0
0

Výlet do Španělska jsem uskutečnil v termínu 17.4 až 28.5.2010. Jelikož se na mém domovském fóru Maxíci.cz ani na Motorkáři.cz nikdo nepřihlásil, jel jsem sám. Mnoho lidí si ťukalo na čelo, že chci jet tak daleko sám, ale já po svém dědovi, který strávil 7 let v Mongolsku, zdědil cestovatelskou duši, takže nebylo síly, která by mě odradila. Suzuki Burgman 650 Executive je nadmíru pohodlný cestovní skůtr s výbornými užitnými vlastnostmi a nízkou spotřebou. Na cestu do 3 tisíce kilometrů vzdáleného Španělska je výbornou volbou. Navštívil jsem Pyreneje, Andorru a Barcelonu a poté přejel až na jih do Andalusie. Tam jsem však měl bouračku se zraněním a musel 3 týdny zůstat na jednom místě, v Granadě. Bylo to však štěstí v neštěstí, neboť Granada je nádherné město s mnoha historickými památkami a obklopené úžasnou přírodou. Po opravě skůtru jsem navštívil většinu původně zamýšlených cílů v Andalusii. Nakonec se tak jednalo o úspěšný výlet.

Tento cestopis vznikal přímo na cestě. Vždy večer před ulehnutím jsem na svém PDA sepsal příhody daného dne a vy tak nyní máte možnost číst autentický deník cestovatele.

1. den, 17.4.2010

Po různých peripetiích se mi podařilo ze Zlína vyjet až v 10 hodin. S plnou nádrží drahého českého a navíc předraženého zlínského benzínu jsem vyrazil na několik měsíců plánovanou cestu. Na největší a nejdelší ze všech. Cesta víkendovým ránem probíhala za příjemného počasí hladce. V Rakousku mě překvapila dokončená a zprovozněná dálnice do Vídně. Tak tudy ne, to bylo loni. Letos už žádné dálnice. Chvílemi jsem tápal, ale většina staré silnice zůstala zachována. Kolem poledne mě navigace provedla Vídní, měl jsem naplánovanou zastávku u Louise v jižním shopu, ve kterém jsem zatím nebyl. Tím pádem jsem si naplno užil průjezd centrem. Poznával jsem známá místa z předloňské předvánoční návštěvy. Jižní shop Louis byl však zklamání. Je podstatně menší než severní a nic z toho, co jsem chtěl koupit, jsem tam nenašel. No nic, dám sváču a popojedu. Jak všichni motorkáři vědí, Rakouskem se jede dobře. Před Grazem byla dokonce horská prémie 🙂 Čichové buňky si užily své, neboť bylo právě období jarního vyvážení močůvky do polí 🙂 Do sousedního Slovinska jsem pronikl rovinatou venkovskou oblastí. Ujížděl jsem na jih, ale začalo se stmívat. Navigace sice ukázala kemp v blízkém městě, ale po příjezdu do města si to asi rozmyslela a začala generovat ústřely. No musel jsem si ho najít sám. Byl v provozu, jen recepce byla zavřená se vzkazem, aby se lidé hlásili na recepci nedalekého hotelu. Měl 4 hvězdičky, naklusal jsem tam v plné moto-polní a za hodinu se už válel ve stanu lehčí o 13€. Obloha byla jasná a slibovala hezké počasí i na další den. V noci byla kosa, oblékl jsem si všechno oblečení co jsem měl.

2.den

Ráno bylo zataženo a kosa. Vyjel jsem jak rychle to šlo. Opět mimo dálnice, které se předemnou zjevovaly aniž by byly na mapách. Tmavá mračna ale svůj náklad neunesla a než jsem dojel do Celje, začalo uchcávat. Ne moc, navigace zůstávala za plexi suchá, ale pak to stejně prasklo a ke slovu přišel věrný souputník motorkáře – nepromok. Když jsem do něj dělal díru na průchod kabelu od vyhřívání rukavic a vložek do bot, vzpomínal jsem na minulý rok, kdy jsem si do Chorvatska nepromok nevzal a nechyběl mi… Při teplotě 7°C s vyhříváním naplno jsem projížděl nádhernou slovinskou krajinou. Dobře jsem si všiml, že takřka všechny domy na venkově jsou nové nebo opravené. Slovinci si u nás musí připadat jako „na východě“. Ljubljana mě přivítala jak se na hlavní město sluší a patří. Přestalo pršet a oteplilo se o 2 stupně. Navigace mě provedla rychle a bez ztráty bezdálniční kytičky městem. Připadal jsem si jako doma,když jsem svištěl ulicemi Masarykova cesta, Dunajská cesta, Bratislavská cesta… Za Ljubljaní jsem si udělal zkratku, kterou každému, kdo tudy pojede, vřele doporučují. Za obcí Logatec to vemte „po tenké“ silnici přímo do Ajdovscina. Krásná horská prémie, teplota spadla na 4°C a na vrcholu byly zbytky sněhu. Jde o předhůří Julských Alp, ve kterých se nachází nádherný národní park Triglav, který jsem ze severu na jih projížděl s ústy dokořán loni. Jakmile jsem sklesal do údolí, dostal jsem se do jiného ročního období. Během 10 minut stoupla teplota o 13 stupňů, vysvitlo slunce a také se změnila architektura. Domy jsou zde jako v Chorvatsku a mezi nimi se objevily palmy. Udělal jsem několik fotek v krásné jarní přírodě, která zde má oproti ČR několik týdnu náskok. Skrz město Gorizia jsem pronikl do Itálie. Projížděl jsem podél severního pobřeží Jaderského moře,které zde tvoří četné laguny a to je jediné štěstí, protože letoviska jako Bibione či Caorle nejsou rozlezlá přímo podél této silnice, ale 15 km od ní. Cesta je tak svižná. Za Benátkami jsem se opět nechal navést na kemp. Tentokrát jsem však nacházel jen samé zavřené, nicméně náhodou jsem objevil jeden, co nebyl v navigaci, nicméně měl otevřeno. Za 8,5€ i s wifi, neberte to, když máte celý kemp pro sebe. Po otevření kufru mého Burgmana mi málem zůstalo víko v ruce, vyklepal se totiž jeden ze dvou předních šroubů tvořících pant. Víko tak drželo jen na jednom šroubu a na zámku. Než se však ohřály nudle, operativně jsem jej nahradil jiným, který jsem náhodou měl s sebou.

3.den

Prvních 20 km mě navigace vedla po hrázích mezi zavlažovanými poli. Bylo to nedaleko delty řeky Pád a pod hrázemi se střídaly čerstvě zasetá pole, vodojemy, jezy, větší farmy i rodinné usedlosti. Z úzké silnice na hrázi jsem měl dobrý výhled. Ostatně skoro celý den jsem cestou na protější pobřeží Itálie projížděl jak já říkám: beznadějnou rovinou. Jediná vyvýšená místa byly úzké a špičaté věže kostelů. Náhradní šroubek pod sedlem moc dobře neseděl, neměl pod hlavou osazení a měl jsem strach, aby se po najetí na hrb neustřihl. Raději jsem se zastavil u autorizovaného servisu Suzuki ve Veroně, kde jsem za 4€ koupil originál. Z Verony byl výhled na impozantní alpské vrcholky. Teprve k večeru jsem opustil nížiny a za městem Alessandria jsem nenápadně vystoupal do výšky 941 metrů. Sjezd k pobřeží Středozemního moře do města Impéria byl však všechno možné, jen ne nenápadný. Silnice se klikatila po stranách širokého údolí s výhledy na zasněžené třítisícovky. Mohu jen doporučit, ale lépe z opačné strany. Již za tmy jsem projížděl letovisky na pobřeží, mezi nimi i známé San Remo. Hlavu jsem složil v posledním městě v Itálii, Ventimiglia. Kemp stál 15€.

4.den

Po třech dnech dálkových přesunů jsem si dal pauzu. Flákal jsem se na plážích a udělal něco fotek. Ostatně bylo krásně, 24 stupňů a svítilo slunce. Na zahrádkách přivrácených k jihu přezrálé (asi loňské) pomeranče a citróny padaly ze stromů a napichovaly se na kaktusy. Myslím, že ze skály nad městem jsem v dálce viděl Monako.

5.den

Dnes mám v plánu přejet celý jih Francie a dojet až do Španělska. Trasa mě provedla serpentinami nad Monte Carlem, přes nádherné pobřežní promenády v Nice, dějiště slavného filmového festivalu Cannes. Dále se trasa odklání od pobřeží a zajíždím do vnitrozemí regionu Provence. Drobné pahorky porostlé borovicovými háji, sem tam vyčuhuje skála. Vyhnul jsem se Marseille a pokračoval zrychleným přesunem přes Aix en Provence, Arles, Montpelier, Beziers a Perpignan až do předhůří Pyrenejí, kde jsem za soumraku rozbil stan v kempu za 9,30 €. Podle značek u cesty je tu asi každých 10 km kemp. Dnes najeto 578 km. Dnes opět drobná porucha, téměř se mi ulomil můj „domorobo“ plech držící navigaci, použil jsem špagát z obalu na karimatku a únavový lom předepjal tak, aby se dál nešířil. Zdá se, že to pomůže (vydrželo to až domů).

6.den

Konečně je na čas konec dálkových přesunů, vždyť už mě bolí rameno, záda i zadek. Španělsko je doslova za humny – tedy za pohořím Pyrenees Orientales, takže ráno už honem stoupám úzkými serpentinami po osamělých cestičkách mezi korkovými hájí stále vzhůru. Vesnice značené na mapě jsou ve skutečnosti jen maličké osady tvořené skupinkami kamenných domků s malým políčkem a psem, který je vždy připraven očichat každého fotografujícího cizince jakožto i jeho skůtr. Náhle jsem se však ocitl na náměstíčku krásného městečka Prats de Molo la Preste. Udělal jsem neplánované mezipřistání a odstavil skútr na vyhrazeném místě pro moto (musel jsem samozřejmě šikmo, mají to nalajnované na městské stíhačky s objemem 50 ccm). Dál jsem svačinku a rozhlédl se. Nad náměstíčkem se tyčí starobylý kamenný kostelík a v dáli za ním hrad. Vstoupil jsem do historického jádra městečka a napadlo mě, že Francie jej dává jako dárek na rozloučenou všem cestovatelům, kteří z ní odjíždějí. Je to nádherný labyrint úzkých kamenných uliček a schodišť. Na vrcholu jsem vystoupil na terasu kolem kostelíka, odkud byl skrze střílny krásný výhled na střechy domů a místní hřbitov. Při odjezdu jsem při dalším stoupání po úbočí hor viděl, v jak hlubokém údolí městečko leží. Později korkové duby zmizely a nahradily je krávy pasoucí se na kamenitých horských loukách. To už jsem ale byl ve výšce 1513 metrů a sedlo Col d’Ares tvořící státní hranici je nadohled. Poprvé ve Španělsku. Velmi rychle jsem sklesal do údolí a delší, zato však klikatější zkratkou 🙂 jsem přijel do města Olot. Postavil jsem stan a již v civilu jsem se vydal na prohlídku zdejší zajímavosti. Nacházím se totiž v přírodní rezervaci Volcanica de la Garrotxa, která je poseta asi 30 kužely sopek, jež utichly před asi 12 tisíci lety. Tři z nich se nachází prakticky v centru města a na jednu jsem se vyškrábal. Opravdu to stále vypadá jako sopka, vrchol totiž chybí, je propadlý. Je zde vystavěna křížová cesta s malým kamenným kostelíkem a dvěma strážními věžemi na obvodu kráteru, odkud je krásný výhled do okolí i do samotného města. Informační panely vyzývají k pěším tůrám spojujícím další sopky, z nihž některé jsou tak blízko u sebe, až se jejich kužely protínají.

7.den

Ráno mi někdo objednal mytí skútru i stanu. Díky zdejší vysoké prašnosti to přišlo vhod, ale celé dopoledne pršet nemuselo. Odpoledne jsem vyrazil na pěší procházku po značené trase kolem nedalekých sopek. Prošel jsem lesem, jenž vyrost na lávovém poli. Je to tu samý sopečný kámen a terén vypadá jako po bombardování. Pprocházel jsem krásnou vesnickou krajinou. Políčka mezi sopkami jsou zbudována na terasách, stejně tak louky s pasoucími se kozami, krávami a koňmi. Bylo už k večeru a starý bača právě za pomoci svého věrného ovčáka naháněl cca 200 hlavé stádo ovcí směrem k domovu. Zastavil jsem se a s úžasem sledoval jak slovy a gesty komanduje svého psa a ten pak běhal a naháněl ovce požadovaným směrem a zároveň hlídal, aby nelezly do sousedova pole. Na konci louky se starý ovčák posadil na mez a odpočíval, psisko však muselo být stále ve střehu. Co ten se asi za celý den naběhá! Sopka Croscat má při pohledu od silnice dokonalý kuželový tvar, není patrný žádný kráter. Pokud ji však obejdete, uvidíte hotovou pohromu. Čtvrtina sopky chybí, je jako ukrojený dort. Pokud jsem správně pochopil informační panely, tak uletěla při poslední erupci.

8.den

Blankytně modrá obloha se čtyřmi zavěšenými horkovzdušnými balóny a daleká viditelnost rozhodly o plánu dne. Jedu se podívat do Andorry a pojezdím nejvyšší část Pyrenejí. Už první desítky kilometrů ukázaly, že v Pyrenejích se to klikatí všemi směry. Hned jsem byl v údolí, hned ve vysoko položeném sedle, teplota lítá nahoru dolů. Příjezd do Andorry jsem naplánoval od severovýchodu, tedy z Francie. Silnice vede nejprve širokým údolím a později mizí v tunelu. Tudy ne! Naštěstí je zde malá odbočka a už se zase začínají skládat výškové metry, tentokrát se dostávám až ke sjezdovkám, na nihž se zřejmě ještě nedávno lyžovalo, neboť sněhová pokrývka je téměř kompletní. Jsem v sedle Col de Puymorens ve výšce 1915 metrů. Fotím se na sněhu a pokračuji dále. Silnice chvíli klesá, ale za odbočkou do Andorry jde zase nahoru. A pořádně. Dostávám se až do výšky 2407 metrů, kde míjím velké lyžařské středisko hned za hranicí. Poté již jen klesám nádhernými skalnatými údolími a projíždím několik (tedy většinu) měst v tomto mini-státě. Silnici lemují budovy všemožně zaříznuté do skal, je vidět, že pozemků zde mnoho nezbývá. V hlavním městě je to dobře vidět, protože centrum města vyplňuje celé dno hlubokého údolí. Je to zvláštní, na konci bulváru je také konec města a dál se jen zvedají skály. Ale i ty se lidé podle množství stavebních jeřábů snaží obydlet. Centrem města protéká horská řeka, která je svedena do betonového koryta, v němž místy dosahuje rychlosti odhadem 30 kmh. V centru frčí hlavně obchody s elektronikou, sportovními potřebami, parfémy, alkoholem, cigaretami, pepřovými spreji a obušky. Při odjezdu do Španělska je však na celnici každému vozu prohlížen kufr, takže nepřehánět to. Je dobře nakoupit benzín, v přepočtu za 27,70 Kč se to vyplatí. Benzínek je tu všude jako máku.

9.den

Hned ráno po třídenním pobytu v Olotu balím stan a svižnou jízdou se po neplacených úsecích „skorodálnice“ přemisťuji do dalšího cíle své cesty. Není jim nic menšího, než třímiliónová BARCELONA, kde se budu následující 4 dny věnovat své oblíbené velkoměstské turistice. Ubytoval jsem se v kempu 3 estrellas asi 10 km za městem směr Valencia. Kemp je přímo na báječné široké písečné pláži. Platím 13,7€ za den. Jako milovník dopravních letadel mám v tomto kempu zvláštní bonus a to startující letadla přelétávající kousek od kempu každé 2 minuty. Po ubytování sedám do busu MHD a jedu do města. Tam vysedám na Placa de Catalunya a ocitám se přímo na hlavním barcelonském náměstí. Tam si rychle opatřuji mapu města a metra. Mapku autobusů se mi sehnat nepodařilo a tak si alespoň kupuji cenově výhodnější vícenásobnou jízdenku. Sedám na metro a jedu několik stanic na nádraží Sants Estació. Kříží se tam 2 linky metra a železnice. Celé nádraží je pod zemí. Po krátkém hledání nalézám správné nástupiště a za chvíli už uháním vlakem RENFE na letiště, kde mám v 16:30 rendez-vous se svými rodiči. Využili totiž mé cesty a sehnali levné letenky na stejný termín, kdy budu v Barceloně. Budou tak mít 5-ti denní poznávací zájezd do Barcelony. Letadlo z Prahy sedá o celou půlhodinu dříve před plánovaným příletem. Rodiče jsou rádi, že mě vidí. Jedeme vlakem a autobusem do kempu, kde mají rezervovanou chatku za 26€ na den.

10.den

MHD v Barceloně

V Barceloně jezdí autobusy, metro a lanovky. Metro má 5 linek a jízda je rychlá a pohodlná stejně jako v jiných městech. S autobusy je to ale horší. O dost horší. Linek je strašně moc a přestože jsou na zastávkách mapky, zastávky se v ulicích špatně hledají. Například autobus jede z Placa d’Catalunya, což je ale náměstí velké jako fotbalové hřiště a vybíhá z něj mnoho ulic. A hledejte tam tu maličkou zastávku, zvlášť když nemusí být přímo na náměstí, ale klidně v jedné z bočních ulic… Do busu se nastupuje výhradně předními dveřmi, jsou ale široké a jsou zde 2 označovače, takže to příliš nezdržuje. Jízdenky mají magnetické proužky a strojek vždy celý lístek sežere a vrátí vám jej s vytištěným kódem na rubu. Mnoho kódů = game over. Systém zvládá i přestupování, strojek pozná, že jste v časovém limitu (tuším 60 minut) a kód netiskne. Ve stanicích metra jsou obrovské automaty, kde si na dotykové obrazovce vyberete a zakoupíte lístek dle potřeby. Platit lze i bankovkami.

Řidiči jsou ovšem samostaná kapitola. Kdyby takto jezdili u nás na Moravě, dostali by od cestujícich normálně přes hubu. Jezdí totiž jak hovada. Dupou na pedály hlava-nehlava a staré babičky se pak houpou na tyčích jako opice. Nikdo se ale kupodivu nezlobí.

Na dnešek máme naplánou prohlídku centra města. Z autobusu vysedáme na Placa de Catalunya. Právě na toto náměstí ústí slavná ulice La Rambla. „Strávíte-li den ve městě, nebudete spokojeni, pokud ho část nestrávíte la ulici, kterou básník Lorca považoval za jedinou ulici na světě, která by neměla mít konec.“ Ulice je dnes převážně pěší zónou a je lemována ohromnými paláci a platany. Je zde množství kaváren, obchůdků, restaurací a novinových stánků. V horní části ulice si můžete koupit domícího mazlíčka, jsou zde ptáci, tropické ryby, želvy a hlodavci. V rozlehlé tržnici La Boqueria nakoupíte ovoce, zeleninu, čokoládu, plody moře a sušenou šunku. Stánkaři nabízejí suvenýry, pohledy, knížky, šperky, květiny a celou scenérii dokreslují ty nejlepší živé sochy a pouliční malíři. Mezi tím vším se motají kartářky, žebráci a černoši prodávající pašované kabelky, cigarety, sluneční brýle či opasky. To ovšem není nic proti tomu, co se tady odehrává, hraje-li FC Barcelona zápas, nebo dokonce vyhraje. To se pak všechno zblázní a každý má na sobě dres. Kilometr dlouhou Ramblou pomalu proplouváme asi 2 hodiny. Na jejím konci je přístav a náměstí Placa Portal de la Pau. Na něm stojí Monument a Colom, což je 52 metrů vysoký kovový sloup, na jehož vrcholu stojí socha Kolumba a ukazujícího na moře. Výtah nás zavezl až k němu. Výhled na přístav i Ramblu je báječný. Vidíme středověké loděnice, rušné ulice s palmovými alejemi, velké trajekty, jachty i malé lodě nabízející svezení turistům. Napříč přístavem vede lanovka, která začíná na ohromné ocelové věži v přístavní čtvrti Barceloneta a přes mezistanici na podobné věži směřuje na olympijský kopec Montjiuc. Pokračujeme po nábřeží směrem ke gotické čtvrti, kde nacházíme klidné náměstí před katedrálou La Seu. Hrají zde pouliční umělci a poletují holubi. Po malém občerstvení v kavárně pokračujeme do čtvrti Barceloneta. Zdejší městská pláž je oázou klidu a odpočinku pro stovky zmožených turistů, kteří se povalují na písku, procházejí se, či jen tak posedávají. Odvážlivci se koupou v moři – je teprve konec dubna. Mezi nimi se proplétají pouliční prodavači, thajské masérky a jeden obzvlášť bláznivý prodavač, nosící tác s navršenými koblihami na hlavě tak dlouho, až mu za všeobecného veselí spadnou do vody. Z Barcelonety se už vydáváme na metro a na autobus, pro dnešek toho máme dost.

11.den

Ráno trochu bojujeme s organizací autobusové dopravy, ale nakonec úspěšně nalézáme ten správný bus do parku Guell. Ten před necelými sto lety navrhl Antonio Gaudí. Park leží v členitém terénu na svahu kopce. Protínají ho cestičky lemované palmovými alejemi, z nihž se ozývá skřehotání Andulek nebo podobných ptáků. Terasy jsou podpírány sloupy, které vypadají jako hliněné, místy tvoří zastřešený prostor. Celý park působí téměř jako zhmotnělá halucinace, jsou zde zvlněné lavičky obložené střepy z rozbitého nádobí, obrovské keramické ještěrky a mozaiky. Je odtud výborný výhled na město, pořizuji fotky s vlaječkou Maxíci.cz. Z parku odjíždíme k nejvýraznější barcelonské pamětihodnosti. Katedrála Sagrada Família byla také původně navržena poblázněným architektem Antoniem Gaudím. Stavba začala v roce 1882, dodnes je však v obležení vysokých jeřábů a lešení stojí venku i uvnitř. Můj první dojem: „opravdu hodně šílená stavba“. Dovnitř dosud částečně prší, nicměně stavba už působí uzavřeným dojmem. Těžko popisovat slovy, mrkněte na fotky. Dalším bodem na programu byl olympijský kopec Montjiuc. Vyjíždíme na něj pozemní a kabinkovou lanovkou. Ocitáme se v pevnosti, která dříve chránila přístav. Jsou tu velké kanóny namířené na moře. Výhled na přístav je pro nás suchozemce fascinující. Přímo pod námi je velké překladiště kontejnerů, vlevo pak trajektový přístav, kde kotví dva trajekty a velká výletní loď. Máme štěstí, k přístavu se právě blíží trajekt společnosti Grimaldi Lines. Sledujeme jak vplouvá do přístavu a bokem pomalu přiráží k molu. Po chvíli k němu přiráží tankovací loď. Současně kousek dál od dalšího mola odráží německý trajekt a otáčí se, aby mohl vyplout na moře. Jsou zde také opravárenské doky a firma specializující se na nátěry lodí. Jdeme dále k olympijskému stadionu. Míjíme olympijsou pochodeň, kde v roce 1992 plál oheň přinesený z Olympie. Stadion je přístupný a tak nahlížíme z ochozů. Před stadionem je rozlehlé prostranství. Procházíme kolem podivného sloupořadí, mezi bazénky a schodišti. Míjíme historickou budovu uměleckého muzea a po eskalátorech sjíždíme k Placa d’Espaňa, kde náš dnešní program končí.

12.den

Dnes jedeme za město, do kláštera Montserrat. Vlak FGC vyjíždí z podzemního nádraží na Placa d’Espaňa a pod horu Montserrat nás přiváží za hodinku. Je tady krásná příroda. Takový typ skal jsem jinde ve Španělsku neviděl. Klášter je postaven vysoko v horách a od vlaku k němu vede buď zubačka, nebo adrenalinová lanovka, jejíž dvě kabinky překonávají dlouhé úseky tratě bez sloupů, místy velmi vysoko na skalami, místy nad nimi jen těsně prolétáme. Klášter je monumentální, ale svou krásu nedává navenek příliš znát. Člověk žasne až uvnitř baziliky. Je skutečně nádherná, přestože zvenčí vypadá jako kterákoli jiná budova. V patře nad oltářem je slavná soška černé madony, kterou sem podle legendy přinesl svatý Petr a které je přisuzována řada zázraků. Po okolních kopcích se vynou krátké ale krásné stezky. Navštěvujeme bývalou poustevnu a kapli přilepenou ke skále jako vlaštovčí hnízdo. Rozhled je úchvatný – vidíme až do 40 km vzdálené Barcelony.

13.den

Dopoledne odpočíváme, Barcelona nám dala zabrat. Po obědě doprovázím rodiče na letiště a mávám jim Good Bye. Celý výlet je vyšel zhruba na polovinu ceny nabízené cestovními kancelářemi.

14.den

Poznámka k průjezdu většími městy

Jak asi každý ví, v jihoevropských zemích je přístup řidičů k motorkám naprosto odlišný než u nás. Motorka je zde považována za efektivní a rychlý dopravní prostředek. Na silnici zabere méně místa, zrovna tak při parkování. Uveze 2 lidí, což když se podíváte na obsazenost aut ve městech je akorát. Řidiči aut motorkáře respektují a dělají jim na silnici prostor. Nebyl jsem zvyklý proplétat se na křižovatkách mezi auty dopředu, do vyhrazeného pásu pro motorky. Padesátky mě předjížděly, zatímco já poslušně čekal mezi auty. Mám naloženého maxiskútra, přece tady s tou krávou nebudu lítat jak stíhačka. Nicméně už v Cannes jsem přistoupil na jejich způsob jízdy, samozřejmě po sklopení zrcátek. Trochu se ale hrozím když vidím kolik skútrů drží pohromadě jen díky izolepě…

Zvedám barcelonské kotvy. Je čas hnout se z místa, mám před sebou dvoudenní přesun do Andalusie. Vyjíždím z kempu, ovšem na druhou stranu, protože kemp je u dálnice a má vjezd pouze ve směru do Barcelony. Otočit do směru na Taragonu se mi podařilo až u letiště. Dálnice za krátko končí a nyní už se normální silnice točí po svazích kopců vysoko nad letovisky. Míjím Taragonu a asi 150 km jižně od Barcelony se krajina začíná měnit. Je sucho. Tráva zmizela, hlína zmizela a z kamenitých políček vyrůstají pomerančové plantáže. Jsou jich spousty na obou stranách silnice. Zde jsou ještě volné, ale dále za Valencií jsou již kryté sítěmi, díky nimž z dálky vypadají jako obrovské betonové kvádry. Jednotlivé pomerančovníky jsou vysazeny do řad a pod každou řadou jsou nataženy 2 zavlažovací hadice. Vše za ploty. Také vesnice se změnily. Vypadá to tu trochu jako na divokém západě, fasády domů jsou prosté, rovné a kolem silnice jsou na obou stranách pruhy holé zeminy. U nás by taková plocha zarostla plevelem, případně by zde bylo bláto. Zde se však jen práší za kočárem… Zastavil jsem na kraji jedné takové vesnice. Zbytečně velké prašné parkoviště a u něj restaurace. Vypadá opuštěně, markýzy stáhnuté do půli oken, venku několik aut. Hned vedle je větší zarostená budova nesoucí nápis Sála fiesta (a také se vende – na prodej). Za městem Alcoi končí široká skorodálnice a máme tady krásnou zatáčkovitou prémii. Délka asi 50 km, plantáže, kameny, hory. Stan jsem rozbil v kempu přímo na plážové promenádě ve městě Altea. Teď sedím na lavičce mezi palmami na mramorem dlážděné promenádě, 30 metrů předemnou pravidelně šplouchá Středozemní moře a na obou stranách se zvedají kopečky. Za tím pravým je letovisko Benidorm a pár desítek kilometrů dále pak město Alicante. Na hladině moře blikají oranžová světla bójí a v dálce svítí ostré světlo rybářské lodě. Noční scenérii dokresluje maják blikající na kopci směr Benidorm.

15.den

V noci byla bouřka a ráno vypadal skútr i stan jako po písečné bouří. Tak honem do mycího boxu přímo v kempu, bohužel neměli box pro moto, takže jsem musel do boxu pro auta. Ach jo… 🙂 Dnes mám naplánováno jen 450 km, takže jsem si slíbil, že budu víc zastavovat a fotit. Průjezd letoviskem Benidorm mezi mrakodrapy a houfy lidí se mi vůbec nelíbil, takže rychle na výpadovku a kolem obrovské siluety býka nabrat směr Alicante. Navigace mě opět vedla na dálnici, přestože mám nastaveno mimo dálnice. Dostávám se do vnitrozemí. Silnice stoupá, krajina je sušší a sušší. Teploměr šílí. Když ukazoval 29 stupňů, zastavil jsem u benzínky s pěkným rozhledem. Ještě než jsem dobrzdil, cítil jsem že se neplete. Zde již nerostou ani ty palmy. V nejvyšším místě silnice se dostávám do výšky 1130 m. Metry zde však nic neznamenají. Krajina je nádherná, velké skály a hned zase malé kopečky poseté křovinami. Zdejší skály jsou zřejmě velmi měkké, kousek od města Guadix jsem narazil na chatovou kolonii vykutanou do skály. Kdysi zde lidé žili trvale. Dnes je mnoho z bíle natřených jeskyněk „en vende“ – na prodej. V dálce se zpoza všech těch skal a kopečků vynořila celoročně sněhem pokrytá Sierra Nevada (dále jen SN). Sjel jsem z dálnice, abych ji objel zleva směr kopce Las Alpujarras. V Guadixu jsem se pokoušel sehnat v koláčkárně nějaké jídlo, měl jsem už hlad, ale siesta ještě neskončila. Pod siluetou SN se narýsoval hnědý hrádeček posazený na vrchol směšné malého kopečku ve tvaru krtičince. Řekl jsem si, že udělám malou odbočku a pojedu si ho z blízka vyfotit. Ovšem zmýlil jsem se v odhadu vedení trasy terénem, neboť i za odboučkou jsem byl dle navigace stále na trase. A PAK SE TO STALO!

Bouračka

Člověk si na motorce dává pozor v horských zatáčkách, hustém městském provozu i na rychlých dálnicích. A pak udělá chybu na rovince! Přejížděl jsem most přes železnici, který tvořil horizont. V pozadí majestátní SN s hrádkem. A kurva taky auto – je přímo předemnou – kde se tam vzalo – nemá smysl brzdit – uhýbám doprava – prásk – plasty praskají – skútr ryje hlínu v příkopu a celý se třese. Vypínám motor a chci slézt – opustit potopenou loď. Nejde to tak snadno, levá noha je zaklíněna mezi tunelem a zemí. Rychle ji ale vytahuji a stavím se na silnici. Ohlédnu se a z auta ke mne běží dva chlapi. Jsou celí vylekaní, zvedám ruce na znamení že jsem v pořádku. Ovšem nebyla to tak docela pravda. Sundávám přilbu, bojuji se třmeny, bolí mne totiž levá ruka. Konečně je přilba na zemi, rukavice dolů a je to jasné. Ukazovák levé ruky je jedna krev. Prst je rozsekaný a nehet bloncá. No nazdar! Zkouším druhou ruku, krk, nohy, vše v pořádku. Obhlížím Burgmana. Chudák leží v příkopu jako sražená srna. Stalo se to vůbec? Není to sen? Dá se to vzít zpět? Takový bezvadný výlet a já to podělal během pár sekund! Já jsem idiot! To byly moje první myšlenky, některé nahlas pronesené. Španělé přihlíželi a pak se ptali, jestli jsem v pořádku. Ano, pouze prst. Za chvíli u nehody zastavila další auta. V jednom z nih byl chlap co uměl anglicky. Volal policii. Čekáme. Znova se ptali jestli jsem OK. Ne nejsem, podívejte. A ukázal jsem na sraženou srnu. Přijíždí odtahovka. Nikdo ji nevolal. Potom Guardia civil. Dávají dohromady doklady a sepisujeme záznam o nehodě. Ptají se na asistenční kartu, samozřejmě, tady je. Jen jeden policista mluví trochu anglicky, druhý raději nevylézá z auta. Auto, do kterého jsem narazil, je starý Mercedes bílé barvy. Téměř jsem se mu vyhnul – má pouze rozbité právě zadní světlo a pár buchanců na blatníku. Burgman má roztrhaný levý bok předku od šikmé části stupačky až po zrcátko, které chybí úplně. Dále je poškrábaný i promáčklý levý podsedlový plast. Motor i podvozek jsou OK kromě rozbitého vzduchového filtru. Hrozný pohled.

Skútr vytláčíme z příkopu a nakládáme na odtahovku. Přijíždí sanitka. Po dvou hodinách od nehody je vše sepsáno. Omlouvám se dvěma španělům za problémy, prý jsou rádi, že to dopadlo takhle. Odjíždím sanitkou do Guadixu. Doklady, rentgeny, prohlídka prstu. Fraktura. Musíte do Granady na trauma. Mám žízeň, měl jsem ji už před nehodou, ale napít nedostanu – nesmím. Ještě dělají snímky páteře a hrudníku a už jedeme. V Granadě mě nechávají čekat až mi nakonec sdělují, že dnes mě již neošetří. Dostávám se na pokoj, fasuji pyžamo, ručník, mýdlo a jogurt se sklenicí vody.

Na pokoji je televize, jede až do půl jedné, žádná večerka se nekoná. Je to oddělení plastické chirurgie, či spíše úrazovka. Na pokoji je chlapík s nohou v gipsu a dědula s potrhanou hlavou. Je tam s ním jeho dcera a to 24 hodin denně. Spí na sklopné židli, kouká s ním na bednu a stará se o něj. Nikdo z nich neumí slovo anglicky. Stejné je to u personálu, takže mám problémy s komunikaci. Je mi představen jiný pacient, který prý umí anglicky. Fajn, jenže ani on neumí španělsky. Později se od něj dovídám, že v celém baráku (fakultní nemocnice) mluví anglicky 5 lidí. Na tomto místě musím poděkovat pracovníkům Generali asistance, které jsem den po přijetí do nemocnice kontaktoval a právě s komunikaci mi ohromně pomohli.

16.den

Ráno není žádný šílený budíček v šest, ale teprve před devátou se zvolna začíná na oddělení něco dít. Úklid, snídaně (já stále nesmím), výměna ložního prádla, ručníku, pyžama a potom přichází příjemný chlápek v civilu. S ním dvě nebo tři sestry. Aha, vizita. Rozdělali mi obvazy, které mezitím nasákly krví. Vy neumíte španělsky? Doktor přešel na koktavou angličtinu, jedna ze sester na tom byla líp (a to nejen fyzicky 🙂 prý budou kontrolovat barvu prstů. Růžová = dobře, černá = špatně. Zatrnulo mi – ještě abych tak přišel o prst. Po očištění prstů se na něj všichni upřeně podívali a po chvíli svorně prohlásili: „No.“ Jaké no? Dobrá barva? Ano dobrá, uklidňuje mě doktor. Za dvě hodiny vám to dáme do pořádku. Následně mi zrušili zákaz jídla a na sále mi v lokální anestézii prst zašili 7-mi stehy. Nehet musel pryč, ale prý naroste nový. Na kontrolu mám přijít za 4 dny, na tahání stehů za 20. Po návratu na pokoj jsem se zaradoval, na stolku byl oběd. Trochu předčasné, tady jsem ve Středozemí. V rýžovém salátu byly růžové ocásky z nějakých mořských potvor a jako hlavní chod byly jakési klepeta nebo co. Na večeři byl naštěstí normální řízek. Pěkná sestra mi vysvětluje, že můžu jít pokud chci, ale klidně mužů zůstat do zítřka. Přijímám další nocleh. V televizi se díváme na přímý přenos koridy z Madridu.

17.den

Ráno je mi sděleno, že budu pravděpodobně propuštěn, neví ale v kolik hodin. Španělé mají na všechno dost času, takže až kolem druhé hodiny dostávám španělsky psanou propouštěcí zprávu. Píše se tam o dávkování léků, nevím ale kde je sehnat a nevím jak to bude s případným hrazením pobytu v nemocnici. Také je tam uveden jiný termín kontroly a to pouze za 10 dní. Ani na Generali nic nezjistili. Přinášejí oběd. Jestlipak budou zase ocásky a klepeta? Ne, tentokrát je na talíři chobotnice či co. Dostávám léky a sbohem. Ocitám se před nemocnicí. Popíšu vám svou sociální situaci v tomto okamžiku: Měl jsem motorkářské oblečení, tj. bunda, páteřák, kalhoty a boty. Levá bota mě tlačila, měl jsem na noze modřinu od nehody. Venku bylo přes 20 stupňů, měl jsem termomikynu, mohl jsem používat jen jednu ruku a tou navíc ještě přidržovat kalhoty, které mi strašně padaly. V Granadě jsem byl poprvé v životě, španělsky neumím a nikdo neumí anglicky. Skůtr mám 75 kilometrů odsud a baterie v mém PDA, což je nejen mě jediné spojení se světem, ale zároveň i slovník a navigace, je těsně před smrtí s vydrží pár hodin. Z navigace jsem ale znal směr do centra. Tím jsem začal. Putoval jsem ulicemi, dával pozor na své věci, abych něco důležitého, tj.cokoli, neztratil a můžu vám říct, že jsem se nestačil divit. Už z nemocnice jsem věděl, že se dnes nepracuje, byť je pondělí. Ovšem to jsem netušil, jak dalece se nepracuje! V ulicích jsem potkával seňory i seňority v barevných sukních, na náměstích se tančilo flamenco, hlavní městské bulváry byly uzavřeny, namísto aut a skútrů zde klusaly koně s nastrojenými jezdci ochutnávajícími sherry a z barů se ozýval zpěv doprovázený zběsilým tleskáním desítek španělů a španělek. Několikrát jsem míjel improvizovaný svatostánek s křížem vytvořením z červených květů, se svatými obrázky a dalšími relikviemi, kterým jsem nerozuměl, jako například plechové pokličky a činely, nebo na talířku položené jablko probodnuté nůžkami. Ocitl jsem se totiž přímo uprostřed opravdové a divoké španělské fiesty. Po cestě jsem se ptal kde je turistické informační centrum. Tam jsem nafasoval mapu města, která se hodí ihned a seznam kempů, který se bude hodit v dalších dnech. Z centra města stoupá úzká ulička do Alhambry – jedné z jejnavštěvovanějších památek evropy. Právě v této uličce jsem natrefil na malý hostel s noclehem za 24€. Odkládám bundu a páteřák a vydávám se znovu do města. V motokalhotech se nedá celý den vydržet a zejména se v nich nedá spát, takže jsem zakoupil plátěné pruhované kalhoty velmi zvláštního vzhledu. Byl jsem ujištěn, že je to zde všední oblečení. Houbelec, všichni mají džíny. Ale na další den jsem musel do depa odtahovky zařídit odtah do servisu Suzuki tady v Granadě, který mi našli na UAMK zatímco jsem se válel na úrazovce. A to je 75 km, takže jakékoli kalhoty přišly vhod. Vzal jsem foťák a snažil jsem se z fiesty zachytit co nejvíc. Opravdu velká opičárna. Kde berou ten temperament? Zašel jsem na pizzu, ale to už byl večer, já neměl co na sebe, takže jsem musel na hotel a na kutě.

18.den

Ráno běžím do infocentra opsat si jízdní rady vlaku do Guadixu a honem vystěhovávám pokoj. U recepční si nechávám bundu, páteřák a motokalhoty a spěchám na nádraží R.E.N.F.E. Právě včas abych stihl odjezd. Vlaky R.E.N.F.E. jsem jezdil už v Barceloně, zde ale nasadili velmi pohodlné soupravy. Dá se to popsat jako motorová obdoba našich Pendolin, včetně nuceného naklápění skříně, klimatizace (tu tady samozřejmě má kdejaký autobus) a uspořádání kabiny. Rovinatých úseků, kde lze dosáhnout 135 kmh je ovšem málo. Trať do Gaudixu lze bez nadsázky popsat jako vyhlídkovou. Olivové háje, skály všech možných tvarů, barev a velikostí. Některé horniny jsou i zde prokutány dávnými jeskyněmi, sloužícími jako příbytek pro zemědělce či pastevce koz. V Guadixu pak pochoduji do centra města, odkdy se nádraží staví na periférii?? Sedám do taxíku a jedu do depa, protože je v pustině za městem, kam nic nejezdí. Opět se shledávám se svým skútrem. Odtah je již domluven operátory od ÚAMK přes španělský automotoklub RACE. Sepisujeme papíry a dozvídám se, že kvůli předpisům nemohu jet v autě odtahovky spolu se skútrem. Takže zase taxík a vlak. Do servisu Suzuki v Granadě projíždím po páté hodině. Skútr zde již je. Domlouvám se s mechanikem, který naštěstí umí anglicky, že mi sepíše seznam co je třeba vyměnit a určí co je třeba vyměnit ihned a co počká. Doufal jsem, že zůstane u plastů a filtru. Zjišťuji, že jsem v hotelu zapomel klíčky od skútru, takže se pro ně vracím a konečně se shledávám se svými věcmi. Vše nakládám do taxíku a jedu do kempu. Malá hromádka věcí mi bude muset na příští 2 týdny stačit. Je v tom mé bydliště, jídelna i šatník 🙂 Stavím stan, stěhuji se do něj a po sprše zjišťuji, že mi v depu z roztrženého moto-válce od Louise ztratili plynovou bombu. Navíc mám nabourané i kastroly 🙂 Ale měl jsem normální kalhoty, boty i bundu. Byl jsem spokojen.

19.den

Vzhledem ke ztrátě mobility si musím potýkat s městskou hromadnou dopravou v Granadě. Ráno tedy vyrážím hledat autobusovou zastávku a mířím do centra. Úkol je jasný: sehnat plynovou bombu a trochu se porozhlédnout. Je zvláštní procházet ulicemi v čase odpolední siesty. Téměř vše je zavřené, rolety stažené a nic se nedá sehnat. Posedávám v parku, chodím ulicemi, všude jsou turisté. V infocentru jsem si nechal do mapy zakreslit 3 obchody, kde by se dala bomba koupit. Jeden nacházím, rolety dole, takže čekám. Později zde bombu kupuji. Čekám na hovor od mechanika, ale neozývá se.

20.den

Na dnešek mám naplánovanou kontrolu u lékaře. Jedu do nemocnice, tam mě odkazují na polikliniku, kde mě ale odmítají ošetřit a dávají mi vyplnit papír, který jak se po konzultaci s Generali ukazuje, je přihláška ke zdravotnímu pojištění ve Španělsku. Nic nevyplňuji. Po velkých problémech, kdy jsem měl chuť všechny zliskat za to, že neumí anglicky, jsem se konečně dostal k lékaři, který mě ujistil, že sádru nepotřebuji a udělal mi převaz. Z nemocnice jsem měl instrukce, že si mám při první kontrole nechat předepsat další léky. Doktor chápe, to jsem mu ovšem nejprve musel dát do ruky telefon se španělský hovořící operátorkou z Generali. Jakmile hovor ukončí, začíná vyplňovat onu přihlášku ke zdravotnímu pojištění ve Španělsku. Odmítám podepsat, nerozumím tomu a bojím se, že je to poukázka na další problémy. Léky se prý dají koupit i za hotové bez předpisů. S tím odcházím a mířím do servisu, kde mě mechanik již vítá, prý mi volal, ale číslo neexistuje. Neumí totiž vytočit mezinárodní předvolbu. Snad mu to s nářadím půjde líp. V ruce má obávaný papír. Ptám se, je to dobré, nebo špatné? Směje se a prý záleží na tom, co je pro mě ještě dobře a dává mi ho. 2000 euro. U plastů nezůstalo, prý je ohnutý i přední sub-rám. Dávám si čas na rozmyšlenou a po konzultaci s Radym se rozhoduji nechat vyměnit za nové vše, kromě levého podsedlového plastu, který těch 3000 kiláků domů ještě určitě zvládne.

21.den

Mechanik mi přepočítal cenový návrh a domlouvil slevu, takže to bude 1390 euro. S termínem prý není problém, během týdne to bude. Prst asi tak rychle v pohodě nebude, takže si v kempu předplácím 10 dnů. Dostávám množstevní slevu, bez motorky to dělá 8€ za den. Sehnal jsem si vícenásobný a tudíž levnější jízdenku na autobus. Zapoměl jsem zmínit počasí: od nehody až do dneška je většinou zcela jasno, teplota kolem 22 stupňů, v noci je ovšem chladno.

22.den

Dnes nedělám nic,jen se válím před stanem a vyhřívám se na sluníčku, surfuji na wi-fi.

23.den

Poznámka k MHD

tak jako v Barceloně i tady mají autobusy pneumatické odpružení, které je naprogramováno tak, že po otevření dveří odfoukne vzduch a autobus se nakloní na pravou stranu. Lidem se tak lépe nastupuje, dělá to cca 20 cm. Po zavření se zase nafoukne. Zdejší zastávky jsou totiž nesrovnatelně horší než u nás. Žádné velké zálivy a obrubníky, žádné novinové stánky či automaty. Často si zastávky ani nevšimnete. Autobus jen přibrzdí na silnici a pak se naklápění hodí. Zřejmě si nedělají vrásky s autorskými právy jako u nás, v busu vždy hraje nějaká hudba, případně přímý přenos fotbalového zápasu. Všiml jsem si, že mnoho zastávek má název podle ulice na níž leží plus pořadové číslo, leží-li na ní zastávek více. Typicky například: Gran Vía 3. Na některých zastávkách jsou informační panely zobrazující čas do příjezdu autobusů. Viděl jsem to už mockrát, ale zde v Granadě to opravdu funguje.

Zhoršilo se počasí, ráno prší, později přestává, jedu do města najíst se. Dávám si talíř plný masa, hranolek a salátu. S pivem celkem za 8,50€.

24.den

Dnes jsem byl na poliklinice na druhý převaz. Je zajímavé sledovat lidi. Mají tu lístečkový systém, každý si u té své ordinace utrhne z papírové role lístek s číslem. Stejně pak ale musíte vědět, kdo má číslo před váma, takže každý nově příchozí pátrá a ptá se, probíhá ukazování lístečků – číslovky umím jen do deseti 🙁 Jsou zde také muslimové, jeden starší manželský pár a dvě mladé ženy s kočárky. Ostatně všem španělům koluje v těle velká část arabské krve, neboť Maurové této zemi vládli po dlouhých 800 let. Odpoledne jsem zašel do granadské katedrály. Není ji moc vidět, protože je že všech stran obestavěná domy, pouze na straně průčelí je malé náměstíčko. Tak malé, že se odtud celá katedrála nevleze do hledáčku foťáku. Průvodce mluví o interiéru jako o značném zklamání. No musím říct, žádná sláva, ale ta obrovitost a světlost bíle vymalovaného interiéru má něco do sebe.

25.den

Dnes byly opět celý den přeháňky, přesto jsem zašel do města a prozkoumal další jeho kousek, tentokrát jsem se dostal za řeku, která protéká východně od centra. Ovšem zmokl jsem až běda. Též jsem se zastavil na hodinku na internet do mého oblíbeného podniku Azahara Cyber Shop, odkud jsem posílal i fax. Obsluhují tu dvě mladé muslimky v tradičních hábitech. Hledal jsem obchod s mobilním příslušenstvím, ale baterie buď nikde nevedou, nebo nemají do PDA.

26.den

Po včerejším zmoknutí jsem si na výlet do města nechal zajít chuť. Sušil jsem boty na sluníčku, které občas vyšlo. Po ránu se kemp zaplnil kolonou 9-ti obytných aut z Francie.

27.den

Zašel jsem na polikliniku nechat si vytahat stehy, neboť podle propouštěcí zprávy z nemocnice byl právě dnes termín tahání. První dva se vzdaly snadno, ale dále to nešlo. Aplikovali mi na to vazelínu a maňana… Také jsem se zastavil v servisu, prý už mají všechny díly na mého Burgmana pohromadě a zítra se bude opravovat. Vnutil jsem se, že přijdu a poradím co si počít s mou dodatečně montovanou elektroinstalací, alarmem atd.

28.den

Poznámka pro studenty

Vy co tohle čtete a chodíte ještě do školy (martinsk, Lucifuk, kostík, Nika, Habřice, Pajoška, aj), využijte hodin angličtiny k tomu, abyste se ji opravdu naučili. Víme jak to chodí: ledaco se dá odsedět a ono to pak nějak projde. Akorát že pak budete celý život za blbce! Nelezte ze škol dřív, než budete schopni se anglicky dorozumět. Děkuji!

Ráno jsem se dostavil k tahání stehů. Tentokrát zde byl zase jiný doktor! Stehy vytahal a pak mi plynulou španělštinou vysvětlil, že mám příští týden přijít na další tři kontroly! Pokoušel jsem se zeptat, jestli už budou poslední a kdy budu moct odjet na motorce, ale ten kokot neuměl mluvit rukama nohama. Namísto toho na mě spustil monotónní smršť květnatých souvětí, ze kterých jsem rozuměl jen když se ptal, kdy odjíždím. Kurva doktore, styď se! Tolik let jsi studoval a mluvit umíš jen jak tě naučila maminka! dBare, strašně rád bych té v tento moment viděl v akci, možná že ostravsky ten doktor rozumí 🙂 Také jsem se zastavil v servisu, Burgman už byl rozmontován, nové zrcátko na místě, ale prý zapomněl objednat blinkr. Takže nejdříve v pondělí. Ach jo. Od zítřka má být zase krásné slunečné počasí, takže zítra jdu na to. Vzhlížel jsem k ní ze čtvrti Albaycin, Realejo a zejména z hlavního náměstí v Granadě – Plaza Nueva. Předevčírem jsem ji dokonce celou obešel. Zítra bude ten správný den. Zítra jdu do ní!

29.den

Je sobota. Ráno bylo zataženo,takže jsem návštěvu Alhambry odložil. Vyrazil jsem jen tak do města. A dobře jsem udělal, španělé si na dnešek nachystali další taškařici. Na hlavní třídě Gran Via de Colon bylo seřazeno několik desítek maringotek. Byly nazdobené papírovými květy i živými květinami a každá maringotka se nějak jmenovala. Každá byla zapřáhnutá za traktor. Dieselagregáty běžely a na něco se čekalo. Za hodinku se dal konvoj do pohybu, za přísného dohledu vojenské helikoptéry. Ulice byly pochopitelně pro běžný provoz uzavřeny a chodníky byly lemovaný stovkami čumilů (a jedním náhodným kolemjdoucím). Tu a tam proběhl kůň s nastrojeným jezdcem se širokým kloboukem na hlavě, seňority i seňory byly opět nastrojené do svátečních šatů. Nezdálo se, že by ty maringotky byly obytné. Byly to spíš takové salónní typy, dobře by se v nich chlastalo. Průvod alegorických vozů Sledoval jsem konvoj až někam k obchodnímu domu El Corte Ingles, kde mou pozornost upoutala jiná taškařice. Byla to nějaká náboženská slavnost, na zdobených nosítkách tam vynášeli Svatý kříž ven z kostela. Odér a armáda uklízecích vozidel prozrazovala, že i tudy prošel průvod koní. Ostatně kolem kostela jich i s jezdci postávalo asi 20. Další koně odpočívaly u kašny na Placa del Humilladero. Jezdci si právě dávali svačinky a popíjeli. Procházel jsem kolem katedrály, k níž se právě scházeli a sjížděli svatebčané. Jako poslední přijela nevěsta se svým otcem. Jakmile vešli dovnitř, vrata se zavřela a měl jsem po ptákách. Pro ženicha to znamenalo „game over“ :-). Svateb se dnes konalo více, na Placa del Carmen jsem viděl před dalším kostelem rozsypané květy a též na Universitním náměstí se to hemžilo svatebčany. Koňská čtyřspřeží brázdila pěší zóny a hromádky koblih se množily. Po večeři jsem přímo před kostelem na hlavním náměstí narazil na skupinu českých bezdomovců. Jak jinak, váleli se i se psy mezi turisty po zemi i po lavičkách a chlastali. Dnes se hraje fotbal. Taková věc se ve Španělsku nedá přehlédnout ani přeslechnout. Skupinky fandů nejen v dresech, ale i v komických kostýmech (viděl jsem např. holku oblečenou do vaty) se vzájemně hecovaly, zpívaly a dotvářely tak příjemnou atmosféru sobotního podvečera. Jaký rozdíl proti našim „fotbalovým fanouškům“. Nakonec ještě malý a tichý průvod na podporu osvobození Palestiny a jel jsem zpátky do kempu. Prostě takový běžný víkendový den v Andalusii…

30.den

Jak se žije v Granadě

Granada je hlavní město stejnojmenné provincie a má zhruba 280 tisíc obyvatel. Sídlí zde prestižní universita, město leží asi hodinu cesty od pobřeží Středozemního moře.

Chodci příliš nerepektují červené světlo na semaforu. Berou to spíše jako upozornění, že se musí lépe rozhlédnout. Na jejich obranu ale musím uvést, že semafory bývají nastaveny tak, že poctivý chodec by se opravdu, ale opravdu načekal (pokud by se nějaký našel). A tak se chodí na červenou, v bočních ulicích je to prakticky pravidlem, ale na červenou se přechází i čtyřprodé silnice s ostrůvky, jen je potřeba nejprve nechat přejet skůtry a auta. Blízkost policisty nemá na chování chodců žádný vliv.

V ulicích Granady se vyskytuje obrovské množství policistů a to jak státních Guardia Civil, tak místních Polícia Local. Nejvíce je jich na motorkách, ale jezdí též v autech, na koních i pěšky. Je jich tolik, že s našimi poměry se to prakticky nedá srovnat.

Velmi užitečnou vychytávkou jsou tzv. pítka v ulicích. Nemusíte s sebou tahat lahve s vodou, jednoduše se napijete přímo z vodovodu a zadarmo.

Ráno byla obloha naprosto vymetená, takže jsem vyrazil na dlouho očekávanou návštěvu maurské pevnosti Alhambra, jež se již po staletí tyčí nad Granadou a odkud bylo za vlády Maurů řízeno celé Španělsko. V jedenáctém století, kdy se začala pevnost stavět, to byla jediná významná stavba ve městě. Maličký „Alhambra bus“ mě vyvezdl až ke vchodu, kde jsem si odlehčil o 12€. Prošel jsem celý opevněný areál, který je z větší části ve fázi zříceniny, zejména pokud jde o obytné budovy obyčejných lidí a vojáků. Paláce sultánů a králů se však dochovaly v pozoruhodně dobrém stavu. Nejdříve jsem však navštívil nejstarší část Alhambry, Alcazabu. Je to pevnost v pevnosti a tyčí se nad ní několik hranatých věží. Je odtud nádherný výhled na celé město. Následně jsem navštívil palác krále Karla V. Ten byl postaven až po vyhnání Maurů že Španělska. Ovšem nejkrásnější z paláců je Nasrovský palác. Při procházení harémem, modlitebnami obrácenými k Mecce, zlatými komnatami a nádvořími si připadám jako v muzeu. Všude se dochovala původní arabská výzdoba s rytmicky se opakujícími vzory, stropy se stalaktickými výklenky a fontánky. Dostanete se i do komnaty královského trůnu, kde úřadovali sultáni. Nakonec zde také doúřadovali, v roce 1492 zde poslední sultán Boabdil podepsal podmínky kapitulace a následně uprchl do exilu. Těžko slovy popsat, snad více napoví 260 fotek, které jsem zde během hodinové prohlídky pořídil. V paláci Karla V. jsem navštívil také dvě muzea. V přízemí byly vystaveny historické exponáty. Palác je postaven kolem velkého kruhového nádvoří, kde se, jak jinak, konávaly býčí zápasy. Ve druhém poschodí je muzeum umění, k vidění byly hlavně obrazy. Nejsem žádný estét, ovšem co jsem viděl u obrazů představujícího scénu, kdy Boabdil po podepsání kapitulace předává klíče od Granady křesťanským králům, mě dost šokovalo. Jakýsi „umělec“ zde turistům nabízel propůjčení turbanu, burek a jiného arabského oblečení, aby je následně jejich fotoaparátem fotil s tímto slavným obrazem v pozadí. Turisté dělali ksichty, krčily se a vůbec měli velkou zábavu. Cestou zpět jsem procházel krásnými drobnými zahradami, či skoro zahrádkami, kde v minulých staletích odpočívali sultáni a králové. V průvodci se o nich vůbec nepíše, přitom jsou krásnější než profláknuté Generalife. Ty měly být postavený podle koránu, který o ráji hovoří jako o stinných zahradách. Sombra (stínu) jsem zde však mnoho neužil a tak by se mi hodilo sombrero.

31.den

Ráno spěchám na převaz. Ne že by tam byl zase jiný doktor, dnes jsou zde jen 2 zdravotní sestry. Nicméně jedna z nich trochu speakuje, takže se dozvídám, že na převazy musím chodit každé 3 dny. Jak dlouho, nedokáže říct. Po obědě v restauraci nakupuji na bývalém arabském tržišti nedaleko katedrály suvenýry. Po siestě jdu do servisu, neboť mi ráno volali, že můj skútr je opraven. A opravdu. Vše perfektně lícuje a dokonce je funkční i moje přidaná elektroinstalace. Paráda. Platím 1400 euro a triumfálně přejíždím se skútrem do kempu 🙂 Už první kilometry však ukázaly, že pro další jízdu budu muset s ohledem na svůj zavázány prst provést nějaké úpravy. Protože rukavici neobleču, musím jet bez ní. Naštěstí mám šusťákové návleky proti dešti. Ty mají jen 3 prsty, takže bez problémů ochrání alespoň před větrem. Bylo ale zapotřebí nějak „změkčit“ brzdovou páčku, protože při přejíždění větších nerovností do ní prstem klepu a to bolí.

32.den

Býčí aréna

To jsem operativně provedl za pomoci špinavé ponožky, izolepy a vázacích pásků 🙂 Následná zkušební jízda ukázala, že totéž musím udělat i na gripu. Samotný prst jsem pak obvazem svázal se sousedním prstem, čímž se stabilizoval. Zkušební jízdu jsem nasměroval na předměstí s cílem nalézt nějaký velký obchoďák. Našel jsem Carrefour. Potřeboval jsem nějaká jídla a polévky v sáčku. Je hrozné, do čeho všeho španělé dávají mořské potvory. Nakonec však nakupuji „bezpečné“ potraviny a odjíždím. To se to nakupuje, když mi to skútr odveze a nemusím se vláčet autobusem a pěšky… Spřádám plány na pokračování expedice. Vzhledem k nutným převazům, které jednak nechci zanedbávat a druhak na ně nechci chodit jinam než do Granady se rozhoduji, že naplánované cíle v Andalusii navštívím formou jednodenních výletů. Následně zvolím variantu rychlý únik a po dálnicích odjedu rovnou do Zlína. Je to 2900 km a 30 hodin cesty. To bych měl zvládnout za 3 dny.

33.den

Ráno jsem spěchal na převaz. Doktorka mě ujistila, že odumření prstů nehrozí a že pokud udržím řídítka, můžu klidně jezdit. Tím posvětila můj plán, který jsem hned odpoledne začal realizovat. Navlékl jsem výstroj, nasedl, nastartoval, to vše ve 30ti stupňovém pařáku a jak už to tak bývá, v tento moment jsem zjistil, že mi něco nefunguje. Nedobíjelo se PDA. Naštěstí si zabudovaná nabíječka dala později během dne říct, asi se ji nelíbilo to horko.. Mým cílem nebylo nic menšího, než Sierra Nevada. Dva týdny na ní koukám, tedy pokud počítám i pár dnů co měla vrcholky schované v mracích a teď se tam podívám. Silnice začíná stoupat prakticky hned za Granadou a klikatí se až do výšky 2500 m. Teplota klesla z 30 na 18 stupňů, obloha vymetená. Odstavil jsem skútr mezi kaluže z tajícího sněhu, převlékl se do civilu (nesnáším když musím někam jít v motorkářském) napil se jako velbloud a vyrazil na procházku. Sluníčko je tak ostré, že bez slunečních brýlí a kšiltovky vůbec nedokážu otevřít oči. A jak hřeje! Celá vrcholová partie kolem hory Velety je prošpikována sjezdovkami tak, že to až hezké není. Ovšem nikde ani noha! Lanovky stojí, restaurace jsou prázdné a mezi nimi taje sníh pod rolbami a sněžnými skútry. Vypadalo to, jako by všichni všeho nechali a utekli. Přitom většina sjezdovek má ještě souvislou sněhovou pokrývku a podél silnice jsou někalikametrové sněhové bariéry. Když jsem byl před 2 týdny ve špitále, dívali jsme se v televizi na živé záběry odtud, to se ještě lyžovalo. Jsem ve výšce 2737 metrů. Vrchol Velety byl dobře vidět, ale je pod sněhem, takže někdy příště. Na hřebeni vpravo od Velety je astronomická observatoř s velkou parabolickou anténou.

34.den

Dnes jsem se vydal do provincie Almeria. Je to velice suchý kraj, kde za celý rok naprší nanejvýš 300 mm srážek. A právě zde se nachází jediná práva poušť v Evropě, tak praví průvodce. Představoval jsem si pouze písek a veliké kaktusy. Písek tu není, krajina se zase tolik neliší od zbytku Španělska. Jsou zde skály a pánve mezi nimi jsou tvořeny měkčími usazeninami na kterých už po tisíciletí neúnavně pracuje eroze. Ta vytvořila hluboké a ostře tvarované kaňony. Vše je řídce porostlé drobnými křovinami. Vypadá to tu jako na divokém západě, což v minulosti využili filmaři a natočili zde řadu westernů. Kulisy divokého západu dnes slouží coby atrakce pro turisty.

35.den

Ráno jsem opět spěchal na převaz a poté jsem odjel do Rondy. Má to být typické „bílé město“, jakých jsou v Andalusii desítky. Je větší, než jsem doufal. Celé město je rozdělelo fantastickým kaňonem. Stěny padají kolmo k řece, ale z jednoho „břehu“ na druhý je to jen nějakých 100 metrů. Jsou spojeny mohutným mostem. Z okraje kaňonů jsou krásné výhledy do okolní přírody, neboť Ronda i s kaňonem se nachází na vršku. Takže jste ve městě, přijdete k zábradlí a přímo pod vámi je venkovská krajina s domečky a políčky. Nejvíce se mi v Rondě líbil Dům maurských králů, respektive jeho podzemí. Křesťanští otroci zde totiž do skály vykopali schodiště vedoucí až k hladině řeky, tj. 60 metrů hluboko. Sloužilo pro zajištění nepřetržité dodávky vody i v případě obléhání města, kdy nikdo nesměl ani vystrčit nos. Do podzemí se vchází ze zahrady. Temné schodiště se neustále stáčí a kopíruje tvář útesu. Sem tam je prokopáno okénko vedoucí ven. Jsou zde místnosti sloužící jako skladiště zbraní či várny vody a oleje pro polévání nepřátel. Schodiště končí na ocelovém roštu těsně nad hladinou, kde se konečně dostávám ven ze skály. Samotný vchod je chráněn okny, odkud se na útočníky vylévala vařící voda či olej.

36.den

Dnešní den pro mne byl významný. Dosáhl jsem symbolického cíle své cesty – Gibraltaru. Nechával jsem si tento výlet až jako poslední, nyní už budou mé myšlenky patřit návratu domů. Mám rád, když je cíl cesty vidět už zdaleka. A The Rock mi v tomto ohledu udělal radost. Už že vzdálenosti 10 km bylo tuto strategicky umístěnou skálu vidět. Překvapilo mne, jak je vysoká a jak má strmé stěny. Vypadá úplně jinak, než jiné skály tady na Pyrenejském poloostrově. Skútr jsem zanechal ve Španělsku a vydal se k hraničnímu přechodu pěšky. Kontroly tu naštěstí nejsou tak přísné, jako v Anglii. Nicméně mou občanku si prověřovali. Potom jsem už prožíval euforický pocit, když jsem přecházel ranvej zdejšího letiště. Je to unikátní místo. Před ranveji jsou semafory a závory jako před železničním přejezdem, celkem jde o vzdálenost asi 200 metrů. Po stranách jsou nakreslené chodníky, chodci jsou vyzýváni, aby neotáleli a přecházeli rychle. Jak příjemné, že je vše psáno anglicky 🙂 Samotné město však Anglii příliš nepřipomíná. Jezdí se vpravo, telefonní budky vypadají jinak, domy a ulice jsou prakticky stejné jako v jiných španělských městech. Jen tu a tam projde „Bobík“. Platí se zde sice Gibraltarskou librou, ale všude akceptují také Euro. Prošel jsem hlavní ulicí a přišel až k lanovce na Top of the Rock. Během několika minut jsem stál na terase s výhledem, jaký se hned tak nevidí. Stal jsem na půdě Jejího Veličenstva, napravo bylo Španělsko a za ním celá Evropa. Nalevo z oparu vyčnívala Afrika. Mezi oběma kontinety leží Gibraltarská úžina a za ní už je Atlantský oceán. Ihned jsem se seznámil s místními hvězdami. Jsou nesmírně hýčkány a stejně tak ochočeny. Jsou to jediné volně žijící opice v celé Evropě. Předvádějí skoky, houpají se skřehotají a nechávají se fotit. Jedna mi dokonce vyskočila do náručí. Když jsem se nabažil výhledu na město a přístav, vydal jsem se spletitými cestičkami na jižní okraj Skály. Tam se nachází veřejnosti přístupná baterie s 9,2″ dělem. Tahle hračka dostřelí do vzdálenosti 29 000 yardů, čímž vykryje celou Gibratarskou úžinu. A takové hračky jsou tu celkem 4. Tedy byly – dnes již nejsou funkční. Nicméně Gib je stále strategicky důležitý a vojáci jsou zde stále přítomni, většinou prý v tajných bunkrech v nitru Skály.

37.den

Dnes jsem si zajel k moři a opaloval se. Pohoda tabáček 🙂 Večer do kempu přijel maxi obytný vůz se švédskou SPZ. Obhlížel jsem hlavně zadní partie, jestli tam bude. A byly tam rovnou dva. Je super mít na palubě garáž a v ní skútr. Přijeli s tím 2 manželské páry, byli velice přátelští, až jsme nakonec spolu proseděli celý večer. Pozvali mě na grilovačku, vínko i pivko. Mimochodem byl to hoteliér, jeho žena je polka a vzali s sebou další polské přátele. Takže já po česku, oni po polski a no problem 🙂

38.den

Poslední den v Granadě. Zašel jsem na převaz a poté jsem odpočíval před dlouhou cestou. Až budu zítra balit stan, ustanovím můj osobní rekord v délce nepřetržitého stanování, a to v délce 21 dnů. Také počasí mi naznačuje, že bych už mohl odjet, neboť dnes bylo v ulicích města přes 30°C.

39.den

Ráno jsem zapsal celkový stav kilometrů a vyrazil jsem. Bylo teprve 16°C, ve vyšších nadmořských výškách 14°C. Takže jsem si přál, aby se oteplilo, což se vydařilo až na 32°C. Jel jsem výhradně po dálnicích, polovina jich byla zpoplatněna. Cestou se nic zvláštního nepřihodilo a před devátou hodinou večerní jsem jižně od města Perpignan překonal Pyreneje, které jsou zde p

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .