0
0

Úvod

Společný: 7.7.-27.7. (ČR-SK-HU-RO-Bulharsko) Varianta A: 27.7-4.8. (Bulharsko-Řecko-Turecko-Bulharsko-RO-HU-SK-ČR) Varianta B: 27.7-31.7. (Bulharsko-RO-HU-SK-ČR)

Seznam účastníků: (písmeno v závorce udává variantu trasy) Bára Sekavová (B) Jana Protivová (A) Katka Bradnová (A) Lenka Nezdarová (B) Honza Kučera (A) Mirek Matuška (B) Petr Králíček (A) Tomáš Klečka (A)

Deník psal a autorem fotografií je Mirek Matuška

Cestovní informace: Na cestu do Bulharska jsme si zvolili jako dopravní prostředek vlak, konkrétněji pak lehátkový vůz Českých drah. Tras a možností (zejména tarifních), jak se tam vlakem je více.

Lehátka ČD (např. Panonia, dále Transbalkan) jezdí přes

Slovensko (hr. přechod Břeclav-Kúty)

Maďarsko (Štúrovo-Szob nebo Rusovce-Rajka)

Rumunsko (Lokosháza-Curtici)

Bulharsko (Giurgiu-Rusé) a dále do Řecka Nevýhodou výše popsaného spojení je jeho délka (přes 2000 km) a tedy i časová náročnost (jede se až přes Bukurešť), jediný železniční most přes Dunaj mezi Bulharskem a Rumunskem je až v Rusé. Kratší kolejová trasa vede přes Jugoslávii (Kelebia-Subotica), nicméně z pochopitelných důvodů tudy v létě 2000 žádné pravidelné vlaky nejezdily.

Cena za železniční dopravu:

Úplně nejlacinější je samozřejmě použít jízdenku FIP, bohužel tuto možnost nikdo z nás neměl. Výhodné, ale náročné na čas, organizaci a pohodlí je jízda na vnitrostátní jízdneky daného státu a přechody hranic pěšky nebo krátkými přejezdy, nebo lze využít různých nabídek slev na přepravu a jet přímým vlakem, a nebo zaplatit plnou cenu. Rozhodli jsme se pro třetí možnost, a to jízdu přímým lehátkovým vozem s využitím různých slev: 1. jízdenka EuroDomino pro Rumunsko (možnost tři dny jezdit na území daného státu vlakem libovolné kategorie ve druhé třídě) 2. jízdenka EuroDomino pro Bulharsko 3. zpáteční jízdenka TCV-CIV Praha-Curtici (hranice Maď/Rum) Na bod 3 se uplatňuje sleva 50%, protože jde o hranici zakoupené zóny EuroDomina (Rumunsko) Další výhodou EuroDomina je možnost jízdy vlaky vyšší kvality, třeba EC a IC, bez příplatku A na všechno se uplatní ještě jednou sleva pro osoby do 26 let.

Zde je vše v tabulce včetně cen Zpáteční jízdenka Praha-Curtici 1590 Kč ED Rumunsko 955 Kč ED Bulharsko 955 Kč 2x lehátko v šestivozovém kupé 700 Kč Celkem tam i zpět 4200 Kč

Cena zahrnuje jízdy tam i zpět + jeden volný den pro jízdy vlakem v Bulharsku a Rumunsku. Aktuální spojení (časy) je možné vyhledat ze stránky odkazů. Cena je o něco vyšší, než by se dalo dosáhnout, nicméně jsme měli poměrně velký komfort vlastního kupé na jízdu a spánek, bez toho, abychom museli někde přestupovat a bez návštěv různých podivných existencí (které se vyskytují na železnici všude na světě). Lehátkový vůz je v uzlových stanicích odpojován a přepojován k jinému vlaku, takže se s ním i často posunuje na různá odstavná nádraží a rozhodně NEjede v rámci jednoho vlaku celou trasu. Velmi se vyplatí neopouštět svůj vagón. Výhodou je zamykání dveří vozu, takže do něj nevlezou nežádoucí osoby. O lístky se stará průvodce lehátkového vozu, takže se není třeba bát ani průvodčích. Tak trochu mi to připadalo jako kousek domácí půdy (vagon ČD, český průvodce) v cizině. Lehátka byla čistá a fasuje se prostěradlo, polštář a deka, takže netřeba vytahovat spacák. Periodické otřesy vlaku nevadí a usnout se dá rychle, nejlepší lehátka jsou ta uprostřed.

Vyplatí se zajistit si dopředu rezervace na zpáteční cestu (lehátka, místenky), zpáteční vlak může být obsazený a stát dva dny na chodbičce…no nevím.

1. Cesta tam

7.7. pátek (1. den výpravy)

Ráno provádím doma poslední vylehčovací operace na batohu (vypouštím třetí tričko, kočku domácí, nůž, zubní pastu a dostávám se na magických 16 kg bez společných věcí a bez vod, což docela jde) a obtěžkán nákladem jídla a pití do vlaku vyrážím MHD směr Praha hlavní nádraží. V určenou osmou hodinu ranní se všichni bez problémů scházíme a o chvilku později už nastupujeme do lehátkového vagónu, který nám bude po následujících 36 hodin hotelem (jak se později ukázalo, pro část výpravy méně). Kupé jsou po šesti lůžkách, nicméně vagón je až na nás a další dva mladé lidi cestující do Řecka prázdný, takže se souhlasem průvodce vagónu obsazujeme kupé dvě, v každém po čtyřech lidech. Průvodce vagónu se sice velmi diví naší destinaci v Bulharsku (Gorná Orjachovica) a nechápe, co tam budeme dělat, nicméně se nenecháváme zviklat a úspěšně opuštíme Prahu. Náš vagón je připojen jako poslední vůz vlaku EC Csardás, což se později ukázalo jako důležitý fakt.

Jídlem a pitím jsme zásobeni opravdu dost, celkem přes 40 litrů vody a minerálky, zásobenější jedinci (Petr) mají jídlo v plné papírové krabici, ale ani ostatní se nenechávají zahanbit. Spouštíme některá lehátka a zkoušíme komfort ubytování, který je celkem přijatelný. Vagón je čistý a máme ho téměř pro sebe, takže se nám cestuje velmi dobře, Katka dokonce krátce po výjezdu z Prahy na lehátku usíná. Já z okénka sleduji trať a okolí, včetně výluk a modernizovaných úseků 1. koridoru. Vlak staví v Pardubicích, České Třebové, Brně a Břeclavi. Průběžně prochází česká i slovenská celní a pasová kontrola a přes řeku Moravu vjíždíme na slovenské území do stanice Kúty.

Z nich jsme dojeli až na hlavní nádraží v Bratislavě, kde přišla první komplikace cesty. Tomáš projevil zájem o návštěvu jídelního vozu v přední části vlaku a přemlouval k ní i Petra. Ten měl ovšem obavy, aby mezitím nedošlo k rozpojení vlaku a nevhodnému rozdělení výpravy. Ke vzniku komplikace jsem bohužel přispěl i já, když jsem jim na otázku, jestli se vlak nebude dělit, odpověděl, že rozpojení by se mělo týkat jen lokomotivy. Ani ve snu by mě nenapadlo, že vlak jedoucí do Budapešti celý může být v Bratislavě rozpojen a dojet tam po částech. To se ovšem stalo a zrovna v okamžiku, kdy přední část vlaku navštívili Tomáš s Petrem. Ve 12:58 úžasně rychlá rota posunovačů odpojuje náš lehátkový vagón od zbytku vlaku, který taktéž nelení a bleskurychle odjíždí po trati na Nové Zámky a Štúrovo.

Celou tragickou scénu jsme viděli z nástupiště, nicméně jsme nestačili vůbec zareagovat. Náš vagón zůstává na nástupišti a je nás jen šest. Bohužel zjišťujeme, že kromě Petra a Tomáše je v odjetém vlaku taktéž Bářin pas, což znamená, že P+T nemohou dojet až do Budapešti a tam na nás počkat, ale musí počkat na Báru na hranicích. Další nepříjemností je fakt, že náš vagón jede přes hraniční přechod Rusovce-Rajka, kdežto zbytek Csardáse přes přechod Štúrovo-Szob, které jsou od sebe dosti vzdáleny. Co teď? Do plánovaného odjezdu v 15:14 ještě nějaký čas zbývá, ovšem nálada v týmu klesla na bod mrazu (a není divu). Jednou z variant je možnost, že by se P+T stihli z další stanice (Nové Zámky) vrátit zpět (rychlíkem, taxíkem), což se ovšem později ukázalo jako časově nezvládnutelné.

Plni trudných myšlenek nastoupíme a necháváme se odtáhnout na odstavné nádraží, kde z našeho a dalších vozů sestaví novou soupravu. Další zpestření – vtipní slovenští posunovači se rozhodli náš vagón umýt a protáhli jej mycí linkou, což jsme neočekávali a nechali si otevřená okna. Výsledkem bylo samozřejmě vyplavené kupé včetně věcí, které byly pod úrovní okna, takže se naše nálada příliš nezvýšila.

Asi hodinu před odjezdem vlaku nás přisunuli zpět k nástupišti. V 15:05 přibíhá zaměstnanec ŽSR se vzkazem od Petra a Tomáše, čekajících na drážním telefonu v Nových Zámkoch. Kontakt ! Po rychlém zpětném hovoru a domluvě je vytvořen nový operativní program: Bára počká na Petra a Tomáše s jejich věcmi v Bratislavě na pas, odkud pak pojedou nejbližším dalším vlakem za námi do Budapešti a dál a pokusí se nás chytit (jak jsme začínali chápat, náš lehátkový vůz měl ve skoro každé větší stanici prostoj k posunování, takže to stálo za pokus). Zbytek výpravy (já, Katka, Lenka, Jana a Honza) má pokračovat původním vlakem a původním směrem.

Z Bratislavy vyrážíme tedy v pěti okružní jízdou přes město (Br. Nové Mesto, dvoupatrový most přes Dunaj, Br. Petržalka) a Rusovce k hranicím. Jejich přechod už trval déle než ČR/SR, ale brzy bylo vše bez problémů hotovo a s novým razítkem v pase směřujeme do maďarského vnitrozemí. Vlak bohužel zastavuje skoro všude a začínáme pociťovat první nevýhody horkého počasí (ale to ještě nebylo nic ve srovnání s dalším pobytem). V Gyoru nás spojují s rychlíkem Ovidius (do rumunské Konstanty) a rychlostí 140 km/h přes města Komárom (z nádraží je přes Dunaj znovu vidět Slovensko), Tata a Tatabánya přijíždíme do Budapešti na nádraží Kelenfold, přejíždíme Dunaj a končíme v budapeštské stanici Keleti pu (východní nádraží). Zde prodlouží náš vlak na 16 vozů a dle jízdního řádu v 19:42 odjíždíme jihovýchodním směrem. Na vjezdových kolejích do Keleti potkáváme protijedoucí vlak, kterýžto se později ukázal jako zpožděné EC, ve kterém nás Bára, Tomáš a Petr stíhali…nebýt zpoždění na hranicích ve Štúrovu, tak by stihli přestoupit, škoda. Pokračujeme tedy dále ve dvou skupinách o pěti a třech lidech.

Stmívá se, ale přesto je z okénka patrná velmi rovinatá krajina, pro Maďarsko údajně typická pusta. Jízda je velmi nudná, jelikož venku mimo nekonečných plání není nic na pozorování, mimo to už není světlo a aby toho nebylo málo, tak zastavujeme skoro v každé staničce po trase (nejmenší na celé dvoukolejné trati bylo zřejmě nádraží Tapiógyorgye s dalekými poli na obou stranách vlaku, přesto jsme tam vydrželi 10 minut čekat). Mezitím jsme po cestě sklopili všechna lehátka a od průvodce vyfasovali polštáře, prostěradla a deky, takže jsme kupé připravili na spánek.

V půl desáté, již za úplné tmy, přijíždíme do Szolnoku, což je asi uprostřed cesty z Budapešti na hranice. Stejně rovinatou krajinou pokračujeme až do pohraničního nádraží Lokosháza, kde zastavujeme v 23 hodin. Pasová i celní kontrola trvá podstatně déle a je mnohem důkladnější, včetně prohlídek střech vagónu a podobně. Naši pozornost upoutal zavalitější celník, který zřejmě neoblékl služební uniformu ani největšího čísla a tak se pohyboval po vlaku (zabral celou šířku uličky) jen v XXXL tričku s nápisem CUSTOMS.

Náš vlak opět rozposunovali, rozpojili nás s rychlíkem Ovidius a k nové soupravě přijela už rumunská lokomotiva. Na jedné z odstavných kolejí v Lokosháze jsme si všimli i vyhořelého lehátkového vagónu ČD – snad to není typický konec českých vozů v Maďarsku…

8.7. sobota (2. den výpravy)

Krátce po půlnoci vyjíždíme z Maďarska do Rumunska, kde si upravujeme hodinky (v Rumunsku a Bulharsku je východnější časové pásmo, takže o hodinu více). Hraniční stanice Curtici je překvapivě dobře udržovaná a nejsou tu žádné podivné existence, které jsem čekal…snad kvůli pozdní hodině, snad kvůli vojenské ostraze z obou stran vlaku nás v Rumunsku na hranicích nikdo neobtěžoval.

Sympatický člen pasové kontroly se nás vyptává, kam jedeme, každého si prohlédne v pasu a na každého se příjemně usměje. Vzal si pas od Lenky, měkce vyslovil „Lenka“, orazítkoval pas a vrátil jej. Totéž chtěl zřejmě provést i s Janiným pasem, nicméně po spatření (mírně neaktuální) fotografie Jany nestačil vyslovit ani měkké „Jana“ a neudržel vážnou tvář (nutno přiznat, že zbytek našeho kupé mimo Jany se mohl potrhat smíchy také). Nakonec vše prošlo v pořádku, nikdo po nás žádný bakšiš ani úplatky nechtěl a my se krátce před druhou hodinou ranní mohli konečně odebrat ke spánku. Z oken díky tmě nebylo vidět nic, jediným vjemem byl až do Aradu nepříjemný zápach nějakých chemických závodů. V našich luxusních dvou kupé spíme po dvou (já a Honza) a po třech (Katka, Jana, Lenka).

Ráno se probouzím překvapivě brzy a tak nejsem ochuzen o zážitek z přejezdu rumunských Karpat, které jsou nádherné včetně kříže v dáli (nejvyšší bod v průsmyku Predeal má lehce přes 1000 metrů nad mořem). Krajina pod horami již tak optimistická není, horské vesnice vypadají nuzně, včetně silnic, domů a lidí v nich. Převažující značkou automobilu je zde Dacia, jiné vozy zde téměř nejsou vidět. Klesáme do údolí, další „pěknou“ chemičku (včetně hořících komínů) jsme viděli poblíž města Ploiesti (údajně je to česky „Ploješť“). Z něj je to do hlavního města už jen kousek.

Do Bukurešti přijíždíme na severní nádraží, které tady slouží jako hlavní (úvraťové). Okolo kolejiště jsou na všechny strany vidět samé paneláky, takže zážitek z města nic moc (nevystupovali jsme, náš vagón byl z bezpečnostních důvodů zamčený…). Znovu jsem byl překvapen absencí bezdomovců a žebráků, na které jsem se vnitřně připravoval, nicméně na nádraží byl normální provoz běžných Rumunů, kteří odněkud přijeli, případně čekali na vlak.

Poprvé na celé naší trase dostáváme motorovou lokomotivu a po železničním (!) obchvatu města opisujeme půlkruh až k jižní odbočce, odkud vyjíždíme směrem k Dunaji na pohraniční město Giurgiu. Počasí je tady už opravdu horké, v pohraniční stanici čekáme na odbavení velmi dlouho, bez ohledu na jízdní řád snad 2,5 hodiny. Při čekání vlaku ve stanici bohužel nedochází k proudění vzduchu a tím k ochlazení, takže se vagón, věci a lidi v něm (včetně nás) začínají pomalu rozpékat. Pohraniční stanice Giurgiu Sever je od městečka notně vzdálena, takže čekáme v polích na odjezd. Lokomotivu nám vyměnili za bulharského „Sergeje“ a po skončení čekání se pomalou jízdou vydáváme k hraničnímu mostu. Most se údajně jmenuje „Most Družby“ a je dvoupatrový (silnice nahoře, železnice dole). I když je na celé 300 km dlouhé hranici mezi Rumunskem a Bulharskem jediný, tak na něm není příliš velký provoz a je úzký a jednokolejný.

Bulharskou pohraniční stanicí je Rusé (nebo Russe, záleží na transkripci z azbuky), což je poměrně velké město a na hlavní nádraží se jede přes mohutné nakládací a seřaďovací komplexy (Dunaj je v těchto místech velmi široký a obě příhraniční města mají vybudovány i velké přístavy). Na nádraží se „konečně“ objevily trochu podivné existence, od překupníků s naditými svazky bankovek přes šmelináře s cigaretami, čepicemi proti slunci (jejichž cena s průběhem čekání a zvyšováním vedra rostla !) a bůhvíčím dalším až po žebrající děti. Samozřejmě jsme na odbavení zase čekali, naše pasy si bulharští celníci odnesli pryč a za „chvilku“ (asi za jednu hodinu) nám je vrátili i s razítkem. Mezitím se vedro stalo nesnesitelným, rozpálený byl každý plech, byť i jen chvilku vystavený na sluníčko. Perlivé minerálky Mattoni, které jsme si vezli z Prahy, měly odhadem přes 40 stupňů Celsia a sycený CO2 dokáže v této teplotě dělat divy (kromě toho, že se nedá pít).

Nakonec jsme po několika hodinách unikli všem pochybným existencím z nádraží neokradeni (jen velmi zpožděným odjezdem). Velká část tratí v Bulharsku je elektrifikovaná, a po jedné z nich jsme směřovali k našemu prvnímu bulharskému cíli, k městu Gorná Orjachovica. Mezitím jsme uklízeli a nakládali do batohů všechny naše věci, protože jsme se stihli během dvou dnů cesty v kupé docela pěkně zabydlet. Navíc, protože nás bylo stále jen pět, nám ve vlaku zbyly některé věci Báry, Tomáše nebo Petra (včetně již zmíněné papírové krabice s jídlem…), takže jsme měli na výstupu v Orjachovici plno starostí všechny věci vyložit a následně pobrat. Tím skončilo relativně „domácké“ prostředí lehátkového vozu ČD a my poprvé spočinuli nohou na bulharské půdě.

Na nádraží se snažíme zjistit, kdy přijede další mezinárodní rychlík, kterým za námi přijede zbylá trojice. S angličtinou jsme u místních příliš nepochodili (a mimo některé mladé lidi to platilo po celém Bulharsku) a tak jsme se zkoušeli dorozumět rusky, případně posunky.

Právě u posunků a gest je v Bulharsku velmi zrádná a nepochopitelná záměna vrtění a kývání hlavou. Znamená to, že pokud bych kýval hlavou (nahoru a dolů) na znamení souhlasu, tak Bulhar to pochopí jako nesouhlas. Stejně tak vrtění hlavou doprava a doleva, který je (snad všude) mimo Bulharsko vnímán jako nesouhlas, zamítnutí, znamená pro místní souhlas. Mohlo by se zdát, že pokud tento fakt člověk zná, pak nejsou v komunikaci problémy, nicméně z vlastní zkušenosti vím, že návyk z domova je příliš silný a při hovoru si to člověk neuvědomí. Nejlepší taktikou se v tomto případě ukázalo hlavou vůbec nehýbat a jen říkat „Da“ a „Nět“ (což je pochopitelně „Ano“ a „Ne“).

Z pozdějších zkušeností se ukázalo, že s Bulhary se dá domluvit poměrně snadno jakousi česko-slovensko-ruštinou, neboť všechno jsou jazyky slovanské a velmi podobné. Tímhle způsobem nám rozuměli i místní, kteří jinak než bulharsky nikdy neuměli (a v přímořských střediscích, kde jsme ovšem nebyli, údajně rozumí a mluví přímo česky). Jazyková bariéra není tedy příliš velká (až na azbukou psané texty a nápisy, ale i na tu se dá během několika dní rychle zvyknout).

Pokusil jsem se sestavit některá slovíčka, která jsme často používali (v transkripci do latinky, seřazené sestupně podle frekvence používání):

síga – pomalu čakaj – čekej, čekejte (jde o libovolně dlouho dobu od několika minut po celý den) tuka – tady (spojené s zuřivou gestikulací daným směrem) tuka ňáma ništo – tady není nic gára – železniční nádraží vlak – vlak avtogára – autobusové nádraží bilet – lístek magazin – obchod

blagodarja – díky (možno ovšem použít i kratší „merci“ vyslov „mersi“ z francoužštiny) chyža – chata (horská) mechana – hospoda, restaurace granica – hranice Bulgárija – Bulharsko Grécija – Řecko Čechija – Česko (lépe se lidé zorientují po Čechoslovakija, Praga)

číslovky jsou podobné jako ve slovenštině, ruské už jsou vzdálenější za – do (například větě „do Plovdivu“ místní nerozumí, ale pokud jsme řekli „za Plovdiv“, tak ochotně radí kudy a jak). Pro běžná slova (nikoliv vlastní jména) je ovšem nutno použít skloňovaný tvar pro třetí pád, což jsme nezvládali (snad se dá na konec slova určitý člen? nevím), třeba „na nádraží“ se řekne „za garata“.

A některá zrádná slova v bulharštině: čas – hodina (Otázku „Jak dlouho to trvá“ možno položit „kolko časa“) planina – pohoří vrch – hora (nikoliv „gora“) miněralna voda – NEsycená pramenitá voda, bez CO2 (nikoliv minerálka) soda – minerálka, sodovka, prostě voda s CO2

Jídlo a pití: chljab – chléb (nejčastěji bílý, ale v městech možno sehnat i černý) paštet – paštika syrene – sýr (nebo jsme vyžadovali přímo místní odrůdu sýra kaškaval) bira – pivo (ale rozumí oběma slovům) oriz – rýže kartofle – brambory sladolet – zmrzlina sok – džus portokal – pomeranč lemon – citron šopská saláta – šopský salát

A zajímavosti: taksi – taxi kseroks – xerox Dost ovšem jazykového koutku a zpět k událostem. Na nádraží jsme nakonec ze zmateného jízdního řádu a ještě zmatenější paní za okénkem v informacích (která fungovala i jako nádražní hlasatelka !) nějaké časy získali a přesunujeme se z nádraží ven. Centrum města je bohužel asi tři kilometry do kopce od nádraží, což se nám vzhledem k tomu, že se k vlakům budeme nejméně ještě jednou vracet, moc nezamlouvá a přesouváme se podél železniční trati přes most krátce za město, kde rozbíjíme stany (sice hned pod železničním náspem, ale jiné kempovací místo by se hledalo velmi těžko). Já s Katkou jdeme už bez batohů zpět do města, hlavně si vyměnit peníze a poznat okolí. Obchody mají naštěstí otevřeno i pozdě do večera, problém není ani najít non-stop. Po neúspěchu dostat se k nějaké směnárně u nádraží se s jedním z místních taxikářů domlouváme na odvozu do centra, nejdřív za 6, pak za 5 DM/leva (kurs 1 leva=1 marka přibližně platí, i když ve směnárnách nám dali vždy trošku méně – třeba 0.96 leva za marku apod.). Žigulíkem projíždíme Gornou Orjachovicu do jakési směnárny v herně, měníme peníze a stejným žigulíkem se vracíme zpět na nádraží. V jednom z krámků kupujeme chlazenou láhevody, což je v daném počasí více než osvěžující. Za šera se s Katkou vracíme k našemu obytnému železničnímu náspu, večeříme (stále z dovezených potravin) a uléháme ke spánku. V noci se zvedá poměrně silný vítr, mnou ne příliš dobře postavený stan (později přezĐ&127dívaný „hangár“) má tendenci ke vzletu pryč. Doposud nezvyklý na vysokou teplotu usínám až velmi pozdě.

2. Po stopách Thráků

9.7. neděle (3. den výpravy)

Ráno pokračuje včerejší vedro, takže jsem se moc nevyspal. Krátce po 9.00 přichází s Honzou a Janou z nádraží i Bára, Petr a Tomáš, takže jsme se po nečekaném rozdělení v Bratislavě opět potkali. Protože v Budapešti nestihli náš vlak, museli tam v hostelu přespat a pokračovat za námi až ráno. Dorazili tedy s několika přestupy se zpožděním 12 hodin, ale přece ! Po rychlé snídani a složení stanů (přičemž se mi nevratně ztratil jeden kolík) se přesunujeme zpět k nádraží. Vedro a náklad na zádech mě (jako netrénovaného člověka) opravdu zaskočily, nedovedl jsem si představit, jak v těchto podmínkách strávím 20 dovolené a dokonce jsem maličko pomýšlel na předčasný návrat zpět do Čech. Naštěstí jsem si pak na místní poměry a batoh rychle zvykl, takže nouzové řešení nebylo nutné.

Na nádraží sehnal Tomáš s Petrem dopravce s osobní dodávkou (neboli taxi pro větší skupiny – pro nás jako stvořené), který nás za 1 leva na osobu odvezl do historického města Veliko Tarnovo, což byla první lokalita, kterou jsme si chtěli prohlédnout. V Tarnovu jsme se posadili s batohy do parčíku a ve skupinách po čtyřech si šli vyměnit peníze, případně se osvěžit u nedalekého pítka. Místní obyvatelé z něj bez obav pili, nicméně my jsme si troufli jen na osvěžení vnější (přece jen dostat nějaké problémy z vody hned třetí den…raději ne). Tomáš a Petr hledají ubytování a v druhém kole se Báře a Petrovi podaří odchytit nějakého zprostředkovatele ubytování (nadháněče), který nabízí za 7 dolarů na osobu příjemný privátek ve dvoulůžkových pokojích. Tomáš ještě částku stáhl na 50 USD za všechny + 5 DEM provize a už jsme se stěhovali dovnitř.

Poprvé za pobyt (a pak ještě několikrát) jsme spatřili v Bulharsku zřejmě obvyklou koupelnu – není zde vana ani sprchový kout. Jde o místnost velikou asi jako koupelna v panelákovém jádře, je tam umyvadlo, záchod a sprchová hadice koukající ze zdi. Vše blízko sebe, takže při sprchování je vždy mokrá nejen zeď koupelny, ale i záchod, umyvadlo a dveře. Inu jiný kraj…v Bulharsku to ale při teplotách, které tam panovaly, příliš nevadilo, protože vše schlo téměř hned a samo. Pokusil jsem se přeprat i několik špinavých věcí z batohu ve vodě pracím práškem v tubě, což se mi překvapivě podařilo. Přitom jsem přišel na další specifikum bulharských koupelen (a i kuchyňských dřezů) – neexistuje špunt k umyvadlu, takže dostat do něj vodu znamená pustit ji z kohoutku rychleji, než stačí odtékat. Umyvadla se tím pádem nedají použít ani na chlazení nápojů, což bychom uvítali.

Odpoledne jsme se zásobili v místním supermarketu „Magro“ (6x voda 1,5 litru, 1x toustový chléb a 1x tavený sýr = 7,16 leva) a vyrazili na prohlídku města a blízkého kláštera Arbanáši (beze mne, neboť jsem raději nabíral spánkem síly na další den).

Navečer jsem se podíval do města i já, Veliko Tarnovo je velmi hezké město postavené podél řeky, která zde vytváří několik prudkých oblouků a prochází úzkým kaňonem, na kterém jsou postaveny uličky a domečky (jeden z takových je i náš privát). Vytváří tak dohromady velmi kouzelné prostředí. Na ostrohu nad řekou je postaven velký pomník (jak jsme později zjistili, Bulhaři si na velké památníky docela potrpí a udržují si je) na památku povstání proti Turkům v bulharské historii. Večer jsme došli až k Tarnovskému hradu, který je rozlehlý po celém kopci, který zabírá, a v noci je nasvícen podobně, jako Křižíkova fontána v Praze na výstavišti. Dokonce jsme stihli i představení, kde různé světelné efekty na hradu podmalovává hudba. Osvětlení hradu má údajně na svědomí bývalý podnik VÚAP z ČSSR.

Po krásné procházce městem (mimochodem Bulhaři příliš nepoužívají veřejné osvětlení, a to i ve větších městech) nám v kuchyňce našeho privátu Katka, Jana, Bára a Lenka uvařily vydatnou večeři a po ní už docela unaven jsem si sbalil batoh na zítra a šel spát.

10.7. pondělí (4. den výpravy)

Brzké probuzení, check-out z našeho „apartmánu“ a spěcháme na vlak v 9.02 ve směru na Kazanlak. Stíháme a přejíždíme masív pohoří Stará planina (trať překonává velká převýšení mimo jiné také třemi šnekovitými tunely !) přes vrcholový bod v nádraží Krstec až do nížiny. Vagóny nemají v kupé záclonky a jsou trochu zašlejší než běžná druhá třída ČD, ale dají se v pohodě vydržet. Překvapivě v každém vlaku je hodně průvodčích i hodně policistů, takže je snad poměrně bezpečno. Těsně před koncem cesty přestupujeme a dojíždíme do města Kazanlak. Osobní dodávkou (tzv. „trambus“, vždy šlo o VW transporter, Ford Transit nebo podobné vozidlo) se i s batohy přesouváme k starobylé Thrácké hrobce. Ta je sice kopií (pravá je zakonzervována o několik desítek metrů vedle), nicméně kopií velmi povedenou včetně fresek na stropě. Hrobka je malá, dimenzována na jednoho člověka (včetně koně), vstup 1 leva/osoba. Po prohlídce směřujeme do obchodu opět doplnit zásoby a obědváme grilované kuře ze stánku (celé stojí 4,50 leva).

Po obědě shání Tomáš další taxi-trambus, tentokrát s řidičem, jež ve volném čase létá se sportovními letadly, zná i český čmelák. Jeho první návštěva Československa byla neplánovaná, letěl z Bulharska do Berlína a u Nitry měl nehodu, nicméně vyvázl bez trvalých následků. S tímto letcem odjíždíme do vesnice Šipka na úpatí Staré Planiny, kde navštěvujeme místní klášter, který je jako každý pravoslavný klášter velmi hezky zdobený. V rychlosti sbíháme na autobusovou zastávku na návsi a během chvilky přijíždí klasický bulharský autobus značky Čavdar (kterého jsme si později ještě užili, tohle byl dokonce nějaký luxusní „horský“ model). Tím za 90 stotinek na osobu i s batohy vystoupáme hlemýždí rychlostí do průsmyku Šipka, až na hřeben Staré planiny, do výšky 1320 metrů nad mořem.

3. Na Starou Planinu

stále je 10.7. pondělí (4. den výpravy)

Teplota je už výrazně příznivější, odpovídá běžným letním podmínkám v Čechách v nížině. Hned nad sedlem se tyčí další z olbřímích bulharských památníků Stoletov, ke kterému vede příjemných 650 schodů. Na dvě skupiny tedy vybíháme na vrchol, a pohledy z něj stojí za trochu námahy, je vidět do nížin jak na severním, tak na jižním úpatí a dlouhý pás hřebene na východ i západ (sedlem Šipka prochází hřebenová trasa Staré Planiny z vrchu Kom na jugoslávských hranicích až po mys Emine v Černém moři).

Po rozkoukání se v horách po této trase v podvečer vyrážíme směrem na chatu („chyžu“) Partizanska, která se ovšem už tak nejmenuje a nazývá se dnes Uzana. Pro turistiku v horách jsme používali několikadílný seriál průvodců po bulharských horách Rostislava Chrastiny, který byl nicméně napsán před 20-25 lety, takže některé informace ztratily na aktuálnosti (nebo nečekaně opět aktuálnost získaly – jako třeba ta, že chata Partyzanska se dříve jmenovala Uzana). V Čechách se nám bohužel nepodařilo sehnat turistickou mapu Staré Planiny a tak jsme při našem putování byli odkázáni na schématické náčrtky z Chrastinových knížek, případně místní značení. To má však (na české poměry) velmi bídnou úroveň, značky jsou staré, neudržované, daleko od sebe, na nepotřebných místech (a v těch důležitých – rozcestí – zase chybějí), mění barvu (dle svitu slunka z červené na oranžovou a žlutou, někdy i nepochopitelně na modrou !). Tyčové značení na vrcholcích je rezavé, daleko od sebe, místy chybí úplně, dle mého názoru je v hustší mlze naprosto nepoužitelné.

Jít a orientovat se nicméně dá, zejména dle vrcholů na hřebeni a odbočných větví. Použití buzoly pro orientaci ovšem nepřichází v úvahu, neboť jak náčrtky, tak i mnou později koupené mapy obsahují spoustu nepřesností. Nejlepší je jít dle vychozených cest, turistického instinktu a rad místních obyvatel hor. Ti jsou také jedněmi z mála Bulharů, kteří se v horách vyskytují, jinak jsou až překvapivě liduprázdné, turistů je zde minimálně (za celé třídenní putování po Staré Planině jsme jich viděli 5-6, zbytek byli lesní dělníci nebo správci chat).

Trochu jsme také museli přizpůsobit čas uváděný v Chrastinově průvodci našemu tempu, neboť Partizanskou (Uzanu) jsme spatřili až těsně před setměním. Nebyli jsme si jisti, zda je otevřena či obývána, jelikož jsme neviděli žádné světlo ani kouř, a tak jsme kousek před ní v příjemném lesíku zastavili a postavili naše čtyři stany, na Varech uvařili a odebrali se ke spánku před zítřejší túrou.

11.7. úterý (5. den výpravy)

Časně vstáváme, abychom se vyhnuli horku a po 9.30 vyrážíme, cesta je na hřebenovku docela rovná a vede až na výjimky lesem. Batoh je těžký, musím dělat často přestávky, ale dá se to vydržet. Jdeme směrem na chatu Mazalat, v dalším průsmyku doplňujeme vodu v chatě, kde k mému údivu vedle správce bydlí i kočka (co dělá v takové výšce a jak se tam dostala nevím, nicméně brzy jsem se divit přestal, protože kočky byly skoro na každé chatě, i výš). Jdeme podle Chrastiny až na horskou louku, kde potkáváme prvního turistu, jakéhosi námořníka od Černého moře, který se zde v liduprázdné krajině opaluje, vyptáváme se na další cestu, fotografujeme a pokračujeme z louky po hřebeni trochu níž, zpět do pásu lesa.

Sluníčko už docela žhne a tak si dáváme v chládku přestávku na oběd a hodinový odpočinek na karimatkách (v docela prudkém svahu). Odpoledne docházíme na nejvyšší bod naší dnešní trasy – po pravé straně nízká Stará Planina a louka s koňmi, po levé skalnatý masív Triglav (jeden z odbočných hřebenů), před námi vrch Korubašica (zvaný též malý Matterhorn).

V malém sedle pod ním je chata Mazalat, náš dnešní cíl (cca 1600 metrů nad mořem). Chata je menší než VUAP, po notné chvíli čekání a vyzvánění zvoncem u vchodu vychází z chaty starší správcová a dostáváme protekční osmilůžkový pokoj (přesně pro nás) – v chatě mimo nás a správcové nikdo není. Chata má u sebe větrnou elektrárnu, nicméně je bez proudu a večer se uvnitř svítí plynovými lampami. Jak píše Chrastina, na bulharských turistických chatách se toho skutečně mnoho koupit nedá, výjimku tvoří místní čaj z bylin, kterého je plný hrnec a je zdarma. Čaj díky své nezvyklé chuti a trošku omamujícímu účinku od nás dostal přezdívku „magorák“, od Chrastiny v době psaní jeho průvodců pak „seno vareno“. Po celodenním pochodu ovšem přišel velmi vhod, ani nám nescházel klasický černý čaj.

Na Mazalatu bydlí také kočka a to dlouhosrtá a velmi flegmatická, kterou nerozhodily ani tři naše běžící vařiče s bublající polévkou a hlavním jídlem. Najedli jsme se opravu vydatně (tedy alespoň já s Katkou), u chaty je ve svahu dokonce improvizovaná umývárna (rozuměj: trubka s vodou a betonové koryto), takže jsem se mohl zase po dvou dnech trochu opláchnout, ale ve studeném větru, který na horách byl, jsem nenašel odvahu na delší mytí. V chatě se dala z kohoutku doplnit pitná horská voda, což jsme také učinili.

Ukázalo se také, že bulharské plastové láhve na vodu nejsou všechny stejné a liší se zejména odolností proti nárazu, při znovunaplňování a těsností uzávěru. Láhve značky „Devin“ se umístily na předních místech hodnocení kvality (asi jako naše Dobrá voda), na druhém konci pak nádoby „Chisar“ z měkkého plastu s igelitovým víčkem a lehce strhnutelným závitem. Právě do této lahve jsem natočil mazalatskou vodu a nic netuše ji postavil k posteli. Během večeře povolila nějaká její část a veškerá voda se rozlila po podlaze, naneštěstí do Tomášových a Bářiných věcí. Po příchodu zpět na pokoj jsem byl uvítán nečekanou hláškou „prdla ti karma“, která se od toho večera stala spojujícím motivem při všech dalších aktivitách s lahvemi vody. Láhev skutečně praskla a po dvou (!) dnech od zakoupení se odebrala do věčných lovišť. Naštěstí mokré věci údajně rychle uschnuly. Večer jsme ulehli na lůžka v pokoji (zřejmě další bulharská specialita – na postelích v chatách a privátech je drátěný a neuvěřitelně pružný rošt, na starších modelech jsem středem lehátka klesal skoro až na zem) a po chvilce „pružení“ usnuli.

12.7. středa (6. den výpravy)

Rychlé a brzké vstávání a po 9.00 odchod z Mazalatu směrem na „Malý Matterhorn“. První úsek je ostrá hřebenovka, je nutno použít všechny 4 končetiny ke šplhání (naštěstí mi Petr odlehčil batoh od stanu a vody a nese je, což mi docela pomohlo a jde se mi lépe). Neopatrným sednutím jsem udělal již třetí velkou díru do půjčených Petrových kraťasů (na zadku), takže už je zřejmě vracet nebudu a koupím mu nové (po příjezdu do Prahy jsem se dozvěděl, že jsou neopravitelné). Hm.

Na Rozsovatec, přes který jdeme, je prudké stoupání, ale už ne po skalách, nýbrž po horské louce s pasoucími se koňmi, takže terén není nebezpečný. Trvá mi to dlouho, od tyče k tyči s přestávkami. K polednímu (takže informace o 50 minutách volné chůze z Mazalatu na Rozsovatec od správkyně chaty se ukázaly jako nepravdivé) málem vrchol míjíme a odpočíváme těsně pod ním.

Naštěstí se ukázalo, že obří sklanatá hora nad námi není Rozsovatec, a tak na ní nemusíme stoupat (patří už bočnímu hřebeni Triglav). Foto na Rozsovatci (1978 m. n. m.) a pokračujeme ve sluníčku dále podle Chrastiny na chatu Taža. Musíme prodlouženou cestou přes louku, neboť horští psi si hlídají stádo krav opravdu poctivě a nás dál nepouští (cesta se zdála být volná, jeden pes se nás bál. Pak se k němu přidali další psí hlídači a hned jim dohromady stouplo sebevědomí). Cestou je nádherný výhled na vrch Botev (nejvyšší vrchol staré Planiny, přes 2300 m.n.m.), bohužel je příliš daleko pro fotografování. Klesáme zpět do pásu lesa, obědváme a hodinku relaxujeme. Po odpočinku scházíme do sedla k řece Taža a ve velmi příjemné tůni se v ní koupeme.

Dále máme v plánu vidět dva vodopády, nicméně z náčrtků není přesně poznat kde. Rozhodujeme se sejít po proudu řeky směrem k prvnímu z nich, bohužel časový údaj 15 minut od místních je opět nepřesný a k vodopádu scházíme svižným krokem přes půl hodiny. Je vysoký a v odpoledním slunci i hezky nasvícený, stojí za podívání. Pomalu nám začíná docházet voda natočená v chatě Mazalat, budeme muset navštívit nějakou „chyžu“. Zrádný chrastináčrtek ukazuje jako bližší obydlí chatu Rusalka (než námi původně plánovaná Taža) a vydáváme se tedy k ní. Rusalka je však bohužel příliš daleko, do setmění jsme podél řeky klesali po dlouhém úseku cesty a žádná stavba mimo několika rozvalin se neobjevila. Skládáme batohy na jednom z mála rovnějších plošinek v horách s úmyslem přenocovat. Tomáš a Petr ještě jdou kousek po cestě, zda chata není „za rohem“, ale po hodině se vrací bez úspěchu. Pokoušíme se do skalnatého podloží zatlouci stanové kolíky, což se posléze daří a vaříme večeři. Bohužel již není dostatek pitné vody a musíme převařovat vodu z potoka, která snad byla bez závad (jak se později ukázalo). Petr s Bárou čaj „z potoka“ pít nechtějí a čekají do rána na vodu z Rusalky. Spánek.

13.7. čtvrtek (7. den výpravy)

Opět rychlé vstávání, bez vody jíme jen málo a spěcháme dále dolů na Rusalku (nejvíc Bára s Petrem). Naše skupina se podle tempa účastníků trošku trhá na tři části (1. Bára a Petr, 2. Tomáš, Jana, Katka, 3. Já, Lenka, Honza). Samovolné rozdělení se opět ukázalo poněkud nešťastné, protože chata Rusalka nejenže byla úplně jinde, než jak byla nakreslena v Chrastinově náčrtku, ale byla navíc skrytá ve svahu nad cestou, takže při mizerném bulharském turistickém značení ji šlo minout. To se také skupině číslo 2 povedlo a v pálivém slunku pokračovali bez vody dál do údolí. Třetí skupina (tedy i já) zahlédla chatu až na poslední chvíli a kousek jsme se museli vracet, napít jsme už opravdu potřebovali.

U Rusalky jsme zjistili dvě věci – za prvé, že se na cestě ztratila druhá skupina. Za druhé, že chata Rusalka sice nejsou rozvaliny a je to velká, zděná a obývaná budova, nicméně v okamžiku našeho příchodu je liduprázdná a zamčená. Odvážným zásahem se nám ji podařilo zpřístupnit (dírou po skle protáhnout ruku dovnitř a otevřít okno do jídelny) a vniknout dovnitř. Z jídelny se šlo do kuchyně, kde měli kohoutek s vodou a snad všichni bez rozdílu jsme vodu pili a točili do lahví bez ohledu na nepříjemnou pachuť trubek. Z potoka by určitě měla lepší šmak, nicméně jsme vodě z kohoutku věřili více (i když to byla zřejmě ta samá). Po osvěžení jsem si prohlédl chatu (třípatrová a na bulharské poměry moderní i s velkou jídelnou) a Petr s Bárou si uvařili polévku.

Od Rusalky postupujeme dále do nížiny, začínají se mi trochu ozývat kolena, každý sestupový krok zabolí, ale přece jenom se s vodou už jde lépe. V prudkém svahu mi naštěstí Bára bere batoh a já nesu její, lehčí, takže pomalým tempem doklesáme až do podhorské vesnice Taža. To je větší vesnice, částečně zmodernizovaná (hlavní silnice asfaltová, obchod a hospoda „TORONTO“ na návsi v jedné betonové krychli, pošta je také novostavba). Na stromech rostou sladké blůmy, ochutnáváme je cestou na náves, kde jsou mimo jiné vidět koexistující volně žijící zvířata, oslíci s povozy a auta v ulici. Trochu nás znepokojuje nepřítomnost Tomáše, Jany a Katky, nicméně předpokládáme, že šli bez zastávky na Rusalce a ve vesnici až k nádraží a čekají na vlak. Po krátké zastávce v obchodě a v osvěžovně (kola, Fanta, Sprite a podobné jsou k dostání snad v každém místě zeměkoule) pokračujeme podél tiché továrny a vybydleného obchodu v polích k nádraží.

Tam skupinu dvě bohužel nenacházíme a ujíždí nám jeden z vlaků, které jsme mohli použít. Po skupinkách se vracíme zpět do vesnice a Honza s Petrem se vyptávají místních, zda náhodou neviděli „tri duše i bagáža“. Ponětí nemá nikdo a pátrání je tak neúspěšné. Už už se vracíme zpátky do hor, když se najednou všichni objevují na příjezdové cestě, notně ušlí a unavení. Po minutí Rusalky totiž šli Katka a Tomáš dál už jen kousek a pak čekali spolu s Janou (když je doběhla Jana, která už neměla vodu žádnou) v jedné ze serpentin na zbytek výpravy (ať už skupinu jedna nebo tři). K setkání ovšem nedošlo, protože po odchodu z Rusalky šla skupina 1 a 3 do vesnice Taža velmi zprudka svahem a nikoliv po serpentinách na cestě. Takže jsme skupinu 2 předběhli a došli až dolů, kdežto oni zůstali v horách. Po dlouhém čekání získali (kromě žízně) podezření, že je někdo z nás zraněn v horách a nemůže pokračovat dolů a začali se vracet zpátky do kopce. Po hodině chůze nikoho nenašli a zjistili, že už jsme nejspíš níže. Cestou zpět už našli chatu Rusalka (o jejímž umístění až do té doby nevěděli), tam se stejně jako my před několika hodinami infiltrovali dovnitř a osvěžili vodou z „neznámého“ zdroje. Pak sešli po serpentinách do vesnice, kde došlo k šťastnému shledání všech skupin, dalšímu posezení v Torontu, nákupu a odchodu na poslední vlak ve směru na Karlovo (pracovník bulharských železnic -BDŽ- už byl z našeho dlouhého pobytu v čekárně nervózní a přišel se zeptat, zda máme v úmyslu ten den ještě někam jet).

Touto příhodou jsme definitivně opustili horský masív Staré Planiny a přesunuli se dále do Bulharského vnitrozemí. Na horách nám počasí velmi přálo, nepršelo, nebyla mlha ani příliš silný vítr a teplota byla (na rozdíl od nížiny) přijatelná. Těsně před naším odchodem se začalo na vrcholcích zatahovat, ale nám to nevadilo, neb jsme už ujížděli pryč.

4. Lázeňský okruh a Plovdiv

stále je 13.7. čtvrtek (7. den výpravy)

Vlak jede (jako všechny vnitrostátní spoje) přesně na čas (cena lístku 1 leva/osoba, cesta 31 km) a pantograf nás odváží přes úpatí vrchu Botev do menšího podhorského městečka Karlovo. Tam se ve 20.00 večer již nic neděje a ubytování není dle taxikáře příliš dobré. V Karlovu nemáme v úmyslu zůstávat a na radu téhož taxikáře se rozhodujeme přesunout do nedalekého lázeňského „letoviska“ Banja s léčivými prameny, bahnem, pláží a hotely za 7 leva na osobu ! Vlak už nejede a tak se nadvakrát přesouváme „žigultaxíkem“ (VAZ 2104) k hotelu v Banji.

Tam se na recepci ukazuje, že nádherná cena 7 leva je jen pro Bulhary a že pro cizince si ráčí účtovat 22 USD (!!, zřejmě zešíleli). Vyjednáváme se zjevně opilým recepčním, nedá se obměkčit ani naší národností ani studentskými kartičkami ISIC. Vydatně nám v Bulharštině pomáhá i taxikář (takoví v Praze opravdu nejsou) a stahuje cenu až k 8 markám, ale níž už to nejde. Recepční ve své podroušenosti není schopen ani vytočit telefonní číslo na šéfa hotelu, se kterým by se snad dalo domluvit…situaci tedy řeší tak, že nasedne za volant, nic netušící Honza nasedá s ním a na několik desítek minut mizí v okolní zástavbě.

Netušíme, co se děje, ale za chvilku jsou zpátky ve třech. Novou figurou na scéně je obtloustlý postarší muž (dříve zřejmě funkcionář strany, nyní majitel komplexu hotelů), který od nás ihned dostává přezdívku „Brouk Pytlík“. Ten nás nekompromisně odvádí přes město do druhého betonového hotelu (čímž poznáváme město a zjišťujeme, že slavné lázeňské letovisko už má nejlepší léta za sebou, před sebou nebo se s nimi vůbec nepočítá). Na vrátnici se objevuje stejný problém – 7 leva jen pro místní, cizinci to mají výrazně dráž. Pytlík, seznámený s vývojem situace v předchozím hotelu, razantně udeří do stolu a se slovy „sedem leva“ je rozhodnuto a recepční už vydává klíče k pokojům. Mezi tím vším chaosem nám pomáhal také jeden Bulhar, který kdysi pracoval v Sušici a uměl obstojně česky.

Pokoje jsou pěkné, dvoulůžkové se sprchozáchodem, bohužel teplá voda teče jen od 11.00 do 23.00. Protože jsme nejdřív jedli a pak se sprchovali (na rozdíl od zbytku výpravy), tak Katka musela vydržet ve sprše studenou vodu a stejně tak po ní já, nicméně ve vedru, které panovalo, to příliš nevadilo. Skoro každé bulharské ubytování mělo k dokonalosti nějakou chybičku, tomuhle mimo studené vody chybělo ještě pořádné osvětlení (fungovaly jen malé lampičky). Umyvadlo, vodu a horko využíváme k praní a sušení prádla, nestíháme už jít do hotelového bazénu, ale povídáme si všichni společně vedle v pokoji. Krátce po jedné hodině ranní jdeme spát.

14.7. pátek (8. den výpravy)

Odpočinkový den. V 11.00 vstáváme, snídaně ze zásob v batohu. Bohužel jsme se nedohodli na hodině odchodu, takže někdo už měl sbaleno na odchod a někdo si ještě v pohodě snídal. Po 12.00 je rychlý check-out z hotelu a jdeme směrem na „kolonádu“ tohoto městečka, ve kterém se nic neděje ani ve dne. Kromě úplné absence zahraničních turistů tu není ani moc Bulharů, zřejmě není sezóna ? Nevím. Nejakčnějším objektem na hlavní třídě je koňský povoz a stařík, který do něj nakládá listí. Banja je skutečně díra.

V zahradní restauraci obědváme a všichni si (po překonání jazykových problémů s jídelním lístkem) dáváme docela do nosu, jídlo je levné (pro 1 stůl, tedy 4 lidi – 3x šopský salát, 4x jakýsi kuřecí mletý řízek s hranolkami, 3x zmrzlinový pohár, 8x pití a spousta chleba úhrnem za 20,87 leva). Odpoledne se vydáváme na nádraží a hledáme nějakou přepravu do dalšího lázeňského střediska Chisar, ale nic, město je tak ospalé, že tu není ani stanoviště taxi. Potkáváme opět českého Bulhara ze včerejška a po chvilce (cca 1 hod – v Bulharsku nic) přijíždí jeho kámoš a po další chvilce i jeden taxikář. Těmito třemi vozidly se přesouváme (přes benzínovou pumpu – snad každý taxikář s námi zastavil u pumpy a nabral si plyn) do nedalekého Chisaru (1 auto=10 leva). Tady to žije trošku víc, ale pořád je to slabé (třeba i na naše Františkovy Lázně). Okolo starého města byly ve čtvrtém a pátém století postaveny hradby, po jejichž zbytcích se okolo města vydáváme. Spousta věží, bran, cihel a kamení, ale už hodně poškozených. Po skupinové fotografii u hlavní a nejzachovalejší brány završujeme prohlídku Chisaru v parku na kolonádě u vodotrysku snědením melounu. Jako turisti s batohy jsme na sebe poutali velkou pozornost místních majitelů ubytovacích kapacit. Jeden z nich neváhal zastavit auto v křižovatce, vyběhnout ven a propagovat nám laciné ubytování ve svém kempu se slovy „určitě se musíte zastavit, zapamatujte si, stačí říci kemp ????? a místní už Vás tam pošlou“.

To jméno kempu jsme bohužel (nebo naštěstí) hned zapomněli a odjeli ještě tentýž den z Chisaru odjeli vlakem (elektrická jednotka) v 19.45 do Plovdivu (mile mě překvapila ochota prodejce lístků na vlak v Chisaru, který nám trpělivě několikrát vysvětlil, že budeme muset přestupovat a v latince napsal kdy a kde). Cestou vlakem pozorujeme velké požáry jižním směrem, původně jsme byli v domění, že jde o lesní požár, mohlo ale jít i o řízené vypalování polí, které je v Bulharsku oblíbenou zaorávací technikou (a běžnou, takže si hořící plochy nikdo nevšímá).

Plovdiv je zřejmě druhé největší město v Bulharsku, nádražní budova je velká, ale čistá a na Bulharsko moderně vybavená (elektronické tabule s odjezdy vlaků apod.). Skládáme batohy před budovou a sháníme ubytování, já s Honzou nacházíme internetovou kavárnu blízko nádraží a od zde působícího Rusa (taktéž si stěžoval na dvojí ceny) tip na laciné ubytování. Petr s Tomášem nacházejí dobrý hotel (jiný) za 10 DM/noc také a tak se necháváme nadvakrát odvézt taxíkem k hotelu Pluton, což jsou vysokoškolské koleje nějaké technické univerzity. „Dobrotivý“ taxikář, úplný protiklad včerejšího řidiče z Karlova, se pokouší nechat si od nás zaplatit i zpáteční jízdu, což se mu nepodaří a naštvaně odjíždí (Petr měl podezření i na tzv. turbo taxametr, s čímž jsme ale nemohli nic dělat). Taxikáři ve velkých městech (mj. Plovdiv, Praha,…) jsou zřejmě všude stejní a snaží se zákazníka (a zahraničního turistu tím spíš) oškubat, co to jde. S bulharskými taxikáři z venkova a malých měst jsme měli zkušenosti o mnoho lepší.

Ubytování je dobré, opět dvoulůžkové pokoje a opět záchodosprcha. Honza, Tomáš, Petr, Bára, Jana a Lenka vyráží do města za zábavou, já a Katka odpočíváme. Léčím rozbité koleno z hor, které se nechce zregenerovat, od Katky dostávám léčivou mast. Dopisuji deník a jdu spát.

15.7. sobota (9. den výpravy)

Den přesunu do Rily (z Plovdivu vlakem směr Sofia a výstup v Kostěnci) s neplánovaným velkým převýšením. Na studentských kolejích rychle vstáváme, snídáme a po sbalení odjíždíme taxíkem zpět na nádraží (1,30 leva), kde v úschovně necháváme batohy (0.80 leva/kus) a vyrážíme s Katkou na velký nákup před horami (za různé potraviny a dobroty pro dvě osoby celkem 40 leva). S vítězně nakoupenými telefonními kartami po padesáti jednotkách (1 karta=5leva) telefonujeme domů, že jsme v pořádku. Než se stačíme spojit s Českou republikou a říci si pár slov, tak jsou jednotky pryč a karty vynulovány, interval úbytku jednotek je snad 2 vteřiny. Mnohem výhodnější je volání z pošty (které využila v Plovdivu Jana a další), s jedním tříminutovým hovorem se dá vejít do dvou leva. Chtěl jsem ještě navštívit internetovou kavárnu ze včerejška, ale už nám nezbylo moc času.

Obědváme párek v rohlíku ze stánku na nádraží (a opět se ukázal zdravotně nezávadný) a přesouváme se k vlaku. Tabule s odjezdy vlaků ukazuje i číslo nástupiště, u kterého je vlak přistaven a tak jdu podchodem směrem k nástupišti číslo čtyři. Tam stojí vlak evidentně s úplně jinou destinací a člen vlakové čety nás po otázce „Sofija?“ posílá („tuka“) přes koleje zpátky kamsi před nádražní budovu. Plovdivské nádraží má totiž mimo běžně číslovaných (1-11) průjezdných kolejí ještě vedle budovy několik kolejí kusých, očíslovaných opět 1-4. Náš vlak tedy stál na čtvrté koleji, ale právě v té kusé skupině, nikoliv u průjezdné koleje. Na poslední chvíli dobíháme docela plnou soupravu, cpeme se do posledních dvou vagónů a vlak v mžiku odjíždí.

5. Rila a Rilský klášter

stále je 15.7. sobota (9. den výpravy)

Vystupujeme na nádraží Kostěnec, odkud v mžiku odjíždíme taxi-trambusem do horského střediska Borovec (něco jako bulharský Špindl č.1 – bude ještě bulharský Špindl č.2) za 2,5 lv/osoba. Nápisy jsou i v latince, záchody v hospodách nejsou turecké, obsluha umí anglicky a ceny tomu odpovídají. V rychlosti spořádáme toast a těsně před ukončením provozu lanovky v 16.00 nasedáme do čtyř gondol a necháváme se vyvézt lanovkou (6 lv/osoba) až na 2300 metrů vysoký vrch Jastrabec. Krajina se v jízdě pomalu mění z pásu lesa přes kleč až po kamenité svahy. Nedáváme se zmást zastávkou a obsluhou v polovině kopce, která nám otevřela gondoly a tváří se, jako bychom měli vystoupit a jedeme až nahoru.

Počasí už je vysokohorské, stejně tak i terén. Převlékám se z letního oblečení do turistického včetně větrovky, vítr duje silně. Pozorujeme nádherné okolí a skalní masív s majestátní horou Musala – jde o nejvyšší horu Bulharska a celého Balkánského poloostrova (2925 metrů nad mořem). Naposledy využívám pohledu z binokulárního dalekohledu, neboť nevím z jakého důvodu se v něm nazítří rozbila jedna z čoček. Po nezbytné fotografii odcházíme směrem k Musale.

Další program byl původně stanoven jako pohodový, tzn. dojít k nějaké z chat, které pod Musalou jsou a tam ulehnout. Nazítří jsme pak měli plní sil vyrazit až na vrchol. Události tomu ovšem chtěly jinak. Aklimatizaci na vysokohorský vzduch a převýšení jsme snad zvládli (až na mou a Petrovu buzolu, ve kterých se objevily malé bublinky – po klesnutí do nížiny zase zmizely) a tak svižnou chůzí skoro po rovině docházíme k chatě Musala, která je nicméně ještě daleko od vrcholu.

Po rozptýlení žebravým komikoněm (který mi začal ožužlávat batoh a musel jsem ho odehnat, důrazněji se pak zachoval jeho pasák, který jej odháněl pilou-ocaskou) jsme se dozvěděli, že hodinu cesty odtud k Musale je další ubytovací zařízení, jakási vytápěná dřevěná bouda-koliba (angl. „shelter“). Protože do setmění zbývá asi hodina a půl, je položen na stůl návrh přesunout se na tuto další chatu, abychom měli zítra lepší výchozí pozici pro výstup. Po složité poradě a přesunu melounu (!) z Bářina batohu se vydáváme dál. Tentokrát vede cesta kamenitým polem prudce do kopce a je to o poznání namáhavější. Prudké výstupy jsou několikrát přerušeny plošinami s horskými jezery, která společně s okolními strmými štíty vytváří nádherné scenérie pro fotoaparát, bohužel už není mnoho světla. S několika přestávkami (a Petrovým obětavým odnesením Lenčina batohu na posledním úseku) se dostáváme k dřevěné chatě. Je o trochu menší než chata Musala, ve výšce přibližně 2700 metrů nad mořem.

Po námaze máme mokrou většinu oblečení, co máme na sobě, a tak se v mrazivém vichru převlékáme do suchých věcí z batohu. Vstupujeme dovnitř a snažíme se získat ubytování. Bohužel, paní u okénka v bufetu se tváří nepřístupně a tvrdí, že nemá žádné volné lůžko, že je vše obsazeno. Nedá se obměkčit žádným způsobem, a tak se nabízíme, že si klidně lehneme na zem do jídelny nebo do chodby. Paní zvyšuje hlas „Všechna místa včetně podlahy v jídelně a v chodbě jsou obsazená !“ Rozhlížíme se kolem a skutečně – kolem nás je početná skupina turistů čekajících, až odejdeme od okénka, aby si tam mohli rozložit spacák ! Obracíme se tedy na chatařku s žádostí o radu, co dál. Ta ochotně volá vysílačkou nahoru, na samotný vrch Musala, a zjišťuje, že v tamějším domečku je spousta volných míst a že můžeme dojít tam. Je to už „jen“ 45 minut (ale prudkého stoupání ve skalnatém terénu téměř ve šeru).

Nemajíce jinou možnost, převlékáme se zpět do mokrého oblečení (mimochodem v tamějším mrazivém větru velmi rafinované mučení) a posíleni jen čokoládou vyrážíme hned dál do svahu. Stoupání už kupodivu není tak hrozné a několika traversy podél tyčí a řetězů (nebylo nutné je použít) se dostáváme až úplně nahoru, kde na tisíc kilometrů do všech stran není vyššího místa…a dobýváme vrch Musala (2925 metrů nad mořem).

Je už docela tma a tak jsme za konečně fungující ubytování na vrcholku rádi. Nejvyšší bod Musaly překvapivě netvoří kóta (která je vytesána z kamene), ale sousední domeček s různými nástavbami, zřejmě meteorologickým zařízením. Kromě zděné chaty bez omítky (ale pobité drátěným pletivem – k čemu asi slouží ?) je na vršku ještě druhý objekt, a to novější meteorologická stanice, která ovšem neslouží turistům. Ubytováváme se uvnitř – jde o vytápěný zděný objekt, nám slouží jeden čtyřlůžkový pokoj a dva dvoulůžkové. To vše je v bulharských horách na Musale, je to naprosto skvělé, jsem unešen. V chatě je dokonce elektřina (fungující) a elektrická topení, kde jsme bez problémů usušili všechny mokré věci, v malé společné místnosti i televize ! Jediným kazem na kráse (ale v této nadmořské výšce pochopitelným) je absence vody a záchodu (chodí se ven). Ve čtyřlůžkovém pokoji si s gustem pochutnáváme na melounu, který Petr s Bárou donesli až nahoru a sušíme sebe a oblečení. Takhle vysoko nad mořem jsem ještě nikdy nebyl, natož aby se mi tam podařilo nocovat ! Usínám s výhledem do hluboké tmy a s velmi dobrým pocitem.

16.7. neděle (10. den výpravy)

Ráno se velmi rychle trhá noční mlha a vycházíme ven před chatu. Snažím se vyfotografovat okolní vrcholy, výhledy jsou nádherné. Z Musaly pokračujeme po hřebeni směrem k chatě Grančar. Trasa je to krátká, neb jsme si včera nadešli, počasí je studené a větrné. Nadmořská výška hřebene osciluje okolo 2600 metrů v rozmezí +-100 metrů, což sice není moc, ale pokud je takových stovkových výstupů a sestupů několik za sebou, mé koleno se spolehlivě ozve, což povedlo i teď.

Cestou potkáváme mnohem víc turistů než na Staré Planině, Rila je rozhodně frekventovanější pohoří. Dobrou polovinu návštěvníků ovšem tvoří překvapivě mladí Češi a Česky (poznají se podle batohů Gemma, Tatran a podle toho, že si většinu věcí nesou na zádech – stejně jako my). Ti směřují proti nám na Musalu nebo naším směrem, ale až na Maljovicu, kam jsme nezamýšleli jít.

Poslední etapa je prudký sestup dolů do sedla k jezírkům a chatě Grnčar. V rámci šetření kolen a chodidel jsme sešli ze značky a šli po mírněji skloněné cestě – chata už byla stejně vidět a ztráty orientace jsme se nebáli. Silnice však začala směřovat jinam než k chatě a tak jsme chtě nechtě museli opět dolů do svahu. Mimo turistickou značku se ovšem klečovým porostem jde velmi těžko. Vzhledem k blízkosti a přímé viditelnosti chaty jsme se ve svahu rozdělili a každý se probíjel k chatě dle svého uvážení a fyzických schopností.

Já jsem zvolil po vrstevnici návrat ke značce a sestup po ní, což byla na metry asi nejdelší varianta, nicméně časově velmi výhodná, protože jsem scházel po prošlapané cestě (Lenka šla po ní také, ale ta z ní předtím ani nesešla, protože byla lehce napřed). Tomáš s Petrem se spustili přímo dolů kleč nekleč na cestičku a z ní pak přišli k chatě spodem. Zbytek výpravy zvolil kros přímo k chatě skrz kleč a brod přes potok vytékající z jezírka. Jak jsme zde poznali, tak při našich rozměrech batohů je kleč velmi účinným regulátorem hmoty na batohu (zejména zůstávaly na porostu viset utrhané kusy karimatek). Bez bagáže by se člověk skrčil a rukou si proklestil cestu, ovšem s nákladem musí jít stále vzpřímeně, procházet jako tank a doufat, že má všechny věci dobře připevněné.

U blízké chaty jsme se opět všichni sešli. Turistickou atmosféru zde rušila kromě zcela nevzhledných chatek typu unimo-buňky i parta jakýchsi sportovců, kteří k chatě vyjeli mikrobusem, vyložili motorky a začali na nich hlučně jezdit pořád dokola, naštěstí se časem přesunuli pryč. V hlavní chatě jsme se zeptali na ubytování a zjistili, že naším obydlím budou ony nevzhledné chatky u jezírka (dvoulůžkový a dva trojlůžkové pokoje). Ta, ve které jsem bydlel já s Katkou a Honzou měla netěsnící okna, tenké stěny a na stropě skvrny po dešťové vodě – tedy žádný komfort. Stejně jako na chatě Mazalat byly rozvedeny eletrické dráty, nicméně proud nešel ani v hlavní budově, natož v chatkách. Z výše uvedeného vyplývá, že stejná teplota., která byla venku (zima, přeci jenom 2300 m.n.m.) byla i vevnitř. Naštěstí se dala v improvizované fontáně nabrat pitná voda. Záchody jsou společné, turecké a odpuzující. No nic, jsme přeci v horách, a to v bulharských.

Večer se vydáváme na procházku kolem jezírka u chaty, místní turisté, kteří Grnčar znají, spí raději ve stanu a vaří si nad ohněm. Vycházku ukončujeme v chatě, kde je velká vytápěná společenská místnost. Svítí se (pochopitelně) svíčkami, sedáme si k malému stolečku a pijeme horké víno (6 lv/láhev) a místní čaj z bylin (tady už nikoliv zadarmo, ale za 0,30 leva za šálek). Povídáme si a pozdě večer jdeme spát.

17.7. pondělí (11. den výpravy)

Třetí den túry v Rile. Z Grnčaru stoupáme zpět do sedla, ze kterého jsme včera orientačním během slezli a po hřebeni stoupáme až na běžnou „cestovní“ výšku Rily 2600 metrů nad mořem. Vršek hřebene již není celý skalnatý, ale místy se uchytila i tráva a cesta je docela pohodlná. Oproti včerejší túře je tahle ale mnohem delší, a to časově i vzdálenostně, dle mého odhadu alespoň dvakrát. Dle mapy (mnohem přesnější než chrastináčrtky) jdeme po červené celý den, a to rychle, předcházíme i některé místní turisty. Těsně před koncem hřebenové trasy jsme bohužel potkali skupinku třech halekajících Bulharů, kteří se na nás tlačili na úzké cestě přes kamenné pole. Byli pomalí na to, aby nás předešli, ale příliš rychlí na to, abychom jim utekli, takže co chvíli nám putování zpestřil radostný výkřik „gurááá“, „oááá“, případně „uááá“ (ale nejednalo se o pád člověka z útesu). V sedle nad Rybnými jezery jsme se pak tedy kochali nádherným pohledem do údolí o trošku déle, aby nás

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .