0
0

Kde končí Tokio a kde začíná Jokohama, to vůbec nepoznáte, obě města totiž splývají dohromady.

Za svého pobytu v Japonsku jsem se snažila využít každé minuty k poznání této zajímavé země. A tak, když se mi opět naskytla trocha volného času, rozhodla jsem se pro návštěvu Jokohamy. Obloha slibovala další bezoblačný horký letní den… Jokohama se nachází přibližně 30 km jihozápadně od Tokia. Kde však končí Tokio a kde začíná Jokohama, to vůbec nepoznáte, obě města totiž splývají dohromady.

O městě

Jokohama byla až do 19. století pouze malou rybářskou vesnicí. Teprve po téměř 300 letech izolace japonská vláda otevřela zdejší přístav světu. Město se začalo rozrůstat do dvou částí. V jižní se převážně usídlovali cizinci, v severní Japonci. Jokohama se rozvinula v hlavní obchodní přístav. V roce 1872 zde položili první železnici v Japonsku. Jokohama byla povýšena na město v roce 1889 a nyní je s 3,3 mil. obyvatel druhým největším městem v Japonsku. Ale k mému výletu. Přejela jsem stanici Jokohama hlavní nádraží a vystoupila jsem o stanici jižněji v Sakuragi-čó, odkud to je k největším zajímavostem nejblíže. Můj první pohled patřil zátoce s poloostrovem plným moderních budov, jež je známý svým projektem Minato Mirai 21 (Přístav budoucnosti 21). Jedná se o projekt zahájený v polovině 80. let 20. století, který měl za úkol změnit zanedbanou část nábřeží v “město budoucnosti“. K dotvoření některých částí pobřeží byl použit zpracovaný tříděný odpad jako podloží pro další pevninu. Na nově vybudovaném poloostrově vznikly prostory jak pro nákupní, sportovní, kulturní a podnikatelské aktivity, tak i konferenční centrum. Když vstoupíte dovnitř, dýchne na vás chlad z klimatizace, všude je spousta skla, pohyblivých schodů, nablýskaných výloh, služeb… Takový svět ve světě. V podstatě byste z těchto mezi sebou propojených budov nemuseli vůbec vycházet.

Bludiště…?

Mé obavy z orientace mezi výškovými budovami a mimoúrovňovými silnicemi se záhy rozplynuly, poněvadž tu na pěší mysleli s japonskou dokonalostí. Všechna místa mezi budovami bezpečně propojili různými můstky, podchody nebo průchody. Ukazatele mě navedly na tzv. Moving Walk Way čili „pohybující se pás pro pěší“, který znásobuje rychlost vaší chůze. Takto dokráčíte po asi 500 m k Landmark Tower, nejvyšší budově Japonska (296 m). Člověk se musí pořádně zaklonit, aby ji vtěsnal do hledáčku fotoaparátu. V 69. patře se nachází krytá vyhlídková terasa, kam je vstupné 1000 jenů (zhruba 250 Kč). O výtahu v průvodci píší, že je nejrychlejší na světě – urazí 45 km/h. Když projdete celým komplexem až na konec poloostrova, dostanete se k přístavnímu molu, odkud vyplouvají vyhlídkové lodě.

Cizinci

Vyhlídkovou jízdu jsem si odpustila, ale jezdí tu i Marine Shuttle, motorový člun fungující jako přívoz, kterým se dostanete na druhou stranu centrální části přístavu. Vystoupíte rovnou na promenádu v parku Jamašita. Moc pěkné místo na posezení a nebo jen tak na procházku s výhledem na moře a na mimoúrovňový most přes jokohamskou zátoku. Vydala jsem se jižněji do čtvrti cizinců. Ti zde prý byli soustřeďováni kvůli bezpečnosti, ale ve skutečnosti šlo o to, aby místní lidé nebyli až přespříliš vystavováni vlivu nových myšlenek a zvyků, které s sebou příchozí přiváželi. Pěkné rezidenční vilky jsem našla v zelené části kolem parku… Cestou zpět jsem míjela cizinecký hřbitov Foreigner´s Ce­metery, kde je pochováno přes 4 500 cizinců čtyřiceti národů. Takové hřbitovy byly obvykle zřizovány při velkých přístavech pro cestující zemřelé během plavby, nebo když zde jejich loď déle kotvila.

Lampióny a brány

Jokohama je známá i svou Čínskou čtvrtí, která patří k největším v Japonsku. Poznáte ji snadno, jednak skrze obyvatele samotné, ale i podle čínských lampiónků a bran, kterými se do ní vstupuje. Nečekejte Čínskou čtvrť jako jinde ve světě. Tady je jídlo nabízeno ve stejné cenové relaci jako kdekoliv v japonských restauracích. Čekají tu na vás samé obchůdky s nedočkavými obchodníky, nabízejícími tradiční čínské cukroví, koření, nádobí a nebo šatstvo. Za pozornost stojí zlatem zdobený chrám Kanteibjó.

Móda a hedvábí

Nevracela jsem se stejnou cestou, to by nebylo ono, a tak jsem se dostala do jednoho z center současné módy na ulici Motomači. Byl zrovna týden letního výprodeje šatstva, nedalo mi to a do jednoho obchodu jsem nahlédla. Bohužel, věci se nesměly zkoušet. To se tu někdy stává. Případně dostanete tenounký papírová sáček, který si na hlavu nasadíte pro chvíli, kdy si přes ni chcete oděv přetáhnout. Jiný kraj, jiný mrav. Ještě mi zbýval čas na návštěvu Muzea hedvábí, připomínající dobu, kdy Jokohama patřila k významnému centru hedvábnictví. Nejstarší zmínky o chovu bource morušového pocházejí z Číny ze 3. tisíciletí př.n.l. Pro vlastní výrobu hedvábí jsou důležité čtyři části: pěstování morušovníku, chov bourců morušových, namotávání hedvábných nitek ze zámotku na cívky a tkaní hedvábných látek. Vlákno se získává z kukly housenky motýla bource morušového. Samotný motýl žije pouze několik dní, samička naklade zhruba 300–500 vajíček. Housenky, které se z nich vylíhnou, se cca 35 dní živí listy moruše a posléze začnou produkovat protein, který tvoří vlákno a zakuklí se. Vlákno kukly (kokon o délce cca 2 cm s průměrem 1 cm) je dlouhé zhruba 1 300 – 2000 m. Kokony se sbírají 8–10 dní po zakuklení a suší se vzduchem při 80–85°C, tím se usmrtí kukla uvnitř. Kokony jsou pak máčeny v teplé vodě, kde se rozpustí bílkoviny slepující zámotek. Uvolněné hedvábné vlákno, které se dále nemusí spřádat, se navíjí a posléze zpracovává. Např. na jeden šátek potřebujete kolem 110 kokonů. Hedvábné vlákno má velice dobré vlastnosti. Snadno se barví a jeho jemný duhový lesk je způsoben tvarem, trojúhelníkovitým průřezem vlákna, které světlo dobře odráží.

Loučení

Sluníčko pokročilo a bylo načase rozloučit se s tímto velice zajímavým městem. Ještě jsem prošla kolem zábavního parku s prý největším vyhlídkovým kolem na světě, a jako „třešničku na dortu“ jsem si nechala Nippon Maru – “Labuť Pacifiku”. Je to odpočívající plachetnice z roku 1930 o délce 100 m. Postavena byla jako cvičná pro studenty námořní školy v loděnicích Kawasaki v Kóbe. Zapojila se i do druhé světové války jako dopravce válečného materiálu a později vojáků zpět do Japonska. Dodnes slouží k cvičebním účelům. Od roku 1984 je majetkem města Jokohama a může ji navštěvovat i široká veřejnost. Bohužel nebyla pod plachtami, tak snad jindy.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .