0
0

Jsem turista pozorovatel

Nedávno jsem četla, že turisté se z vědeckého hlediska dělí na několik skupin. Charterový turista, masový turista, turista objevitel… A já jsem turista pozorovatel. Tahle skupina v naučném článku sice zmíněna nebyla, ale jsem si svojí turistickou identitou zcela jistá. Charakteristiku turisty pozorovatele bych vyjádřila následovně:

Turista pozorovatel vyhledává místa, kde je nejvyšší koncentrace domorodých obyvatel dané destinace. Příliš nelpí na turisticky hojně navštěvovaných atraktivitách, kterým se často přímo vyhýbá. Nenajdete ho ani v hotelech, bazénech a plážových barech. Snaží se splynout s davem – nebo s okolím, aby na sebe nepřitahoval moc pozornosti. Často pak sedí dlouhé hodiny a sleduje dění kolem sebe. Přemítá, jaké by bylo žít v dané zemi, přemítá o životě místních obyvatel a často si konstruuje ve své mysli domněnky, co si asi konkrétní člověk myslí nebo co říká, přestože turista pozorovatel neovládá jejich řeč. Mějte se před ním na pozoru. Někdy porozumí víc, než byste do něj řekli, a pak ze svých domněnek nebo výplodů fantazie po večerech skládá mozaiku.

Jsem sama zvědavá, jaký obrázek z té mozaiky vznikne.

Večerní náves

„Co myslíš Niko, budou tu i dneska? Už je deset, to je jejich čas,“ konstatuje Lefteris a šmátrá v náprsní kapse své nažehlené košile po zapalovači.

„To si piš, Terisi. Podívej, už se šinou. Jsou přesný jak hodiny,“ odpovídá Nikos po doušku ouza.

„Ale stejně by mě zajímalo, co jsou zač,“ ozývá se skřehotavým hlasem stařičký Michallis, „vysedávaj tady celou věčnost, tržbu neudělaj a jediný, co jsem od nich slyšel řecky, je kalispéra. Asi si myslí, že jsou kdovíjak světoví, nebo co.“

„To máš úplnou pravdu, Michallisi, moje řeč!“ kývá souhlasně, a možná trochu horlivě Lefteris a zkoumavě se zadívá na Michallise. Asi ještě nezjistil, že u nich na dvorku náš pes zakousl slepici, pomyslel si spokojeně Lefteris a zapálil si.

Obracím do sebe pravidelnou večerní dávku tsipura domácí výroby a mám trochu strach, že oslepnu. Byla by škoda nedívat se na tohle panoptikum. Sedím pod mohutným platanem uprostřed návsi starobylé vesnice a prohlížím si hosty všech šesti hospod, jedna vedle druhé. Vypadají trochu stísněně, tedy ty hospody. Náves je totiž opravdu malá. Kdyby byl den, větve platanu by ji možná zastínily úplně celou…

Stísněným pocitem tu ale očividně nikdo netrpní. Když to vezmu zleva, vidím ušmudlaný kafenión, který vyhlíží trochu opuštěně, protože jediným „hostem“ je sám majitel. Přezdívám ho Smutný děda. Aby byl Smutný děda na chvíli veselý, každý večer si u něj kupuju tsipuro a odnesu si tu ďábelskou pálenku pod platan, abych měla výhled. Každý den má jinou otázku. Včera to bylo odkud jsem, dnes s kým to jsem, tedy myslím. Škoda, že Smutný děda na mě mluví jen řecky. Takže po tom, co něco plácnu (obvykle moje plácnutí zahrnuje jedno z patnácti řeckých slovíček, která ovládám), zamyšleně opět usedá před svůj kafenión, podřimuje nebo pozoruje dění okolo.

Vedle Smutného dědy je malinkatá tavernička, která je ale vždycky narvaná k prasknutí. Jediné místo, kam chodí turisti, když už se náhodou omylem ocitnou na tomhle zvláštním místě. Chvíli pozoruji pracovníka v okénku, který se věnuje odkrajování gyrosu, servírování gyrosu a neřízenému baštění gyrosu. Každou chvíli si uždíbne kousek a tuhle zase trochu a tady další. Při tom si nestačí utírat pusu množstvím ubrousků, aby mohl vesele jednat s hosty a prodávat svůj vynikající gyros.

Zaujme mě další výjev. Žena (určitě turistka) nebezpečně se houpající na jedné noze židle, za kterou je ostrý roh betonové zídky. Houpe se a houpe… A stane se očekávané. Pak už vidím židličku zborcenou, ženu turistku pod stolem. Drží se za naraženou ruku, kterou se snažila marně zachytit a do které se udeřila právě o roh zídky. Během pěti vteřin nevidím nic, protože turistku v mžiku obestoupí dav lidí složený ze spolustolovníků, přísedících, obsluhujících (nejen z dotyčné taverny, samozřejmě) a odněkud se náhle vynoří dokonce pravoslavný pop, kterého tu vidím poprvé. Všichni se snaží vnutit ležící ženě a její rodině zaručené a často protichůdné rady jako: ledovat, rozhýbat, nehýbat, zavolat doktora, nevolat doktora. Pozdvižení ale netrvá dlouho, záhy se dav rozestoupí, turistka se zase posadí ke stolečku a už si na ruku přikládá velkou chlazenou láhev vody, protože v téhle taverně nemají zrovna nic v mrazáku. Chvíli rozdýchává nehodu a nechává se obskakovat obsluhou. Vsadím se, že dnes nic platit nebude.

Pod tavernou s gyrosem, zastrčený v boční uličce, je obstarožně vyhlížející bar, před kterým se schází „nižší kasta“ vesnického společenství. Většinou to jsou mladí hoši mezi dvaceti a padesáti, kteří si ještě nevysloužili místo v sousední hospodě. Nemají na to věk a zkušenosti. V té třetí, „centrální“ hospodě, sedí rada starších. Ne všichni ale sedí u stolu. Obsazené jsou hlavně přilehlé zídky, schodiště a dědové sedí všude, kde se dá. Jejich věk odhaduji od padesáti do sta let a není mezi nimi jediná žena. Na tomhle podniku je ale něco velice zajímavého. Totiž, že se tam nic nepije. V hospodě! Abych byla přesná, skoro nic. Nevím, zda je to tím, že dědové mají zákaz pití od svých poloviček, nebo tím, že jim polovička zabavila důchod pro vlastní potřebu…

Baví se dobře a hlasitě, zdraví se, smějí se, hrají tavli a sem tam si zapálí, sem tam si někdo lokne vody nebo jednoho piva, které upíjí celý večer. Mám dokonce podezření, že se o jednu lahev dělí celý stůl. Já mám v sobě během deseti minut panáka tsipura a protože není voda a pálí to jako čert, musela jsem tsipuro zapít pivem ze „supermarketu“, které si vždy zakoupím ještě před výstupem na náves. Je to ale zakletý obchod. První večer jsem se natahovala do ledničky pro plechovku a vypadlo šoupací sklo, druhý večer jsem skrz ledničku vyhodila v celém obchodě pojistky a třetího večera už byla pro jistotu dvířka chladícího boxu odšoupnutá právě v místě, kde jsou vyskládaná piva.

Trochu se stydím a rozmačkávám druhou prázdnou plechovku Amstel.

Pátá hospoda sídlí vysoko nad schody, v horní části návsi. Je to taková pozorovatelna a často se tam schází dámská společnost místních Řekyň nebo smíšená společnost omladiny. A tam se pije. Hospodská každou chvíli nosí na stůl lampu domácího vína z místních vinic okolo Liapadés.

A konečně, šestá hospoda, pochybně vyhlížející grill bar. Myslela jsem, že to funguje zaplať a odnes, ale když jsem se za denního světla vydala tento podnik prozkoumat blíže, objevila jsem několik stolků, které se tísnily v protější úzké uličce. Tenhle grill bar asi funguje hlavně jako vývařovna pro místní. Každou chvíli tam někdo zahučel a vylezl za pár minut s červenou igelitkou. A večeře je hotová.

Uvědomuji si, že jsme tu dnes kromě zraněné turistky a její rodiny jediní cizinci. Několikrát se ale stalo, že na náves přijelo auto plné turistů. Chápala jsem plně jejich překvapení. Nejdříve jen temné ulice, ponurá atmosféra jako ve Stínadlech, kde nic tu nic… A pak náhle zatáčka, konec temnoty, a už se ze Stínadel vynoří nablýskaný mercedes na rozsvícené přelidněné návsi, kde skotačí parta dětí, prodávají se melouny a pojídá se gyros za veselého švitoření všech přítomných. Po prvotním šoku italští turisté uvnitř mercedesu zjistí, že kromě tří aut na návsi už nezaparkuje žádné, a tak najednou všichni z hospod pár metrů od auta radí: couvej, couvej, ještě kousek, jéé to je moc, trochu ste si to vodřeli, nevadí, teď dopředu, nee pozor na psa… Všichni, až na kolabujícího řidiče, se náramně baví. V jedenáct večer vesnice žije.

Potom, co prohlásím, že bych tu mohla sedět třeba celý život, je čas jít. Míjíme radu starších, popřejeme jim kaliníchta, a za doprovodu jejich hlasitého rozhovoru o čemsi mizíme ve Stínadlech.

Životadárný kiosek

Nikdy jsem kioskům nevěnovala zvláštní pozornost, do té doby, než jsem jejich smysl objevila v Řecku. Právě majestátný kiosek dominuje „naší“ návsi v Liapadés. Po navštívení dalších vesnic jsem se přesvědčila, že Liapadés v tomhle ohledu není žádnou výjimkou. Kiosek najdete totiž v každé vesnici nehledě na její velikost nebo obsazenost turisty. Četla jsem někde, že tam seženu vše, co k životu zrovna potřebuju. Hmm, zvláštní, že v kiosku nikdo nenakupuje, pomyslela jsem si. Zboží je tam předražené a vypadá to, že už náleží kiosku delší dobu, než je zdrávo.

Po pravidelných večerech na návsi jsem si ale všimla, že místní lidé kiosek hojně navštěvují. Kiosek je totiž jediným místem, kde v jakoukoli denní nebo pozdně večerní dobu seženete cigarety. Dědové tam pro ně byli každou chvíli. Kromě cigaret také sladkosti, na které zase chodily řecké děti, po tom, co zkásly své prarodiče sedící naproti o poslední eura.

I já jsem musela, ač nedobrovolně, nakoupit v kiosku. V hlavním městě ostrova. Ne příliš prozíravě jsem bez vody v pravé poledne zaplatila čtyři eura za vstup do Staré benátské pevnosti nad mořem a dala si za úkol vyšplhat až nahoru k majáku, kde mohlo být sice dobrých 40 stupňů, ale hlavně nádherný panoramatický výhled na celou Kerkyru. Cesta nahoru se dala přežít, ale cestou zpátky jsem se už šinula jako v mrákotách za polohlasného naříkání sípavým hlasem „Vodu, vodu…“. Jakou jsem měla radost, když po opuštění té vyprahlé pevnosti na mě čekal životadárný kiosek s ohromnou ledničkou plnou chlazených nápojů. I přes obavu, že zbytek peněz na dnešní den nechám v kiosku a budu bez oběda, jsem radostně platila za předražené pitíčko a začala mít ráda kiosky.

Mária zkontrolovala svojí zvrásněnou tvář v zaprášeném zrcadle. Byla spokojená. Přes vlasy měla uvázaný černý šátek zakoupený v 30. letech v Athénách, kam se za mlada vypravila s manželem na svatební cestu. Od té doby neopustila ostrov, stejně jako většina jejích vrstevnic. Zkontrolovala, jestli má všechny potřebné doklady a uložila je opatrně do plátěné mošny uvázané kolem pasu spolu se třemi domácími vajíčky.

Jednoho dne na ostrově, když jsem si mimořádně dopřávala ranní kávu na návsi v Liapadés, jsem byla svědkem dost zvláštního úkazu. Asi dvacet lidí v důchodovém věku bylo seskupeno kolem kiosku. Středem veškerého dění byl asi čtyřicetiletý kultivovaný muž s obrovskou příruční aktovkou. Vesničané dostávali lístky, které si se zájmem prohlíželi, propočítávali, bavili se hlasitě a pak (v půl desáté ráno!!) se usadili v jedné z místních kafenionů (většina u Smutného dědy, a já ho litovala, že k němu nikdo nechodí…) a objednávali ouzo. Napadlo mě, že tam snad rozdávají nějaké losy. Žádné losy, bankovky! U kiosku se normálně vyplácí důchod! Úředník si pohodně vybalil všechen obsah svojí ohromné aktovky na pultík před kioskem, horečnatě počítal bankovky i mince, podepisoval různé dokumenty, ověřoval průkazy totožnosti a vyplácel důchod rozesmátým obyvatelům Liapadés té nejstarší generace. Zahlédla jsem, jak se jedna babička snaží vnutit úředníkovi pár vajíček, možná aby se dostala dřív na řadu, a současně jak jiný děda přináší čerstvě umíchané frapé z vedlejší hospody.

Tak takový význam má v Řecku kiosek.

Podivná lékárna

Dimitra byla dnes nepříčetná a věděla o tom. Když se včera pohádala se svým snoubencem Alekem Xenakisem, v záchvatu zuřivosti sedla do auta a odjela ke své matce do vesnice Doukades, kde zůstala až do dnešního rána. Vůbec neví, jestli se k Alekovi vrátí. Ještě včera si zkoušela psát na papírek jméno Dimitra Xenakis a představila si, jak se vyjímá na honosném zvonku honosného dvoupodlažního domu s klimatizací a bazénem na předměstí Kerkyry.

Ani jedna z o čtvrt století starších kolegyň dosud neznala důvod jejího vzteku, mohla jen tiše pozorovat, jak Dimitra tříská s čím se dá a naprosto bezohledně si lakuje nehty značkou Dior přímo pod nosem nadřízené. Dimitra věděla, že si to může na rozdíl od svých kolegyň dovolit, protože bratranec jejího bratrance se zná se sestřenicí nadřízené. Chvíli si pohrávala s nápadem, že práskne dveřmi lékárny a dnes už jí tu nikdo neuvidí. Přemýšlela, jak silný je vliv známosti, přes kterou jako čerstvá absolventka Lékařské fakulty oboru farmacie v Soluni okamžitě dostala tohle dobře placené místo přímo na pobřeží letoviska Ipsos. Ne, to už si dovolit nemůže. Zná své hranice. Šroubuje víčko korálově rudého laku, po kterém zůstalo několik drobounkých skvrn na bělostném pultu lékárny a dopíjí druhou kávu. Život je někdy tak těžký.

Nebývám často nemocná ani netrpím zažívacími potížemi, takže mě do určité doby vůbec netrápila zapomenutá lékárnička. Jednoho rána jsem ale řecký jogurt zapila půllitrem ananasového džusu a dostala jsem, zcela překvapivě, průjem. Musela jsem radikálně změnit mínění o svém žaludku, o kterém jsem si doposud myslela, že je kachní. Nebyla vhodná doba pro nějaké stonání, protože jsme se zrovna chystali do 30 km vzdáleného Ipsosu, letoviska pod nejvyšší horou ostrova nedaleko hlavního města. Možnost, že bych zůstala na pokoji, nepřipadala v úvahu. S poněkud rozpačitým výrazem jsem vyšla ze záchodu a mlčky se připravovala na cestu. Na dotazy dalších členů výpravy, co se děje, jsem zarputile odpovídala, že nic. Nacpala jsem do sebe několik banánů a s jistou obavou vykročila do nového horkého dne.

V Ipsosu jsem se stále nemohla zbavit nepříjemného pocitu v útrobách a napadlo mě to nejhorší – totiž že se mě zmocnil nějaký zákeřný virus. Ze špatně umytého ovoce. Ze zkaženého masa v gyrosu. Ze včerejší pálenky… Propadala jsem panice a vybavovala si ty nejhorší scénáře, jak celý zbytek pobytu prosedím na záchodě či strávím v horizontální poloze v nějaké hrůzostrašné nemocnici a úplně zapomněla na ne příliš vhodnou kombinaci džusu a jogurtu. Rozhodla jsem se jednat. Vyhledala jsem světélkující zelený kříž pobřežní lékárny a vyzbrojena deseti eury spěchala za záchranou.

Čekala jsem zhruba takový scénář: Pozdravím, řeknu že chci jedno balení černého uhlí – ano, to menší, zaplatím, odejdu, koupím ve vedlejším marketu pití, nahážu do sebe pár uhlíčků a spokojeně se půjdu vykoupat.

Ve skutečnosti to bylo komplikovanější. Mladá lékárnice totiž vůbec nevěděla, co je to černé uhlí. Zkoušela jsem jí to vysvětlit anglicky, německy, a v záchvatu beznaděje česky. Nemohla jsem si ani za nic vzpomenout, jak se řekne průjem anglicky, tak jsem opakovala: Etwas gegen Durchfall, DURCHFALL!!, čemuž lékárnice nejen že nerozuměla, ale z výrazu tváře jsem vyčetla, že nemá v oblibě Němce. Raději jsem se vrátila zpět k angličtině. Připadalo mi, že moc dobře ví, co jí chci říct, a výborně se baví tím, jak se pokouším vymámit ze sebe více podobných slov jako je průjem, záchod a střeva.

Mezitím se na mě přišly podívat obě její kolegyně a nenápadně se připlížilo i několik zvědavců, kteří vybírali panthenoly na spálenou pokožku ze stojanu před lékárnou. V rozpacích jsem ukazovala na žaludek a soukala ze sebe věty jako „Problem with stomach and… and… much time WC…“, a pak konečně lékárnice pochopila (nebo to chápala hned), o jaký problém se jedná. Ptala se, jestli mám ten průjem já, kolik mi je let, kolikrát jsem byla na záchodě a jiné další záludné otázky. Teď jsem zase nechápala já. Je tady na ostrově černé uhlí snad nedostatkovým zbožím a zjišťuje, jestli si ten lék zasloužím?

Po několika nepříjemných otázkách a mých nervózních odpovědích, které si vyposlechlo asi šest dalších lidí, podala neochotně z regálu několik krabiček s obrázky střev a s nápisy PROBIOTIKUM, FIRBE a jiná slova, která ale neměla s černým uhlím nic společného. Přísným hlasem paní učitelky se svatou trpělivostí nad pomalejším dítkem mi začala popisovat, jak tyhle zázračné bílé tobolky fungují, a nutila mi myšlenku, že probiotika za 20 eur je moje jediná spása. Po tom, co jsem (jako správné pomalejší dítko) několikrát zopakovala, že nechci žádná probiotika, ale uhlí, mě důrazně vykázala, že uhlí tady dávají jen v public hospital a ne v lékárně. Poděkovala jsem, odmítla a docházela, zatímco mě lékárnice bez jediného slova sjela pohledem.

Potíže mě zanedlouho přešly samy od sebe a já se budu od této chvíle vyhýbat každé řecké lékárně obloukem.

Mystický pivovar

Nedávno vybudovaný pivovar Corfu beer se těší oblibou všech Čechů a několika dalších národností, které přijedou na Korfu objevovat neobjevené a ochutnávat neochutnané. Řekové pivovar sice mají v podvědomí, často o něm slýchají, ale většina ho nikdy neviděla.

Při jedné z návštěv hlavního města jsme si dopřávali vychlazené frappé ve stínu vysokých domů nedaleko kostela svatého Spyridona. Číšníka okamžitě zaujalo moje azurově modré triko s nápisem a logem Corfu beer. Zajímal se, kde jsem ho sehnala, kolik stálo a že by si taky takové rád pořídil. Ale neví kde. Prodává se totiž jen v pivovaru.

Pokaždé, když jsme se do pivovaru vypravili nakoupit zásobu výborných nepasterovaných piv, potkali jsme Čechy. Tentokrát mladá pracovnice pivovaru zmateně pobíhala mezi veselými krajany a nestačila prodávat trika, piva, poskytovat informace o výrobě a dodávat stále nové plastové kelímky, které mizely závratnou rychlostí. Před pivovarem stál totiž naražený soudek pro ochutnávku piva, který se Češi nezdráhali hojně využívat. Nezdráhala jsem se ani já. Po nějaké té třetince jsem si koupila další triko Corfu beer, tentokrát černé s límečkem, a napadlo mě, že dnes budeme asi těžko hledat proslulou zátoku nedaleko Sidari, kterou jsme měli v plánu jako druhou zastávku celodenního výletu.

Podařilo se mi v nepozorovaném okamžiku vniknout do přiotevřených skleněných dveří s nápisem NO ENTRY a za kratičký okamžik, než mě stihla slečna vykázat, jsem udělala pár snímků.

Mladá Albánka Eleni si otřela pot z čela a nešťastně zpozorovala další návštěvníky, kteří se blížili k pivovaru, sotva se po třech hodinách soustavného pití předchozí parta odebrala k odchodu. Od začátku se snažila jemně naznačit majiteli, že postavit naražený soudek před pivovar není dobrý nápad. Ale on ji neposlouchal. Ale on nevidí tu práci, která za tím vším je. Kdyby všichni využívali soudek jen k ochutnávce, jak to mají ve zvyku Angličani, kteří mají svou hrdost, možná by tolik neprotestovala. Ale s Čechy byly vždycky problémy. Aby toho nebylo málo, tak po tom, co se dostatečně napojí, vůbec jim není trapné chodit všude po pivovaru, jako by byl jejich. To, že pivovar před lety zakládali čeští sládci, přece ještě neznamená, že všichni Češi budou trpět nějakými majetnickými sklony! Eleni byla rozhořčená. Každou chvíli musí fotit rozjařenou skupinu turistů jejich zrcadlovým objektivem s nápisem Nikon po tom, co si nová trika Corfu beer ještě s cedulkou nasoukají na svá upocená těla. Nikdy pro turisty ze severu nebude mít pochopení.

Cesta do Sidari nám trvala snad hodinu a místo plánovaných pěti jsme najeli patnáct kilometrů. Každou chvíli se někomu z nás chtělo na záchod, nebo jsme mžourali do mapy, kudy že to vůbec chceme jet. Korfu totiž trpní těžkou absencí ukazatelů a když už nějaký ukazatel konečně najdete, dozvíte se, že všechny cesty nakonec vedou na stejné místo.

V rušném letovisku Sidari jsme objednali frapé v moderní kavárně náležící hotelovému komplexu a pozorovali davy turistů proudící ulicí se spoustou obchodů se suvenýry. Jak jsem vděčná za klid „naší“ vesnice. Po neuváženém nákupu dalších brýlí do sbírky značky Ray Ben za pět euro jsme pokračovali k tolik fotografovanému jílovcovému útvaru Mys Drastis.

Při pohledu na krkolomnou prašnou cestu, která vedla až na samotný výběžek, nás přešla chuť pokračovat dál. Představila jsem si, jak naříkající skútr šplhá do kopce a kola se každou chvíli zahrabávají do vysokého písku. Vyfotila jsem raději slavný Mys Drastis z povzdálí. Před námi bylo dalších 40 kilometrů středem ostrova přes hory a vesnice poetických názvů. Míjeli jsme Troumpetas, Dafni, Kokaris a cestu zakončili ve staré, turisty neobývané vesnici Doukadés na návsi. Jeden z číšníků konkurujících si taveren se nás okamžitě ujal a my, vysíleni dlouhou cestou po rozpálené silnici, jsme se nechali s nepřítomným pohledem usadit za dřevěné stolky potažené papírovým ubrusem s mapou ostrova. Objednali jsme souvlaki, tzatziki, saganaki a cítili se jako nejvzácnější hosté, jak to bývá v řeckých tavernách běžné.

Bezpečná jízda

Georg se po dvouhodinové siestě, kterou tráví v improvizované budce obložené vlnitými plechy, vrátil ke své precizní práci s izolepou. Vyrušilo ho zvonění ústřední linky před budkou. Beze spěchu položil cigaretu Lucky Strike do přetékajícího popelníku, otřel si upatlané ruce od vnitřností vraku do hnědého (původně bílého) trika Nike a vysvobodil telefon pohřbený pod horou prázdných plechovek Heineken. Neochotně přiložil sluchátko k uchu.

„Helooou?“ ozval se chraplavým hlasem.

„Dovolal jsem se do půjčovny motorek Safe Ride?“ zaznělo z druhého konce tvrdou německou angličtinou.

„Hmmm, yes.“přitakal po krátké úvaze George. Vytušil problémy.

„Ten šrot máte v Kerkyře naproti Starý pevnosti. Nestartuje a upadly mu obě kola. Vracím se do hotelu autobusem. Okamžitě mi připravte motorku ne z doby benátské, ale alespoň z konce 20. století. Bye.“ zahřímal rozzuřený Němec.

„Weit, nerozumím…z jakéže doby?….je tam někdo? Gamoto!“

Jorgo, který měl vždycky dokonalou schopnost vcítit se do problému, se opatrně zeptal parťáka, jestli je všechno v pořádku, a pokusil se tvářit zúčastněně.

Georg položil s kamenným výrazem sluchátko mezi plechovky. „Myslel jsem si, že vydrží víc… ta izolepa…“

„Mám tam dojet, George?“ hlesnul Jorgo obětavým hlasem ale tušil, jaká bude odpověď.

George se místo odpovědi zhroutil do své žluté plastové židličky.

„Georgi, už pět let nasluhovala… Museli jsme s tím počítat, pochop to.“

„Proč zrovna v Kerkyře? Proč tak daleko??“

„George, já ti říkám, že tam klidně sjedu, když mi půjčíš…“

„Zapomeň! S Nissanem nikam nepojedeš!“

„Potřebuješ bejt chvíli v klidu. Dojedu aspoň pro kafe…“

George už neměl sílu odporovat. Načal další plechovku zteplalého piva a díval se, jak stopadesátikilový Jorgos mizí z dohledu. Nechce si to přiznat, ale je vlastně docela rád, že na to tady není úplně sám.

O čtyři měsíce později, 8. prosince, náměstí u památníku sjednocení Jónských ostrovů, Kerkyra.

Hlava mizí z okénka kiosku a kioskář vychází před svůj kiosek. Zamyšleně hledí na stříbrnou otlučenou motorku. Toho si všimne hlava v okénku protějšího kiosku. Hlava chvíli přemýšlí, a pak vylézá také.

„Myslíš, že si jí tu někdo zapomněl?“ povídá první hlava.

„Blázníš? Jak si může někdo zapomenout motorku?“ odpovídá druhá.

„No, já nechci nic říkat, ale je tady už víc než dva tejdny..“ míní první hlava.

„Co? Dva tejdny? Já kolem ní chodím už dobrej měsíc…“ odporuje druhá hlava a si zapíná si svůj vaťák až ke krku.

Na scénu přichází z kafenionu naproti dva pracující policisté Vasilis a Jannis s kávou v ruce. „Jo, tenhle problém jsme řešili už když skončila sezóna, viď, Jannis?“

„Jo, někdy kolem října. Je tam nálepka půjčovny Safe Ride a telefonní číslo, ale linka je odpojená, asi fungujou jen přes sezónu.“

„Safe Ride? Není to v tej malej vesnici na západě? Tam pracuje můj synovec!! No já ho snad rok neviděla. Copak asi dělá kluk jeden? Ten z toho zapadákova nevytáhne paty.“ ozývá se první hlava.

„No vidíte, tak to mu nemusíme dávat pokutu. Vyřiďte mu jenom, že tu má mašinu, ať jí někdy odvezou. Bude se jim ještě hodit na náhradní díly. Teď jak furt prší, je už skoro celá rezavá.“ Jannis se smutně sklání k motorce a bezelstně poklepe na uvolněný bakelit, který hlučně dopadne na asfaltovou zem.

Na Korfu je spousta zajímavých míst, která stojí za návštěvu. Nádherné hlavní město, historické vesnice v horách, rozmanité pláže, rybářské přístavy… Navštívit všechny bylo bez motorky nemožné. Nejbližší půjčovna ale nevypadala moc věrohodně. Snažila jsem se přesvědčit své spolucestovatele, že bychom měli vyhledat jinou, trochu „civilizovanější“ půjčovnu. Ale neuspěla jsem, prý v té necivilizované dostaneme dobrou cenu. A opravdu, za 13 eur na den by nám jinde nepůjčili ani kolo. Zvláštní chlapíci z půjčovny nám totiž dali dost podstatnou slevu, kterou propočítávali podle počtu dní. Brali jsme na 10 dní s tím, že když vyčerpáme inspiraci pro zajímavá místa v okolí, budeme se vozit alespoň na pláž a na nákup. Jako Řekové.

Našla jsem v půjčovně jedinou přilbu, která mi držela na hlavě lépe než silou vůle, ale byla tak sedřená, že se dokonce část úplně odloupla. Hoši odněkud vyhrabali jednu lepší, ale ta zase nešla zapnout, ale prý ji spraví a mám se zastavit zítra.

První moje cesta na mašině vedla přímo k čerpací stanici asi 2 km za vesnicí, protože nádrž byla, pochopitelně, prázdná. Hoši moje obavy, že nedojede ani tam, shledali jako zbytečné, tak jsem se rozloučila a vykodrcala z půjčovny po hrbolaté cestě. Překvapilo mě, že stroj „kodrcá“ i na zcela rovné cestě. Když jsem se snažila vyjet do sebemenšího kopce, řídítka se třásly jako osika a bakelity nebezpečně drnčely. Připadala jsem si jako na koni, který mě každou chvíli shodí. U benzínové pumpy jsem natankovala plnou nádrž, zaplatila 10 euro a… motorka nenastartovala. Zakymácela jsem s ní, aby se benzín dostal tam, kam má a ani po desátém pokusu nepomohlo nic. Jelikož jsem si neprozíravě nevzala telefon (jedu přece jenom natankovat), nezbylo nic než vydat se pěšky ty 2 km zpátky do vesnice.

Asi po 100 metrech, když jsem míjela místní „supermarket“, vidím u skladu zboží hocha z půjčovny, jak telefonuje a kouří. Klasický výjev řeckého obyvatelstva. Z dálky se na mě smál. To ještě neví, co mu chci říct, pomyslela jsem si. Nechala jsem se těch 100 metrů odvézt zpátky k vraku. Přesvědčil se, že problém není v mojí neschopnosti nastartovat, ale je to „problem with bathery“. Zavolal svému pomocníkovi Jorgosovi, ať doveze novou baterku a odfrčel.

Teprve teď jsem si řádně prohlédla, na čem budeme těch 10 dní jezdit. V půjčovně sice měli po celé zdi demonstrativně vyvěšené lecjaké nářadí a stříbrné klíče všech tvarů a velikostí (jediná věc, která zářila novotou), ale při pohledu na skútr, který už je nějakou dobu v rozkladu to spíš vypadalo, že jediný nástroj, který doopravdy ovládají, je izolepa a leukoplast. Ale abych hochům nekřivdila, některé odpadající bakelity byly přichyceny ohromnými šrouby.

A to už se řítil Jorgos. Jak jsem postupně zjišťovala, Jorgos je taková místní postavička. Byl všude. Ať jsem byla v kdekoliv – v taverně, ve vesnici, v supermarketu nebo cestou na pláž – vždycky se někde mihlo jeho sytě zelené triko s nápisem LIAPADES PARTA.

Jorgos

Jorgos se narodil 6. 8. 1978 v Liapadés jako poslední dítě ze čtyř sourozenců. Jeho rodina se se živila sběrem oliv, které lisovali na starém lisu v kamenné stodole, který se léta dědil z generace na generaci. Díky prodeji oleje ostatním vesničanům i přespolním tak bez úhony přečkali i těžké časy v době obléhání Turky. Jorgos absolvoval základní školu v rodné vesnici Liapadés, kde se naučil číst, psát, počítat, trochu anglicky a to je vše, co k životu potřeboval. Jorgos byl od útlého věku velice komunikativní a přátelský, takže pro něj později nebyl problém sehnat si ve vesnici nějaký ten přivýdělek. Vystřídal řadu profesí. V devadesátých letech, kdy probíhal obrovský boom turismu a hotely rostly jako houby po dešti, vykonával různé pomocné práce na stavbách. V sezóně si vyzkoušel práci pokojského, barmana, nočního hlídače recepce hotelového komplexu, přes zimu pak prodavače v supermarketu a pomáhal své matce se sběrem oliv. Postupem času se v něm začala probouzet láska k rychlým strojům a právě v té době si jeho dobrý kamarád Georg, se kterým seděl celou školní docházku, otevřel půjčovnu motorek. V půjčovně začal trávit veškerý svůj volný čas. Naučil se provádět základní opravy a oživovat dávno odepsané stroje. A to mu zůstalo dodnes. Přestože Jorgos stále bydlí se svou stařičkou matkou, neoplývá krásou ani vzděláním a pravděpodobně se nikdy neožení, vůbec nic mu neschází.

A tak se po výměně baterky zase stroj hrozivě a rozklepal, ale jezdil, a to bylo hlavní. Měli jsme na druhý den v plánu výlet na Pantokrátor, nejvyšší horu ostrova, ale přeci jen jsem vůči vraku stále zaujímala nedůvěřivý postoj. Uložila jsem si raději číslo půjčovny do mobilu, abych mohla volat v případu nouze, kdyby zdechnul na vrcholku hory v tisíci metrech nad mořem: „Tak hoši, Pantokrátor…“

Svatý Spyridon, patron ostrova, nás ochránil. Následujícího dne v devět hodin ráno, s baťůžkem na zádech, připraveni na dlouhý výlet, skútr stávkoval. Už jsem se ani nerozmýšlela a rovnou sjela z kopce k půjčovně. It´s broken. Hoši z půjčovny se podivovali, jak to může být broken, když přece včera měnili baterku! Udeřili nás, že jsme určitě nechali dlouho rozsvícená světla, a tak se z brusu nová baterka vybila. Když si všimli uvolněných bakelitů, poněkud nelogicky se ptali, jestli jsme měli nehodu. Chvíli těkali očima ze skútru na mě a ze mě zase na skútr, a když na mém těle neshledávali známky poškození, na rozdíl od skútru, bez řečí vypumpovali benzín a připravili stroj jiný.

Přilba s rozbitým zapínáním, kterou tak vehementně chtěli spravovat, nedotčeně ležela tam, kam jsem ji posledně odložila, tak jsem se raději už nepřipomínala, abych nepřilévala olej do ohně. Jorgos situaci nesl statečně, a povídal, že si z toho nemáme dělat hlavu – „New bike, holiday, dont ´t worry, be happy!“. Zato ten druhý, co půjčovně šéfuje, se moc nesmál a přibližně od téhle chvíle nás přestal zdravit. Tušila jsem, proč. Chtěl napálit nás, ale nakonec napálil sám sebe. Cena 13 euro na den byla za tu past, ne za pojízdnou motorku, kterou nám teď musel přenechat. A tak to bývá. S novou mašinou jsme za celý pobyt najeli krásných 700 km křížem krážem ostrovem a poslední den ji vrátili s plnou nádrží. Be happy, Jorgos.

Jedině u kávy

Černý mercedes zaparkoval sto metrů od promenády Liston v hlavním městě. Andreas Harris, statný muž ve středních letech, bere kožené pouzdro na dokumenty z koženého sedadla spolujezdce a černý sametový futrál z palubní desky. Dva ohromné kubánské doutníky za sklem těžkého futrálu předevčírem dostal jako skromnou pozornost od významného obchodního partnera. Do kavárny dojde pěšky. Nebude přece jako většina obyvatel hlavního města, kteří rádi parkují přímo přede dveřmi svého oblíbeného kafenionu. Pěší chůze mu nikdy nevadila a navíc je zdravá.

Cestou se zastavuje na kus řeči s několika lidmi, kteří znají jeho, ale on si na ně nevzpomíná. Celkem úspěšně maskuje dlouholetou praxí svou špatnou paměť na tváře. Je to jedna z mála chyb, které si je vědom. Jako majitel nejluxusnějšího hotelu Royal v Kerkyře, který hostí především movitou zahraniční klientelu z Ruska a šejky z arabského poloostrova, je na Korfu místní celebritou.

Když Andreas prochází mezi stolky jedné z venkovních kaváren na promenádě Liston, několik lidí se s ním hlasitě zdraví, a jiní jen s úšklebkem drbnou loktem do svého souseda se slovy, že se dnes asi uzavře další velký obchod.

Asi šedesátiletý prošedivělý prodavač koumkvatu Spyros si dnes nařídil poprvé v životě budík na osmou hodinu ranní, protože celý život vstává až po deváté. Místo dvou ranních káv na balkóně vysokého benátského domu v centru Kerkyry stihnul jen jednu, tak si druhou dopřává v luxusní kavárně na Listonu, kde už půl hodiny čeká na sjednanou schůzku a dlouhou chvíli si krátí pročítáním připravené kupní smlouvy. Snaží se tvářit nenuceně, ale přes veškerou snahu se cítí trochu nesvůj. Když mu číšník donesl lísteček v účtem za 3. 80 eur, neubránil se propočtům, jak dlouho vydělává na jednu takovou kávu. Koumkvatových likérů po 3 eurech se za den prodá deset, když jdou kšefty tak patnáct, a v obchodě má otevřeno šest hodin denně. Tři dopoledne, a po siestě ještě od šesti do devíti. Takových hodin v práci. Když si ale Spyros uvědomí, proč je tady, napadá ho, že se mu asi bude po koumkvatu stýskat. Tyhle oranžové plody jsou nedílnou součástí několika dekád jeho života.

Andreas políbil Spyrose na obě tváře, jak to bývá v Řecku mezi muži zvykem, a usadil se vedle něj. Před lety, když začaly být pro Andrease různé smlouvy (především kupní a o převodu nemovitosti) na denním pořádku, zjistil, že zaujmout místo vedle obchodního partnera má své výhody. Dokumenty nemusí neustále přetáčet a naklánět se přes stůl, a naopak je ušetřen často nepříjemnému očnímu kontaktu. Se sebejistotou jeho vlastní objednal dvě kávy (Spyros ani neprotestoval, protože za dopoledne běžně vypije čtyři) a dvanáctihvězdičkovou metaxu. Po hodinové debatě, co se jim přihodilo od té doby, co opustili řecké gymnasio, se teprve dostali k jádru věci.

Dát si kávu na promenádě Esplanada neboli Liston mě lákalo už při první návštěvě hlavního města. Předpokládala bych, že na čtyři eura za obyčejné frapé nachytají hlavně cizince a Řekové mají „své“ menší kafeniony, kde zaplatí čtvrtinovou cenu, ale opak je pravdou. Liston je totiž takový středobod Kerkyry a místní obyvatelé právě tohle místo využívají k lecjakým schůzkám. V Praze se říká: sejdeme se u koně a v Kerkyře: sejdeme se u kávy na Listonu…

Na promenádě je kaváren několik, ale nepřipadalo mi, že si nějak konkurují. Všechny byly totiž plné. Sotva jsme se usadili k jednomu z mála volných stolů, už se řítil číšník a během pár minut byla na stole i ledová káva, ohromná skleněná láhev s vychlazenou vodou, prázdné sklenice a sušenky. V tu chvíli mi cena 3.80 eur za jednu kávu v centru Kerkyry s takovým servisem vůbec nevadila. A hlavně jsem měla koho pozorovat.

Vpravo seděl postarší důstojně vypadající muž, který si se zaujetím prohlížel orazítkovaný dokument a vypadalo to, že na někoho čeká. Brzy dorazil druhý muž, usadil se vedle něj a zapálili doutníky, jejichž dusivý dým se nesl přímo k našemu stolu. Otočila jsem se raději na druhou stranu. Tam zase seděly dvě náctileté štěbetající dívky. Vedle matka se dvěma dětmi, které se proháněly na chodníku u kavárny. Za námi sražené tři stoly k sobě pro jakousi rodinnou sešlost, všichni strženi energickou diskuzí. Kdo seděl sám, diskutoval alespoň každou chvíli do telefonu. Kavárna hostila lidi všech generací. Vhledem k hluku, který tu panoval, a dýmu, který se vznášel od každého stolku jsem si připadala spíš jako v uzavřené hospodě ve večerních hodinách, ne na promenádě v hlavním městě v pravé poledne. Ale to mi nevadilo. Hluk i dým dobarvovaly tu řeckou atmosféru.

Přicházela jsem docela vyčerpaná, ale s každým douškem ledové kávy moje únava mizela. Po vypití celé sklenice bych si troufla vyšplhat na Pantokrátor – tak silný lomcovák to byl. Energii jsem raději vynaložila k poslední procházce Kerkyrou kolem majestátných benátských staveb na pobřeží, kde profukoval příjemný vánek.

Sentimentální konec nebude

Předsevzala jsem si, že letos nebudu kupovat žádné suvenýry. Žádná trika I LOVE CORFU, klíčenky, patlající se mýdlíčka. K čemu? Kupování suvenýrů ve mně vyvolává pocit, že už se na dané místo možná nevrátím. To pak takový suvenýr v za pár let jako by hlásal: hele, já jsem klíčenka, je na mě napsáno CORFU a byla jsi tam, nezapomeň na to. V případě Korfu to není potřeba. Ta nejlepší památka jsou vzpomínky. Ale ne sentimentální – pryč s tím. Z Korfu přece odjíždím bohatší o nějakých 3 000 fotek, se spoustu humorných zážitků, v kufru 3 litry olivového oleje, pytel oliv, sklenice piniového medu a kilo kozího sýra. Jako bych odjížděla z prázdnin, ze svého letního sídla, kam se zase vrátím.

Korfu bych doporučila všem. Ideální podmínky jak pro válecí dovolenou, tak i pro dobrodružné cesty. Křišťálové moře bez jediné vlnky, kterému jsme přezdívali „Velký bazén“, nádherné zelené kopce poseté cypřiši a olivovníky, staré vesnice vysoko v horách a hlavní město Kerkyra s úzkými uličkami tvoří jemné kontrasty volné přírody a civilizace.

Nevím, jaký obrázek jsem nakonec poskládala, ale snad budou znát alespoň matné obrysy dojmu, který ve mně ostrov Korfu zanechal.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .