Tam na konci vzletové dráhy ….

Jsou dny, kdy letiště Gando v okrese Telde na Gran Canaria obslouží za hodinu šedesát letadel. Třicet přistání a třicet vzletů za hodinu a takových hodin je za den třeba i 6-7, když je turistcká špička.

Podle směru větru to znamená buď třicet startů nebo přistání nad Playa de Ojos de Garza, malebnou pláží s přilehlou vesničkou, čítající pár desítek čísel popisných.

Hned samotný vjezd do městečka je impozantní. Na parkoviště pro návštěvníky, které je na místě bývalé rajčatové plantáže, se vjíždí přes malý kanál, zanesený pískem. Jede se kolem domu Peňita, jehož majitel Eduardo, jak se mi sám přiznal, je pro ostatní obyvatele městečka tak trochu „loco“ (blázen) a to právě proto, jakým způsobem upravuje svůj dům a jeho okolí.

Velmi zaníceně mi vykládal historii domu, která sahá až na začátek minulého století. Dříve v něm údajně bývalo hodně lidí, ale dnes v něm zůstal jen on sám s rodinou, ostatní „byty“ jsou už volné.

Vyprávěl mi i o všech artefaktech, které kolem domu poskládal do pitoreskních kompozicí. Najdeme tam porcelánového slona, umyvadla, ozubená kola všech velikostí, židli na stromě, husí krky vylité betonem a spoustu a spoustu dalších.

Nejvíce je však Eduardo hrdý na své mozaiky, které zdobí příjezd k jeho domu.

Kdo se chce, tak jako já, dostat k pláži, musí kolem Casa Peňita projít, již vzpomínaným písčitým kanálem. Byla neděle a kluci si právě přes kanál natáhli síť a chystali se hrát volejbal. Prosmekl jsem se kolem, ušel pár kroků a ohromen se zastavil.

Přede mnou moře, doprava, ale hlavně doleva krásná písčitá pláž a hned u ní původní „kanárské“ domy.

Doprava se písek střídá s kameny a podél moře, před Peňitou, se dá projít jen při silném odlivu. Ten kdo se chce dostat až k rozjezdové dráze, tedy k plotu, který ohraničuje letištní komplex, musí tak jako já projít úzkou uličkou, na jejímž konci narazí na kafeterii, jak se tady říká malým hospůdkám. Tady končí vesnice, začíná neupravená plocha, bohužel plná odpadků, které sem barrancou přináší každý déšť z výše položených vesnic a měst z vnitrozemí.

Ušel jsem asi 200 metrů až k letištnímu plotu, posadil se na jeden z mnoha kamenů a jal se pozorovat rybáře, marně se snažícího něco chytit. A pak to začalo.

Kdesi v dálce na severu se objevilo na obloze světlo a rychle se přibližovalo. Neuplynuly ani dvě minuty a už mi nad hlavou rachotil Finnair. A hned za ním Binter a potom Vueling. Neděle není ale sobota, kdy létá letadel nejvíce a tak jsem dnes odložil choutky air spottera a vrátil se do vesnice na pláž.

Sluníčko se pomalu začalo halit do mraků přicházejících od Tenerify a tak se počet slunících na pláži výrazně zmenšil.

Nikdo mi tak nebránil při focení domů na pobřeží. A jak jsem tak chodil a fotil, představoval jsem si úplně jinou situaci, kdy je zataženo, vítr, bouře, vysoké vlny se valí jedna za druhou a rozbíjejí se až o zdi domů. Snad proto má většina z nich fasádu z kachliček, okna hodně vysoko a zdi natřené voděodolnou barvou.

Opalující domorodci se už pomalu trousili domů nebo do restaurací a vystřídali je páníčkové, venčící své miláčky.

To vše pod bedlivým okem zřejmě místního psího šéfa.

Na konci pláže jsem narazil na restauraci s hezkou terasou. Na ní vlastně začínala promenáda Paseo Marítimo Roque de Gando.

Její součástí je moderní kostelík nebo lépe řečeno kaple, malé náměstíčko s lavičkami a pěkná vyhlídka zpět na město a pláž. A to vše za stálého „dozoru“ přistávajících letadel.

Na konci promenády jsem viděl staré kanárské domky, od bližší prohlídky mě však odradil volně pobíhající pes, tak jsem musel nakonec zvolit fotku z dálky přes pláž.

Na promenádě jsem si našel hezkou lavičku a rozhodl se nechat trochu odpočinout staré kosti. Vyměnil jsem „optiku“ a jal se chytat na přistávací dráze. Měl jsem štěstí, Boeing 757 od Finnairu, kterého jsem viděl přistávat, už nabral odpočinuté turisty a čekal na začátku ranveje na povolení ke startu.

A protože už nesvítilo proti mně slunce, mohl jsem v klidu fotit i domy na pláži a jejich obyvatele odpočívající na pláži.

Sice stále přistávala letadla, ale tady jako by si jich nikdo ani nevšímal. Více pozornosti upoutaly jachty na obzoru, v rukách některých hostů v restauraci jsem zahlédl i dalekohledy. Dnes startoval „Atlantic Rallye for Cruisers“ a z přístavu v Las Palmas vyplulo přes 230 jachet a plachetnic.

Moře stále ustupovalo, sluníčko se schovávalo za mraky a tak jsem se vydal zpět po pláži ke Casa Peňita, kterou jsem chtěl obejít kolem moře.

Měl jsem štěstí a přišel jsem právě, když asi desetiletý klučina vítězoslavně vytáhl z vody pěknou rybu a hned jí začal čistit. Jen co rybu otevřel, už se nad ním slétlo několik racků, kteří tušili zbytky. Ani mi nedalo moc práce a malý rybář se rád pochlubil úlovkem a rád se dal se mnou do řeči. Ryby prý chytil dvě, jednu pro sebe a druhou pro mladší sestru, aby měli co na večeři.

Dokonce mi ukázal i dům, ve kterém žije se svou babičkou a sestrou (druhý zleva) a velmi se zajímal, odkud jsem. Čechy mu však bohužel nic neřekly, ani když jsem se snažil upřesnit, že je to v Evropě.

Nakonec jsem se ještě jednou vydal na začátek přistávací dráhy. Provoz nebyl sice silný, ale měl jsem štěstí na jedno ATR72-212A – EC-KYI od Binter Canarias, které ještě ve své sbírce nemám 🙂

A pak už rychle k autu, abych nezmeškal zápas kola anglické Premier League mezi Chelsea a Manchester City, i když rozhodně nejsem jejich fanoušek. A i když jsem jen probíhal, stačil jsem si vyfotit jednu malou oslavu, či spíše nedělní setkání mladých, kteří si vytáhli na ulici stůl s jídlem, repráky s hudbou a nebránili se, když jsem si jejich odpolední tapas vyfotil.

A pak už opravdu rychle k autu, doprovázen klučinou na perfektní koloběžce.