Thajsko 2004 - Ráj i peklo, 1. díl

Celých pět let jsem nechala uležet poznámky z cesty po Thajsku. Teď, když se blíží kulaté výročí největšího neštěstí v novodobé historii lidstva, chtěla bych se k nim vrátit.

Ve čtvrtek 16. prosince 2004 jsem přistála ve 13,05 místního času na mezinárodním letišti s letadlem Thajských královných aerolinií v Bangkoku. Před sebou jsem měla okružní jízdu severním Thajskem a týden povalování na zlaté pláži Patong na Phuketu. Dodnes si pamatuju, jak jsem si potichu při cestě autobusem z letiště opakovala: „… to snad není možné, já jsem v Bangkoku!“ I ten pocit je pořád ve mně, velmi příjemný a exotický. Viděla jsem první chrámy a zlacené pagody, který zde říkají „džedi“. Ubytovala jsem se v hotelu WINDSOR SUITES a další exotika pro obyčejnou Moravanku pokračovala. Šla jsem si zaplavat do 14. patra, kde se nacházel velký hotelový bazén a jako paní radová jsem odpočítávala každé tempo s výhledem na oranžový západ thajského slunce. Stále jsem ještě nevěřila vlastním očím. Po první masáži nohou jsem se cítila jako znovu zrozená, takže jsem vyrazila do města. Pro nedostatek místa vedou nad sebou rovnou dvě silnice. Horní pro veřejnou dopravu, dolní pro auto a zejména malé motorky. Kdo nemá malou motorku, tak snad ani neexistuje. Kvůli turistům je toto krásné „Město andělů“, v buddhismus vyznávající zemi, vánočně vyzdobeno. Umělá bílá borovice s umělými zlatými baňkami a bílými vločkami z polystyrénu. No nevím! Vyšla jsem tedy do ulic, do zahrad a parků. Ještě jsem si i zacvičila, s přenosnou aparaturou tam jeden mladík předcvičoval tai-či, takže jsem se zařadila do zadních řad, do přítmí, aby mě nebylo moc vidět a snažila jsem se napodovat nesnadné cviky. Snažila jsem se jako ostatní. Pořád mi to připadalo jako sen. Dostala jsem hlad, ale na thajské jídlo, které se podávalo ze stánků podél rušných cest, jsem si zatím netroufala. Upatlaný stolek s lavičkami, gril na vozíčku a aluminiové lžíce a vidličky, oplacované celý den v jednom kbelíku. To by snad omdlel i hlavní hygienik v Praze! Měla jsem v sobě sice očkování proti hepatitidě A i B i břišního tyfu, ale přesto jsem na začátku cesty nechtěla riskovat. Tak jsem si v jednom supermarketu dala v italském bistru rajčata s mozzarellou. Synové doma netrpělivě čekali na zavolání, tak jsem si zakoupila telefonní kartu za 400 bathů (vydržela mi celou dobu, tak levné je tam mezikontinentální telefonování!) a zavolala na Moravu domů i do práce. Že prý, odkud voláš? Já: „No přece z Bangkoku“. Skoro mi nikdo ani nevěřil, jako prý bych stála vedle. Vot těěěchnika! V hotelu fungoval i internet! To nám to pěkně začíná! Divit jsem se přestala hned druhý den! To bych si asi hlavu ukroutila.

Následující pátek 17. prosince 2004 jsme měli jako první naplánovánu okružní jízdu Bangkokem. Samo město je třetím hlavním městem na území dnešního Thajska, je staré teprve 200 let a má nadmořskou výšku 80 m n.m. Prvním hlavním městem tohoto od roku 1238 vždy nezávislého a svobodného území („thai“ je v thajštině svobodný, volný) bylo Sukhothai a druhým Ayutthaya, tam se ale teprve dostaneme. Zatím jsem v Bangkoku, kde jen v samotném městě je na 400 chrámů (v celém Thajsku údajně 3200).

Nejprve jsme se zastavili u celozlatého Buddhy a zazvonili na první modlitební zvonečky. V nenápadné uličce Tri Mit se nachází poměrně malý chrám Wat Traimit, zvaný také Chrám zlatého Buddhy. Uchovává největší zlatou sochu Buddhy na světě. Tato 4 metrová socha je vytvořena z 18 karátového zlata a váží 5 tun. Socha byla objevena náhodou roku 1955. V 18. století byla totiž pokryta sádrou jako ochrana před nájezdy Barmánců, kteří představovali po staletí největší hrozbu pro thajskou nezávislost. Když se v roce 1955 rozšiřoval bangkokský přístav a dělníci stěhovali jeřábem obyčejnou sochu Buddhy, nalezenou v jednom ze skladišť, povšimli si, že pod sádrou prosvítá něco lesklého. A tak spatřil zlatý Buddha opět světlo světa. Tento nález vyvolal „zlatou horečku“, ale nic jiného podobné ceny nebylo později objeveno. Socha byla odlita pravděpodobně ve 13. století v Sukkhothai. Většina ostatních Buddhových soch je pokryta plátkový zlatem a jestliže chcete přispět na jejich údržbu, můžete si za 10 bathů koupit jeden plátek a věnovat ho rovnou příslušnému chrámu, ve kterém se nacházíte. Na malém prostoru bylo ale tolik turistů, zejména z Indie a Číny, že jsem měla problém sochu alespoň vyfotit. Povedlo se.

Pokračovali jsme návštěvou místního krematoria (nacházelo se na rušné třídě přímo proti nemocnici), kde právě uprostřed květin vystavovali nebožtíka. Pozůstalí zatím nepřišli, tak jej okukovali turisté, ti otrlejší i fotili. Opravdu k nim nepatřím. Spíš jsem okukovala „příbytky duchů“, malé pokojíčky s domácími bůžky, vystavené v každém obchodě, průjezdě i hotelu, o chrámech ani nemluvě, které jsou každý týden zahrnovány novými květinami a jídly z rodinného stolu, aby se nezlobili a dopřáli živým pokoj a mír. Zlí duchové se prý vyskytují nejvíce na zemi, takže všichni Thajci pořád zametají – bungalovy, lodě, ulice. Všechna nečistota skončí v řece Chao Phraya a ta má pravděpodobně samoočistnou schopnost, neboť odteče do Thajského zálivu. O čistotu řeky se navíc stará četa čističů vody, kteří brázdí celý den řeku a z loděk vybírají síťkami na dlouhých tyčích vše, co domorodci či turisté odhodí i to, co v ní usilovným zametáním skončí. Práce je to těžká, někteří se i potápějí a doma mají z nalezených věcí prodejní výstavky. No prostě: ztráty a nálezy po thajsku.

Královský palác byl impozantní a plný lidí. Nebyly povoleny sandály, pouze uzavřené boty, což hlídali bdělí strážci v uniformách. Představte se, že měli i turistické razítko do mého sešitku. Král nebyl přítomen, protože kdyby byl, tak bychom tam nemohli my turisté. Má paláce po celé zemi. Král Ráma IX. je členem dynastie Charki, která v Thajsku vládne od roku 1782. Všechno, co se týká královské rodiny je pro Thajce tabu (nesmí se mluvit ani o tom, že korunní princ se k vládnutí moc nehodí, že jeho nejstarší sestra je mimořádně schopná žena, že předchůdce dnešního panovníka byl nalezen v minulém století za záhadných okolností v paláci mrtev), takže takové náznaky našeho průvodce nebudu ani dále rozšiřovat. Občas se dozvídáme ze zpráv, že za sebemenší neúctu ke královské rodině hrozí i několikaleté tresty. Fotografie krále Rámy IX. i královny Sirikit jsou v nadživotní velikosti po celé zemi. Thajci jsou milí, úslužní, hovorní – jen s nimi nelze diskutovat o královské rodině (kritika by mě ani nepadla, i když jsem už viděla hodně „neúslužných“ dokumentů na kabelové televizi) nebo zpochybňovat jejich náboženské cítění.

Popsat celé území palácového komplexu není účelem této vzpomínky. Zlato a drahé kamení. Obvodové kryté zdi, které chrání před palčivým sluncem, jsou vyzdobeny výjevy ze života Buddhy. Nezle však opominout Chrám Smaragdového Buddhy, který je považován za jednu z nejúžasnějších staveb celého Thajska. Jedná se o soubor budov zdobených zlatem, lakovanými barevnými dlaždicemi, vykládanými okny a dveřmi i bizardními postavami lidí, draků a strážců svatyně. Právě v tomto komplexu je uložen nejposvátnější symbol Thajska – Smaragdový Buddha. Jedná se o malou sošku Buddhy, vysokou 70 cm, ze zeleného jadeitu, která je umístěna na vysokém ozdobeném podstavci v Královské kapli. Socha má tři bohatě zdobené kostýmy, na každou sezónu (v Thajsku jsou tři sezóny – zima, léto a deštivo) jeden, a král osobně sochu vždy převléká. Nikdy si nesmíte sednout k oltáři zády nebo s chodidly proti. Osobně byste urazili samotného Buddhu.

Pokračovali jsme k Wat Pho, nejstaršímu a největšímu chrámovému komplexu v Bangkoku, které je nejen střediskem duchovním a meditačním, ale také hlavním centrem pro veřejné vzdělávání. Jak konstatoval náš velice nadupaný thajský průvodce: vysoká škola thajských masáží. Komplex se nachází v ulici Chetuphon nedaleko Královského paláce. Originální chrám pochází ze 16. století, ale král Rama I. jej dal radikálně přestavět. Během vlády dalších panovníků byl ještě mnohokrát renovován a upraven. Největší zdejší atrakcí je bezesporu socha ležícího Buddhy, která je 46 metrů dlouhá a 15 vysoká. Tato impozantní, dech beroucí socha byla vytvořena z cihel, překrytých lakem a zlacenými plátky. Chodidla Buddhy jsou složitě vykládaná, zdobená perleťovými intarziemi se 108 šťastnými znameními Buddhy. Mě učarovaly perstrými lakovanými dlaždičkami ozdobené pagody a sochy po celé zahradě, které se vždy držely jednou rukou na tom místě těla, kudy procházejí akupresurní body, které jsou využívány při thajských masážích.

Abychom si odpočinuli od přehršle zlata v chrámových komplexem, byli jsme pozváni na projížďku pro řece Chao Praya. Thajští „goldoliéři“ ve dlouhých člunech, určených nejen pro turisty, ale i pro běžnou dopravu mezi oběma částmi města, rozděleného řekou, právě stávkovali. Důvod byl lodivodem na naší turistické lodi komentován pokrčením ramen a slovem „čínani“. Snažili se zablokovat celou šíři řeky, ale nás přece jenom pustili do spleti zelených lotosů a dřevěných domků, postavených na kůlech. Vzhledem k místní vysoké vlhkosti všechno musí větrat. Na skříně rychle zapomeňte! V jednom domečku plnoštíhlá krasavice, zahalená jenom v ručníku, právě věšela prádlo, u druhého se ve vodě mydlil a koupal místní stařec, u třetího seděly na lavičce tři místní drbny a marně čekaly na vratkém molu na příjezd stávkujících majitelů loděk, aby se dostaly do města a mohly nakoupit. Výstavnější domy byly většinou prázdně, jak poznamenal náš průvodce: „Ty patří boháčům ze Severu!“ Sever Thajska je tady symbolem bohatství (však se tam taky podívám!), jih synonymem chudoby. Kontrast mrakodrapů a dřevěných příbytků! Co s tím?

Po této okružní jízdě jsme byli ještě pozvání na výstavnou lodici na odpolední ochutnávku thajského ovoce . Útlá děvčátka v typických thajských šatičkách sepjala ruce a pozdravila Sawasdee Ká. Poprvé jsem viděla pomelo a ihned jsem se do něho zamilovala. Bylo tam všechno: ananas, papája, mango, liči, hrušky nashi, rambutan i kumquat. Kumquat je prý výborný jako džem. A je to fakt!

Večer jsem se šla podívat ještě jednou do vánočního Bangkoku a poslechnout si nádhernou Zpívající fontánu. Tai-či se bohužel necvičilo. Chybělo mi to!

http://www.turistika.cz/cestopisy/thajsko-2004-raj-i-peklo-i