Stodvacítkou na jezero Como

Po několika letech objevování Itálie v porevolučním období devadesátých let,kdy jsme měli za sebou už návštěvu Benátek,východního pobřeží až do San Benedetta del Tronto a západního pobřeží v okolí Spezie jsme se rozhodli vydat do Itálie potřetí a protože se nám při prvním výjezdu velmi líbilo u jezera Lago di Garda,spojili jsme příjemné s užitečným a rozhodli se navštívit další jezero Lago di Como.Při té příležitosti se podíváme do rétorománského Švýcarska do údolí Engadin a Svatého Mořice.Byla to cesta poměrně přímá směrem jihozápadním přes Železnou Rudu,Mnichov,Ga-Pa do rakouského Imstu a Landecku,přes hranici do údolí Engadinu.Ze Svatého Mořice jsme v serpentinách sjeli do italské Chiavenny a odtud po západním okraji jezera Como až do města Como,které je městem určujícím název celého jezera.Protože však naše zestárlá stodvacítka mlela z posledního a už několik let se vydatně přehřívala,takže se muselo během cesty přitápět za účelem chlazení,nebyl tento výlet co se týče dopravy zrovna vycházkou růžovým sadem.

Poslední šok utržila stodvacítka v Comu,kde byl tak hustý provoz,že jsme se nebyli schopni skoro hodinu obrátit na výpadové silnici na Milano,kde jezdilo auto za autem sem a tam,přičemž v každém autě pouze jeden Ital a nikdo se nesnažil dát přednost udýchané škodovce.Auta pendlovala sem a tam a to tak,že většina lidí,jako by se snad projížděla a zkoušela si své řidičské schopnosti.Lidé jeli tam,pak zas nazpátek a pak zase znova tam.

Škodovka se přehřívala a když se naskytla příležitost k obratu,auto se přehřálo a muselo se chladit.Vrátili jsme se tedy stejnou cestou do klidu a majestátu hor.Za jezerem jsme odbočili na východ do údolí Valsinella,kterým jsme dojeli až do Tirana.Odtud jsme se vydali opět do Švýcar směrem nahoru na Bernina Pass a do Svatého Mořice,odkud jsme se vydali údolím Engadinu přeloženo do srozumitelné češtiny,údolím řeky Innu zpět stejnou cestou do Čech.

Ale abych začal od začátku.Jedna dcera odjela ze školním výletem do Itálie na pláže San Benedetta del Tronto a druhé dceři to bylo líto.Slíbil jsem ji tedy,že se vydáme do Itálie také.Vzali jsme si spacáky,pro případ stan,kdyby bylo potřeba a nějaké jídlo a konzervy na cestu za hranice všedních dnů.Po celou dobu jsme spali celkem pohodlně v autě a zadarmo,takže stan jsme vůbec nepoužili.Oproti jízdním vlastnostem staré stodvacítky byl prostor ke spaní celkem přijatelný.Jinak řečeno v té době se v autě spalo lépe než jelo.

Vyrazili jsme na jihovýchod brzy ráno.Když jsme dorazili do Železné Rudy,první co dceru zaujalo,byl ihned na kraji velký nápis na budově,Hotel Engadin a co prý to je.Povídám,vidíš a tam právě jedeme,to je krásné údolí ve Švýcarsku v kantonu Graubünden,kudy budeme projíždět.Bylo to něco jako dobré znamení věcí příštích.Po překročení hranice jsme brzy dorazili do Deggendorfu,kde jsme najeli na dálnici a cesta jihovýchodním směrem utíkala už poměrně rychle.Po několika hodinách jsme objeli Mnichov a najeli na další dálnici na Garmisch Partenkirchen.Cesta zase trvala nějakou dobu a s přihlédnutím k tomu,že jsme jeli stodvacítkou,měli jsme toho pomalu dost a čas se také nachýlil.Přejeli jsme hranici západním směrem od Ga-Pa a sjížděli do údolí Innu na Nassereith. Pomalu se zešeřilo tak jsme si našli poblíž Innu odstavnou plochu,kde jsme se utábořili na noc.Začalo dosti silně pršet.Řekli jsme si,to to pěkně začíná,ale na spánek to bylo dobré a spali jsme vydatně až do rána za bubnování kapek deště na střechu auta.Ráno se pomalu vyčasilo a jasná obloha nám vydržela skoro po celou dobu cesty.Projeli jsme Imst a Landeck a vydali se ke švýcarské hranici.Jeli jsme dále vlastně pořád již údolím Innu.Stýká se tu Rakousko s Itálií i Švýcarskem v jakémsi trojmezí.Před několika lety jsme zde přejížděli nalevo směrem do Itálie přes Reschen Pass,tentokrát jsme se dali napravo dále podél Innu do Švýcarska. Švýcaři zde tenkrát měli jenom jakousi budku a jednoho celníka,kterému dělalo problém se zvednout a otevřít nám závoru,ale jiné problémy nám nedělal.Začali jsme stoupat údolím Innu do oblasti zvané Unter Engadin.Směřovali jsme pořád nahoru na Scuol a Susch,příroda kolem nádherná a neskutečný klid,který narušil jedině krásný červený vláček pohybující se po úbočí nad námi.Dojeli jsme do Zernez,kde se Unter Engadin začal měnit na Ober Engadin a příroda byla pořád hezčí a cesta neustále stoupala.Cesta se vinula kolem Innu a pohled na řeku pod námi zajišťoval neopakovatelné výhledy.Projeli jsme Zuoz a pomalu jsme se blížili k vrcholu,tedy na vrcholovou planinu,kde se rozkládá jedno z nejznámějších švýcarských středisek,Svatý Mořic.Přijeli jsme na křižovatku silnic,nalevo uhýbá cesta na Pontresinu a Bernina Pass,rovně pokračuje cesta do Svatého Mořice.Svatý Mořic působí horským klidem a pohodou s výstavnými horskými vilami a hotely,kde se v poklidu pohybují místní turisté,na kterých je vidět,že nikam nepospíchají a užívají si to.Prostě žádný blázinec jako v Itálii tady nevládne a je vidět rozdíl temperamentu mezi místními horaly a obyvateli například italského Coma.Působí to velmi příjemně,ten všeobecný poklid.Při příjezdu do Svatého Mořice narazíte na velké jezero.Pokračujeme dále kde dojíždíme k dvěma dalším ještě větším jezerům v Silvaplana.Jedeme pomalu a užíváme si to.Po nějaké době dojíždíme na tzv.Maloja Pass,odkud začíná cesta klesat v prudkých serpentinách do Itálie.

Napadne vás,jak vlastně bylo to Švýcarsko bezpečně uzavřené k jihu v minulosti a když zde nebyla sjízdná cesta,bylo určitě těžko dosažitelné a těžko napadnutelné.V krkolomných polohách zde silničáři opravují cestu i se svými stroji a klobouk dolů,není to žádná legrace.Po krásném a dlouhém klesání dojíždíme na italskou hranici,kde vládne zmatek i s našim odbavením.Nebyli by to jižané.Nakonec nás pouští dál a my se dostáváme za nějakou chvíli do městečka Chiavenna,které už působí nádechem jihu,přesto však horsky.Připadám si jako v Krkonoších.Hlavní třída je lemována stromořadím vysokých horských smrků s ořezanými větvemi až vysoko do korun,působícími jako palmová alej města někde na jihu.Po krátké době dojíždíme k jezeru Como.Dáváme se z křižovatky doprava a po překročení řeky Mara najíždíme na pravý břeh jezera směrem od hor.Ze začátku je pobřeží běžné a dosti zalidněné.Pomalu dojíždíme do Gravedony a okolí začíná být hezčí.Jezero má hezký břeh obklopený vilkami a vysokým pobřežím spadajícím k jezeru z hor.Je tu neskutečný klid a přestože začíná letní sezona většina vilek je uzavřena a mnoho lidí se zde nepohybuje oproti jižnímu pobřeží.Kdysi prý poklid severní části jezera vyhledával ke svým prázdninovým pobytům první německý poválečný kancléř Konrád Adenauer.Dnes mají u jezera samozřejmě vilky jiné osobnosti jako herci Brad Pitt a George Cloony.Zastavujeme často na pěkných místech jezera a v poledne se koupáme. Voda je ale velice chladná,samozřejmě jsme v horách.Projíždíme Menaggio a směřujeme k jihu.Všude je citit rožněné maso na různém koření.V hotelech se připravuje odpolední menu.Na druhé straně vidíme poloostrov Bellagio za kterým se skrývá druhé rameno jezera,pokračující někam na jihovýchod a mající již název Lecco.Projíždíme Tremezzo,Argegno a blížíme se ke Comu.Z dálky od jezera vypadá městečko Como na jižním břehu velmi pěkně se zelenou kopulí místního chrámu Dumo di Como.Bohužel po výše uvedených problémech s naším autem a místní dopravou jsme si nestačili Como ani chrám prohlédnout a dáváme se k ústupu přes Cernobbio zpět.Škoda určitě by to stálo za to,rovněž výjezd ozubnicovou lanovkou na vrchol Brunate nad Comem,odkud je prý nádherný výhled na Como i na jezero.Po cestě navštěvujeme v Cernobbiu okrasný park,kde je u každého stromu i keře označení druhu.Také navštěvujeme několik vil z předminulého století,které mají krásné parkové úpravy jsou to architektonické skvosty.Je tu pohoda a nádherně.Přespáváme v Menaggiu,kde zajíždíme kousek od jezera do vnitrozemí,kde je veliké a klidné parkoviště.Usínáme spánkem spravedlivých.Ráno jedeme opět pomalu zpět a kocháme se výhledy na jezero s panoramatem Alp v pozadí.Za jezerem už se nevracíme na Maloja Pass,byla by to pro auto sebevražda,ale dáváme se směrem východním do údolí Valtellina.Předpokládáme,že krkolomné stoupání objedeme.Údolí je to krásné,široké s výhledy na hory,ale také zalidněné a cesta je tedy spíše fádní než dobrodružná.V Tiranu tedy odbočujeme opět vlevo do švýcarských hor.Na hranici to proběhlo bez problémů a začínáme stoupat a zanedlouho dojíždíme k velkému jezeru Lago di Poschiavo.Cesta neustále stoupá a okolí je opět krásné horské.Obklopeni pasoucími se kravami a divoce rostoucími rudými horskými rhododendrony.Dojíždíme k horské chatě na Bernina Pass.Za chatou se vypíná mohutný ledovec,bohužel působí v odlesku slunce celkem zašpiněně.Člověk by to nečekal.Cesta dolů do údolí Svatého Mořice se vine v serpentinách a kříží se na několika místech s červeným vláčkem Bernina Expres,který zde jede krokem a zastavuje turistům na malých staničkách.Je to nádhera.Původně jsme mysleli,že zde pramení Inn,ale později jsme zjistili,že Inn vytéká vlastně z jezera Silvaplana Krajina je zde nádherná a určitě by stálo za to,udělat si tady nějaké výšlapy na horské chaty nebo lanovkou na Diavolezzu.No neměli jsme čas ani peníze a byli jsme ze všeho dosti vykulení po nenadálém otevření našeho socialistického ráje,takže nám ty dojmy stačily a neusilovali jsme o podrobnosti.

Sestoupili jsme přes Pontresinu do údolí Innu a vraceli se Engadinem nazpět.Několikrát jsme zastavovali u Innu,fotili se a vychutnávali si divoce proudící řeku.Překvapila nás jedna zvláštnost.Po cestě jsme si říkali,jak je kolem té silnice čisto.Sotva jsem to dořekl,uviděli jsme švýcarské cestáře,nebo spíše silniční dělníky v oranžových úborech jak luxují obrovským luxem listí a nečistoty kolem silnice a kolem kanálů.To nás tak překvapilo,že jsme na chvíli zastavili a pozorovali tuto činnost.Toto se u nás opravdu nevidělo a dodnes nevidí.Opravdu jim zřejmě záleželo na tom,aby ta jejich země byla jako ze škatulky.Po přejezdu do Rakouska jsme přespali opět někde poblíž Innu a ráno se vydali širokým údolím směrem k východu ´přes Telfs a Innsbruck. Chtěl jsem s dcerou udělat malý výšlap u Achensee na chatu Erfurter Hütte,kde jsme byli před rokem se synem a je tu pěkný výhled na jezero ale bohužel,zatáhlo se a udělala se mlha a hory v okolí jezera byli ukryté v mlze a dušičkovém počasí.Tentokrát nám to nevyšlo,pokračovali jsme dál směrem na Mnichov,Deggendorf a naši známou Šumavu,kde jsme se již začali těšit domů.Přesto,že to byl velmi krátký asi čtyřdenní výlet,stálo to za to a přivezli jsme si spoustu pěkných dojmů z rétorománského Švýcarska i od jezera Como.