Španělsko II

Příjemně naladěni se probouzíme do nedělního rána. Samo ráno však asi příjemně naladěno není. Obloha je zatažena poměrně souvislou oblačností. Pod vlivem této skutečnosti se i naše nálada stává brzy podmračenou. Navíc jsme na cestě už pátý den a to se mezi příslušníky naší rodiny začíná vkrádat „ponorková nemoc“. V naprostém mlčení ujíždíme dále silnicí směr Séte. Z mlčení nás vytrhne až moment, kdy v naprosté pustině, navíc v těsném sousedství věznice, spatříme další hotel Formule I. Srdečně se zasmějeme a rázem z nás spadne všechno napětí. Míjíme město Frontignan a dojíždíme do Séte. Toto město je údajně světoznámé nepřeberným množstvím restaurací nabízejících rybářské speciality. Této gurmánské nabídce se ovšem nemáme čas věnovat. Spěcháme, proti itineráři máme zpoždění. Navíc nás město uvítá objížďkou. A řiďte se dodatkovými tabulemi, když si nedokážete jejich rady přeložit. Jedeme doslova „podle čuchu“. I tak dáváme za pravdu průvodci Polyglott, který praví, že město se rozložilo na 182 m vysokém pahorku a že leží mezi lagunou a mořem. Séte je město na kanálech. Bylo skutečně založeno r. 1666 podle plánů stavitele kanálů Pierre-Paula Riqueta. Pro nás v této chvíli zůstává skryto v nízko se povalujících mracích. Protože objížďka vede někdy krkolomnými přístavními cestami, vidíme množství velkých zvedacích mostů, které mají umožnit obřím lodním kolosům vjíždět do překladišť zboží.

Ze Séte do Agde jedeme po úzké šíji mezi mořem a lagunou Bassin de Thau. Silnici po celé její délce v těchto místech lemuje překrásná pláž. Můžeme si jen říkat: „Kdyby svítilo slunce, to by bylo koupání“. Trochu smutní alespoň počítáme, kolik je českých automobilů mezi parkujícími, kteří zde určitě i přespávají. A opět je nutno konstatovat, že Čechy najdete všude. Se smíšenými pocity dojíždíme do města Béziers. Jsme zvědaví, jak asi vypadá město, které průvodci charakterizují následujícími slovy: „Stále ničené a opět stavěné“.

Béziers leží na řece Orb a na kanálu Du Midi, asi 15 km od mořského pobřeží a jeho počátky sahají do dob vlády starých Římanů. Římané zničili staré keltské oppidum a postavili na jeho místě nové město s forem. A tato situace se opakovala ještě několikrát. Někdo zničil, pak postavil. V 19. století se město stalo centrem obchodu s vínem. Dodnes město působí romantickým dojmem. Nese rysy středověkého města – křivolaké uličky – a zároveň chce být moderním městem.

Naše zastávka v tomto městě je krátká. Navštívíme pouze nejznámější a asi i nejvýznamnější památku, katedrálu Saint-Nazaire. Její počátky sahají do doby, kdy vládnoucím stavebním stylem byl styl románský. Její podoba byla pak dotvořena v době vlády gotiky. Tehdy vznikly překrásné gotické okenní růžice na západní fasádě. Samozřejmě se zastavíme u radnice z 18. stol. a u arény. Potom projdeme kolem dalších kostelů, jejichž zasvěcení nám zůstává bohužel utajeno. Procházku ukončíme v tržnici, která je doslova pastvou pro naše oči. Tu nejrůznější rybí speciality, tam maso už ochucené i neochucené, mnoho ovoce a zeleniny. Právě ovoce a zelenina nás zajímá. Předzásobíme se na nejméně tři dny za celkem přijatelné ceny a pokračujeme v cestě. Než město opustíme, zastavíme se ještě u starého mostu, od kterého se údajně naskýtá nejhezčí pohled na město. Postojíme v parčíku za mostem, vychutnáme pohledy na město a jedem dál.

Uhýbáme kousek do vnitrozemí. I tady je zajímavá krajina. Každé vesnici i městečku vévodí kostel, nad mnohými se vypínají více či méně zachovalé hrady. Téměř do nedohledna se táhnou vinice, silnice v okolí Capestangu jsou lemovány krásnými platany. Jízda po okresních silnicích má vskutku své kouzlo.

Naším dalším cílem je město Narbonne. Toto starobylé město bylo také kdysi přístavem, dnes leží ve vzdálenosti 16 km od moře, u jezera Etang de Bages. Přístup k moři ztratilo už ve 14. století. Počátky města sahají do doby vlády Římanů. Tehdy se město jmenovalo Narbo a sloužilo jako přístav pro část Galie. Později bylo hlavním městem Západogótské říše, potom sídlem arcibiskupství ovládajícího celý jih Francie až k řece Rhoně. Tato církevní moc městu zůstala i v době, kdy už upadl jeho význam jako přístavu. Plavecký kanál dělí město ještě dnes na „občanské“ město a na biskupské město.

Město nás vítá velkým zmatkem. Ulice zacpané, všude policisté, živě gestikulující. A co je příčinou tohoto zmatku? Co jiného než trh. Na obou březích kanálu de la Robine rozložili trhovci své stánky. Zastavujeme na velkém parkovišti poblíž ulice Rue de la Parerie a hned se vyskytnou komplikace. Turniket u vjezdu na parkoviště nám vydal lístek s udáním času, zvedla se závora. Ale co dělat, až budeme chtít odjet? S tímto systémem placení parkovného jsme se zatím nesetkali. A tak pozorujeme ostatní. Podaří se nám úspěšně odhalit systém platby a pak spokojeně vyrážíme do městských ulic. Na parkovišti je totiž jakási „automatická kasa“. Tam se zaplatí, kasa označí lístek a turniket na výjezdu vás pustí ven.

Po starém mostě, jehož počátky sahají do římské doby (mimochodem s odkazy Římanů se budeme ve značné míře setkávat po celém městě), přejdeme do té části města, v níž se nacházejí nejznámější památky. Sice ani tady neodoláme a prohlédneme nabídku na trhu, brzy se ale ocitneme na náměstí Place de l Hotel de Ville s nejpůsobivějšími památkami – se Starým palácem, Novým palácem a katedrálou. Tyto architektonické památky tvoří skutečně působivý celek.

Střed náměstí je zadán pro odkryté zbytky známé staré římské cesty Via Domitia. Tato cesta byla zbudována kolem roku 12O př. n. l. Její část byla zrestaurována v 90. letech tohoto století o od roku 1997 ji mohou obdivovat návštěvníci Narbonne. Přímo do náměstí se hrdě dívá původně arcibiskupský palác, který se později stal radnicí. Jeho prostor je ovládán třemi věžemi. Ve věži de la Madeleine z roku 1273 může návštěvník zhlédnout fresky ze 13. století, terasa věže Donjon de Gilles Aycelin pocházející z přelomu 13. a 14. století poskytuje návštěvníkům panoramatický pohled na město a jeho okolí, třetí věž, věž Saint Martial pochází ze 14. století. Mezi věžemi la Madeleine a St. Martial se otevírá Passagede l Ancre, jejímž úkolem je oddělit dvě části paláce. Vpravo se nachází tzv. Starý palác (pochází z 12. – 13. století) a vlevo stojí tzv. Nový palác (pochází ze 14. století). V obou palácích se v současnosti nacházejí muzea s mnoha záviděníhodnými exponáty. Ty nejvzácnější dokumentují i dobu pobytu Římanů na tomto území.

V těsné blízkosti těchto pozoruhodných světských staveb se vypíná i nejvýznamnější městská církevní stavba, katedrála Saint Just a Saint Pasteur. Základní kamen k této mohutné stavbě byl položen v roce 1272 a práce probíhaly souvisle až do roku 1340. Stavba vznikala na místě tří starších kostelů, konstantinské baziliky, latinské baziliky a katedrály z doby Karlovců. Na přelomu 13. a 14 století byla dokončena pouze část baziliky a to chór, ten je však dodnes vynikající ukázkou gotického umění této doby. Jeho rozměry jsou impozantní. Je 48 m široký, 55 m dlouhý, 40 m vysoký. Vyšší jsou pouze katedrály v Beauvais (48 m), v Amiensu (42 m) a v Metách (41 m). Se stavbou se pokračovalo od 16. do 18. století, část je ale dodnes nedokončena. K nebi ční pouze nezastřešené zdi.

Také vnitřní zařízení svědčí o téměř neomezené moci církve. Hlavní oltář tvoří šest korintských sloupů z červeného mramoru, které nesou baldachýn. Velké varhany jsou dílem Moucherela a pocházejí z roku 1741. Nahradily starší varhany, jež padly v roce 1721 za oběť ohni. K nejstarším památkám v kostele patří nádoba na svěcenou vodu. Ta pravděpodobně pamatuje 10. století. Alabastrová madona je o něco mladší, pochází ze 14. století a je umístěna v jedné z kaplí. V kaplích najdeme také mnoho cenných obrazů. Pozoruhodné jsou i náhrobky, nejkrásnější z nich je asi náhrobek kardinála a arcibiskupa Pierra de la Jugie z konce 14. století. Zvláštní atmosféru celého prostoru umocňuje světlo deroucí se dovnitř okny s malbami ze 14. – 16. století. Další cenné předměty jsou uloženy v katedrální klenotnici. V ní prohlížíme především práce ze zlata, dřevořezby a bruselské tapiserie.

Oslněni nádherou právě prohlédnutého prostoru i ostrým sluncem venku se vydáváme ještě na chvíli do městských ulic. Kromě jiného přejdeme na druhou stranu kanálu a tam se nám podaří najít baziliku Saint Paul Serge. Bazilika nese jméno prvního biskupa města, mučedníka z 3. století a je jakýmsi protějškem katedrály. Pochází z 12. – 13. století, svou podobu ale později změnila. Při vykopávkách v těchto místech byly objeveny sarkofágy z raně křesťanského období.

K pokračování na jih jsme opět dali přednost okresní silnici před dálnicí. Počasí nám zase přestalo přát. Celý dnešní den je střídavě polojasno a zataženo, občas spadne i pár kapek. Provázejí nás laguny i moře. Kouzlu jeho vln bychom neodolali, jen kdyby bylo lepší počasí. A tak nám nezbývá nic jiného, než že se vypravíme do městských ulic. Tentokrát jsme zvolili město Perpignan. „Bedekr“ tvrdí, že se setkáme se starobylým městem oblasti Rousillon.

Perpignan je pokračovatelem prvního hlavního města Rousillonu Ruscina, které bylo iberským městem. V dnešní době zde probíhají vykopávky. Perpignan byl ve 13. století hlavním městem království Mallorca, a k tomuto království tehdy patřily i Baleáry, Rousillon, Cerdagne a pobřeží až k Montpellieru. Toto království trvalo pouze 64 let. Perpignan změnil pána, ale vedle Barcelony i nadále zůstal centrem obchodu v Katalánsku. Katalánský charakter mu zůstal i v době, kdy byl přičleněn k Francii, a zdejší obyvatelé pěstují dodnes katalánský folklór. Dnes město žije z obchodu s vínem, ranou zeleninou a ovocem.

Do města přijíždíme před druhou hodinou odpolední. Navíc je neděle a tak je v městských ulicích poměrně klid. Přestože nemáme mapu a Perpignan je velké město – má kolem 120 000 obyvatel – zaparkujeme v ulici, z níž je do historického centra jen kousek cesty. Navíc objevíme i otevřenou informační kancelář a tak získáme mapu. Ta nám usnadní orientaci. A protože se zase počasí umoudřilo, chceme podniknout jen krátkou procházku a pak se vydat k moři. Dnes totiž od moře odjedeme na několik dní do francouzského a španělského vnitrozemí, proto bychom se rádi vykoupali.

Nejprve se vrátíme k památce, kterou jsme minuli těsně před zaparkováním. Tou je tzv. Castillet. Tato původní městská brána vznikla ve 14. století a stojí mezi starým městem a jeho novou zástavbou. Dnes je v ní umístěno muzeum lidového umění oblasti Rousillon. Potom se vydáváme na náměstí Gambetta, jehož kratší straně vévodí katedrála Saint Jean. Se stavbou katedrály se začalo už v roce 1324, dokončena byla až v 16. století. Zatím nemůžeme nahlédnout dovnitř, otevírají ji až ve 3 hodiny. Vydáváme se tedy k dalším památkám.

Do druhé, kratší strany náměstí nesměle nahlíží komplex domů „Loge de Mer“, „Hotel de Ville“ a „Palais de la Députation“, ve volném překladu „konzulát pro mořské záležitosti“, radnice a „palác návštěv“. První ze zmíněných staveb byla původně burzou (vznikla ve 14. století, k její úpravě došlo v 16. století), radnice nese rysy stavby ze 14. století i úprav ze 16. a 17. století, třetí budova vznikla v polovině 15. století. Značně staré základy mají i domy v nejbližším okolí tří zmíněných.

Pomalu se vracíme ke katedrále, celou ji obejdeme a konečně se dočkáme jejího otevření. Chvíli trvá, než naše oči přivyknou tmě uvnitř. Prostor působí až nezvykle tmavě. Teprve po chvíli, až naše oči přivyknou šeru, rozeznáváme výzdobu jednotlivých kaplí i hlavního oltáře. Jeho retabl z bílého mramoru je prací pozdní gotiky z počátku 17. století. V pravé kapli chóru stojí za pozornost velmi pěkný gotický oltář Panny Marie od Mangrany z Granady a obrazy na dřevě dvou různých umělců vzniklé kolem roku 1500. Z náhrobků je asi nejvýznamnější náhrobek prvního francouzského biskupa Louise de Montmort z bílého mramoru. I přes tyto skvosty na nás celý příliš tmavý prostor působí až deprimujícím dojmem. Možná i to bylo účelem. Člověk je malý, bezmocný, ztratí se ve tmě, církev je mocná.

Závěr naší prohlídky je věnován citadele, která je památkou na panství Mallorky. Stavba započala v roce 1276 a byla určena pro Jacquese I. z Mallorky. Poslední rozsáhlé práce proběhly za jeho následovníků, za králů aragonských. Stavba je typickou pro středověké umění jižní Francie.

Protože je stále docela pěkné počasí, jedeme k plážím. Jenže než dojedeme na pobřeží, počasí na nás opět zanevře. V Canet-Plage to ještě ujde, ale v St. Cyprien-Plage je obloha už úplně zatažená. I tak jdeme zkusit vodu, ale vzdáváme se přesvědčení, že se vykoupeme. Fouká studený vítr a v mořských vlnách vidíme jen ty nejotrlejší. My mezi ně určitě nepatříme.

Obracíme do vnitrozemí a teď už směřujeme do francouzských Pyrenejí. V Ille-sur-Tet najíždíme na hlavní silnici a ta nás má dovést až na hranice ministátečku Andorra. Zatím ještě několik desítek kilometrů vnímáme krásy Francie. A co jimi je? Především vinice, pomalu se zvedající kopečky a starobylá města. Několikrát ještě zastavíme, pak si ale uvědomíme, že čas pokročil a my bychom měli hledat nocleh.

I dnes chceme přespat mimo kemp, zdá se nám, že zdejší krajina nám v tomto směru vychází vstříc. Skutečně nám hledání noclehu nedá ani moc práce. Pod klášterem Saint Michel-de-Cuixa je to pravé místo. Než sjedeme k bystré říčce, prohlédneme si alespoň zpovzdálí předrománský klášterní kostel z 10. století a hodinovou věž postavenou v lombardském stylu a uvědomujme si, že tento klášter zde stojí už od konce 9. století. Potom sjíždíme k řece a nejprve využijeme jejích chladivých vod. Po namáhavém dni přijde ochlazení vhod. Pak následuje večeře a po ní se velice rádi ukládáme ke spánku. Ještě chvíli diskutujeme o tom, co dnes bylo a co zítra bude. Potom nás z relativního klidu vyruší pohyb venku. Co to kolem auta lítá? No ano, jsou to netopýři. Nejprve se na nás přiletěli podívat „netopýří rodiče“, a když tito došli k závěru, že jsme pravděpodobně neškodní, povolili i svému početnému potomstvu, aby se také podívalo. A že všichni mladí jsou zvědaví, dokazují i netopýři. Zatímco staří se drželi v uctivé vzdálenosti, mladí nalétávají na vzdálenost několika centimetrů k autu a doslova s námi laškují. Je to pro nás neobvyklá podívaná.

Pondělní ráno nás také nevítá příliš přívětivě. Pošmourné počasí přijímáme rezignovaně a tajně doufáme, že ve Španělsku bude lépe. Nicméně Francie si chce asi u nás vylepšit svou pověst – alespoň co se týče počasí – a tak se postupně vyjasňuje na obloze i v naší duši. Zastavujeme na parkovišti u malebného městečka Villefranche-de-Confluent. Kopce nad ním jsou ukryty v mracích. I tak vyrážíme brzy ráno do městských ulic, či spíše uliček. Toto město založené kolem roku 1090 nese dodnes všechny rysy středověkého sídla. Dochovaný souvislý pás hradeb, úzké uličky, domy se starými základy, kostel z 12. století, strážní hrady nad městem. To všechno přece patřilo do středověku.

Než se vrátíme na parkoviště, mraky odpluly kamsi do dáli a nám se představují kopce a kopečky v celé své kráse. Jsme rádi, protože víme, že za několik desítek kilometrů bychom měli spatřit vrcholky Pyrenejí. Zatím ještě sledujeme řeku Tét, silnice začíná však stoupat a řeka za Mont-Louis nám mizí z dohledu. Zato se začínáme přibližovat k vrcholkům Pyrenejí. Jejich majestátní krásu si chceme vychutnat, protože hory jsou naše slabost a navíc počasí je překrásné.

V Mont-Louis jsme se vyšplhali nejen na výšku téměř 1600 m n. m., ale také na závratnou průměrnou spotřebu. Oktavie si „baští“ 10 litrů na 100 km. Uznáváme, že musí odvést kus práce, tak ať se také „nají“. Zatím jí jsme vděční za bezchybné služby.

Čeká nás další stoupání a to výjezd do průsmyku Pas-de-la Casa do výšky přes 2000 m n. m. Nejedeme tunelem, který by nám asi cestu urychlil, ale starou silnicí, z níž se otevírají krásné pohledy na mnohé horské velikány. Turistická sezóna dosahuje svého vrcholu a tak stejný nápad jako my mělo mnoho dalších mototuristů. Výsledkem tohoto nápadu je „zácpa“ na silnici N 20. K vrcholu stoupání se suneme krokem, času na prohlížení krajiny máme tedy dost. Pohledy na horské velikány i do hlubokých údolí můžeme tedy prožívat dosti intenzívně.

Na hranice Francie s Andorrou přijíždíme něco málo po desáté hodině a zastavujeme na parkovišti za hranicemi. To jsme totiž vystoupali téměř na Port d Envalira ve výšce více než 2400 m n. m. Nejen pohledy zdola nahoru stojí za to, ale i pohledy shora dolů jsou úchvatné. Hluboko pod námi se kolem celnice choulí shluk sídel jménem Pas de la Casa – tvoří ho většinou hotely a obchodní domy – a do nich i od nich se vine stříbrná stužka silnice. Po ní se hlemýždí rychlostí posouvá množství aut. Tento stav je zde prý úplně normální.

A čím nás především překvapí Andorra? Nízkou cenou benzínu. Hned u první pumpy tankujeme a jsme mile překvapeni. Benzín stojí 92 peset, to je v přepočtu na náš poněkud dosti vyděračský kurz něco málo přes 20,- Kč. Toto zjištění je sice příjemné, ale není pro nás tím hlavním. Brzy dospějeme k názoru, že Andorra, i když je jedním z nejmenších evropských států, má své kouzlo i v jiných ohledech.

Nejprve jako vždy při vjezdu do státu, který jsme dosud nenavštívili, si zopakujeme základní informace o něm. Rozloha asi 462 km čtverečních, obyvatel nevíme kolik – každý průvodce udává jiný údaj (ten se pohybuje v rozmezí 30 000 – 60 000), poloha ve Východních Pyrenejích ve výšce nad 900m ve dvou horských údolích. Jednou nohou na francouzské a druhou na španělské straně Pyrenejí stojí Andorra už přes sedm set let. V roce 1278 získala omezenou suverenitu pod společnou správou biskupa z nedaleké španělské diecéze v Seu de Urgell a francouzského hraběte z Foix. Na jeho místo později nastoupil francouzský král a ještě později prezident. Unikátní institut spoluknížat jako hlav státu – sídlících navíc mimo jeho území – se udržel dodnes, byť v mnohem symboličtější podobě než kdysi. Je zakotven i v andorrské ústavě, která byla schválena v roce 1993. Tento rok se díky první psané ústavě v dějinách země stal převratným mezníkem. Společnost zakládající si na středověkých pravidlech se zřekla řady zvyklostí. I sem přišla lidská práva počínaje náboženskou svobodou a zrušením trestu smrti konče. Byly povoleny civilní sňatky a také vyznání jiné než katolické, zatím však neexistuje možnost rozvodu, natož pak potratu. Nedlouho po přijetí moderní ústavy byla Andorra přijata do OSN a následující rok jako 33. člen i do Rady Evropy.

Předpisy pro udělení státního občanství jsou ale stále přísné. Z celkového počtu obyvatel ho má pouze pětina. Základní podmínkou pro jeho získání je dvacetiletý trvalý pobyt nebo sňatek s Andořanem či Andořankou a složení zkoušek z dějin země a z katalánštiny. Proč právě z katalánštiny? Sice se v této zemi běžně domluvíte španělsky a francouzsky, úřední řečí je však katalánština. To souvisí s tím, že prapůvodním obyvatelstvem země byli katalánští pastevci.

Moc vykonává lid prostřednictvím parlamentu, 28členné Generální rady, do níž se v každé ze sedmi farností (čili okresů) volí po čtyřech zástupcích. Jednou měsíčně na půl dne se parlament spolu s devítičlennou vládou schází v Casa de la Vall, Údolním domě ze 16. století, který je nejvýznamnější památkou hlavního města.

V Port d Envalira potkáváme koně, živý důkaz toho, že pastevectví ještě stále zde hraje významnou úlohu. Koně mají zvonce jako krávy. Spolu s koňmi se i v této výšce pase stádo krav. Z průsmyku sjíždíme po prvních kilometrech hlavní silnice, která má údajně délku 45 km. A po prvních kilometrech dáváme za pravdu průvodci, který tvrdí, že v Andoře je množství historických památek především církevního rázu a navíc především románského slohu. Zastavujeme u románského kostela St. Joan de Caselles před Canillem. Tento kostel je právě jednou z typických románských staveb.

Přijíždíme do lázeňského střediska Les Escaldes, které tvoří téměř nerozpoznatelný celek s hlavním městem Andorra la Vella (Stará Andorra). Město bylo založeno r. 839 a leží v údolí řeky Valira v nadmořské výšce 1085 m n. m. Architektonických historických památek nemá město mnoho. Patří k nim už zmíněný dům Casa de la Vall a románský kostel, v jehož okolí je i několik křivolakých uliček, které jsou skromným pozůstatkem starého města. Kolem hlavní silnice jsou soustředěny především banky a obchodní domy. Už po prvním nahlédnutí do plných výkladů shledáváme, že ceny jsou zde příznivé i pro nás. Je to s podivem, ale je to tak. Kromě toho naši pozornost upoutávají policisté a především policistky ve slušivých červených sakách. Prý jich je zapotřebí, protože hlavní město je téměř stále ucpané.

Rozmýšlíme, zda se máme vydat do dalšího údolí, do center Ordino a El Serrat. Je totiž podivně zamženo a stav se ještě zhoršuje. Nakonec řekneme, že jsme tady třeba poprvé a naposledy a tak že pojedeme. Protože vrcholky hor se nám ukrývají v šedém oparu, věnujeme pozornost všemu, co se nachází v bezprostřední blízkosti silnice. Míjíme pole vysokohorského tabáku. Ten patří k největším překvapením Andorry. Na cigarety se prý moc nehodí, ale dělají se z něj vyhlášené doutníky. S pěstováním tabáku se začalo v 18. století, ale naplno se pěstování rozvinulo během posledních padesáti let. Rostliny se sázejí od poloviny května do poloviny června a už od poloviny srpna začíná sklizeň. Listy vyvěšené ve svazečcích se pak do prosince suší na slunci a v podkrovních sušárnách, které jsou takřka ve všech venkovských domech.

Zastavujeme ve vesnici Llorts. Tvoří ji kamenné domy téměř stejného typu, z kamene je i zdejší kostelík. Neoddělitelnou součástí domů jsou garáže. Jak by také ne. Vždyť v Andoře údajně na 1000 obyvatel připadá více než 500 aut. Také hotel, i když asi vznikl o mnoho let později než vesnické domy, se přizpůsobil jejich charakteru.

Vracíme se na hlavní silnici a kolem dalších supermarketů i ostatních obchodů – průvodce tvrdí, že Andorra je jedním velkým supermarketem, a asi v tom je kus pravdy – směřujeme ke španělským hranicím. Tam se tvoří dlouhá fronta. Odevzdaně se do ní zařazujeme. Fronta se jen pomaličku sune k celnímu prostoru a my máme čas na to, abychom zkonstatovali, že počasí je divné. Cosi je doslova cítit ve vzduchu. V první chvíli máme podezření na smog. Když vjedeme do kryté celnice, zjišťujeme, že auta jsou pokryta vrstvou šedého poprašku, který neumíme specifikovat. Brzy na jeho původ zapomeneme, protože se nestačíme divit důkladné španělské prohlídce. Musíme zajet do vyznačeného „chlívečku“ a pak to začne. Otevřít zavazadlový prostor, vypakovat zavazadla, na která „celní dáma“ ukáže, pak ještě prohlídka batohu a konečně můžeme odjet. Netušíme, co celníci hledají.

Jsme tedy na španělské půdě a můžeme zase věnovat pozornost nepřízni počasí. Nezastavujeme ani v prvním větším centru, v městečku Seo de Urgel, v němž bychom mohli vidět malebné uličky a nejstarší katalánskou katedrálu. Raději jedeme dále a doufáme, že zítra bude snad lépe. Zastavujeme na parkovišti, abychom se najedli. A v tu chvíli máme jasno v otázce počasí. To, co jsme pokládali za smog, je kouř. Někde hoří. A musí se jednat o rozsáhlý požár. Než se najíme (snažíme se tak učinit co nejrychleji), jsme plní sazí a jemného popela. Na východě se na obloze tvoří zlověstný mrak popela a sazí a postupuje k západu. Požár musel vypuknout někde na hranicích Španělska s Andorrou a Francií, vždyť při čekání na proclení kolem nás projela houkající hasičská auta. Teď si teprve dáváme všechny detaily dohromady.

Usedáme do auta a poněkud měníme plán naší cesty. Chceme totiž ujet požáru a zvětšujícímu se mraku. Z Adrallu uhýbáme na západ, do Sortu a neustále se otáčíme. Mrak nás však stále dohání. Jeho šeď přikrývá vše. V Sortu se vydáváme na jihozápad do Pobly de Segur. Jedeme podél řeky Noguera Pallaresa a ta před Poblou vytváří divoce působící soutěsku. Skály zbarvené do červena se příkře zvedají z říčního koryta, voda přeskakuje balvany, rozstřikuje se do všech stran. Až sem zatím mrak popela nedorazil a tak můžeme tento přírodní skvost plně „vychutnat“.

Před Poblou opět uhneme na západ a ocitáme se na jedné z vedlejších silnic. Tyto silnice údajně nejsou příliš kvalitní, často jsou ještě prašné a tak máme strach, protože nevíme, co nás čeká. Raději ale riskujeme problematický průjezd, chceme se dostat co nejdále od centra požáru. Silnice je skutečně mizerná, ale to ještě není všem nepříjemným překvapením pro dnešek konec. Za Senteradou vjíždíme do jednoho velkého staveniště. Občas ani nevíme, kudy projet, chybí i jen náznak silnice. „Driblujeme“ mezi vyčnívajícími kameny, výmoly, silniční technikou a dělníky a za námi zůstávají oblaka prachu. Máme strach z odletujícího kamení. Prostě cesta spíše pro terénní vůz.

Oddechneme si až u průsmyku Alt de Viu ve výšce 1385 m. Sem ještě přestavba silnice nepokročila a my s úlevou přijímáme starou silnici, byť je úzká a plná zatáček. Když se trochu vzpamatujeme, začínáme zase vnímat přírodu kolem sebe. První, co nás zaujme, je skutečnost, že i v těchto výškách je bujná vegetace včetně listnatých lesů. Vesničky jsou přitisknuté ke skalám, jakoby se bály, že je prudký vítr odfoukne. Působí velmi chudě, život zde je asi nelehký. Příroda je ale krásná.

Protože se už neodbytně hlásí večer a protože věříme, že jsme ujeli všem průvodním jevům doprovázejícím požár (ujeli jsme přes 150 km), začínáme se ohlížet po místě na přespání. Kempy v těchto zapadlých končinách asi nejsou a tak nám zase poslouží palouček nedaleko silnice. Protahujeme si ztuhlé údy a zhluboka se nadechujeme. Plni zděšení zjišťujeme, že stále cítíme kouř. Nevíme, zda nám načichlo auto, či zda až sem zanesl pach kouře vítr. Jsme neklidní, nejistí. I přes tento vnitřní neklid unaveni usínáme.