Tak trochu jiné Španělsko

O tom, že ve Španělsku existuje region Extremadura mi nebylo nic známo až do doby, než jsem tam přijel. Podobně – či stejně – by na tom ale asi byla většina našinců, leží totiž od nás až příliš daleko, u hranic s Portugalskem. Navíc nemá moře – a tedy ani pláže – které jsou obvyklým lákadlem pro suchozemce. To ovšem neznamená, že nenabízí nic zajímavého…

Cestou dobyvatelů Archeologické nálezy sošek domácích zvířat ze čtvrtého století Př.Nl. svědčí o tom, že pro naše předky nebylo toto území až tak neznámé. Díky chovu dobytka sloužilo jako „zásobárna“ masa, téměř stejný účel má vlastně i dnes. Příznivé podnebí (mírná zima, i koncem listopadu tu svítí slunce a teploty dosahují až 23 stupňů) umožní, aby nejčastěji chovaná zvířata – kozy, ovce, krávy – měla dostatek potravy a většinu roku se mohla pást venku. Zlatý věk v těchto jinak vždy chudých končinách nastal v éře rekonquisty, kdy sem proudilo nesmírné bohatství z Jižní Ameriky. Většina dobyvatelů, včetně těch nejproslulejších Cortése či Pizzara, totiž pocházela z blízkého okolí. Posledně jmenovaný má v městečku Trujillo dokonce muzeum. Když do něj vejdu, nemohu se zbavit pocitu averze vůči muži, který zlikvidoval mé oblíbené Inky, ale zvědavost mi nakonec nedá. Uvnitř domu,kde bydlel, toho však až tak moc není, postel, dobový nábytek, na stěnách informační panely o tom, jak díky lstivosti s desítkami mužů dobyl obrovskou zem. Asi nejzajímavější je freska na stěně, na níž jsou zobrazeny veškeré plodiny, které se jeho zásluhou dostaly do Evropy – a je jich slušná řádka… Antická Mérida V Méridě, metropoli regionu se dozvídám, že název Extremadura je zkratkou dvou slov a která znamenají extrémně tvrdý, což odpovídalo životu v drsném pohraničním kraji, kde se často střetávala křesťanská a muslimská vojska. Cestou do centra mě udiví, že starý most, po němž jdu, vede většinou po souši. To až do doby, než se dočtu v průvodci, že nové město bylo kvůli častým záplavám postaveno o pár metrů výš než původní, které se stalo na sklonku vlády Římského impéria nejdůležitějším městem tehdejší Hispánie. Je zde i množství památek z tohoto období – nejvíc v celém Španělsku! Kvůli tomu se v historické části nesmí nic stavět, ať se totiž kopne kamkoli, vždy spatří světlo světa další stavba – či alespoň její torzo. Dnes v něm žije asi 52 000 obyvatel. Nejlepší je pobýt v něm až do večera, sednout si do hospůdky a při dobrém jídle a vínu pozorovat osvětlené pamětihodnosti, včetně Národního muzea římského umění, jehož projekt získal cenu za nejvýznamnější veřejnou budovu postavenou ve Španělsku mezi lety 1983-93. Jedinci s bujnou fantazií si navíc mohou při pohledu na antické chrámy představovat, jak tudy kdysi kráčela pretoriánská garda a za ní sám velký císař… Šunkové hody Když už jsme u těch hospůdek, zdejší gastronomie je svérázná (stejně jako celý kraj) národním pokrmem tu není jako všude jinde paella (jakési lepší rizoto z mořských plodů) ale sušená šunka – jámon. Prý proto, že vepře lze – na rozdíl od jiných zvířat – zužitkovat prakticky celého, včetně „podřadných“ částí, jako je čenich, uši, kopyta. Ti jsou většinou chováni na speciálních farmách a krmeny žaludy, což se ukázalo být optimální pro chuť masa, které je nejen chutné, ale i dietní, protože zraje na slunci a ne v komíně. Je zážitek vidět, jak prodejce, z kýty upevněné ve stojanu, krájí milimetrové plátky, doslova se rozplývající na jazyku, takže ani není nutné ztrácet energii žvýkáním. Z poněkud jiného soudku je další místní specialita, kozí nebo ovčí sýr, nejlepší nese značku Casar de Caceres. Jen je třeba při koupi (zejména zrajícího, který se z formy hned maže na chleba) nutné počítat se silným odérem, díky němuž s ním nelze setrvat delší dobu v jedné místnosti bez následků… Divocí býci a bouřlivé víno Městečko Almendralejo je proslulé především výrobou výtečného vína Lar de Barros. Když jsem vešel do vinařství s úmyslem si ho prohlédnout, povedlo se mi náhodou narazit na spolumajitele firmy, Davida, což bylo mé velké štěstí. Česko zná totiž velmi dobře, hlavně díky tomu, že jeho víno Tempranillo reserva Lar de Lares 2002 vloni zvítězilo v mezinárodní soutěži Festwine, jejíž výsledky se každoročně vyhlašují v brněnské Vinné galerii. A právě ta – jako jediná u nás – nabízí i další výtečné značky: Lar de Barros Blanco Macabeo 2004 či Lar de Barros Rosado Syrah 2004. David mě nejen provedl po vinicích a olivových plantážích patřících firmě, ale zprostředkoval mi zážitek, který se nepoštěstí každému, navštívit arénu na býčí zápasy z osmnáctého století, kde dělá správce jeden z jeho příbuzných. Ta se totiž otvírá jen v době konání corridy a do zákulisí, kam mě také pustili, se nesmí vůbec. Když vcházím na písčitý povrch branou pro toreadory připadám si jako jeden z nich a sháním se hned po muletě, kterou bych rozdráždil býka. Názor změním poté, co navštívím ponuré boxy, v nichž je dlouhé hodin uzavřen bez možnosti pohybu a navíc těsně před vypuštěním bit. Kdo se pak může divit, že je naštvaný a ochotný zlikvidovat všechno kolem sebe?