0
0

Neděle 6.11.2012 – 1. den, NEGOMBO

V odpoledních hodinách jsme přiletěli na Srí Lanku. Po krátkých letištních procedurách, jako je udělení víza na 30 dní do pasu, jsme vyšli před příletovou halu a objednali jsme si u nejbližšího náhončího taxi do městečka Negombo. Po chvilce čekání taxi dorazilo a my vyrazili. První, co nás praštilo do obličeje, bylo těžké vlhké dusno a tak nás klimatizace v taxíku docela hodně potěšila, protože po pár minutách stání před letištěm jsme byli zaliti potem jako dvě malé myši. Vyjeli jsme z letištního areálu a pokračovali jsme po letištní avenue směrem na nedaleké Negombo. Z počátku jsem měla docela obavy, které jsem získala z pár cestopisů, které jsme si doma přečetla na internetu. Okolí letiště je ale celkem rychle rozptýlilo. Říkala jsem si, že prostředí je na Lance skoro lepší, než leckde v Evropě. Přituhovat začalo, až když jsme avenue opustili a vpadli jsme do příměstského ruchu města. Tady už nás obklopila ta pravá Asie. Během prvních pár minut jsem vyděšeně zírala z okénka ven a v duchu jsem si říkala, že ten taxík buď nechám hned otočit zase na letiště, nebo jej vůbec neopustím. Potom jsem se ale trochu obrnila a vydala jsem se vstříc novým zážitkům. Taxikář našel náš hotel až na druhý pokus, což přesně odpovídalo internetovým zprávám, které jsem doma četla. Hotel jsme měli objednaný již z Čech, takže jsme se rychle ubytovali a po chvilce odhodlávání jsme vyrazili do ulic. Cestou na nás volali tuk-tukáři, jestli nechceme svézt. Lidé si nás prohlíželi dost nepokrytě, což nás docela dost znervózňovalo, ale nejhorší bylo to všudypřítomné vedro a pražící slunce. Během pěti minut jsme měli dost. Zahnuli jsme tedy k moři, abychom se vyhnuli všemu tomu shonu, který tady panuje ať už je všední den nebo neděle, a trochu si zarelaxovali po cca. deseti hodinách letu z Evropy. Došli jsme k příboji. Pláž byla skoro liduprázdná, až na pár plachetnic, turistů a místních. Ti se na nás hned sesypali a začali:

– Hello my friend

– How are you?

– Which country? (v překladu: Where are you from?)

– What a beautiful day!!!

– What about a trip with my katamaran?

– What about a trip with me next day?

– Which hotel? (v překladu: In which hotel do you stay?)

Během dvou minut jsme pochopili, že na pobřeží je to ještě horší než ve městě. Tady jsme se stali „lovnou zvěří“. Na nic jsme tedy nečekali a prchli jsme přes horký písek do nejbližšího hotelu, kde jsme se usadili na terásce pro turisty, a začali se napájet ledovým pivem značky Lion, které ale mělo skoro pět procent alkoholu a podávalo se v lahvích o objemu 0,65 litru. Rychle jsme zjistili, jak to tady chodí. „Bělásci“ sedí v hotelu a místní útočí nabídkou svých produktů a služeb. Dokonce tady existovala jakýsi „demarkační“ čára vytyčená kůly, za kterou místní moc nechodili a jenom na nás volali, jestli si něco nekoupíme. Popíjeli jsme tedy již druhou láhev piva a za neustálého nabízení čehokoli jsme trochu relaxovali. Pivo nám zlehka v tom vedru stoupalo do hlavy a my to všechno najednou začali brát jako hru. Zkrátka pivo je nejlepší aklimatizační prostředek, alespoň na Srí Lance to tedy platí.

Zkoušela jsem na dálku fotografovat katamarány, které místní nabízeli k projížďkám. Udělala jsem jednu fotografii a foťák přestal fotit. Chvilku jsem si s ním hrála, ale potom jsem si řekla, že toho nechám a podívám se na něj později v klidu v hotelu. Po dopití jsme se pomalu vydali do města na večeři. Za neustálého slušného odmítání jsme dorazili do místní italské restaurace. Tady jsme si objednali a trochu pojedli. Potom jsme čekali hodinu a půl na peníze zpátky. Byli jsme očividně první hosté toho večera a v restauraci neměli peníze na vrácení. Všichni se rozeběhli po městě a sháněli peníze. My seděli venku pod stromem u stolku, žrali nás komáři a trochu vztek a na město mezitím padal na město soumrak. Sňéťa už celý otrávený chtěl jít dovnitř do restaurace vymáhat slevu, ale v tom přišel číšník, že konečně sehnal ty prachy. Vrátil nám tedy a my konečně mohli jít do našeho hotelu. Tady jsme chvilku poseděli před pokojem a šli se chystat na spaní. Při čištění zubů jsem objevila v koupelně myš. Nejprve to byl docela šok. Myš vyděšeně běhala po koupelně za mého vyděšeného řevu. Potom jsme se obě uklidnili, já si umyla zuby místní vodou z kohoutku, což jsem rozhodně neměla v úmyslu, jelikož se to nedoporučuje a milou myš šel honit Sňéťa. Bylo to zbytečné a myš málem asi zemřela hrůzou. Potom jsme zkrátka zavřeli myšku, která mimochodem byla moc pěkná, v koupelně a šli jsme spát. Asi v polovině noci jsem slyšela, jak myška rámusí v koupelně a snaží se uniknout. Ráno jsem zjistila, že si zvedla odtokovou mřížku ve sprše a utekla odpadním potrubím pryč. Od té doby jsem v každém hotelu kontrolovala odtoky, a když se daly snadno otevřít, zatížila jsem je PET lahví napuštěnou vodou, jelikož to byla snadná přístupová cesta pro nezvané hosty.

Cenový rozpis:

Taxi z letiště do Negomba

1.500,- LKR

Hotel „Paradise Holiday Village“ – Negombo

7.300,- LKR

2 os.

Pondělí – 07.11.2011 – 2. den, KANDY

V pondělí ráno jsme opustili Negombo, kde jsme si už trochu stačili zvyknout. Vzali jsme si prvního tuk-tuka, usmlouvali cenu ze 350-ti rupek na 200,- a vyrazili směrem k vlakovému nádraží. Tady jsme si koupili lístek a potom trochu zevlovali kolem. Nakonec jsme se rozhodli, že se trochu porozhlédneme kolem řeky a v centru Negomba. Měli jsme s sebou sice plnou „polní“, ale přesto jsme vyrazili. Slunce do nás nesmlouvavě bušilo shora a my jsme měli po malé chvilce dost. Udělali jsme pár fotografií kolem řeky a vrátili se zpátky na nádraží. Tady jsme si sedli na nástupišti a pozorovali místní, jak plivou hnědé betelové sliny do kolejiště. Tehdy nám to ještě trochu otáčelo žaludkem, ale později jsme to přestali řešit, protože to tady dělali skoro všichni a všudypřítomné červené fleky na zemi byly zkrátka součástí místního koloritu. Vlak přijel kolem půl jedenácté. Nastoupili jsme do vagónu, který trochu připomínal naše pražské metro. Místní nás okukovali a my zase okukovali je. Vlak se rozkolébal a tak jsme vyrazili rychlostí okolo čtyřiceti kilometrů v hodině směrem k hlavnímu městu. Kluci, kteří chodili v Colombu do nějaké školy, viseli ve dveřích a užívali si jízdu. Vlak samozřejmě nikdy nezavíral dveře a tak si to opravdu mohli užít do sytosti. Cestou vagónem procházelo mnoho lidí, kteří měli různá postižení. Všichni vybírali peníze pro svou existenci. Byli tam slepci, lidé bez končetin a podobně. Pár jsme nějaký ten peníz dali a potom už jsme si užívali jízdu. V Colombu jsme si koupili lístek do Kandy a čekali na nástupišti číslo tři na vlak. Kolem neustále chodili místní a vyptávali se, jestli jedeme do Kandy. Dělala jsem, že jim nerozumím a je fakt, že jsem vlastně ani nechtěla vědět, co by mi tak asi mohli nabídnout. Přijel vlak a já se naprosto intuitivně vrhla vpřed, stejně jako všichni ostatní. Ukázalo se, že jsem udělala dobře. Ti, kteří na chvilku zaváhali, měli smůlu. My se usadili v posledním vagónu a během pár minut byl vlak nacpán k prasknutí. Rychle jsme také pochopili, o čem bylo to vyptávání místních. Zajistí vám tu za peníze místa k sezení. Potom ještě nastoupí do akce další vlna a tou jsou hoteloví naháněči, kteří se turistům snaží vnutit nějaké to ubytování v Kandy. Další zvláštní partou jsou výběrčí peněz pro školu hluchoněmých. Tohle školení jsme už ale tak absolvovali v Negombu, takže jsme již byli obrněni a oháněli jsme se těmi správnými argumenty:

– Ubytování již máme zajištěno

– Na školu jsme již přispěli

– ….

Vlak se dal do pohybu a nastala fáze roznášky jídla. Přes vagón neustále procházeli různí prodavači různého jídla a neustále něco nabízeli. Vonělo to úžasně! Po chvilce okukování okolí jsme usnuli, jelikož ve vlaku bylo šílené dusno na umření. Lidé nastupovali a vystupovali a my jsme se po nějakém čase zase vzbudili. Trochu se ochladilo a pobyt ve vlaku byl již snesitelnější. Po necelých pěti hodinách jsme se pomalu přiblížili ke Kandy. Před příjezdem do města jsem pozorovala místní organizaci ve vlaku. Z otevřených dveří neustále viselo pár lidí. Když přijel vlak do stanice, nechali lidi vystoupit, potom ty nastupující koordinovaně napěchovali do vlaku a sami se zase pověsili na držadla vně vlaku. Když jsem si představila, že takhle strávili pár hodin cesty, musela jsem obdivovat jejich svaly a trpělivost. Navíc se u toho všeho ještě neustále usmívali. U Kandy se vlak vyprázdnil. Obloha se zatáhla a začalo drobně pršet. Zatáhli jsme u vlaku okno a vzápětí se spustil lijavec jako blázen. Do Kandy jsme dojeli za vytrvalého lijáku. Všude voda. Sňéťa zavolal telefonem do hotelu, aby pro nás přijeli. Takto nám to alespoň sami nabízeli. Slíbili nás vyzvednout za patnáct minut. Já se usadila na lavičce a Sňéťa se vydal vyhlížet hotelové auto. Počítala jsem tak hodinu čekání, jelikož jsem se docela rychle adaptovala na místní poměry. Auto ale skutečně dorazilo ve smluvenou dobu. Pán nás naložil a hned se samozřejmě začal vyptávat:

– Jak se máte?

– Jak se vám tu líbí?

– Jak jste tu dlouho?

– Jak dlouho tu ještě budete?

– a podobně….

V hotelu „Kandy View“ nás hned začali obskakovat: Čaj na uvítanou, posezení v sedačce v recepci, příjemný rozhovor, výlety do okolí a spoustu jiných věcí. Ubytovali jsme se, trochu si odpočinuli a potom se vydali do restaurace v horní terase hotelu. Na město mezitím začala padat tma. Všude kolem šuměl déšť, kaloni řvali v okolním lese a my si užívali tu atmosféru a báječné jídlo. Z pána se mezitím vyklubal manažer hotelu, který se o nás skvěle staral. Neustále pozorný a přitom nevtíravý. Den pomalu končil a my se cítili vážně skvěle. Po jídle jsme se vydali zpátky do našeho pokoje. Chtěli jsme si nabít fotoaparáty a mobily. V zápětí jsme odhalili, že máme trochu problém. I přesto, že jsme si přivezli redukci, na které bylo napsáno Indie a Sri Lanka, tak nešla zastrčit do zásuvky. Kolíky byly příliš široké. V nějakém cestopise jsem četla, že redukce vůbec není potřeba, jelikož je vše kompatibilní. Nechápali jsme. Zdálo se, že Murphyho zákony fungují dokonale. Můj fotoaparát pořád ještě nefungoval a to ostatní vypadalo, že brzy nebude sloužit z nedostatku energie. Sňéťa se ale nevzdával a začal se v zásuvce šťourat, což mě trochu znervóznilo. Za chvíli měl však pozitivní výsledek. Zásuvka měla tři díry. Které byly rozloženy do trojúhelníku. Třetí horní sloužila k odsunutí záklopek, kterými byly zevnitř zakryty obě zbývající díry. Pokud jsme si tedy chtěli nabít telefon, strčili jsme do horní díry propisku, tou jsme odsunuli záklopky do správné polohy a zastrčili českou nabíječku. Všechno potom již šlo jako po másle. Uložili jsme se tedy ke spánku a při usínání jsme už jenom poslouchali zvuky netopýrů a protékajícího záchodu.

Cenový rozpis:

Tuk-Tuk na nádraží

200,- LKR

Vlak z Negomba do Colomba

80,- LKR

2 os.

Vlak z Colomba do Kandy

380,- LKR

2 os.

Úterý – 08.11.2011 – 3. den, KANDY – Chrám Buddhova zubu

Po probuzení jsme zjistili, že venku již neprší a za okny je krásný, jasný den. Sňéťa se rozhodl, povzbuzen včerejším úspěchem se zásuvkou, že opraví protékající záchod. Chvilku se v tom šťoural a potom s rozzářeným obličejem oznámil, že je to opraveno. Šla jsem to prověřit a zjistila jsem, že záchod sice neprotéká, ale pro jistotu také ani nesplachuje. Nahlásila jsem to a Sňéťa to vyřešil tak, že se mu nakonec po chvilce šťourání podařilo splachování rozbít, jelikož stejně bylo v dezolátním stavu. Vylezl z koupelny a prohlásil, že ta to táhlo, co se zlomilo, bylo stejně už staré a tím pádem to všechno stejně bylo jenom otázkou času. Zcela vážně jsem ho tedy požádala, aby tady už nic nespravoval. Na recepci jsme tedy závadu nahlásili a vyměnili si pokoj, jak bylo stejně včera domluveno. O výměnu se postarali hoteloví zaměstnanci a my se po snídani vydali do chrámu Buddhova zubu, který je v UNESCO.

Obešli jsme tedy jezero, prošli osobní kontrolou u vchodu a začali si užívat svatosti areálu. Nejprve jsme ale museli odložit boty. Vkročili jsme dovnitř. U vchodu nám prodali leknín na kartonu za 100 rupek jako obětinu, kterou předáme u zubu. Procházeli jsme chrámem a spoustě věcí vůbec nerozuměli: svatý chrám, svatý zub, květiny, svaté stromy, svatý kohout, svatý slon, opice a psi. Obětovali jsme tedy leknín zubu a ještě chvíli jsme se procházeli komplexem. Všechno tam bylo hodně zvláštní, ale přitom úžasné.

Po několika hodinách jsme se vymotali ze svatosti a ponořili jsme se do víru města. Všude spousta lidí, stánků s všelijakými věcmi, psi a spousta aut, autobusů, tuk-tuků. Všechno je zvláštně hutné. Mísí se tu chaos s pestrou lákavostí, špína s čistotou prostotou a to všechno smíchané dohromady dává Sri Lance neuvěřitelnou atmosféru.

Zapadli jsme na oběd do velké čínsko-lanské restaurace. Tady jsme si dali něco malého, trochu pozorovali okolní hosty, jak jedí jídlo rukama, malinko si odpočinuli a zase se vydali zpátky do ulic. Prodrali jsme se na autobusové nádraží, kde vládl absolutní chaos, doptali se na autobus do botanické zahrady a nastoupili. Chvíli jsme stáli za neustálého okukování místních a potom jsme se usadili na uvolněnou sedačku hned u řidiče. Ten mě nepokrytě celou cestu pozoroval. Bylo mi to trochu nepříjemné, tak jsme se na něj trochu usmála, v domnění, že se tím nasytí a nechá toho. Hned jsem dostala z druhé strany vynadáno: „jestli se na něj budeš usmívat, tak už se fakt vybouráme“. Raději jsem tedy zbytek cesty pozorovala okolní ulice a bylo opravdu na co koukat. V jedné čtvrti bylo spousty školáků, kteří proudili ze škol domů. Úplně malé děti, i mládež, která studovala v univerzitách. Dokonce si i sami řídili dopravu. Asi po necelé hodině jsme se probojovali hustou dopravou až k botanické.

Hned u pokladny jsme utrpěli menší kulturní šok. Vstupné do botanky pro cizince bylo více než 20 krát vyšší než vstupné pro místní. Přišlo nám to docela hodně neúměrné. Přesto jsme ale zaplatili a jali se kochat místní flórou. Bylo opravdu na co koukat. Zahrada byla hodně velká a nabízela nepřeberné množství rostlin a stromů. Když jsme procházeli palmovou uličkou, vystoupil zpoza jednoho stromu chlapík a ukazoval nám na listu se držícího štíra. Hned jsem si ho vyfotila. Chlapík se samozřejmostí místnímu lidu vlastní okamžitě natáhl ruku a řekl si o sto rupek. Řekli jsme mu, že má smůlu a pokračovali dál. Rychle jsme pochopili, že tady je turista především dojnou krávou a je třeba jej neustále „drbat“ o nějaké ty rupie. Další drbání následovalo ve službě spojené se vpuštěním na most v areálu botanky a když se nám jeden chlapík nabídl, že pro nás vyplaší hejno kalonů na stromě, abychom si je mohli vyfotit v letu, měli jsme dost. Uchýlili jsme se do blízké kavárny a tam asi půl hodiny cucali místní sladký čaj s mlékem, za který jsme rádi utratili nějaký ten peníz a relaxovali. Naše evropská mentalita se neustále nemohla srovnat s tím neustálým placením za blbosti. Já jsem se k tomu snažila přistupovat tak, že jsem si prostě vybavila svět dětí, které si hrají na obchod a náhodným okolojdoucím prodávají kamínky, květiny a jiné nesmysly. Když jsem k tomu takhle začala přistupovat, tak mě to najednou začalo i bavit. Řekla jsme si, že když oni mohou hlouposti prodávat, tak já jim mohu hlouposti odpovídat. Důležité bylo jen to, zůstat neustále milý a nedat se rozčílit. Většinou se to dařilo, ale občas byly některé situace neuvěřitelně kuriózní. Moc se nedivím, že průvodce „Lonely Planet“ uvádí na stranu turistů mínění místních: někdy náhle bez důvodu zrudnou a možná by mohli i uhodit!!! Občas, když nás někdo hodně otravoval, říkala jsem Sňéťovi, bacha, začínám rudnout, počkej, až uhodím.

Den se pomaličku chýlil ke konci a my jsme se vydali zpátky do města. Opět jsme absolvovali cestu autobusem. Tady mě k velkému potěšení pustil sednout jeden mladík, i když kolem byla volná místa, což „lančanům“ přidalo plusové body.

Po příjezdu do centra města jsme se vydali ještě na malou prohlídku tržnice. Stánky natěsnané nahusto jeden na druhý a k prodeji snad úplně všechno k jídlu, včetně koření, masa a ryb. Řekli jsme si, že si koupíme alespoň každý jeden banán. Tahle akce vyvolala ale neuvěřitelnou protiakci. Museli jsme sníst asi deset různých druhů banánů. Pokaždé nám je překrojili špinavým nožem napůl a málem nacpali do pusy. Tohle už jsme znali z Mexika. Nakonec nás odtáhli ke koření a potom k čaji. Po poslední akci je to samotné přestalo bavit a sami nás opustili. My bez banánů zase opustili je. Cestou ven z tržnice jsme procházeli kolem uklízení čety, která nabírala lopatou humus z tržnice a házela jej na káru. Při průchodu kolem ní se mi brutálně zvedl žaludek ze smradu, který odpad vydával. Bylo to vážně hodně drsné. Zároveň to byla jedna z mála prací, kde jste viděli pracovat ženy. Když jsem tu samou ženu od kárky potom potkala ve městě, málem jsem jí strčila nějaké peníze, kdybych se nebála, že by mi je mohla hodit zpátky. Cestou do hotelu se od chrámu rozezněly bubny a my jsme se spontánně rozhodli, že se tam ještě jednou podíváme. Prošli jsme ochrankou a procházeli se setmělým komplexem, který měl nádherně přízračnou atmosféru. Když jsme se dostatečně nasytili atmosférou, vydali jsme se zpátky do hotelu. Cestou jsme usoudili, že větší modlitba se odehrává večer a proto je možná lepší se tam v tuhle dobu vydat. Ráno má výhodu, že je ve chrámu méně turistů.

V hotelu jsme se převlékli v našem novém pokoji a potom jsme si užili opět večeři na hotelové terase. Byla opět výborná.

Večer před spaním jsem ještě trochu bojovala s fotoaparátem a tento boj nakonec přinesl svoje ovoce a on začal fotografovat. Nicméně jasné bylo, že stejně bude muset po našem návratu do opravny.

Cenový rozpis:

Vstupenka do chrámu v Kandy

2.000,- LKR

2 os.

Vstupenka do botanické zahrady

2.200,- LKR

2 os.

Zpáteční jízdenka autobusem do botanické

46,- LKR

2 os.

Středa – 09.11.2011 – 4. den, KANDY – Aluvihara – Sigiriya – Dambulla – Matale

Koupili jsme si zájezd hotelovým taxi na několik zajímavých míst v blízkosti Kandy. V osm hodin ráno jsme stáli před hotelem a nastoupili. S námi v taxíku cestoval ještě Adam z New Yorku, který žil v Emirátech v Abú-Dhabí, kde učil chlapce angličtinu a na Sri Lanku si odskočil na týden, když měli v Emirátech prázdniny. Vyrazili jsme tedy z Kandy a v družném rozhovoru jsme po nějakém čase dorazili do skalního chrámu v Aluvihaře. Ten nebyl moc velký, ani moc zvláštní. Jednou zvláštností byly skutečně realistické výjevy pekla, tedy spíše toho mučení, které tam hříšníky čeká. To vše bylo velmi realisticky znázorněno v sochách, které nás v jedné jeskyni obklopovali. Adam z toho byl trochu nervózní a vyptával se nás, co to jako znamená. Nevěděli jsme a ani náš taxikář-průvodce nám nepodal srozumitelné vysvětlení. Nakonec jsme skončili v knihovně, kde nám za úplatu ukázali originální technologii psaní na palmové listy. Jeden lístek napsali i pro nás jako suvenýr. Nakonec jsme opustili areálek v Aluvihaře a pokračovali dál. Po pár hodinách jsme dorazili do Sigiriye. Obrovský komplex zahrad s horou, která je vlastně ztuhlou lávou v sopečném sopouchu, kdy okolí sopky erodovalo a jenom ten lávový sloup zůstal stát. Tady jsme také viděli našeho prvního a zároveň posledního slona.

Nehorázné vstupné nám trochu pokazilo náladu, hlavně tedy Adamovi, který z toho byl skutečně otráven. Odpojil se od nás a my se dohodli, že v tomhle vedru nahoru ani nepolezeme. Zahrady v areálu byly také moc pěkné. Pokoušeli jsme se vystoupat trochu výš ke sloupu, na kterém původně stál nějaký chrám nebo palác, ale hlavně mě se to moc nedařilo. Jedna arytmie stíhala druhou. Zkusili jsme se tedy trochu najíst a pokračovat dál. Trochu se to zlepšilo a tak jsem se rozhodla, že vystoupáme alespoň do jakési skalní galerie, kde jsou vyobrazené různé ženy a která je velmi stará. Nachází se v jedné třetině sloupu a musí se tam vylézt po železných točitých schodech. Nakonec se zdařilo a my jsme si galerii prohlédli. Bohužel to byla „vracečka“, takže zase dolů. Dole jsem ale najednou nabrala síly a dohodli jsme se, že si ještě prohlédneme zrcadlovou zeď, která vede ke lvím schodům – vstupu nahoru na sloup. Po prohlídce zdi jsme nakonec pokročili až ke lvím schodům a tam se zase dohodli, že nakonec ten výstup zkusíme. Pomalu jsme se tedy vyšplhali po schodech nahoru a stálo to za to. Ta výška! Ten výhled! Ta pompéznost stavby, která tam už skoro není! Stálo to za to! Docela dlouho jsme tu postávali a kochali jsme se výhledem a tím místem. Potom jsme zase sestoupali dolů a pomalu se vydali zpátky k taxíku. Všude nás samozřejmě potkávali místní prodavači s různou nabídkou, kterou jsme ani v tomto případě nevyužili. Dokonce jsme byli svědky, jak dvojice ruských turistů „odrbala“ místního průvodce. Když si řekl tisíc rupek za výklad a doprovod po dlouhých schodech nahoru, „smrkli“ mu dvě stě rupií a dál se s ním nebavili. Pochopili jsme, že to obchodování tady není zrovna jednoduché ani pro jednu stranu. Dole pod areálem na nás už čekal náš taxík i s Adamem. Nasedli jsme a pokračovali jsme dál do Dambully.

Dambulla z počátku nevypadala moc pěkně. První dojem byl hodně komerční, jelikož hned u parkoviště je velké muzeum buddhismu, které bylo postaveno nedávno. Obrovský sedící zlatý Buddha. Umělohmotní Buddhové na běžícím pásu, zkrátka vše pro turisty. Možná jim trochu křivdím, ale na mě to takhle působilo. Vydali jsme se tedy rovnou do jeskynního chrámu. Než jsme tam dorazili, museli jsme opět vystoupat docela chutný kopec. Na schodech, které vedly k chrámu, posedávali „prosebníci“ a žádali nějaký ten dárek ve formě peněz. Poté, co jsme vystoupali ke vstupní bráně a zaplatili vstupné, jsme si zuli boty a vstoupili do chrámu, který se skládal z jeskynních svatyní, které byly propojené dostavěnou klášterní chodbou. Svatyně byly plné Buddhů ve všech možných a nemožných polohách. Všechno neuvěřitelně staré a úžasně malované, včetně stěn a jeskynního stropu. Člověk tam stál a cítil neuvěřitelnou pokoru k těm, kteří tohle zbudovali, i k té víře, která nás tady všude obklopovala. O to víc nepatřičně působili turisté okolo, kteří se tady docela nahlas vybavovali o věcech, které navíc v kontextu s tím úžasným okolím působily naprosto malicherně. Chrám v Dambulle byla naprosto čistá krása buddhismu. Z mého pohledu byly ty památky srovnatelné s památkami v Egyptě, jak pompézně působily. Nejlepší na tom všem bylo to, že hned na začátku jsme zamířili do hindu svatyně, kde nás obratný mnich hned obral o pár rupek, za které se za nás pomodlil a modlitbu stvrdil šňůrkou zauzlovanou na zápěstí. Nepůsobilo to ale vůbec špatně, tak jsme se nechali. Sice s námi chvilku smlouval o ceně, ale nakonec snad byly spokojeny obě strany. Prohlídku Dambully zakončilo šikmé slunce, které vrhalo své paprsky na chrám a stromy okolo a nám bylo jasné, že budeme muset pokračovat zase dál. Vrátili jsme se tedy zase zpátky na náměstíčko před zlatým Buddhou a vydali se hledat záchod. Potom jsme se ještě krátce občerstvili coca-colou v místním temném baru. Majitel si k nám přisedl a začal se hned vyptávat, odkud jsme a další obvyklé otázky. Trochu neochotně jsme mu odpovídali, protože jsme už měli jisté zkušenosti. Nakonec se z chlapíka vyklubal docela příjemný pán a po přečtení jeho návštěvní knihy jsme zjistili, že tam má napsané docela pěkné recenze na svou osobu a to dokonce česky. Překvapení na každém rohu. Když jsme byli v nejlepším, museli jsme přestat, protože byl čas vydat se dál. Vraceli jsme se zpátky, ale ještě jsme se zastavili v hinduistickém chrámu v Matale.

Na ten jsem byla docela natěšená, protože jsem jej zahlédla cestou do Sigiriye. Chrám byl zvenku moc pěkný. Uvnitř už tak zdobný nebyl. Chtěli jsme tam vejít do nějaké svatyně, ale přístup nám byl zamítnut. Sňéťa si všiml, že mnicha zmátly šňůrky s modlitbou na našem zápěstí, což bylo v zápětí naším taxikářem vysvětleno a náš vstup tím pádem stoprocentně zamítnut. Po prohlídce chrámu jsme zase nasedli do taxi a pokračovali do hotelu. Cesta celkem dobře ubíhala. Řidič překonal veškeré překážky v provozu celkem hladce a ani u toho tolik nepoužíval klakson, jak je tady obvyklé. Bohužel jsme měli příležitost zjistit, že troubení je tady skutečně naprostou nutností. Náhle nám totiž vjel do cesty do poslední chvíle stojící tuk-tuk a v protisměru se na nás řítila motorka. V ten moment už jenom kvílely brzdy. Taxi stálo na místě. Všichni okolo nás projeli a my měli ještě chvilku oči navrch hlavy. V tu chvíli nám bylo jasné, že tady se na koukání do zrcátek moc nehraje, ale prostě se tady troubí a to vždycky, když někdo někoho míjí. Po návratu do hotelu jsme dali řidiči-průvodci nějaké peníze, z čehož byl docela vykolejený, protože to vůbec nečekal. Před šéfem jsme ho pochválili, což mu asi trochu pomohlo, jelikož to byla jedna z prvních jízd. Potom už nás čekala zase obligátní hotelová večeře a v pokoji slivovička na zklidnění před spaním.

Cenový rozpis:

Vstupenka do chrámu v Aluvihaře

400,- LKR

2 os.

Vstupenka do areálu Sigiriya

6.660,- LKR

2 os.

Vstupenka do chrámu v Dambulle

2.400,- LKR

2 os.

Hlídání bot u chrámu v Dambulle

50,- LKR

2 os.

Vstup do chrámu v Matale

300,- LKR

2 os.

Čtvrtek – 10.11.2011 – 5. den, NUWARA ELYIA (čti NURELIA)

Ráno nastalo rozloučení s Kandy. V hotelu jsme dostali automaticky malou vodu na cestu a vydali jsme se do města. Po hotelu a jeho obsluze se nám docela stýskalo už nyní. Připadali jsme si tam opravdu velmi spokojení. Jediné co nám tam trochu vadilo, byly zaprané ručníky, což byl ale problém většiny hotelů, ve kterých jsme byli ubytovaní. Většinou vypadaly spíše jako hadry na podlahu. Byly plné různých zapraných fleků a jejich lepší časy byly už dávno pryč, navíc ani moc nevoněly. Člověk se ale nemohl moc divit, protože cestou po Sri Lance bylo vidět na každém rohu lidi, kteří prali prádlo v potoce nebo v řece. Sušilo se potom většinou rozložené na keřích nebo v horším případě na kamenech u vlakových kolejí, což bylo nejspíš důvodem stavu ručníků.

V Kandy jsme se tedy s těžkým srdcem rozloučili s hotelem „Kandy View“ a vydali jsme se chytit nějakého tuk-tuka a dostat se na autobusové nádraží.

Na autobusáku jsme nastoupili do mikrobusu a tím dojeli za dvě hodiny do městečka Nuwara Elyia, které tady nikdo neřekne jinak než Nurelia. V Nurelii jsme si vzali zase tuk-tuk, který nás dovezl přímo do hotelu „Glendower“. Hotel byl postaven v anglickém stylu, jako ostatně hodně domů v Nurelii. Podle informací z průvodce sem Angličané jezdili relaxovat. Je tady také dostihová dráha, na které většinu času hrají místní kriket a dále také jediné golfové hřiště na Lance. Řekla bych, že skutečně platí slova, která jsou napsána v průvodci, že Nurelia je angličtější, než Anglie.

Ubytovali jsme se tedy, neobědvali jsme se v blízké restauraci a vydali se na průzkum města. Bylo skutečně na můj vkus trochu moc anglické. Nakonec jsme si prohlédli místní botanickou zahradu, která se využívala pro aklimatizaci rostlin, které se sem dovážely z Evropy. Nurelia se totiž nachází ve výšce necelých 2000 metrů nad mořem, takže je tady v porovnání s okolními místy občas docela pěkná zima a můžete tady také potkat hezky nabalené místní obyvatele, což je místy celkem legrace, protože vy máte na sobě tričko a oni prošívanou péřovou bundu. Po návštěvě botanické zahrady jsme si dopřáli ještě konvičku místního čaje v restauraci přímo u vchodu do botanky. Čaj jsme se velmi rychle naučili pít s mlékem a cukrem, protože jinak je plný tříslovin a nemá moc dobrou chuť.

Seděli jsme v té restauraci skoro hodinu a pozorovali okolí. Po příjemném posezení jsme se vydali zpátky do hotelu, abychom si domluvili na další den výlet na vyhlášené Hortonské pláně. V hotelu nám sdělili, že žádné výlety nepořádají. Moc jsme to nechápali. Hotel se tvářil velmi noblesně a uhlazeně, ale ručníky byly stejně flekaté jako v ostatních. Průvodce skutečně nelhal, když tvrdil, že služby a zařízení by vzhledem k ceně chtěly výrazně vylepšit. Sňéťa tam také naštěstí nalezl informaci, že jistý hotel „Single Tree“ tyto výlety pořádá, takže jsme se tam hned pěšky vydali. Na městečko mezitím padla tma, takže se tím vše trochu zkomplikovalo. Museli jsme dávat pozor na dopravu, aby nás někdo „nesejmul“ a zároveň na cestu, protože veřejné osvětlení tady moc nefunguje, takže ulice se většinou utápějí ve tmě.

Po nějaké době jsme tedy nalezli námi hledaný hotel a objednali jsme si výlet. Cestou zpátky jsme si chtěli dát večeři v nějaké restauraci, ale bohužel jsme moc nepochodili, jelikož byl zrovna úplněk. Úplněk se tady totiž slaví jako svátek a tehdy spousta věcí nefunguje. V restauraci vám například neprodají žádný alkohol, včetně piva. Banky jsou zavřené atd. Dokonce se nám dostal v jednom hotelu do rukou materiál, ze kterého jsme vyčetli, že na Sri Lance se slaví celkem dvacet čtyři svátků za rok.

Došli jsme tedy zpět do našeho hotelu a usadili jsme se v restauraci, že povečeříme. Když nám donesli jídelní lístek, málem jsme upadli, jak vysoké tam měli ceny za jídla. Objednali jsme si tedy něco s levnější relací, zapili to zázvorovým pivem, což je limonáda a odebrali se do pokoje spát, jelikož ráno jsme vstávali v pět hodin.

Cenový rozpis:

3x noc v hotelu „Kandy View“ – Kandy

10.700,- LKR

2 os.

Tuk-Tuk od hotelu na autobusák

150,- LKR

Vstup do Victoria parku

120,- LKR

2 os.

Pátek – 11.11.2011 – 6. den, NUWARA ELYIA (NURELIA) – Hortonské pláně

V noci se mi zdály dost děsivé sny. Po probuzení jsem si říkala, že jsem večer při úplňku asi neměla pít tu naši zdravotní slivovici, zvlášť když jsem měla stále ještě na zápěstí uvázanou tu jejich hindu-modlitbičku. Po chvilce sebezpytování jsme se vydali do recepce, kde jsme nafasovali včera dohodnuté balíčky se snídaní. Přesně v šest hodin dorazil jeep s řidičem a my jsme vyrazili vzhůru na pláně. Jeep byla úžasná rachotina, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne. Bylo chladno a tak mě trochu štvala ve větru vlající plachta za mými zády. Půlku cesty jsem ji tedy rukou přidržovala na místě tam, kde měla být původně uchycená. Jeep neohroženě stoupal do závratných kopců a neuvěřitelných zatáček a asi po hodině jízdy nás vyklopil u brány do národního parku. Tady nás uvítaly nehorázné ceny za vstupné. Co je ještě horší, že jsme museli zaplatit permit pro auto, což mi připadalo docela nehorázné, vzhledem k ceně, kterou jsme si předtím dohodli s hotelem. Předpokládala bych, že tato částka by už mohla být započítaná v ceně výletu, aby si turista nemusel připadat jako neustále dojená kráva. Prodavač vstupenek navíc samozřejmě neměl peníze na vrácení, takže hezký dojem z krásného rána se díky této situaci začal pomalu ale jistě rozplývat.

Rozhodli jsme se, že na to všechno kašleme a budeme si jenom užívat krásu plání, což se ukázalo jako správné rozhodnutí, protože asi po dvou kilometrech nás obklopila úžasná krajina, ve které se pásli místní jeleni, kteří od nás v některých případech stáli jenom pár metrů. Fotili jsme jako diví. Nahoře jsme vystoupili z auta, řekli jsme našemu průvodci, že si krásu plání vychutnáme sami bez výkladu a vydali jsme se na cestu. Na hlavním rozcestí jsme se vydali vlevo, zatímco většina lidí pokračovala vpravo. Tak nám to alespoň náš průvodce radil a opět jsme neudělali chybu. Celou polovinu cesty jsme šli krajinou úplně sami, takže jsme si všechno mohli vychutnat v naprosté samotě. Chvilku jsme se pokochali na místě nazvaném „Malý konec světa“ a pokračovali jsme na další místo „Konec světa“. Na obou místech byl úžasný výhled do krajiny se strmými srázy. Když jsme v devět hodin dorazili na „Konec světa“, kde jsme se s pár lidmi pokochali výhledem.

V devět hodin pět minut se vyvalila z údolí mlha, která zakryla úplně všechny výhledy, takže bylo po parádě. Přesně tohle také popisoval průvodce, ale uváděl jako bod zlomu hodinu desátou. Usoudili jsme, že se jedná o posun mezi zimním a letním časem. Davy turistů, kteří se nahoře na rozcestí vydali cestou doprava, už měli smůlu. Opět jsme si pochvalovali, jak nám to pěkně vyšlo. Pokračovali jsme tedy zpáteční cestou, kde nás ještě čekaly úžasné výhledy a skoro na konci moc pěkný vodopád. Asi po necelých čtyřech hodinách jsme se ocitli opět na parkovišti, ze kterého jsme náš pěší výlet začali.

Průvodce už na nás čekal, takže jsme si ještě vyfotili pár jelenů, nasedli jsme a vydali se na zpáteční cestu s okružkou po čajových plantážích. Nakonec jsme zastavili u průvodcova domku, což byla v podstatě bouda sbitá z prken, kde se nás zeptal, jestli by s námi mohl vzít rodinu do města.

Průvodce nás vyhodil u našeho hotelu, kde jsme mu také zaplatili a potom odjel. My jsme se vysprchovali a vydali jsme se chytit tuk-tuk, abychom se mohli podívat do nějaké továrny na čaj. Na hlavní silnici jsme se s prvním tuk-tukářem hned dali do smlouvání. Sňéťa na něj opět použil svůj neobvyklý způsob smlouvání, kdy již od začátku zůstal stát tvrdošíjně na své ceně, a ostatní museli slevovat. Po chvilce handrkování byl tuk-tukářem poučen, že takhle se přece nesmlouvá, protože z toho musí mít dobrý pocit obě strany. Všichni jsme se nakonec museli smát.

fotografování a vydali se na zajímavou exkursi, kde jsme se například dozvěděli, že denní norma česačky je 16 kilogramů, což je docela dost náročné a že nejlepší čaj na Lance je ten nařezaný na hodně jemné kousky, protože je hodně silný. Asi po hodině jsme se vydali zpět. Vystoupili jsme a courali městem. Párkrát jsme potkali znovu a znovu našeho posledního tuk-tukáře, který se na nás pokaždé mile šklebil. Nakonec jsme zapadli opět na čaj u botanické zahrady. Tady nám rovnou dali i talíř koláčů a čajovou konvičku. Opět jsme tady strávili asi hodinu příjemného lelkování. Večer jsme se potom vydali opět do indické restaurace nad naším hotelem. Opět tady měli moc dobré jídlo za dobrou cenu. U nás v hotelu jsme si potom dali v hlubokých anglických kožených sedačkách pivo a šli spát.

Cenový rozpis:

Výlet na Hortonské pláně

3.000,- LKR

2 os.

Vstupné na Hortonské pláně

4.220,- LKR

2 os.

Permit pro jeep na Hortonské pláně

500,- LKR

Tuk-Tuk z centra k výrobně čaje

500,- LKR

Vstup do výrobny čaje

200,- LKR

2 os.

Sobota – 12.11.2011 – 7. den, ELLA

V noci z pátku na sobotu upadlo definitivně stínítko u mé noční lampičky a ze spodního dílu koukaly už jenom odhalené konektory, které za určitých podmínek bývají pod proudem. Ráno jsme přemýšleli, že bychom se to pokusili nějak spravit. Nakonec jsme si vzpomněli na naši opravu záchodu a naši dohodu, že tady už nikdy nic nebudeme spravovat a nechali jsme to být. Došli jsme si na snídani, která se skládala z velkého množství ovoce a obligátního lanského čaje s mlékem. Tato kombinace jídla zřejmě způsobila, že jsme se začala vyskytovat spíše na záchodě, než kdekoliv jinde. Zabalili jsme si a vydali se na autobus do městečka Nanu-Oya. Tam jsme si koupili lístek na vlak a vydali jsme se čekat na nástupiště. Když jsme se v kase ptali na druhou třídu, prodavač nám se smíchem sdělil, že tenhle vlak má pouze třetí třídu, což znamená dřevěné lavice. Trochu jsme tedy na nástupišti taktizovali, až nám stejně jeden místní nakonec poradil, ať jdeme raději dozadu, protože vepředu to pro nás není dobré. Sice jsme si pod pojmem „není dobré“ nedokázali představit nic konkrétního, nicméně jsme poslechli. Když přisupěl vlak do stanice, pochopili jsme, že jsme udělali dobře. Předek vlaku byl osazen třemi cisternami, potom následoval poštovní vagon a nakonec tři vagony osobní. Místní se vrhli do dvou předních a my turisté jsme se usadili ve vagonu posledním, který byl úplně prázdný. Vlak se rozjel a my jsme začali naprosto zběsile fotit. Pochopila jsem, že proto se místní ve vlaku k turistům moc nehrnou, jelikož se chovají trochu dost zběsile při honbě za snímkem. I mě samotné to připadalo trochu přes míru. Všichni ve vagonu pobíhali od jedné strany ke druhé a zběsile cvakali. Občas jsme si tak něco vyfotili, ale že bychom museli jako šílení lítat po vagoně, jsme skutečně nepociťovali. Seděli jsme hned u záchodu, který při stání ve stanicích docela hezky zapáchal.

Asi v polovině cesty, kdy jsme stáli asi čtvrthodiny ve stanici, přišel nějaký člověk k našemu vagonu a povídá: „co tady ještě děláte? Tenhle vagon dál nepojede, bude odpojen.“ Všichni jsme tedy popadli svoje věci a přesedli jsme si do zbývajících dvou před námi. Poslední vagon odpojili a vlak se rozjel. Opět jsme se s místními chviličku okukovali a když nás to přestalo bavit, rozhodli se místňáci, že poobědvají. Maminka vybalila igelitové sáčky s rýží a nějakým sosíkem a rozdala je dětem a taťkovi. Ti si pytlíčky vypodložili novinami a dali se do jídla. Pěkně si to užívali. Nejdřív pěkně rukou uhníst z rýže kuličku, potom ji namočit do sosíčku a šup s ní do pusy. Po jídle si pěkně umyli ruce vodou z PET lahve a jelo se dál. Pár stanic od Elly vlak zůstal stát a nevypadalo to, že by chtěl v brzké době pokračovat. Vlakem se začaly šířit zvěsti, že se stala nějaká nehoda a že to minimálně dvě, až tři hodiny nepojede. Sňéťa se vydal zjistit informace a já se jala prohlížet fotky z cesty ve foťáku. Jen jsme začala, už u mě byly děti z rodiny, která předtím obědvala. Nadšeně mi koukali přes rameno a ještě se u toho stihli i strkat. Rozhodla jsme se, že jim ukážu fotky z Nurelie, Sigiriye a jejich jiných význačných míst. V té chvíli už u mě stál chumel lidí, včetně mamky a já, když jsme nalistovala nějaké to známé místo, jsem byla udivená jejich znalostmi. Vždycky na mě okamžitě hodili jméno toho místa, a kde se nachází. V této chvíli se vrátil Sňéťa a jenom udiveně pronesl: „Co to tady sakra děláte“? Já mu s ledovým klidem odpověděla: „Prohlížíme fotky, nevidíš?“. Musel se smát. Potom nám všem potvrdil informaci, že buďto počkáme pár hodin a potom to možná dojede nebo budeme pokračovat dále po vlastní ose.

Sbalili jsme si a vyrazili nahoru na hlavní silnici nad nádražím. Tady jsme s hejnem ostatních turistů zamávali na první autobus, který jel okolo. Ten nás nalodil, poinformoval o tom, jak se dostaneme do Elly a my jeli dál. V jednom městečku jsme přesedli a v půl třetí jsme vystoupili v Elle. Cesta nám trvala necelé čtyři a půl hodiny a to jsme ujeli něco kolem padesáti kilometrů.

V Elle jsme se ubytovali v hotelu „Ella Holiday Inn“, který byl vychvalován v jednom internetovém cestopisu. Hotel byl docela pěkný. Dost se tady uplatňovaly dřevěné prvky. Jenom ty ručníky!!! Majitel byl starší pán, který by si rád povídal, ale neuměl moc anglicky. Většinu úkonů obstarával pravděpodobně jeho mladý vnuk, ale formálně jsme vždy chodili ke staříkovi. Vybalili jsme si a trochu pocourali po malé Elle, kde by asi „chcípl pes“ nebýt turistů. Večer jsme si potom dali večeři v našem hotelu a šli jsme spát.

Cenový rozpis:

Bus do Nanu-Oya

38,- LKR

2 os.

Vlak do Ella

120,- LKR

2 os.

2x noc v hotelu v „Glendower“ – Nuwara Eliya

168,- USD

2 os.

Neděle – 13.11.2011 – 8. den, ELLA – Little Adam’s Peak

Ráno jsme se vydali na výstup na Malou Adamovu horu. Cestou jsme se spřátelili s dvojicí gay kluků z New Yorku. Byli hodně přátelští a tak jsme si s nimi párkrát cestou povídali. Den byl jako malovaný a nálada skvělá. Po cestě jsme potkali mladíka se dvěma dětmi. Dali se s námi do řeči a nakonec nás požádali, jestli se s námi mohou vyfotit. Nejdřív se s námi tedy vyfotili oni a potom jsme si zase udělali fotky my s nimi. Zvláštní pocit, že pro někoho můžete být takhle exotický. Stoupali jsme vzhůru čajovou plantáží. Bylo to moc pěkné. Nakonec jsme stanuli nahoře. Rozhledy byly úžasné. Úplně nás uchvátily! Prudké stráně, čajové plantáže, silničky, které se kroutí do údolí a vodopád. Nemohli jsme se nasytit. Ze samého nadšení jsme se rozhodli vydrápat na vedlejší vrchol. Nejprve jsme museli sešplhat asi sto metrů příkře dolů a potom zase podobným způsobem nahoru. Cesta to byla krkolomná. Já jsem ji absolvovala v žabkách a rychle jsme pochopila, že to co zrovna děláme, je tak trochu hazard. Nicméně když už jsme bojovali s kopcem, rozhodli jsme se, že náš šplhací boj dokončíme. Když jsme stanuli nahoře, zaznamenala jsem nějaké brnění mezi prsty u nohy. Sedla jsem si na kámen a koukám, mezi prsty je přisátá malá pijavice. Trochu jsme podlehla panice a začala za ní tahat. To samozřejmě nezafungovalo. Nakonec jsme ji utrhla s pomocí papírového kapesníčku. Trochu to bolelo a krvácelo, takže jsem to zavázala dezinfekčním kapesníkem a raději jsme se dali do sestupu. Při cestě zpátky jsme měli plné kalhoty semínek z nějakých rostlin. Škrábaly jako pes. Trvalo nám skoro půl hodiny, než jsme ta semínka ze sebe obrali. Na zpáteční cestě jsme ještě koupili náramek ze semínek, v malém bufáčku u silnice jsme si dali dohromady láhev piva a nakonec jsme si ještě dali ve městě konev čaje, po kterém nás ukrutně pálila pusa, jelikož byl zázvorový. S přemlouváním jsme ho dopili a vydali jsme se na večeři do hotelu Rawana. Tady nám řekli, že večeře bude až za hodinu a půl. Trochu jsme váhali, ale nakonec jsme si objednali „rice & curry“ a rozhodli jsme se, že tu dobu strávíme nad konvicí čaje na terase hotelu „Tea Garden Holiday Inn“ který stál hned vedle.

Vystoupali jsme pár schodů a objevili jsme naprosto prázdnou restauraci, ve které postával majitel s nějakou paní z obsluhy. Hned se nás ujal. Odvedl nás na terasu, která spojovala pár pokojů v horním patře, tady nás usadil, nechal nás užívat si výhledy a odešel pro čaj. Když jej přinesl, začal nám vyprávět, jak je na tom mizerně, protože hotel „Ella Holiday Inn“ mu odčerpává všechny turisty, jelikož ti jdou sem k němu nahoru, ale zůstanou dole, protože ten hotel má podobný název. V té chvíli jsme si uvědomili, že i my jsme se stali obětí této mystifikace. Docela jsme zalitovali, že jsme nedorazili až sem, protože výhled z horního patra hotelu „Tea Garden Holiday Inn“ byl opravdu úžasný. Majitel se nás ještě snažil pozvat na večeři. Museli jsme ho opět zklamat, jelikož jsme měli již objednáno vedle v hotelu Rawana. Po hodině a půl a druhé konvici čaje jsme se rozloučili. Sešli jsme do hotelu Rawana, kde nám hned začali servírovat námi objednané jídlo s ingrediencemi na asi dvaceti různých mističkách. Když jsme si objednali pivo, sdělili nám, že v jejich restauraci se alkoholické nápoje vůbec nepodávají.

Jídlo bylo znamenité. Během jídla jsem zjistila, že mám na ruce ještě přisáté klíště, pravděpodobně z naší návštěvy Adamovy hory. Když už jsme dojedli, objevili se naši kluci z New Yorku. Zaplatili jsme a šli jsme se pozdravit s naší známou dvojicí. Oba byli nadšení. Chvilku jsme si povídali a potom jsme se vydali do našeho hotelu spát.

Pondělí – 14.11.2011 – 9. den, UNAWATUNA

Ráno jsme v hotelu zaplatili a vydali jsme se na zastávku autobusu v očekávání pětihodinové cesty do Unawatuny. Na zastávce postával nějaký vetchý stařík, který nás hned nenápadně vyzpovídal. Vypadal naprosto neškodně, takže jsme mu všechno vyklopili s naivitou nám vlastní. Po chvilce přišla další dvojice nějakých kluků z Anglie, kteří byli také ihned vyzpovídáni. To samé se ještě jednou odehrálo s nějakých chlapíkem z Německa. Potom stařík odběhl na protější stranu ulice, kde na něj už čekal nějaký další chlápek. Chvíli se bavili a potom přešel chlápek k nám a nabídl nám, že nás vezme všech pět mikrobusem dolů do Mirissy za 9000 rupií. Odmítli jsme ho. Cena nám připadala vysoká a navíc v průvodci docela hodně varovali před podvodníky. Chlápek se zase vrátil zpátky na protější stranu, chvilku tam zevloval a potom se zase vydal k nám. Rychle jsme varovali ostatní. Nakonec nám přišlo, že kdyby cenu snížil, mohli bychom možná jeho nabídku přijmout. Chlápek přišel a nabídl nám to samé za deset tisíc. Chvilku jsme váhali a nechápali, proč zvýšil cenu. Během našeho váhání chlápek zvýšil na jedenáct tisíc. Když byl po chvilce na dvanácti, začali jsme být docela naštvaní. Nakonec se nám ho podařilo ukecat na devět a půl. Do taxíku nasedl řidič a společně jsme všichni vyrazili. Byla jsme ráda, že smlouvač zůstal v Elle, protože jsem na něj byla naštvaná, že využíval manipulace kolektivem, což bylo pěkné svinstvo. Cesta docela ubíhala a po pěti hodinách jsme byli v Mirisse. Když jsme si představila, že bychom to samé absolvovali s autobusem, museli bychom počítat s šesti nebo sedmi hodinami cesty, což by nebylo nic příjemného.

Cestování na Sri Lance je hodně problematické a zdlouhavé. Problém není ve stavu silnic, ale v jejich přeplněností. V jednu chvíli mohou být ve stejném ve stejném okamžiku na silnici autobusy, taxíky, osobáky, tuk-tuky, kola, náklaďáky, chodci, krávy a psi. Tohle všechno vytváří v člověku hutný pocit naprostého chaosu. Řidiči proto neustále používají klakson, aby na sebe upozornili. Uvědomili jsme si, že i když to tak nevypadá, jsou všichni docela dost ohleduplní, a proto jezdí hodně pomalu, aby se něco nestalo. Neočekávaných situací je tu totiž na každém rohu hned celá přehršel.

Občas se doprava úplně zastaví, protože je třeba počkat, až krávy přejdou na druhou stranu silnice, nebo až se nějaký zmatený pes uklidí do bezpečí. Výjimkou nejsou ani motorky a cyklisti v protisměru na dálnici. Prostě je potřeba neustále dávat pozor a být ve střehu. Nikde jsme ale nenarazili na to, že by nějaké velké silné auto bylo agresivní k nějakému malému vozidlu nebo chodci. Když nás tedy minibus vyhodil v Mirisse, obklopilo nás opět děsivé vedro. Raději jsme rychle zapadli na pláž do nejbližší hospůdky a dali si kolu. Potřebovali jsme se trochu aklimatizovat, protože jsme sestoupali docela rychle z relativně chladného prostředí do hrozného vedra. Asi po hodině jsme se sbalili a vydali se na hlavní silnici, kde jsme hodlali chytit autobus do Unawatuny. V Mirisse jsme zůstat nechtěli, jelikož už je hodně turisticky „profláknutá“. Když jsme stáli na zastávce, zastavil nám tuk-tuk. Neustále jsme ho odmítali, protože nám cesta připadala dost dlouhá a tím pádem i riziková. Kromě toho, že je tu dost velké nebezpečí vybourání, hrozí posádce při delších trasách i otrava zplodinami z okolních aut. Před tímto faktem, varuje i průvodce, takže jsme to nehodlali riskovat. Chlapík se ale nevzdával a pořád na nás chrlil spoustu zajímavých nabídek a argumentů. Přesvědčoval nás neuvěřitelným způsobem:

– You don’t like my Tuk-Tuk?

– Why you don’t like my Tuk-Tuk?

Tomu se vážně nedalo odolat. Vyhodnotili jsme znovu situaci a rozhodli jsme se nabídku přijmout. Nasedli jsme tedy a vydali se na cestu. Cestou se ještě stavujeme v bylinkové zahradě, kde nás ohromil tím, že se na nás pokoušeli mluvit česky. Průvodce nás provedl zahradou, vše nám vysvětlil a na konci jsme skončili v malém obchůdku s produkty. Usadili nás, donesli nám čaj a a začali nabízet. ěco málo jsme si tam koupili a pokračovali naším tuk-tukem dál do Unawatuny. Ten nás zavezl do úžasného hotelu „Flower Garden“. Tady nám nabídli lepší bungalov, než jsme si původně objednali. Rozdíl v ceně nebyl až tak veliký. Nabídku jsme s radostí přijali a začali si hned užívat ten luxus, který nám nabídli. Poprvé jsme se tu setkali s čistě vypranými a voňavými ručníky v koupelně. Byla to paráda! Vybalili jsme si a vydali jsme se projít na pláž. Tady jsme chvíli courali, až jsme nakonec zapadnuli do restaurace na pláži „Happy Banana“. Sedli jsme si v písku pláže ke stolu a pozorovali západ slunce u blízkého chrámu. Pomalu se začínala rozsvěcet světla. Dojedli jsme večeři a vraceli se zpátky tmavým městečkem do našeho hotelu. Po našem příchodu jsme si ještě dali pivo v hotelové restauraci, když tu se náhle rozpršelo a liják, který přišel v zápětí, bičoval pobřeží celou noc.

Cenový rozpis:

2x noc v hotelu „Holliday Inn“ – Ella

7.000,- LKR

2 os.

Taxi do Mirissy rozpočítáno mezi 5 turistů

4.000,- LKR

2 os.

Tuk-Tuk z Mirrisy do Unawatuny

800,- LKR

Poslíček – odnesení kufrů

30,- LKR

Úterý – 15.11.2011 – 10. den, UNAWATUNA – Galle

Ráno je v Unawatuně slunečné, po dešti ani památky. Vzduch se rychle otepluje. Nasnídáme se a vyrazíme do nedaleké pevnosti ve městě Galle. Narazíme na tuk-tuk, který nás za neuvěřitelných sto padesát rupek vezme do města. Tady nás vysadí před muzeem, které nabízí úžasnou expozici starých předmětů z doby, kdy Sri Lanku okupovali Holanďané a Angličané. Expozice je úžasná a moc pěkně uspořádaná. Vstupné se neplatí, prohlídka však končí v obchodě s kameny, kde si návštěvník může nějaký ten šutr, či šperk zakoupit a tím přispět finanční částkou na provoz. Nakonec jsme si nic nekoupili, jelikož všechno bylo docela hodně drahé a nikde nebyla záruka toho, že kameny jsou pravé. Vydali jsme se tedy do pevnosti, abychom ji trochu prozkoumali. Procourali jsme uličky, dali jsme si oběd v indicko-čínské restauraci a vydali jsme se k věži s hodinami, kde byl docela pěkný výhled. Den se pomalu chýlil ke konci, tak jsme se vydali zase zpět. V kiosku u brány do pevnosti jsme si dali ještě kolu a chytili tuk-tuka. Chvíli jsme smlouvali a potom jsme nasedli. Sňéťa asi podlehl kouzlu chvíle a zeptal se našeho řidiče, jestli je ve městě něco zajímavého k vidění. Ten nás zcela neomylně zavezl ke svému známému do krámku s kořením. Na naše námitky neustále odpovídal:

– just looking no buying

Nakonec jsme si tam samozřejmě nakoupili, protože nám bylo trapné jenom koukat. Nasedli jsme a řidič nám hned začal navrhovat výlet k obrovskému Buddhovi nebo k rybářům. Tady jsem zase zabodovala já, jelikož jsem chtěla ty rybáře určitě vidět. Sňéťa sice argumentoval tím, že je to daleko, ale řidič nás ujistil, že je to blízko, jenom patnáct minut. Naváděla jsem Sňéťu, aby si dohodl novou cenu, ale ten nereagoval. Přestala jsem tedy naléhat a užívala jsme si cestu. Asi po dvaceti minutách jsme přijeli k jedné zátoce, kde bylo docela hodně kůlů ve vodě, na kterých měli sedět rybáři a lovit.

Vystoupili jsme z tuku a rybáři se líně vykolébali z dřevěné boudy, ve které doposud lelkovali. V duchu jsme si říkala, že to snad nedopadne tak, jak jsme si myslela. Bohužel tomu tak bylo. Rybáři se skutečně líným krokem rozkolébali k moři a vylezli na kůly, kde párkrát hodili vlasce do vody a vytáhli pár malých rybek, které jsme si milostivě mohla hodit zpátky do vody. Navíc nás docela dlouho přemlouvali, že nás vezmou na záda a my si zachytáme s nimi. To už mě připadalo hodně ujeté. Řekla jsme jim, že to je jejich práce, tak ať ji tedy dělají a já zas budu dělat tu svou a tou je focení. Moc vtipné jim to nepřišlo. Z našeho průvodce vypadlo, že jsou spíše zvyklí na to, že přijede rovnou autobus. Po pár snímcích rybáři slezli a chtěli prachy. Když jim Sňéťa dal sto rupek, málem padli do mdlob a uraženě se otočili, že se s námi za těchto okolností nebudou vůbec bavit. Pavel je zkusil ještě trochu vydráždit větou: „Takže vy peníze vůbec nechcete?“. To už byli vážně naštvaní. Nakonec jsme se rozhodli, že každému dáme stovku a basta. Vzali to, ale spokojení nebyli. Sňéťa se o tom bavil s řidičem tuk-tuku na zpáteční cestě do Unawatuny. Shodli se na tom, že cena by měla být úměrná službě. O to veselejší potom bylo, když si panáček v Unawatuně řekl o čtrnáct stovek za svezení. Trochu jsme se handrkovali. Dostal šest set a odjel. V nás samozřejmě opět oživl pocit, že nás tady úplně všichni neustále chtějí jenom drbat o prachy.

Jdeme se ještě krátce vykoupat a dáme si pivo zase v restauraci „Happy Banana“. Když dopíjíme, dojde nám, že nemáme dost peněz na zaplacení. Někde se stala chyba. Mezitím se spustil liják a padla tma. Sňéťa tedy vyběhl do tmy pro peníze. Já zatím pomalu usrkávala pivo a nervózně posedávala na židli. Asi po půl hodině se Sňéťa vrátil a zaplatili jsme. Nakonec jsme se v dešti vydali zpátky do hotelu, kde jsme si dali opulentní večeři a šli spát do našeho bungalovu. Tady jsme se ještě setkali se dvěma velkými šváby, které jsme zahnali. Potom už jsme šli spát a do usínání nám znělo šumění deště a štrachání gekona, který lovil hmyz.

Cenový rozpis:

Tuk-Tuk z Unawatuny do Galle

100,- LKR

Tuk-Tuk z Galle do Unawatuny s mezipřistáním

600,- LKR

Rybářská show

300,- LKR

Středa – 16.11.2011 – 11. den, UNAWATUNA – lenošení

Ráno jsme v Unawatuně trochu lenošili a hned po snídani jsme se ještě vydali do svatyně nad mořem. Vystoupali jsme až na vrchol a trochu se tam kochali. Najednou začalo jemně pršet. Sešli jsme zpátky na pláž a schovali jsme se pod jednou palmou, kde jsme nerušeně pozorovali místní, jak se koupou. Ženy byly ve vodě v kompletním oblečení tak, jak sem přišly. Když jsme se pokochali, zapadli jsme do jedné hospůdky na kolu, abychom tam přečkali déšť. Nakonec jsme odtamtud museli po nějaké době odejít, jelikož jsme tam seděli už stejně dost dlouho. Zapadli jsme tedy do jiné hospody, kde měli na pláži slunečníky. Tady jsme se opalovali, koupali se a popíjeli kolu a pivo. Bylo vedro jako blázen a i přesto, že jsme leželi pod slunečníkem, spálili jsme se. Do toho všeho chvílemi pršelo a na vodě kolem nás se dělaly malé hvězdičky, které působily hodně komicky. Takhle jsme prolenošili celé dopoledne.

Kolem poledne jsme se vrátili do hotelu, tady jsme zase trochu lenošili. Potom jsme si dali v hotelové restauraci tomatovou polévku a domluvili se, že chceme vidět ještě nějakého toho Buddhu. Vydali jsme se tedy z hotelu na silnici. Tady jsme se domluvili s prvním tuk-tukářem, který ani moc nesmlouval a už jsme si to razili k prvnímu Buddhovi. Jedeme: Chlapík v tuk-tuku moc nemluví, což je nám velmi sympatické. Cesta ubíhá v naprostém tichu, které si všichni užíváme. Po chvilce přijedeme k chrámu, který je už od prvního pohledu pěkně starý. Vystoupáme po schodech nahoru pod skálu. Atmosféra je tu úžasná. Svatyně, smokvoň, Buddha sedící mezi dvěma skalami. Náš průvodce si s námi celou dobu tiše nevtíravě povídá. Mohli jsme se ho v pohodě zeptat na spoustu věcí, které nám vrtaly hlavou a on klidně a trpělivě vyprávěl. Moc se nám jeho způsob líbil. Když jsme se po setmění vrátili k hotelu, nechali jsme mu o sto rupií víc, než bylo domluveno. Docela na nás překvapeně koukal. Řekli jsme mu, že to je za to, jakým způsobem to všechno pro nás realizoval. Rozešli jsme se s přátelskými pocity uspokojení, které nám vydržely po zbytek večera.

Převlékli jsme se a vydali jsme se do jednoho hotelu na pláži, kde jsme si dali „Rice & Curry“ a krevety na česneku. Jídlo bylo báječné. Moc se mi tu zalíbilo jíst jídlo rukama a chodit bosky.

Cenový rozpis:

Tuk-Tuk do chrámu v Unawatuně

500,- LKR

Vyprání prádla v hotelu

350,- LKR

Čtvrtek – 17.11.2011 – 12. den, BENTOTA

Ráno jsme se rozloučili s hotelem a vydali se autobusem do Galle. Tady jsme potkali na autobusáku místní, kteří nám začali vysvětlovat, že vlaky nejezdí. Pochopili, že když jsme se vydali po spojovací rampě mezi nádražími, že asi chceme odjet vlakem z města. My jsme jim ale nevěřili a pokračovali směrem k vlakovému nádraží. Tam jsme zjistili, že vlaky skutečně nejedou, že je dlouhodobá půlroční výluka, o které nebylo na internetu ani slovo. Místní rádci si to tam za námi přihasili a začali do nás rýpat. Nakonec zakončili svůj monolog větou: „nám musíte věřit, my jsme Buddhisti“. Museli jsme se smát, když nám začali nabízet tuk-tuka. Slušně jsme odmítli a pokračovali jsme zase zpátky na autobusák. Tady jsme nasedli na první autobus, který jel do Bentoty. Asi ve třetině cesty to v mikrobusu divně zachroupalo, řidiči přestalo fungovat řazení, najel ke straně a zkoušel, jestli to přeci jenom nezačne fungovat. Když viděl, že jeho snaha je marná, řekl nám, ať si posuneme svoje batohy někam dál, že se podívá do motoru. Otevřel víko, z motoru se vyvalily horké spálené výpary.

Všichni v autobusu jsme pochopili, že to je konečná a urychleně jsme vystoupili. Místní dostali zpět svoje peníze a přestoupili do prvního couráku, který jel okolo. Nám řidič s průvodčím domluvili další expres, který jel kolem. Nastoupili jsme a pokračovali dál v cestě. Docela hodně nás nadchlo, jak tady funguje doprava. Nikde jsme v podstatě dlouho nečekali. Vždycky něco někam jelo a fungovalo to dobře, i když pomalu a dopravní prostředky byly většinou přeplněné. Po našem nasednutí do dalšího autobusku jsme sice seděli na výklopných sedadlech v uličce, ale za hodinu jsme vystoupili v Bentotě. Tady jsme se ubytovali v hotelu „Susantas“ a vydali se na průzkum pláže. S Unawatunou se tahle vesnice nedala srovnávat. Chyběly tady ty úžasné pobřežní restaurace, kam by se člověk mohl ukrýt před pronikavým slunečním svitem. Navíc přístup na pláž byl také úžasný. Muselo se nejprve na peron vlakového nádraží, které bylo hned za plotem hotelu. Potom přelézt koleje a přejít paralelně vedoucí silnici, kde čekají naháněči a prodejci všeho druhu. Všude okolo byly ale jenom uzavřené hotelové komplexy. Nechtěli jsme ležet na přímém slunci, tak jsme se uchýlili do pásu mangrovových keřů rostoucích u cesty. Jen jsme se svlékli do plavek, už tady byl místňák a neuvěřitelně dlouho s námi diskutoval o nesmyslech. My jsme ty vyřešili tak,

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .