0
0

Hluboké tlumené údery do bubnů znějí jako tlukot obřího srdce, přikrytého asfaltem ulice. Krátké naleštěné trubky zoufale kvičí jako v mexickém westernu. Dřevěná skulptura plačící ženy ve vyšívaném plášti se kolíbavým pohybem zvolna sune v úrovni prvního patra. Tisíce kajícníků ve splývavých barevných tunikách zaplavily andaluskou Málagu. Semana Santa (velikonoční oslavy neboli Svatý týden) právě vrcholí pátečním odpolednem.

Svatý týden (Semana Santa) začíná ve Španělsku první nedělí po prvním jarním úplňku (Domingo de Ramos, Květná neděle) a končí – na rozdíl od českých Velikonoc – týden nato, na Velikonoční neděli, které Španělé říkají Neděle zmrtvýchvstání (Domingo de Resurrección). Celých sedm dní, mimo sobotu, kdy se neděje vůbec nic, křižují španělská města a vesnice tisíce procesí, tzv. bratrstev (cofradías). Nejdůležitější oslavy se odehrávají v Andalusii, Murcii a Kastilii, nicméně Velikonoce ve Španělsku se slaví opravdu všude. Obecně platí, že čím větší město, tím více procesí. Půlmilionová Málaga na jihu Andalusie je každý sváteční den dějištěm šesti až osmi průvodů. Oficiální jména bratrstev by jednomu bez problémů zlomila jazyk – právě sleduju „Starobylé, ctihodné, pontifikální Arcibratrstvo kajícníků nejsvětějšího Krista Vykupitele a Panny Marie Bolestné“.

Cofradía neboli bratrstvo je striktně katolické sdružení. Jste-li jinověrec, případně i protestant, je vám vstup do něj zakázán. Věk člena však nehraje roli. Pokud je dítě pokřtěno, může se stát bratrem. Ačkoli je členství v bratrstvu otevřeno všem věkovým kategoriím, do některých cofradías měly donedávna ženy vstup zakázán. Kajícníkem mohl být jen muž. V posledních letech, zřejmě pod tlakem různých emancipačních hnutí, se toto pravidlo vesměs vytratilo a žena se může – pokud samozřejmě jako každý jiný člen přijme vnitřní normy bratrstva -stát jeho členkou.

Počátky a původ většiny bratrstev sahají do doby vrcholného středověku. Když v roce 1487 katoličtí králové Ferdinand II. Aragonský a Isabela Kastilská dobyli během reconquisty Málagu, byla bratrstva běžně rozšířená po celé Andalusii. V první polovině 16. století již existovalo v Málaze alespoň pět bratrstev – VeraCruz, Sangre, Ánimas de Ciegos, Monte Calvario a Soledad. Tehdejší cofradía by se dala zjednodušeně popsat jako komunita věřících katolíků ze širšího okolí kláštera nebo kostela, které byly přirozenými centry té doby.

Bratrstvo dnes

Během 16. století katolická církev, z pocitu ohrožení reformačními tendencemi a nástupem protestantismu, iniciuje tvorbu rozměrných vyřezávaných dřevěných plastik a jejich nošení ulicí. Cofradías se mění, dochází k rozčlenění v rámci skupiny, bratrstvo získává, řekněme, i sociální rozměr. Cofradía pomáhá svým členům, když se dostali do ekonomických nebo zdravotních problémů, často hradí pohřby atd. Tyto aktivity postupem času vymizely, sociální roli cofradías přebral stát a katolická víra již není dominantním světonázorem. Logicky tak vyvstává otázka: Co je cílem bratrstev, potažmo jejich procesí, na začátku třetího tisíciletí?

„Přiblížit, veřejně, uctívání Boha lidem. Nic víc, nic míň. Proto vyneseme paso z našeho kostela, projdeme městem a zase ho do kostela vrátíme. Tak ho -Boha – přiblížíme lidem,“ snaží se mi vysvětlit bratr José Antonio Bermudez Alva, šéf bratrstva Dolores de San Juan, jehož průvod se právě proplétá úzkými uličkami staré Málagy.

Postavy v kápích, tzv. nazarenos, představují v divadle španělských Velikonoc kajícníky.

Ku-klux-klan image

Za rohem ulice, polepeným plakáty populárního torera El Fandiho, se konečně objevilo čelo procesí. Bublající ozvěna hudebního doprovodu a pronikavá vůně kadidla ve větru ho ohlašovala už hodnou chvíli. Vysoké špičaté kápě (capirotes) zakrývají poutníkům celé tváře. V rukou drží postříbřené hole či dlouhé zapálené svíce a na volných tunikách jasných barev se jim vlní čtyřramenné kříže. Ne, nejsme v Tennessee ani v Mississippi minulého století. Velikonoční oslava sice vynesla do křivolakých uliček Málagy desítky křížů, ale zaplaťpánbůh, žádný z nich nehoří do noci a nesvolává k lynčům. Jižanský Ku-klux-klan totiž ukradl španělským Velikonocům korporátní image, dalo by se říci v reklamním newspeaku.

„A na tos přišel jak, hombre!?“ ušklíbl se starší muž s vysílačkou, řídící pohyb procesí. Z jeho výrazu nezakrytě sálá arogantní pohrdání. „Nazarenos nemají s Ku-klux-klanem naprosto nic společného, to si pamatuj!“ Asi bych se měl stydět za hloupou otázku, ale tuším, že nejsem sám, komu se nějakým – mně málo pochopitelným – mediálním přesmykem symboly staleté španělské tradice vryly do paměti jako poznávací znaky jsem se podíval na bratra Josého. „Já ti ale neříkal, že to všichni dělají právě takhle.“

V průvodech lze často spatřit kajícníky jdoucí naboso či po kolenou nebo Ku-klux-klanu. Tím spíše je hořkou historickou ironií, že KKK, založený bílými anglosaskými protestanty, vedl svůj boj i na frontě katolické církve.

V průvodech lze spatřit kajícníky jdoucí naboso či po kolenou. Říká se jim promesas – lidé, kteří dali slib, že podstoupí utrpení a bolest ve jménu svého duchovního ochránce a žádají od něj za to přízeň či milost.

Kajícníci

Postavy v kápích, tzv. nazarenos, představují v divadle španělských Velikonoc kajícníky. Ale proč musejí mít zakryté tváře? Bratr José mi znovu poklidně vysvětluje: „Zkus si představit, s trochou nadsázky, že bys byl neviditelný. Nikdo by tě neviděl. Nemohl bys s nikým mluvit, ale všechno bys viděl. A tak podobně to vnímá nazareno. Nikdo z diváků neví, kdo to je, nazareno je skrytý, nesmí pít, jíst, kouřit. Má těch několik hodin, kdy jde v procesí, na to, aby byl sám se svými myšlenkami, aby ho okolní svět jen málo vytrhoval.“ Několik kroků ode mě si tři nazarenos zkracují přestávku živým hovorem, podle výšky a neposedných pohybů jsou to teenageři. Tázavě vykonávající pouť jinou bolestnou formou. Ve Španělsku se jim říká promesas – lidé, kteří dali slib, že podstoupí dobrovolně utrpení a bolest ve jménu svého duchovního ochránce, a žádají od něj za to přízeň či milost, například uzdravení svých blízkých a podobně.

Během Svatého týdne jednotlivá bratrstva, kterých je v Málaze oficiálně okolo čtyřiceti, absolvují několik průvodů. Některá každý den, jiná obden či jen jednou za celou fiestu. Procesí chodí přes den i přes noc a mnohdy trvají dlouhé hodiny. Vždy vyjdou ze svého kostela či domova (casa de hermandad), projdou povinnou trasu přes Alamedu, ulicí Granada až ke hlavní katedrále, kde vejdou dovnitř, učiní pokání a pak se celý průvod libovolnou trasou, samozřejmě se svými trůny, navrátí do místa, kde jeho pouť začala.

Nosiči trůnu

Paso neboli náboženský výjev či událost je název pro skulptury Ježíše, Panny Marie a dalších biblických postav, které během Velikonoc defilují v procesích. V Málaze se paso nazývá trono – trůn -a na rozdíl od průvodů z ostatních měst na Velikonoce jezdí a účastní se procesí. Antonio je náš Malague[ńo!“ pyšně zvedl bradu chlapík.

Vybrat pravoúhlou zatáčku s patnáctimetrovým „návěsem“ v úzké uličce mají nosiči (hombres de trono) trůn umístěný na ramenou, nikoli na zádech, jak je běžné. Avšak stejně jako v jiných regionech i tady každé bratrstvo ve svém průvodu nese vždy dva trůny – jeden s Kristem a druhý s Pannou Marií.

Mnoho historických tronos v Málaze bylo nenávratně zničeno během bouřlivého období tzv. druhé španělské republiky (1931–1936), kdy byly církevní stavby často cílem politicky motivovaných útoků, neboť španělští republikáni takto dávali najevo svůj odpor proti spojení klerikální a politické moci ve státě.

Zběžně počítám, vypadá to na sto padesát až dvě stě mužů, kteří trono svými rameny podpírají. Zkřivené grimasy nosičů při zdvihání rozměrné konstrukce napovídají, že asi nebude vyrobena z plastiku. „Méně, než by sis myslel,“ odpovídá mi jeden costalero (nosič) při další přestávce na mou otázku stran váhy. „Na jednoho nosiče to vychází asi třicet kilo, což není zas tolik, ale představ si, že to neseme sedm osm hodin.“ Přerušuje nás dvojitý úder na zvonec zavěšený v čele trůnu – procesí pokračuje.

Antonio Banderas

„Půlkrrrrrok vprrrravo! Ještě, tááák!“ drnčí mi v uších nádherné španělské er v povelech muže v ploché kápi, navigátora trůnu. Údery kladívka do malého zvonu zavěšeného v čele nosítek řídí mayordomo de trono rytmus pohybu všech nosičů, kteří nemohou vidět, kam a jak se celý zhruba patnáctimetrový kolos pohybuje.

„Hele, hombre, to je Antonio Banderas, ten, co to řídí!“ zaklepal mi spiklenecky na rameno chlapík stojící vedle mě a ukázal na tvář v čele procesí, zahalenou krémově bílou kápí. „Koukej a tamhle stojí ta jeho hollywoodská manželka.“ Skutečně, kousek stranou stála žena velmi podobná americké filmové herečce Melanii Griffith. „Antonio se tady narodil a nikdy na Málagu nezapomněl. Každý rok sem není snadné, dokonce ani pro Antonia Banderase. Nosiči funí, socha Panny Marie se kýve ze strany na stranu, některé z hořících svící zhasil prudší náklon trůnu na rohu ulice. Ozývá se aplaus. Stovky diváků na nábřeží řeky Guadalmedina hlasitým potleskem ocenily úspěšné provedení těžkého manévru.

I když po pravdě řečeno – je to jediná vzrušenější reakce publika. Celý týden se show nese v duchu, na Andalusany velmi nečekané, vážnosti. Jediní, kdo tuhou a naškrobenou atmosféru prolomili, byli účastníci středečního průvodu bratrstva Gitanos -Cikánů. Se španělkou v rukou hoblovali cajdáky od Gipsy Kings, tancovali kolem svého pasa a poprvé a naposledy jsem měl pocit, že Velikonoce jsou oslavou života, že je to fiesta.

Cofradía neboli bratrstvo je striktně katolické sdružení. Jste-li jinověrec, případně i protestant, je vám vstup do něj zakázán.

Takhle to bylo

V původním, středověkém kontextu bylo paso obrazem významných pasáží z Bible nebo tzv. pašijových příběhů, které v naprosté většině popisují Ježíšův život a ukřižování. Aby lidé nemohli biblické texty interpretovat po svém, jako například při zmíněných reformačních tendencích ze 16. století, byl jim takto předložen jednoznačný výklad svatého textu ve formě „výjevu“ – takhle to bylo, takhle se to stalo. Katolická církev jako každá jiná vládnoucí moc své doby osobní výklady „jediné pravdy“, v tomto případě Bible, neviděla ráda, jemně řečeno. Řečeno bez obalu – ti, kdo si mysleli, že Bibli taky rozumí a mohou to ostatním říkat, končili se stejnou špičatou čepicí, jako mají nazarenos, v plamenech na hranici.

Obrazy popravy, hranice, středověku, strachu mi procesí během pozorování evokovalo nesčetněkrát. Nemohl jsem se toho pocitu zbavit. „Ne, to opravdu necítím,“ upřímně se směje mému vjemu jeden ze zasloužilých členů bratrstva na hlavní tribuně v centru Málagy, „vždyť se podívej na ty rozdováděné děti.“ Pravda, většina capartů lítá kolem procesí a zakukleným postavám podává ruce, žadoní, aby jim ze svých svící nakapaly trošku vosku na kuličku, o kterou se pak přetahují. „Od dětství to všichni známe, žádný strach tam není,“ pokračuje stařík s medailí, znakem bratrstva, na krku, „nic si z toho nedělej, že tomu nerozumíš, to je také divadlo, jako corrida, té také nikdo zvenku nerozumí. My Španělé ji ale ctíme, je to naše tradice, chápeš?“

Co je cílem bratrstev a jejich procesí na začátku třetího tisíciletí? Přiblížit uctívání Boha lidem.

V Málaze se paso nazývá trono – trůn – a na rozdíl od průvodů z ostatních měst mají nosiči (hombres de trono) trůn umístěný na ramenou, nikoli na zádech, jak je běžné.

Živá tradice

Nedělní slunečné odpoledne se opřelo do těžkých vrat kostela svatého Juliána a poslední procesí se po sedmihodinové túře vrátilo do svého mateřského templu. Nazarenos si sundavají o překot kápě, zpocená čela mluví za vše. Nosiči s vypětím sil protáhli trono do vstupní síně kostela, postavili ho na špalky a všichni do jednoho se vrhli na květinovou ozdobu kolem skulptury zakrváceného Ježíše. Rudé růže a karafiáty létají přítmím kostela, několik odvážlivců se vyšplhalo nahoru a rozdělují kořist mezi mávající ruce.

„Tohle ještě neskončilo!“ zahřměl jeden ze starších bratrů. Nosiči ztichli, v mžiku vytvořili řadu a jeden z bratrů systematicky rozdává květiny do natažených dlaní. „Je to pro štěstí, je to vzpomínka na čest, které se nám dostalo, že jsme nesli Pána Našeho.“ Šťastný, nehraný výraz v očích mladíka s nagelovaným melírem, jednoho z těch, které pravidelně vídám, jak zevlují a kouří jointy na lavičkách v přístavu, mi naznačuje zbytečnost dalších otázek.

Tradice Semana Santa, španělských Velikonoc, je v Málaze živá a je úplně jedno, jestli jí cizinci rozumí, nebo ne.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .