0
0

Indonesie 2003 – Jáva a Bali

Cesta po Indonésii nám trvala tři týdny. Z Prahy jsme autem vyrazili v sobotu brzy ráno na letiště ve Frankfurtu, odkud jsme letěli s leteckou společností Emirates do Dubaie, kde jsme přestoupili na let Dubai-Colombo-Singapore-Jakarta. V Jakartě jsme v neděli večer přestoupili na noční vlak do Yogyakarty ve střední Jávě. V této oblasti jsme navšítivili chrámy Borobudur i Prambanan, kde jsme navíc shlédli divadelní představení Ramayana. Ve středu jsme přesunuli dále na východ k sopce Mt. Bromo, na kterou jsme následující den vystoupili. Další část cesty se již odehrává na Bali. Nejprve několik dní na jihu v Denpasaru a Kutě. Poté následovala cesta středem ostrova přes vesničku Ubud na severovýchod do Tulambenu, kde jsme strávili zbytek času potápěním a výlety do okolí. Během jednoho jsme objeli obě velké sopky tohoto ostrova.

14.6. Cesta do Indonésie

Tak jsme dnes 14.6.2003, den po naší svatbě, vyrazili na svatební cestu do Indonesie. Vyjeli jsme v 5:15 směrem k frankfurtskému letišti. Většinu cesty jsme prospali a sbírali síly na dobrodružství, které nás čekalo a které jsme si zatím ani nedokázali představit.

Je pravé poledne a my jsem už na letišti, obědváme a čekáme na své letadélko.

Díky počasí jsme odlétli o 45 minut později, ale let probíhá bez problémů a ve 12:10 přistáváme v Dubai. Cestou bylo až -55C, teď je asi +35C, ale nám je kosa pořád. Po 3 hodinách v letištní hale přestupujeme na Boeing 777 a míříme na Sri Lanku. Pořád jíme. Naše žaludky bohužel nemají moc pochopení pro hromadu pálivého kuřete, ještě že to pravidelně prokládáme lososem.

Colombo, Sri Lanka.

Je tu asi zrovna ráno a konečně se otepluje. skoro všichni vystupují a v letadle je jak po výbuchu. Na letadlo se vrhá četa uklízečů, jak mechanici na formuli 1. A záhy už letíme do Singapuru. Venku opět -49C, uvnitř se to ohřívá, nicméně Verča je pořád zachumlaná do 2 dek – no aby ne, je tu pouhých +25C. Jsme na Malajsií a mohutně klesáme. Vidíme nějakou řeku. Tak a jsme v Singapuru. Je tu trošku pošmourno, ale teplo. Ihned při výstupu nás kontroluje termovize, jestli nemáme teplotu. Nemáme! Nějak rychle tu stárneme. Je už skoro večer a doma není ani poledne. Čekání v letištní hale nám krátí známá reklama na Fidorku – nechápeme.

Letadlo ze Singapupu do Jakarty startuje v 18:30. Přistání v 18:45 stíháme jen díky neobvyklému časovému posunu – o hodinu ZPĚT! V Jakartě jde vše poměrně hladce: imigrační úředník nás vítá „Happy honeymooon“. Než se Verča dočká našeho batohu, stihnu vytáhnout z bankomatu 600 000,-Rp.

Na taxi na nádraží Pasar Sennen padne 120 000,-Rp a na vlak do Yogyakarty dalších 2x 80 000,-Rp. Bylo to jen tak tak. Koupili jsme lístky, vodu a jen jsme nastoupili, vlak se rozjel. Z přepychového vybavení naší „bisnis“ třídy zmíním např. sedadla a otevírací okno – nic víc tu ottiž není! Verča otráveně prohlašuje, že v „tomhle“ jede naposled a rozhodně neusne, ale za 5 minut mi už chrupká na rameni. Díky tomu si naštěstí ani nevšimne švába, co přeběhl po okenní římse. Já chystám plán na zítra. Zhruba jednou za minutu nám někdo něco prodává – možná i proto, že tu jiní běloši nejsou.

Je právě 1:45 (už pondělí) a pořád jedeme. Ještě asi 4 hodiny. Chtělo se mi dost spát, ale nemůžu, neboť spí Martin.

16.6. Yogyakarta

Průvodce už mě nebaví číst a tak zabíjím nudu koukáním z okna za stálého odpovídání „No thanx“ kolemjdoucím prodavačům a nebo plašením a zabíjením švábů, kteří stále odněkud vylézají. Ač nerada si na ně začínám zvykat.

Yogya. Máme víc než hodinu zpoždění. Všude totální chaos. Desítky becaků nás lákají na svezení. Jednomu podléháme za 10 000Rp. Za chvíli jsme v Home stay „Indraloka“, ale nejen , že cena je 2x vyšší než uvádí Lonely Planet, navíc je i plno! Becak žádá 10 000Rp na osobu, ale to má smůlu. Zpátky pochodujeme s báglem na zádech. Po chvíli se zastavujeme ve WARTELU a posíláme mejly. Za chvíli nás odchytává další becak. Řidič se jmenuje Taku a nabízí, že nás odveze k hotelu s teplou vodou i A/C za 40 000Rp pro oba. a můžem mu zaplatit kolik chceme. Shodneme se na 10 000Rp. Na poslední chvíli rozhodne, že nám najde ještě něco lepšího, ale po 10-ti pokusech to vzdává a jedeme na původní místo „Metro Guest House“. Je to komplex 3 hotýlků s 1 recepcí, kde je i směnárna, internet a hlavně mají zastoupení cestovky nabízející výlety, které máme v plánu. Bereme pokoj s terasou a výhledem na zahradní bazén za 75 000Rp/den (včetně snídaně, koupelny se studenou vodou a větráku).

Po sprše vyrážíme do města s „naším“ becakem, který na nás celou dobu čeká před hotelem. Po nezbytné chvíli zmantků nás vysadí v centru, kde právě probíhá demonstrace proti válce v Acehu. Jdeme přecpanou hlavní třídou a marně hledáme nějakou restauraci. Po chvíli nás oslovuje kontrolor finančního úřadu, který dohlíží na vydávání bloků za parkování. Chce si procvičovat angličtinu a tak se ho nemůžeme zbavit. Ale je docela milej a doporučuje nám plno zajímavých míst v Yogye. Tak nám doporučí fast food, kde se nakonec dobře najíme – oba za 13 500Rp. Přisedává si a ještě nás pošle do sousední „Batikové školy“, kde po exkurzi kupujeme 3 batiky. A už míříme k našemu becaku, který stále čeká tam, kde jsme vystoupili. Jdeme na prohlídku Sultánského paláce Kraton, kde stále žije Sultán X., který je současně ministrem obrany Indonesie. Před vchodem si usmlouvám foukačku otrávených šípů ze 130 000 na 30 000Rp. Po návratu do hotelu kupujeme výlety: zítra na Borobudur a Prambanan a pozítří na Bromo a Bali. „Wake-up call“ ve 4:30 prý nebudeme potřebovat, protože nás probudí raní modlitba. Je něco po obědě a my usínáme. Vzbudíme se až za tmy a vůbec nevíme, který je den. Naštěstí stále pondělí! Jdeme do hotelu na večeři. Dáme si Ayam Goreng a Ayam Satu, Colu a Papaya Juice vše za 29 500Rp.

17.6.2003, Borobudur a Prambanan

Modlitba nezklamala – probouzí nás současně s hotelovým portýrem, který buší na dveře. V recepci dostáváme balíčky a vyrážíme. Na výlet jedem jen my 2. V Borobuduru jsme chvíscenanalyzeri před šesto, kdy otvírají.Jelikož je zrovna festival cena není 8USD, ale jen 4USD! Fantazie! Budhové kam se podíváš. Možná jsme si měli vzít průvodce za 30 000Rp. Chrám pomalu vystupuje z mlhy a my míříme z jeho vrcholu k autu na Prambanan.

Cestou tam i zpět pozorujeme kouřící Merapi. Prambanaan je komplex mnoha podobných chrámů různých velikostí. Největší je zasvěcen Šivovi, bohu zla – něco jako ďábel se čtyřma rukama a třema očima (jeho žena má všeho 2x tolik – symbol, že ženský maj navrch). Hned na začátku nás odchytává místní dvojice studentů, kteří si chtějí cvičit angličtinu a poskytnou nám perfektní výklad k celému komplexu. Epos vytesaný do stěn 2 chrámů by člověk bez výkladu rozhodně nepochopil. Naláká nás to na večerní představení Ramayany (cesta 2x 20 000Rp + lístky 2x 25 000Rp). Odpoledne trávíme sami v hotelovém bazénu – jiní hosté v hotelu nejsou. Při čekání na jídlo stihneme i pár mejlíků.

V 18:00 (už je pochopitelně tma jako v pytli) nás vyzvedává transport a jedem opět 16km do Prambananu na „open air“ představení. Účinkujících je asi 150 a je to vážně zážitek, který stojí za to. Představení doprovází Gamelan. Cestou zpět jedeme, jako celý den, klimatizovaným transportem, což nám dvakrát neprospívá. Veronika je z toho nakřápnutá a na jejím teploměru se ukazuje 37,2C, což je sic nejchladnější teplota široko daleko, ale nás to zrovna neuklidňuje.

18.6.2003, Cesta z Yogyi na Mt. Bromo :

Snídaní dostáváme na pokoj a balíme. Nasedáme na poslední chvíli a vyrážíme na 10 hodin dlouhou cestu na Mt. Bromo. Jede s námi Erik, holanďan, který začíná s dovozem obuvi z Asie a před tím chce okusit trochu dobrodružství.Je mu 28let a v JV Asii cestuje už 4. měsíc. Moc si pochvalovat Kambodžu (crhám Angkor), Vietnam (3x levnější než Indonesie) i Thajsko (levné a organizované). Cesta moc neubíhá. Prakticky nelze rozeznat, kdy jedem mimo město a kdy ne. Stále jedem 50-60km/hod a neskutečně předjíždíme (tedy náš řidič). Asi v 13:00 zastavujeme na oběd. Je to něco jako motorest – ceny i porce jsou 2x vyšší než v hotelu v Yogyi a za oba platíme 39 000Rp. Cestou se stavujeme ještě na colu u stánku kde turisty asi ještě z blízka neviděli – jsou hrozně překvapeni. Na Mt. Bromo šplháme za tmy a v Cemoro Lawang jsme kolem 20:30. Je něco málo nad nulou. Veronice celý den stoupá teplota a teď dosáhla 38,4C. Ještě stihnem polívku a čaj. Cestou k bungalovu ještě s Erikem usmlouváme teplé čepice na 10 000Rp/2 kusy – ráno se budou hodit.

19.6.2003, Mt. Bromo, cesta na Bali :

Budík ve 3:30 zvoní spolehlivě. Verunka bere antibiotika, se kterýma začala už včera ráno. Já se převlékám a jdu sehnat horký čaj. Hospoda má ještě zavřeno. Nabízená „Jeep tour“ – 18ti kilometrová cesta na vyhlídkové místo vysoko na vrcholem Mt. Bromo se mi zdá za 55 000Rp drochu drahá a nejde usmlouvat pod 30 000Rp. Hospoda náhle otevírá, beru dva čaje a nesu je do pokoje. Když se vrátím, všichni nastupují do jeepů a odjíždějí. Zjišťuji, že rada Lonely Planet „…stačí jít s davem až ke kráteru…“ moc neplatí – jdu sám! Je pochopitelně absolutní tma s viditelností max 10m. Trochu zvažuji nabídky místních na cestu na koni nebo průvodce, ale LP radí, že „bílé patníky lze snadno sledovat až k sopce“, tak jdu na vlastní pěst. Jelikož náš hotel je na hraně vnějšího kráteru Mt. Tenggeru, nepřekvapí mě rada našeho průvodce, že mám jít „dolů a pak doprava“. Jdu po dlážděné cestě strmě dolů a pořád mě předjíždějí džípy – aspoň je občas vidět na cestu. Náhle všichni mizí v dáli a já se ocitám na kraji „písečného moře“. Po bílých patnících ani památka! Zkouším najít nějaké stopy aut nebo lidí, ale ztěží rozeznám ve tmě a mlze vlastní boty. Zkouším jeden směr v domnění, že je to cesta, ale po asi 100m to vzdávám a vracím se na původní místo. Zkusím druhou stranu. Sláva! Asi po 70m narážím na patníky a mířím k úpatí sopky. Bohužel situace s chybějícími patníky se opakuje ještě třikrát – skoro propadám panice, ale nakonec po necelé hodině tápání ve tmě nacházím schody. Je jich skutečně 248 a poslední je na samém okraji kráteru. V polovině schodů potkávám místní turisty. Fouká silný vítr a každo chvíli prší. Čekáme na úsvit. Marně.

Plno těch, kteří mezi tím dorazili,(asi 40-50 lidí) to vzdává. Většina ostatních se chce vyfotit aspoň se mnou, protože sopka, na které stojíme, není přes mlhu vidět. Indonéští turisté si nemohou dovolit hotel za 2,5USD a přespali ve stanech na úpatí sopky a nahoru přišli buď ve „vietnamkách“ nebo úplně bosí. Přestože slunce už určitě dávno vyšlo, viditelnost se moc nezlepšila. Je max 50m. Pomalu se chystám k návratu, když se najednou zvedne vítr a mlha kolem Broma se částečně rozestoupí. Je vidět až 500m – bohužel je do minuty mlha zpátky. Chvílemi lze v mlze a všudypřítomném sirném kouři uvnitř kráteru rozeznat místo, kudy vyvěrá síra a případně i láva. V 7:30se vydávám zpět. Cestou dělám ještě pár závěru místních lidí a „písečného moře“.

V pokoji mi Verunka ukazuje teploměr : 38,6C – snažíme se nepropadat panice. Leží v posteli v bundě, přikrytá vším, co máme. Já zatím házím věci do batohu. SNídaně – toust s čajem je v ceně, ale citron připlácím (100% ceny čaje). Měníme plán a žádáme průvodce o změnu destinace z Loviny na Denpasar, kde je údajně nejlepší nemocnice na ostrově. Žádá 5 000Rp na telefon, aby zavolal do agentury. Potvrzeno. Odjezd v 9:00 se posunul na 17:00, jelikož se porouchal autobus, ale náhle se našel jiný bez klimatizace (to vítáme) s odjezdem v 10:00. Ten se ale odsunul na 11:00. V 10:30 odjíždíme. V minibusu o třech řadách sedadel stojí ještě dřevěné lavice a malá stolička. Všechny bágly dáváme na střechu a vyrážíme. V 9-ti místném minibusu nás jede 21. Po chvíli stavíme a nabíráme další 2 cestující – neuvěřitelný! Po hodině jsme v Probolingu na autobusovém nádraží, kde všichni vystupují. Řidič nás, Erika a ještě jednu němku žene zpět – prý jedem ještě kousek. Nakonec se ukazuje, že náš autobus tu není a čekáme v „cestovce“ až dorazí – snad za 3 hodinky. Nakonec souhlasíme, že za příplatek 20 000Rp na osobu pojedeme už za hodinu, abychom do Denpasaru dorazili kolem 18:00. Verunka naštěstí celou cestu prospala na lůžku pro náhradního řidiče a ve 20:30 dorážíme na nádraží v Denpasaru. Nemocnice je asi 10km a tak bereme bemo za 20 000Rp

20.6, Indický oceán :

Nemocnice v nás zpočátku nebudí velkou důvěru. Záhy se se ale ukazuje, že máme co dohánět. Ujme se nás recepční, která nás doprovodí a k anglicky mluvící lékařce, která se nás okamžitě ujme a začne s vyšetřením. Během pás minut diagnostikuje chřipku z vyčerpání, ale pro jistotu udělají ještě testy na žlutou zimnici.a další. Sama nám přinese ukázat fungl novou stříkačku s jedlou a asi za pět minut nám dává do ruky výsledky tesů a plastovou identifikační kartičku pro příští návštěvu, kterou snad nebudeme potřebovat. Mezitím mne recepční odvede vyplnit nějaké údaje do kartotéky, zpět a zas znovu k pokladně, kde kartou zaplatím 132 000Rp, což je lepší než papírování přes pojišťovnu. Dostáváme recept a už nás vedou do lékárny, kde za 13 000Rp dosávám evitaminy a léky proti horečce.

Za chvíli už pochodujeme nočním Denpasarem k doporučenému hotelu – zavřeno. Po několika pokusech dojdeme až hotelu Chandra. Je to asi to nejhorší ubytování, jaké jsme kdy viděli: umyvadlo bez sifonu, záchod bez prkýnka i bez nádržky, mandi, špína všude. Ráno skočím vedle do restaurace pro snídani: ryba a kuře s rýží = 2 porce za 23 000Rp a letim zjistit, jak pryč. V turistických informacích se dozvím, že bemo stojí prakticky vždy 3-5 000Rp/osoba bez ohledu na trasu. Cestou vyřizju mejly. Telefon stále nejde – už nedoufáme. Přicházím po „check-outu“, ale cena je kupodivu ještě nižší než včera – 55 000Rp. Cestou kupujeme vitamíny za 10 000Rp a hned nás chytne bemo a jedem za 20 000Rp až do Legianu (s přestupem a hodinovým čekáním to mohlo být za 16 000Rp). Hodí nás přímo do hotelu za 400 000Rp a tak dál pokračujem pěšky k pláži. Já s báglem, Verča s horečkou.

Na pláži nás obklopí asi 10 místních a nabízejí: masáž, manikůru, copánky i ubytování, které hledáme. Z 200m od pláže se vyklube 1 200m, ale na ceně trváme – 10USD za fantastické bydlení s velikou terasou nad zahradou a bazénem. Konečně to, na co čekáme. Dáme si oběd v hotelu (ovocný salát a mie ayam) za celkem16 000Rp. Bali je jednoznačně levnější než Java. Veronika leží a já vyrážím obhlédnout situaci a ověřit LP. Všechny ceny jsou 2x vyšší než v LP, ale v „Sinar Indah“ se dohodneme na 60 000Rp se snídaní pro oba. Je to hned u pláže a tak se zítra přestěhujem. Večer jdeme na večeři do nádherné restaurace na promenádě. Klimatizace v pokoji nefunguje. Nemůžeme spát.

21.6, Legian – stěhování :

Tradičně spíme do 10:00. Okamžitě letíme na snídani a pak společně do nového hotelu. Veronice se líbí a zůstáváme. Vracím se pro bágl a vyrovnat účet. Platí tu jen dolary z roku 1999 a tak platím 85 000Rp + 16 000Rp za restauraci. Hned vyrážíme poprvé na pláž indického oceánu. Fantastické vlny i voda. Nikde nikdo. Holt výbuch bomby, válka v Iráku a SARS udělali své a nejnavštěvovanější letovisko JV Asie zeje prázdnotou. Odpoledne trávíme na pláži a v moři. Večer v oblíbené restauraci. Chvíli couráme po obchodech a vyhlížíme suvenýry i možnosti k dovozu zajímavého zboží. V pokoji plánujeme do Ubudu a Tulambenu.

22.6, Kuta – letiště :

Snídáme na terase před pokojem. Hned po ránu vyrážíme na výlet na letiště Kuta, což je asi 5km po pláži. Cestou kupuji novou foukačku místo té zapomenuté v autobuse – opět za 30 000Rp. Letiště je rozdělené na vnitrostátní a mezinárodní lety. Let do Jakarty nabízí asi 10 společností, většina má obsazeno 14 dní dopředu. Z ostatních volíme nejlevnější Citilink (Garuda) za 450 000Rp na osobu + 20 000Rp odletová taxa, což nám sice prodlouží pobyt o 1,5 dne, ale trošku to nabourá náš rozpočet. Cestou zpět bereme bemo za 6 000Rp nás vezme jen na „bemo-corner“ v Kutě. Po pár metrech usedáme v klidné restauraci a dáme si sea-food. Cestu zpět končíme na naší pláž, kde zrovna místní pořádají velký hon na kobru královskou, která se objevila u cesty k našemu hotelu. Odpoledne serfujeme na nafukovací matračce na vlnách. Ještě stihnu i masáž, kterou nabízejí místní ženy přímo na pláži. Večer jdeme na procházku městem.

23.6, Ubud, Taman Burung :

Vstáváme v 8:00 a po snídani odjíždíme. Chytáme bemo prakticky hned u hotelu. Cesta do Ubudu vypadá takto:

bemo Legian-Tegal Terminal (Denpasar)

Tegal T. – Kereneng Terminal (Denpasar)

Kereneng Terminal (Denpasar) – Batubulan Terminal (Denpasar)

Batubulan Terminal (Denpasar) – Taman Burung (ptačí park),

kde děláme delší přestávku a jdeme se podívat do parku. Trochu nás zklame, že většina ptáků je v klecích, ale i tak to stojí za to. Někteří chovanci se procházejí volně po cestičkách. Pokračujeme bemem do Ubudu, kde navštívíme pouze Monkey Forest. Je to poměrně malý park na kraji městečka s fantastickým pralesem a množstvím zvědavých opiček. Naštěstí nám nic nesebraly (opice). Zbytek cesty do Tulambenu bude opět plný přestupů:

Ubud – Gianyar

Gianyar – Klungkung

Klungkung – Amlapura

Amlapura – Tirta Gangga,

kam už si musíme připlatit 15 000Rp za „bemo special“, což je velmi oblíbený způsob řidičů hromadné dopravy na obrání turistů. Za příplatek Vás MHD doveze kamkoli (někdy do zastávek i na trase). Je už bohužel po 17:00 a dál už se dnes nedostaneme. Hned u bema nás chytá J.J. (čti „džejdžej“) – místní podnikavec, který kromě ubytování nabízí především prohlídky okolí za 60 000Rp/hod. To odmítáme. Ubytování není zlé, cena velmi dobrá – 35 000Rp za oba se snídaní. Večer ještě využijeme toho, že největší místní atrakce „Water palac“ (plovárna vytvořená rádžou z Amlapury) je zpoplatněná jen 7:00- 18:00 a procházíme si ji. Před branou si dáváme večeři (špageti – sea-food a tuňáka), odvažuji se vyzkoušet i dezert: ovocný salát s domácím jogurtem – nelituji. Jdeme si lednout do malého pokojíku v Dhangin Taman Inn.

24.6, Tulamben :

Hned po snídani se vydáváme chytat transport. Jezdí jedno bemo za druhým, ale dřív než přijede to naše zastavuje džíp tulambenského učitele, který nás sveze za 15 000Rp. Obcházíme všechny místní hotely=divecentra. Všeobecně je ubytování velmi dobré i levné (30 000-50 000Rp za oba se snídaní). Nakonec se jdeme podívat na českou základnu Deep Blue Studio, kde pracuje náš kamarád Milan. Ceny jsou srovnatelné za nesrovnatelné služby – zůstáváme. Plánujeme výlety i ponory a probíráme všechno možné. Po obědě jdeme na pláž a šnorchlujeme. Fauna i flora je fantastická. Chytám rýmu. Veronika už jí má. Ranní ponor na vrak je trochu ohrožen – asi ho odložíme. Večer trávíme s Milanem a Monikou debatováním o Bali a všem ostatním.

25.6, Tulamben – potápění :

Ponor odkládáme na odpoledne. Dáváme si výbornou snídani – toust s ovocem nebo šunkou a sýrem a jako druhý chod ovocný salát. Poté vyrážíme na pláž. Průběžně si nás (no, asi spíš Veroniku) chodí prohlížet snad celá vesnice. Pod záminkou nabírání vody ze studny. Málem ji vyčerpali. Voda má fantastickou teplotu – cca 27C. Vracíme se na oběd a zkoušíme cajky na ponor.

Ve 14:00 vyrážíme objevit v hlubinách vrak americké zásobovací lodi Liberty. Po pár kopnutích ploutvemi se před námi objevuje majestátní záď s kormidlem. Fantazie! „Všude plno kaniců i paniců, jehel a nití a z nebe padá hromada jablek“ (poznámka Veroniky jen pro zasvěcené). Čím více lodi ubylo ocelových plátů, tím více ji moře obdařilo koráli, gorgoniemi, houbami a sasankami. Nepřeberná hejna rybích školek kam jen oko dohlédne. Konečně! Nadešel okamžik krmení. Jako by na to všechny ryby už od začátku čekali, se v okamžiku, kdy Milan bere do ruky pytlík s rýží, seřadí kolem nás a netrpělivě čekají na své sousto. V tom se z nitra vraku vynoří nádherný ostenec (Trigger Fish). Na nic nečeká a vrhá se na igelitový pytlík s rýží, který svými mohutnými zuby roztrhá jako nic. Během pár okamžiků je po všem a ryby se vrací na svá stanoviště. My pokračujeme v objevné cestě kolem vraku. Než se nadějeme máme za sebou 120m dlouhou cestu k přídi. Naštěstí máme ještě dostatečnou zásobu vzduchu na cestu zpět. Jelikož se jedná o nás první ponor v tropickém moři, vůbec se neorientujeme v tolika druzích a barevných variantách všech obyvatel potopené lodi. Snažíme se zapamatovat si co nejvíce detailů, které by nám na souši pomohly při identifikaci viděných jedinců. Blížíme se k zádi, když v tom Veronika signalizuje rezervu. Ještě se párkrát rozhlédneme a míříme k hladině za doprovodu všudypřítomných bodloků. Snad ještě s automatikou v puse si sdělujeme první dojmy. Vlny nás pomalu dostrkají až ke břehu. Sotva odložíme výbavu na oblázkovou pláž, ujme se jí čekající skupinka místních žen, aby ji na svých hlavách donesla několik set metrů k naší základně.

Ještě dlouho diskutujeme o tom, co jsme viděli a dohledáváme vše v knize. Na základně výborně vaří a tak si vždy po ponoru můžeme doplnit energii. Ceny jídel jsou od 3 do 10 000Rp, což je nejméně za celou cestu.

26.6, Potápění: Sunrise, Drop-off :

Ještě před snídaní vyrážíme na ponor na „sunrise“. Ponor je fantastický. Nádherně nám pózuje Muréna nosatá, škoda, že naše igelitové pouzdro trochu teče a tak foťák raději nebereme. Některé kanice, ploskozubce a bodloky už poznáváme, ale většina nám stále zůstává nepojmenovaná. Ani si nevšimneme, že padl náš hloubkový rekord – 40,2m. Dodatečně si uvědomuji, že mi v hloubce přestalo téct do masky, což je díky mým fousům běžná věc. Na břehu pochopitelně vše dlouho rozebíráme. Po obědě na základně se pomalu začínáme připravovat na odpolední ponor na „Drop-off“, kde bychom mohli zhlédnout žraloky. Plni očekávání zahajujeme ponor sestupem do 40m, kde je pravděpodobnost jejich výskytu nejvyšší. Nejsou tu. Nevadí. Četnost ostatních známých i neznámých jedinců je taková, že si to vůbec nepřipouštíme. Několikrát zahlédneme Napoleona a celou řadu kolosálních ploskozubců. Ostenec už nás vůbec nepřekvapí, i když bez pytlíku vařené rýže pro něj evidentně nejsme moc zajímavý cíl a udržuje si patřičný odstup. Snažíme se nepřehlížet ani zástupce nejmenších druhů a zblízka si prohlížíme několik nahožábrých plžů. Hloubka udělala své a po cca 40 minutách jdeme z vody. Po chvíli na základně vyrážíme na procházku po Tulambenu, kterou končíme v plážové restauraci „Paradise“. Je to krásná idylka, i když ceny jsou na místní poměry poněkud vyšší. Nicméně večeře pro dva je za 60 000Rp jedna z nejlevnějších za celou cestu.

27.6, První samostatný ponor :

Dnes ráno jdeme na náš první samostatný ponor. Věci nám nosiči složili na pláži u vraku, který bude cílem této podmořské výpravy. Stále máme štěstí na skvělou vodu bez proudů s bezvadnou viditelností, kterou stěží odhadujeme. Ponor probíhá podle standardního scénáře – vrak obcházíme od zádi zprava. Na pravoboku se necháváme unést dovádějícími klauny a na chvíli uleháme na písčité dno. Všichni obyvatelé jsou „ve svých kajutách“ jen před přídí nás přilétá zkontrolovat nádherná trnucha modroskvrnitá. Přestože skoro ani nedýcháme, se po chvíli obrací a mizí v hlubině. I my obracíme a vracíme se mělčí vodou podél levoboku. I přes naši maximální snahu o minimální spotřebu nám naše zásoba vystačí právě ke kormidlu, kde ponor končíme. Kromě fantastických zážitků si odnášíme i cenou zkušenost z prvního ponoru bez doprovodu divemastera. Po obědě vyrážíme relaxovat do oblíbené zátoky na pláž. Pochopitelně s sebou máme i věci na šnorchlování, abychom mohli pozorovat život na pobřežním skalisku. Při přestávkách na souši se vzájemně pozorujeme s rodinkou domorodců, kteří se přišli umýt k nedaleké studně. Když se snažím trochu fotit, všimne si nás hlava místní rodiny a sedne si poblíž nás „na hlídku“. Nicméně pár fotek mám.

28.6, Potápění, tulambenské okolí:

Hned poránu vyrážíme ke stanovišti Jukungů – dřevěných loděk se dvěma vahadly a jednou z nich se vydáváme na trochu vzdálenější Batu Kelebit. Je to všemi vychvalovaná lokalita. Potápěčský průvodce dokonce slibuje možnost setkání s Mantou i kladivounem. Hned na začátku potkáme nádhernou sépii, která v klidu vyčkává než si ji všichni pěkně prohlédneme. Kousek opodál je nádherný párek hlaváčovců rudých, kteří okamžitě mizí ve svých dírách. Celou cestu podél hustě porostlého svahu nám zpříjemňuje mírný proud, který teče naším směrem. Cestou opět potkáváme staré známé ploskozubce, Napoleony, ale pochopitelně nepřehlížíme ani nádherné koráli. Několikrát míjíme lulanky i jehly, a tak si ještě lépe můžeme zapamatovat, jak je od sebe rozlišit. Pod kamenem nacházíme schovanou trnuchu modroskvrnitou, zatímco druhá kolem nás nehlučně proplouvá. Přestože jsme neviděli avizované velikány, díky mnoha nádherným zážitkům uběhl tento 60-ti minutový ponor jakoby nic.

Veronika je trochu unavená a já se vydávám prozkoumat okolí Tulambenu. Mezi domy nacházím pěšinu vedoucí směrem k posvátnému Agungu. Po několika stech metrech přicházím k širokému korytu vyschlé řeky, podél kterého pokračuji ještě asi 2km vzůru. V korytě i na březích je nepočítaně políček často miniaturních rozměrů. Přestože silnice a moře jsou stále na dohled život v této oblasti má k civilizaci daleko. Míjím několik primitivních stavení postavených z palmových listů vystružených bambusem. Podle ozývajících se hlasů jsou stavení obývaná početnými rodinami. „Přebrodím“ řeku nad mohutným vodopádem. Cestou zpět potkávám muže se dvěma džbery na ramenním „nosiči“. Zkouším se s ním dát do řeči, ale porozumíme si sotva pár frází. Kvalitnějším fotografiím by jistě pomohlo pár cigaret nebo propisky pro děti, které potkávám za chvíli. Korytem řeky docházím do vesnice, kde se jediná silnice křižuje s řekou a tvoří další mohutný jez. Uznávám, že i období dešťů by mělo, co nabídnout.

Po návratu se pomalu začínáme připravovat na náš první indonéský noční ponor. Jak jinak než na vrak. Ještě s hlavou nad hladinou nás překvapí světélkující plankton, který je všude kolem nás. Vrak je v noci osídlen spoustou „nových návštěvníků“. Můžeme obdivovat rudé „laločníce“, nádhernou spící sépii i důvěrně známou trnuchu. V kajutách má ustláno řada velikánů. Pyskouni dosahující 1,5m nejsou výjimkou. Ve štěrbinách se ukrývá množství nádherných krevetek. Kousek od vraku objevíme obřího červeného nahožábrého plže.Přestože většina živočichů už spí, je vrak v noci mnohem více „živý“ než za dne.

29.6, výlet na Batur :

Dnes máme potápěčsko pauzu, ale abychom se nenudili máme plánu celodenní výlet na sopku Batur. Prostřednictvím naší základny si pronajímáme motorku Suzuki s obsahem 110ccm za 5 USD. Jsme trochu nervózní, protože ani jeden z nás nemá s sebou řidičák. Nicméně riskujeme a vydáváme se na okruh dlouhý něco přes 200km. Asi po 2 hodinách jízdy po horských serpentinách dorážíme k první zastávce – chrámovému komplexu Besakih. Je to nejvýznamnější a největší chrám na Bali nicméně turisté nemají dovnitř tohoto posvátného místa povolen vstup a to přes zaplacení vstupného! Naštěstí kolem komplexu vede cesta, ze které je poměrně dobrý výhled. Samozvaný průvodce nám vše vysvětluje a pochopitelně na závěr žádá dar pro chrám.

Celkově na nás chrám moc nezapůsobil a tak rychle pokračujeme k mohutnému kráteru Baturu. Asi po hodině poměrně náročné cesty se nám naskýtá nádherný pohled z hrany vnějšího kráteru do jeho vnitřku o průměru mnoha desítek kilometrů. Uvnitř kráteru je svět sám pro sebe. Velkou část zabírá jezero Batur, které je napájeno horkými prameny vyvěrajícími u jeho břehu. Zhruba ve středu původního kráteru se tyčí nový vrcholek sopky Batur, na jejímž úpatí je hned několik vesniček. Nejprve míříme na malou zajížďku k malému dřevěnému chrámu Munggu, který se nachází na hraně vnějšího kráteru s nádherným výhledem.

Po chvíli pokračujeme neuvěřitelně příkrou cestou dovnitř kráteru. Sklon silnice o hodně překračuje 45°. Opuštěnou cestou objíždíme sopku kolem dokola. Projíždíme bezednou zásobárnou lávového kamene a písku, které se tu mohutně těží. Cesta vede strnou odvrácenou od jezera. Život se tu téměř zastavil. Někteří obyvatelé pracují v „dolech“, jiní sedí na silnice a relaxují. Sopku objíždíme asi hodinu, když před koncem zastavujeme na jídlo. Oba si dáváme grilovanou rybu z jezera. Jídlo pro dva za 55 000Rp. (včetně pití a apetizeru) je výtečné i když pekelně pálivé. Na jedničku naše motorka jen tak tak zdolává příkré stoupání.Asi jsme se moc najedli. Skoro celý obvod vnějšího kráteru je hustě osídlený. Stále stoupáme. Oblíkáme si vše, co máme – je tu dost zima a navíc to vypadá na déšť. Celou cestu po hraně kráteru máme nádherný výhled na vše, co je uvnitř.

Asi po hodině jízdy zahajujeme přibližně stejně dlouhý sestup. V polovině odbočujeme z hlavní silnice směřující do Singigi a projíždíme zapomenutými horskými vesnicemi. Silnice je obsypaná kokosovými ořechy – zřejmě probíhá sklizeň. Bohužel už nestihneme zastávku u vodopádu Les, který patří k největším na Bali. Výlet stál rozhodně za poměrně směšné náklady (13 500Rp za benzin, 17 500Rp vstup do chrámu Besakih, 55 000Rp oběd v kráteru).

30.6, Potápění: Liberty, Sunrise :

Po jednodenní přestávce zahajujeme ranním ponorem na vrak. Hned zkraje nás vítá v písku zahrabaná trnucha modroskvrnitá. Je vidět jen obrys. Jelikož jsme na vraku už potřetí – vychutnáváme si detaily a vše si důkladněji prohlížíme. Na přídi opět prolétne naše stará známá trnucha. Ve skulině na levoboku objevujeme velkého perutýna. V mělčí vodě si chvilku leháme na záda. Připlouvá si nás prohlédnout snad polovina obyvatel vraku.

Po krátké přestávce a výměně HP hadice jdeme v pravé poledne na druhý ponor – Sunrise. Chvilku mě zlobí pravé ucho a mezitím nás vlny odnesou kus stranou, což způsobí, že trochu bloudíme a útes nemůžeme najít. Po písčitém svahu sestoupáme do 30m, kde se rozhodneme pro změnu směru. Po chvilce stoupání tušíme vysoko na svahu začátek útesu. Pozoruji ostence okusujícího mohutný kámen a v tom vidím asi 10m pod námi prvního žraloka! Je to asi 1m dlouhý žralok černocípý. Ještě ho stihnu ukázat Veronice a mizí v hlubině. Pokračujeme ve „výstupu“ a skutečně narážíme na hledaný útes. Potkáváme snad všechno možné je očekávané murény nikde. A tak jsme velmi vděční za 1 exemplář murény nosaté. Velmi nás potěší i první rournatec, který bleskurychle mizí ve své „rouře“. Zhruba v „polovině láhve“ mi Veronika zkříženýma rukama signalizuje „je mi zima!“, no není divu – voda má pouhých 29°C, a tak ponor pomalu ukončujeme.

Odpoledne trávíme na základně u bazénu. Večer slavíme 9. výročí našeho seznámení v restauraci Paradise s nádherným výhledem na moře i 200km vzdálenou Mt.Rinjani na sousedním Lomboku. Předkrm i hlavní jídlo ve stylu plodů moře nás s pitím 15% taxou vyjde an 112 000Rp (Shrimp+avocado 15 000Rp, Seafood-pizza 25 000Rp, Prawn-curry 27 000Rp, Bintang (pivo) 13 000Rp). Již skoro týden nejde v celé oblasti internet, volám domů z Wartelu za 8 000Rp/min.

1.7, Potápění: Selang :

Ráno vyrážíme na 25km vzdálenou lokalitu Selang. Cestou se stavujeme na stavbě nového divecentra Subaqvy v Bunutanu. Pár bungalowů na útesu nad mořem s fantastickým výhledem. Příště sem určitě chceme. Na ponor jedeme ještě asi 20 minut jukungem. Selang je ostrůvek o průměru asi 50m vzdálený 50m od břehu. Viditelnost se v hloubce zhorčuje asi na 20m. Chvíli obdivujeme nádhernou korálovou zahradu, ale pak se dostáváme do silnějšího proudu. Sotva lezeme při dně a chytáme se všeho možného. Verunka už nemůže a tak ji asi půlku ponoru táhnu za ruku. V nejsilnějším proudu vidíme opodál asi dvoumetrového žraloka útesového. Asi po čtvrt hodině přískoků měníme směr a necháme se unášet proudem. Je to jak jízda autobusem. Zalháváme na pásek mezi koráli a pozorujeme lovící trnuchu. Malé rybky okamžitě mizí v korálové houštině.Rejnok poté zaparkuje pod vedlejším korálovým převisem, kde si ho prohlížíme. V písku mezi korálovými ostrůvky si vychutnáváme zbytek ponoru. Pozorujeme perutýny. Dochází mi vzduch (mám 20bar) a přecházím na octopus našeho divemastra Milana. Při rozmotávání hadice zjišťuji, že v poloze vzhůru nohama dává záložní automatika speciální směs vzduch-voda v poměru asi 50/50. Těsně před vynořením zahlédnu opodál obrovskou lasturu. Znovu se zanoříme, abychom si zblízka prohlédli asi 50cm dlouhou tritonku požírající modrou hvězdici. „Kapitán“ jukungu si nás ve vlnách všimne až po chvilce křiku, pískání a mávání. Fascinuje nás technika „parkování“: jukung plnou rychlostí najíždí na kameny na pevnině. J

en prohodíme láhve a pokračujeme v cestě na nedaleký „malý vrak“ japonské rybářské lodi. Pod vodou nám dochází, že vrak sám o sobě není zvlášť zajímavý, ale propůjčil své jméno nádherné korálové zahradě, která se rozprostírá hned za ním na svahu i přilehlé mělčině. Nevycházíme z úžasu. Pozorujeme jak hejno lulanek proplouvá hejnem barakud. Už ani nereagujeme na okolní perutýny a trnuchy a jsme plně fascinováni tisíci korálovými rybkami, které v nekonečných hejnech proplouvají korálovým útesem. Verunce je po dvojponoru zima i ve 30°C a vrací se na loď. S Milanem pokračujeme v ponoru nad koráli až k vraku, kterým proplouváme. Po chvíli už jedeme jukungem zpět a vydáváme se na cestu do Amlapury, kde se chceme dostat k internetu.

Cesta vede zprvu nad útesem s nádherným výhledem na oceán, poté vede přes řadu nádherných „horských“ vesniček. Pozorujeme život kolem domorodých palmových chatrčí i zemědělce na malých políčkách. Cesta se zdá nekonečná, což nás za těchto okolností velmi těší. C závěru prochází cesta nádhernou oblastní rýžových políček rozdělených tisíci terasami.Každá zatáčka serpentin je jedinečná. Tahle trasa by určitě stála za samostatný výlet. V Amlapuře, jedním z bývalých hlavních měst Bali, zvládneme spojení se světem a pokračujeme do Tulambenu. Na základně se dozvídáme, že se ubytovala dvojice Čechů putujících z Austrálie. Zprvu si všichni nějak nesedneme, ale v průběhu odpoledne a večera se rozproudí bohatá výměna zkušeností. Do noci hrajeme v šesti lidech vrchcáby o panáky Araku, což je přepálené palmové víno, které se již hotové získává ze stromů.

2.7 – Tulamben koupání :

Dnes máme odpočinkový den. Po snídani vyrážíme na pláž. K veřejné studně se přichází umýt několik domorodců. Střídavě šnorchlujeme a já se pokouším udělat ještě pár podvodních fotek. Těsně kolem mě proplave krásná oliheň, ale než ji stihnu zaměřit, je pryč. Na nedalekém útesu dělám pár fotek. Až hlad nás donutí k návratu na základnu. Odpoledne lenošíme na základně a hrajeme „člověče, nezlob se!“ Navečer vyrážíme na procházku po Tulambenu, ale záhy nás opět zaskočí bleskový soumrak, který tu trvá asi půl hodiny a je úplná tma.

3.7 Dvojponor: Drop-off+sunrise :

Poslední potápěčský den. Přilivové tabulky na dnešek nevěstí nic dobrého – jen s výjimkou poledne, kam plánujeme dvojponor. Volba padla na lokality „Drop-off“ a „Sunrise“. Na stěně je dnes pěkně narváno. Nicméně i tak je pro nás ponor velkým

zážitkem. Potkáváme trnuchu i ostence, který se nemilosrdně pustil do velké houby. Veronika zkouší žaket s integrovanou zátěží (Seaquest Eva) půjčený od Moniky a aje mile překvapená chybějící bolestí zad od opasku. Ponor zakončujeme vynořením poblíž Sunrisu, kde už na nás čeká nosička. Odnáší prázdné láhve a přináší nové. Bezodkladně pokračujeme v druhém ponoru. Tentorkát si dáváme pozor a korálový svah už nacházíme napoprvé. V hlubší části dnes marně hledáme murény. Pomalu stoupáme po svahu, kde pozorujeme fascinující symbiózu Hlaváče s krevetkou obývající společný domov v noře, kterou téměř slepá krevetka neúnavně hloubí v písku, zatímco je rybka na stráži. Průběžně sleduji volné moře a zahlédnu asi dvoumetrového žraloka černoploutvého, ktrerý pomalu mizí směrem k vraku Liberty. Volám na Veroniku, ale marně. Dohoním ji právě v okamžiku, kdy dravec udělá otočku a zamíří přímo na nás. Počáteční nadšení střídá mírná nejistota. Profičí asi 10 metrů od nás a v okamžiku, kdy se nám začíná ztrácet z dohledu dělá další obrátku, aby se k nám dostal ještě blíže. Asi po 10 metrech to ale vzdává a definitivně mizí. Bereme to jako rozlučku a pokračujeme k pláži. Veronika se cestou pokouší zkamarádit s murénou nosatou, která je dle zbarvení momentálně samička (což ale může velmi rychle změnit). Verunka jí při lovu nadhání malé rybky, po kterých murénka jen marně chňape. Lov se děvčatům nedaří a do Verunky se po dvojponoru dává zima a tak náš poslední ponor končíme.

Po velmi vydatném obědě se tentokrát za světla vydáváme na procházku po svazích Agungu. Jen pár metrů od hlavní (jediné) silnice žíjí balijci v bambusovo-palmových chýších obklopených pasoucím se dobytkem a řadou malých lávových políček. Na stezce podél vyschlého koryta je dnes velmi rušno. Každých pět minut potkáváme někoho z místních se dvěma džbery na tyči položené na rameni. Zkoušíme nejrůznější finty, abychom získali alespoň pár záběrů na kameru. Není to vůbec jednoduché, jelikož balijci jsou na jakékoli záběry velmi opatrní. Po chvíli odpočinku na základně vyrážíme ještě šnorchlovat k vraku. Vlny jsou poměrně větší a už mám pocit, že ho ani nezahlédnu. Když v tom mě doslova ohromí paluba zádi, která je asi dva metry pode mnou. Všudy přítomní bodloci se dožadujíc krmení. V mém igelitovém pytlíku je ale jen fotoaparát, kterým se snažím udělat pár posledních fotek. Početné hemno na mě neustále doráží. Ještě udělám poslední záběry siluety lodi a vracím se k Veronice, která už mě vyhlíží z pláže. Po nabitém dni jdeme hned po večeři spát.

4.7 Candi dasa, Padangbai :

Den před odletem se již nepotápíme, a tak jsme si naplánovali nákupní výlet, který má hned dva cíle Candidasa na nákupy suvenýrů a dárků a Pandangbai kvůli malé bílé korálové pláži. Máme dnes z půjčovny skoro novou motorku, a tak nás dost zaskočí, když nám asi po 15km upadne špatně přivařená řadící páka. Ještě než dotlačíme motorku ke krajnici, je u nás několik balijců a hned zjišťují, co se stalo. Poté, co se jim nepodařilo část páky demontovat, ochotně tlačí naši motorku do servisu, kam dorážíme asi po 700m. Mechanik zvící 14 let okamžitě nastartuje elektrický agregát a během 10 minut nám opravenou motorku vrací. Účet se ze slibovaných 20 000Rp vyšplhá na přijatelných 25 000Rp. Jen stěží si dovedeme představit bleskovou akci českého automechanika za 80Kč.

Pokračujeme až do přímořské Candidasy. Doporučený obchod má poměrně slušný sortiment za velmi nízké ceny. Zaměřujeme se na vyřezávané masky a 6 jich kupujeme. Jedna měří asi metr. Přivazujeme ji k batohu a se zbytkem v igelitce vyrážíme do asi 20km vzdáleného Padangbai. Městečko je významné především trajektem směřujícím na sousední Lombok případně Nusa Penida. Dle plánku a po chvíli bloudění docházíme ke kouzelné pláži lemové strmými skalami dostupné jen krkolomnou pěšinou. Cesty nelitujeme.

Po kotníky zapadáme do bílého korálového písku. V jednom z bambusových warungů (malých plážových restaurací) si dáváme „velmi mladý kokos“ na pití i jídlo, ale hlvaně samozřejmě ze zvědavosti. 8-mi letý prodavač odsekává „slupku“ tak, že otvorem sotva prostrčí dvě brčka. Mladý kokos je plný mléka, kterého je víc než zvládneme vypít. Kokos si následně necháme rozseknout a vyndat měkoučkou bílou dužinu. Mléko i dužina chutná úplně jinak než známe ze starých kokosů z Čech. Průběžně šnorchlujeme ve vlnách. Pozoruji asi půlmetrového bodloka hrbatého, který svým rohem uprostřed čela prohání okolní rybky. Bohužel marně hledám želvy, které se tu příležitostně objevují.

Oběd v Padangbai se nezdařil, jelikož nikde neměli jediného mořského živočicha. Dočkali jsme se až v Candidase. S nadměrným nákladem za zády jsme se vydali na poměrně zdlouhavou cestu do Tulambenu. Vzhledem k situaci nestíháme navštívit Goa Lawah

(netopýří jeskyni) ani „tradiční“ vesničku značenou v mapě. Snad příště.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .