0
0

Pokračujeme v asijský krasojízdě, tentokrát po střednim a jižnim Laosu.

Z hlavního města Vientiane se složitě (busem, na korbě náklaďáčku a nakonec motorkou) dopravujeme k jeskyni Tham Khon Lor. Ponorná řeka tu prorazila do skály díru o dýlce asi sedm kilometrů. Jedinej způsob, jak jeskyni prozkoumat, je z paluby předpotopní loďky „dlouhoocasačky“. Po obtížnejch dohadech (se zapojenim jakýsi studentky jakožto překladatelky) na jednu takovou usedáme, společnost nám dělá plavčík a kormidelník. V jeskyni je pochopitelně tma jako v pytli, ještě, že máme celkem hned čtyři čelovky. Vida, Bářina nefunguje, takže tři… Po kilometru jízdy vypovídá službu kormidelníkova čelovka, po dalšim kilometru plavčíkova… Svítim všem na cestu a pevně doufám, že moje chatrný světlo kormidelníkovi postačí pro vyjetí všech peřejí proti proudu říčky.

Do loďky teče vnitřkem i přes borty, sem tam se napíchnem‘ na nějakej šutr. Připadáme si jako objevitelé. Po dvou hoďkách ve zdraví vyjíždíme z jeskyně do džungle, kde si děláme krátkou přestávku a hurá po proudu zpátky. Tam, kde říčka opouští jeskyni, proměňuje se v modroučký jezírko, očividně oblíbený piknikový místo pro domorodce. Pozorujeme, jak se koupou kompletně oblečený (kluci vesměs v džínách, nejspíš tim zároveň perou).

Ještě zajíždíme na vyhlídku za vesnicí, odkud je úžasnej pohled na okolní zubatý skály a hory a pak už nastupujeme další složitou štrapác do středního Laosu, města Savannakhet.

Teď je ale čas na vsuvku zvanou laoský cestování: Přestože od Vientianne níž se silnice jakoby mávnutim kouzelnýho proutku proměňujou v pěkný asfaltky s minimem děr a výmolů, přeprava neni právě z nejrychlejších. Sem tam totiž cestujeme VIP busem, obvykle však nezbude než volit „lokální bus“. Rozdíl mezi VIP a lokálním busem je, že VIP má všechny kola, střechu a většina oken má i sklo. Časem se musela zavést ještě nová skupina, tzv. „super VIP bus“, což je sorta autobusů vzdáleně připomínající evropský dopravní prostředky. Jak časem poznáváme, lokální bus neznamená, že se pohybuje na kratší vzdálenosti, ale že se jim přepravujou výhradně „lokální cestující“… A my.

Lokální busy nezajišťujou zdaleka jen osobní dopravu – zavazadlovej prostor se před cestou zcela naplní hromadou krabic a pytlů (což obvykle těžce odnesou naše krosny), co se nevejde tam, nacpe se na střechu (třeba mrazák nebo motorka) a když už je i střecha plná, nahážou se krabice zkrátka cestujícim pod nohy, však voni se nějak zmáčknou.

Každej druhej Laosan bere s sebou „na projížďku“ svýho oblíbenýho bojovýho kohouta (přece ho nenechá dřepět doma). Ten se pak celou cestu zodpovědně stará o to, abysme náhodou nezaspali naší zastávku. Co deset minut probíhá čurací pauza, přestávka na jídlo, nebo zastávka určená místnim prodejcum, aby se mohli do busu hromadně nahrnout se spoustou nevábně vonícího jídla a prodrat se s tou dobrotou až k vám, pranic se neohlížejíce na fakt, že autobus byl už před jejich příchodem narvanej k prasknutí (sedí se i v uličce, na rozviklanejch plastovejch stoličkách).

Všechny krabice a pytle je potřeba doručit na místo určení, šofér proto provádí nejednu zajížďku, kde se pak dlouze vykládá půl autobusu, aby se našla ta správná krabice. Podtrženo sečteno, lokální bus se přesunuje rychlostí asi sedmnáct kilometrů v hodině. Když vezmete v úvahu, že v Laosu projedeme busem asi 2,5 tisíce kiláků, jistě uznáte, že si tu neužíváme žádnou dovolenou 🙂 . Často proto utíkáme k podstatně rychlejšímu a pohodlnějšímu způsobu cestování – kde to jen trochu jde, půjčujeme motorku (na který v Laosu celkem najedeme dalších skoro patnáct set kiláků).

Další alternativou meziměstský přepravy na kratší vzdálenosti jsou tzv. sawngthaewy, malý náklaďáčky se zastřešenou korbou, kde se sedí na dlouhejch lavicích po stranách a vyznačujou se tim, že se do nich vejde 4x tolik lidí a věcí, než byste čekali, a 6x tolik, než je vám milý. Po městě nás pak přepravuje tzv. jumbo, v podstatě laoská obdoba thajskejch tříkolkovejch tuk tuků, jen o něco větší.

Autobusový nádraží snad všech laoskejch větších měst jsou z neznámejch důvodů postavený 5-20 kiláků od města. Asi proto, aby dali vydělat místnim „jumbo“ taxikářum, který si za těch pár kiláků účtujou horentní sumy.

Ale zpátky k cestě – od jeskyně na jih nás přepravuje napřed sawngthaew (řidič očividně neuznává nějaký „jsme plný“ a zastavuje každýmu, kdo si mávne – takže my, nahňoucaný na korbě, patříme mezi ty šťastnější, zbytek jaksi „vlaje“ okolo. Po třech hodinách jízdy s krosnou a cizí ženskou na klíně nás vítá Savannakhet – město vystavěný Francouzema na břehu Mekongu. Díky širokejm bulvárum a pěkný koloniální architektuře působí město moc příjemně, skoro evropsky. Dokonce jsou tu k nalezení i kostely.

Večer zacházíme do nábřežní hospůdky pro místní a dáváme si baštu na jejich oblíbenej způsob – panička nám přináší hliněnej kotlík, „sporák“ s rozpálenejma uhlíkama a veškerý ingredience na seafood polívku, kterou si pak sami připravujeme podle našeho gusta.

Jinak nám laoský jídlo přijde celkem monotónní, podobný jako v Thajsku – smažená rejže, smažený nudle, nudlová polívka, rejžová polívka. Maj‘ aspoň pár specialitek, jako je laap – zajímavě okořeněný mletý maso se zeleninou, nebo specielně osmažená buvolí kůže, připomínající konzistencí chipsy, vůní žrádlo pro psa. Párkrát zkoušíme zajít do lokální restaurace, abysme zkusili skutečně laoský jídlo, ale obvykle to pohoří na nemožnosti se dorozumět. Bára se snaží pomocí slovníčku o objednávku v Lao, ale asi neovládáme správně výslovnost…

Následuje další veselá cesta lokálnim busem, tentokrát i s karaoke, kterýho si spolucestující užívaj‘ skutečně dosytosti. Mimochodem, karaoke je v Laosu vážně oblíbený – žádná „lepší“ hospoda se bez něj neobejde. Zpívá úplně každej. Čim víc nahlas, tim lepší muzika. A čim míň to uměj, s o to většim nadšenim a nasazenim zpívaj‘ – na nějaký ty melodický nepřesnosti se tu nehraje, hlavně že si to všichni pěkně užíváme. V menších městech či vesnicích je mnohdy nadlidskej úkon najít hospodu, kde tuhle parádičku nemaj‘, takže se při jídle normálně slyšíte. Ale karaoke neni zdaleka jen doménou restaurací – najdete je v obchodech, v lecjaký domácnosti, nebo (bohužel) i v autobusech. Dokonce i v televizi běží jeden „karaoke kanál“.

Předlouhá karaoke cesta končí v Pakse, velkoměstě na samym jihu země, jak jinak než na břehu Mekongu. Město samotný ničim nevyniká, ale je dobrou základnou pro výlety do blízkýho i dalekýho okolí. Nás láká hlavně náhorní plošina Bolaven Plateau, známá svojí vyhlášenou kávou a čajem, spoustou říček a vodopádů, ale taky celou hromadou různejch etnickejch skupin a domorodejch kmenů, často animistickýho vyznání.

Už se moc nechráníme proti spálení, za ty skoro dva měsíce už máme poměrně solidní základ, ale tady během půldne na motorce zrudneme jak raci – na čtyřicetistupňový vedra přeci jen ještě nejsme připravený. Ani okolní vítr na motorce nepůsobí žádný osvěžení – spíš jako obrovskej horkej fén. Ještěže nejeden okolní vodopád nabízí příjemnou koupačku. Píšu příjemnou, nikoliv osvěžující – i voda v řece má snad třicet stupňů.

Po cestách skrz náhorní plošinu je koupání nutností, aby nás vůbec pustili do hospody či ubytka – zdejší prašný cesty jsou snad nejhorší v celym Laosu, takže po hodině cesty díky vrstvě prachu my i motorka splýváme s okolim. Špatnej stav silniček ale zase umožňuje dostat se do nejautetničtějších vesniček, plnejch usměvavejch domorodců, který se celý dny věnujou pěstování a sušení kafe. Párkrát zastavíme v místních hospůdkách a vychutnáváme si luxus čerstvě pražený robusty.

Cestu leckdy na pár minut zatarasí celý stáda buvolů či koz, kterejch je tu nebývalý množství. V městečku Sekong prvně spíme v pokoji s klimatizací. Je to nutnost – ještě v osm večer hlásí teploměr 35 stupňů.

Další den se přesunujeme do turistama oblíbený vesničky v nitru Bolaven Plateu – Tat Lo. Těžko říct, jestli sem turisti jezdí radši kvůli výhledu na pěkný vodopády přímo z bungalowu, nebo kvůli hospodě Mama Pap – kde stará, milá a prdlá majitelka vaří až nesmyslně obrovský porce laoskejch dobrůtek za asi 10 korun. Její obrovský banánový palačinky (který tu bohudík zůstaly po Frantících jako oblíbená lahůdka) jsou prostě nejlepší na světě! Po obrvečeři pak v restauraci hned pod vodopádem nasáváme atmosféru a Beerlao.

Okolo Tat Lo stojí v docházkový vzdálenosti několik animistickejch vesnic. Animisti zjednodušeně řečeno věřej‘ v duchy. Duchové žijou všude kolem – ve stromech, v zemi, ve vodě, v půdě i v nebi. Některý jsou hodný, jiný zas pěkný mrchy. Jeden z nejdůležitějších žije přímo v chalupě a toho neni radno si rozhádat. A přitom je to tak snadný, stačí porušit jedno z mnoha tabu, tzn. jakýhosi „domovního kodexu“. Často se jedná o „přečiny“,který se nám jeví jako úplný prkotiny. Například: Host nikdy nesmí vstoupit do majitelovy ložnice. Nebo: V jedný ložnici nikdy nesmí přespávat dvě osoby opačnýho pohlaví, ani když jsou manželé (děti se asi dělaj‘ v přírodě). Další: hlava nocležníka musí vždycky spočívat co nejblíž ke stěně. A další: Nikdy neklepat na stěny. Za každý porušení tabu je potřeba uklidnit duchy krvavou obětí – od slepic za „prkotiny“ až po buvola za ty nejhorší prohřešky. Tabu bejvaj‘ často porušený z neznalosti a tak se často stává, že vesničani u duchů odpykávaj‘ hříchy, který spáchali neznalí turisti.

Animistický vesnice jsou obvykle stavěný do kruhu, s velkou „návsí“ určenou pro mnohý svátky a oslavy. Pod leckterym domečkem na kůlech jsou k vidění rakve, který si pro sebe rodiny vyráběj‘ už za života a ukládaj‘ je do kůlničky, kde pak dlouhý léta čekaj‘, až budou k užití.

Buvol je pro vesničany tim největšim majetkem a proto se taky používá jako nejvyšší oběť – nejen jako satisfakce za největší porušení tabu, ale i v nejdůležitější svátek, kterej probíhá vždycky třetí úplněk v roce. Buvolí oběť má vesnici zajistit úrodnej a plodnej rok. Šťastnou náhodou se v Tat Lo vyskytujeme právě v termínu konání týhle oslavy v nedaleký vesnici. Večer se v hospodě domlouváme s Koukou – chlapíkem, kterej tam letos pořádá organizovanou výpravu, páč minule tam běhali turisti na vlastní pěst a porušili mnohý tabu. Proto nás Kouka napřed seznamuje s tim, co rozhodně nedělat, a pak teprve vyrážíme podél říčky do vesnice Ban Kuang Tanglae, kde už jsou oslavy v plnym proudu. I sem už dorazily vymoženosti moderní techniky, takže se tu na improvizovanym pódiu smaží – jak jinak – karaoke a laoský disko trysko. Náves působí trochu jak o český pouti. Jen uprostřed stojí u jakýsi májky přivázanej nazdobenej buvol, kterýho zejtra čeká nezáviděníhodnej osud.

Kouka se zná s vesnickym náčelníkem a tak společně s několika dalšíma turistama usedáme na slavnostní večeři v náčelníkově chatrči (stejně jako jinde neni vevnitř skoro žádný vybavení ani nábytek, nechybí ale televize). Po zvláštním rejžovym předkrmu vařenym v banánovym listu dostáváme laap na mnoho způsobů – u toho, co chutná nejzvláštnějc, se ptám na ingredience. A že prej buvolí vnitřnosti zalitý čerstvou krví. Někdy lepší se neptat. Rejžová pálenka lao lao pochopitelně teče proudem.

Úderem devátý veškerý disko u lomoz utichá a nastupuje rituální tanec vesničanů s mačetama a štítama okolo buvola, doprovázenej jen bubnovánim. Mladý „tanečníci“ si stále uchovávaj’ části tradičního obleku, zbytek ale doplňujou červený trencle a triko, takže působěj‘ jak bizardní spartakiádníci. Na buvolovi je napsaná i jeho cena, aby duchové věděli, jak moc se kvůli nim vesnice plácla přes kapsu. Nebo aby to věděla sousední vesnice? Po zhruba hodinovym křepčení okolo vyplašenýho buvola se všichni vracej ke karaoke a popíjení.

Utíkáme, když je zábava v plnym proudu, páč jestli chceme stihnout zejtřejší ranní rituál, musíme vstávat v půl šestý, jak nám Kouka klade na srdce. Od tři čtvrtě na šest už netrpělivě Kouku vyhlížíme. V půl sedmý ho konečně probouzíme. Vypadá značně přešle a povídá, ať mu dáme ještě tak hoďku… „Pak seženu bus a jede se, beztak určitě začnou pozdějc.“ „Dyk ta vesnice je kousek pěšky, ne?“ „Jo jo, kousíček.“ „Tak na co bus?“ „Jakej bus?“ „Jsi řikal, že seženeš bus.“ „Nesmysl, vesnice je kousek pěšky.“ Včera se asi slavilo víc, než Kouka snese. Kašleme na něj a mažeme do vesnice sami. Právě včas, rituál už začal a kolem buvola už se zase tancuje. Po chvíli následuje „veřejná poprava“. Líp se totiž poměrně brutální a zdlouhavej proces usmrcování pološílenýho bejčka popsat nedá. Musí mu bejt totiž „tradičním způsobem“ probodnutý srdce, pomocí dlouhýho naostřenýho bambusu, což trvá snad půl hodiny, než konečně zkrvanevej buvol naposledy mocně zabučí a definitivně padne.

Celýmu hroznýmu divadlu nepřihlíží ani moc dospělejch, jen spousta krvelačnejch dětí, který ho pak obsypou a „hrajou si“ s nim. Při tom otřesnym zážitku si ani nevšimneme, že stejnym způsobem vražděj‘ v dalších částech vesnice ještě tři brášky. Jak se pak dozvídáme, ze zbylejch třech si místní užijou hody, jen ten hlavní musí zůstat nedotčenej, jen pro duchy. I z ostatních pak rituálně nabízej‘ duchum jejich oči, srdce a krev.

Poslední dny v Laosu trávíme výletem z Pakse do Champasaku, kde je k vidění staletej chrám Wat Phou. Cesta vede napřed přes Mekong, kterej tu začíná dosahovat úctyhodnejch rozměrů a jeho průtok mu konečně dává právo honosit se titulem „Otec řek“. Jen o pár kilometrů po proudu v oblasti Čtyř tisíc ostrovů už v některejch místech dosahuje šířky 14 kilometrů.

Do Champasaku vede luxusní (loni dostavěná) silnice, jen pár posledních kiláků se zase boříme prachem (kterýho jsou tu takový nánosy, že leckdy s motorkou propadneme do hluboký džuzny o který jsme neměli tuchy). Wat Phou neni vlastně jeden chrám, ale celej komplex khmérskejh chrámů a chrámečků z osmýho až dvanáctýho století, rozprostírající se na několika kilometrech čtverečních, na úpatí posvátný hory.

Posvátnou se hora stala kvůli údajný podobnosti jejího vrcholku s obrovskym falem neboli (v hinduismu) lingamem (česky Višnuovym pantátou). Jako mnohý jiný chrámy v regionu, i Wat Phou byl napřed hinduistickym chrámem, po nástupu buddhismu se jen vyměnily sochy (budiž jim ale ke cti, že starý sochy zbytečně neodtesávali (jen když překáželi, třeba na oltáři), takže dneska je komplex jakousi podivnou směsicí Buddhů, Višnů, Šivů, Bráhmů, posvátnejch krokodýlů, slonů a jinejch zviřátek. Eroze dává chrámum v posledních letech zabrat ještě víc než v předchozích staletích, tak se do toho muselo vložit Unesco, aby měly co obdivovat i budoucí generace. I tak můžou po většině památek lézt turisti, kde se jim namane, což pochopitelně s chutí dělaj‘, takže erozi ještě trochu uspišujou. Komplex je ve skutečně krásnym místě a po vydrápání se po strmejch polorozpadlejch schodech do čtvrtý úrovně k nejsvětější svatyni se naskytuje skutečně výjimečnej pohled do údolí Mekongu. Kupodivu jsme tu skoro jediný bílí turisti.

Zmíráme žízní a nikde stánek s pitim. Laosani nejsou totiž obchodníci. Smlouvání zcela nefunguje, náš zákazník náš pán taky ne. Když dojde pivo v ledničce, hospodskýho nenapadne dát tam nový… „Pivo máme, ale jen teplý“ (rozuměj – teplý na laoský poměry, tzn. 54 stupňů). I tady, u výlezu z Wat Phou, kde se dvě hodiny potácíte v ukrutnym čtyřicetistupňovym vedru bez kouska stínu, nestojí stánek nabízející ledově chlazenou colu ani zmrzku – prodávaj‘ tam zavařeninu.

Jižnějc už Laos nic nenabízí, takže se přemísťujeme do Kambodži. Ale na to si zase budete muset nějakou chvilku počkat.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .