0
0

Bergen, přílet

Mám za sebou již 2 zkoušky ze 3, takže jsem se konečně dostala k tomu, abych sepsala naše zážitky z Bergenu.

Ještě v sobotu ve dvě hodiny ráno nebylo jasné, jak se dostaneme na letiště. Když jsem se u Anne Berit ujišťovala, že opravdu na letiště nejede v sobotu ráno žádný autobus, sama mi nabídla, že nás odveze. Chystala se s kamarádkou do Oršty a měly vyjíždět kolem 7, což by pro nás bylo naprosto báječné. Poprosila jsem ji, ať mi dá vědět, až jí to kamarádka potvrdí a šla jsem spokojeně na koncert. Jenže když jsem odcházela kolem 1 domů, Anne Berit najednou otočila a to, co bylo před tím na 90% jisté, už najednou tak jisté nebylo. Zmatená jsem došla domů a hned jsem psala Hani na skypu, že musíme jet taxi. Poslala mi číslo, abych měla tu čest někoho vzbudit :)

Telefonát kupodivu proběhl dobře, vynadáno jsem nedostala :) Budík mi měl zvonit v 6,00, ale nervy zapracovaly, takže jsem se probudila už asi v 5,20 :( Byla jsem rozklepaná nevyspáním a motala jsem se po pokoji, abych sbalila a zároveň neprobudila Karolínu. Snídani jsem moc nedala- snažila jsem se na nic nezapomenout a ani nebrat zbytečnosti- kdo ví, kde všude budu muset s tím batohem chodit.

Sraz před Porsche byl stanoven na 7,15, já jsem dorazila v 7,06 a auto v 7,09. Dost jsem se bála, že Mario nevstane a zpozdíme se, ale naštěstí se v 7,14 objevili oba. Cesta temnou mrazivou nocí nás přesvědčila o tom, že taxi byl opravdu dobrý nápad- kromě nás do Oršty směřovaly asi 2 auta, takže bychom jen těžko dostopovali (jak nám někteří radili). Nicméně cesta od Porsche na letiště nás stála 230Nok. :(( Letiště v Orště je opravdu malé a já byla po ránu tak dezorientovaná, že jsem byla opravdu ráda, že jedu s Hani, která už z Oršty letěla 2x. I když je to spíše letišťátko, velmi se tam dbá na bezpečnost- chudák Hani se musela i zouvat! (Což mě a Maria skutečně velmi pobavilo, ale to jsme ještě netušili, co ji čeká při odletu z Bergenu)

Zatímco jsme čekali na odlet, hromadili se v malé hale další pasažéři. Kupodivu jich i přes časnou hodinu bylo dost. Největší pozornost jsme ale věnovali reklamám na bezpečnostní prvky do auta a na silnici, a v mém případě, i letadlu, které pro nás chystali. Bylo malé, velmi malé, nějak jsem si neuměla představit, že se do něj vejdeme a že vzletí :) Dojít k letadlu v mrazu poté, co jsme seděli půl hodiny ve vyhřáté hale, a pak zjistit, že i v letadle je zima! Museli jsme se smát, nic jiného nešlo. Litovala jsem, že mám čepici a rukavici v batohu, takhle jsem seděla V LETADLE v bundě a kapuce a byla mi zima. :) Naše vtipy o tom, že to letadlo ani nemusí spadnout, protože mi umrzneme za letu apod. Bavili nejblíže sedícího Nora. Jenže i on seděl zachumlán v zimní bundě s kapucí na hlavě. :-) Milá letuška naše výlevy jistě zaznamenala, protože nám později přišla říct, že za chvilku bude v kabině teplo. Opravdu se cestou letadlo ohřálo, ale jen tak, že jsem sundala kapuci, bundu jsem si nechala.

Dole na zemi byla tma, ale za vrcholky hor se nebe pomalu prosvětlovalo. Doufala že bude něco vidět a užijeme si výhled a moje přání se naplnila. Zlobím se na sebe, že jsem si nevzala na palubu foťák, mohla jsem to zdokumentovat, ale opravdu jsem byla ráda, že jsem nic nezapomněla doma, tohle už prostě bylo nad moje síly. Můžu ale upřímně říci, že to bylo nádherné!

Sluníčko bylo podstatně výš, než se v Orště na letišti zdálo, ale všechny ty kopce jich byly zcela osvětlené. Letěli jsme nad fjordy, ne moc vysoko, takže se daly rozeznat i jednotlivé domečky. Všechno pod námi spalo, aut jezdilo minimálně a všude byla spousta sněhu. Občas jsme přeletěli hřeben, který vypadal, že na něj nikdy nevstoupila lidská noha, tak byl strmý a vysoký, a na hoře bylo krásné jezírko. Tady nahoře jsem pochopila, proč ti Norové mluví opravdu každý jinak – před lety neměli šanci tyhle svahy překonat, aby se mohli stýkat s okolními vesničany. Když vám Nor řekne, že se v každém údolí mluví jinak, tak to tak opravdu bude.

Po poměrně krátké době – samým kocháním jsem úplně ztratila pojem o čase – jsme najednou přistávali. Předcházely tomu poměrně silné turbulence, a já jsem si říkala, že i kdybychom nouzově přistáli v horách, nikdy nás tam nemohou najít.

Rozhodně to ale nevypadalo na Bergen. Byli jsme někde v lesích a široko daleko nebylo vidět žádnou civilizaci. Na chvilku mě přemohla panika, co když je to nouzové přistání, nebo jsme ve špatném letadle? Ani Hani a Mario nevypadali zrovna jistě. Letuška, ale ohlásila, že jsme na mezipřistání, kdo pokračuje do Bergenu, zůstane sedět.

Mají to tu secvičené, to se jim musí nechat. Vystoupila zhruba polovina cestujících (co v té pustině chtěli dělat, netuším), další lidé nastoupili a i s přendáním zavazadel jsme za slabých deset minut znovu vzlétali.

Krajina pod námi se změnila. Hory už nebyly tak vysoké a jejich vrcholky tak ostré. Také lidských sídel přibývalo. Najednou hory zmizely a uviděla jsem otevřené moře a v něm ropné plošiny, v tu chvíli oznámili, že jdeme na přistání v Bergenu. Trvalo, než jsme se k němu dopracovali, mezitím se pod námi objevovaly a zase mizely domečky se zahradami a bazény, křivolaké silničky, soukromé přístavy, lodičky.

Letiště bylo podstatně větší než v Orště, ale zdaleka ne tak velké jako v Oslu, nicméně mělo podobnou atmosféru. Možná to dělá použití světlého dřeva, ale na norských letištích se mi moc líbí, přijdou mi velice útulná.

Čekání na batohy jsme si zkrátili srkáním kávy a horké čokolády. Všichni tři jsme byli nevyspalí a zmrzlí. Ve svém zmatení jsme batohy málem nepoznali. 😀 Následovala bojovka – jak se dostat z letiště do centra. Zastávka busu byla hned u východu, ale stáli jsme tam dlouho a pořád nic. Pak jsem se šla raději zeptat, abychom nemrzli venku a zjistila, že bus jezdí nepravidelně, chachá. Ale paní říkala, že je to + – kažných dvacet minut. Ještě chvilka čekání a už jsme se dočkali.

Podle informací na zastávce stojí jízdenka do centra 90 Nok. :-( Mario poznamenal, že se nám ten výlet hned pěkně prodraží. Ale nedalo se nic dělat, taxi by byl ještě mnohokrát dražší. Vytáhla jsem stovku a šinu si to platit, když mi pan řidič ukáže, abych pokračovala bez placení. „Mám to rozbitý, nemůžu vám vytisknout lístek, tak to je zadarmo.“ Hned máme Norsko o moc radši!

Vjíždíme do centra a já se nemohu ubránit zklamání – tohle že je ten krásný, romantický Bergen? Mario pospává, Hanka asi také, začínají se rozkoukávat až chvilku před tím, než máme vystupovat. Semafory! Jak dlouho jsme neviděli semafory, ve Voldě není ani jeden. Začínám si uvědomovat, že Volda je opravdu spíše vesnice a že mi město už vlastně docela chybělo.

Vystoupíme a rozhlížíme se po prostranství s velkou vodní plochou. Je sobota dopoledne a jsme tam skoro sami. Mario je poznamenán Východním Německem, takže utrousí něco o komunistickém městě a atomovém výbuchu. Je nám zima a jsme tak unavení, že nám to přijde ohromně vtipné. Obtěžkáni batohy se lámeme v půli a smějeme se jako blázni. O pár metrů dál potkáváme hejno holubů. Jsou to určitě nejtlustší holubi, jaké jsem kdy viděla, a okamžitě jsou terčem našich legrácek.

Hostel se nám podařilo najít velmi rychle, ale bohužel náš pokoj ještě není uklizený a mají rozbitý počítač. Mario si totiž chytře bookoval pokoj až večer před odletem a nedostal potvrzení, že rezervace byla provedena. Nevypadá ale vůbec nervózně. :-) Necháváme batohy v recepci a vyrážíme do města.

Bergen, první průzkum

V přístavu je malý fish market, kde nám ochotný pán hned dal ochutnat: krevety, lososa na různé způsoby, obligátně velrybu (taky mi to mohl říct dřív, než jsem to strčila do pusy). Byla tam ještě spousta věcí, které bych ochutnala, ale Hani se na to moc netvářila, takže jsme pokračovali dál.

Jen pár metrů od trhu leží slavný Bryggen, místo, pro které je Bergen na seznamu UNESCO. Jedná se vlastně o malou čtvrť dřevěných domků ze 17. století. Na fotkách v průvodci a na internetu to vypadalo podstatně větší než ve skutečnosti, ale atmosféra se tomu rozhodně nedá upřít. Domy sloužily dříve k obchodu a ke skladování zboží, dnes jsou v nich většinou obchody se suvenýry, skryté restaurace a kavárny a v neposlední řadě také malá muzea a galerie. V sezóně tam musí být davy lidí, my jsme měli štěstí a vychutnali si je v klidu.

Pokračujeme dál po nábřeží, abychom získali představu, co kde je. Docházíme až opuštěnému hradu, který v létě pravděpodobně žije. Projdeme se pěkným parkem a vracíme se zpět. Všichni už jsme měli hlad a byla nám zima, takže posezení někde u jídla se zdálo jako ideální nápad. Horší potom bylo něco opravdu objevit. V Norsku je během víkendu dost omezená pracovní doba, proto jsme nakonec skončili v McDonalds. Moc teplo nám tam ale nebylo. :-(

Přiblížila se druhá odpolední, kdy jsme měli mít již přístup na pokoj. Napjatě jsme očekávali, zda Mario bude mít kde spát, ale měl opravdu štěstí. :-) Vydali jsme se na pokoj vybalit a trochu se zahřát. Já a Hani jsme byly na pokoji, kde měly být ubytovány ještě dvě další ženy. Pokoj byl poměrně hezký a čistý, ale hned se nám tam zdálo chladno – kamna byla vypnutá. Když o tom tak přemýšlím, tohle nás mělo varovat.

Mám pocit, že jsme obě na chvilku usnuly, ale pak jsme vyrazili i s Mariem znovu do města. Hlavně jsme si chtěli nakoupit, abychom měli večer a hlavně potom v neděli co jíst a pít. Večerní Bergen nás nadchl, i přes mrazy tohle místo opravdu žilo, v ulicích bylo hodně lidí, takže jsme konečně měli pocit, že jsme ve městě.

Nedalo nám to a porovnávali jsme Bergen a Voldu. Ze začátku hlavně kvůli lidem a jejich oblečení. Je opravdu velký rozdíl mezi Norkami, které potkáváme ve Voldě a mezi dívkami z Bergenu. První velký rozdíl – dívky v Bergenu jsou štíhlé, některé dokonce až nebezpečně vychrtlé. Ve Voldě si člověk někdy nemůže pomoct a zírá na tu hroudu tu hroudu tuku, kterou některé dámy pyšně nosí.

V zápětí jsme si uvědomili, že se výrazně liší i styl oblékání. I když ve Voldě studují většinou lidé i z podstatně větších míst než je Volda sama, nad jejich kreacemi zůstává rozum stát. V Bergenu byli lidé oblečení hezky, vkusně, dokonce až trendy (i když to zas tak nemůžu hodnotit, protože to nesleduji).

Nakoupili jsme a přesunuli se do hostelu. V kuchyňce bylo narváno. Kromě nás si tam vařilo ještě asi 6 lidí, z toho dvě dámy vařily asi pro 10 lidí. Byly jsme s Hani asertivní a nekompromisní a ty naše pizzy jsme do trouby dostaly. :-) Když jsme se už do nich chtěli pustit, rozezněla se jídelnou píseň. Těch 10 poutníků se před večeří modlilo písní.

Protože poutníci zabrali spoustu místa a další lidé se chtěli najíst, hned jak jsme dojedli, tak jsme se přesunuli na pokoj. Další důvod byl ten, že jsme si všimli nápisu na dveřích: „Zákaz konzumace alkoholických nápojů ve společenské místnosti.“

Seděli jsme s našimi pivy na pokoji, dokud se neobjevila naše první spolubydlící (jedna z poutníků) a nepožádala nás, abychom se přesunuli. Bylo něco málo po 22 hod a ona šla spát. Vzhledem k naší nevyspalosti nám to ani nevadilo. Když jsme ale s Hani přišly na pokoj zpět ze sprchy, svítilo se tam a bylo okno otevřené dokořán.

Po letmém pohledu na její postel se nám zdálo, že tam není. Takže jsme na otevřené okno začaly hudrovat nahlas. Dokonce i kamna byla opět ztlumená! Jak jsme tak nadávaly, najednou jsme zaregistrovaly pohyb a zjistily jsme, že ona v té posteli byla celou dobu, jen jsme si jí nevšimly. S úlekem a mírným záchvatem smíchu jsme vyběhly ven. Když jsme usoudily, že už zase spí, vrátily jsme se a zalezly jsme do pelechu.

V tu chvíli se otevřely dveře a vešla další spolubydlící – starší dáma, zjevně Norka. Té vůbec nevadilo, že už ležíme 3 v posteli a chceme spát, nechala rozsvíceno pěkně dlouho a něco si tam čmárala do sešitu. Kdybychom byly v ČR, myslím si, že si luští křížovku, jak populární jsou křížovky v Norsku, ale nevím.

Bergen, den druhý

Ráno nás přivítal zamračený a ospalý Bergen. Z Voldy jsme zvyklí na pomalu se vlekoucí neděle, kdy jsou všichni zalezlí, ani tady jsme nečekali nic lepšího. Naše první kroky vedly směrem do svahu, na kterém se tísnily dřevěné domečky mnohdy bez nějakého konceptu. Tato tvář Bergenu nás opravdu nadchla, bloudili jsme uličkami a nechápali, jak v nich místní dokážou jezdit auty. Na mnoha místech bylo vidět, že se tam opravdu někdo nevytočil, ale jinak jsou obyvatelé Bergenu zjevně velmi zdatní řidiči nebo chodí pěšky. :-)

Naším hlavním cílem byla vyhlídka Floayen, z které je výhled na většinu Bergenu. Na horu se dá vyjet lanovkou, na kterou jsou tu velmi pyšní, ale v podstatě není o moc delší než ta na Petřín. :-) Investovali jsme 35 NOK a vyjeli s davem nadšenců nahoru. Jedno se Norům musí nechat – umí si postavit vyhlídku. :-) I přes velké množství lidí se dostalo na každého a opravdu si člověk nepřipadal, že je v tlačenici.

Z jedné vyhlídky jsme se přesunuli na druhou vyhlídku, zastavili se pozdravit trolla a navštívili suvenýry, kde výjimečně měli opravdu pěkné pohledy. Celý den byl před námi a byli jsme svěží, proto jsme se rozhodli sejít dolů po svých. Cesta byla fantastická – klikatila se lesem bez jakéhokoliv asfaltu či jiné ohyzdnosti. Proti nám vybíhali místní šílenci- jednotlivci, kamarádi i párečky. Nad ženskými zástupkyněmi tohoto šílenství mi obzvláště zůstával rozum stát. Já měla co dělat, abych to s ne ještě 100% zahojeným kotníkem, sešla.

Pod lesoparkem, kterým jsme procházeli, opět začala zástavba. Některé domy se tam sice hodily jako pěst na oko, ale většina jich opět odpovídala té kouzelné a romantické dřevěné zástavbě, jakou jsme viděli i cestou nahoru. Musím podotknout, že všude bylo posypáno solí a prakticky nikde ulice neklouzaly – jaký rozdíl proti Voldě!

Vzhledem k vydatné snídani jsme nijak nepociťovali hlad, navíc nás myslím výrazně posilovala představa večerního kina. Ještě v sobotu po příletu jsme večer vyhledali místní multiplex, abychom si pořídili lístky na nejnovějšího Harryho Pottera. Nepředpokládali jsme, že by v Bergenu probíhalo v neděli večer něco speciálního, tak nám to přišlo jako dobrý nápad. Na film jsme byli zvědaví všichni. I když jak se později u kafe v milé kavárničce ukázalo, ne všichni máme o Harrym přehled. :-)

Myslím ale, že Mariovi vůbec nevadilo, že viděl jen jeden předchozí díl a vše ostatní jsme mu musely vysvětlit my s Hani. :-) Poté, co jsme o lístky museli doslova zabojovat, už byl samotný film třešnička na dortu. V Norsku v multiplexech totiž preferují automaty před klasickou pokladnou.

Z toho, co se nám podařilo vypozorovat, se mi zdá, že většina lidí si koupí doma lístek přes internet a pak v kině pouze vsune platební kartu do přístroje a ten ihned lístky vytiskne. Pro nás bylo norsky psané menu nepochopitelné, ale hlavně se v automatu jen velmi složitě hledalo, kde mají ještě volno. Nakonec jsme kousek od hlavní budovy kina, kde byly jen automaty, objevili druhou menší budovu a v ní moc milou slečnu pokladní. Evidentně ji těšilo, že nám může pomoci, a trpělivě s námi procházela jednotlivé sály, abychom si vybrali místa.

Po posezení v kavárně už se hlad ozval. Vydali jsme se zpět do hostelu na večeři, abychom se před filmem najedli a na náměstí s vodní nádrží nás zaujala světla silných filmových reflektorů. Šli jsme blíže a hned se k nám začala blížit nějaká Norská paní. Nerozuměli jsme jí ani slovo z toho norského přívalu, ale pak nám anglicky řekla, že natáčí videoklip a potřebuji komparz.

Stát se „hvězdou“ norského videoklipu? No, to jsme si opravdu nemohli nechat ujít. 😀 Navíc říkala, že je to na pět minut… Z pěti minut nakonec bylo asi 8, než se vůbec něco začalo dít. Pak se ale rozezněl norský hiphop a tři kluci, co se do té doby bavili s komparzem (s tou norskou většinou, pochopitelně), začali předvádět, že repují. 😀 Nejvtipnější na tom celém bylo asi to, že komparz tvořil hlouček dospělých, před kterým se klátily malé děti se svícemi v rukou. :-) Když nás to asi po dvaceti minutách přestalo bavit, prostě jsme se sebrali a šli pryč.

Načasování jsme měli vskutku dokonalé. Vyšlo to akorát tak, že jsme před hostelem potkali Adriu a jeho kamarádku Lorenu. Adria je náš báječný kolega z Erasmu a Lorena je mexická příbuzná nejlepšího přítele jeho rodiny, která si udělala půlroční prázdniny v Evropě. Když se rozhodovala, jestli se ke konci svého putování podívá do Norska nebo do Řecka, zasáhl její španělský strýc a vymyslel, že by se o ni v Norsku mohl postarat Adria. 😀 Cestovali několik dní, než se dostali právě do Bergenu, a shodou všech možných náhod se dostali ve správnou chvíli právě před náš hostel, kde se také ubytovali.

Na Harrym byli o den dříve ve Stavangeru a vřele nám ho doporučovali. Dali jsme si spolu pivečko (nevím, jestli je vhodné tak ten místní alkoholický nápoj chutí připomínající pivo nazývat, ale s příjemnými posezeními nad skutečným pivečkem si to nezadalo) a posléze se rozešli s tím, že se ráno sejdeme na snídani.

Místa v kině jsme vybrali dobře. Z našich míst bylo vidět i slyšet báječně, a tak jediné, co nám mohlo kazit zážitek, byly hordy nevycválaných Norů. Kino bylo doslova nacpáno kelímky s popcornem, který je tu stejně nesmyslně předražený jako u nás. Davy šustily a šuměly a mám pocit, že nepřestaly během celých dvou hodin, co film trval.

K filmu napíšu něco zvlášť, uvidím, jestli se budu cítit na recenzi. :-)

Cestou do hostelu jsme o filmu debatovali, tedy spíše debatoval Mario (který měl spoustu otázek) a Hanka, já jsem byla ve své tradiční po- filmové depce. Všechny nás ale zaujalo, že Norové překládali do norštiny také všechna jména kromě Harryho. Nechápali jsme to i proto, že tady jsou zvyklí běžně sledovat i programy v televizi v originálním znění, tak pro ně angličtina není problém.

Krátce jsem se prošla sama a vrátila jsem se. Nechtělo se mi bloumat samotné nočním Bergenem, přece jen, norštině nerozumím a nerada bych se tu dostala do nějakého maléru. V kuchyni jsem potkala Hanku, uvařily jsme si kafe a čaj a ještě si nějakou dobu povídaly, než jsme ulehly ve vytopeném pokoji.

Obě spolubydlící odjely, takže jsme z neděle na pondělí měly pokoj pro sebe. Topení proto jelo naplno. 😀

Bergen, den třetí

Původně jsme se chtěli s našimi španělsky mluvícími přáteli sejít na snídani v 11. Přišlo nám to jako dobrý kompromis mezi jejich 12 a naší 10 :-), ale kupodivu trvali oba na 10. Ještě větší překvapení bylo, že opravdu na tu hodinu ráno také vstali a dorazili do kuchyně. 😀

Vyrazili jsme společně do města, nejprve jsme jim zběžně ukázali fish market a Bryggen, kde jsem měla konečně možnost ukojit své nákupní choutky a pořídit si něco se sobem. Zase tolik toho ale neměli, nechápu proč. Co jiného si člověk může odvést z Norska na památku než trolla nebo něco se sobem/losem? Pohled a hezké vzpomínky, norské svetry jsou sice teplé a některé i pěkné, ale vyjdou zhruba na 9 – 15000 Kč. :-(

Prošli jsme se dál centrem, ale to v podstatě odpovídalo centru jakéhokoliv evropského města – pěší třída lemována nákupními centry, pizzeriemi a McDonaldy. Jedinou výjimku tvořil stan, kam den před tím nosili rodiče s dětmi v krabicích své výtvory z perníku. Někdo zvládl „jen“ chaloupku, jiní měli celý Betlém. Podle všeho se bude konat nějaká soutěž spojená s výstavou, ale asi až později.

Bylo příjemné jen tak sledovat lidi v ulicích, ale na nějaké postávání či posedávání to takhle zkraje dne rozhodně nebylo. Myslím, že bylo určitě tepleji než ve Voldě, ale i tak bylo možná – 4°C. Pokračovali jsme tedy v procházce, ale v podstatě jsme jen obešli to, co už jsme viděli před tím v noci. Bergen je malé město a většina obyvatel po norském způsobu žije na svazích kolem, kde má domky se zahrádkami.

Krátkou pauzu jsme si udělali v botanické zahradě u univerzity, kde jsme také objevili budoucí „Bryggen“. Domečky jeden jako druhý, které za pár let také jistě začne chránit UNESCO. 😉

Po obligátním pozdním obědě v McDonald jsme se ještě chvilku procházeli a pak jsme si už já, Hanka a Mario šli pro bagáž do hostelu a na autobus. Na letišti jsem pochopila, proč tu Norové opravdu nemají rádi cizince. Jsou s nimi potíže.

Svoje „losí“ trofeje jsem nakoupila v tax free shopu, takže jsem měla nárok na vrácení daně (asi 90 NOK). Vracení provádí na letištích, takže jsem se v Bergenu dívala, kde by se to dalo zařídit. Vzhledem k velikosti bergenského letiště je toto okénko zároveň info. A přede mnou stál černošský pár, kdy muž uměl jen velmi slabě anglicky a dáma zase jen malinko norsky. Podle všeho přišli pozdě a uletělo jim letadlo. Odmítali to ale pochopit a dožadovali se vpuštění do něj, nebo zavolají policii, protože to je diskriminace. Vydržela jsem to poslouchat jen chvíli, to si raději zařídím vrácení peněz někde jinde.

Unavení třídenním chozením i městem jsme se potáceli kontrolou. Já i Mario bez problémů, ale Hanku tentokrát kontrolovali opravdu velmi důkladně a to včetně kabelky – měla tam lesk na rty.

V letadlu bylo opět chladno, ale ne taková kosa jako cestou do Bergenu. Také cesta měla jinou atmosféru – slunce zapadlo a do kraje svítily domy a veřejné osvětlení. Při mezipřistání nám trochu „ujel zadek“ letadla, Mario hned říkal, že to bylo tím, že řídila ženská. :-(

Letíme, letíme a najednou pod námi krásně osvětlená Volda, to byla skutečně krása! Hladké přistání v Orstě a už jsme podupávali u výdeje zavazadel. Měli jsme jen asi 15 minut na to najít zastávku autobusu, protože žádný pozdější autobus už nejel.

Cestou na bus jsme s láskou vzpomínali na teplý Bergen, tady bylo čerstvě nasněženo a pořádně mrzlo. Zastávka byla blíže, než jsme čekali, takže jsme tam ještě pár minut nervózně přešlapovali. Ale přijel a dovezl nás domů. Záviděla jsem Hance a Mariovi, že to mají na Porsche tak blízko, já musela vyfunět ještě kopec na Heltne, ale pak už jsem byla doma v teple. :-)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .