0
0

Teruel, správní město stejnojmenné provincie, se nachází v jižní části Aragonu. Přestože už v roce 1986 byly jeho mudéjarské památky zapsány do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví lidstva UNESCO, jen málo Čechů toto město navštívilo. Přitom to sem z oblíbených letovisek na Costa Azahar není zase tak daleko. Z Valencie je to pouhých 150 kilometrů.

Ve znamení býka

Jméno Teruel je odvozeno od slova toro (býk). Traduje se, že při jedné z bitev vypustili muslimové proti pěšímu vojsku aragonského krále Alfonse II. býky, jímž připevnili mezi rohy větve a koudel a zapálili je. Jeden z býků s planoucími rohy se na jednom kopci zastavil , a právě na tom místě se v roce 1171 rozhodl Alfons II. postavit město. Býka tu dnes mají i v městském znaku, býk, vlastně býček (torico) shlíží z výšky štíhlého sloupu kašny na centrální náměstí „Plaza Carlos Castel“, které ovšem nikdo z obyvatel nenazve jinak než „Plaza del Torico“. Loubenému náměstí vévodí nádherné secesní domy bohatě zdobené rostlinnými motivy i roztodivnými tvary tepaných mříží a balkónů. Toto živoucí srdce jinak klidného městečka je výchozím místem všech turistických tras.

Umění tolerance

Teruel je proslaven především svými mudéjarskými věžemi. Stavěli je mudayyan, čili mudéjarové, jak byli označováni Maurové, kteří po reconquistě (znovudobytí maurského území křesťany) mohli zůstat na křesťanském území a směli si ponechat svůj jazyk, víru, zákony i zvyky. Věnovali se především tradičním řemeslům a architektuře, která byla silně ovlivněna architekturou islámskou, kladoucí velký důraz na zdobnost. Mudéjarové byli vynikajícími štukatéry, zedníky i tesaři a pod jejich rukama vznikal z cihel, sádry, keramiky, dřeva a malty jedinečný architektonický styl (estilo mudéjar), který se díky soužití dvou naprosto odlišných kultur mohl ve Španělsku rozvinout.

Při procházce úzkými teruelskými uličkami nemůžete tyto mudéjarské skvosty přehlédnout. Věž katedrály Santa María de Mediavilla byla postavena v roce 1257 a vyjma spodní části a rohů je celá z cihel. Byla jistým způsobem jakýmsi vzorem pro věže, které byly postaveny později. I ony budou sloužit zároveň jako brány pro chodce i auta, i na nich bude kromě tradičních materiálů a typických islámských forem, jakými jsou podkovovité oblouky či stalaktitová klenba, použita jako dekorace keramika, v převážné míře zelená, která je pro Teruel typická. Katedrála samotná je románského původu. Během 16. až 18. století byla přestavována a přistavována. Z přístaveb zaujme především mudéjarská kopule, která už nese renesanční prvky. Secesní portál chrámu je z roku 1909. V interiéru zaujme dřevěný hlavní oltář z 16. století, jehož autorem je francouzský mistr Gabriel Joly, několik kaplí a především dřevěná goticko-mudéjarská stropní dekorace hlavní lodě (konec 13. století), na níž se vedle geometrických, rostlinných a epigrafických motivů objevuje i figurální výzdoba. Lze si v ní číst jako v otevřené knize, z níž se dovídáme o všem, co hýbalo středověkým Teruelem. Je tu zobrazena celá řada postav, od Ježíše Krista a pašijových výjevů, svatých a králů, biskupů a šlechticů až po Maury a křesťany, dámy a rytíře, vzdělance i rolníky. Objevíme tu výjevy lovecké, válečné, biblické, šlechtické znaky, hudební nástroje, dobové oblečení, zvyky… Není divu, že teruelská katedrála bývá často označována za „sixtinskou kapli mudéjarského umění“.

Věže a zmarněná láska

Mudéjarské věže San Martín a Salvador, obě vysoké 40 metrů, byly postaveny ve 14 století, i když ta, která nese jméno Salvador, je o něco mladší; obě jsou přístupné veřejnosti. Jsou si tak podobné, že se o nich často hovoří jako o dvojčatech. V 16. století byla lehce nakloněná věž San Martín opravena. Tehdy vznikla legenda, podle níž se oba mudéjarští stavitelé zamilovali do krásné Zoraidy a svým dílem si chtěli získat její lásku. Když se však ukázalo, že věž San Martín je trochu křivá, vrhl se nešťastný stavitel v zoufalství z věže dolů. Ať už tomu bylo jakkoliv, je třeba říci, že obě jsou vynikajícími ukázkami mudéjarského stylu. Mají všechno, čím se toto umění vyznačuje.

Nejstarší z teruelských mudéjarských věží, San Pedro, patřící ke gotickému kostelu svatého Petra (14. století), byla postavena ve 13. století a je dnes spjata s legendárními teruelskými milenci, kteří odpočívají v kapli – mauzoleu, přistavěné ke kostelu. Mramorový náhrobek je dílem Juana de Avalose. Příběh milenců z Teruelu začíná někdy počátkem 13. století, kdy se Juan Diego Martínez de Marcilla zamiluje do dcery bohatého teruelského obchodníka Pedra de Segury. Otec se postaví proti tomuto sňatku s mladíkem sice z vážené rodiny, který však má staršího bratra, jenž bude podle tradice po otci dědit. Proto Diego žádá svou milou, aby mu poskytla pět let na to, aby mohl nashromáždit bohatství, které jejího otce obměkčí. Za celou dobu nepřicházejí od Diega žádné zprávy a po uplynutí pěti let Isabel uzavírá na naléhání otce sňatek s jedním ze svých bohatých nápadníků. Diego se vrací do Teruelu v den svatby, a když se dozví, že jeho milá se právě vdala, přijde za ní a žádá ji o poslední polibek. Isabel nechce zradit svou čest a odmítá. Diego se žalem zhroutí a umírá. Při pohřbu v kostele svatého Petra přichází k rakvi dáma v černém a mrtvého Diega políbí. Když smuteční hosté chtějí ženu odvést, zjistí, že je mrtvá a poznají v ní Isabel. Stalo se tak v roce 1217. Isabel a Diego skutečně žili. Jejich mumie byly objeveny v roce 1555, našel se také dokument se zápisem jejich příběhu, i když dnes už nelze přesně říci, do jaké míry je tento příběh pravdivý. Jisté je jen to, že španělskému dramatikovi Tirsovi de Molina posloužil jako námět k jedné z jeho divadelních her, i to, že 14. února na svatého Valentina si obyvatelé Teruelu připomínají Isabelinu svatbu velkou slavností a ohromným pouličním divadelním představením, jehož se v dobových kostýmech účastní na tři tisíce lidí.

Teruel, to však není jen mudéjarské umění. V 17. a 18. století tu byly postaveny četné paláce i jiná díla, z nichž mnohé dnes patří k chloubám města. Např. Biskupský palác, v němž sídlí Diecézní muzeum, nebo budova bývalé radnice, jeden z nejkrásnějších příkladů renesančního stavitelství v Aragonu, kde je v současné době Muzeum provincie Teruel, renesanční dvoupatrový akvadukt-viadukt Los Arcos, který přivádí vodu ze čtyři kilometry vzdáleného pramene a jehož první patro slouží jako most pro pěší, kteří se tak dostávají z jedné části města do druhé. Začátkem 20. století tu vyrostly secesní paláce, které najdete hlavně na Plaza del Torico a v jeho blízkosti. Nádraží v dolní části města spojuje s historickým centrem na vrchu schodiště z roku 1921, na jehož prvním odpočivadle si určitě všimnete reliéfu s vyobrazením příběhu teruelských milenců a které je moderní připomínkou mudéjarského stylu. Teruel má svou židovskou čtvrt, má rekreační zelenou zónu s letním auditoriem, kongresový palác postavený v polovině 90. let a zábavní a naučné centrum Dinopolis, věnované paleontologii, zvláště pak dinosaurům.

Turistické informace

Turistická informační kancelář

ul. Tomás Nougués 1, Teruel, tel.:978 602 279

Muzea

• Diecézní muzeum, Biskupský palác, Plaza Venerable Francés de Aranda 3

Otevřeno: po – so 10 – 14, tel.: 978 619 950

• Muzeum provincie Teruel, Plaza Fray Anselmo Palanco 3

Tel.: 978 600 150, fax: 978 602 832

Otevřeno: út – pá 10 – 14 a 16 – 19, so a ne 10 – 14, po a svátky zavřeno

Památky

• Mauzoleum teruelských milenců, ul. Matías Abad (u věže San Pedro)

Otevřeno: po – so 10 – 14 a 17 – 19.30, ne a svátky 10.30 – 14 a 17 – 19.30

• Katedrála Santa María de Mediavilla

Otevřeno: denně 11 – 14 a 16 – 20. Turistické prohlídky nejsou dovoleny během mší (mše po – so 10, ne a svátky 10, 12, 13)

• Věž San Salvador

Otevřeno: út – ne 11 – 14, 17 – 20, v létě prodloužená návštěvní doba

• Věž San Martín

Otevřeno: denně 11 – 14 a 17 – 20, v létě 11 – 14 a 17 – 21

Internet: http://www.teruelmudejar.com

Dinópolis – zábavný a naučný park věnovaný paleontologii, zvláště dinosaurům, Polígono de los Planos – silnice N-234 (směr Valencie) . Informace a rezervace: tel.: 902 448 000, fax: 978 617 718

Nádraží

• Autobusové nádraží, Ronda de Ambeles

• Vlakové nádraží, Camino de la Estación

Parkoviště

• Aparcamiento Plaza de San Juan, vjezd z ulice Joaquín Arnau

• Aparcamiento San Martín, ul. San Martín

• Aparcamiento Estación de Autobuses (podzemí autobusového nádraží)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .