Moje pocity vyvržené na obrazovku. Nejsem spisovatel, nedělám si nárok na to že se to bude někomu líbit. Stačilo, že se tam líbilo mě. Vydali jsme se tam s přítelkyní uprostřed ledna. Já suchozemec, ne moc zcestovalý, ale o to víc dychtící po poznání. Krásné ostrovy, které mě okouzlily. Úžasní lidé, nádherná mentalita, neevropský klid. Miluji svoji vlast, ale kdybych ji musel někdy opustit, vím kde bych našel novou. Zde na Tenerife.
Tenerife
Den první – 12.ledna 2012 – odlet
Od rána jsem byl napnutý jak luk. Ještě přežít poslední den v práci a pak vzůru na cesty. Ne, že bych ještě nikde po světě nebyl, ale teď mě čeká dost dlouhá cesta, na pro mě neznámý a tajuplný ostrov uprostřed Kanárů, na Tenerife. Práce konečně vzala za své a já se rozjel na Moravu, kde ta dlouhá cesta začíná. Zbývá zaměnit tašku za kufr, naložit vše do auta a v noci vyrazit směr Vídeň airport, výchozí bod našeho letu. Mám nahrubo spočítané, že bude stačit vyjet v jednu ráno, ale vzhledem k počasí vyrazíme už o půlnoci. Cesta ubíhá v pohodě, Olomouc i Brno jsou za námi a jsme na čáře v Mikulově. Tady jsem kdysi poprvé překročil hranici na ten západ. Teď jsem tu zase, dáme si rychlou kávu mizerné kvality (automat nic lepšího nevymyslí), cigárko, ještě vyčůrat za 20 Kč (málem jsem omdlel z té ceny)a mizíme v té ošklivé kapitalistické cizině. Je smutné, že více jak 20 let po revoluci znovu zjišťuji, že ta silnici nějak přestala kodrcat, rozšířila se a dá se jet i tak, že si nemusím na kvalitní české dálnici vyrazit při jízdě zuby. Ale dost už stěžování, jedeme vstříc lepším dnům. První zastávka je tu, Poysdorf, nabereme do peněženky tvrdou měnu a frčíme dál. Vzhledem k tomu, že se nám nechce platit za rakouské dálnice, jsem vyzbrojen mapou, kterou jsem si vygůglil ještě v práci a vím, že se musím držet silnice 7 až do Vídně. Sedmička se však mění v dálnici tak si zajedem pár kilometrů po jakési silnicikamsi, takže vracečka, na kruhák, který si několikrát objedu, ale nakonec dopadne vše dobře a sedmička je naše. Několikrát přejedeme dálnici tam a zpět, obě se skoro kopírují. Cesta frčí v pohodě a už vidíme rozzářený obzor, odrazy velkého města, které se stále blíží a konečně vidím ceduli WIEN. Tuším, že jedeme stále dobře, ale zdá se, poměrně dlouho a stále nejsme u Dunaje, za kterým by jsme měli odbočovat na letiště. Proto zastavuji u pumpy, kde nam jakysi rakouský Turek, tureckou rakouštinou vysvětlí, že dobře sice jedeme, ale ještě nám to chvíli potrvá.
Konečně vidím most a zjišuji, že Gůgl se nikdy nemýli a zase jedeme dobře. Slabá půlhodinka jízdy a přece jen nacházíme odbočku směr Airport. Vypadá to, že celá Evropa něco staví a tady to taky tak vypadá. Rozkopaná úzká jednosměrka nás vyvede okolo letiště zase zpět, ale to správné parkování nacházíme. Parkplatz C, tady máme předplaceno pro naše autí, aby se mu nic nestalo. Časově jsme na tom slušně, takže cigárko stihneme. Seženem si vozík naložíme celou naši bagáž, najdeme díru k letišti a vyrážíme dál. Dlouhý tunel je úplně prázdný, je to zvláštní, že na tak velkém letišti nikdo není. Pohled na hodinky je jasný. V tenhle čas tu nikdo ani nevstává, natož aby se hrnul na letiště. Ale alespoň se nám nikdo neplete do cesty. Konec tunelu, tak kam dál. Jsou tu dvě cesty a samozřejmě napoprvé trefíme tu špatnou. Výtahem vyjedem uprostřed staveniště, takže zpět. Napodruhé se trefíme, ještě že není více možností. Terminál je tu. Terminál je zvláštní slovo. Znám nádraží jako svoje boty, ale tady jsem nějak nesvůj. Cestování miluji, ale přece jen se blíží chvíle, kdy poprvé sednu do letadla. Cestou jsem přemýšlel, jestli z toho mám strach, Tenerife je mimo jiné nechvalně proslavené největší leteckou nehodou, navíc na zemi, ale víc než strach jsem cítil zvláštní napětí a zvědavost. Jo zvědavej opravdu jsem, takže uvidíme. Na nádraží to znám, koupit lístek, najít nástupiště a počkat na vlak. Tady se nechám vést. Hledáme a nacházíme přepážku Iberie a tady nás čeká první překvápko. Na každého může být jen jeden kufr a my máme tři. Na to, že jsme jen dva je to až dost a tahle sranda nás přichází na 60 Euro. V duchu to přepočítám a protočí se mi panenky. Dostávám radu, ať od teď nic nepřepočítávám, nebo že mi nic nebude chutnat. Později se tím snažím řídit, i když to jde jen obtížně. Vyfasujeme čtyři letenky, vypadají jako mezinárodní vlakové jízdenky, takže to mě až tolik nepřekvapuje. Kufry zmizely, doufám, že ne v propadlišti dějin a mě nenapadá nic jiného než jít na cigáro. Jak prozíravé. Kdybych věděl, že Unie zakázala kouřit všude, dal bych si ještě o dvě více. Nikdy před tím jsem nechápal proč se musí na letiště tak brzo před odletem, protože přijít na nádraží tak brzo a čekat na vlak dvě hodiny, to by mě trefilo. Tady jinou volbu nemám. Tak tedy vyrážíme k odbavení. Lidi kvapem přibývají, asi se někde množí, u turniketu už je tlačenice. Všiml jsem si, že něktečí mají letenky v mobilu, docela zajímavá informace. To mi zatím nehrozí, ale třeba se mi lítání zalíbí. Kdo ví. Sestupujeme až na úroveň terénu. A jsem poprvé mimo. Před kontrolou nás rozdělili a já se musel s celničkou, či jak se říká její funkci, nějak dohodnout co vlastně na mě chce. Viděl jsem její pobavený úsměv jak jakýsi tupoun odkudsi z Banánova netuší co se dělá před odletem. Nakonec to dopadlo, ani jsem se svlékat nemusel, i když jsem byl nervózní, jako bych pašoval tunu marjánky. Přivítala nás velká hala plná laviček, obchodů a obchůdků, monitorů a východů. Našli jsme ten správný – Madrid. To je krásné slovo. Zatím jsem o něm jen četl, dnes se do něj podívám. Tedy jestli nespadneme. Ne, nespadneme a nepodívám se do něj, ale alespoň ho uvidím svruchu a projdu se po letišti. Španělsko byla země do které jsem se toužil podávat, teď se mi to splní. Dáme si první ranní kávu, něco málo k pití, na cenu se raději neptám. Ještě hodina a čas se vleče. Najednou zpozoruji nápis, sice v němčině, ale byl jsem schopen si ho přeložit. MÍSTO PRO KOUŘENÍ. Hurááááá. Já cigaretový závislák konečně si zapálím. Když jsem přišel blíž, musel jsem se smát. Prosklená kukaň se třemi stolky, asi aby bylo vidět ty chudáky a závisláky, kteří to prostě nemohou vydržet. Kašlu na to, hlavně, že kouřím. Poslední šluky a už poznám v hlášení to kouzelné slovo, Madrid. Najíždí autobus, docela zvláštní, troje dveře vlevo, troje dveře vpravo, jedny dveře, zato pořádné vzadu. Ty už jsou otevřené. Štrůdl lidí pomalu postupuje, už jsem na řadě – škub – a najednou mám letenku přetrženou na půl. Neva, hlavně, že mě pustí dál. Autobus nás polyká, na to, že venku mrzne a dveře jsou rozcapené naplno, je tu ukrutné vedro. Nakonec jsme se do něj vešli všichni, vypadalo to, že všichni co byli v hale chtějí do Madridu. Už jedeme, ale jedeme tak dlouho, že si myslím jestli nás do Madridu nevezou busem. Ale přece jen uvidíme dvě letadla v barvách Iberie, červenožluté. Obě. Jedno maličké, jedno velké. Tak které to bude. Velký poznám, je to Airbus, ale to malý to nevím. Samozřejmě to bylo to malé. Žádné pojízdné schůdky, jen vyklopené dveře se schůdkami. To tam snad ani nemůže doletět. Ale všichni nnastupují tak jdeme taky. Třeba už s tím někdo letěl a doletěl. Tak doletíme také. Vnitřek mě ale příjemně překvapil. Věrka mě strašila nepohodlím, ale tady to tak nevypadalo. Široká kožená sedadla, prostor pro nohy taky šel a místo u okna jsem si vyprosil. Tak a můžem, snad jsem připraven. Dívám se z okna a pozoruji stroje, které jeden za druhým vzlétají, prudce naberou výšku a pomalu mizí na obloze. Vychází slunce, letadla se vznášejí, kruci to by byla fotka. Všichni už sedí, rozvítil se piktogram připoutání tak teď tomu nic nechybí. Motory jsou nahozené, klapky se sklápí a najednou se hneme. Ale ne dopředu, ale jsme vystrkáni na prostranství tak, aby si pilot mohl převzít volně pohyb nad strojem a měl okolo sebe dost místa. Už jedeme dopředu a samy, zatáčíme na pojezdovou dráhu (něco jsem si předem o létání přečetl, tak teď jsem chytrej), odbavovací hala se blíží, míjíme ji, tak se zase vzdaluje, jedeme pomalu, teda asi teoreticky pomalu a blížíme se k prahu startovací dráhy, tam čeká velký stroj na povel, asi ho dostává, slyším burácející motory a na jeho uvolněné místo se prudkou otáčkou o 180 stupňů dostáváme my. Povinné školení o nouzových východech a použití záchranné vesty proběhlo za jízdy, ale přiznám se, že z něj nevím vůbec nic, i když ho předvádějí hezké letušky, já čumím neustále ven. V případě ztroskotání by mě to bylo asi houby platné, ale začínám věřit, že doletíme. Otáčka už je hotová, pilot cosi řekl, asi, že jdem na start, a ani nezastavoval a vzal za to. Motory zařvaly, prudce se zvýšily otáčky, a setrvačnost mě namáčkla do sedáku. Bylo to docela překvapivé, ale vzrušujíácí. Adrenalin mě vylétl nahoru, nikdy jsem neměl rád různé pouťové atrakce, ale tohle atrakce nebyla. Odhadoval jsem jakou rychlost máme a najednou to přišlo. Cítil jsem, že jsem tam. Ve vzduchu. Předek letadla se prudce zvedl, zemi se hodně rychle vzdalovala, žaludek mi plaval, ale bylo to krásné. Uši mi zalehly, jak jsme stoupali a zemička byla pro ty pozemské mravence, já letím. Prudký náklon doleva, a dlouhý táhlý oblouk znamenal, že se obracíme od východu přes sever na jihozápad. Nemám kompas v hlavě, to mě prozradilo sluníčko. Už bylo nahoře a my také. Letadlo se srovnalo, ale stále stoupalo to jsem cítil na svých zalehlých uších, ale bylo mi fajn. Pozoroval jsem tu malou zemičku, která se náhle začala měnit v roztrhané pohoří Alp. Rozhlédl jsem se i po letadle, viděl jsem tu znuděné ksichty častých cestovatelů, pár stejně vyjevených lidí, tak jako jsem byl já, přečetl jsem si i nějaké zajímavosti o tomto letadélku a docela mě překvapilo, co všechno ten brouček umí. Letová výška až 10000, rychlost skoro 850 km za hodinu, docela slušné parametry. Ale venku to bylo zajímavější. Z výšky to vypadá, že ve vzduchu stojíme, ale přece jen se hory pod náma trochu pohybovaly, tak snad tam dnes budem. Už jsme ve vzduchu skoro hodinu, stále mě bavilo civět ven, a najednou se pohled změnil, samá oblaka, nikde nic nebylo vidět, prostě opustili jsme pevninu a letíme nad Středozemním mořem. Vypadalo to jako když letíme nad Antarktidou, samy led a sníh, ale byla to jen oblaka, navíc dost hluboko pod námi. Naštěstí se blížily letušky, roznášely cosi, co jsem kvůli své krátkozrakosti nemohl poznat. Už přišustily k nám, a slyšel jsem jejich krásnou španělštinu. Nabidly nám kávu, džus a vodu a to cosi byl ořechový šnek, takový co jsme kdysi prodávali v pekárně. Chuťově dobrý, velikostně nic moc, ale to mě vážně nevadilo. Najednou mraky zmizely a pod námi byla zase pevnina. Pyrenejský poloostrov, tak nás to učili ve škole. Dobrý den Španělsko. Ještě chvíli jsme letěli, ale já pozoroval, jak jinak než na svých uších, že pomalu klesáme. Gong oznámil – připoutej se – a jdem dolů. Jedna zatáčka vlevo, pak táhlý oblouk vpravo a země se přiblížila. A je stále blíž, hluk hydrauliky mě upozornil na změnu tvaru křídel, změna zvuku motorů, to vše ovládat, no před pilotama kloubouk dolů. Skoro jsem sí dokázal představit jak piloti odpočítávají metry – 200 – 100 – 50 – 30 – 10 – sedíme. Brzdové klapky jsou v pozoru. Krásné, hladké přistání, jako kdyby tušili, že tu sedí letecký analfabet, který se bojí, tak to posadili jako do peřinky. Už jsme na zemi, ale stále jedeme a jedeme, netušil jsem jak velké je letiště Madrid Barajas. Míjeli jsme desítky zaparkovaných letadel různých typů, všech možných společností, sešel se tu celý svět. Najíždíme z boku dlouhé prosklené budovy, motory utichají, dveře se otvírají a vdechuji pravý španělský vzduch. První let je za mnou. Upřímně řečeno, bylo to krásné. Dlouhá chodba je jen začátek všech dlouhých věcí co dnes ještě uvidím. To další, neuvěřitelně dlouhá hala madridského letiště. Máme dvě hodiny času, tak ji třeba projdu celou. Nacházíme další východ, času je hodně, tak jdeme na průzkum haly. Nejdříve klasické vyvenčení, pak kafíčko a mě už zase začíná jezdit huba po cigaretě. Kafe a zmrzku máme za sebou, tak se vydávám zjistit, kde je kuřácký koutek. Když byl ve Vídni, tak proč ne tady. Jak já byl bláhový. Šel jsem a šel a šel a… co jiného než šel a nejen že jsem nenašel místo na kouření, ale nenašel jsem ani konec haly. Po 10 minutách chůze jsem to vzdal a raději se vrátil. Sposta a spousta lidí se valí letištěm, zajímalo by mě, co vše tyto lidé dělají. Že by jeli všichni na dovolenou to se mi moc nezdálo, ale prostě lítají a lítají. Ještě chvíli bloumám po letišti, náš čas se nachyluje, ale nyní se začínám cítit jako velký cestovatel – profesionál. Je to fajn, líbí se mi to a jsem spokojenej. Ještě jsem nic neprožil, nic neviděl, ale začínal jsem být nějaký spokojený. Snad to vydrží co nejdéle.
TENERIFE – vyskočil nápis na tabuli a opět mé vzrušení stouplo. Pomalu se soukáme k přepážce, pak tunelem a už nás letadlo nasálo do sebe. Je to o poznání větší, tři sedadla vedle sebe na každé straně, něco trochu jiného, ale i tak zajímavého. Opět si vybojuji místečko u okénka, abych jako neznalec létání z toho něco měl. Blicí pytlík nepotřebuji, to už jsem zjistil , takže si let snad vychutnám. Větší letadlo znamená váce lidí, a delší doba nástupu, ale nakonec startujeme včas. Nejdříve si zacouváme, ale to už jsem zažil ve Vídni a pak dlouze jedeme a jedeme, letiště je neuvěřitelně velké a stále to nevypadá, že budeme na startovací ranveji. Okénkem sleduji pohyb na cele ploše a obdivuji dispečery, jak si s letedly pohrávají a navadějí tam, kam je potřeba. Tady dělat grafikon, tak to by byl ranec. Předjíždíme i Boeing 777, který letí do Ria. Ano, do Rio de Janeiro, vím to protože jako zvědavý kluk, jsem si už při toulkách po letišti zjistil, že máme stejný čas startu. Tady se opravdu protíná celý svět. Nakonec se přece jen na dráhu dostáváme a máme přednost i před Riem. Cestou jsme opět dostali záchranné instrukce, tentokrát jsem byl trochu pozornější, ale stejně bych se asi nezachránil. Přece jen jazyková bariéra je pro mě dost velká. A je tu start. Motory zaburácely a já se zabořil do křesla hodně hluboko. Forsáž byla neskutečně větší, ono asi dostat takovouto krávu do vzduchu, to chce trochu rychlosti. Už bychom předjeli i formuli 1, ale ještě jedeme po zemi. A najednou je žaludek opět v krku a země se prudce vzdaluje. Srtmě stoupání a k tomu ostrá otočka doleva, to je jako docela dobrá pouťová atrakce. Najednou ve mě zatrnulo, připadlo mě, že se motory zastavily. Naštěstí to není pravda jen jsme se v nějakém sloupci vzduchu trochu propadli. Ale už je to dobré. Stále nabíráme výšku, let se uklidnil, vyhlídka je krásná, prostě pohled z tohoto ocelového ptáka, to je nádhera. Míjíme bouřkové mraky, z této výšky se zdá malá, nevýznamná, pár obláčků, to nás výškové letce nemůže rozházet. Snažím se zapamatovat si nějaké detaily, abych si na mapě mohl časem zjisti, kudy jsem se vlastně ve vzduchu proháněl. Stále letíme nad pevninou, skoro už hodinu a přistávat máme za další hodinu. Že by byly ty Kanáry tak blízko se mi nezdá. V čem je tedy zakopaný pes. Prozkoumávám itinerář na cestu zpět a najednou je vše jasné. No Kanáři mají jiný čas. Doba příletu už je v našem novém čase. A najednou jsou dole mraky, Všude kolem jsou jen měkké, kulaťoučké mraky. Takže jsme nad oceánem. Teď to bude jen dlouhý let, s rozhledem sice daleko, ale nic jiného než bílá načechraná peřina. Už jsi dost unavená, chvilkama pospáváš, ale já stále a neúnavně pozoruji, jestli někde bude něco k pozorování. Občerstvení tu je také, ale ne v ceně letu takže pěkně na tvrdo, houska se salámem za 125 Kč, no hrůza. Ale čas přece jen ubíhá a najednou můžeme zvolat „ZEMĚ NA OBZORU“. Chvíli už klesáme a letíme okolo ostrova, který sice nebude nyní naším domovem, ale bude určitě také velice krásný. Kdybych seděl na druhé straně letadla za chvíli bych viděl ten správný, ale cítím, že se sklápíme na levé křídlo a kroužíme táhlý oblouk a najednou je země i pod námi a je to ten správný ostrov, který se rychle přibližuje. A je stále blíž a blíž a než se vzpamatuji, máme za sebou krásné přistání jak do prachové peřinky, ani jsme pořádně necítil, jak jsme se dotkli země. Tak poprvé jsem se dotkl jiného kousku země, než evropské i když zatím jen prostřednictvím kol našeho letadélka. Postavím se protáhnu si ztuhlé kosti, zimní kabát dám přes ruku, venku to vypadá, že ho asi nebudu potřebovat. Teď nás polkne tubus východu, scházíme do skleněné uličky a jdeme a jdeme. Není to hala jako v Madridu, ale přece jenom se trochu projdeme. Asi letecké společnosti myslí na cestující, aby se po dlouhém letu trochu protáhli a rozhýbali. Pár schodu nahoru a vidím pověstný kolotoč na který plive posuvný pás jeden kufr za druhým. Mě jako neznalce trochu překvapuje ta samoobsluha, že si nikdo nevybere kufr jiný, který by se mu líbil třeba více, ale asi to je tím, že jsem nakažen češstvím, takovým tím vyčuráváním, ale prostě jiný kraj, jiný mrav. Vozík jsem sehnal, kufry jsou taky pokupě, ty se jen potřebuješ vyvenčit, ale já nedočkavě vyjíždím mimo zónu a čekám na tebe. Pak mě napadlo, jestli mě nebudeš shánět, když jsem ti to neřekl, ale mezi kuframa mě asi hledat nebudeš a jiný východ tu není. V příletové hale čekají delegáti, aby si našli svoje ovečky, na mě se usmívá také nějaká, a nakonec zjistím, že to bude naše, jenže já se svojí neznalostí řečí raději čekám na tebe. Kdoví jak mě poznala, ale asi mě čouhala sláma z bot a moje jméno nezní moc německy, proto mě asi poznala nadálku. Nakonec jsi mě našla, cosi jste si povídali. Nebyl to dlouhý hovor ani jsem nestačil utéct na cigáro ven, Nasměrovala nás k autobusu. Krásné oranřové Scanii, která byla bez řidiče. Hurá, čas na cígo. Jenže už se kdosi řítí, sápe se nám po kufrech, nakládá je sám, no řidič byl v pohotovosti, ale mě to na tři šluky stačilo. Pulku cigára jsem strčil do kapsy. Našel jsem ho až za 14 dní ve Vídni. Mimo nás je v autobuse jen jedna jediná žena. Teď nás čeká ještě asi hodina jízdy busem. Než jsem nastoupil, tak jsem kvůli své kuřácké vášni neviděl nic okolo, tak těď jsem si to vynahrazoval. Krásná i když na naše poměry úzká dálnice se vinula v různých zákrutech, ale šofér se s tím moc nepáral a mastil s náma co to dalo. TAM – jsi mi ukazovala, tam je El Teide, ale byla tam jen hromada mraků. No a já mraky znám z letadla, takže nic nového. Zato jsem objevil co je v těch hranatých zabalených ohradách, kterých jsem si všiml z letadla při přistání. Jsou to banánové plantáže, doslova zabalené v jutovině. Banány kam se podíváš. V ráji rostly jablka, v tomto ráji banány. A to jsem ještě zdaleka netušil, jaký je tu ráj. Řidič se s tím opravdu nemazal a už před máme před sebou velké město. Není to náš cíl, je to hlavní město tohoto ostrova Santa Cruz de Tenerife. Míjíme ho, protože je v nejsevernějším cípu ostrova, ale třeba se sem podíváme. Cedule ukazují Aeropuerto North, a vidíme letadlo jak sedá, sedá si na to letiště, které tento ostrov tak nechvalně proslavilo – Los Rodeos. Kdysi se tu stala velká nehoda, dnes se už normálně létá a snad, mimo pamětníků a fandů letectví, si na to nikdo ani nevzpomene. PUERO de la CRUZ – 20 km. To je pravý cíl naší cesty. Srdce začíná pumpovat, ne vedrem, autobus má klimačku, ale vzrušením. Přece jen se sem nelétá každý den. Ještě 10, ještě 5 km a už je tu cedule. Jsme TAM. První co mě tu udivuje, jsou kruhové objezdy. Ne ty malé, titěrné, kam se nezlomí kamion jako u nás, ale kruháky s průměrem desítek metrů, vedoucí třeba přes celou dálnici. Teď jsme projeli další z kruháků a najednou jsme zabočili ostrou prvou do ještě ostřejšího kopce. Silnice se točí do smyček, před jednou z nich dokce řidič zastavuje a houká, autobus je přes celou šířku zatáčky. Pravá, levá, pravá, levá a jsme tu. Tak to je on, náš azyl, hotel LAS AQUILAS. Zajímavá budova už na pohled, co nás tu asi čeká. Kufry opustily autobus a řidič už je s autobusem v prachu. Tak tedy pravou dopředu. Už na první pohled je vidět, že ty čtyři hvězdičky má právem. A na druhý se to potvrzuje. Němčinou se domluvíme v pohodě, teda já ne, dostaváme kartičku s pokojem, mapu Puerta, několik instrukcí k jízdě místního hotelového autobusu, a přání příjemného pobytu. Ještě si objednáme internet, který jak se ukáže je hodně mizerný, ale jak časem zjistím, bude to jediná kaňka celého pobytu. Výtah plynule přistane ve třetím, tedy našem patře. Dlouhá chodba, kterou budeme nyní korzovat, pokoj 316. Karta pokoje je i klíč, jemné cvaknutí a pokoj je náš. A znovu jsem začal zírat. Obývák, jídelnička a kuchyň v jednom, ale krásně a učelně zabydlená, koupelna jak na zámku, a ložnice samostatně. A co teprve balkón. To byl další pokoj. Tak tady budu bydlet já. To se mi líbí. Pohled odsud budu mít před očima ještě hodně dlouho. Vybalovaní nechám na tobě a konečně si vychutnám cigaretu, celou a v klidu. Vybalování ti nedá moc práce, než si zakouřím (dal jdem si hned dvě), máš hotovo. Kuchyňka je krásná, ale není tu vybavení, myslím si však, že ho potřebovat nebudem. Jen kafe bych si dal. Takovýho toho českýho turečka. No tak snad ve městě. Koukám na mapu, na jízdní řád busu a zjistím, že můžu jet dolů do města, nakoupit a vrátit se zpět. Vysypu obsah peněženky, koruny tu asi potřebovat nebudu, nakonec vyhodím i celkou peněženku, nechám si jen občanku, peněženku plnou papírů tahat nemusím. Je leden, ale já navlékám kraťasy, triko s krátkým rukávem a sandály. Tak tady se mi bude líbit. Na recepci si ověřím to, co jsem viděl na mapě, podle cílové zastávky busu ve měste je blízko nákupní centrum. Jdeš se mnou na parkoviště, a čekáme na bus. Za chvíli je tu, ne sice tak krásný, ale ani žádná rachotina. Nasedám já a ještě jeden pár Němců, ty jsou tady všude. Na to si budu muset zvyknout. Už první cesta do města byl z pro mě zážitek. To, že jsem nevěděl kudy jedem je pochopitelný, ale nechápal jsem, kam se všude ten autobus vejde. Úzké klikaté cesty, sice kvalitní ale opravdu úzké a najednou můj bus zatočil do uličky, kde by měl leckterý řidič problémy vjet s Trabantem a tenhle kousek za volantem to stočil tak suveréně, že kdyby mě někdo pozoroval , musel by se podívat jestli nemám odřenou bradu, jak mi spadla na zem. Konečně je tu zastávka. Orientační smysl mám dobrý, takže jsem bez bloudění našel Centro Martinaez. Nedřív jsem ho ze zvědavosti prošel, pekárna, suvenýry, butik, hadry, hodinky, šperky a sámoška. To vše bylo dole. Tak jsem zapadl do sámošky, měl jsem seznam v hlavě, tak jsem jezdil a jezdil, sortiment byl slušný, tak jsem si i vybral. Oříšky, sušenky, pivo, limonádu, kafe, nějaké vínko, no prostě základ pro kempování. Ještě tašku, i když mám batoh, ale ta je u kasy, a platím. Ze stoeurovky pokladník moc velkou radost neměl, ale když jsem si to přepočítal, ani se mu nedivím. Narval jsem batoh a platil něco maličko přes 10 euro, to bych u nás odnesl v igelitce. Času mam habaděj, tak podniknu průzkum v patře, najdu trafiku a zase čumím. Chci espaňas cigarets dostanu Coronas a platím euro deset. Necelých 30 Kč. Tak tady se asi ukouřím. Stále mám čas tak obcházím ulice v okolí. Nemohu zabloudit, to bych se hanbou propadl, ale tady jsem jel busem, tak zastávku určitě najdu. A pak to objevím. Zmrzlinu. A jakou. V Y N I K A J Í C Í. Italskou. Dám si medium, lámanou angličtinou se domlouvám, holčina to bere špachtlí, ne nějakou titěrnou naběračkou, ale za 1,30 mám kornout plnej, ne plnej, narvanej. Jsem žrout, ale mám co dělat, abych to zbouchal. Pak už najdu zastávku, Vytáhnu první špaňelskou cigaretu, v klidu bafám a čekám na odvoz. Přijíždí docela přesně, takže pověsti o španělském nepořádku a maňana nejsou pravdivé. Za chvíli jsem nahoře, ještě po cestě ti volám, ať si pro mě přijdeš, těžko bych jim na recepci vysvětloval, že tam patřím. Už jsme nahoře, těším se na kafe, ale při vybalování tašky zjistíme, že kafe nebude. Není konvice, není nádobí, není nic na kafe. Ach jo to bude hrůza, budu muset pát preso. Ale to nevím, co mě čeká za kávové překvapení a příjemné. Ale o tom později. Na večeři převléct do dlouhých kalhot, no to mě moc bavit nebude, ale tady je to nutnost. Patro 0 tam jedeme teď, tam je jídelna. Volný je je pouze velký kulatý stůl, ale to je fuk, něco bych spolknul, od půlnoci jsem toho moc neměl. Ty objednáš pití, a já jdu za svým nosem, neomylně mě vede za vůní jídla. A znovu jsem měl bradu na zemi. Dlouhý výdejní pult, a na měm ryby, pečené a grilované maso, brambory, soustava jakýchsi dušených zelenin, hranolky. Udělám čelem vzad a čumím zas, dva pulty oboustraně nacpané různými dobrotami, ovoce, čerstvá zelenina, zákusky, dortíčky, salámy, sýry, zmrzlina, na co si človíček vzpoměl to tam bylo. Pěkně jsem se nacpal, jen to kafe mě chybělo. Večer klepal na dveře, pozorovali jsme na terase jak se rychle stmívá, Vlahý vzduch nepřipomínal měsíc v kalendáři. Pracně jsem odvrtal špunt na víně (nebyla tady ani vývrtka), otevřel si své první španělské pivo a vychutnával večer plnými doušky. Byl jsem rád, že byl první. Moře se lesklo, město zářilo do tmy, na nebi blikalo letadlo s dalšími turistami konec cigarety žhnul, pivo bylo dobré. Tak TADY se mi bude líbit. Děkuji Španělsko.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.