0
0

Malý ostrůvek La Gomera sice patří ke Kanárskému souostroví, ale není – alespoň prozatím – žádnou „fabrikou“ na turisty. Asi i proto, že zde nenajdete dlouhé písečné pláže či výstavné hotelové komplexy, ale spíš skalnaté, nehostinně vypadající pobřeží, do kterého se opírají až několik metrů vysoké vlny…

Kolumbovo vejce

I když jeden čas byla snaha upravit část ostrova víc ke komerčnímu využití, zatím se tyto záměry (naštěstí!) nepodařilo realizovat – snad jen s výjimkou nově postaveného letiště. To však – díky bohu – nemá takové parametry, aby na něm mohla bez rizika přistávat velká dopravní letadla, takže zásahy člověka do krajiny jsou stále ještě zcela minimální. Ta si díky tomu uchovává drsný a zároveň romantický ráz. Je příjemné toulat se celý den divokou přírodou a nepotkat ani živáčka či nezakopnout na každém kroku o prodavače suvenýrů. La Gomera má téměř kruhový tvar, z jejího pobřeží vyčnívají skalní masivy a ostré útesy. Pláže, pokud je vůbec najdete, jsou malé, oblázkové a určitě se nehodí k lenošení. I proto, že v jejich blízkosti nenajdete stánky s občerstvením. Ve vnitrozemí se pak střídají vysoké hory se soutěskami.

Menší výjimkou je hlavní město a zároveň přístav San Sebastian, kde se soustřeďuje téměř veškerý cestovní ruch. I tak je ovšem jedním z mála míst na „kanárech“, kde nenajdeme samé novostavby, ale převážně zachovalé historické budovy (nejčastěji z patnáctého století). Ty svým půvabem a slohem propůjčují tomuto malému městečku nádech starobylosti.

Jeden poměrně malý, nenápadný baráček slouží coby muzeum Kryštofa Kolumba. Slavný mořeplavec si totiž tento ostrůvek natolik oblíbil, že se zde při svých častých záoceánských plavbách nikdy neopomněl zastavit. Byl pro něho poslední výspou civilizace před putováním do neznáma a právě odsud se vydal šestého září 1492 na cestu, která ho navždy proslavila. Kolumbus si zde ovšem nedoplňoval jen zásoby vody a potravin. Mezi největší lákadla patřila půvabná dcera místního guvernéra, španělská šlechtična Beatriz de Bobadila, s niž se podle některých zpráv později dokonce oženil. V muzeu je zachováno původní vybavení většiny místností, v nichž jsou shromážděny mapy, dobové kostýmy a další artefakty té doby.

Naprostým unikátem Gomery je rozsáhlý vavřínový prales, součást národního parku Garajonay. Figuruje na čelném místě seznamu přírodních památek UNESCO a patří ke světovým raritám. Je ideální pro pěší turistiku, dá se tu jezdit i na horských kolech -i když ne všude. Fyzicky disponovaní jedinci nejdřív několik hodin vystoupají úzkými, strmými stezkami až na samý vrchol, do výšky téměř 1.400 m., méně zdatní se na něj nechají autobusem vyvézt po křivolaké silnici a pak z ní jen sejdou dolů. I to může být poměrně namáhavé, nějakou chvíli trvá, než se z prudkých srázů dostanete do spodních poloh, kde se nacházejí nádherná hluboká údolí, plná pestrobarevné zeleně.

Nedoporučuje se chodit na túru bez průvodce,nebo někoho, kdo zná místní terén. I přesto, že jsou k dispozici celkem podrobné mapy, zabloudit je poměrně snadné, území je totiž hodně rozlehlé. Stačí jednou, jedinkrát sejít ze správné cesty a můžete bloudit po pralese i několik dní než se dostanete do obydlených končin.

První, na co si je třeba při cestě hustým porostem také zvyknout, je polotma, mlha a zima – dokonce i v létě jsou teploty hodně nízko a kdo nemá svetr, zmrzne jak drozd. Staleté stromy totiž nepropouští téměř žádné sluneční paprsky. Na zemi, v hustém podrostu, se zase pletou pod nohy nízké keře či kapradiny, kterými se někdy musíte vyloženě brodit. Není to opravdu žádná procházka růžovým sadem. Většina dřevin za dlouhá staletí obrostla lišejníky, všechno tu roste divoce, zásahy lidských rukou do krajiny jsou minimální. Mnoho návštěvníků zažívá při cestě pocity pokory, u jiných se naopak projevuje euforie, možná se v nich probouzí zakódované geny předků z doby kamenné, kteří v podobných podmínkách žili. Na citlivé jedince ovšem může neustálé šero působit i poněkud tísnivě …

Ale asi všichni jsou nakonec rádi za nezapomenutelný zážitek. Nepodivnější úsek „pralesního výletu“ však přijde až v samotném závěru. Jedinou možností jak se dostat zpět – alespoň do částečné – civilizace je krkolomná cesta úzkou, navíc jen tak do pasu vysokou (zato několik set metrů dlouhou) podzemním štolou, často až po lýtka, i výš, plnou ledové vody z okolních skal.

Dá se ovšem také zůstat v některém z opuštěných stavení, kterých se na trase najde poměrně dost. Domorodci vymírají, lidé z pevniny se do těchto míst příliš nehrnou a tak si může každý, kdo se tady chce usadit, třeba i turista, vybrat volný domek a nastěhovat se do něj. Má to ovšem své úskalí, musí se spokojit pouze s pramenitou vodou a hlavně žít jen z toho, co si vypěstuje, zásobování veškeré žádné.

Možná i proto počet stálých obyvatel na La Gomeře neustále klesá, za posledních deset let se dokonce dramaticky snížil z 45 000 na pouhých 15 000. Nepomáhá ani již zmíněné bezplatné bydlení či jiné výhody nabízené místními úřady. Krajina je bohužel tak nehostinná, že nepřeje zemědělství ani chovu zvířat, takže je opravdu velice těžké se uživit. Zemědělci pěstují plodiny – hlavně víno, zeleninu a ovoce – jen na terasovitých políčkách, stoupajících vysoko po svazích hor a na jejich obdělávání musí mít pořádnou fyzičku.

V přístavech rybáři, jak to neodmyslitelně patří k jejich k tradici, vyráží každé ráno na moře, ale ani bohaté úlovky jim moc peněz nevynesou, konkurence na trhu je totiž obrovská. Pár ostrovanů se zabývá vyráběním keramických nádob z hlíny. Neobvyklé je, že přitom nepoužívají hrnčířský kruh. Tato velmi netradiční technika se nazývá chipude podle stejnojmenné malé vesničky a není vůbec lehké ji zvládnout.

K největší raritě patří neobvyklá forma vzájemné komunikace, domorodci si totiž mezi sebou „vyměňují názory“ hvízdáním. Tento zvláštní způsob řeči měl kdysi vzniknout z prosté potřeby dorozumět se na větší vzdálenosti. Reliéf ostrova je totiž tak členitý a terén neschůdný (rozdíly jsou často i stovky metrů) že asi na výběr z mnoha jiných možností neměli. Pískavý „jazyk“ se nazývaná silbo a ovládá ho každý starousedlík či jeho rodina. Dokonce se coby nepovinný předmět učí na základní škole! Lze s ním komunikovat až na vzdálenost čtyř kilometrů, našinci jsou citlivým sluchem schopni rozpoznat sdělovanou informaci rychleji, než my ve filmu přečteme titulek. Říká se také, že dokážou „vyhvízdat“ úplně všechno – od varování před bouří až po drby kdo, komu a s kým zahýbá.

Gomera je zkrátka a dobře tím pravým místem, kde se dá – alespoň v představách – vrátit kolo času zpět a představit si svět takový, jaký před několika sty lety byl. Bez moderní techniky a zvonění mobilních telefonů.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .