0
0

Skoro přesně po roce po Korsice jsme jeli na další partovní akci, tentokráte na Pyrenejský poloostrov. Jeli jsme čtyřmi auty – Mikulcovi, Pecháčkovi, Řebíčkovi a Vašek Rout, který tentokráte vzal své auto a do něj syna, Havla Horáka a Petra Skalu.

První den jsme si trochu najeli a přespali ještě v Ćechách ve Vysočanech v ubytovně kousek od hranic u Přimdy. Ráno jsme vyrazili brzy ráno a za celý den se nám podařilo dojet skoro k Pyrenejím, kde jsme přespali pod širákem na odpočívadle na dálnici. Spolu s námi tam spalo plno Arabů, kteří směřovali také jako my na jih, ale zřejmě ještě dále za moře. Kus pod Alicante najednou přestalo Řebíkovi jet auto, zhasl motor a bylo to. Pánové se všichni shromáždili nad kapotou a koukali do motoru, ale co s tím, nevěděl nikdo z nich. Pak jim zastavil jeden Arab a opravil to, byl to špatný přívod benzinu. Kluci mu chtěli něco dát, ale peníze nechtěl a pivo taky ne.

Ubytovali jsme se v kempu Almunecar u moře na jih od Granady na Costa del Sol – Slunečném pobřeží. Jeli jsme se podívat na městečko Salobreni. Bylo na kopečku, všechny domky bílé a nad ním byl arabský hrad, do kterého jsme se také podívali. Ke hradu jsme se dostávali dost složitě, úzkými uličkami se dalo sotva projet.

Jeli jsme do pohoří Sierra Nevada, kde jsme podnikli docela solidní túru. Zaparkovali jsme ve výšce asi 2,5 tis. m.n.m. a vylezli jsme na horu El Veleta o výšce 3.392 m.n.m.. Byla tam pěkná vyhlídka na okolní hory zejména nejvyšší horu Španělska Mulhacen jen o málo vyšší. Výstup byl dosti náročný. Nahoru vedla klikatá prašná silnička, ale my jsme to brali zkratkami po spádnici. Na bocích hory místy byly zbytky sněhu. Nahoře jsem si otevřela vrcholové plechovkové pivo a bylo ho opravdu zapotřebí.

Vašek se na této túře silně spálil. Podcenil sílu místního slunce v takové výšce. Měl sebou jen kraťasy a při tom na jeho nohách byly spáleniny málem zralé na doktora. Taky měl pěkně spálenou levou ruku, jak jí neustále vystrkoval ven z otevřeného okénka auta. Natřeli jsme ho mastí na spáleniny a půjčila jsem mu své slabé plátěné kalhoty, aby na něj již dále nepůsobilo slunce.

Pak jsme jeli do Granady. Navštívili jsme palácové zahrady u paláce Generalife a Alhambry. Byly tam sestřihané jehličnaté stromy do vysokých stěn i s průchody. Kvetlo tam plno květin, všude teklo plno vody – bylo tam spousta fontánek a koryt, kde tekla voda. Díky tomu tam bylo velice příjemně a vše bylo krásně zelené. Byl to docela kontrast, protože ve větší části Španělska bylo vše velice vyprahlé. Alhambra je postavena v maurském slohu, kamenné plastiky byly jemné jako krajkoví a klenby ležely na úžasně tenkých sloupech. Z paláce byla pěkná vyhlídka na celé město. Z Alhambry to bylo přístupné ještě do Arabského paláce. Byla to mohutná pevnost, hradby byly rekonstruované, uvnitř po některých stavbách zbyly pouze základy.

Od Granady jsme směřovali dále na jih. Nejeli jsme však po pobřeží, ale vnitrozemím a to kvůli městečku Ronda, které jsme nechtěli minout. Je to jedno z nejstarších španělských měst a je rozděleno na dvě části kaňonem řeky Guadalevin. Přes kaňon vede historický monumentální most. Ve městě je řada historických staveb – býčí aréna z 18. století, bazilika, dům maurského krále a další. Procházeli jsme se tu a Vašek si koupil na večer lístky na koridu. Rozhodli jsme však, že musí napřed svoji posádku dopravit na místo, proto jsme ujížděli pěkně rychle. Dojeli jsme do kempu Rio Jara nedaleko Gibraltaru a Vašek jel ihned zpět do Rondy. Vrátil se nadšen, přišel o kousek na začátku, ale moc se mu to líbilo. My ostatní jsme na tento druh zábavy moc nebyli.

U kempu byla široká liduprázdná pláž. Jen tam jeli na koních a pouštěli draka. My jsme se rochnili ve vlnách. Měli jsme to kousek do Gibraltaru, tak jsme tam jeli. Vystáli jsme si frontu na hranicích a dojeli na špici poloostrova na nejzápadnější výběžek, kde byl maják. Pak jsme zamířili do Národního parku na vrchu Gibraltaru. Žije tam stádo opic, které byly strašně drzé. Viděli jsme, jak jedné ženské ukradla opice pytlík chipsů, Báře si sedla na hlavu.

Prohlédli jsme si Gibraltarskou skálu zevnitř. Je skoro celá provrtaná a uvnitř jsou přístupné tunely, kde je expozice původního opevnění. Byla tam figuríny v dobových oblecích. Pak jsme jeli do Tarify, což je nejjižnější bod Španělska. Je to historické město s pevností dříve chránící cestu do Středozemního moře. Tam odtud byly vidět obrysy Afriky. Vrcholky Atlasu vystupovaly z oparu. Pak je se stavili v Algeciraz. Tam odtud plují lodi do Afriky do Tangeru a Ceuty. My jsme se tam koupali na pláži.

Jeli jsme na západ a stavili jsme se ve městě Cádiz. Je to veliké město, ale stará historická část je umístěna na poloostrově spojeném s pevninou pouze úzkým pruhem pevniny. Uprostřed centra je centrální náměstí a pod ním ohromné podzemní parkoviště, na povrchu se nikde nesmí parkovat, tak jsou tam ulice opravdu pro lidi. Procházeli jsme se městem podle mapky a prohlíželi různé památky. Docela mne překvapila socha Simona Bolivara, co měl společného se Španělskem nevím, znám ho jako jihoamerického revolucionáře.

Přesunuli jsme se až do Portugalska do jeho jižní části do oblasti Algarve. V této oblasti nikde nebyly kempy na mořském břehu, tak jsme museli vzít zavděk takovým, ze kterého to bylo k moři asi 1 kilometr. Stejně jsme jezdili po okolí, tak to nevadilo. Napřed jsme se byli podívat u Algarseco, kde byly mořské průrvy vyrvané mořem zemi mezi skalami. V této oblasti jsou načervenalé skalní útvary pískovcového typu a proto je mořská voda poměrně dobře ohlodává. Pak jsme se mezi skalami byli koupat. Bylo to u městečka Alvor, kde bylo pobřeží obzvlášť rozeklané. Na pláž jsme procházeli přírodním tunelem ve skalách, okolo byly tvarované skály a z moře vyčnívaly další ojedinělé špice. Využili tvaru skal a do nich zabudovali restauraci.

Pak jsme se jeli podívat na nejvyšší horu v okolí Foiu. Měla 902 metrů nad mořem a vedla na ní až nahoru silnice. Bylo to v pohoří respektive vysočině Monchique. Při návratu do kempu jsme zažili pěknou zácpu. Pak jsme zjistili, že odpoledne je to tu vždycky. Bylo to pochopitelné – kus od moře vedla jediná hlavní silnice a protože se nedalo koupat všude, lidé, kteří se chtěli někam přesunout, museli jet po ní.

Další den jsme jeli k Atlantickému oceánu. Napřed jsme byli na jihozápadním cípu Portugalska na mysu Sarges, kde byl maják a středověká pevnost. Pak jsme se šli do Atlantiku koupat. Skoro podél celého pobřeží byly dost vysoké útesy, ale našli jsme místo, kde se dalo poměrně pohodlně sejít dolů. Bylo krásné počasí, ale voda byla dost studená, někteří jako třeba Vláďa anebo Havlík do ní vůbec nevlezli. Já jsem si šla klidně zaplavat. Vlny nebyly ani moc vysoké, tak to šlo. Ale když jsem se chtěla vracet na břeh, zjistila jsem, že je to dost problematické. Byl odliv a neustále mne to stahovalo pryč od břehu. Můj syn Honza stál ode mne pár kroků a nemohl pochopit, že k němu nemůžu doplavat. Mezi vlnami jsem docela dobře stačila, ale vlna mne vždy spláchla. Nějaký cizinec si všiml mého marného úsilí a ptal se: You are O.K.? Pak se mi podařilo zpětné proudy překonat a ke břehu jsem se dostala, ale byla to fuška. Podobné problémy měl i Vašek, který byl na dětském serfu.

Další den jsme jeli do Lisabonu. Bylo to dost daleko, tak jsem propagovala, že tam pojedeme po sbalení a už se nebudeme vracet, ale ostatním se nechtěly balit stany. Cestou do Lisabonu jsme byli na nejzápadnějším cípu Evropy na mysu Cabo de Roca. Byl tam ohromný kříž postavený na zděném sloupu. Dál jsme byli v zámeckých zahradách Sintra hned u Lisabonu.

Lisabon se rozkládá na dosti kopcovitém terénu. Dole je ohromné hlavní náměstí (Obchodní) s jezdeckou sochou Josefa I. a katedrálou. Mají tam pěknou historickou bránu. Jezdí tam tramvaje, které vypadají historicky, ale jsou klimatizované. Nad městem se vypíná hrad Sv. Jiří, u kterého jsou terasy se zahradami a pěkným výhledem.

Již cestou do Lisabonu začala Routovi svítit kontrolka, že mu dochází olej. Snažil se ho koupit, ale neustále tvrdil, že to není ono, že potřebuje jiný. Následující den jsme již jeli domů. Brali jsem to dost rychle, během dne jsme dojeli skoro k Madridu. Vaškovi najednou auto kikslo a odmítalo jet. Musel zavolat odtahovou službu a nechat se odtáhnout do servisu. Tam, se zjistilo, že motor je zadřený a totálně zničený. Oprava by stála asi 80 tis. Kč a ještě by se muselo čekat na náhradní díly. Vašek zjišťoval možnosti odtažení, ale cena za odtah by byla zhruba stejná. Posadil nám svého syna do auta a spolu s Havlem a Petrem zůstali na místě. My jsme uháněli k domovu a ve Francii nás Vašek dohnal – své porouchané auto vyměnil za menšího ojetého renaulta. Vláďa měl toho ve Francii plné zuby, byl unavený, tak jsme zastavili na přespání v kempu. Ostatní spali jen chvíli na parkovišti v sedě. Vašek jel, co to dá, a jak se nás snažil dostihnout, zřejmě to trochu přehnal. Začal mu vynechávat jeden válec, pak se z něho začalo kouřit, takže k našim hranicím již přijel pomalu, silně kouřící s autem se španělskou značkou. Celníci ho napřed nechtěli pustit přes hranice, ale nakonec nad ním mávli rukou. U Plzně ho však policisté vyhnali z dálnice, že jede moc pomalu. U Rokycan auto definitivně kleklo. Vašek si zavolal pro odvoz kamaráda, který však odvezl pouze pasažéry. Když jeli pro auto asi za týden, už ho tam nenašli, kde skončilo, se neví, jen je jisté, že Václavovi se dovolená dost prodražila.

My jsme jeli pohodovým tempem a na sjezdu z dálnice v Praze jsme dohonili Řebíky, kteří jeli do Hradce. My jsme dovezli mladého Vaška ještě do Kralup k jeho babičce.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .