0
0

15. 4. 2006

Ráno v 8 vyzvedáváme řidiče (nebo on nás?:) s autem. Řidič se jmenuje Laki, těžko říct, jestli psáno lucky nebo laky, každopádně my se s ním měly fajn:-)

Máme v plánu objet starobylá města severně od Kandy. Přemýšlely jsme jakým stylem, a když jsme spočítaly čas i peníze a kolik bychom toho zvládly bez autíčka objet, vyšlo nám nejlí p pronajmout si auto. Vlastně je to pro tuhle oblast obvyklé, jen jsme uvažovaly, jestli se nám to vyplatí ve dvojku. Ale nakonec jsme do toho šly. Zpětně můžu říct, že to byla dobrá volba, bez toho autíčka si to představit nedovedu, asi bychom neviděly ani polovinu z toho…

Tedy, čekáme tady na řidiče, malinko zmatení z času a přemýšlíme, jestli jsme tu brzy nebo pozdě. Na nový rok nám lidi řekli, že se možná posune čas. Jak to chápat? Ptali jsme se ostatních, a každý měl jediný komentář – maybe… Jeden človíček řekl, že někdo si ho posune a někdo ne… náš zmatek uzavřel človíček, který zkonstatoval s klidem vlastním jen místním lidem, že to je ok, že do dalšího dnes si ho stihnou přesunout všichni a tedy dnes už by mohli mít všichni o půl hodiny méně. Divné, posunovat o půl hodiny, každopádně od teď je tedy rozdíl oproti ČR 3,5 hodiny dopředu. Nu, usedáme do auta a vyrážíme.

V Matale si dáváme malou přestávku a jdeme si prohlédnout místní kostel. Krásně barevně zdobený, hodně připomíná kostel z Kandy, který byl buddhistický, tenhle je naopak hinduistický. Nicméně.. strašně podobný.vůz, který ulicemi tahnou lidé

I veliké vozy na procesí tu mají podobné jako tam. Tyhle jsou ovšem poněkud větší. Největší z nich je 10m vysoký a když vyjede do ulic, je prý potřeba jeden tisíc lidí, aby ho utáhli… moc si to nedokážu představit:) Že by si někdo přidal nulu navíc?:)

Další zastávkou je továrna, kde se vyrábí batikované hadříky. Ubrusy, oblečení, obrázky… Výroba probíhá asi takto: Nejprve na látku nakreslí motiv (bere to přes kopírák:) Poté voskem zakryjí místa, která mají zůstat bílá (rozžhavený vosk s parafínem,lze jej znovu využít vícekrát dokola…). Látku nabarví na žluto. Zakryjí voskem další místa, která mají na výsledném výrobku zůstat žlutá a látku nabarví na červeno. Opět zavoskují místa, která se více barvit nemají a následují další barvičky. Tmavší červená, fialová, černá… Nakonec to vypadá, že máte v ruce jen nezajímavý černý hadr napuštěný voskem. Ten vyperou v horké vodě, aby sundali vosk. Tím, jak byl místy popraskaný a barvičky prosákly i tam, kde neměly, vzniká onen krásný efekt „batiky“.

Pokračujeme v jízdě, až dorazíme k jeskynním chrámům Dambula. Cesta ke chrámům začíná stoupáním po šikmém skalním úbočí, ve kterém místy jsou vytesané schody. Než jsme dorazily nahoru, byla cesta jistě celá zmáčená naším potem:)

Historie jeskyní je datovaná do 1.stol. př.n.l., po celé generace je ale vládcové zdokonalovali a vylepšovali. Ve skále je celkem 5 jeskyní a v nich údajně přes 150 zpodobnění Budhy. Tedy, osobně si myslím, že jich tam je mnohem více… Sochy jsou krásné, různé velikosti, zlacené, prosté, Budha sedící, Budha ležící.. zkrátka, Budha je zde všudypřítomný, stejně jako v celé této zemi. Největší socha je v první jeskyni, která má 15 metrů a zpodobňuje Budhu, jak odpočívá. Zdi jeskyní jsou zlacené, ozdobeny krásnými freskami. Prohlídka jeskyní stála za to. Chvíli ještě sedíme na nádvoří a užíváme si toto zvláštní prostředí. Kouzelnou atmosféru dotváří lidé, kteří právě slaví nový rok a tak je jich na všech posvátných místech spousty. Modlící se, meditující, přinášející dary a oběti. Bylo krásné vidět všechna tahle místa plná lidí, pro které mají hodnotu, nikoli plná turistů.

Nakonec jdeme hledat své botičky a vracíme se pomalu zpět.

Cestou nám Laki zastavuje na místě, kde chovají slony. Můžeme se na nich svézt, ale za poplatek 2000 Rs nám to přijde předražené a zbytečné. Zkrátka, atrakce pro turisty:) Po chvíli míjíme jezero, jehož hladina je pro nám v tomto připadá mnohem lákavější, až jsme se rozhodly v něm svlažit. Vlastně je to obrovská přehrada, či jezero uměle vytvořené. Pro jistotu se domlouváme s Lakim, jestli nebude nikomu vadit, že se jdeme vykoupat… tedy, jestli nebude nikomu vadit, když půjdeme v triku a kraťasech? Ujišťuje nás, že nikoli, tak už se těšíme do vody. Bohužel, čekalo nás menší zklamání. Voda má asi tak 30 stupňů, a tak místo aby nás příjemně zchladila, uvažuji jestli mi na vzduchu nebylo líp:) No, alespoň jsme ze sebe smyly ten pot. Opodál se koupou místní kluci. Chvilku koukají, na bělošky, a pak udiveně koukají, že se odvažujeme dál od břehu, do hloubky. Nakonec zklamaně pochopili, že umíme plavat… Koupel v tak horké vodě je k ničemu a nezábavná, tak po chvíli vylézáme a vracíme se k autu… Po chvíli nám náladu rozzáří další zpráva – dostáváme k našemu cíli, kterým je: Sigiriya – okouzlující skalní pevnost.

V Sigiriyi nejprve procházíme krásnými vodními zahradami a žasneme nad rozlehlým komplexem okolo.. kdysi to tu muselo být nádherné, s královskými bazény přes malé ostrovy ve vodním příkopu, s pavilony, které sloužily jako paláce v období sucha, stromy lemující přístup ke skále. Svačíme, vykládáme si se srílancema a koukáme na úžasnou skálu před námi, která se tajemně zvedá z okolí. Nahoře na ní stávala kdysi pevnost. Postavil ji Král Kasyapa, který se bál invaze ze severu. (V průvodci jsme se dočetli tragickou historku o jeho osudech. Když jsme ji reprodukovali, docela jsme tady lidi rozesmáli. Tedy, údajně se žádné tragikomické úmrtí nekonalo, a král žil dlouhá léta, nejspíš docela spokojeně)

nahoře na skále stávala pevnostPři pohledu na tuhle krásně zbarvenou vysokánskou skálu nám začalo docházet, že tam nahoru se v tomhle dusnu a horku chystáme vyšplhat:) Příkře stoupající schody jsou dělané opravdu jen pro malé ťapky srílančanů.

Asi v polovině se dostáváme k místu, kam vede uzounké točité schodiště, podél krásné fresky známé jako Panny ze Sigiriyiskály jdete jen po dřevěném lešení (raději se nedívám dolů pod nás). Na skalnatých stěnách se tu nachází hotová galerie – nakreslené fresky žen jsou opravdu něco neskutečně nádherného. Pochází z 5století a jsou jedinými starými malbami na Srí Lance, které nejsou nijak spjaty s náboženstvím. Odhalených je asi 5 obrázků. Když dělníci, kteří pracují na rekonstrukci vidí, jak se nám obrázky líbí, pouští nás i do části, která je uzavřená. Asi by se mi obrázky líbily mnohem víc, kdybych nemusela uvažovat, jestli to pochybné prkno, na kterém stojí je bezpečné a jestli se mi nezamotá hlava natolik, abych nešlápla mimo něj… uff, proč zrovna já musím mít takové závratě?:) Vracíme se točitým schodištěm a pokračujeme dál, chvíli po příjemnějším úseku, kde je cesta vysekaná přímo do skály, navíc chráněná 3m vysokou zdí. Říká se jí zrcadlová, neboť kdysi byla pokryta zrcadlově lesklou glazurou a odrážela obrazy nádherných žen v galerii nahoře. Dostáváme se na skalní terasu. Před námi je skála, která dříve byla upravena tak, že to vypadalo, jako by před vámi seděl obrovský skalní lev. Bohužel, dnes z něj zbyly jen obrovské tlapy, uprostřed kterých začíná schodiště na samotný vrchol. Tedy, spíš jsou to jen drobné žlábky, vytesané do skalního úbočí, časem řádně ohlazené. Při zpáteční cestě se mi Markétka snažila pomoct, aby se mi nemotala hlava. Snažila se tedy upoutat mou pozornost a cosi mi vykládala. Bohužel, její historky jsou natolik zábavné, že jsem málem spadla díky tomu, jak se smála:) V tomto horku je stoupání nahoru úmorné, ale rozhodně to stojí za to. Otevřel se nám nádherný výhled na okolní krajinu, bohatou na jezera, hory i lesy. Krása. Celý vrchol je ještě členitý, s několika sníženými ochozy. Dříve byl celý zastavený budovami, dnes nám to napovídají pouze nízké základy. O malinko níže je umělé jezírko, údajně s rozměry 27×21 metrů. Vypadá jako luxusní bazén, ale dříve bylo užíváno jen jako nádrž. Netuším, jak sem nahoru dostali takovou spoustu vody, ale je mi jasné, že k tomu sloužil nějaký starý geniální vynález. Směrem k vycházejícímu slunci je natočený obrovský kámen označovaný jako kamenný trůn. Muselo být nádherné pozorovat východ slunce za okolní džunglí. My si naopak chceme počkat na západ slunce, který odtud musí být nádherný. Snažím se nepřemýšlet o tom, jak se za tmy dokutálíme dolů:)

Naše čekání přerušuje bouřka, co se přihnala bůhví odkud. Během chvilky byla obloha černá a já uvažovala, jak je to s bezpečností, když za bouřky stojíte na vyvýšeném místě… V té chvíli je s námi nahoře i pár dalších lidí, převážně místních. Markétka vytáhla deštník. Bohužel, tak velký, abychom se vešly obě není, a tak se krčím u stromečku, který tu vyrostl. Moc jsme se nasmály, protože pro nás dvě deštník sice stěží stačil, ale v okamžiku místečko, které zbylo volné, vyplnilo deset dalších srílančanů:) Uprostřed nich Markétka, která si tak opět užívá svou „Srí lanku na vlastní kůži“:) Déšť se naštěstí brzy přehnal a my svlažení se kocháme pohledem na změněnou krajinu a nádhernou duhu.

Za chvíli začíná zapadat sluníčko a tak jsme uchváceny další překrásnou scenérií. Okouzleni se snažíme ve zdraví dostat na správné místo, kde by měl čekat Laki s autem. Domlouváme se na ubytování, potřebujeme najít něco, kde by v ceně pokoje byl i pokoj pro řidiče. Takhle to tady totiž funguje. On nám doporučí některé z místních ubytování (dle toho, jak moc majetní lidi si ho najmou) a on dostane ubytování a jídlo zdarma (občas možná i provizi, tu však za nás určitě nedostal:)) Hledáme kompromis a tak volíme sice jedno z těchto luxusních ubytování, ovšem díky svým kontaktům tady nám domlouvá slevu tak, aby to bylo pro nás dostupné. A tak si užíváme nejluxusnější ubyto za celou dobu pobytu tady. Překrásné pokoje s nádhernou zahradou, zahradní restaurací… prostě krása. I se snídaní je cena pro nás 1000 Rs za noc, což je dobrý kompromis.

http://www.zelene.estranky.cz/clanky/srilanka_cestopis/sigiriya.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .