Mariachiho kytara utichla. Stěsnaný dav v ulici v Tepitu rozkrojilo ticho na dvě půlky. Úzkou trhlinou mezi nimi jsem zahlédl muže na kolenou. Rukama byl zavěšen mezi své dva syny a třásl se po celém těle. Vysílen, s hlavou svěšenou, se krok za krokem zmučeně posouval na svých zakrvácených kolenou po hrubém asfaltu. Plakal. Plakal bolestí. Naříkal do ticha zaplněné ulice před templem Svaté Smrti.
Plakal pro ni, pro Svatou Smrt (Santa Muerte), pro „Bílou holču“, jak jí familiárně říkají Mexičané. Ukrutná bolest způsobená dlouhými kilometry, které muž ušel po kolenou na své pouti ke svatyni Santa Muerte v centru Mexika (Ciudad de México), rozleptala jeho pýchu, rozežrala celou jeho osobnost jak kyselina. Teď tu leží na asfaltu v slzách. Bojuje sám se sebou. Mexičan ve středním věku, muž plný síly. Macho, „kterej má koule“. To všechno je teď však pryč. Po chlapovi zůstaly jen tmavé krvavé fleky na asfaltu. Jako hlemýžď zanechal po sobě zaschlou sliznatou stopu. Zbyly mu jen ubrečené oči, obnažená zbabělost a deset posledních zbývajících metrů k oltáři.
Zvedl oči k ní. Smrtka v dlouhém bílém rouchu za vitrínou. Přerostlá panenka bez tváře, bez očí. Mlčky ji prosil. Co jí asi říkal? Co si přál? Co ho přimělo podstoupit dobrovolně tohle bolestné martyrium?
Posledních pár metrů se plazil. Když dohmátl rukou na schod před oltářem, znovu se hlasitě rozplakal. Konečně, vydechli jsme v duchu všichni okolostojící. „To je ale víra!“ šumělo davem. „To je ale oddanost!“Někdo zrušil to zvláštní štronzo a strnulí poutníci se opět dali do pohybu. Mariachi hrábl do strun: „Hluboko v srdci svém já nosím obraz tvůj…“
Aztékové
Mezoamerika byla – soudě podle archeologických výzkumů – odjakživa kultům smrti nakloněna. Uctívání smrti je zkrátka v Mexiku doma, i když vnější atributy kultu Santa Muerte jsou převážně křesťanského původu, tedy dovezené z Evropy. Aztékové zdědili od svých předchůdců (Toltéků, Mayů a dalších) bohy smrti: Mictlantecuhtliho a Mictecacihuatlu, pána a paní Mictlanu, říše mrtvých. Tito vládcové podsvětí byli často zobrazováni jako stylizovaná kostra a – což mimo jiné vede k domněnce o spojitosti s uctíváním Santa Muerte – přijímali také oběti, stejně jako Svatá Smrt v dnešní době.
Nevíme sice, jak a kdy k této náboženské synkrezi mezi aztéckými kulty a křesťanskou věroukou došlo, ale je velmi pravděpodobné, že proběhla stejnou cestou jako v případě kubánské santerie nebo haitského vúdú. Španělští dobyvatelé totiž víru původních obyvatel Ameriky i afrických černochů přivezených do Nového světa násilím potlačovali. Otroci pak z donucení přijali křesťanství, ale v srdci zůstávali dál věrni svým bohům.
Nehledě na původ kultu smrti, dnešní Santa Muerte se objevuje na scéně zhruba v polovině 20. století. Kult údajně vzešel ze státu Hidalgo, severně od Mexika, kde Svatou Smrt uctívali lidé, kteří se často – ať už z jakýchkoli důvodů – ocitali v ohrožení života.
Ramón, drsný chlapík s tetováním Svaté Smrti na rameni, mi přátelsky nabídl džointa.
Tepito
Do Tepita se nehrnou Mexičané, natožpak gringové. „Zbláznil ses, guerro?“ zakroutil hlavou mladý policajt u stanice metra, když jsem se ho zeptal na cestu k oltáři Svaté Smrti. Tahle čtvrť, třebaže na dohled od středu města, odjakživa byla a dosud je „horká zóna“, jak mi chlápek v uniformě záhy vysvětlil.
Obrovský bazar, který je v Tepitu snad od aztéckých dob, je proslulý jednou věcí: seženete tu všechno, co se jinde nedá sehnat. Padělky všeho možného, kontraband, kradené zboží, pirátskou muziku a filmy. Když chcete, tak drogy, zbraně, cokoli. Sedm z deseti padělků v celém Mexiku projde přes Tepito. Není vůbec náhodou, že Svatá Smrt je patronkou Tepita. Většina jí zasvěcených templů se nachází právě tady.
Prvního
Prokličkoval jsem zadem, mezi stánky s pirátskou pornografií a metalovými tričky. Po několika stech metrech se mi otevřel průchod do úzké ulice, ucpaný davem lidí. Dnes je prvního, odpoledne. Stejně jako každý měsíc – poutní procesí věřících k oltáři Svaté Smrti právě vrcholí.
Ulice je napěchovaná lidmi. Stoupenci Svaté Smrti chovají na rukou malé barevné smrtky, které zdálky připomínají roztomile oblečené panenky. Pomalým proudem tečou směrem k svatyni na konci ulice jako vlna medu. Ti, kteří již pouť završili, si sedli na chodník a před sebe na silnici rozložili malý osobní oltář – figurku Svaté Smrti na dece, obklopenou obětinami.
Spravedlivá
„Protože ‚Hubená‘ je spravedlivá!“ plácla bez přemýšlení Luisa, mladičká Mexičanka s indiánskýma očima, když jsem se jí zeptal, co zrovna ji přivedlo k Santa Muerte. Dalším ze jmen, kterým Mexičané Svatou Smrt oslovují, je „Hubená“ (La Flaca).
„‚Hubená‘ čeká na mě i na tebe, na nás na všechny.“ Naléhavé oči ani ne dvacetileté holčiny mě přišpendlily k silnici před jejím oltářem. „Na bohatý i na chudý, na dobrý i na zlý. ‚Hubená‘ nedělá rozdíly. To ona nás přivede před Boha, rozumíš?“ zdůrazňuje mi. Kývám a mlčím.
„Podívej,“ řekla Luisa a opatrně zvedla svou malou smrtku v černém splývavém rouchu. Figura ze sádry je ověšená množstvím barevných korálků a cingrlátek, čelenka z falešných pavích per jí zpola zakrývá prázdné důlky očí. Luisa ukázala na její ruce. „Váhy znamenají spravedlnost, zeměkoule značí její moc nad světem a kosou bere život.“
Ikonografie Svaté Smrti
Barvy, ikony a religiózní předměty hrají v kultu Svaté Smrti nezanedbatelnou úlohu. Každý oltář a každá modla mají svůj výsostný charakter. Smrt drží v rukou různé předměty, jimiž odkazuje na sféry svého vlivu a moci. Zároveň tím věřící zdůrazňuje jednotlivé aspekty své víry v ní. Váhy, zeměkoule, různě dlouhé kosy, jak zmínila Luisa, často můžeme vidět v její blízkosti sovu (schopnost pohybovat se v temnotě), přesýpací hodiny (čas, který máme vyměřený na zemi) nebo olejovou lampu.
Barva roucha, do níž věřící Svatou Smrt odívají, pak naznačuje, s jakou modlitbou či prosbou ten který stoupenec před „Nejsvětější“ zrovna předstupuje. Zlaté roucho symbolizuje peníze a úspěch, bílé znamená mír a harmonii, rudé je spojováno s láskou, emocemi a vášněmi. Zelenou smrtku nosí ti, kteří mají problémy se zákonem, žlutou ti, kteří hledají uzdravení z nemoci, a černé roucho znamená buď ochranu před kouzly, nebo naopak žádá o sílu a moc pro praktikování magie.
Svatá nejen všech desperátů
Ramón nalíznul zmačkaný papírek, prstem do něj zamáčkl zelenavou drť. Jedním tahem na otevřené dlani obratně smotnul džointa. „Tady u Santy se normálka hulí, guerro,“ uklidňuje moje pochybnosti o legálnosti kouření marihuany v Mexiku.
Chlapík v bílém tílku, pokreslený od pupku až po uši hrubě nadrásaným modrým tetováním a s masivním zlatým křížem na krku, zrovna nevypadá, že by se chtěl kamarádit s „guerrem“. (Pro většinu Mexičanů jsou cizinci „guerros“ – „blonďáci“). Zhluboka potáhl z rakety. Dvě slzy, vytetované hned pod jeho očním víčkem, se utopily ve vějíři vrásek, když pomalu, až hypnotizovaně zavřel oči.
„To neřeš, blonďáku!“ ucedil a sklouzl po mně už lehce zkouřeným pohledem. V symbolice středoamerických gangů, tzv. Maras, znamená každá vytetovaná slza jednu vraždu, jeden zmařený život. „To sou kraviny, blonďáku. Mám to z LA, to nemá se Santou nic společnýho!“ Přikrčil se ke své figurce smrtky a prudce na ni vyfoukl marihuanový kouř. „Rozumíš, to je vočista, jó, páč vona má ráda hulení.“
Kult Svaté Smrti byl odjakživa spojován s lidmi na okraji společnosti. Modlili se k ní zloději, prostitutky, pouliční prodejci drog, kriminálníci všeho druhu. Později se přidali i vojáci a policajti. Když všem těmto lidem, kteří se ponejvíce setkávali s násilím, zlem a smrtí, ale rozhodně nebyli bezbožní, odmítla katolická církev dát rozhřešení, našli spásu svých temných duší v lůně Svaté Smrti.
Avšak v posledních dvou desetiletích, nejen díky stále se rozvírajícím sociálním nůžkám, zvýšené míře násilí, nebezpečí a drogových válek, zažívá Mexiko strmý nárůst přívrženců tohoto kultu. Přibývá poptávky po mocnějším ochránci, než jakého nabízí katolická církev. Stále více obyčejných Mexičanů proto rozumí jednoduše pochopitelným, rovnostářským a pohansky laděným rituálům. Modlí se ke Svaté Smrti s hlubokou důvěrou v srdci. Mexické úřady a média spekulují o zhruba třech milionech stoupenců v celé zemi.
Sounáležitost
Ulice hlasitě vrní. Tklivá mariachiho píseň se sem tam vynoří z všeobjímajícího hluku rozhovorů a modliteb. Muži, ženy, rodiny s dětmi, kriminálníci, transsexuálové, holky z ulice, všichni plynou pomaličku ulicí. Vzájemně si polévají své figurky tequilou z plastikových ostřikovačů. Ofukují si své smrtky kouřem z doutníků a džointů. Potetovaný obr v křiváku vyměnil s malou holčičkou bonbon za papírový penízek. Stará babka s úsměvem položila korálky před Ramónovu smrtku. Klid, pohoda, až dojemná sounáležitost tak rozdílných typů lidí.
Občas někdo v náhlém vytržení vykřikne: „Santa je tady!“ Okolostojící se ihned zastaví, rozestoupí se, jako by jí dělali místo, a všichni nahlas a zbožně zarecitují: „Santa je tady – přišla mezi lidi! Santa je tady – přišla mezi lidi!!!“
Obětiny
Před hlavním oltářem na konci ulice, umístěným ve skleněné vitríně na verandě bytu jedné ze stoupenkyň hnutí, každý z věřících poklekne a promluví v duchu s „Nejsvětější“. Stejně jako křesťanští svatí je Santa Muerte údajně schopna činit zázraky. Avšak na rozdíl od svaté Panny Marie Guadalupské, katolické patronky Mexičanů, může Svatá Smrt zajistit nejen ochranu a přízeň či vyléčení z nemoci, ale umí také nechat vzplanout lásku nebo i způsobit utrpení a smrt nepřátelům.
Proto je žádoucí přinést jí symbolickou oběť, neboť Svatá Smrt je údajně značně marnivá. Nejčastěji se zapaluje svíce, samozřejmě v náležité barvě. Santa Muerte má také ráda alkohol, bonbony, čerstvé květiny, ovoce, tabák. Prý se jí líbí, když ji majitel (figury) vezme ven, do procesí. Vrcholnou obětí je pak například cesta k templu po kolenou nebo po břiše.
Šéfová
Křesťanské církve v Mexiku (jak katolíci, tak protestanti) opakovaně prohlásily kult Svaté Smrti za uctívání ďábla. Katoličtí kněží ve svých kázáních nazývají kult satanismem a považují ho za modlářství, které je podle nich jen dalším z řady ďáblových triků.
Avšak většina stoupenců Svaté Smrti překvapivě s křesťanským bohem žádné nesrovnalosti nemá. Mají k němu stejný respekt jako k „Hubené“ a dá se říci, že víceméně praktikují obě víry současně, o čemž jsem se několikrát přesvědčil během procesí.
„To je jednoduchý. Von…“ ukázal Mexičan na obrázek zmučeného Ježíše na kříži, který měl nedbale vytetovaný na předloktí, „…je šéf. Jasný?“ Zastavil se, jako by čekal, jestli jsem jeho tvrzení pochopil. Otočil se zády, nahrbil se tak, aby vyniklo tetování Santy přes celá jeho záda, a dodal: „A vona je šéfová, chápeš?“
David Romo
Ačkoli kult Santa Muerte nemá žádné formální představitele, v roce 2003 udělily mexické úřady právní status církve skupině přívrženců tzv. Tradiční apoštolské katolické svaté církve MexUSA (ISCAT Mex-USA), která reprezentovala náboženské hnutí Svaté Smrti navenek. Z nejasných a podle představitelů této církve zástupných důvodů však úřady církvi záhy, v roce 2005, oficiální registraci odňaly.
Co hůře, samozvaný biskup církve ISCAT Mex-USA, charismatický lídr hnutí Santa Muerte, monsignore David Romo Guillén, byl v lednu 2011 zatčen mexickou policií pro účast na únosu a praní špinavých peněz. Los Angeles Times k jeho zatčení poznamenaly, že ať je David Romo vinen, či ne, jeho úsilí v propagaci kultu Svaté Smrti ho dovedlo ke střetu s mexickou politickou mocí, jež těžko tráví veřejnou propagaci náboženství, které kromě jiných vzývají také šéfové drogových kartelů. Ve světle těchto skutečností pak nepřekvapí, že v polovině září 2011 Federální soud v metropoli Mexiku odsoudil Davida Roma ke dvanácti letům vězení.
Smrt
Mariachiho kytara utichla. Vlny proudících stoupenců Svaté Smrti náhle ztuhly a celá ulice zmlkla. Ticho ulice zpovzdálí obtékal hluk tisíců aut křižujících více než dvacetimilionovou megalopoli jako ostrov uprostřed bouřky. Paprsky zapadajícího slunce se prosmýkly škvírou mezi domy a olízávaly čelenky figurín Svaté Smrti, vynořujících se jak majáky z moře jejích stoupenců.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Najednou jsem byl jeden z nich. Zrnko prachu, kapka v moři, buňka v těle. Mysl se mi naplnila zvláštní úlevou. Zhluboka jsem se nadechl. Všichni zemřeme, zašeptal můj dech. Ta krásná usměvavá holčička vedle mě, drsný Ramón i naléhavá Luisa, otcové, matky, děti, všichni mocní i nemocní tohoto světa. Já. I ty. „Milovaná Smrti, paní moje, ochraňuj mě…“ zazněla slova modlitby. Někteří poklekli.
AZTÉCKÉ KOŘENY
Smrt byla v aztéckém náboženském kodexu personifikována v podobě dvou bohů. Mictlantecuhtli a Mictecacihuatl byli vládcové Mictlanu, ríše mrtvých. Sem po smrti zamířili všichni, kterí zemřeli přirozenou smrtí. Avšak než předstoupili před Pána a Paní Smrti, museli mrtví urazit dlouhou cestu plnou nástrah (padající kameny, hory a poušte, krokodýl Xochitonal, vítr obsidiánových kamenů), až došli k mohutné řece, kterou překonávali s pomocí psa obětovaného v den jejich pohřbu (Xoloitzcuintle). Ačkoli vetšina výzkumu dokládá spojitost prehispánských rituálu smrti se současným kultem, nekteří mexičtí vědci tuto tezi rázně vyvracejí. Antropoložka Katia Perdigón tvrdí, že aztécké kořeny přisoudili jak náboženskému hnutí Santa Muerte, tak známému mexického Dni mrtvých v listopadu mexičtí intelektuálové. Ti ve snaze podpořit nacionální myšlenku „mexikanismu“ hledali jakékoli styčné body s indiánskou kulturou. Perdigón ve své práci uvádí, že 80 procent všech indiánu zemřelo na pandemie záhy po příchodu Španelů, a tudíž rituály smrti zmizely spolu s nimi. Navíc v té době španělská katolická církev kosti svých světcu a mučedníků bežně uctívala a postava „Dobré Smrti“ se pravidelně objevovala v křestaňských Velikonocích. Blízký vztah Mexičanů k fenoménu smrti ilustruje i po svetě dobře známý svátek „Día de los Muertos“ (Den mrtvých). Každoročně, v noci z prvního na druhého listopadu se Mexičané scházejí na hřbitovech, kde hudbou a veselím uctívají památku svých předků. Původ tohoto svátku je taktéž přisuzován prehispánským kulturám v Mexiku, které podle některých údajů uctívaly smrt už před třemi tisíci lety. Před hlavním oltářem věřící pokleknou a promluví s Nejsvětější.
Rituál kletby
Všechny modlitby ke Svaté Smrti jsou důsledně formalizovány, nejen co se barev a obětin týká, ale například i přesného textu, který stoupenci vyslovují. Rituál seslání kletby pak zní přibližně takto: „Svatá Smrti mého srdce, neopouštěj mě a poskytni mi svou ochranu. Nedej (jméno nepřítele) chvíli klidu, sužuj ho každým momentem, dej mu pocítit pokoření a útrapy tak, aby vždy činil, co já chci.“ Křesťanské církve v Mexiku (jak katolíci, tak protestanti) opakovaně prohlásily kult Svaté Smrti za uctívání ďábla.
- Guest napsal(a) před 10 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.