky domácnosti. I misku s jídlem dostával na zem. Všechny děti jsou odmalička vedeny k uctivosti ke starším, když vstanou, chodí v lehkém předklonu, protože je to uctivé, když dospělí kolem sedí. O neustálem zametání už jsem psala a má to ti důvod v tom, že děti si zásadně hrají na zemi a zlí duchové také sídlí na podlaze a kdyby nebyla zametená, tak by si děti odneslo. Vyvedl nás trochu z omylu, že v Thajsku se jí hůlkami. On to umí, protože je napůl Číňan a hůlkami jedl od malička. V Thajsku se totiž ještě počátkem minulého století jedlo rukama. Až s příchodem Angličanů někdy kolem roku 1900 poznali lžíci a vidličku! Aha, tak proto nikdy nebyly na stole nože! Krájení jídla totiž není potřeba, na to má sekáček kuchař. Ať se maso dusí v kouskách nebo vaří v celku, do misek se dostává už jako jednohubka. Za posledních sto let Thajci také díky Angličanům a turistickému ruchu trochu změnili stravovací návyky. Monotónní strava se skládala celý den z rýže a zeleniny k snídani, z rýže a zeleniny s kouskem masa na oběd, z rýže a zeleniny s omáčkou na večeři a hodně lidí je dodnes šťastných, když mají alespoň tu rýži. Taky hospodyně hned poránu uvaří kopec rýže (mají teď i speciální parní hrnce), který udržuje pokrm celý den v teple. Po ránu chodí mniši v oranžovém a sluší se, aby hospodyně dala každému alespoň lžíci. Mniši si nosí vlastní nádoby na jídlo, protože mohou sníst jen to, co si – nechci napsat zrovna slovo „vyžebrají“ – protože to není to pravé ořechové. Je to prostě takový zvyk, že mniši z kláštera ráno obejdou nejbližší vesnici a dostanou darem jídlo. Patří to k základním buddhistických ctnostem – obdarovat bližního svého, nelhat, nebrat drogy, nekouřit. Málem jsem zapomněla na ty změny stravovacích návyků. Se západní civilizací přišlo pivo, mléko, sýry! Z tohoto výčtu nových potravin jim chutná jenom pivo, které je naučili vařit němečtí sládci. (Občas nás zkoušel z thajštiny – takže vím, že mají dva hlavní pivovary: SINKHA (tygr) a CHANG (slon). On mléko ani mléčné výrobky nejí dodnes, vůbec mu to nechutná, všechny sýry mu neskutečně páchnou!
Starší lidé, kteří už nepracují, sedávají rádi před domem na lavičce a perlustrují přicházející a odcházející jedince. V Evropě i v Americe, je zvykem se ptát“ „Jak se máte?“ V Thajsku jsou hlavní dotazy:“ Kam jdeš? Co budeš dnes jíst?“ Uctivost káže vždy odpovědět. Večer, když se vrací a oni tam ještě sedí… ptají se: „Kdes byl? Jedls?“ Když zní odpověď: „Ano, jedl.“ Výslech ještě nekončí, protože následuje další otázka: „Cos jedl?“ Pokud zní odpověď: „Ne, nejedl.“ Přes svůj věk vyskočí a zvou tě dál, abys u nich něco pojedl.
Thajci neskutečně rádi sázejí nebo se sázejí! Když se sejdou tři, už se o něco vsadí. Sázkové hry jsou thajským národním sportem. Když jsem se ho zeptala, jestli taky na něco sází, řekl, že málo, protože on je napůl Číňan. Jsou pověrčiví, nešťastný den je středa. To se nechodí k holiči, nesází, nenakupuje, neřídí auta, většina obchodů má zavřeno. Jo mimochodem – částečně nás taky vyděsil. V Thajsku neexistují autoškoly! Ani dokonce náš řidič autobusu se naučil řídit od svého otce. Štěstí při řízení zabezpečují čerstvé květinové věnečky na zpětném zrcátku a zametená podlaha. Pojem řidičský průkaz v thajštině neexistuje.
Věnoval se ve svém výkladu i státnímu náboženství – buddhismu. On sám se považoval za buddhistu a po studiu odešel jako každý správný buddhista do kláštera. Cituji: „Jedenkrát za život odejít do kláštera je pro muže povinnost, dvakrát radost a potřetí dost!“ Na žádost rodičů se nechal do kláštera zavřít jen jednou, a to na tři měsíce. Prý to byla hrůza! Nedá se tam nic dělat! Ráno se chodí do domácností pro jídlo, jak jsem popsala výše. To se hned sní a v poledne a večer je půst. Mezi osmou hodinou ranní a osmou večerní jsou na pořadu dne modlitby, studium starého buddhismu a vedení planých řečí. Nudil se, není povolena jiná četba než modlitby, přes protesty rodičů utekl za dva týdny. Prý se to nedalo vydržet. Čistá nuda!
Jsou zvyklí žít na malém prostoru, byty v Bangkoku či větších městech pro obyčejný lid mají maximálně 25 m2, motorky mají vlastní, auta japonská a žebráky z Kambodže. Ukazuje se zásadně rukou, ukazovat na něco nohou nebo si přehodit nohu přes nohu (honem jsem dala nohy vedle sebe!) – to je smůla na celý den. Dívky se nedívají do zrcadel, protože tam také sídlí zlí duchové. Ve společnosti mají velké slovo tzv. prostředníci. Seznámí tě se dobrou partií, seženou ti dobrou práci, dají ti dobrý tip na sázení. Samozřejmě, za všechno se předem platí. Když to nevyjde, tak za to můžou zlí duchové! Dobře vymyšlená živnost!
Když už nám šla hlava kolem, zastavili jsme nejprve u ananasového pole, potom u rýžového pole. K obdělávání půdy chodí vesničané obutí zásadně v gumákách, protože v rýžových i ananasových polích se prý plazí všech 120 druhů hadů, kteří v Thajsku existují. Dvacet z nich je prudce jedovatých. Rychle jsme uskočili ve svých sandálkách na mez. I domy se na venkově staví na kůlech, jednak právě kvůli hadům, jednak kvůli počasí. V zimě je fajn, v létě vedro, takže je prostor mezi domem a zemí vlastně ochlazován a když je třetí období – deštivo – tak voda proteče pod domem a udělá jen minimální škodu.
MAE SAI
Toto všechno a ještě mnohem více nám vyprávěl náš snaživý průvodně Čoklid cestou na sever, kdy se kolem nás začaly zvedat zalesněné kopce. Dorazili jsme do nejsevernějšího města Thajského království MAE SAI, zlatému dolu pro obchodníky přímo na hranicích s Maynmarem (dříve Barmou), Jsme v malém okresním městě vzdáleném od Bangkoku 891 km, které si svůj šarm vybudovalo výlučně tím, že se stalo živoucím obchodním centrem Thajců, Barmánců a horských kmenů. Město tvoří prakticky jen jedna ulice, která je stále širší a širší, lemovanou bankami, obchody, prodejními stánky, půjčovnami motorek a hotely. Kousek před hraniční řekou je ulice tak široká, že slouží jako parkoviště, stejně jako open-air – tržiště pod širým nebem. Končí na mostě, na kterém je hraniční přechod a celní prostor, který slouží jen Thajcům a Barmáncům pro malý pohraniční styk mezi šestou hodinou ranní a šestou večerní. Na toto oficiální pašování zboží dohlíží oboustranně četní uniformovaní úředníci. Na druhé straně – prý po 500 metrech v Barmě končí tato krásná cesta v místě zvaném Tha Khi lek neasfaltovanou cestičkou v džungli… V důsledku velmi špatné hospodářské a sociální situace v Maynmaru (nějak se mi to špatně píše, takže – když dovolíte -ráda bych dále používala původní název země – Barma!) podnikající mnozí Barmánci tuto pro ně velmi obtížnou cestu a prodávající všechno, co mohou postrádat, právě na této straně hranice. Nejzajímavější pro thajské obchodníky jsou především nebroušené drahé kameny – jadeity (nefrity), safíry a rubíny, které se dále přímo v Mae Sai zpracovávají. Hranicí ovšem proudí si zakázané starožitnosti, za které si Barmánci nakupují zboží pro denní potřebu, které nemohou dostat ve své abolutním nedostatem oplývající zemi. Do svých vesniček je převážejí prastarými pick-upy. V období dešťů se tyto obchody provádějí jen na motorkách. V okolí 5 kilometrů od Mae Sai hlídkují ostří thajští úředníci, kteří tento malý pohraniční styk pečlivě sledují, aby se Barmánci nedostali dále do uzemí Thajska. Přes tuto „pevnou“ síť se díky štědrým úplatkům však dostanou mnozí Barmánci k mnohem lépe placené práci v Bangkoku nebo ještě jižněji. Je to těžký život! I na parkovišti před mostem stojí houf dětí z horských kmenů v krojích, nechávají se fotit za 10 bathů od turistů a loudí bonbóny a propisky. Jejich otcové s černými zuby a četnými mezerami v neudržovaném chrupu někde na ulici žvýkající betelové lístky a dohlížejí na to, aby jim děti odevzdaly všechny vybrané peníze. Co na to říct?
ZLATÝ TROJÚHELNÍK
K obědu a na závěr dne jsem zajeli do tzv. Zlatého trojúhelníku, místu, kde se na řece Mekong setkávající hranice Thajska, Laosu a Myanmaru. Mekong – matka všech vod pramení v dalekém Tibetu a se svými 4 500 km je nejdelší řekou jihovýchodní Asie. Ze svého prameniště se proběhne jihočínskou provincií Yünnan a asi po 100 km se objeví mezi severním Thajskem a Laosem. Po malé odbočce k sousedům se zpátky vrací a tvoří prakticky celou severovýchodní hranici s Laosem. Mezitím široký proud nabírá směr ke Kambodži a nakonec dosahuje více než 70ti kilometrovou deltou vietnamské pobřeží a vlévá se do Čínského moře.
Z vesničky Sop Ruak na thajském nábřeží nás provezla domorodá loďka na trh do Laosu (naložení hadi v lihu, specifální likér na potenci – brrr!), tam jsme mohli vystoupit. Na zpáteční cestě jsme mohli jenom kouknout na velké kasíno v Myanmaru, kam si rádi odskakují bohatí Thajci, prorože v Thajsku jsou hazardní hry zakázány.
Zlatý trojúhelník bylo největším světovým středískem, kde se pěstovaly tři čtvrtiny světové produkce opiového máku. Papaver somniferum – spací mák byl nejdůležitějším zdrojem obživy místních horských kmenů. Nedosažitelní pro policii klidně mák pěstovali, vyráběli opium a v klidu ho transportovali do Myanmaru nebo Laosu. Pěstování máku je v podstatě jednoduché, zpracování na heroin ještě jednodušší a není k němu potřeba žádná velká továrna: makové květy se odříznou a hnědá lepkavá šťáva (fin) sama vyteče. Za pomoci kyselý látek se z „finu“ vyvaří heroin. Z 10 kg „finu“ se vyvaří 1 kg heroinu. Opiový mák se může sklízet už první rok po zasetí, uvařené opium má skladovatelnost a schopnost dopravy a prodeje 1 – 2 roky. Při přechodu na pěstování např. kávovníků by musel zemědělec na první úrodu čekat až 4 roky. Pomocí vládních programů a dotací se tato situace oficiálně změnila, či spíše byla vytlačena za hranice Thajska.
Vzhledem k tomu, že po dobrém obědě a pomyšlení na hadí likér už neměl nikdo na heroin chuť, přesunuli jsme se do Chiang Rai do hotelu RIMKOK. Zaplavala jsem si a přesunula jsem se ke „zdobné“ večeři.
http://www.turistika.cz/cestopisy/thajsko-2004-raj-i-peklo-iv
- Guest napsal(a) před 14 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.