0
0

Proč já vlastně něco plánuju. V merku je aspoň deset akcí a stejně to nakonec dopadne jinak. I když ta Srí Lanka se poslední dobou trochu posouvala do vyšších merků. Má šmrnc i láci jihovýchodní Asie. Pak tu máme slušný mix památek, přírody, několika kopců a pořádných pláží s vlnami, a to vše na prostoru o velikosti Čech, takže žádné celodenní brutální trmácení tu moc nehrozí.

I když je to převážně buddhistická země, je to i taková drobná bejby Indie, která na mé stopy furt čeká. A asi ještě chvíli čekat bude. Bezpečí země je už taky nějaký ten měsíc v pořádku, neb asi před rokem na pláži domasakrovali zbylé tamilské tygry, kteří tu měli několik desetiletí fakticky nezávislý stát Tamilský Illám na severní třetině ostrova. Jediným mínusem mohou být domorodci, kteří nemusí patřit k těm nejpohodovějším zážitkům, pokud nemáte v oblibě časté dohadování a odmítání. Navíc autobusová doprava je tady asi nejfrekventovanější na světě.

Takže proto jsem tuhle destinaci schraňoval pro nějakou kratší třítýdenní cestu na pohodu. A vítězem na post mého doprovodu se stala Soňa (čímž zarovnala počet mých historických spolucestovatelů na rovnou dvacítku). Jinak turisty to kupodivu není úplně nejpřecpanější ostrov navzdory tomu, že všichni jezdí prakticky stejný okruh. Ale je to snad rekordní česká destinace, tolik českých baťůžkářů ve vztahu k ostatním turistům jen tak nevidno. Cizinci jsou tu spíš starší a ti berou za vděk organizovanými grupami.

A cože nás čeká? Tři týdny, z toho sedmnáct dní na Cejlonu, což je tak akorát na klasický okruh. Snad 90 procent cestovatelů objíždí ostrov po stejné trase a ve stejném směru, takže stejně jako v Barmě, budete potkávat stejné bílé huby několikrát (čtyřikrát „stejně“ v jedné větě je slušná frekvence). Jsou to historická města v kulturním trojúhelníku Anuradhapura a Polonnaruwa, skalní pevnost Sigiriya a jeskyní chrámy v Dambulle; kulturní centrum a jediné opravdové město Kandy s nedalekým slonincem Pinnevala; horská etapa vlakem mezi čajovými plantážemi v Nuwara Eliya, Haputale či Ella, safari v národních parcích (to jsem si nechal radši na Afriku) a na závěr pláže (mezi nejprofláklejší patří Tangalla, Mirissa, Unawatuna, Negombo) se zastávkou v koloniálním Galle a výhybkou v Colombu. A nakonec se k tomu přichomýtla i dvoudenní zastávka na Maledivách v útrobách naprosto neturistického hlavního města a okolí.

Trasa

25.2. – 17.3. 2012

Praha – Dubaj – (Srí Lanka) Colombo – Kandy – Pinnevala – Dambulla – Polonnaruwa – Sigiriya – Kandy – Haputale – Dambatenne – Ella – Tangalla – Unawatuna – Galle – (Maledivy) Malé – Vilingili – Dubaj – Praha

Před cestou

Ač je to destinace bližší než ty tradičnější, nemá Colombo zrovna konkurenční nátřesk evropsko-arabských aerolinek, a tím ani ne nějaké extra slevičky. Nejlevnější letenky z Prahy tradičně mívá ukrajinský Aerosvit (13000), ale říkal jsem něco o cestě na pohodu (kámoš, co to letěl 2 týdny přede mnou, poudal, že prej „již nikdy“). Takže radši přihodíme 1500 za Emirates, které zas o pětiklíště snížíme objednávkou na emirates.com. Ale tady možná „již nikdy“ zase řeknu já, pokud u Emirates zůstanou mnohahodinové přestupu. A pak stačilo přihodit dalších 1500 za zastávku na Maledivách (přes které letí jeden emiratovský spoj na trase z Colomba do Dubaje), což je na takový fakultativní výlet fajn.

Dá se (a možná i dalo) sehnat let i s ČSA a Etihadem přes Abu Dhabí, který je levnější (11-13 tisíc) a hlavně s devadesátiminutovým přestupem. Jen se většinou dá sehnat jen na webu ČSA, protože klasické letenkové servery zatím nevěří, že by spoj s ČSA do Abu Dhabí mohl dlouhodobě přežít.

Jinak v rámci ataku na turistické dolary zavedla Srí Lanka od 1. ledna 2012 víza (do té doby byl bezvízový styk). Vízum se dá jednak získat na přepážce při příletu (bývají tam slušné fronty), nebo lépe a levněji na internetu po vyplnění pár otázek za 25 dolarů (chtějí adresu hotelu, takže stačí naťukat první hotel z průvodce). Na Maledivy oficiálně je vízový styk, ale stačí vyplnit klasickou kartičku. Nic se nekontroluje, i když oficiálně by měl mít člověk zajištěné ubytování (což jsme kupodivu i měli).

25.2. den 1. Praha – Dubaj

Vyrážíme odpoledne. Batoh se snad poprvé od dávné letecké cesty do Ria dostal pod šest kilo. Emirates už přihodili na Prahu větší letadlo, takže o zábavu s vlastní televizí je postaráno. Vcelku slušně postaráno bylo také o žaludky cestujících. Kromě jednoho. Nejdřív patřil Soně, ale po urgentním dožádání jídla, urvala letuška jiné její tác, a tak Soňa dostala už jídlo hezky vybalené a rybičku i decentně nakousnutou. Před Dubaji nám vypnuli zábavu a sebrali deku, aby následně přes dvě hodiny kroužili asi dvěstě kilometrů od letiště. Většina otoček byla vždy nad jiným koutem Emirátů, takže by to byla slušná letecká prohlídka, kdyby nebyla půlnoc. Takhle jsme jen mrzli.

26.2. Dubaj – Colombo

Čekání tu máme na 7 hodin přes noc. Tu bohužel trávíme na druhém terminálu, kde je živo nonstop. Sice jsme obsadili sedačky s podnožkami, což stačilo Soně, ale já nezamhouřil ani na minutu. Tak jsem pokecal s vedlejším chlápkem z Birminghamu a zavzpomínal jsem na můj westeurocitysoctrip a zdrbnul jsem mu jeho město, že ve tmě vypadá i centrum dost nebezpečně s tou spoustou pokřikujících žebrajících Arabů bez živé bílé duše. On pak zas povídal o svém původním domově a rodišti, kterým se ukázal Pákistán. Tak jsem šel radši vyžebrat vouchery na jídlo, které se vydávají transferujícím s čekačkou přes 4 hodiny (přepážka pod schody mezi druhým a prvním terminálem) a platí do tří jídelen na letišti. My vzali tu nejbližší, což byl McDonald a kompletní chickenburgerové menu s taštičkou se vcelku k snídani šiklo.

Blbý je, že to čekání bylo úplně zbytečné, protože Emirates mají i linku na Srí Lanku, která by letěla sotva po dvou hodinách. Ale takový luxus se u nich tvrdě platí, a i když místo v letadle by bylo, pro socky letící za 16 tisíc to holt není. Náš let je už jen na 4 hodiny, což na dohnání spánkového deficitu nestačí. Tím spíše, že jsem zase ani nezabral.

Na letišti si dali slušně načas s bágly, kor když ty naše dorazily úplně poslední na speciálním vozítku. Čas by se dal asi využít k návštěvě malarického centra, jehož reklamu jsem zahlédl po odchodu. Ono to s malárií na ostrově je všelijaké. Někde je, ale prát do sebe kvůli tomu lariamácký svinstva je spíš kontraproduktivní. Klasický okruh je většinou mimo hlavní nebezpečí, na sever a východ by se už nějaké pilule hodit mohly. My měli jen staré plato lariamů na případnou stand-by léčbu, kdyby vyskočila horečka ke čtyřicítce a něco podobného. Ale nějaký doktor by se tady asi dal najít lehce, zas taková pustina Srí lanka není.

V informacích jsme se jali nafasovat materiály, anžto jsme dostali dva, sice hezké, ale nemnoho říkající prospekty. Ve směnárnách se vyčenžovaly dolary při kurzu kolem 116 srílanských rupií, což máme jejich stovku za našich patnáct kaček a šlo se na silnici u terminálu, na jehož konci zastavuje rozhekaný bus na nedaleký autobusák (zadarmo).

Čili co první od letiště? Často se jezdí vydejchat cestu na nedaleké pláže kolem města Negombo, ale za á), nejezdí tam přímé busy, takže je to na spáry tuktukářů – kteří vypadají stejně jako v Thajsku, ale v otravnosti mají docela náskok; za bé) na plážovou špínu kolem letiště jsem již dávno rezignoval a za cé) chce to nějakou akci než se hned rozvalit na pláži. Nicméně vzhledem k tomu nevyspání a jak jsem následující den dopadl, by to asi nebyla úplně blbá varianta. Jezdit do hlavního města Colomba nemá cenu vůbec, kromě brutálního hicu, prachu a provozu tam nic moc není.

Já chtěl do Kandy, nejautentičtějšího srílanského města v centru ostrova. Je trochu na Vysočině, tak by nemusel být ten hic tak hrozný. Snad i z letiště tam mají jezdit nějaké přímé busy, ale teď už máme smůlu. Takže klasicky otravně a dlouze – přejet na busák u letiště, odtud do Colomba (klimatizovaný minibus za, v pozdějších relacích, předražené dvě stovky). Kromě toho, že autobusových spojů je tu šílené kvantům, také to neskutečně trvá. I když máte pocit, že se furt jede docela rychle, tak stejně se málokdy dostanete na 30 kilometrů za hodinu. Každý autobus má kromě řidiče svého naháněče a průvodčího, který se dokáže procpat k pár bankovkám i tím nejnarvanějším autobusem s nejmenší uličkou. Má také neuvěřitelnou paměť, kam kdo jede, ale hodí se mu připomenout přesné výstupní místo.

Vyskakujeme na přecpané ulici kdesi v centru Colomba u autobusáku, odkud se jezdí do Kandy (Colombo má těch autobusáků několik). Sotva jsme stačili koupit vodu (klasická petka všude za 50-70 rupií). Tady už nás čekají klasické autobusy jako všude v rozvojových zemích od Peru po Indonésii – trochu vyšperkované, hodně Bohů kolem řidiče rozblikávající se do divokých rytmů při brzdění a miniaturní sedačky, které pro zadky Evropanů opravdu dělány nejsou. Místo klimatizace stačí vymlácené okna. Jen hlavní srílanský rozdíl je, že domácí cestují zásadně bez zavazadel. Sice nikdo neví kam a proč, ale cestují tak hodně a všichni.

Silnice jsou většinou asfaltové a v docela slušné kvalitě, jen se po nich potuluje naprosto všechno od prduchů a všudypřítomných tuktuků, po náklaďáky a krávy. Natřásáme se přes tři hodiny. Právě tady v tom nejnepravděpodobnějším místě usínám. Bohužel mě docela často probouzí rány do hlavy o železnou tyč na sedačce přede mnou.

V Kandy vyskakujeme v centru u hodinové věže až za tmy. Že by to tady teda nějak žilo, to fakt ne. Hlavní kandyjské placy na ubytování jsou kdesi nad jezerem, což ani moc není na pěší štreku a než se dát do nočních spárů tuktuků, bereme nejbližší pokoj dle lonelyho (jinej jsme stejně nemíjeli a moc novot na klasickém okruhu tu za těch 8 let od starého vydání nenastalo a dokonce někde ani ty ceny se o moc nelišily). Skončili jsme tedy v mládežnickém buddhistickém hotelu YMBA nad věznicí. Ony i ty pokoje docela připomínaly detašované pracoviště věznice, ale to momentálně bylo fakt jedno. Hlavně že bylo otevřeno a na chodbě tekla voda.

27.2. den 3. Kandy

Třínoční spánkový deficit byl docela znát. A ještě se k tomu přidal bolehlav a nohy po cestě oteklé tak, že jsem dnes nemohl nazout ani sandál. Nechtělo se z postele ráno, nechtělo se ani dopoledne, ani v poledne a ani odpoledne to nebylo lepší. Soňa zatím vyrazila na decentní okuk města kolem jezera. Kandy má docela fajnovou atmosféru a nádhernou polohu mezi kopci na břehu jezera (resp. rybníka, jehož ostrůvek sloužil jako harém), není tu žádný brutální provoz a docela dýchatelný vzduch bez veder jako o párset metrů níže. Kandy bylo hlavní město posledního sinhálského království odolávajícího kolonistům. Podlehlo až v roce 1815 Britům. Hlavní turistické hit je chrám Buddhova zubu, který to vynahrazuje zejména svým významem a atmosférou než něčím, z čeho by nebuddhistovi a barákomilcovi spadla čelist. Pak tu je Národním muzeum (nenašli jsme), nějaké devalé (hinduistické svatyně) a někde v okolí města dvě viháry (kláštery). Pak se tu ještě láká na představení tanců v maskách (500).

Navečer jsem se vysoukal z naší cely a šli jsme nasát atmosféru kolem jezera a centra (což se zde skládá z jedné ulice) k chrámu Buddhova zubu, kde je uschovávána relikvie údajně skutečného zubu z roku 543 př.n.l., který byl propašován ve 4. století z Indie. Kolem areálu je několik dalších náboženských staveb a menších chrámů, koloniálních baráků a i jeden kostel a jeden slon. Hlavní stavba se stavěla až od roku 1687. Kaple se zubem je dvoupatrová hranatá budova, kde je ukryt v několika matrjóškových zlatých schránkách, které smí většina věřících spatřit stejně jen od dveří.

Jak je obecně na Srí Lance levné relativně vše od ubytování, jídla po dopravu, tak vláda se činí odrbat turisty na vstupném na památky, které překračují i ceny největších pecek v Evropě. Samozřejmě se tak děje skrze dvojí ceny, kde indonéské desetinásobky jsou pro žabaře, protože tady se okrádají turisti i o padesátinásobky. Do chrámu Buddhova zubu se vybírá 10 dolarů, ale tentokrát jsme nějak odolali a šli obcourat celé jezero zpátky sem na curry v restauraci Old Empire Hotel před chrámem.

Kari je hlavní jídlo srílanské jídlo, o kterém nakonec většina píše, že ho má brzy plné zuby. Já se na něj docela těšil, ale nějak jsem měl o kari jinou představu. Ideálně musí být zalité pořádnou dávkou kokosového mlíka a vše v něm plavat. Tady to většinou jede tak, že k hlavnímu jídlu se dostane šest misek různých ingrediencí, které se dle chuti zamíchájí do žaludku. Kari v misce není moc, ale to bohatě vyrovnává svojí pálivostí. Nedostatek masa v pokrmech, ať už ryba nebo kuře, se vyrovnává haldou rýže. V normálních restauracích všechny ty talíře vyjdou kolem 200-300 rupek. Lahev piva vyjde zrovna tak; vody a coly pak jsou kolem padesátky.

Noc: YMBA Kandy 650r/pokoj s koupelnou na chodbě

Žvanec: véča-kari chicken 250, litr mangového džusu 200… Sumárum 750r (6,5$)

28.2. Sloninec v Pinnewala

Jeden z echt srílanských kýčů jsou sloni. Však je to fajn zvíře, které se dá podrbat za uchem či na chobotu. Dají se načapat v národních parcích i divocí, ale klasika bohužel spočívá v těch ochočených. Nejprofláklejší je sloní sirotčinec v Pinnewale, mezi Kandy a Colombem, takže se tam dá lehce dostat busem.

Busiště v Kandy je totální mumraj, ale chytit něco na Colombo či lépe do bližší Kegalle není problém a autobusy na delší tratě mají nápisy i latinkou. Jinak je to vše v lokálních písmenkových kolečkách či číslech. Ale nějaký hlídač či policajt na zeptání je vždycky poblíž. Po hodině nás vysazují na křižovatce Karandupona kouske před Kegalle. Tady už číhají tuktukáři a po usmlouvání ceny na půlku jedeme za slony (jinak cena za tuktuk by nikdy neměla překročit padesátku rupek na kilometr; ale tady by se nemuselo dlouho čekat ani na bus). Taktukář nás vyhazuje u sloního safari Millenium, ale nějak se mi to nezdá. Evidentně domácí podnik, který se snaží za pomoci tuktukářské mafie parazitovat na Pinnewale. Ta je totiž ještě o dalších 7 kilometrů dále ve vesničce. Jediné co sedělo, byla výše vstupného. Pohádáme se s tuktukářem, který tu čekal na svůj podíl z našeho vstupného a nakonec nás odveze až do skutečného cíle. Jinak v tom safari jsou nějaké programy ve stylu jízd na slonech či jejich koupeli na pár minut za cca. 2 až 4 tisíce rupek.

Pinnewala je známá krásnými fotkami slonů v řece, takže po skutečném vidění následuje docela zklamání. Turistů je tu dost na malém místě. Na pahorku se fotí rozdupaná pláň s desítkami slonů, kteří se producírují před foťáky. Desítky naháněčů s nimi pózují s turisty za nějaké ty diškrece. Mají tu nějaké programy, od úplně pitomého krmení dětskou láhví po přechod k řece na koupání (děje se dvakrát denně – dopoledne a kol druhé odpol, což naštěstí chytáme). Před ním se to tu totálně vylidní, když turisti jdou obsadit stolky ve vyhlídkových restauracích. Sloni vyráží na procházku a jsme tu s nimi chvíli sami. Člověk se trochu zapomene a už si to přišlo až pod nos a pořádně mě to proskenovalo chobotem. Jeho hlavní zájem byly nohy. K řece musí projít skrze vesničku plnou prodejen turistických kýčů, tak obchodníci rychle vše uklízí, aby se úzkou ulicí prohnalo padesátičlenné stádo.

Fotky koupajících se slonů v pozadí s divokou krajinkou vypadají epesně. Ale nějak se při těch fotkách zapomene na druhý břeh, kde je několik restaurací, vyhlídek a stovky turistů mačkající spouště a tisknoucí příbory k polednímu gáblíku. Když se procpeme dál od restaurací, tak se ale vydržíme kochat snad hodinu. Kor sloní mrňousové jsou skvělí.

Zpátky skáčeme na bus k hlavní silnici a tady hned do dalšího busu do Kandy. Poprvé se cpeme do totálně narvaného busu. Tady ještě váháme, že bychom čekali na další prázdnější, ale to v těhle končinách fakt moc neexistují. Zpočátku vlajeme ze zadních dveří, ale nakonec vybojujeme i pár čtverečných centimetrů podlahy autobusu.

V Kandy na nás čeká pořádná sprška a nakonec i vypulírované útroby chrámu Buddhova zubu (vstupné 1000r, ke vstupence dostaneme i minicédečko s pár fotkami). Chrámem akorát začalo dunět bubnování před hlavním pokladem. Soňa a další tráví dobrou hodinku čekáním, co z toho bude. Nebylo z toho nic. Já zatím šmejdil nocí po areálu (je otevřeno nejméně do osmi, zatímco slunce zapadá kol půlsedmé).

Véča je tentokrát v nedaleké restauraci (naproti pizzahutu), která patřila k nejlepším vůbec. Uvelebíme se v prvním patře na balkónku a dáme druhé hlavní srílancké jídlo – kottu (či tak nějak), což je směska nakrájených mas, zeleniny a placek, z jejichž přípravy se do noci ozývá hlasitý koncert nožů na válech. K tomu dáváme i místní deserty a zázvorové pivo. V sámošce pak ještě nakoupíme repelent do zásuvky, protože s komáry jsme měli pár nočních bojů a děravé a nechutné moskytiéry nad hlavou zrovna záruky klidného spánku neposkytují.

29.2. den 5. Dambulla – Polonnaruwa

V autobusovém mumraji hledáme spoj na sever do kulturního trojúhelníku starověkých měst, jejichž vstupní branou je křižovatkovské město Dambulla s jeskynními chrámy. Řidič byl totální magor, předjíždělo se vše a všude. A naháněč ho ještě furt povzbuzoval k rychlejší jízdě. Navíc jsme chytli sedačky smrti, tak jsme vše měli pěkně z první. A vidina prvenství i v letu skrze přední sklo byla více než reálná. Bohužel jsme projeli vchod k jeskyním, který je při cestě z Kandy, a vylezli jsme až v centru Dambully u hodinových věží, čímž jsem cestu obohatil o smlouvání s tuktukářem na cestu zpět ke 2 kilometry vzdáleným jeskyním.

Vstup je vrcholem kýče v podobě nedávno postaveného Golden templu s ohromnou zlatou sochou Buddhy a s nějakým muzeem. Jeskyně jsou na vrcholu skalnaté hory za ním. Cesta stovkami schodů dává slušně zabrat. Podél míjíme nějaké stánky, žebráky, opice a Čechy. Nahoře se zouvají boty a ukazují vstupenky, které se kupují dole, což dokáže vždy několik návštěvníků překvapit (vstupné 1300).

Areál ani jeskyně nejsou monumentální, v podstatě to nejsou ani jeskyně, ale zastavěné převisy, ale i tak v pěti jeskyních útrobách jsou stovky sošek a soch, a vše je pomalované do posledního místa, což dokáže vykouzlit mystickou atmosféru. Kolem se rozprostírá kopcovitá zelená krajina.

Před chrámem nám žádný autobus nestaví (občas dodržují jakýsi holport s tuktukáři kolem jejich stanovišť, ať si vyžírkové také něco urvou). Na zastávce nestačíme ani koupit vodu a jsme vecpáni do busu do Polonnaruwy. Krajina pomalu vysychá a vše se mění do žlutých prašných odstínů. Ač je už dost večer, teplota stále stoupá k pětatřiceti. Polonnaruwa má několik částí, přičemž ta pro nás nejdůležitější, stará, je hned první u kruháku. Asi dva lidi nabízí ubytování, tak se jukneme pár metrů k nedaleké vilce, kde za 800 máme vcelku fajn pokojík s koupelnou.

Následovala jedna z polonnaruwských tradic – ukecávání turistů na tuktukářskou prohlídku celého areálu, která ovšem znamená vstup na černo. Čili turista ušetří, povozí se a tuktukář dostane výdělek roku. No, jest otázka, jestli tady je větší zloděj ten tuktukář, nebo vláda, která má zde pro bílé rasistickou taxu ve výši 3000 rupií. Tuktukářem by to bylo za 2000 a půldenní ježdění po šutrech (důrazně jsme ho upozornili, že nejsme Japonci – ale ti to prej stíhají i za hodinu). Ale hlavní areál se dá projít i pěšky a člověk má klídek a spoustu času nasát atmosféru, a to zejména u míst, které nepatří k zastávkám busů a tuktuků. Nakonec právě taková místa byly pomalu nejhezčí. A bez vstupenky se taky nedostanete do muzea na břehu jezera, které je prý docela gut.

Nad městem za hrází je veliké jezero, kde od pozorování západu slunce nás ale docela rychle vyhánějí komáři na večeři v restauraci v Araliya hotelu. Dnes jsem taky byl bez fotek. Foťák mě teda štve už docela dlouhodobě, krám jeden panasoňáckej se rozklížil měsíc po záruce. Dnes přidal novinku v podobě nefungování náhradní baterie a hlavně páčky na zoom. Kupodivu druhý den se zase rozjel, takže mu evidentně nefungují kolečka jen na přestupný den.

Noc: Pension Polonowaruna 800r/pokoj s koupelnou

Doprava: bus Kandy – Dambulla 95, tuktuk k jeskyním *60 a zpět *50, bus Dambulla – Polonnaruwa 90

Žvance: véča-chickencurry 200, cola 50, citronový džus 90, desert 80; voda 60…

Ostatní: vstup do chrámů v Dambulle 1300… Suma 2400r (20$)

1.3. den 6. Polonawaruna

Ráno nás nabírá tuktukář Viki a jedeme na jižní okrsek ruin, kde za něco stojí jen zbytky knihovny a socha krále s papayou. Jinak jen pár ruin kulatých dákob, což jsou cihlové stavby ve tvaru včelích úlů. Pak objíždíme hlavní areál uličkami kolem vodních kanálů, kterými se nakonec vnoříme na hlavní starověkou magistrálu. Viki mobiluje svým kámošům, a kde je zrovna jaký úplatný hlídací policajt, tak tam se rozjedeme. Případně nás nažene do houfu vystoupivších čedokářů. No holt v rámci boje proti zlodějskému státnímu systému je třeba se obětovat.

Polonnaruwa byla po tři století hlavním městem. Její stáří je k tisíci letům, což z ní vedle druhého exhlavního města Anurádhapůře dělá hezčí mladici. Vrcholu dosáhlo město za vlády krále Parákramabáhua I. v letech 1153-86. Ve 13. století i toto město oslabily indické nájezdy a centrum se přesunulo dál do hor. Z areálu zbyla slušná sbírka rozvalin i zachovalých kulatých dákob s řadou mnohametrových soch, včetně legendárního žulového sousoší Gál Vihára. Ornamenty se vyřádily hlavně na měsíčních kamenech, což jsou půlkruhové rohože před vstupy do chrámů. Nejvyšší bílé či cihlové obnovené stavby dosahují výšky přes 50 metrů, což fajně ladí se sytě modrou oblohou a sytě zelenou přírodou kol. Sluníčko časem brutálně rozpaluje vše, co mu přijde pod paprsky, a tak chození bez bot se dá přirovnávat k hořícím uhlíkům. Docela se šiknou aspoň fusky, i když teda nevím, jestli je to buddhisticky košér.

Fajnou atmosféru měl okrsek Mamutik, kde jsem si musel důrazně vynutit zastávku. Rozvaliny sice neměly žádnou monumentalitu, ale měly spoustu architektonických vychytávek a kromě tradičních makaků a vzácnějších hulmanů tady nebyla živá duše. Tady už Viki rezignoval, přestal s kecama o „time“ a pochopil, že opravdu nejsme Japonci a začal poctivě objíždět každou hromadu šutrů a před nejstarší a nejhustější zástavbou počínající Čtyřúhelníkem nás nechal napospas s tím, že nás vyzvedne u jezírka za areálem.

Právě Čtyřúhelník byl nejzajímavější soubor všemožných stavby. Naopak nejmonumentálnější Královský palác a Audienční síň vlastně nenabízí víc než průměrná ruina statku v Sudetech. Ke kašně na břehu dalšího kanálu, v němž se odehrává vesnický život od koupání, vaření až po praní, dorazil nakonec Viki pozdějc. Něco zabrumlal ve stylu, ještě že jsme ho měli, což jsem teda nesdílel, ale aspoň jsme si ještě vymohli odvoz až k posteli na siestu. I dneska jsme narazili na českou stopu, i když jen materiální. Soňa v jednom chrámu sebrala obal od tatranek. Ty Češi jsou fakt prasata. Jen tak nějak koukám, že je to z té samé sušenky, co jsem před čtvrthodinou dával do kapsy. Za to určitě můžou ty opice.

Navečer jsme vyrazili k muzeu a jezeru, na jehož břehu je pár dalších staveb, už volně přístupných. Pro domorodce je to také ideální kýčovité místo na svatební fotky. Vůbec jak tak koukám, kýčovitost svatebních fotek patří asi k nejglobalizovanějším věcem na světě. Cestou jsem ještě musel odrazit útok opice… no odrazit, zdrhnout jsem musel. Mít v ruce na sebemenší okamžik igeliťák se fakt nevyplácí. Navečer jsme zašli zas do Araliya, když jsme tam byli včera vcelku spokojeni, ale dnes usměvavou partu vyměnila nějaká se školou z RaJe a i kottu stálo za starou belu.

2.3. den 7. Sigiriya

Při placení za pokoj se baba snaží přihodit k ceně ještě 10% za servis, kterým zřejmě myslí buzení v osm ráno s tím, že už bychom mohli jako vypadnout. Vcelku novej móres u placení ubytování. Ale na Srí Lance to výjimka není. Úsměv na rtu nakonec při odjezdu vykouzlil alespoň Viki, který při průjezdu kolem zastávky mává a zírá na Soňu tak vehementně, že decentně naboural do právě zastavující dodávky před ním.

Na doporučeném místě autobusy stejně nezastaví, když na něm stojí pouze bílé huby, tak musíme k benzínce, kde je chumel domácích a asi napodesáté se čapneme konečně správného autobusu po jediné hlavní silnici odsud. Opět je slušně natřískán, ale tady poprvé a naposled se projevila jakási úcta k ženě a cizince a naháněč vyhodil ze sedačky pána pro uvolnění místa pro Soňu.

Dnešní cíl je pevnost na skále Sigiriya. Jedeme na Dambullu, vystoupíme na křižovatce Imanaluwa. Tady se frekvence busů zpomalila na místně děsivých 20 minut. Cesta dál připomíná spíše průjezd zahradou. Od zastávky jsou to k bráně pevnosti 2 prašné kilometry. Protože chceme večer ještě dojet zpět do Kandy, vybíráme nějakou restauraci, kde bychom nechali batůžky. Zapadáme do místnosti starého vtipného děduli (naproti louňácké New Sigiri Café), čehož v první chvíli litujeme, ale po drobném sražení ceny za následující curry hostinu v milém domácím prostředí už rozhodně ne. Sice neumí anglicky nikdo ani ň, ale je s nimi prča. Batohy necháme u nich v obýváku a vyrážíme ke skále, kolem níž jsou hektary zahrad, jezírek, a to vše obklopené mnohakilometrovou hradbou a vodním příkopem s krokodýly.

Prodejna vstupenek je u nově postaveného zajímavého muzea. Architekt si dal záležet na propojení s přírodou a vodou a samy útroby taky měly pár slušných exponátů. Vstup do Sigiriye je za rekordních 30 dolarů (či 3600 rupek) na den. Roky fungovala vcelku užitečná společná vstupenka na všechny místa Kulturního trojúhelníku (asi za 50 dolarů), díky níž se staré baráky mohly pořádně prolézt, protože některá místa (zejména Anuradhapura) jsou tak roztahané, že dát je v jednom dni je sebevražda.

Sigiriya…. Sama skála navzdory obrázkům zas úplně bombastických dojmem zprvu nepůsobila, ale po přibližování k úpatí, kdy roste ze země z ničeho se názor rychle mění. Velké zahrady s jezírky a posléze balvanové zahrádky s jeskyněmi jsou samy o sobě zajímavé. Bohužel mě zrovna chytá zas pěkně hlava a Soňu trochu závrať. A to není ideální kombinace před šplhem po hraně obrbalvanu. Nejdřív se šplháme točitými schody k nádherným barevným malbám života si užívajících žen, kterých tu dnes zbyla pouze asi dvacítka, ale kdysi toto pokrývalo skálu v množství několika stovek.

Podél zrcadlové zdi s tisícovkami tisíciletých nápisů se dostáváme ke schodům na vrchol. V 5. století tu byla několik desítek metrů vysoká socha lva, jíž se procházelo. Dnes z ní zbyly pouze tlapky. No, vydrápal jsem se hore a vypustil pod jediným stromem na vršku duši. Výhledy do krajiny jsou samozřejmě pořádné, i když většina obzoru jsou jen rovinaté pralesy. Na vrcholu sice žádné stavby nezbyly, ale jsou tu samé zdi a zbytky mnoha staveb v různě terasovitém uspořádání s jezírkem a skoropyramidou uprostřed, že nejsme příliš daleko ani od přirovnání k nějakému menšímu Machu Picchu.

Zpátky se jde už přímější trasou, kde u východu čeká povinná ikeácká trasa kol všech stánků se suvenýry. U stále vysmátého děduly nabíráme batoh a hned fičíme do Dambully. Zastávka busů do Kandy je sakra dále od kruháku, což jsme ještě vyplnili hladovou a žíznivou zastávkou v pekařské restauraci. Psát, že bus byl opět masakr a vlajeme na zadních dveří, je už trapné. V Kandy vyčerpaně míříme naslepo zas do YMBA, kde si pro stálé zákazníky připravili překvapení, a to poloviční zdražení. Ale jen pro bílé. Ale teď je síla už jen seknutí do postele. Aspoň jsme nedostali matraci čpící močí jako minule.

Noc: YMBA 900r/pokoj s prašivou koupelnou na chodbě

Doprava: bus Polonnaruwa-Inamaluwa 70, Inamaluwa-Sigiriya 30, Sigiriya-Dambulla 60, Dambulla-Kandy 100

Žvance: oběd-chicken curry s rýží a ovocem 250 + diškrece; véča-kousky pečiva á20

Vstup: Sigiriya 3300. Sumárum 4500r (40$)

3.3. den 8. Okolí Kandy, botanická zahrada Peradeniya

Není síla, není, takže se z postele vyhrabeme až v 11. A že dneska by se ty 3 hodiny k dobru hodily. V supermarketu (v suterénu skrytého obchoďáku) jsme nabrali nějaké zásoby a vyrazili do 10 kilometrů vzdálené botanické zahrady Peradeniya, údajně jedné z nejlepších na celém světě. Je to na hlavní trase do Kolomba, tak doprava není problém. Jen ten náš bus s číslem 22 to bral d ůkladněji po staré silnici. I u zahrady se projevila turistická stoprocentní inface na vstup (dnes 1300 rupek). Díky tomu, že je nějaký víkend či co, tak je zahrada plná místních. Ale šedesátihektarová velikost zahrady je dost na rozplynutí davů. Zahradu zde na ostrohu řeky Mahaweli Ganga založili Angličané již před 150 lety, takže všechny ty posbírané seychellské prasácké palmy, salámovníky, aleje ze stromů dělových koulí, fíkovníky s mnohaárovými korunami. Poblíž řeky jsou koruny stromů obsypané spícími tisícovkami velikých netopýrů (kaloňů indických). No, probrouzdali jsme tady pořádně času.

Až moc na to, že jsme měli v merku ještě jeden půldenní výlet. A udělat dva půldenní výlety, když první půlden prochrápete, zavání průserem. Chtělo to taky konečně trochu autentického domorodého venkova po vesničkách a chrámech. Jeden tip je v lonely. Já vím, už teď je to protimluv, ale kupodivu nebyl úplně blbej. I když mapky venkova jsou nepoužitelné.

Musíme chytit bus 643 do vesnice Embala. Odchytávání busů před botanickou bylo na delší lokte, naštěstí číslo busu sedělo, tak jen to nepropásnout z té více než stovky projíždějících busů. Chceme vystoupit u chrámu Embaka Devale, kam se jede proklatě dlouho. Domečky podél prašné ulice už mají svůj štýl. Kupodivu jsou tady i nějaké šipky. Něco kaufnem a doprava po vedlejší silnici se skrze zelený venkov plný rýžových políček a lesů na stráních dostáváme k vesnici s dřevěným chrámem ze 14. století (vstup 200). Je profláklý údajně svými trámy, pak pár drobných místnůstek, ale v podstatě to vypadalo jak takový vesnický statek s chlívkama. A náznak atmosféry spolehlivě zazdila horda Francouzů, co sem dorazila tuktukama. Po silnici pokračujeme dál ke chrámu Lánkatilaka. Sice vlastně nevíme kam, ale víceméně furt po hlavní polňačce s pár dotazy se to dá. I když dálka a přicházející soumrak trochu znervózňuje (dle lonely prý to je 1,5km, což ani náhodou). Pod nohy se přichomýtlo několik dětí s nataženými rukama a něčím, co znělo jako skulpíno. Zajímavý výraz pro doláče. Jo, už jsem zmínil, že místní děcka jsou profláklé tím, že jsou u nich veliký hit propisky? To jsme i věděli, dokonce Soňa na české rozlučkové párty měla podmínku vstupu od každého propisku a nabrala pěkný balík. A zrovna dnes večer si začala zoufat, že je asi táhne zbytečně. Ale ono od výrazu skulpíno ke school pen není zas až tak daleko, že;-)

Po drahné době a překonání několika kopečků se konečně buddhistický a hinduistický chrám Lánkatilaka vyloupne na skále nad rýžovým údolím. Sice to asi chtělo chvátat hlavně na autobus, ale když už jsme tady. Hore se dá vyškrábat po skále s řetězy. Nahoře je chrám už trochu obsáhlejší, plný modlících se, s několika budovami kolem. Akorát zapadá slunce.

Busy staví na křižovatce na protějším kopci. Odpovědi na směr i odjezd jsou rozporuplné. Ale vzhledem k tomu, že kolem už na nás, jak na svojí kořist, číhají tuktukáři, se tomu moc věřit nedá. Busy nějaké i projely, ale většinou i prý končily. Dvě čekající domorodky nás posilňovaly, že něco určitě pojede. Nepřijelo, tak tuktukáři zvítězili. Sice dokonce byly myšlenky, že je přece nenecháme vyhrát a dojdeme to pěšky na hlavní silnici, a dokonce to ani nebylo ode mě. Ale takto to bylo o dost jednodušší. I když mohl aspoň vyhodit někde u zastávky. Když jsme ji konečně našli, čekání nebylo ani 10 vteřin. A stroj stál také za to. Srílancké cesty vždy dokáží připravit ještě větší plečku, než byla ta nejhorší v životě (kterýžto tento rekord pravděpodobně zlomil tak maximálně předevčírem.

Další dobrodrůžo ještě čekalo s bankomatem před cestou do hor, ale na několikátý pokus a snižování částky k výběru jsem se nakonec dopracoval třiceti jablkům. Skočili jsme na jídlo před chrám, kde z jídelňáckého bufetu jsem nabral potatocurry a Soňa z turistického menu údajně kuře s kešu, které bylo tedy 8x dražší, ale vynikající. Ale naprosto nevěřím, že by to mohlo být kuře, stejně tak jako klasické vepřové či podobně. Ať už to byla myš, kočka či pes, bylo toho hodně a bylo to výborné. Ještě jsme to dorazili nějakými zákusky a internetem.

4. 3. (den 9.) Peradeniya – Haputale

Ráno míříme na vlakáč, ale vlak v 9:40 do hor dnes prý nejede. Ono by se to přežilo, busů jede dost, ale jednou jsme si vlak chtěli dát a zejména jízda v horách mezi čajovými plantážemi za to stojí. Nakonec nás u okýnka ukecal, že dojedeme na nedalekou železniční křižovatku, a tam bude special train. Ale spíš to udělal jen proto, aby nás okradl o dvakrát 10 rupek. Ještě jeden zádrhel rána byl vlastně ten, že jsme zatím nevěděli, kam pojedeme.

Jeden cíl byl Adams Peak – posvátná hora s výškou 2400 metrů, kam vede přes 5000 schodů na další klasické podívání na úsvit. Šílené masové úsvity by se obejít daly, ale ty schody před porouchaným kolenem neukecám. Plus to není úplně na nejpřímější trase. Ale nakonec to během čekání na vlak skrečovala definitivně Soňa, takže pojedeme až do útrob čajových plantáží v Haputale.

Zatím ale sedíme v dřevěném vagónu na konci vlaku s cisternami a popojíždíme do Peradeniye s nádražím z roku 1867. Tady samozřejmě žádný special train není, tak čekáme až do půl jedné, tak aspoň konečně nějaký oddych na psaní, čtení a jídlo z pofidérního kiosku. Vlak s hodinovým zpožděním přijíždí na 3. nástupiště, což vzhledem k celkovému počtu nástupišť, který činí dvě, je trochu problém. Za davem pochodujeme džunglí a mosty kamsi na odlehlou trať z Kolomba. Koupili jsme si sice lístky do druhé třídy (první byla vyprodaná a je třeba ji kupovat spíše dopředu), ale to nám bylo prd platný, protože vlak byl natřískaný ve druhé i třetí stejně. Naštěstí dobytčák (vagón bez sedaček) byl trochu volnější, tak jsme dřepli na zem, kterou tu vytírají svými těly válející se ožralové. Nebude to asi nejzábavnější sedmihodinová jízda v životě. Válející se ožrala se ve světlém okamžiku zmohl i na nějaké kecy, ale jiný ožrala ho začal umravňovat… no, tuze zábavné. Zejména když se začalo zvracet.

Ze začátku to taková pecka nebyla, ale když jsme se dostávali konečně do hor, jedouce vysoko na svazích dvoukilometrových hor mezi čajovými plantážemi, to už bylo jinčí kafe. Vlak se vysoukal do 1838 metrů nad mořem. Nakonec jsem ukořistil místo na venkovních schůdkách vlaku, o dkud se pak fajn fotila krajinka, kterou teď již skoro celou opanovala zvláštní sytá zeleň čajovníků a solitérních stromů.

Rychlost vlaku se od 19. století samozřejmě moc nezvedla, protože od té doby se na trať ani na mašiny příliš nešáhlo, takže víc než dvacítkou za hodinu nejedeme. I při kalkulaci s touto rychlostí v jízdních řádech jsou zpoždění automatická. Navíc se zde prý většinou neuvádí ani v minutách, ani v hodinách, ale v částech dne. Takže naše konečné tříhodinové zpoždění bylo vynikající. Během jízdy se na konec vlaku ještě připojila čtvrtá třída, což byla jen plošina s kolečky, na které seděla další dvacítka cestujících.

V Haputale jsme po soumraku. Je tu pár naháněčů, ale zapadneme hned do Royal Top Rest Innu. Docela gut za tisícovku, pokoj je s fajn výhledem, ale záchod protékající na podlahu nebude tím pravým a jiné pokoje už nejsou. Tak jdeme do města k tipu od naháněče. Ptáčka sice lapal hezky, a i když penzion ABC byl pěkný, cena platila jen na nejhorší pokoj bez koupelny. A i když měl celý penzion prázdný, lepší nedal či za něj chtěl dvojnásobek a ještě se urazil. Hrdost místních musí vítězit, česká lakota též, tak nebudeme měnit přídavné jméno jeho pustému penziónu.

Ze Sri Lak View nakonec vypadly zadní nové pokoje za 1100. Jen ta novota je nová až moc a venek a horní patro se novotuje dále, což jsme poznali hodně brzo ráno. I když ještě horší byla mešita přímo nad pokoji, kde v pět ráno spustil meluzín svoji řvoucí meluzínu a já měl pocit, že ležím přímo pod tlampačem. Být vyznavačem tohohle náboženství a tímhle být celý život buzen v pět ráno, tak asi taky nenávidím celý svět a hážu bomby těm bezvěrcům, co si můžou v klidu spát do devíti bez hříchu.

Dost politické nekorektnosti a zpět do nočního města na dlabanac. Díky vysokohorské vlhkosti tu už má vše správně ponurou atmosféru od mlhavých ulic po vlhké pokoje hotelů. Navíc město upadlo do mraku a začalo drobně pršet, k tomu světýlka obchodů z dřevěných chýší… nádherné depkoidno. Na rozdíl od sousední Elly, tohle není moc turistické místo a najít něco slušnější k jídlu na ulici se nepovedlo. Zapadli jsme do jídelny na klasiku chicken curry, ale vypadalo to nějak unaveně. Zítřek ukázal, že to tak nejen vypadalo.

Noc: Haputale, Sri Lak View 1100r/pokoj s koupelnou

Doprava: vlak Kandy – Peradeniya 10 (3.třída), vlak Peradeniya – Haputale 210r (2.třída)

Žvance: véča-chicken curry 175, limonáda 30…

Sumárum 1100r (10$)

5. 3. (den 10.) Haputale – Dambatenne – Lipton´s Seat

Navzdory všem překážkám od meluzínů, sbíječek až po kohouty vylejzáme z kutlochu až v deset do sluncem ozářených plantáží. K snídani dáváme pár kousků z pekárny, z nichž některé smažené byly tak hnusné, že to nežrali ani psi. Míříme do 10 kilometrů vzdálené čajové továrně v Dambatenne. Herkabus odjíždí z vedlejší křižovatky až k továrně, kterou založil v roce 1890 sám sir Thomas Lipton. Všechny tyhle továrny vypadají skoro stejně – velká plechová podlouhlá hala v modrobílých odstínech.

Někde se provádí i prohlídky, ale zrovna tady to nebyla ta nejúžasnější a nepoučnější (vstup 200r). Spíš to bylo takové rychloproběhnutí po všech koutech a ani ochutnávka na konci se už nekoná. Prakticky nic nám průvodce neřekl, a když něco zadrmolil, tak u toho nejhlasitějšího stroje a mám takový pocit, že buď opovrhoval nebo byl jen nervózní z ženské ve své přítomnosti. Ale to je tady celkem i normální. Evidentně nás chtěl mít co nejdřív za sebou, ale stroje byly zajímavé a hlavně ta vůně byla naprosto skvostná. Asi nic tak úžasného mé nozdry ještě nenasály. Jen bych to netipl na čaj. Kromě nás tu byl už jen jeden Polák, což je pro jejich kšeft asi smrtící kombinace. I když jsme i my vzali tři balíky čaje.

Dál chceme na Lipton seat, což má být nějaká vyhlídka. Tipujeme, že to bude sedlo nad námi. Prý 7 kilometrů, tuktukem za 350 a ojediněle se prožene i minibus. Stoupáme pěšo po silnici, skrze vesničky, kol škol a nemocnice. Sběračky čaje snášejí z plantáží pytle s natrhanými čajovými lístky (sbírají se vždy jen poslední dva čerstvé lístky). Sběračky čaje jsou téměř výhradně z menšinového etnika Tamilů, které sem dováželi Angličané, protože hrdí srílančtí Sinhálci měli ručičky dost dozadu. Krajina nádherná. Po vyškrábání se na vrchol sedla pokračuje silnice kamsi dále mezi malými kopečky a plantážemi. Tady konečně udáváme propisky, po kterých se děti můžou přetrhnout. I když dostat z nich na výměnu alespoň slova prosím a děkuji, dá pořádnou fušku. Nakonec je to ještě pěkná štreka, kterou včerejší curry některým ještě dost ztěžuje. Lipton´s seat se minout díky směrovkám nedá a v závěru po pěšině stoupáme výš a výš až k dřevěné rozpadající se rozhledničce, kde akorát zpívala dospělejší třída angličtiny učitele Udona. Docela jsme s nimi pokecali a Soňa na oplátku musela dát taky nějakou tu písničku, což jí šlo výrazně lépe než domácím.

Jinak ale to hlavní, výhled, za moc nestál. Stovky metrů pod našimi nohami byla sice nějaká krajinka, ale jen v mlžném oparu. Slunce postupně zmizelo i nad námi. Při návratu nás nabírá minibus jedoucí až do Haputale, což se hodně unaveným nohám šiklo, protože za celou cestu vlastně ještě nic nenachodily. Soňa zaleze do hotelu a já vyrážím ještě za světla brouzdat po městě, ke hřbitovu u starého kostela svatého Ondřeje, na internet, pro vcelku ucházející pohledy se známkami – do Čech známka stojí 20-25 rupek. Véču radši vynecháváme a nakupuju pořádný balík sušenek.

6.3. Haputale – Ella

Z pokoje vylézám v osm. Venku pokecám s Čechy, kteří bydlí ve vedlejším pokoji a vyrážím na dopolední slunečný průlez okolí městečka a nějaký kilometr po kolejích. Vyzvedávám Soňu a jdeme na nádraží. Vlak má jet po poledni a kupodivu nemá ani hodinu zpoždění. Se 40 minutovou zastávkou se ale zpoždění moc nestáhne. Tenhle má jen třetí třídu, ale i tak je plný různých part postarších turistů, na které pak v různých zastávkách čekají klimatizované patrové autokary. Následující část železnice do Elly patří k nejfotogeničtějším. Brzy obsadím zase fotoschůdky a nacvakám pěknou sbírku zelených šmouh keřů a travin. Před Ellou je kýčovitý přírodní amfiteátr s rýžovými políčky, palmami a vodopádem. Ten si naštěstí ještě vychutnáme zítra pěšo.

Ellou končí na jih i Vysočina, která se zde vypne do dvou vysokých štítů a silnice mezi nimi prudce padá Ella Gapem do rozpálených přímořských rovin. Ella je také jedno z největších turistických, dokonce baťůžkářských, míst, které se až podobá jihovýchodní Asii – plné restaurací i ubytování.

Ke spaní zkoušíme dle lonelyho zastrčenou Lizzie Villu. Baba to proti lonelymu pořádně osolila z nedávných 800-1000 na 2500-3000. Ještě má původní cenu jen ledabyle přeškrtnutou na vizitce, ale ostentativně dává najevo, že jsme se zbláznili, když chceme dát tisícovku. Nakonec teda při odchodu znechuceně padne na 1500, ale prej jako pssst a nikde to neříkat. Tak to nikde neříkám. Pokoj je slušně velký, budova uprostřed zahrad a nikde v doslechu civilizace ani kohouti.

Ve městě, což je hlavní ulice s jednou odbočkou, v dřevěné boudě se rozšoupneme s nákupem a razíme vedlejší silnicí na Malý Adams Peak. Po půldruhém kilometru v zákrutě odbočujeme prašnou cestou mezi trochu vyschlé čajovníky. Sytá zeleň se už kamsi vypařila. Turističnost místa naznačují i žebravé babky nabízející až drze sebe a své děti na focení.

Na vrcholek, skládající se z několika kopců, se doškrábeme po schodech. Naštěstí jejich počet zdaleka neopravňuje ani v nejtitěrnějším k nějaké příbuznosti s výrazem Adams Peak. Zapadající slunce sice vykresluje pěkně, ale přes opar zase toho tolik vidno nevidno. Přes trávu se doškrábu na již nepoužívaný třetí kopec s lepším výhledem. Konečně si i vzpomenu na informace z lonelyho, jak je Srí Lanka hned po Indii druhá na světě v počtu smrtí způsobených hadím kousnutím. A to nemluvě o tom, že Indů je čtyřicetkrát víc. Jó, to jsou přesně ty věci, které by člověk vědět nemusel. Tak radši seberu hůl a buším do země. Docela dobrou večeři pak dáváme na zahrádce restaurace za již turistické cenovky (currychicken s džusem za pětiklíště).

Noc: Ella, Lizzie Villa Guest House 1500r/pokoj s koupelnou

Doprava: vlak Haputale-Ella 25

Žvance: véča-currychicken 400, džus 100; krám- banány 50/kg, cola 30, voda 60…

Sumárum 1500r (13$)

7.3. Výlet na Ella Rock

Ráno na trhu od babč nakupujeme nějaká rajčata a ovoce. Dnešní cíl je vrchol skály Ella, tyčící se ostře nad městem. Tak jdeme několik kilometrů zpátky po kolejích po obvodů přírodního amfiteátru až k železničnímu mostu nad vodopádem Malá Rawana.

Odsud má vést pěšina skrze lesík a dál po travinách. Před klesáním je třeba prudce zahnout po ještě neznatelnější pěšině dál nahoru, abychom se ztratili ve zplanělé čajové plantáži. Sice se zprvu nabízel samoprůvodce, ale toho jsme odehnali, i když tady by se i hodil. Po prodrání se na pěšinu vedoucí kolem vesničky na stráni ale vedla dál už znatelná pěšina jen jedna. Každopádně na to, že sem chodí údajně tolik lidí, bych čekal větší prošlapanost. Ale to by místní průvodci přišli o kšeft, tak se třeba mate i záměrně. Výhledy dolů ze sedla jsou fajn, ale při výhledu na nadcházející ostré stoupání ztuhlo pár rysů na obličeji. Po půlhodince jsme se vydrápali na skalnatý ostroh nad městem a vlastně celou krajinou široko daleko. Äle jako že by bylo vidět něco, co se nedalo vidět naproti u kopcovité sousedky s Adamovým jménem, to asi né.

Zpátky zkoušíme jít po té největší cestě, sice projdeme kolem pár domů, Soňa lítá za motýly, já kuchám čerstvé utržený durian (nejsmradlavější ovoce na světě, ale smradu se z čerstvě utrženého kousku nedokutám). U řeky rozdáváme poslední propisky koupajícím se dětem. I když té slečně až je na to teda více než dost. Na koleje se dostáváme o pořádný kus jinde než cestou sem, ale na nich se už zabloudit nedá. Relax dáváme u vodopádu, takže do města přijdeme pomalu už se soumrakem. Škoda, ještě jsem chtěl zkusit zajet k nedalekému, prý pěknému, vodopádu Rawana Ella (i když turisťárna je to prý brutální).

Večer obrážíme restaurace, ale hned ve dvou si nás vůbec nikdo nevšímá. Jejich práce většinou končí nalákáním k sednutí, ale aby někdo přišel obsloužit, či aspoň dát lístek v následující čtvrthodině, to už ne. Až v té nejturističtější, spíš baru s fresh džusy a free internetem, se chytáme a zkoušíme hranatou slaboučkou pizzu, která ale byla slušně gut.

8.3. Tangalla

Paní domácí nás na cestu vybavuje banány. 48 hodin asi stačí na skousnutí úvodní nasranosti domorodce. Skočili jsme na poštu hodit pohledy a před ní čekali na zastávce na bus. Bohužel to byla jen nějaká místní zastávka pro couráky. Ten, do kterého jsme naskočili, zastavil po pár metrech u hlavní zastávky za křižovatkou, kolem které se občas proženou busy až do pobřežní Matary. My ale zatím seděli v couráku do dvacet kilometrů vzdálené Wellawaya a express mezitím profrčel. Než jsme se rozhoupali pro přesun do něj, byl pryč. Drkocáme se na wellawayuský autobusák, kde zas čeká express, tak do něj naskakujeme tady a frčíme do pobřežních rovin. Teplota prudce stoupá. Před mořem je množství lagun a křovin. Přímo u moře i po 8 letech zůstává mnoho ruin po drtivé tsunami táhnoucí se sem od indonéského Acehu – tehdy jen na ostrově zahynulo přes 30 tisíc lidí a celé pobřeží bylo zdemolováno.

Vystupujeme v centru Tangalle. Nikdo neotravuje, kol jen hodně hustý obchodní var. Míříme za mostek na nedalekou pláž (Medaketiya), která začíná hned u města a čím dále po ní na východ, tím lepší. Pokoje sice nabízí už na začátku, sice pěkné, ale zprvu se vůbec nedá dostat k moři, což je problém u plážového hotelu dost velký. Nakonec se ulice napojí přímo na pláž, která za něco stojí až od Wavy Ocean Hotelu. Tam to ještě k 1500 neuhádáme, což se povede o fous dál v bungalovech Dilena za veliký pokoj s terasou s výhledem na moře. Tady se válíme v síti pod palmami a občas hupsneme do moře. To tu má většinou slušné vlny, které dokážou občas pořádně pročechrat pěšinku. Zejména výlez se mění občas na pořádně vysilující boj, ale o to je větší zábava než nějaké cachtání ve voleji, jaké nás pak čekalo v Unawatuně. Počet lidí na této mnohakilometrové pláži by se dal spočítat na prstech sedmdesátiletého dřevorubce. Zato kolem blbne celé dny smečka pěti pohodových psů.

Bungalovy provozuje nějakej básník, který asi balí turistky na své knihy. Možná by bylo užitečnější, kdyby se místo toho učil trochu vařit. Dáváme si tu totiž večer mořské jídlo, na které se hlavně Soňa moc těšila. Ryby byly bez chutí a omaštěná byla jenom cena. Ne náhodou tady nakonec nikdo z hostů ani nikdo jiný nejedl ani dnes ani zítra.

Cestou do města jsme ještě skočili k jedné babče do krámu, kde dávám i místní chlazený kakaový nápoj Milo, což je jediný výrobek, v jehož reklamách vystupuje domorodec tak snědě, jak se narodil. Jinak ve všech reklamách jsou místní důkladně vybílení. V koupelně jsem ještě stačil hrdinně zachránit miniaturního roztomilého gekonka. Po fidžijské Příšerce (štěně z ostrova Caqalai) další tvor, kterýho bych vzal hned domů. Ale furt lepší nápad, než tahat domů Filipínky. Zatím;-)

Noc: Tangalla, Dilena bungalows 1500r/pokoj s koupelnou

Doprava: bus Ella-Wellawaya 50, bus Wellawaya-Tangalla 250

Žvance: véča-tunasteak 750, džus 150… Sumárum 2230r (19$)

9.3. Tangalla

Dopol si rozdělujeme klasické role. Já se jdu cachtat do moře a Soňa jde na velké prádlo (aj, teď asi přijde jeden email;-). Když se vracím, Soňa ječí a skáče na posteli, zatímco na podlaze se šklebí pořadně macatý šváb. Umí nabrat pořádné mety, takže honička po pokoji je divoká. Ale podaří se a Soňa může zpátky na zemskou hroudu (a teď asi přijde druhej).

Po obědě vyrážíme na pochod a snažíme se dostat po pláži do dáli s občasným vyšplouchnutím. O něco dál najdeme i solidní mořskou restauraci na večer. Jinak úplná kvanta možností ubytování tu nejsou. Řada parcel je plná ruin po tsunami. O něco dál se dostáváme k laguně obsypané ptáky, vodními buvoly a vodními stromy. Za řekou už cesta úplně mizí a jde se dál jen po pláži, na níž je několik batůžkářsko-hipisáckých chýšových resortů. Třeba Sandycabanas vypadají zajímavě, ale je to už z ruky se sem táhnout na dvoudenní zastávku. Ale být tu tak na týden, táhnout se dál a dál, by za zkoušku stálo. Večer jdeme obhlídnout město. Na hlavní třídě mají dokonce klasický supermarket, takže zas padly různé džusy, ovoce a zmrzliny. Večer město spláchlo trocha deště, ale drsný dusno zůstalo.

Noc: Tangalla, Dilena bungalows 1500r/pokoj (+10%). Sumárum 1360r (12$)

10.3. Odjezd z Tangally

Dopoledne se ještě cachtneme v pořádných vlnách. Básník si drze naúčtuje 10% spropitné za všechnu útratu včetně ubytování. Asi za ty vtipy, které házel do placu. Ve městě ďobneme zeleninové trojhránky a v 11:30 chytáme kolombský autobus, takže to máme do Unawatuny bez přestupu.

10.3. Unawatuna

Unawatuna patří k nejznámějšímu letovisku na západní straně ostrova. Údajně tyrkysová voda a mladí návštěvníci. Kdysi to byla hipísácká osada v srpkovém zálivu s chrámem na konci, dnes se sem navalilo už dost turistů a ještě víc prodejců všeho, hotelů a restaurací. Ale to jsem si o Tangalle myslel taky a byla to pecka. Zato tohle byl průůůser.

Nejdřív se na nás vykašlali busáci a z autobusu jsme se prodrali až po projetí zastávky. Což jsme ještě nevěděli a plazíme se v potu tváře k pláži přes ostrý kopec. Ale evidentně jsme dost mimo, pláž nikde, tak musíme zpátky a vzít tuktuk. Nakonec jsme to minuli jen o dva kilometry. Tuktukář nám hned dohazoval ubytování. Něco by se našlo, ale chceme na pláž. A to je tu problém. Ona tu totiž není. Je příliv a všechny hotely a restaurace jsou postaveny až na hranici přílivu. Zbytek je plný betonových trosek a lehátky. A to tu máme být ještě celé 3 dny a lepší by to blíže ke Colombu asi už nebylo. A nakonec i moře stojí za prd, je docela kalné, sem tam nějaký odpadek a smrdí v něm nafta z různých potácejících se loděk.

Cestou nám nabídne jeden zvláštní děd ubytování přímo na pláži v takové strážní věži s okny na všechny čtyři strany nad jeho krámkem se suvenýry. Máme i vlastní kousek pláže, kde není žádná restaurace. Po smlouvání jsme na 2300, ale už je třeba ten neustálý nárůst cen za ubytování zastavit. Každé další místo je furt dražší a dražší a jedeme nahoru jak sazby DPH. Začali jsme na 650, pak 800, 900, 1100, 1500, 1650, teď 2300 a vrcholem budou Maledivy v přepočtu za 9500 rupek. A peněženka je tenčí a tenčí. Tak to musíme zítra zastavit. Ale zatím si užijeme strážní věž.

Večer hledáme marně domorodý restaurant. Aspoňs e nafutrujeme zmrzlin z krámů a končíme v profláklém Peacock na džusech a konečně čerstvě vylovených rybách. Soňa se pustí do humra, já zůstanu u klasických mořských potvor. Na pláži se rozzářily ohně různých restauraček a nastal odliv, kdy konečně vykoukla pěkná pláž, tak pod rouškou tmy to vypadá konečně útulněji.

Noc: Unawatuna, strážní věž 2300r/pokoj s koupelnou

Doprava: bus Tangalla-Unawatuna 107, tuktuk *100

Žvance: véča-ryba 700, humr 800, pivo 240, džusy 190; zeleninové trojhránky 40, zmrzlina 35…

Sumárum 2700r (24$)

11.3. Galle

Ráno hážeme koupel a pláž pod okny a přesouváme se do nedalekého hotelu Golden Ente (doporučil ho tuktukář i Lonelyplaneta). Pěkný čistý pokoj s terasou máme za půlku ceny proti strážní věži zasmušilého dědy.

Po poledni jedeme busem do nedalekého koloniálního města Galle, které se rozkládá na poloostrově s dokonalým hradebním pevnostním systémem ještě z dob Portugalců a vylepšeným Holanďany. Dlouhá staletí se jednalo o nejvýznamnější cejlonský přístav, než to Angláni posunuli do Colomba. Vedro je k padnutí. Silnice čerstvě opravují, ale ve stylu mělnických revitalizačních umělců, kteří si taky myslí, že když někam vrznou nejlevnější betonovou zámkovou dlažbu, že je to najednou hrozně hóch a davy Němčourů budou padat na hubu. Jenže ono je to hnusný a nepraktický. Ale vlastně na Mělníku se i na hubu padá, protože i kvalita je zoufalá.

Naštěstí do starých koloniálních domů s dřevěnými sloupy se ještě nepustili. Památek je tady celá řada. Je to asi největší srílanské místo pro barákomilce koloniálního stylu. Třeba fajn je Holandský kostel z roku 1640 se správcem sice veselým, ale v každé větě opakujícím slovo donation. A ještě je třeba to házet do kasičky před jeho zraky, protože když se zakecá a nevšimne si, tak ještě začne tropit scénu a honit vás po hřbitově. No, scény umím ale taky.

Protější námořní muzeum zavedlo čerstvě také rasistické ceny pro bělochy z 50 na 600, což vzhledem k tomu, že jeho největší devízou pro nás měl být stín, je dost a radši to prožereme v nedaleké restauraci před Free muzeem, kde mají sbírky nejrůznějších krámů za účelem nalákání do prodejniček suvenýrů a klenotnických krámků. Ale za zadkem se stále drží nějaký panák s mini výkladem a těšící se na kšeft. Ten můj s jedním třicetirupkovým pohledem ho ale nějak neuchvátil.

Symbolem města Galle je maják na špičce hradby Point Utrecht a Signální skála. Pod hradbami je několik pláží a osvěžení by se fakt hodilo. Nanuk to moc nespasí a hustě lokální kavárna taky ne. Z pláží pokřikují na Soňu místňáci a i ptáček vyletěl. Ještě nedávno to prý bylo docela živé město, ale teď tu pomálu chcípá pes. Domorodce pomalu vystěhovávají s cílem udělat z toho klasický skanzen pro turisty.

V již zmíněné restauraci Mansion Cafe v krásném holandském domě s patiem a téměř artdecovým záchodem jsme ďobli trochu zápaďácké kuchyně. A po těch rejžích a curry byly špagety a burger úplný skvost. Blížící se západ slunce jsme zabili na mohutných vstupních branách s hodinovou věží a baštami Slunce, Měsíce a Hvězdy, což je i sportovní (všichni tu hrají v podstatě jen kriket) a lehárovací místo domácích. Nechybí ani propriety jako kokosy s brčkem a pánové s opicemi a kobrami v košíku. Konečně je také dýchatelno. Cestou k busáku se nás snaží odchytnout nejprotivnější tuktukář. Na jeho kecy o žádném dnešním byznysu se mu dostává mravokárných rad o správném chování k turistům. Ale tenhle se jen tak odradit nedal. V Unawatuně u hlavní silnice jsme ještě ďobli nějaká neznámá ovoce a já zalezl na noční internet.

Noc: Unawatuna, Golden Ente 1300r/pokoj s koupelnou

Doprava: bus Unawatuna-Galle a zpět 20+20

Žvance: véča-špagety 450, burger 300; kokos 50, menší meloun 100, nanuk 30…

Sumárum 1750r (15$)

12.3. Unawatuna – Jungle beach

Ráno se plácáme na terase, dopoledne se plácáme o něco dál v mělčině na konci pláže pod chrámem, kde se bavíme makroživotem krabů a jejich drsnému boji o ulitu. Nedaleko má být podle lonelyské mapky Jungle beach. V tomhle ale totálně ulítl. Jdeme po jediné asfaltce postupně do kopců. Silnice se různě rozděluje. Snažíme se držet po pobřeží, kde se stezka významně zužuje do trnisek. Vydržíme a po dlouhé době se dostaneme pod bílou Mírovou dákobu, odkud vede větší pěšina na poloostrov, odkud se dá seběhnout dolů. Tam čeká další úlet, malá pláž v džungli to sice je, ale je celá obsypaná stolky a restaurací. Ale aspoň nějaký písek, čistější moře a stín tu je. A studená cola se taky hodí. I když zas výhled na město a přístav body ubírá. Každopádně tohle trmácení sem za to rozhodně nestálo. Po 300 tempech, či cestičce ve křoví a po kamenech se dá dostat na vedlejší pláž, která už je skutečně úplně prázdná, i když místo písku jsou tu jen mrtvé ulity a naplavený bordel.

Po výhledech z Mírové pagody sledujeme zpátky asfaltovou cestu obsypanou domky s upravenými tropickými zahradami. Před pláží se zastavujeme u restaurace s českou vlajkou a domorodcem, který vyjmenovává víc českých politických korupčníků než by vyjmenoval průměrný idnesácký pisálek. Banánové jogurtové lassie je mňam, ale dál žádný zázrak. Strašně to trvá a čas se ukrajuje jenom mlácením do těla pod záminkou zabíjení komárů. Klídek na pokoji narušil pak jen slušně velký chlupatý pavouk, o něhož se postarala podrážka boty a patnácticentimetrové tělo se následně přesouvalo po chodbě na zádech mravenců, což také zrovna oči mé modré viděti nepotěšilo.

Noc: Unawatuna, Golden Ente 1300r/pokoj

Žvance: véča-friedrice 300, lassie 150; domácí chipsy 40/100gr, sůši 40… Suma 1250r (11$)

13.3. Galle – Colombo – Letiště

Představa odletu mě konečně dokázala dobrovolně vyhnat z postele v sedm. I když času je habaděj, takže jsme nemuseli řešit předodletový pobyt v Negombu (i když zpětně… než včerejší zbytečný den a dnešní trm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .