Srí Lanka 2006 - 13. díl

22. 4. 2006

A máme tu další den. Škoda jen, že se to nějak krátí… Ráno vyrážím směr Sinharaja. Ještě štěstí, že jsem nevěděla, co mě čeká za štreku (tedy, malinko tušilaJ) S hodinovým zpožděním přifrčelbusek do Pelmadully. Asi 3hod. cesta přecpaným buskem, během chvilinky spoj do Rakwany – asi hodinka cesty a tam mi pán řekl, že si přestoupím na auto. Na auto?? Pochopila jsem záhy. Autobusy by tuhle cestu nevyjeli, tak zkrátka upravili silnější auto, na vlečku přibili prkna na sednutí. To vypadá jako veselá cesta a supr výhled! Škoda, že to nemají všude:) Asi po hodince si vystoupil mnich, co seděl vedle řidiče, a tak se mi coby jedinému turistovi dostalo té cti užívat si luxusní výhled s větrem ve vlasech. Chvíli jsem váhala, jestli si přesednout, ale bylo vidět, že řidič už se těší, až si povykládá… Ovšem ty uzoučké cesty, občas se na kraji bortící a příkrý sráz pár stovek metrů dolů… asi mi bylo lépe to nevidět:) Už jsem si říkala, že musím myslet optimisticky, když přijíždíme do zatáčky , která dělá snad 350 stupňů.. Zkrátka na fleku se otočit a pokračovat šikmo nahoru svahem… Znamená to, že auto se musí otáčet na třikrát a řidič najíždí opravdu až na kraj svahu.. kdyby mu brzdy na vteřinku selhaly, asi by bylo po nás.. ale místní takhle kličkují denně, takže jim to zřejmě přijde normální… Nemohl by mu aspoň někdo ukazovat??! Aha, neměl by se kam postavit.. Jedeme už přes 3 hodiny nikde žádná křižovatka Přes tyhle hory snad vede jen jediná cesta? Jak dlouho tihle lidi asi jezdí do práce? Nakonec jsem opravdu dorazila do Deniyaya. Už jsem si říkala, jestli na mě řidič nezapomněl.. bylo mi blbé se ptát znovu a tak jsem ráda, že po dlouhé době zas vidím alespoň jeden nápis v latince – navíc právě ten, který potřebuji. Sanžím se zorientovat v téhle vesničce, kde jako by se všichni bavili tím, jestli dokážu najít guesthaus aniž by něco prozradili… naštěstí zjišťuji, že to ani není tak daleko. Ubytko je krásné, obrovská zahrada zarostlá vším možným, až má člověk i tady pocit, že je v malé džungli – i když upravované:) Kouknu po městečku, nakoupím a jdu prát. A baštit. A spinkat..

Neděle 23.4.2006

Sinharaja:) Moc jsem se na ni těšila, a tak jak už to bývá – bylo to krásné, ale krátké:) Procházka džunglí k vodopádu, v polovině koupání a další krásná procházka zpět. Moc krásné – džungle mi stále připadá jako změť lián, stromů, ostatních rostlin, takový jeden velký propletenec… Po vykládání našeho průvodce mi ovšem celý ten propletenec začíná dávat tak nějak smysl. Kterýkoli strom dokáže pojmenovat, a u většiny z nich i poznamenat, k čemu se dá využít… většina z nich má léčivé účinky, jiné zadržují vláhu, tak jsou dobré k osvěžení, dokonce je v nich ukrytá voda i v době, kdy Obrazekokolo je sucho… Jiné jsou zase výživné, některé vhodné jako jídlo pro malé děcka… Začínám jasněji chápat to, co mi stále dokola všichni opakují – že vše potřebné jim dává příroda. Na otázku, jestli chodí i ke klasickému doktorovi, nebo spoléhají raději na ayurvédskou medicínu dostáváme odpověď, že například, když by si zlomil ruku, půjde k doktorovi, aby mu zlomeninu narovnal. Zbytek už ale svedou bylinky – dle jeho slov během zázračné doby… nevím, jestli věřit tomu, že jejich bylinky zabírají tak rychle, že za týden léčení mastičkami i nápoji už mohou lidi zase pracovat – náš mozek se tomuhle nějak brání:) Viděli jsme stonožky, pak taky stonožku malinko jinou – černou, dlouhou, ale rychle se stočila do klubíčka a měla tvrdý krunýř. Zelený had, netuším, jak se jmenuje… Oškliví velcí pavouci.. zkrátka nádherná příroda:))) Viděli jsme i Obrazekkrásný květ, který tu vidím všude okolo –květina, co má oranžovočervené vlnovky a je prý velice léčivá se jmenuje Glory Lili. Požvýkali jsme si listy na žaludek – některé jsou vhodné, když je člověku špatně od žaludku, jiné mají čistě dezinfekční účinky, některý byl taky skvělé antibiotikum, proti bolesti, pro koupele po porodu, bylinky na spáleniny, na lepší srůst kostí… To vše si tu volně roste. Asi bychom se měli opravdu více zajímat o bylinky, než do sebe stále jen cpát tu chemii, co nám ordinují naši doktoři. Brodíme se řekou – ač vypadá jako naprosto klidná, proud má docela sílu, a tak se někteří vykoupali. Ostatní jsme s tím počkali až k vodopádu:) Nádherný, a úplně jiný, než v Tise, kde pod ním nešlo dýchat. Tady není tak velký, ale těžko se dá doplavat až k němu – je tu moc silný protiproud. Bylo ale krásné doplavat a vidět ten „mikrosvět“ pod ním. V prostoru mezi vodou a skálou, kde si našly své místo různé rostlinky a další malé vodopádky. Krásné osvěžení. Občas si připadám jako v pohádce.. J

Když jsme dojeli, bylo ještě málo hodin, a já byla malinko zklamaná, že jsme mohli ještě chvíli zůstat v džungli. Tak jsem se šla aspoň projít po okolí, směrem ven z města. Spousta milých lidiček relaxujících, či pracujících na poli.. Cestou mezi poli míjím roztroušené domky, občas jen stlučené z kusů dřeva, občas uplácané z hlíny, vypadající jako z plastelíny. Uprostřed polí najednou stojí stánek s občerstvením a základníma věcma pro místní lidičky. Na cestě u stánku seděli pánové a hráli šachy – napůl s figurkami, napůl s vrškama od lahví. Tedy, asi hráli spíš něco jako dámu, ale bylo zvláštní vidět je uprostřed polí sedět a přemýšlet nad touto hrou. Krom tohohle děti všeho věku – hlavně kluci – hrají často kriket. Neznám pravidla kriketu, ale tohle vypadá něco jako baseball s dřevěnou deskou namísto pálky. Kousek dál mi pánové nabídli bílou dužinu z kokosu, co si právě rozbíjeli. Když viděli, že mi to chutná a jak se bavím, donesli ještě další, opravdu obrovský. Rozbili ho, a dali mi k tomu i brčko. Velice osvěžující. Tohle mi přijde jako nejlepší varianta občerstvení – vždy vím, že je hygienicky zabalen, dostanete ho kdekoli jste, na každém rohu jsou stánky s kokosy, a přitom je to drink stoprocentně přírodní:) Všude jsme ale vždy kupovaly jen kokosy, které jsou dobré na pití, ale nemají tu bílou dužinu – až jsme si začínaly myslet, že ty kokosy,co známe, jsou vyráběné v továrně:) Tenhle kokos byl výborný a navíc – to byl dárek, což bylo milé. Přesto jsem našla drobné a dala jim aspoň dvacku – obvyklou cenu ve městě. Návdavkem mi kokos rozbili a do pytlíčku vyškrabali spoustu bílé dužiny. Skvělá svačinka na cestu:) Bylo vidět, že mají cvik, neb ten co vykrajoval dužinu udělal pár chvatů zakulaceným nožem, a vše bylo odřezané, nekouskované, přesunuté do sáčku. Mňamky:) Procházka byla i nadále krásná.

Najednou mě zastavuje chlapík a kouká, co fotím. Když jsem mu ukázala, že krajinu, tak prý, jestli chci do džungle. Ne, děkuji, nemám na to oblečení ani obuv. Navíc, v džungli už jsem dnes byla – Sinharaja park. Pche, pohrdá chlapík, ale co opravdová džungle?Dál se moc neptal a táhl mě do kopce, cestičkou k čajovým plantážím. Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, jít mimo cestu s chlapíkem, co vypadá jako kříženec Robinsona s tarzanem. Ale co – kdo se bojí, nesmí do lesaJ Zkrátka – chtěla jsem do džungle, tady to mám:) Uvažuji, jestli ten člověk ví, kam vlastně jdeme, nebo se jen tak naslepo škrábeme do kopce džunglí? Za chvíli ale dorazíme na mítinu s nádherným výhledem. Pěkné. Vyfotit, a jdeme dál po cestě. Po cestě? Snažím se najít, co to znamená a odhaduji, mezi kterýma stromama je větší mezera… Je mi jasné, že si chlapík chce přivydělat nějaký ten drobák, a tak je moc rád, že se mi líbí vodopád, který míjíme. Zastavujeme a chlapík ze mě obírá úrodu pijavic. Uvažuji nad varováním z průvodce – nikdy je nestrhávejte, posolte nebo spalte horkem a ona se pustí. Nebo ji nechte, časem sama odpadne. Zvažuji možnosti – sůl ani zapalovač nemám, a kdybych měla nechat všechny ty desítky pijavic sát mé krvinky, tak mi nic nezbude:) Chlapík na rozdíl ode mě nevidí problém, zručným chvatem pijavice odškubne. Za chvíli se prodíráme k potoku. Krásný kamenitý, voda žbluňká přes omleté šutráky z kopce dolů. Pokračujeme přes kameny tvořící jeho koryto – vody teď málo, jen mezi kameny. Pijavic je v tomhle vlhku ovšem dost, a tak po chvíli opět zastavuji a snažím se je sundat. Jsou ale kluzké, nemůžu dojít na ten chvat, a tak než já strhnu jednu, on stihne zlikvidovat dalších deset. Přijde mu srandovní, jak se na mě ty potvory lepí. Divné, jde vedle mě a přitom na sobě má jen jedinou malou potvůrku… Že by místní byli odolní i vůči tomuhle??:) Podle mých odhadů bychom se měli po chvíli vynořit zpět na cestě, jen si nemůžu vybavit, že bych cestou viděla z lesa vytékat nějaký potok… trochu mě to mate, ale v tom momentě potok zkrátka mizí… že by si krtci vyvrtali vodovod?:)

Přeskáčeme ještě pár šutráků a vylézáme na zahrádce nějakého domečku. Babička vylezla a chlapík už místo ní nabízí, že uvaří čaj. S poděkováním odmítám – už je dost hodin a tak bych se měla přes pole vydat zpátky.. Nakonec jsem dostala alespoň džus. Sbíráme poslední pijavice (jedna seObrazek mi vyšplhala až na záda) a tentokrát se mi smějí oba – že se jich na mne chytá tolik:) Cestou mi ještě ukazuje svůj domeček, plný dětí a zahrádku se stromy plnými opiček. Krásné místo pro život… Škoda, že tady je člověk prý bez práce, má jen co mu dá políčko a příroda (ještě že jsem mu dala padesátku, teď by se snažil mi ukázat jak je chudý, abych mu dala ještě víc…) Ale lidi jsou tu opravdu veselí a dobrosrdeční. Do města to odhaduji min. na 2 km, tak už opravdu vyrážím. Chce mě doprovodit, ale těším se, že si užiju procházku sama. Koupím vodu a jdu spinkat. Domácí volali na informace kvůli busku – 6:30 prý pojede, další 2 pak asi ne, a pak 9:30 asi zase ano… že by hádali podle toho, jakou má který řidič náladu? Nebo podle toho, kolik aut je v provozuschopném stavu?:)

http://www.zelene.estranky.cz/clanky/srilanka_cestopis/sinharaja.html