0
0

Už při plánování naší cesty po Srí Lance nám bylo jasné, že této jedinečné hoře, nesoucí sinhálské jméno Sri Pada, se nemůžeme vyhnout. Se svými 2243 m.n.m. pátá nejvyšší hora cejlonského ostrova přitahuje pozornost místních i cestovatelů, neboť na jejím vrcholu se nachází legendami opředený otisk chodidla, jemuž přisuzují duchovní význam buddhisté, hinduisté, muslimové i křesťané.

Dle toho kterého náboženství měl na hoře otisk zanechat Buddha, Višnu, sv.Tomáš nebo Adam. Díky tomuto artefaktu byl na vrcholu žulového masivu ve 13. století vystaven chrám, který z hory učinil nejznámější poutní místo Srí Lanky.

Všeobecné informace:

Výstup na horu je originální zejména proto, že nejznámější přístupová cesta z vesničky Dalhousie vede přes 5200 schodů, které na vzdálenosti sedmi kilometrů překonávají více než tisícimetrové převýšení. Během poutní sezóny od prosince do května je celá cesta lemována zářivkami a množstvím stánků s občerstvením a suvenýry, které jsou otevřeny celou noc. Je tomu tak proto, že na horu se nejlépe vystupuje za tmy, kdy nepanuje takové vedro. Cílem výstupu je obvykle být na vrcholu na východ slunce, které je vítáno ranní buddhistickou bohoslužbou a které na opačné straně do údolí promítá naprosto originální trojúhelníkový stín Adamovy hory. Nejvíce poutníků na horu putuje během ledna a února a víkendy jsou obecně frekventovanější než všední dny. Mimo sezonu se lze na horu vydat také, je však nutno počítat s vytrvalými dešti, silným větrem i nízkými mraky, zahalujícími vrchol i na celé dlouhé dny. Kromě toho není v tomto období cesta osvětlena a podporována stánky.

Neocenitelná zkušenost

Pro výstup z Dalhousie jsme se v první březnový pátek roku 2012 rozhodli i my. Lonely Planet doporučuje vyrazit ve dvě hodiny ráno, neboť cesta trvá podle zdatnosti návštěvníka 2,5 až 4 hodiny. V námi vybraný den má slunce vycházet v 6:15. Notně rozespalí vstáváme v půl třetí ráno a o pár minut později už se vydáváme vstříc světlům, které se před námi vinou kolem hory, kam až oko dohlédne. První stánkaři nám ukazují zvednuté palce a na cestu nás nastupuje zatím jen málo. Na konci vesnice dorážíme k malé svatyni s nezbytnou sochou Buddhy, kde nám mnich za předříkávání modlitby přivazuje na ruku provázek. Poté ukazuje na sešit, kam se máme zapsat a hlavně vyplnit kolonku „donation“ a podle ní dát finanční příspěvek, aby nám byla hora nakloněna. Poprvé předbíháme švédskou dvojici, což se bude pravidelně opakovat po celou cestu. Za dalších 10 minut se nestačíme divit, neboť u červeného kovového mostu se opakuje příspěvková ceremonie před dalšími dvěma mnichy. Nejdříve je nám divné, že se to v jejich sešitu hemží pětistovkovými i tisícovými dary, za okamžik ale zjišťujeme, že drobnější peníze jsme nechali u předchozích mnichů. Trochu rozčarování, zato k velké radosti mnichů, nakonec dáváme také tisícovku, protože nic menšího v peněžence nemáme. Teprve později během pobytu čteme na webu Lonely Planet aktualizace k průvodci a zjišťujeme, že druhé výběrčí místo okupuje místní alkoholik, oblečený do mnišského roucha. K finančním příspěvkům ve svém sešitě připisuje nuly, aby příchozí motivoval k větším obnosům. Trochu si zanadáváme, naštěstí je takový podvodník na Srí Lance naprostou výjimkou, potvrzující pravidlo o hodných a přátelských lidech.

Počáteční rovinku máme za sebou a proti nám se s bolavýma nohama začínají trousit první Srílančané, kteří už mají těch 10000 schodů za sebou, protože na horu se chodí po celou noc. Část poutníků se prospí cestou na některém z odpočívadel, jiní si ustelou nahoře v chrámu. Ti zdatnější jdou nahoru i dolů bez nocování. Stánků je po cestě opravdu hodně, i přes zákaz pouštění hudby skoro v každém vyhrává místní pop music, někde i televize. Na úrovni bílé dagoby japonsko-srílanského přátelství se cesta začíná postupně svažovat. Přibývat schodů, které nejsou nikterak malé, jak jsme zvyklí z Evropy. Průměrná výška schodu činí 25 cm a výstup je mnohem náročnější, než stejné převýšení zdolávat klasickým způsobem. My máme samozřejmě plné turistické boty, místní ale trasu absolvují v obligátních žabkách nebo zcela bosí. V obou směrech se tak na cestě pohybuje spousta poutníků, od malých dětí, kteří odpočívají každých 5 metrů nebo jsou neseni svými rodiči, až po staré babičky, které podpírají jejich mladší příbuzní a pomalu s odhodláním zdolávají schod za schodem. Návštěva posvátného místa je pro obyvatele Srí Lanky povinností, odpovídající síle jejich víry. Vymluvit se na věk či zdravotní stav neexistuje, na Sri Padu se zkrátka musí!

Do této chvíle jdeme jen v tričku, s přibývající výškou však klesá i teplota a na prostřední část výstupu už je třeba softshellka nebo fleecová mikina. U umýváren v místním potoce se cesta stáčí doleva a začíná se svažovat adekvátně kuželovitému tvaru hory. Ubývá vegetace a začíná být vidět obrys vrcholu, nebe září množstvím hvězd. Čím více se blížíme k vrcholu, tím přibývá znavených poutníků a postup se zpomaluje. I my zastavujeme čím dál častěji, protože plíce mají s udýcháním nekonečného schodiště spoustu práce. Oblékáme další vrstvu, protože začíná foukat. To platí zejména o posledních 100 výškových metrech, kde je teď už zcela strmé schodiště razantně zúženo a rozděleno zábradlím na dvě poloviny. Jedním směrem se vystupuje a druhým sestupuje. Nebe na východě začíná světlat a zhruba ve třičtvrtě na šest se konečně objevují světla betonového kláštera.

Na vrcholu

Ten je obsypaný lidmi, každý hledá nejlepší místo pro pozorování východu slunce, mnoho znavených poutníků leží kde se dá, spí, odpočívá, modlí se. Nechybí tradiční vůně vonných tyčinek. S prvními slunečními paprsky začíná tradiční obřad, spočívající v přinesení darů Buddhovi ke svatyni, v níž se nachází posvátný otisk jeho chodidla. K ní je tradičně možno dostat se pouze naboso bez pokrývky hlavy, my obřad pozorujeme zpovzdálí a necháváme prostor místním, pro které má přítomnost u svatyně mnohem větší význam. Vrchol hory připomíná lidské mraveniště, jeden mnich udílí instrukce tlampačem, další regulují tok lidí tak, aby se všichni vystřídali. My zatím fotíme východ slunce, počasí nám přeje, takže vidíme i slavný trojúhelníkový stín, vrhaný na západ.

Protože nás bolí nohy a to nejhorší je teprve čeká, a protože schodiště začíná být odcházejícími téměř ucpané, vydáváme se po třiceti minutách pobytu v klášteře zpět. Čeká nás 5200 schodů v sestupném směru, což je teprve ta hlavní zkouška odolnosti našich kolen. Množství lidí se postupně rozmělňuje, co chvíli nás předbíhají mladí nosiči, kteří dolů v primitivních nosítkách snáší staré poutníky, kteří už nemají sil jít po svých. Konečně vidíme vše, co bylo schováno ve tmě. Nádherný kuželovitý tvar Adam’s Peaku a hlavně nádherné výhledy východním směrem k vesničce Dalhousie.

O hodinu a půl později věnujeme hoře poslední pohled od našeho penzionu a konečně dopřáváme rozklepaným nohám odpočinek. Výstup na Sri Padu byl jeden z nejintenzivnějších zážitků našeho pobytu na Srí Lance. Kombinuje v sobě radost z pobytu v přírodě a sportovního výkonu na straně jedné a kulturní zážitek ze splynutí s místními a s jejich duchovní poutí na straně druhé. Nádherná zkušenost!

http://cestovani.lidovky.cz/sri-lanka-na-vrchol-posvatneho-adam-s-peaku-f22-/cestopisy.asp?c=A120417_170310_cestopisy_glu

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .